Z kokpitu L-39NG do F-35, česká cesta výcviku pilotů na obzoru
Nadzvukové víceúčelové letouny F-35A Lightning II se stanou v následující dekádě páteří českého taktického letectva a tento zásadní krok s sebou přinese požadavek na kvalitativně vyšší úroveň přípravy mladých pilotů AČR, kteří budou vybráni k přeškolení na letouny 5. generace. Ačkoliv minimálně první skupina létajícího personálu bude vyškolená přímo v USA a budou ji tvořit zkušení piloti se stovkami hodin na Gripenech či L-159, další létající personál již bude vybírán z čerstvých absolventů Univerzity obrany, kteří po praktickém výcviku na nových cvičných letounech L-39NG přejdou rovnou na F-35A. Z tohoto důvodu Česká republika vyjednává s americkou stranou konkrétní podmínky využití engéček v celém procesu přípravy mladých českých pilotů na letouny 5. generace v pardubickém CLV, které právě v těchto dnech slaví dvacetileté výročí svého vzniku.
Česká republika patří díky pardubickému Centru leteckého výcviku (CLV) mezi několik evropských zemí, které jsi jsou stále schopny zajistit komplexní letecký výcvik svých vojenských pilotů čistě v domácích podmínkách. Na některých českých odborných webech se sice můžeme občas dočíst, že ten nejkvalitnější, nejkomplexnější, nejpřínosnější, nejúžasnější či nejsofistikovanější letecký výcvik je možné realizovat výhradně v USA, což je do jisté míry samozřejmě pravda a autor to nijak nerozporuje, ovšem realita leteckého výcviku a přípravy létajícího personálu obecně je přeci jenom poněkud složitější, než by se na první pohled mohlo zdát, a podobné věty je potřeba chápat spíše jako tradiční a povinné PR slohové cvičení k tomuto tématu.
Je určitě nezpochybnitelným faktem, že robustní a propracovaný školící systém amerického letectva USAF je schopen vygenerovat značné množství pilotů, plně vycvičených na požadovanou základní úroveň, a to v relativně krátké době. Oproti České republice totiž vojenští piloti amerického letectva nemusí mít vystudovanou vysokou vojenskou školu, čímž je jejich výcvik značně urychlen. Plnohodnotnými piloty taktického letectva se tak stávají už přibližně ve věku 23-24 let. Řada vyspělých aliančních letectev z Evropy navíc tohoto amerického školícího systému využívá k výcviku svých pilotů a do služby k bojovým letkám tak přicházejí mladí piloti, kteří jsou schopni se krátce po nástupu k jednotce plnohodnotně zapojit do operační služby, a kteří navíc disponuji velmi dobrou znalostí hovorové angličtiny z dlouhodobého pobytu v USA. Benefitem výcviku v USA je obecně značná dostupnost letecké techniky, mimořádně zkušený instruktorský kádr, velké výcvikové prostory bez výrazného omezení civilním provozem, navíc vzhledem k umístění výcvikových či přeškolovacích center v jižních částech USA i celoročně příznivé povětrnostní podmínky.
Výcvik v USA má pro zahraniční letectva samozřejmě i své nevýhody. Tou asi největší jsou pochopitelně finanční náklady na vycvičení takového pilota, tou druhou pak prostý fakt, že evropská letectva jsou zcela závislá na školení v zahraničí, nemají vlastní potřebné know-how a nemohou si výcvikovou osnovu ušít přímo na míru svým potřebám, které se mohou od standardů USAF přeci jenom lišit. Některé státy, jako například Německo či Holandsko, proto měly část své techniky a personálu přímo v USA, kde využívaly americkou logistiku a výcvikové prostory, i když i toto řešení je samozřejmě extrémně nákladné. Řada evropských letectev proto stále udržuje cvičné platformy pro Basic, Advanced a LIFT Training a tyto státy jsou schopny vycvičit piloty vlastními silami a na své technice přímo doma. Výhodami takového národního výcviku je plné přizpůsobení specifickým požadavkům domácího letectva a udržení vlastního know-how s možností nabízet výcvik i dalším zahraničním zájemcům.
Nové cvičné nadzvukové letouny T-7A Red Hawk nahradí v americkém letectvu legendární a již značně letité stroje T-38C Talon, které nejsou vzhledem k letovým vlastnostem z dnešního pohledu zrovna ideální platformou pro přechod na moderní stroje 4. a 5. generace. Nadzvukový Red Hawk, jehož moderní kokpit umožní simulovat systémy jiných bojových letadel, včetně „virtuálního“ fungování zbraňového systému a dalšího senzorického vybavení, bude v následujících letech páteří nového systému pro pokročilý letecký výcvik pilotů USAF, jenž by měl uspořit nemalé finanční prostředky. Na T-7A totiž bude možné díky simulačním technologiím odlétat i značnou část osnovy taktického výcviku, která byla doposud realizována výhradně na plnohodnotných bojových letounech, což výcvik značně prodražovalo. (foto: Bruce Becker, Boeing Company plus Todd Schannuth a Joshua McClanahan, 412th Test Wing Public Affairs)
Zároveň se nedá jednoduše říct, že by pilot taktického letectva vycvičený v evropských podmínkách nějak zaostával ve svých schopnostech oproti pilotům, vycvičeným v USA. Je totiž nutné rozlišovat dvě do určité míry rozdílné věci. Tou první je vycvičení pilota na požadovanou základní úroveň dle určitých standardů a dosažení alespoň minimální bojové kvalifikace Basic Mission Capable. Druhou věcí jsou pak reálné zkušenosti, dovednosti a vlastní know-how, kterých každý vycvičený pilot dosáhne až u operační letky. Právě toto potřebné know-how si každá z letek bedlivě střeží a výjimkou není ani naše 211. taktická letka, která rozhodně svou taktiku vzdušného boje BVR nikde neroztrubuje.
