Letecká válka nad Ukrajinou aneb „S trojzubcem proti medvědovi“ 6.díl

16. 4. 202422. 4. 2024 Radim Špalek 2498 Views Mi-24/35, Mi-8/17/171

Část šestá – první díl / Cíl Azovstal.

V šesté části seriálu článků, které se snaží o mapování letecké války nad Ukrajinou, se zaměříme na specifické a velice odvážné lety ukrajinských vrtulníkářů do obleženého přístavního města Mariupol, kde urputně vzdorovaly obklíčené ukrajinské jednotky značné přesile agresorů, i za přispění těchto zásobovacích a evakuačních misí až do 20. května 2022, tedy plných 86 dní. Vzhledem k rozsahu textu, který se bude zabývat také organizací a výzbrojí armádního letectva Ukrajiny, bude šestá část rozdělena do dvou dílů. V tom prvním se budeme nejprve věnovat samotnému boji o Mariupol, což dobře poslouží jako kontext k pozdějšímu popisu zásobovacích a evakučních letů, a dále si představíme právě armádní letectvo Ukrajiny.

Mariupol – brána k Azovskému moři

Mariupol – klíčové město na břehu Azovského moře, které obývalo před 24. únorem 2022 téměř 430 tisíc obyvatel, prošlo těžkou zkouškou již během let 2014-15, kdy ruský prezident Vladimír Putin skutečně zahájil svoji agresi proti Ukrajině a za pomoci hybridních akcí „neoznačených zelených mužíčků“ nejprve obsadil Krym a později podporoval separatistické bojůvky v Luhaňské a Doněcké oblasti nejen dodávkami zbraní, ale později, aby zabránil jejich porážce Ukrajinskou armádou (ZSU), také nasazením regulérních jednotek VSRF do přímých bojů na Ukrajině. Mariupol, největší město nacházející se ve zbytku Doněcké oblasti kontrolované po těchto intenzivních střetech z let 2014-15 stále Ukrajinou, je se svým důležitým přístavem skutečnou branou k Azovskému moři. Zároveň také tvoří významnou dopravní tepnu celé oblasti a to hlavně směrem na Krym, čehož si byli samozřejmě agresoři dobře vědomi už od roku 2014. V neposlední řadě jde o průmyslové srdce jihu, kterému vévodí mamutí železárny Azovstal, jenž se později staly poslední baštou obránců tohoto města. Právě dobytí Mariupolu mělo umožnit propojit Krym s okupovaným územím mezinárodně neuznané Doněcké lidové republiky (DLR) a potažmo přímo s Ruskou federací. Zároveň by tak došlo na faktickou kontrolu lodní dopravy prakticky v celém Azovském moři.

Ukázka strategické polohy Mariupolu, přes který vede pozemní koridor na Krym okupovaný Ruskou federací. Město samotné je díky svému velkému přístavu branou do Azovského moře. (Grafika War Archive / Foto archiv autora)

V květnu 2014, během probíhajícího konfliktu na Donbasu, zaútočily na město již zmiňované síly separatistické a Ruskem podporované DLR, a během bitvy o Mariupol donutily slabší jednotky ZSU k ústupu. Ihned následující měsíc však posílené a přeskupené ukrajinské síly město dobyly zpět během své protiofenzívy. Důležitou součástí ukrajinských vojenských jednotek přitom byl dobrovolnický prapor Azov, který měl svůj původ mezi pravicovými nacionalisty, což přes jeho nesporné vojenské kvality a výsledky přinášelo kontroverzní pověst, z které se snažili profitovat nejvíce jeho protivníci. Poté co byl prapor v září 2014 oficiálně začleněn do Národní gardy Ukrajiny, však nastal zlom a jednotka se začala zbavovat radikálních jedinců a více se profilovat a profesionalizovat hlavně na čistě vojenské bázi, přičemž se během let postupně rozrostla na celý pluk, který se stal jednou z elitních jednotek ukrajinských ozbrojených sil, jež si za svou stálou posádku zvolil právě Jurivku JZ od Mariupolu, tedy města kde předtím Azov dosáhl svých největších úspěchů.

Právě ještě v průběhu září 2014 se jednotky DLR pokusily novým útokem získat Mariupol podruhé, ale tento záměr se díky dobře vybudované obraně, vyztužené i výborně motivovanými „dobrovolci“ Azovu, nezdařil. Konflikt se začal následně řešit na diplomatické úrovni, což vyvrcholilo podepsáním takzvaných Minských dohod. Ty však nepřinesly nic jiného než dočasné příměří před „druhým kolem“, které obě strany v následujících letech využily jak k budování a posilování obrany na ukrajinské straně, tak i k přípravě nové a ještě silnější agrese z území separatistů, pro které byl prosperující Mariupol v ukrajinských rukou pomyslným stálým trnem v oku.

Mariupol, prosperující město s téměř 430 tisíci obyvateli, na záběrech před začátkem ruské agrese 24. února 2022. Noční fotografie městského divadla ozdobeného vánočními symboly, pochází z doby těsně před invazí. Činoherní divadlo v Mariupolu se stalo 16. března 2022 cílem ruského leteckého útoku, který způsobil jeho zničení a smrt minimálně 300 civilních osob z celkového počtu 1 000 – 1 200 obyvatel tohoto města, jež se před probíhajícími boji uchýlili do zdánlivého bezpečí jedné z největších budov v Mariupolu. Tento barbarský čin tak zřejmě v probíhajícím konfliktu na Ukrajině přinesl zatím nejvíce civilních obětí jako výsledek jednoho úderu. Zhruba týden před útokem napsal divadelní scénograf na venkovní dlažbu u předního i zadního vchodu bílou barvou slovo „Děti“, ale i to agresora v nesmyslném útoku nezastavilo. (Foto archiv autora)

Obrana Mariupolu po 24. únoru 2022

Když začala 24. února 2022 v brzkých ranních hodinách ruská invaze na Ukrajinu, tak Mariupol nemohl být vynechán ze seznamu prioritních cílů této „speciální vojenské operace“, jak ji nazval Vladimír Putin ve svém projevu. Měla trvat tři dny, ale změnila se na vleklý válečný konflikt, který trvá dodnes. Samotný Mariupol byl napaden palbou z lodí VMF RF, které se k přístavu přiblížily za krytí dvou civilních tankerů mířících sem z přístavu Jejsk. Velitelství pobřežní obrany, umístěné na Mariupolském letišti, bylo simultánně napadeno střelami s plochou dráhou letu, stejně jako mnoho dalších cílů v celé oblasti. I přes počáteční překvapení a přerušení velitelského řetězce, se však Ukrajincům podařilo aktivovat plán na zaminování zdejšího přístavu, což se jim následně povedlo také včas provést, přestože zdejší námořní síly tvořené dělovými čluny P-177 „Kremenčuk“, P-178 „Lubny“ (třída Gjurza-M) a hlídkovými loděmi pobřežní stráže BG-106 „Zlatokraj“ (Projekt 1400M Grif) a BG-32 „Donbas“ (třída Stenka), rozhodně nepatřily podle papírových předpokladů k vážným soupeřům ruského černomořského loďstva. Nicméně z akce se jim podařilo navzdory všem očekáváním vrátit zpět a potopeny nebo zajaty byly až mnohem později.

