Letecká válka nad Ukrajinou aneb „S trojzubcem proti medvědovi“ 3.díl

Část třetí / Duch Kyjeva

„Duch Kyjeva“ se objevil krátce po začátku ruské agrese na Ukrajinu. Podle hojně rozšiřovaných zpráv, se mělo jednat o ukrajinského stíhacího pilota, který v první den obranných bojů sestřelil v okolí hlavního města šest ruských vojenských letadel. O tom, že v těžké situaci PSU by se jednalo o famózní skutek hraničící s nadlidskými schopnostmi a zázrakem, však z lidí alespoň trochu znalých problematiky leteckého boje, pochyboval jen málokdo. Takže i když se nakonec jednalo především o ukrajinskou PSYOPS, která měla za úkol hlavně pozvednout morálku všech obránců a civilistů, což se nepochybně povedlo, tak je třeba také říci, že tato „urban legend“ má přesto svůj reálný předobraz v osudech mnoha pilotů 40. BrTA ze základny Vasylkiv, kteří v prvních dnech konfliktu svedli v okolí Kyjeva na svých letounech Mig-29 mnoho těžkých bojů s protivníky z VKS RF. I když ve své podstatě startovali do předem ztracených akcí, kdy se nemohli spolehnout na podporu ze země a jejich situační povědomí bylo limitováno vizuálním pohledem pilota, či v lepších případech funkčním optoelektronickým čidlem KOLS, a každé, byť jen krátké zapnutí palubního radiolokátoru je zobrazovalo jako rozzářenou světlušku ruským stíhačům, kteří číhali na svou šanci využít své početní i technické převahy, přesto nezaváhali a splnili svou povinnost, na kterou přísahali při vstupu do PSU. Následujícími řádky bych jim tedy rád vzdal hold a zároveň se pokusil přiblížit, jak vypadala letecké válka nad Ukrajinou v její počáteční fázi a kam se dále vyvíjela.

 

Pozadí a taktika leteckých operací nad Ukrajinou   
Pilot 40. BrTA ze základny Vasylkiv hrdě předvádí nášivku se jménem „Ghost of Kyiv“, které si jednotka vysloužila v tvrdých bojích s ruskými agresory. Migy-29 v pozadí nesou starou kamufláž a zřejmě nejsou letuschopné. Na stojánce, tak mohly sloužit jako případná návnada pro ruské útoky, aby tak uchránily provozuschopné Migy, které byly naopak rozptýleny z hlavních základen na záložní letiště a improvizované plochy (včetně silničních úseků). (Foto archiv autora via 40.BrTA PSU)

Jak jsme si již popsali v prvním dílu, tak prvním předpokladem úspěšné obrany PSU byla včasná redislokace bojeschopných letadel a vrtulníků z jejich stálých základen na záložní i improvizovaná letiště ještě před počátečním úderem, který vedly ruské ozbrojené složky taktickými balistickými raketami a střelami s plochou dráhou letu brzo ráno 24. února a poté ještě v omezenějším počtu i ve zbylých únorových dnech spolu s hlavními cíly bombardovací ofenzívy – statickými pozicemi radiolokátorů, odpalovacích a velitelských stanovišť PVO Ukrajiny.

Dalším důležitým aspektem byla mobilizace bývalých zkušených letců, řekněme záložníků, často i ve věku více než 50 let, kteří začali do PSU nastupovat již před začátkem ruské invaze na Ukrajinu a po jejím začátku se jejich přísun ještě zvýšil. To, že PSU využilo této možnosti jak posílit stav svých jednotek a saturovat je zkušenějšími piloty, je zřejmě dáno nutnou generační obměnou, která u letectva začala po roce 2014 a generovala množství nových mladých letců, kteří však zatím disponují jen omezenými schopnostmi danými jak náletem hodin, tak i případnými bojovými zkušenostmi z konfliktu se separatisty a ruskými „dovolenkáři“ na Donbasu v letech 2014-15, kterých se ještě většinou nestihli zúčastnit, i když samotné letectvo bylo v tomto konfliktu poměrně aktivní (což se však odrazilo i ve značném poměru ztrát).