Ačkoliv si tedy můžeme na „česko-slovenském internetu“ občas přečíst úsměvné perly typu „Američania nás všetko naučia a od Day One buďeme všetko vediet“, případně „My budeme mať všetkých pilotov lepšie vycvičených od Day One ako pilotov Gripenov“, podobné dojmologie od absolventů „akademie Brouka Pytlíka a Mišo vtipkára“ jsou hodně vzdálené realitě a vycházejí spíše z absolutní neznalosti dané problematiky. Výcvik pilotů taktického letectva u různých výcvikových organizací či v přeškolovacích centrech totiž probíhá dle jasně dané osnovy výcviku, kde piloti získávají základní dovednosti, skutečně „bojovat“ se však naučí až u operační letky, přičemž získávání dalších zkušeností či zvyšování bojové kvalifikace je u taktického letectva v podstatě nikdy nekončící proces.
Rovněž je potřeba zohlednit, že výcvik pilota taktického letectva probíhá v USA poněkud odlišně, než je tomu v ČR. K pokročilému taktickému a zbraňovému výcviku dochází v USAF až v průběhu přeškolení na konkrétní typ bojového stroje u příslušné letky FTU (Formal Training Unit), která je v rámci amerického letectva zodpovědná za přeškolení amerických či zahraničních pilotů na bojovou platformu. Zde pilot absolvuje kompletní a zhruba desetiměsíční osnovu, zaměřenou na základy vzdušného boje jeden na jednoho v rámci BFM (Basic Fighter Maneuvers) a následně i pokročilejší techniky ACM (Air Combat Maneuvering) až do maximální úrovně 4vs4, dále výcvik v tankování za letu, údery na pozemní cíle přesně naváděnou municí či plnění úkolů přímé letecké podpory CAS a noční lety s NVG. Pilot, který absolvuje tento základní B-Course s náletem cca 70 letových hodin (plus stejného počtu na simulátorech) získá status wingmana (vedeného pilota) a kvalifikaci Basic Mission Capable, což znamená, že je schopen samostatně plnit základní úkoly.
Další fází je pak výcvik na úroveň Combat Mission Ready, jenž probíhá přímo u operační letky. Mikro-letectva typu VzS AČR samozřejmě nemají tak jako USAF či jiná velká evropská letectva specializované přeškolovací jednotky OCU (Operational Conversion Unit) na danou konkrétní platformu, ale piloti značnou část taktického a zbraňového výcviku nejprve odlétají na cvičně-bojových L-159T1+/T2 u 213. výcvikové letky, přičemž přeškolení na nadzvukové Gripeny se realizuje v rámci tříměsíčního základního kurzu ve Švédsku a další pokročilý výcvik či dosažení plné bojové kvalifikace nastává až po návratu do ČR u operační letky, kde je doškolení přizpůsobeno aktuálním potřebám a konkrétnímu zaměření letky v plnění bojových úkolů*.
Možnost porovnat oba školící systémy, vedoucí k přípravě pilota taktického letectva v USA a ČR, měli čeští piloti naposledy v roce 2018, kdy k nám přilétli na letecké cvičení v rámci zvyšování vlastní kvalifikace jak instruktoři 195. stíhací letky „Warhawks“ z Arizony, tak především „pistolníci“ 182. stíhací letky z Texasu. Tato letka ze základny Lackland AFB u San Antonia slouží v rámci amerického letectva jako jedna ze tří přeškolovacích jednotek pro nadzvukové letouny F-16 a je skoro 15 let v podstatě jakousi družební letkou VzS AČR. Právě díky této dlouholeté spolupráci mělo několik českých pilotů L-159 a JAS-39 unikátní možnost poznat výcvik a systém přeškolení na nadzvukovou techniku přímo v Texasu. Při samotném cvičení Sky Avenger 2018 v České republice a společných misích s mimořádně zkušenými americkými instruktory například vyplynulo, že česká taktika boje BVR s využitím švédského datalinku je přeci jenom o něco pokročilejší a efektivnější, než standardní formace a „školní“ chování Američanů. Naopak při plnění úloh Close Air Support se projevily obrovské zkušenosti Američanů z nasazení v Afghánistánu a Iráku. Je tedy určitě správné oba školící systémy porovnat a z každého si vzít to nejlepší, samozřejmě v rámci možností daného státu.