Včasné zaminování přístavu mohlo být také příčinou toho, že 25. února trojice ruských výsadkových lodí vysadila 2 000 vojáků 810. samostatné gardové brigády námořní pěchoty s cca 30 kolovými obrněnými transportéry BTR-80/82 na pobřeží asi 70 km JZ od Mariupolu, přičemž původním cílem měl být pravděpodobně výsadek přímo v přístavu, který by vpadl dezorientovaným obráncům města do zad a umožnil jeho rychlé ovládnutí. 810. brigáda se díky tomu připojila k obléhání Mariupolu až později, vedla útoky ze západního směru a utrpěla přitom nemalé ztráty. Obrana města samotného tak padla hlavně na bedra pluku Azov, vedeného pplk. Denysem „Redisem“ Prokopenkem, který se tam začal okamžitě přesouvat ze své stálé posádky v Jurivce a v rámci možností zaujal kruhovou obranu města hlavně na přístupových komunikacích. Východní hranici se separatisty z Doněcké lidové republiky naopak pokryla většinou ukrajinská 36. samostatná brigáda námořní pěchoty a v podstatě zastavila počáteční nápor jednotek 1. armádního sboru DLR.

Grafika znázorňuje jednotky obou stran tohoto konfliktu, které se účastnily boje o Mariupol v jeho počáteční fázi po 24. únoru 2022. Zatímco síly obránců jsou zastoupeny kompletně, pak jednotky agresora byly hlavně v průběhu března posíleny o další, které na město postupovaly jak z JZ od Krymu a Berďansku, tak například o prapor „Achmat“ neboli „obávané“ čečenské „tiktokové bojovníky“ Ramzana Kadyrova, kteří si od působení v Mariupolu zřejmě slibovali snadnější nasazení, než je čekalo například u Kyjeva. Celkově se mělo jednat o cca 14 000 útočících vojáků RF a DLR, proti kterým mělo naopak stát cca 5 000 ukrajinských obránců (vojáků, členů národní gardy i policejních jednotek). ZSU měly k obraně města v rámci PVO k dispozici dvě baterie PLRK středního dosahu Buk-M1 a zřejmě také minimálně jednu baterii dlouhého dosahu PLRK S-300, jejíž použití však podle dostupných informací bylo silně limitováno zničením základny RTZ a přehledového radiolokátoru P-14 u Mariupolského letiště ihned na začátku invaze. To umožnilo v podstatě beztrestné působení letadel VKS RF, které toho využily a město pravidelně, masivně a plošně bombardovaly až do jeho kapitulace. (Grafika War Archive)

Jednotky Ukrajiny (cca 5 000)

Pluk Azov Národní gardy Ukrajiny (cca 1500)
12. brigáda operačního určení Národní gardy Ukrajiny (část jednotky cca 150)
21. samostatná brigáda Národní gardy Ukrajiny (část jednotky cca 150)
23. samostatná brigáda ochrany veřejného pořádku „Chortycja“ Národní gardy Ukrajiny (cca 400)
9. divize hladinových lodí
23. oddíl námořní stráže (námořníci 9. divize a 23. oddílu po zničení lodí bojovali ve městě jako pěší jednotka – společně cca 200)
36. samostatná brigáda námořní pěchoty (cca 1 750)
109. samostatná brigáda územní obrany (cca 400)
503. samostatný prapor námořní pěchoty (cca 250)

(plus menší jednotky cca do 50 osob, které nejsou uvedeny, jako např. policisté nebo pohraničníci)

Jednotky Ruska a DLR (cca 14 000)

1. armádní sbor DLR
1. samostatný prapor „Somalia“ DLR (cca 400)
Prapor „Sparta“ DLR
Prapor „Vostok“ DLR
1. motostřelecká brigáda DLR
5. motostřelecká brigáda DLR
9. samostatný pluk námořní pěchoty DLR (cca 2 500)
11. samostatný motostřelecký pluk DLR (cca 1 000)
3. samostatná gardová brigáda zvláštního určení SPECNAZ GRU
22. samostatná brigáda zvláštního určení SPECNAZ GRU
150. motostřelecká divize
177. samostatný prapor námořní pěchoty Kaspické flotily
810. samostatná gardová brigáda námořní pěchoty Černomořské flotily

(ani zde nejde o úplný výčet invazních jednotek, protože během 86 dnů obléhání byly do bojů zapojeny další jednotky, jako například čečenský prapor „Achmat“ atd.)

Nicméně v dalších dnech se situace začala měnit výrazně v neprospěch obránců, protože útočící jednotky 1. armádního sboru DLR, posílené 150. motostřeleckou divizí VSRF, prorazily 27. února dosavadní LOC směrem na Anadol SZ od Mariupolu, následně se stočily na jih a poté zaútočily na severní přístup samotného města, který vedl přes rozsáhlý areál oceláren Iljič. Zde byli vojáci pluku Azov, kteří s pomocí skryté dvojice (sic!) tanků T-64, a vhodně zaminovaných prostorů vhodných pro útok, dokázali úspěšně zastavit postup výše uvedených jednotek, které rozhodný ukrajinský odpor překvapil a donutil je stáhnout se částečně zpět do Makedonivky s tím, že počet ukrajinských obránců, díky jejich palebnému úsilí, značně přecenili. Od 28. února také začalo pravidelné ostřelování Mariupolu samotného z dělostřeleckých systémů a raketometů jako například BM-21 Grad, které přestalo rozšiřovat mezi vojenskými cíli a civilní zástavbou, což se začalo projevovat na stále stoupajícím počtu civilních obětí. Kdysi kvetoucí město se začalo před očima měnit v zastavěnou plochu s vypálenými a polorozbořenými domy, které bylo jen stěží k poznání.

Poté co musela 36. samostatná brigáda námořní pěchoty postupně ustoupit před možným obklíčením ze svých pozic od Hnutove a Sartany východně města a v podstatě z celé původní LOC v „kapse“ SZ od Mariupolu, stáhla se zpět do předměstských částí *1. Okupační vojska tak již 1. března docílila kompletního odříznutí Mariupolu od zbylého území Ukrajiny díky zablokování všech přístupových cest do města. Od této chvíle již nebylo možné do Mariupolu dostat žádné posily, ani zásoby jak po zemi, tak i po vodě, protože Azovské moře zcela ovládalo černomořské loďstvo VMF RF. Prorazit obklíčení se pokusily dvě jednotky ZSU, které vedly útok ze SV směru. Jednalo se o 54. samostatnou mechanizovanou brigádu a 56. samostatnou motorizovanou pěší brigádu, ale brzy se ukázalo, že ani obě jednotky společně nemají dostatečnou sílu na to, aby prorazily přes 150. motostřeleckou divizi VSRF a jednotky 1. armádního sboru DLR, které v této oblasti také působily. S těžkým srdcem byl útok ukrajinským generálním štábem odvolán, protože bylo důležitější zachovat bojeschopnost dvojice zkušených brigád, které celé roky spolehlivě držely pozice na LOC, ale zároveň to znamenalo negativní definitivu pro všechny obránce Mariupolu, kteří do této doby doufali v pomoc z vnějšku.