U prvosledových leteckých jednotek PSU se tak v únoru tohoto roku nacházela personální směs složená z velmi zkušených pilotů, kteří však měli v posledních letech jen malé nebo nulové nálety a těžili hlavně ze svých předchozích zkušeností a návyků, což však na přesilu VKS RF v následných bojích mnohdy nestačilo. Dále letci „střední generace“, která své „ostruhy“ získala většinou během již zmiňovaných bojů na Donbasu a v pozdějších letech začala nabírat zkušenosti i ze stáží v letectvech NATO nebo ze společných bilaterálních cvičení, ale těch bylo pohříchu méně než by obránci v této situaci potřebovali. Největší část tvořila již zmiňovaná skupina pilotů do 30 let, mnohdy však ve věku pouze okolo 25 let, která mohla nabídnout agresivitu, odhodlání, výdrž, ale při bojových letech jí prostě často chybí taktické a letové zkušenosti pro řešení těžkých situací, jenž s sebou tyto mise logicky přináší.

Pilot s nasazeným padákovým postrojem provádí předletovou prohlídku Migu-29UB od 40. BrTA během působení na neupřesněném silničním úseku. Na přidi „spárky“ pod kabinou je dobře vidět symbol „Ghost of Kyiv“. (Foto archiv autora via 40.BrTA PSU)

 

Takže i když ukrajinští letci nemají ani zdaleka „na růžích ustláno“, tak díky invenci pozemního personálu a vynalézavé improvizaci mísící extrémní odvahu s odhodláním, dokážou působit ruským agresorům na zemi i ve vzduchu značné problémy. To je dáno i tím, že VKS RF při svých operacích nad Ukrajinou zatím nedosáhly jednoho ze svých hlavních cílů, kterým měla být bezpochyby eliminace všech operací PSU. Důvodů fiaska, papírově i fakticky silnějšího agresora, je více. Hodně vychází z doktríny nasazení VKS RF, které v případě taktického letectva nikdy nepočítalo s údery na cíle v hloubce nepřátelského území a soustřeďuje se i v případě poměrně moderních Su-34 (Fullback) hlavně na podporu vlastních pozemních vojsk na frontové linii nebo útoky na cíle do hloubky maximálně 50-100 km od ní. Spolupůsobící příčinou je i zjevný nedostatek použití přesně naváděné munice, ať již laserově naváděných pum KAB-500 či podobných derivátů, nebo protizemních řízených raket jako Ch-59 (AS-13 Kingbolt), které bylo ruské letectvo nuceno později částečně nahradit použitím Ch-29 (AS-14 Kedge) ve verzi Ch-29L s poloaktivním laserovým a Ch-29T s opto-elektronickým TV naváděním (pro zajímavost je možné uvést, že protizemní řízené střely Ch-29L mělo ve výzbroji u typů Su-22 a Su-25 i naše vojenské letectvo od osmdesátých let až do roku 2002, kdy byly poslední Su-22 vyřazeny ze služby). Závažným nedostatkem, a přímým důvodem k omezenému použití naváděné munice jak VKS RF, tak i VMF RF, je pak především absence průzkumných a zaměřovacích prostředků, jako jsou v letectvech NATO rozšířené a standardní kontejnery jako Rafael Litening, Lockheed Martin AN/AAQ-33 Sniper nebo Damocles od Thales Group apod.

Na první fotografii pořízené z videa jsou zachyceny Su-34 ze stavu 47. BAP na svých stáních základny Voroněž-Baltimor. Dobře je vidět připravená protizemní naváděná raketa Ch-29T s opto-eletkronickým naváděním. Nejbližší Su-34 nese pod kabinou marking rudých hvězd, přičemž každá z nich údajně značí 10 provedených bojových letů, ale v tomto počtu jsou nejen mise nad Ukrajinu, ale i lety absolvované již předtím v Sýrii. Bortové číslo vzdálenějšího Fullbacku naopak cenzor cíleně rozmazal. Na druhém záběru je okamžik vypuštění Ch-29T v letu vysoko nad mraky, zjevně tedy v uctivé vzdálenosti od cíle. Původní Ch-29T má přitom deklarovaný dosah 12 km, existuje však také verze Ch-29TE s dosahem až 30 km. (Foto archiv autora via VKS RF / Zvezda)

 