Česká republika nyní stojí po akvizici F-35A na pomyslné křižovatce, jakým způsobem zabezpečí v následující dekádě přípravu svého létajícího personálu k přeškolení na F-35. První možností je vydat se nejjednodušší, ale z finančního hlediska nákladnější cestou, a svůj personál nechat do větší míry školit v USA a tím pádem na jakékoliv vlastní aktivity prakticky rezignovat. Druhou možností je využít jedinečné šance a pokusit se implementovat nový školící program včetně výrazně pozměněné osnovy výcviku, jenž by umožnil přímou cestu českých pilotů z výcvikové platformy L-39NG do kokpitu F-35 v domácích podmínkách a s důrazem na požadavky AČR. Tento záměr samozřejmě skýtá mnohá rizika či obtíže a jeho uvedení do praxe nebude rozhodně jednoduché.
Z posledních vyjádření představitelů AČR se zdá, že je upřednostňována druhá varianta, čili ministerstvo obrany se bude ve spolupráci s dalšími subjekty snažit certifikovat novou platformu L-39NG včetně pokročilých simulačních technologií do celého systému přípravy českého létajícího personálu, určeného k pozdějšímu přeškolení na F-35. V praxi to znamená, že pardubické CLV by se tak v budoucnu mohlo stát jedním ze schválených výcvikových kampusů, schopných zabezpečit celou výcvikovou osnovu pilotů taktického letectva pro letouny 4. a 5. generace. S tím jde ruku v ruce i schválená změna studia na UNOB, která by měla urychlit cestu mladých pilotů českého taktického letectva do kokpitu nadzvukových strojů JAS-39 a F-35.
Poznámka* – popis výcvikové osnovy pilotů USAF a VzS AČR je pro účely článku značně zjednodušen.
Český „TOP GUN“ v Pardubicích
Když se v roce 1995 pomalu rozbíhalo školení mladého létajícího personálu u tehdy nově zformované 34. základny školního letectva v Pardubicích, nikdo příliš nevěřil, že půjde v období nekončících reforem, rušení mnoha útvarů a obecně snižování stavu ozbrojených sil o nějaké dlouhodobější a komplexní řešení. Ještě před rozdělením česko-slovenské federace se totiž podobný výcvik odehrával výlučně na Slovensku ve slavné VVLŠ v Košicích, která dokázala vygenerovat za dobu svojí existence obrovské množství mladých pilotů československého letectva a spřátelených zemí. Po rozdělení federace na přelomu let 1992-93 samozřejmě veškerá infrastruktura a většina instruktorského sboru s důležitým know-how zůstaly na Slovensku, čili byl všeobecný předpoklad, že díky jménu a kvalitě VVLŠ se Slovensko stane ve středoevropském prostoru lídrem ve výcviku pilotů. Celý příběh ale nakonec dopadl úplně jinak a v dnešní době si Slovensko paradoxně nedokáže připravit v dostatečné míře a kvalitě ani létající personál, který se v USA přeškoluje na nadzvukové F-16. Důvodem je jak mizivá dostupnost letecké techniky na Slovensku, tak chybějící zkušení instruktoři, kteří vytvořili „slovenský roj“ v jedné nejmenované výcvikové organizaci na druhém břehu řeky Moravy. I proto je fungování výcvikového centra v Pardubicích malým zázrakem a sám autor je rád, že toho mohl být v nejdrsnějším roce 1995 přímo účasten.
Už v létě 1995 se na pardubické 34. základně školního letectva naplno rozeběhl výcvik mladých pilotů AČR a východní provozní stojánku při letových akcích s Albíky a Delfíny brázdily různé CAPLy, SUEZy, ZiLy s kyslíkem, koníci T138, Zetory, UAZy či Multikáry. V Pardubicích byla tehdy i trojice nových strojů L-39MS, které však nikdy nebyly zařazeny do výcvikového systému a létaly velmi zřídka. Sám autor si za celý rok 1995 vybavuje pouze dvě letové aktivity s „emeskami“ a to v průběhu nácviků a letových ukázek během Aviatické pouti a dále vývozních letů s americkými piloty F-15 a F-16 amerického letectva v Evropě, kteří v létě 1995 přilétli na návštěvu do Pardubic. (foto: Aleš Hottmar, skenováno z 35mm kinofilmu)
Dnešní CLV samozřejmě čelí mnoha obtížným výzvám nejen v oblasti neustálého zkvalitňování výcviku, ale především v implementaci nové techniky. Perníkáři tak v posledních letech za ředitelování Jaroslava „Jerryho“ Špačka postupně obměňují svou širokou flotilu letecké a vrtulníkové techniky, zděděnou do značné části ještě po bývalé školní základně. Po vyřazení Mi-2 a kompletním přechodu na platformu Enstrom 480B-G čeká podobnou obměnu i flotila Zlínků a Albíků. V případě Zlínků dojde snad již v příštím roce k postupné náhradě pěticí nových školních letounů s pístovým motorem, moderním glass cockpitem a sedadly vedle sebe. V roce 2025 zároveň dolétají legendární Albíky, které již na přelomu tohoto a příštího roku nahradí nová platforma L-39NG.