Pokus ukrajinské 54. samostatné mechanizované brigády a 56. samostatné motorizované pěší brigády o průlom do obklíčeného Mariupolu přes jednotky 150. motostřelecké divize VSRF na začátku března 2022. (Grafika War Archive)

Podle zástupce starosty města mělo před obléháním stačit opustit Mariupol asi 100 000 z jeho původních obyvatel. Dalších cca 200 000 obyvatel se chtělo o jeho opuštění pokusit po 5. březnu, kdy byly prostřednictvím Červeného kříže vedeny rozhovory obou bojujících stran o zřízení bezpečných koridorů pro opuštění Mariupolu směrem do neobsazeného Záporoží. První pokusy o opuštění města v organizovaných kolonách však ztroskotaly na tom, že ruská vojska během těchto přesunů pokračovala v boji, chtěla koridory využít k postupu vlastních vojáků a vedla palbu dokonce i na uprchlíky samotné.

9. března provedly letouny VKS RF úder na mariupolskou porodnici, což bylo zmapováno díky válečnému reportérovi Mstyslavu Černovovi, který později své zážitky z obklíčeného a ostřelovaného města převedl do působivého a autentického dokumentu „20 dnů v Mariupolu“, který ukazuje v syrové nahotě, jak brutální a bezcitná je válka, kterou na Ukrajině vede Vladimír Putin. Film obsahuje drastické záběry a dá se říci, že není vhodný pro zhlédnutí slabším povahám, nicméně jsem toho názoru, že by jej naopak měl povinně vidět každý, který dnes operuje s ruským narativem: „nemáme dostatek důkazů a faktů o tom, jak to doopravdy na Ukrajině celé probíhá a kdo je viníkem“. Právě i po zhlédnutí tohoto filmu považuji za důležité šířit svědectví o ruské brutalitě a bezohlednosti vůči ztrátám na lidských životech, které je neoddiskutovatelné a na celé Ukrajině bohužel mnohokrát dostatečně prokázané a zdokumentované. Jen pro doplnění, celkový počet civilních obětí obléhání Mariupolu odhaduje autor výše uvedeného dokumentu na 25 000…

9. března 2022 provedly letouny VKS RF úder na mariupolskou porodnici, kterou těžce poškodily a zabily přitom 3 osoby včetně malého dítěte. Minimálně jedna z evakuovaných nastávajících maminek však zemřela ještě v následujících dnech. Záběr ukazující kráter po výbuchu dokládá, že šlo zřejmě o shoz minimálně 500 kg pum FAB-500 nebo OFZAB-500, které VKS RF v této době často používalo na Su-34. (2x Foto Mstyslav Černov / AP)

Zřejmě někdy v této době vznikl na Hlavním ředitelství rozvědky Ministerstva obrany Ukrajiny (HUR MO) pod vedením brigádního generála Kyrylo Budanova nápad, jak dostat do Mariupolu alespoň nějaké zásoby munice, léků, posil a na druhou stranu odsunout zpět těžce zraněné, kterým nebylo možné na místě zajistit adekvátní lékařskou pomoc. K celému plánu s využitím překvapivých misí vrtulníků Mi-8 armádního letectva (AAU) k letům do obleženého Mariupolu, a jeho následnému provedení, se však ještě dostaneme ve vlastní kapitole. Pro kontext příštího popisu těchto akcí si ještě pojďme zrekapitulovat přehled nejdůležitějších událostí až do definitivního pádu Mariupolu 20. května.

Okolo 18. března obsadila invazní vojska mariupolské letiště jihozápadně od města. O den později pak začaly boje o komplex železáren v Azovstalu, který se později stal posledním útočištěm všech zbylých obránců Mariupolu. Dne 24. března vstoupily ruské jednotky i přes neustálý a rozhodný odpor ukrajinců do centra města, ale k žádnému velkému kolapsu obrany stále nedocházelo. Na druhou stranu to znamenalo, že se 36. samostatná brigáda námořní pěchoty dostala v severní části Mariupolu do obklíčení, které navíc korunoval nedostatek střeliva, potravin i zdravotnického materiálu. 11. dubna se pokusila část jednotek vedená velitelem brigády plk. Volodymyrem Baraniukem prorazit z města na severovýchod přes ocelárny Iljič směrem k ukrajinským liniím, ale podařilo se to jen malé skupince vojáků, kteří nejprve použili zbylé provozuschopné tanky a přes zbylou vzdálenost se probili pěšky. Většina však byla vesměs zajata včetně plk. Baraniuka. Naproti tomu zbylé části brigády, tvořené cca 500 mariňáky pod velením mjr. Serhije „Volyny“ Volynského, se podařilo probojovat směrem na jih k pluku Azov a postupně se stáhnout až do bezpečného podzemního labyrintu komplexu Azovstalu, kde bojovala až do 20. května. 12. dubna ruské síly rozdělily zbývající ukrajinské obránce ve městě na dvě skupiny izolované v jihozápadním přístavu a v ocelárně Azovstal. Invazní jednotky nadále pokračovaly v pomalém postupu přes Mariupol a 16. dubna tak ruští vojáci vstoupili na základnu 12. brigády operačního určení ukrajinské Národní gardy, přičemž separatisté z DLR zároveň obsadili policejní stanici v centru Mariupolu, relativně blízko pláže. Ukrajinské síly přesto pokračovaly v obraně v kapsách, ale zejména v komplexu Azovstalu, na který agresoři neustále útočili třeba i pomocí dělostřelecké munice s bílým fosforem a kontinuálním leteckým bombardováním.