Samotné údery na dlouhé vzdálenosti má v doktríně VKS RF za úkol strategické letectvo se svými bombardéry Tu-22M3, Tu-95 a Tu-160, ale v tomto případě je prakticky odkázáno pouze na použití střel s plochou dráhou letu a působí z odstupu bez možnosti ovlivnit přesnost útoků ve finální fázi letu střel. Důležitým aspektem je i vyhledávání a výběr cílů, tedy proces, který ruské ozbrojené síly nemají ani zdaleka tak propracovaný jako letectva států NATO. Jiný je systém rozhodování a řetězec, který vede k přidělování jednotlivých cílů. VKS RF jsou za své jednotky zodpovědné administrativně, operačně jsou však podřízeny místnímu strategickému vojenskému okruhu (OKS), za což v případě Ukrajiny odpovídá OKS Jih, jež je umístěn v Rostově na Donu. Zdejší velitelství je zodpovědné za koordinaci veškerých vzdušných, pozemních i námořních jednotek, které vedou útok na Ukrajinu a používá k tomu automatizovaný taktický systém velení Souhvězdí (Cозвездие / Sozvezdije). Souhvězdí shromažďuje veškeré informace získané vzdušným, pozemním i námořním průzkumem a zpravodajskými službami, aby poskytovalo velitelským kádrům OKS všechna potřebná data a ucelený obraz k velení a řízení, které je tak fakticky kontrolou na dálku. Velitelé následně úkolují dostupné jednotky dle jejich schopností a možností provedení útoku. Pokud cíl leží mimo dosah dělostřelectva nebo v oblasti, kam se dělostřelectvo nedokáže přesunout v potřebném čase, jsou takovým úkolem pověřeny jednotky VKS RF. Rozkazy jsou následně předány osádce jednoho z létajících velitelských stanovišť Il-20M (Coot), která operují ve vzduchu vysoko nad vlastním územím mimo dosah ukrajinských PLRK S-300 (SA-10 Grumble). Il-20M také většinou spolupracuje s letouny Berijev A-50M/U (Mainstay B a D) SRDLO (AWACS), které ze stejného prostoru monitorují vzdušnou situaci nad Ukrajinou, přičemž se primárně snaží zaměřit nízko letící ukrajinské vojenské letouny a vrtulníky, ale také jsou používány k řízení vlastních leteckých operací VKS RF.

Velitelské stanoviště Il-20M RF-93611 zachycené v letu nad Baltem. Povšimněte si bílého „Z“ na trupu v řadě mezi kulatými okny, což dokládá jeho zapojení do konfliktu na Ukrajině. (Foto archiv autora)

 

Účinnost letadel AWACS A-50M/U zjevně není taková, jako jsme zvyklí u strojů E-3 Sentry NATO, ale pro stroje PSU přesto představují smrtelné nebezpečí, i když ukrajinská strana tvrdí, že jejich působení dokáže omezit pomocí REB. Jak už jsme si uvedli výše, protože jednotky VKS RF jsou podřízeny pozemním silám, tak informace získané při pozorování zpravidla nejsou předávány přímo mezi A-50M/U a stíhacími stroji Su-30SM (Flanker H), Su-35S (Flanker E), Mig-31BM (Foxhound) na CAP nebo jednotkám PVO dlouhého dosahu, jako jsou PLRK S-300PMU2 „Favorit“ (SA-20B Gargoyle) nebo PLRK S-400 „Triumf“ (SA-21 Growler). Místo toho jsou tyto poznatky obvykle distribuovány prostřednictvím velitelského stanoviště vojenského okruhu, nebo kombinované armády, a teprve poté jsou informace buď přímo, nebo opět prostřednictvím letounu Il-20M předávány na jednotlivé baterie PVO, či letouny na CAP. Tím se samozřejmě výrazně zpomaluje rychlost přenosu dat v celém řetězci a vzrůstající čas omezuje účinnost reakce s úspěšným zásahem proti zjištěnému cíli. Naštěstí pro stroje PSU…

Berijev A-50U bortového čisla „červená 41“ (později dostal přidělen index RF-94268 a jméno „Taganrog“) ze stavu 610. TsBP PLS doprovázený dvojicí pravděpodobně Su-27P bortových čísel „červená 46“ (později index RF-95510) a „červená 54“ od 159. IAP. (Foto archiv autora via VKS RF)