Engéčko přinese úplně nové možnosti školení a to nejen díky moderní avionice a kvalitním displejům včetně HUD, ale především díky implementaci izraelského virtuálního výcvikového systému VTS do strojů pardubického CLV. Palubní virtuální výcvikový systém zvýší efektivitu výcviku a minimalizuje přechodné období na bojové platformy JAS-39 či F-35. Díky VTS je možné simulovat širokou škálu misí včetně simulace boje vzduch-vzduch a piloti se s ním seznámí již v průběhu výcviku na Full Mission simulátoru engéčka, který jím bude rovněž vybaven. Systém VTS včetně datalinku je zatím integrován v tzv. základní verzi, která umí zobrazovat taktickou situaci nad mapou a umí simulovat radar. Podle zájmu zákazníků může být systém pochopitelně dále rozvíjen a s izraelským výrobcem IAI jsou zatím rozpracovány studie na další tři potenciální etapy rozvoje VTS.
Tato nová a poměrně zásadní „vychytávka“ přinese schopnosti využít L-39NG nejen k základnímu a zdokonalovacímu výcviku, ale následně i pokračovacímu LIFT výcviku včetně simulovaného zbraňového výcviku. Doposud byla totiž praxe taková, že tento pokročilý taktický výcvik piloti prováděli převážně až po příchodu k 213. výcvikové letce a to na spárkách L-159T1+/T2, které jsou od roku 2017 vybaveny radarem a zbraňovým systémem. Engéčko však bude mít díky Virtual Training System v podstatě tytéž schopnosti, i když samozřejmě jen v rámci simulace. Nové možnosti cvičné platformy L-39NG by tak teoreticky umožnily v budoucnu vynechat celý mezikrok s L-159 a piloti taktického letectva by mohli jít na „nadzvuk“ přímo z engéčka. Myšlenka využití platformy L-39NG k přímému přechodu na bojové letouny 4. generace zároveň není rozhodně nová a už v roce 2015 s něčím podobným počítal záměr na vznik MATC 2, které mělo školit nové piloty Gripenů.
V květnu 2023 byla v hale č. 120 společnosti Aero Vodochody zahájena sériová výroba čtyř podzvukových cvičných letounů L-39NG výrobních čísel 7029-7032, určených pro pardubické Centrum leteckého výcviku státního podniku LOM PRAHA. V céelvéčku budou nové letouny zařazeny do výcvikového procesu snad již v průběhu roku 2025, ponesou celošedý nátěr s výraznými žlutými doplňky a trupová čísla 0477-0480. Rok 2025 bude zároveň znamenat postupné utlumení provozu legendárních Albatrosů, které půjdou do zaslouženého důchodu. (foto: LOM PRAHA s.p., www.lompraha.cz a prap. Martin Král, 21. zTL Čáslav)
MATC 2 – záměr, který skončil dřív, než začal
V březnu 2015 představila Česká republika na pražské konferenci velitelů vzdušných sil sedmi evropských států (Rakousko, ČR, Německo, Maďarsko, Polsko, Slovensko, Švédsko) myšlenku vytvoření nadnárodního střediska leteckého výcviku MATC 2 (Multinational Aviation Training Centre), které by sloužilo primárně jako výcvikový hub pro přechod na platformu JAS-39 Gripen. Celý koncept MATC 2 měl být jakousi nadstavbou původního nadnárodního střediska MATC, do kterého se zapojily ČR, Slovensko, Chorvatsko a Maďarsko, a jehož smyslem bylo rozprostření nákladů na školení formou sdílených kapacit a urychlení výcviku mladých pilotů při přechodu na nadzvukové Gripeny. Celá myšlenka MATC 2 měla samozřejmě souvislost s tehdejším předpokladem většího rozšířeni platformy JAS-39 do států střední a východní Evropy, neboť v uvedené době o pořízeni Gripenů formou pronájmu silně uvažovalo Slovensko, navíc švédský typ byl intenzivně nabízen v Bulharsku a Chorvatsku.
Pro MATC 2 Česká republika nabídla kapacity pardubického CLV a Taktického simulačního centra, včetně letecké techniky. Výcvikový program MATC-2 se měl soustředit na komplexní výcvik taktického letectva od počátečního screeningu až po finální přeškolení na nadzvukové letouny. Všichni účastníci by mohli přispět vlastními schopnostmi a technikou (např. PC-9 chorvatského letectva), část výcviku mohla být v různých státech a počítalo se s využitím mezinárodního instruktorského sboru včetně maďarských instruktorů se zkušenostmi z kanadského výcvikového centra v Cold Lake. Celý výcvik měl být zároveň specificky upraven pro státy, které mají ve výzbroji letouny JAS-39 Gripen, nebo plánují jejich pořízení. Od roku 2020 se pak ve spolupráci s výrobcem Saab počítalo přímo s vytvořením tzv. Hubu pro výcvik budoucích pilotů Gripenů s využitím cvičných L-39NG a šesti spárek JAS-39D Gripen.
Hlavní změnou oproti dosavadnímu systému výcviku a přeškolení na nadzvukové letouny měl být výrazně upravený a efektivnější koncept. Dosavadní praxe, kterou AČR uplatňovala zhruba do roku 2016, totiž spočívala v poměrně těžkopádném a dlouhotrvajícím pětifázovém konceptu výcviku. Pilotní žák UNOB nejprve prošel v průběhu 4. semestru tzv. úvodním základním výcvikem na Z-142C AF v délce přibližně 50-ti letových hodin, který v podstatě funguje jako určitý screening. V další fázi výcviku jsou totiž piloti rozřazeni podle odborností na piloty dopravního, vrtulníkového či taktického letectva. O tom, ke kterému druhu letectva bude student zařazen rozhodují především aktuální požadavky Vzdušných sil AČR a samozřejmě i reálné schopnosti a výsledky každého studenta.