Situace v obklíčeném Mariupolu k 19. březnu 2022. Smyčka okolo města se pomalu, ale jistě neustále utahovala. Krátce poté, 21. března, byly zahájeny první zásobovací a evakuační lety ukrajinských Mi-8. Spodní grafika pak zachycuje stav k 7. dubnu, těsně před pokusem 36. samostatné brigády námořní pěchoty o proražení z obklíčení do dvou směrů – ocelárnami Iljič z města na severovýchod a do komplexu Azovstalu na jih. (Grafika War Archive)

Azovstal – poslední pevnost

Dne 18. dubna bylo podle odhadů ze satelitních snímků nějakým způsobem poškozeno až zničeno 95 % městské zástavby. Ukrajinští obránci ignorovali ruské ultimátum ke kapitulaci a rozhodli se bojovat až do konce. Rusko pohrozilo, že „zničí“ ty, kteří budou pokračovat v boji dál a odhadovali, že v závodě Azovstal se drží 2 500 ukrajinských a až 400 zahraničních vojáků. 20. dubna se probojovaly zbytky obránců, tvořených vojáky pluku Azov a 12. brigády operačního určení Národní gardy Ukrajiny z obklíčení v jihozápadním přístavu, když se jim i za pomoci vozidel podařilo nejprve prorazit k řece Kalmius a tu za dramatických scén a neustálého ruského ostřelování překonat v různých plovoucích prostředcích na dohled dvojice již dříve zničených mostů, které po mnoho dní úspěšně blokovaly ruský postup. Následně 21. dubna ruský prezident Vladimír Putin nařídil ruským jednotkám, aby na ocelárnu Azovstal po zemi přímo neútočily, ale blokovaly ji. Částečně mohl být důvodem stále účinný odpor obránců, který způsoboval útočníkům citelné ztráty, ovšem ve světle pozdějších útoků na Bachmut nebo Avdijivku se jen těžko věří, že by chtěl brát ohledy na životy vlastních vojáků.

Areál oceláren Azovstal hořící po jednom z náletů VKS RF. (Foto archiv autora)

V noci z 27. na 28. dubna byly zřejmě provedeny dosud nejtěžší nálety na Azovstal – podle Ukrajiny bylo na tento ocelárenský komplex vedeno více než 50 úderů letouny Su-25, Su-34 a také, jak bylo zvykem v posledních týdnech, i taktickými bombardéry Tu-22M3, které mohly díky chybějící ukrajinské PVO beztrestně shazovat náklad svých pum ze středních výšek přímo na areál. Mnohdy přitom používaly i těžké FAB-3000 M-46, tedy trhavé o váze 3 000 kg a nejtěžší používané klasické „železné“ pumy, které může Tu-22M3 nést v počtu dvou kusů. Od 30. dubna začaly nepravidelně fungovat humanitární koridory, kterými se při zastavené palbě dařilo postupně evakuovat civilisty, kteří našli útočiště v podzemí komplexu Azovstal před tvrdými boji v městské zástavbě. Bohužel s přibývající dobou obklíčení začalo být nutné řešit jejich situaci a pokusit se je evakuovat do bezpečí, protože celý areál oceláren se stával čím dál častěji cílem nejen výše zmíněných leteckých útoků těžkými pumami, ale i dalšího ostřelování, přičemž agresoři se k tomuto účelu nezdráhali použít bílého fosforu nebo termobarických pum. Pokud se přičetl vzrůstající nedostatek potravin, vody a zdravotnického materiálu, tak v relativním bezpečí několikapatrového podzemí začala být jejich situace neudržitelná. I přes některé excesy ze strany útočníků, kteří zastavení palby u humanitárních koridorů ne vždy dodržovali, se podařilo autobusy bezpečně dostat z obklíčení do 7. května všechny civilisty, jenž se předtím ukryli v Azovstalu.

Na prvním záběru, známém z dokumentárního filmu „20 dní v Mariupolu“ od válečného zpravodaje Mstyslava Černova, je zachycen zásah vícepodlažního obytného domu v Mariupolu na Mytropolycké ulici granátem z ruského tanku 11. března 2022. Konkrétně tento zásah zabil dvě starší ženy, které se nedokázaly dostat do úkrytu ve sklepě domu, jako většina jeho ostatních obyvatel. Další fotografie zachycuje domy ve východní části Mariupolu 29. března 2022. Míra totální destrukce většiny budov po ruském ostřelování je v 21. století jen těžko uvěřitelná. (Foto Jevgenij Maloletka / AP a archiv autora via Maxar)

V tu chvíli se již krátil čas i zbylým vojenským obráncům oceláren, jejichž situace se i po odchodu civilních osob příliš nezlepšila. Od 3. května navíc invazní síly obnovily pozemní útoky na Azovstal, přičemž už se částečně bojovalo v jeho areálu. Na druhou stranu část ruských jednotek byla již z bojů stažena a přesměrována na jiné úseky fronty. I když se ukrajinské vedení v Kyjevě snažilo usilovně najít diplomatické řešení, které by umožnilo dostat obránce z obklíčení, aby nepadli do ruského zajetí, tak tato varianta zřejmě nikdy nebyla reálně na stole, protože Vladimír Putin si chtěl naplno vychutnat své „vítězství“ a ideologickou i faktickou porážku nenáviděného nepřítele v podobě vojáků pluku Azov.

Dne 16. května ukrajinský generální štáb oznámil, že vojenská posádka v Mariupolu „splnila svůj bojový úkol“ a byla zahájena evakuace z ocelárny Azovstal. V reálu to znamenalo jediné – obránci se začali postupně vzdávat, byli bráni do zajetí a odváženi autobusy do internace, která viděna dnešní optikou pro malou, ale šťastnější část z nich skončila v uplynulých téměř dvou letech návratem zpět na Ukrajinu v rámci výměny zajatců, pro velkou část z nich však stále trvá a pro některé z nich to byla bohužel i cesta poslední *2.

Podle ruských zdrojů se 20. května vzdali poslední ukrajinští obránci, mezi nimi velitel pluku Azov, pplk. Denys „Redis“ Prokopenko, jeho zástupce kpt. Svjatoslav „Kalyna“ Palamar a poslední velitel 36. samostatné brigády námořní pěchoty mjr. Serhij „Volyna“ Volynskij. Ruské ministerstvo obrany tvrdilo, že mezi 16. – 20. květnem bylo v Azovstalu zajato celkem 2 439 vojáků, z nichž bylo mnoho zraněno, z toho asi 500 těžce a kapitulace pro ně byla jediná šance na lékařskou pomoc *3.