 

Předcházející řádky byly zaměřeny hlavně na detekci a předávání informaci o vzdušných cílech. Osádky Il-20M ale rozhodují o nasazení letadel a vrtulníků VKS RF hlavně proti pozemním cílům. Tady závisí nasazení techniky na typu a vzdálenosti cíle. Pokud je cíl do 5 km od frontové linie, osádka velitelského stanoviště Il-20M vybere z vlastní dostupné letecké techniky většinou pár či čtveřici bitevních vrtulníků Ka-52 (Hokum), Mi-28 (Havoc) nebo ze začátku konfliktu používané Mi-24P/Mi-24VM/Mi-35M (Hind), případně bitevní Su-25SM (Frogfoot), které jsou neustále v pohotovosti poblíž frontové linie, kde vyčkávají, až jim operátor v Il-20M dodá GPS koordináty cíle a vyšle je k útoku. Zpočátku zkoušeli ruští „vrtulníkaři“ i „šturmovici“ útočit palbou neřízených raket mířenou přímo na cíl, ale rychle se zvyšující ztráty při tomto standardním druhu útoku je přinutili přejít na taktiku nepřímé střelby ze stoupání neboli krátkého „výskoku“ z ochranné přízemní výšky. V tomto případě se přiblíží v nízkém letu a pokud možno maximální rychlostí daného typu, zahájí prudké stoupání v úhlu 30-40 stupňů a ze vzdálenosti 2 000 – 3 000 m vystřelí na cíl neřízené rakety, zpravidla S-8 ráže 80 milimetrů, nebo S-13 ráže 130 mm. Zbývá však také připomenout, že vzhledem k nasycení bojiště o prostředky PVO a MANPADS bylo nuceno přejít na stejnou taktiku podpory vlastních pozemních vojsk ZSU i ukrajinské vojenské letectvo, které na svých Su-25M1 používá často i velkorážné protizemní neřízené rakety S-24 ráže 240 mm, S-25 ráže 340 mm a jsou zdokumentovány dokonce i odpaly řízených protizemních střel Ch-25 (AS-10 Karen).


TELAR 9K37M1 Buk-M1 (SA-11 Gadfly) je podle hodnocení ruských pilotů jejich nejnebezpečnějším protivníkem z celé ukrajinské PVO. Samohybný PLRK středního dosahu používá rakety 9M38M1 se 70 kg fragmentovanou tříštivo-trhavou bojovou hlavicí a rychlostí letu 850 m/s. Může působit v rozmezí výšek 20 – 22 000 m ve vzdálenostech 3,5 – 35 km podle typu cíle. Poloaktivně naváděná raketa má bezkontaktní zapalovač, který se inicializuje cca. 17 m před cílem, jenž je následně ničen vějířem fragmentovaných částic. O způsobu použití tohoto kompletu se bohužel nejlépe přesvědčila posádka a cestující civilního letu MH17 operovaného Malaysia Airlines dne 17. července 2014 z letiště Amsterdam-Schiphol do Kuala Lumpur. Cesta Boeingu B-777-2H6/ER registrace 9M-MRD, letícího na hladině FL330, byla zastavena cca. v 13:20 hod. UTC explozí rakety poblíž města Torez v Doněcké oblasti ovládané separatisty. Mezinárodní vyšetřování v pozdějších letech hodnověrně prokázalo, že se tak stalo díky působení PLRK Buk (mj. rekonstrukcí celé přední části trupu včetně kabiny z nalezených trosek na místě dopadu u obce Hrabove, jež právě nesly neklamné známky působení fragmentovaných částic z bojové hlavice), který byl separatistům poskytnut ruskou stranou a původně patřil zřejmě  53. plrb RF dislokované v Kursku. Záměna domnělého ukrajinského vojenského stroje za civilní Boeing bohužel stála život všech 298 lidí na palubě. (Foto archiv autora via ZSU)


V případě, že je cíl vzdálen více než 5 km od frontové linie, tak VKS RF musí očekávat, že bude dobře chráněn ukrajinskou PVO. Je to zkušenost těžce nabytá za prvních cca. čtrnáct dní tohoto konfliktu, kdy ruské letectvo utrpělo značné ztráty při pokusu o údery do větší hloubky ukrajinského území než jen na frontové linii, která se ovšem v tu dobu jen těžce definovala, protože zatímco invazní jednotky mnohdy držely silnice, tak obránci dokázali účinně operovat z oblastí okolo nich. Pokusy o nálety jednotlivými stroji nebo maximálně dvojicí letadel bez potřebné podpory dalších strojů pro REB a SEAD se však ukázaly jako rizikové a nepříliš efektivní.