V případě zařazení do pokračovacího výcviku pilotů taktického letectva student pokračoval další fází létání na Z-142C AF a následně i na proudových cvičných letounech L-39C Albatros, přičemž CLV končil s náletem přibližně 300 hodin. Poté následoval výcvik u 213. výcvikové letky v Čáslavi na typech L-39ZA a L-159T1, který už byl zaměřen zejména na bojové použití proti vzdušným a pozemním cílům. U výcvikové letky pilot strávil minimálně 3 roky a nalétal dalších cca 200 hodin. Následně piloti přecházeli s celkovým náletem cca 500 hodin k „bojové“ 212. taktické letce, kde na podzvukových L-159A plnili především úkoly blízké letecké podpory CAS, na které se letka specializuje. Teprve po dalších 3-5 letech na podzvuku se ti nejlepší mohli dostat k přeškolení na nadzvukový Gripen, a to ve věku 33-34 let, což je samozřejmě relativně pozdě, a s celkovým náletem 800-1000 hodin. Na druhou stranu tento systém do určité míry garantoval, že na nadzvuk půjdou opravdu zkušení a vylétaní piloti a sám autor nepamatuje případ, že by za téměř 20 let někdo z téměř 50-ti doposud přeškolených pilotů na Gripeny tento výcvik nedokončil z důvodu, že nemá vlohy pro bojové létání apod.
Navrhované MATC 2 proto počítalo s výrazně upravenou osnovou výcviku v délce trvání cca 6 let. Zatímco prvotní 50-ti hodinový screening na Z-142C AF zůstal zachován, hlavní část představovalo odlétání cca 500 hodin na nových L-39NG v rámci pětiletého základního, zdokonalovacího a následně i pokračovacího LIFT výcviku. Závěrečnou částí MATC 2 pak byl tzv. „conversion training“ na nadzvukové Gripeny, který obnášel 30 hodin na simulátorech a stejný počet hodin na dvoumístných letounech JAS-39D Gripen, které měl zabezpečit švédský výrobce. Přímo k operační letce se tak mohl mladý pilot dostat ve věku 27-28 let s patřičným náletem a zkušenostmi, což samozřejmě není stále ideální stav, oproti dosavadnímu modelu však šlo o značný krok kupředu. Celý záměr na MATC 2 však postupně vyšuměl do ztracena, neboť Slovensko s Bulharskem se nakonec rozhodly pro letouny F-16 Block 70 a kompletní přípravu pilotů v USA, zatímco Chorvatsko se vydalo francouzskou cestou a pořídilo výkonné stroje Rafale.
Ačkoliv tedy projekt nadnárodního střediska leteckého výcviku MATC 2 nebyl nakonec realizován, ve výsledku měl příznivý vliv na změnu v systému výcviku u Vzdušných sil AČR, kde se od roku 2016 uplatňuje nový čtyřfázový výcvikový koncept. Při něm jsou piloti přiřazováni k oběma taktickým letkám už v průběhu služby u 213. výcvikové letky a to na základě aktuálních personálních potřeb a kvalitativních předpokladů. Pro piloty určené ke službě u 211. letky na nadzvukových Gripenech tak odpadlo dosavadní zhruba pětileté povinné „kolečko“ na Alkách u 212. letky, čímž se podařilo razantně snížit věkovou hranici přechodu na nadzvuk o cca 5 let. V jednom případě se dokonce zkoušel i experiment s přeškolením pilotů na Gripen přímo po absolvování CLV, který sice skončil úspěšně, na druhou stranu potvrdil obecně známou věc, že odlétané hodiny na Alkách u výcvikové letky jsou jednoznačně bonusem, který pilotům chyběl.
Zamýšlené MATC 2 mělo v podstatě sloužit jako výcvikový „hub“ pro letectva vybavené nadzvukovými Gripeny, kde se počítalo s výrazně upravenou osnovou výcviku, odlétanou primárně na nových letounech L-39NG. Ačkoliv celý záměr nakonec vyšuměl zcela do ztracena, jeho benefitem bylo alespoň akcelerování změn v koncepci výcviku u AČR, díky kterým přechází od roku 2016 čeští stíhači na nadzvukové Gripeny v nižším věku přímo od výcvikové letky a nemusí už absolvovat dříve povinné několikaleté kolečko u 212. taktické letky. (foto: Aero Vodochody, www.aero.cz a Per Kustvik, Saab AB, www.saab.com)
Z engéčka rovnou do F-35 – „česká cesta“ pro příští dekádu
Vzdušné síly AČR převezmou prvních šest letounů F-35A sice až za pět let, už teď ale musí armáda začít s výběrem létajícího a pozemního personálu, určeného k přechodu na nové americké stroje. Velení vzdušných sil zatím předpokládá, že pro 24ks letounů F-35A bude zapotřebí v následujícím období vycvičit minimálně šestatřicet nových pilotů. Všeobecně se má ovšem za to, že tento počet bude reálně ještě o něco vyšší.