Epilog s nadějí

Nabízí se otázka, zda tento 86 dní trvající heroický odpor měl pro Ukrajince vlastně nějaký smysl. Z taktického a vojenského hlediska podle mého subjektivního názoru zcela určitě. Po dobu více než dvou měsíců dokázala zdejší posádka vázat bojem a blokovat cca 14 000 vojáků VSRF a DLR, kteří by jinak mohli být použiti jinde. Vzhledem k „blitzkriegu“, který invazní síly na jižní Ukrajině směrem z Krymu skutečně zpočátku předvedly díky neorganizovanému, částečně chaotickému a často chybějícímu odporu části ukrajinské armády v prvních dnech konfliktu, se nabízí třeba hypotéza možného posílení ofenzívy na Mykolaiv a Oděsu v kritických dnech na začátku března, která měla skončit propojením pozemního koridoru až do Podněstří, Ruskem podporované, ale mezinárodně neuznané enklávy na území Moldavska, čímž by zároveň došlo k odříznutí Ukrajiny od Černého moře, což by zase mělo nedozírné ekonomické následky. Případně by tyto síly mohly posloužit k rychlejšímu útoku proti důležitým městským aglomeracím Záporoží a Dnipru. To byl další strategický směr pro postup invazních vojsk, který se naštěstí podařilo včas přehradit opět i díky odporu v Mariupolu. Na druhou stranu nemůžeme opominout, že město jako takové bylo téměř kompletně zničeno, včetně veškeré infrastruktury. Podle střízlivých odhadů „insiderů“ si pak celé ruské obléhání vyžádalo životy nejméně 25 000 nevinných civilistů, přičemž je možné, že toto číslo může být i vyšší, protože dodnes neexistuje žádný přesný seznam obětí, které mohly zůstat pod troskami zbořených domů, byly roztrhány explozemi nebo zůstaly prostě jen nezvěstnými. Z cca 5 000 obránců, kteří Mariupol bránili na začátku konfliktu, byla podle ruských zdrojů více než polovina zajata, jen malé části se podařilo ve skupinkách probojovat a uniknout z obklíčení a zřejmě 900 až 1 000 mohlo v této bitvě padnout (ruská strana uvádí následující počty – celkem 8 000 obránců, z toho 4 168 zajatých včetně 2 439 vojáků, kteří bojovali až do konce v komplexu Azovstalu a cca 4 000 mrtvých, ale tato čísla nejde ověřit a jsou zřejmě mimo počtu skutečně zajatých obránců, záměrně nadsazena, hlavně co se týče mrtvých). Ruská federace a DLR nasadily dohromady do útoku postupně celkem cca 14 000 vojáků, z nichž naopak podle Ukrajinských zdrojů mělo být zabito až 6 000. I toto číslo není možné nezávisle ověřit, a i když je jisté, že agresor utrpěl větší ztráty než obránci, tak i v tomto případě je pravděpodobné, že je nadsazeno částečně z propagandistických důvodů, ale třeba i díky tomu, že jako poražená strana je Ukrajina neměla jak přesně potvrdit.

Nemůžeme také určitě opominout fakt, že obrana Mariupolu měla jistě i svou zcela neoddiskutovatelnou morální hodnotu pro celou Ukrajinu, která se v prvních dnech potýkala s neustálým ruským postupem a množstvím většinou špatných a negativních zpráv, v kterých se neohrožená obrana tohoto důležitého přístavního města na břehu Azovského moře dala přirovnat snad jen k zastavení invaze do Kyjeva v památné bitvě o letiště Hostomel, přičemž obě tyto události přinášely těžce zkoušenému národu první jiskřičku naděje, kterou se díky nezměrnému úsilí statisíců a obětem desetitisíců podařilo postupně „rozfoukat“ až do plamenu, který dnes nad Ukrajinou stále plane a já doufám, že i do budoucna bude dále plát, k čemuž můžeme a musíme přispět svým dílem i všichni my, kteří si, možná trochu honosně, říkáme „západní demokratická společnost“. Vždyť nepochybně právě proto, že Ukrajina má dlouhodobě za cíl se k těmto státům také připojit, rozpoutal Vladimír Putin tento nesmyslný válečný konflikt a v tom případě si musíme co nejdříve uvědomit, že všichni Ukrajinci dnes bojují ve své podstatě i za nás, naše hodnoty západního světa a demokratický řád.

Ukrajinské armádní letectvo – úderná pěst pozemních sil

UKRAJINSKÉ ARMÁDNÍ LETECTVO (Армійська авіація України) – Únor 2022
Jednotka	Čestný název	Základna	Výzbroj
11. OBrAA	„Cherson“	Cherson-Čornobaivka	*Mi-2 / Mi-8 / Mi-24**
12. OBrAA	„Genmjr.Viktor Pavlenko“	Novyj Kalyniv	Mi-2 / Mi-8 / Mi-24 / Mi-26**
16. OBrAA	„Brody“	Brody	Mi-2 / Mi-8 / Mi-24
18. OBrAA	„Ihor Sikorsky“	Poltava	Mi-2 / Mi-8 / Mi-24

Poznámky:

Všechny čtyři samostatné brigády armádního letectva (OBrAA) jsou přímo podřízeny velení ukrajinských pozemních sil v Kyjevě. Ukrajinské armádní letectvo (AAU) je jejich nedílnou součástí a provozuje většinu vrtulníkové techniky používané ozbrojenými silami Ukrajiny (ZSU). AAU má za úkol přímo podporovat pozemní síly, kterým poskytuje zejména blízkou leteckou podporu (CAS), evakuaci zraněných (MEDEVAC a CASEVAC), pátrací a záchrannou službu (SAR a CSAR), leteckou přepravu a zásobování. Stejně jak PSU, tak i AAU vedou i dnes, více než dva roky od začátku otevřené ruské invaze na Ukrajinu, úspěšný boj proti agresorům po celé délce frontové linie díky enormnímu nasazení a odhodlání svých příslušníků. A to navzdory ztrátám, kterých samozřejmě nebyli ušetřeni a obtížným podmínkám, v nichž musí neustále působit.

* – Všechny tři Mi-2 ze stavu 11. OBrAA zůstaly opuštěny na základně Čornobaivka, kterou 27. února 2022 obsadily ruské invazní jednotky. Zároveň však byla celá trojice uzemněna už od roku 2021, zřejmě pro vyčerpání letových rezursů. Celkově zde musela 11. OBrAA mimo již zmíněných Mi-2 ponechat následující neletuschopnou techniku: minimálně 1x Mi-8, 2x Mi-9 a 8x Mi-24, z nichž část byla odstavena pouze kvůli nedostatku náhradních rotorových listů, což byla známá předválečná „bolest“ AAU, kterou se Ukrajina snažila řešit výrobou vlastních sad listů MLVN-24 v závodu Motor Sič, ale jak vidno, tak do 24. února 2022 se situaci nepodařilo uspokojivě vyřídit.

** – Čtyři Mi-26 ze stavu 12. OBrAA byly odstaveny z provozu již v roce 2000 a dlouhodobě uskladněny na základně v Novém Kalynivu.

12. samostatná brigáda armádního letectva (OBrAA) „generálmajora Viktora Pavlenka“ (čestné jméno nese od 5. prosince 2020) je armádní letecká jednotka, která je přímo podřízena velení ukrajinských pozemních sil. Historicky navazuje na 340. samostatný bitevně-transportní vrtulníkový pluk „Breslavský“ ještě z dob SSSR. Ten byl od 21. srpna 1968 do června 1991 dislokován v Československu jako součást CGV SA. Po roce 1992 byl pluk přeznačen na 7. samostatný armádní letecký pluk „Breslavský“ (o toto čestné pojmenování přišel v roce 2015, kdy tyto ex-sovětské názvy byly v Ukrajinské armádě zrušeny). V roce 2016 se z něj stala 12. samostatná brigáda armádního letectva, která je stálou posádkou poblíž malého města Novyj Kalyniv ve Lvovské oblasti. Jako zajímavost lze uvést, že druhá letka 12. OBrAA byla připravována pro nasazení do zahraničních misí a od roku 2007 se personál této jednotky účastnil například mise UNMIL (United Nations Mission in Liberia) v Libérii. (Foto archiv autora via AAU)