Záběry z propagačního videa TV Zvezda ukazují vyzbrojní schéma stroje Su-35S neznámé jednotky VKS RF pro misi SEAD nad Ukrajinu. Pod trupem jsou umístěny dvě PLŘS středního dosahu R-77-1 a pod křídlem je protiradiolokační raketa Ch-31P (na vnějších křídelních závěsnících jsou zřejmě ještě podvěšeny 2-4 PLŘS krátkého dosahu s IČ naváděním R-73 (R-74). Střela Ch-31P je dlouhá 5,232 m, váží 610 kg, dokáže vyvinout rychlost 4 700 km/h a má dosah 100-110 km. Je to ruské „kladivo“ na pozemní RL podobného určení jako západní AGM-88 HARM.  (Foto archiv autora via VKS RF/Zvezda)

 

Postupně tak byly v takovém případě VKS RF nucené přejít na větší operace, včetně podrobné přípravy a použití podpůrných prvků. I když původně tyto kombinované mise s větším počtem strojů, které bychom mohli nazvat jako COMAO (přestože ani zdaleka nedosahují rozsahu stejně označených misí, které pod touto zkratkou známe z letectev NATO), ruské letectvo nad Ukrajinou příliš nepoužívalo, tak k nim bylo později svým způsobem donuceno, již zmiňovanou aktivní a úspěšnou ukrajinskou PVO, kterou se v prvních dnech agrese podařilo oslabit, ale nikdy zcela potlačit. Takové operace zřídka probíhají ad-hoc, ale většinou jim v poslední době předchází podrobný průzkum a instruktáž zapojených osádek, a to přibližně do 24 hodin po identifikaci cíle. To samo o sobě vyžaduje značné soustředění veškerých potřebných zdrojů a zdá se, že to naštěstí reálně omezuje celkové ofenzivní aktivity VKS RF *1.

Samotné kombinované mise COMAO zahrnují hlavně podporu, například v podobě speciálně určených letounů Su-34 s podvěšenými kontejnery pro REB SAP-14 Tarantul nebo alternativně pro stejný účel používanými Su-24MR, které byly zaznamenány například v Bělorusku. Dále jsou pro stejný účel využívány čtyřmotorové stroje Il-22PP, které jsou mimo REB vybaveny i pro úkoly SIGINT. Dále jsou součástí tohoto „balíku“ stroje mající za úkol provést SEAD přímo proti PVO. V tomto případě je zajímavé uvést, že ruští letci hodnotí v segmentu PVO jako nejtěžšího protivníka na ukrajinské straně PLRK 9K37M1 Buk-M1 (SA-11 Gadfly) a překvapivě nikoli jinak tak popularizované PLRK S-300 (SA-10 Grumble). Může jít o fakt, že samostatně působící TELAR Buk-M1 je mnohem horší najít a identifikovat než rozvinutou baterii S-300 a je tak samozřejmě větší hrozbou. Ovšem zpět ke strojům pro SEAD. Jde většinou buď o Su-30SM nebo Su-35S vyzbrojené protiradiolokačními raketami Ch-31P (AS-17C Krypton-C) nebo Ch-58 (AS-11 Kilter), které se snaží „proklestit“ cestu pro „úderné“ Su-34 vyzbrojené v lepším případě protizemními naváděnými raketami Ch-29 nebo Ch-59. Krytí všech letounů proti stíhačům PSU na Mig-29 nebo Su-27 pak shora zajišťují letouny Su-30SM, Su-35 a vzhledem k vývoji situace byly do podobné role postupně zapojeny i dálkové těžké stíhací Mig-31BM se svými PLŘS pro BVR R-33 (AA-9 Amos) a v posledních měsících i s modernějšími R-37M (AA-13 Arrow).