Skutečné létání českých stíhačů na letounech F-35A začne v roce 2029 přímo v USA na strojích vyrobených pro AČR a půjde o skupinu 16-ti pilotů, doplněnou 60-ti příslušníky pozemního personálu, kteří následně vytvoří základ nové taktické letky. Tuto skupinu létajícího personálu sestavenou ze čtyř týmů po čtyřech pilotech budou tvořit zkušení „driveři“ převážně z Gripenů a v menší míře i z podzvukových L-159, kteří mají na kontě stovky letových hodin a obrovské zkušenosti. Většina pilotů první skupiny totiž bude zároveň po přeškolení plnit roli instruktorů a část z nich bude v USA pomáhat americkým kolegům s přeškolením dalších týmů. Společnost Lockheed Martin zároveň českému letectvu nabídla i úvodní výcvik na simulátorech a již příští rok tak začnou první vybraní piloti jezdit do USA, aby se zde s letounem blíže seznámili.
Jestliže první skupina pilotů bude rekrutována ze zkušených Gripeňáků a Alkařů, další skupiny pilotů pro přeškolení na F-35A již budou tvořit přímo absolventi brněnské Univerzity obrany. Ta by měla v následujících letech kvůli zvýšené poptávce přijmout více studentů do oborů pro piloty i techniky. Armáda jde zároveň problému s chybějícími personálem naproti a na UNOB nedávno zkrátili specializovaný obor z pětiletého magisterského studia na tříapůlletý bakalářský.
Otevření nového studijního programu „Vojenský letový provoz“ na brněnské Univerzitě obrany je poměrně zásadním krokem, jenž by měl zefektivnit a urychlit doplňování personálu pro nově pořizovanou leteckou techniku – zejména pro letouny F-35 či vrtulníky H-1. Vojenské školství tak konečně reaguje na požadavky a potřeby Ministerstva obrany a Vzdušných sil Armády ČR na přípravu vojenských pilotů v co nejkratším čase tak, aby k dosažení potřebné úrovně vycvičenosti došlo v co nejnižším věku pilota a tím bylo maximálně využito období jeho produktivního věku.
Engéčko využívá soudobé technologie a jeho avionika GENESYS je už nyní připravena pro výcvik budoucích pilotů letounů čtvrté a páté generace. (foto: Aero Vodochody, www.aero.cz)
Smyslem nového bakalářského studijního programu „Vojenský letový provoz“ je podstatné zkrácení doby studia a zvýšení poměru dotace odborné přípravy během studia pro budoucí vojenské piloty a řídící letového provozu v porovnání se stávajícím studijním programem. Ke studiu v akademickém roce 2024/25 bude ještě přijato pro obě specializace „Vojenský pilot“ a „Řídící letového provozu“ celkem 20 studentů, z toho 12 pro všechny druhy letectva, tj. taktické, dopravní a vrtulníkové. Stávající studenti magisterského oboru jej dostudují, noví se už přijímat nebudou a program bude s tímto rokem uzavřen. Studenti nového bakalářského studijního programu absolvují úvodní praktický výcvik už během studia a podle studijních výsledků a dalších schopností budou přiřazeni ke konkrétnímu druhu letectva. Další letecký výcvik je pak čeká na konci studia v pardubickém Centru leteckého výcviku. Po absolvování Univerzity obrany zamíří k mateřskému útvaru, odkud však budou odesláni zpět do CLV, kde podstoupí další zdokonalovací výcvik, tentokrát v délce dvou až tří let.
Vzdušné síly AČR nyní čeká určité přechodné období, kdy část nových pilotů ještě projde současnými bojovými stroji, přičemž další už půjdou přímo na nové. V praxi to bude znamenat, že stávající studenti, předurčení pro taktické letectvo, budou před přechodem na F-35 létat ještě na L-159 a případně i na Gripenu, zatímco u studentů nového bakalářského programu je předpoklad, že půjdou z cvičných L-39NG rovnou na letouny páté generace. Armáda zároveň počítá, že od roku 2032 bude přeškolení na F-35 probíhat výhradně v domácích podmínkách. O přesné podobě výcvikové osnovy a možném přechodu z L-39NG přímo na F-35A v současné době probíhají intenzivní jednání s americkou stranou. Každopádně pokud by se pro tento účel podařilo L-39NG certifikovat a získat potřebné kompetence, pardubickému CLV se tím otevřou úplně nové možnosti nabízet tyto služby i dalším evropským uživatelům F-35, kteří podobné výcvikové a simulační schopnosti nemají. Státní podnik LOM PRAHA je totiž od roku 2015 členem a poskytovatelem výcviku v nadnárodním středisku leteckého výcviku MATC (Multinational Aviation Training Center) a od roku 2021 i akreditovaným výcvikovým centrem NFTE (NATO Flight Training Europe), přičemž ředitel LOMu Jiří Protiva se netají myšlenkou, že by se právě pardubické CLV mohlo stát jedním z evropských výcvikových středisek pro školení na F-35.