16. samostatná brigáda armádního letectva (OBrAA) „Brody“ je také armádní leteckou jednotkou přímo podřízenou velení ukrajinských pozemních sil v Kyjevě podobně jako 12. OBrAA. Její vznik lze datovat opět do doby SSSR k roku 1981 v podobě 119. samostatného vrtulníkového pluku na základně Brody ve Lvovské oblasti, kde má oficiální sídlo dodnes. 26. srpna 2004 pluk prošel restrukturalizací a stal se brigádou. V následujícím roce 2005 byla brigáda přesunuta k 8. armádnímu sboru a od té doby je jeho součástí. 23. srpna 2017 získala svůj nynější čestný název „Brody“. (Foto archiv autora via AAU)

Organizační schéma OBrAA

Papírově každá OBrAA (samostatná brigáda armádního letectva) disponuje trojicí eskader (letek) – eskadrou transportních vrtulníků Mi-8, eskadrou bitevních vrtulníků Mi-24 a eskadrou lehkých Mi-2. Plný stav eskadry/letky je 20 strojů rozdělených do pěti rojů po čtyřech vrtulnících, ale vzhledem k opotřebení techniky v rámci téměř neustálého nasazení v zóně ATO od roku 2014, operovala běžná eskadrila před 24. únorem 2022 zhruba s 14-20 stroji. Navíc 18. OBrAA v Poltavě měla v bitevní letce pouze jeden roj Mi-24. Všechny čtyři OBrAA měly začátkem roku 2022 ve stavu cca 15 Mi-2, 60 Mi-8 a 60 Mi-24, přičemž ne všechny z těchto vrtulníků byly provozuschopné. 8 dalších Mi-8 bylo v té době nasazeno v Demokratické republice Kongo v rámci mise MONUSCO pod hlavičkou OSN. Tato jednotka (18. samostatný vrtulníkový oddíl) byla oficiálně odvolána 8. března 2022 a vrátila se na Ukrajinu, kde její vrtulníky byly životně potřeba.

Doplnit je třeba ještě jednu jednotku spadající pod AAU a tou je 57. letecká základna umístěná v prostoru letiště Brody, tedy sídla 16. OBrAA, ale v samostatném areálu situovaném SZ od VPD. Jejím úkolem je skladování vyřazených vrtulníků od všech jednotek AAU a základní údržba těch dlouhodobě odstavených tamtéž. V polovině roku 2022 zde bylo umístěno přibližně 20 Mi-8 a 30 Mi-24, z nichž však mnohé byly ve specializovaných verzích jako Mi-24K (pro korekci dělostřelecké palby a taktický průzkum) nebo Mi-24R (pro radiační a chemický průzkum) ještě z éry SSSR a sloužily už pouze jako zdroj náhradních dílů.

Označení vrtulníků OBrAA a domácí modernizace Mi-8MSB-V a Mi-24PU1

Mi-8MT „červená 143“ ze stavu 11. OBrAA „Cherson“ z předválečného období, opět se standardními raketovými bloky B-8V20. Od roku 2018 byla taktická čísla vrtulníků AAU sjednocena na třímístná. První číslice označuje jednotku: “1” – 11. OBrAA, “2” – 12. OBrAA, “6” – 16. OBrAA, “8” – 18. OBrAA, zatímco zbývající dvě určují konkrétní typ: 00-29 pro Mi-24, 30-59 pro Mi-8MT, 60-79 pro Mi-8MSB-V, 80-89 pro Mi-2 a 90-99 pro Mi-9. V praxi je tedy vrtulník s taktickým číslem 190 Mi-9 z 11. OBrAA, tč. 232 nosí Mi-8MT z 12. OBrAA, tč. 611 má Mi-24PU1 z 16. OBrAA a tč. 861 je Mi-8MSB-V z 18. OBrAA. Zpočátku byla tato označení namalována na bocích vrtulníků velkými barevnými číslicemi, ale takové provedení bylo brzy opuštěno, aby se zabránilo snadné identifikaci strojů, a všechna viditelná čísla byla do konce roku 2018 přetřena. Dnes lze taktická čísla nalézt obvykle v černém provedení na bílém papíře připevněném k jednomu z oken uvnitř nákladové kabiny (v případě potřeby jde snadno odstranit). Obě tyto varianty jsou zároveň vidět na fotografii níže, která zachycuje start Mi-24PU1 “červená 108” od 11. OBrAA “Cherson” s podvěšenými raketnicemi B-8V20 pro 20 kusů 80mm NŘS S-8. Oba záběry, jak Mi-8MT “červená 143”, tak i Mi-24PU1 “červená 108” byly pořízeny ve 233. vojenském výcvikovém prostoru se střelnicí poblíž Rivne dne 29. května 2018. (Foto Chris Lofting)

Modernizace z původních Mi-24P na verzi Mi-24PU1 probíhala v opravárenském závodě Aviakon v Konotopu. Dobrým rozpoznávacím znakem, takto upravených Hindů, je laserový zaměřovač cílů FPM-01KV na pravé straně přídě, hned vedle dvouhlavňového 30mm kanónu GŠ-2-30K. Před začátkem ruské agrese na Ukrajinu, v únoru 2022, byly v operační službě u OBrAA právě jen kanónové Mi-24P/PU1, přičemž modernizované stroje Mi-24PU1 získaly plně kompatibilní kokpity pro NVG, upravenou avioniku, která zahrnuje nové komunikační a navigační prostředky, plus nový IČ rušič domácí provenience Adros KT-01AV a výmetnice klamných cílů KUV 26-50 pro účinnější 50 mm chaff/flare. Mi-24PU1 je osazen dvojicí domácích motorů TV3-117VMA-SBM1V-02K, každý o vzletovém výkonu 1 838 kW. Modernizován byl také zaměřovač ASP- 17VPM-V pro kapitána vrtulníku a naopak nově integrován laserový zaměřovač cílů FPM-01KV. Ten umožňuje použití zbraní v nočních podmínkách v kombinaci s leteckými přilbami polské výroby THL-5NV a brýlemi nočního vidění (NVG) PNL-3 Bielik, které používají i posádky Mi-8.

Mi-8 všech variant je skutečným „tažným koněm“ ukrajinských vrtulníkových jednotek. Jak jsme již uvedli, na Ukrajině sloužily původně hlavně dvě verze – Mi-8MT, která má původ ještě v SSSR, s drobnými úpravami a v domácích podmínkách modernizovaná verze Mi-8MSB-V ze závodu Motor Sič v Záporoží. U této varianty se nejedná o novovýrobu, ale pro úpravu byly používány původní draky Mi-8T, mnohdy roky odstavené a nepoužívané, ale s dostatečným dobovým rezursem. Mi-8MSB-V je vybavena dvojicí turbohřídelových motorů ukrajinské výroby TV3-117VMA-SBM1V (série 4E), z nichž každý má vzletový výkon 1 104 kW. Její výzbroj a vybavení je většinou shodné s řadou Mi-8MT. Přidány byly nově pancéřové pláty okolo kabiny (takové dodatečné pancéřování později dostávaly i Mi-8MT), standardní IČ rušič proti PLŘS domácí výroby Adros KT-01AV, systém rozptylu a ochlazování výfukových plynů AŠ-01V (EVU domácí výroby) a dvojice výmetnic klamných cílů chaff/flare KUV 26-50. Zajímavostí je, že Mi-8MSB-V nepoužívají filtry PZU na vstupech vzduchu do motorů.