Výcvik českých pilotů a jejich přechod z L-39NG na F-35 bude mít patrně tři hlavní fáze. První bude probíhat v pardubickém CLV, kde společnost Lockheed Martin přizpůsobí zdejší výcvikové osnovy tak, aby se zde piloti mohli školit prostřednictvím simulátorů pro letouny L-39NG a na letounech samotných. Čtyři první engéčka implementuje LOM PRAHA do výcviku již začátkem roku 2025, přičemž se všeobecně předpokládá, že státní podnik v budoucnu využije opce na další čtyři letouny a ve výsledku by tak v roce 2030 měl disponovat celkově osmi L-39NG. Přesná podoba nové osnovy výcviku zatím není známa, ale mělo by se jednat klasicky o fáze základního a zdokonalovacího výcviku, částečně rozšířené o fázi výcviku zvanou LIFT, kterou engéčko umožňuje, včetně školení v Taktickém simulačním centru TSC, to vše ve formě pětiletého intenzivního létání v Pardubicích. V průběhu těchto fází budou studenti ukončovat studium UNOB s celkovým náletem 200 letových hodin, zatímco v průběhu čtvrté fáze LIFT budou mít odlétaných přibližně 550 hodin, což už je slušný základ k přechodu na bojovou platformu. Jakmile čeští piloti dokončí požadovaný výcvik v pardubickém CLV, měli by se přesunout do Spojených států, kde by v rámci další fáze výcviku zahájili přeškolení na F-35, spojené s výcvikem na specializovaných trenažérech a simulátorech. Závěrečná třetí fáze bude probíhat na čáslavské základně prostřednictvím FMS simulátorů na F-35 a prostřednictvím českých letounů F-35A, přičemž v budoucnu by měl být zcela vynechán mezikrok s výcvikem v USA.
V českém letectvu se zároveň objevuje od řady představitelů včetně brigádního generála Jaroslava Míky zajímavá myšlenka, že by čeští piloti po základním výcviku na L-39NG mohli alespoň dva roky létat s nadzvukovými Gripeny, než přejdou finálně na F-35A. Tento koncept kopíruje do jisté míry americký model výcviku se zapojením nových T-7A Red Hawk a měl by českým pilotům přinést možnost dostatečně si zvyknout na pilotáž letounu vybaveného FBW, což určitě není špatný nápad. Jak nakonec dopadne myšlenka s využitím Gripenů je však zatím ve hvězdách. Ještě před rokem se totiž různé lobbistické skupiny snažily protlačit do konceptu přechodu na F-35 podzvukové Alky. Nyní se v armádě o využití L-159 již nemluví a to pravděpodobně v souvislosti s postupným útlumem provozu typu po roce 2029 a zrušenou modernizací MLU, která vzhledem k výše uvedenému již nedává žádný smysl.
Jak státní podnik LOM PRAHA, tak především výrobce Aero Vodochody se záměru přechodu z L-39NG na F-35 snaží jít tak trochu naproti a zvažují softwarovou úpravu stávajícího avionického systému, tak aby byl schopen zobrazovat stejnou nebo přinejmenším podobnou infografiku a symboliku jako v F-35A. S něčím podobným už mají v Aeru zkušenosti při vývoji počítače DP-39 pro vietnamské stroje, který generuje nejen východní zobrazení letových a navigačních údajů, včetně kompletního zobrazení v ruském jazyce, ale zároveň provádí celou řadu vlastních avionických výpočtů, které se nesmí rozcházet s primární avionikou GENESYS. Další možností, jak co nejvíce přiblížit pilotní workflow F-35 v engéčku, je integrace přilbového zaměřovače HMD Targo 2, se kterým se počítalo pro ozbrojenou verzi L-39NG do Senegalu. Ve Vodochodech se v minulosti uskutečnily alespoň pozemní zkoušky izraelského přílbového zaměřovače v kokpitu L-39CW, jejichž cílem bylo zjistit zcela elementární věci, tedy zda je vůbec možné objemnější přilbu z rozměrových důvodů použít v kokpitu L-39. Testování prokázalo, že integrace HMD do engéčka je v zásadě možná a celý integrační proces by neměl představovat nepřekonatelný problém. Mladí piloti v engéčku by si tak od prvních chvil zvykali na zobrazení letových a taktických informací tzv. před okem, tak jako tomu je v F-35.
V souvislosti se záměrem využít L-39NG k výcviku na F-35A se samozřejmě objevují i hlasy, jež tento koncept považují za nerealistický či nevhodný, neboť engéčko, co se týče letových vlastností a rozsahu letové obálky, je strojem určeným primárně k základnímu výcviku a lze jej srovnávat spíše s turbovrtulovým T-6 Texan II. V americkém výcvikovém systému však bude k přechodu na nadzvuk používán ještě mezityp v podobě švédsko-amerického stroje T-7A Red Hawk, který se svými letovými vlastnostmi mnohem více přibližuje F-35 a v podstatě jde o takový Gripen bez výzbroje.