Mi-8MSB-V „žlutá 44“ (taktické číslo je umístěno standardně na papíru za oknem kabiny) ze stavu 10. MABr Ukrajinského námořnictva (domácí základna Mykolaiv-Kulbakino) zachycený 29. září 2021 před startem na heliportu letiště Čornobaivka u Chersonu. Digitální kamufláž, tvořená pixely z odstínů světle zelené, světle hnědé a tmavě hnědé, je jedním z možných schémat používaných na ukrajinských Mi-8, jak verzí MT, tak hlavě modernizovaných domácích MSB-V. Mi-8MSB-V s „digi“ nátěrem byly původně dodávány právě k jednotkám námořnictva a vzdušných sil, nikoli armádního letectva. Po 24. únoru 2022 však byly tyto vrtulníky přemístěny mezi jednotkami dle operačních potřeb. (Foto – Chris Lofting)

Na tomto Mi-8MSB-V „černá 44“ si můžeme povšimnout instalovaných domácích ochlazovačů výstupních plynů z motorů AŠ-01V a pětinásobných raketových bloků B-13L pro NŘS S-13 ráže 122 mm. Tyto raketomety byly původně určeny jen pro letouny Su-24/25/27 a Mig-29, ale AAU je začalo po 24. únoru 2022 úspěšně používat i na svých vrtulnících, zřejmě ve snaze zvýšit ničivý účinek v cíli. (Foto archiv autora via AAU)

Dodávky darovaných vrtulníků na Ukrajinu

Mi-17V-5 v typické afghánské kamufláži zachycené během provozu na FARP. Fotografie byly zveřejněny na začátku června 2023. AAU obdržela již v březnu 2022 od USA pět bývalých afghánských vrtulníků Mi-17V-5, které zůstaly na Ukrajině od roku 2021 s tím, že na nich měly být uskutečněny generální opravy. Oznámeny byly také další dary vrtulníků, přičemž dalších minimálně 11 bývalých afghánských Mi-17V-5, které byly uskladněny na Davis-Monthan AFB, dodalo USA letecky ze svého území postupně od dubna 2022 a tyto Hipy tak pro AAU představovaly první velké reálné posílení jeho operačního stavu. (Foto archiv autora via AAU a Roman Naumov)

Seznam darovaných vrtulníků na Ukrajinu od února 2022, který vede a průběžně doplňuje známý web Oryx. V případě dodávek ex-afghánských Mi-17V-5 udává, že mělo být předáno celkem až 20 vrtulníků podle stavu k 30. březnu 2024. Prakticky to znamená, že k tomuto datu Ukrajina dostala minimálně 68 vrtulníků všech uvedených typů, z nichž část byla použita jako zdroj náhradních dílů pro již provozované stroje. (Přehled Oryx)

Zřejmě první oficiálně zveřejněný záběr na dvojici ex-českých Mi-24V tč. 3370 a 3362, které byly na Ukrajinu darovány a reálně předány 15. května 2022 jako naše první Hindy od 221. vrtulníkové letky na 22. základně vrtulníkového letectva v Náměšti nad Oslavou. Před přeletem byly Mi-24V zbaveny veškerého českého vojenského markingu, včetně taktických čísel. U svého nového majitele byla naopak zeleno-šedá NATO kamufláž doplněna o žluto-modré rychloidentifikační prvky, a standardní dvojici bílých pruhů na ocasním nosníku. Zpočátku byly Mi-24V vyzbrojeny standardními raketovými bloky B-8V20 pro 20 ks NŘS S-8 ráže 80 mm východní provenience, které jsou i na fotografii výše, ale zhruba od července až srpna 2023 se na nich objevily i nově používané americké raketomety M261 pro 19 ks NŘS Hydra-70 ráže 70 mm – viz spodní foto. (Foto archiv autora via AAU a United 24)

Autor textu: Radim Špalek, czechairforce.com

Poznámky:

*1 – Stažení ukrajinské 36. samostatné brigády námořní pěchoty a dalších jednotek z východních a severozápadních přístupů proběhlo cca do 8. března 2022.

*2 – OSN zveřejnila v říjnu 2023 výsledky vyšetřování vraždy ukrajinských válečných zajatců v zajateckém táboře Olenivka z 29. července 2022. Poškození budov, ve kterých ukrajinští bojovníci zemřeli, neodpovídá ruské verzi o zásahu řízenou střelou vypálenou ze salvového raketometu HIMARS, ale naopak explozi termobarické nálože, kterou ruská vojska masově využívají. Při explozi uvnitř budovy zemřelo nejméně 53 ukrajinských zajatců z Azovstalu a dalších 130 bylo zraněno.

*3 – Po složitém diplomatickém jednání za pomoci Saúdské Arábie a Turecka, byla dne 22. září 2022 zprostředkována výměna 215 zajatců z Azovstalu, mezi nimiž byli i uvedení velitelé pluku Azov a 36. samostatné brigády námořní pěchoty, kteří měli do konce „speciální vojenské operace“ zůstat v turecké internaci. Díky intenzivním jednáním mezi Ukrajinou a Tureckem během následujících měsíců, se podařilo nakonec dosáhnout toho, že 8. července 2023 byli Denys Prokopenko, Serhij Volynskyj, Svjatoslav Palamar, Oleh Chomenko, a Denys Šleha přepraveni v doprovodu prezidenta Volodymyra Zelenského na palubě českého A-319CJ tč. 2801 (ze stavu 241. dl / 24. zDL Praha-Kbely) z Istanbulu na letiště Rzeszow-Jasionka v Polsku a odtud po zemi konečně zpět do své vlasti. Více podrobností o této akci s výrazným mezinárodním přesahem, která v první řadě znamenala pro českou „dopravku“ vyjádření ukrajinské důvěry v její schopnosti a profesionalitu, ale také velice prestižní záležitost, přinesl kolega Aleš Hottmar ve svém článku: http://czechairforce.com/news/vladni-special-s-prezidentem-zelenskym-doprovodily-gripeny/

Vysvětlivky:

AAU – Армійська авіація України / Armijska aviacija Ukrajiny / Armádní letectvo Ukrajiny

BAP – Bombardirovočnyj Aviacionnyj Polk VKS RF / Bombardovací letecký pluk

BDA – Battle damage assessment, je postup vyhodnocování škod na konkrétním cíli po úderu různými druhy munice. Je součástí širšího oboru vyhodnocování boje. Vyhodnocení se provádí pomocí mnoha technik, včetně záznamů z kamer v letounu, v zaměřovacím kontejneru, od pozemních sil v blízkosti cíle, satelitních snímků, nebo pokud je to možné, také z následného ohledání místa cíle.