To vše je samozřejmě pravda, na druhou stranu je potřeba vzít v potaz obrovský pokrok v simulačním výcviku a přípravě pilotů na stroje páté generace, které nemají dvoumístné verze. Už prvotní a unikátní možnost vyzkoušet si simulátor F-35 v tzv. utajeném režimu skupinou osmi českých pilotů, kterou tvořili jak zkušení stíhači z Gripenů, tak mladíci, kteří teprve začínají létat na L-159T, ukázala vcelku jasně, že zvládnout F-35 po pilotážní stránce je v zásadě poměrně jednoduché. Ve skutečnosti tak hlavním oříškem v přeškolení na F-35 bude schopnost naučit se využít všech systémů na palubě a pochopení celé filozofie informačního a zbraňového systému F-35, včetně plného využití technologie stealth v operačním nasazení.
Další hlasy poukazují na fakt, že L-39NG není vybaven například radarem a nemůže proto zabezpečit pokročilý taktický a zbraňový výcvik, který se dnes dělá na Alkách u 213. výcvikové letky. Tak přesně toto platilo ještě zhruba před 5-10 lety, dnes už však nikoliv. Rozvoj simulačních technologií jde obrovsky dopředu a integrovaný systém VTS poskytne engéčkům neuvěřitelné simulační schopnosti, o kterých se dříve pilotním žákům a instruktorům pardubického CLV ani nesnilo. Ostatně, stejnou cestou se vydalo i americké letectvo a nový T-7A rovněž není vybaven radarem či zbraňovým systémem a tyto technologie bude používat pouze v rámci simulace.
Nejmodernější technologie včetně syntetického výcviku tedy přinesou výrazné změny v budoucí přípravě nových českých pilotů, přičemž právě tyto nové technologie musí společně vytvářet jeden dobře fungující celek a vzájemně se doplňovat. Jedině takto se dosáhne komplexnosti ve výcviku pilotů taktického letectva. Cílem zásadní optimalizace školícího systému ve Vzdušných silách AČR je vytvořit zcela nový výcvikový koncept pilotů s využitím moderních simulačních technologií, které jsou v současné době k dispozici a tento koncept výcviku neustále optimalizovat podle aktuálních potřeb taktického letectva a rozvoje příslušných technologií. Jedná se o náročný proces nejen pro samotné piloty, ale především pro poskytovatele výcviku a jeho instruktory.
Jak přesně nakonec bude vypadat využití nové platformy L-39NG v celém systému přípravy pilotů taktického letectva AČR však definitivně ukážou až následující roky. Každopádně, pokud se celý záměr s využitím platformy L-39NG pro přechod na letouny páté generace podaří realizovat, bude to pro celou komunitu okolo CLV představovat obrovský úspěch a zároveň výzvu do dalších let. Tak držme palečky.
Autor textu: Aleš Hottmar, czechairforce.com
Noví absolventi bakalářského studia na UNOB již projdou kompletním výcvikem na nových L-39NG, které by chtělo CLV implementovat do celého školícího systému již v průběhu roku 2025. Studenti nového vzdělávacího programu „Vojenský letový provoz“ budou zároveň prvními, kteří by mohli z engéček přejít přímo k přeškolení na F-35A. První zkušenosti českých pilotů z létání na simulátoru v USA totiž potvrdily, že pilotáž F-35 není v zásadě složitá a pilotům reálně zabírá pouze 10 procent mentální kapacity. Mnohem složitější je naučit se plně využívat veškerých schopností letounu 5. generace, kdy se z pilotů F-35 v podstatě stanou bez nějaké nadsázky skuteční „manažeři“ vzdušných bojových operací. (foto: Aero Vodochody, www.aero.cz a Aleš Hottmar)
(úvodní ilustrační foto: Aero Vodochody, www.aero.cz)
zdroje:
archív redakce czechairforce.com
MATC MULTINATIONAL AVIATION TRAINING CENTRE Integrace výcviku taktického letectva
Chcete pilotovat F-35 či americké vrtulníky? Univerzita obrany od září otevře nový studijní program, https://acr.army.cz/informacni-servis/zpravodajstvi/chcete-pilotovat-f-35-ci-americke-vrtulniky–univerzita-obrany-od-zari-otevre-novy-studijni-program-249709/
Armáda už shání piloty pro F-35, autor Oldřich Danda, https://www.novinky.cz/clanek/domaci-armada-uz-shani-piloty-pro-f-35-40461045
VYUŽITÍ NOVÝCH TECHNOLOGIÍ PŘI VÝCVIKU VOJENSKÝCH TAKTICKÝCH PILOTŮ – Bakalářská práce, autor Jana Bennová
Obrana rozjíždí nový český „Top Gun“. Zájem o studium je obrovský, autor Jaroslav Gavenda, https://www.seznamzpravy.cz/clanek/domaci-zivot-v-cesku-univerzita-obrany-rozjede-novy-cesky-top-gun-zajem-o-studium-je-obrovsky-248193
V Česku vznikne Top Gun. Státní podnik se dohodl s Američany a bude trénovat piloty F-35, autor Jiří Liebreich, https://www.e15.cz/byznys/prumysl-a-energetika/v-cesku-vznikne-top-gun-statni-podnik-se-dohodl-s-americany-a-bude-trenovat-piloty-f-35-1411304
F-16 Turns 50 Special: What It Takes To Become A Viper Pilot, autor Stefano D’Urso, https://theaviationist.com/2024/01/21/viper-pilot-training/
(aktualizace: 8. 4. 2024)