BMD – Bojevaja Mašina Děsantnaja / Ruské výsadkové obojživelné bojové vozidlo pro výsadkáře

BMP – Bojevaja Mašina Pechoty / Ruské obojživelné bojové vozidlo pro pěchotu

BrTA – бригада тактичної авіації / Bryhada Taktychnoyi Aviatsiyi / Brigáda Taktického Letectva Vzdušných sil Ukrajiny

BrTrA – бригада транспортної авіації / Bryhada Transportnoyi Aviatsiyi / Brigáda Transportního Letectva Vzdušných sil Ukrajiny

CAP – Combat Air Patrol / Hlídkový let stíhacích letounů v přiděleném prostoru s úkolem eliminovat letecké síly protivníka, které by se v tomto prostoru vyskytly, případně chtěly tento chráněný prostor ohrozit.

COMAO – Composite Air Operation / Kombinovaná letecká operace zahrnující všechny druhy letecké techniky potřebné k splnění potřebného bojového úkolu většího rozsahu. Většinou zahrnuje jak stroje pro CAP, CAS, tak i SEAD a ECM.

FAB – Fugasnaja Aviacionnaja Bomba / Trhavá letecká puma ruské provenience

FARP – Forward arming and refuelling point / Přední vyzbrojovací a tankovací bod nebo také předsunuté vyzbrojovací a tankovací stanoviště je termín NATO pro místo, kde lze tankovat a znovu vyzbrojovat vrtulníky co nejblíže k jejich operační oblasti, mimo jejich hlavní operační základnu.

GSAP – Gvardějskij Smešannyj Aviacionnyj Polk VKS RF / Gardový smíšený letecký pluk

GŠAP – Gvardějskij Šturmovoj Aviacionnyj Polk VKS RF / Gardový bitevní letecký pluk

GTBAP – Gvardějskij Tjažolyj Bombardirovočnyj Aviacionnyj Polk VKS RF / Gardový těžký bombardovací letecký pluk

IAP – Istrebitělnyj Aviacionnyj Polk VKS RF / Stíhací letecký pluk

ITBAP – Instruktorskij Tjažolyj Bombardirovočnyj Aviacionnyj Polk VKS RF / Instruktorský těžký bombardovací letecký pluk

LOC – Line of control, linie bojů v Luhanské a Doněcké oblasti, která se utvořila po bojích Ukrajinské armády se separatisty a ruskými jednotkami „dovolenkářů“ v letech 2014-15.

MABr – морська авіаційна бригада (МАБр ) / Námořní letecká brigáda Ukrajinského námořnictva

NOE – Nap-of-the-earth neboli také „česání země“, takto se označuje typ letu ve velmi malé výšce, který používají vojenská letadla a zejména vrtulníky, aby se vyhnuly odhalení nepřítelem a následnému útoku v prostředí s vysokou hrozbou PVO.

NŘS – Neřízené protizemní střely, v tomto případě půjde hlavně o 80 mm rakety S-8, které masivně používají obě válčící strany.

OBrAA – окрема бригада армійської авіації (ОБрАА) / Samostatná brigáda armádního letectva Ukrajiny

OCA – Offensive Counter-Air / Let s úkolem potlačení vojenské vzdušné síly nepřítele, především prostřednictvím útoků zaměřených na protivníkovy letecké základny.

OFAB – Oskoločno-Fugasnaja Aviacionnaja Bomba / tříštivo-trhavá letecká puma ruské provenience

OFZAB – Oskoločno-Fugasnaja Zažigatelnaja Aviacionnaja Bomba / tříštivo-trhavá zápalná letecká puma ruské provenience

OMŠAP – Otdelnyj Morskoj Šturmovoj Aviacionnyj Polk VMF RF / Samostatný námořní bitevní (útočný) letecký pluk

OVP – Otdelnyj Vertoletnyj Polk VKS RF / Samostatný vrtulníkový pluk

PSU – Повітряні Сили України / Povitrjani Syly Ukrajiny / Vzdušné síly Ukrajiny

PLRK – Protiletadlový raketový komplet

PLŘS – Protiletadlová řízená střela

REB – Radio-elektronický boj, anglická zkratka ECM (Electronic Countermeasures)

RWR – Radar warning receiver, systém radarového varovného přijímače detekuje rádiové emise radiolokátorů. Jeho primárním účelem je dát varování pilotovi, když je ozářen nepřátelským radiolokátorem, který by mohl být hrozbou.

SEAD – Suppression of Enemy Air Defenses / Mise na potlačení a likvidace protivníkovy PVO

SIGINT – Signals Intelligence) / Mise pro získávání údajů z radarového provozu, datové a hlasové komunikace. Zpracovává data a informace získané z elektromagnetického spektra vyzařovaného elektronickými prostředky.

SOF – Special Operations Forces / Síly speciálních operací, které provádějí vojenské činnosti vedené speciálně určenými, organizovanými, vybranými, vycvičenými a vybavenými silami využívajícími nekonvenční techniky a způsoby nasazení.

ŠAP – Šturmovoj Aviacionnyj Polk VKS RF / Bitevní letecký pluk

TBAP – Tjažolyj Bombardirovočnyj Aviacionnyj Polk VKS RF / Těžký bombardovací letecký pluk

TELAR – Transport Erector Launcher And Radar / Transportní odpalovací zařízení a radar (TELAR) je typ TEL, který obsahuje také část nebo celý radarový systém potřebný k odpálení střely (střel) země-vzduch. Tato vozidla jsou schopna autonomního řízení, což výrazně zvyšuje jejich účinnost. S tímto typem systému může každé vozidlo bojovat bez ohledu na stav nebo přítomnost podpůrných vozidel.

VDV – Vozdušno-desantnyje vojska / Výsadkové vojsko

VKS RF – Vozdušno-kosmičeskie sily Rossijskoj Federacii / Vzdušně-kosmické síly Ruské Federace

VMF RF – Vojenno-morskoj flot Rossijskoj Federacii / Námořnictvo Ruské Federace

VSRF – Vooružonnyje sily Rossijskoj Federacii / Ozbrojené síly Ruské Federace

VVS-SA – Vojenno vozdušnyje sily Sovětskoj armii / Vojenské letecké síly Sovětské armády

ZSU – Збройні сили України / Zbrojni Syly Ukrajiny / Ozbrojené síly Ukrajiny

Prameny:

Royal United Services Institute (RUSI) for Defence and Security Studies –

The Russian Air War and Ukrainian Requirements for Air Defence –

Justin Bronk, Nick Reynolds a Jack Watling Special Report 7 November 2022

The Times – Inside Ukraine’s ‘impossible’ military intelligence raid on Azovstal

The War Zone – Low, Fast And Dangerous A Firsthand Account Of Ukraine’s Secret Helicopter Rescue Missions