Dvojice nepříliš kvalitních, ale o to více zajímavých záběrů, dokazujících použití PLŘS dlouhého dosahu R-37M na ruských stíhacích strojích Su-35S, které operují proti Ukrajině. Přistávající „Suška“ s retušovaným bortovým číslem, která se vrací z bojové mise SEAD, je podvěšena dvojicí PLŘS R-37M pod trupem, pod křídly má minimálně jednu protiradiolokační raketu Ch-31P a dvojici PLŘS krátkého dosahu s IČ naváděním R-73. (Foto archiv autora via Twitter Guy Plopsky/Fighterbomber Telegram)

 

R-37M – tato 600 kg vážící a přes 4 m dlouhá PLŘS s 60 kg bojovou hlavicí je podle ruských zdrojů konstruována pro použití na vzdálenost 150 – 398 km a rychlostí Mach 5-6 dokáže zasáhnout cíl v rozpětí hladin 15 – 25 000 m. Mimo Mig-31BM již byla tato protiletadlová střela dlouhého dosahu zaznamenána na Ukrajině i ve výzbroji Su-35S. Ve skutečnosti je tak PLŘS R-37M zřejmě aktuálně nepříjemným „bolehlavem“ pro všechny letce a potažmo stroje PSU, které působí nejen nad frontovou linií, ale minimálně do vzdálenosti 100 km od ní, o čemž se bohužel v říjnu 2022 zřejmě na vlastní kůži přesvědčili nejprve 10. října plk. Oleh Šupik na Su-27, pravděpodobně příslušník 39. nebo 831.  BrTA, a 12. října pak osádka Su-24MR „žlutá 59“ ze 7. BrTA. Oba stroje dopadly u Poltavy poblíž letecké základny 831. BrTA v Myrhorodu a to zdánlivě dostatečně daleko od nejbližší frontové linie. Plk. Šupik a jeden člen osádky Su-24MR – pilot Dmytro Bortnyk, přitom také bohužel zahynuli.

Mig-31BM bort „červená 23“ RF-90889 pojmenovaný „Alexander Lobanov“ ze stavu 712. GIAP na základně Kansk. Tato dálková stíhací letadla nebyla původně na Ukrajině nasazena, ale tristní situace v oblasti potlačení vzrůstající aktivity PSU si vyžádala jejich přesun do oblasti bojů. Byly zaznamenány mj. na základně Belbek u Sevastopolu, kde také 1. října prokazatelně jeden „Foxhound“ při přistání havaroval, když vyjel z dráhy a následně shořel na útesech těsně u Černého moře. Podle dostupných informací z ruské strany při této události zahynul pilot pplk. Roman Vdovydčenko, ale zbraňový operátor ze zadní kabiny, zatím neznámého jména, se měl zachránit. VKS RF na Ukrajině používá také verzi Mig-31K schopnou nést hypersonickou střelu Ch-47M2 Kinžal, která je ruskou propagandou hojně adorována jako zbraň, které „nět analoga“, ale její použití je pohříchu velmi sporadické a souvisí zřejmě hlavně s omezeným počtem kusů, jež má ruská armáda k dispozici. Raketonosné Migy-31K (např. RF-92215, RF-92333, RF-92339, RF-92445, RF-92462 a RF-95194 *2) byly konkrétně zaznamenány třeba na běloruské základně Mačulišči, která je v tomto konfliktu používána ruskými jednotkami k agresi proti Ukrajině. (Horní foto archiv autora via The Military Watch / pilgrim51 a spodní foto archiv autora via VKS RF – Mig-31K bort „červená 99“ RF-95201 patřící v roce 2021 státnímu letovému zkušebnímu středisku – 929. GLITs na základně Achťubinsk)

 

SRDLO (ruská zkratka označující „Letoun pro radarovou detekci a řízení na velké vzdálenosti“) Berijev A-50 (Mainstay A) bortové číslo „červená 50“, který zřejmě později dostal označení RF-50601, ze stavu 610. TsBP PLS na základně Ivanovo-Severnyj. První prototyp, tehdy ještě sovětského protějšku západního stroje AWACS, vzlétl 19. prosince 1978, ale cesta k zavedení do služby byla ještě dlouhá. Státní zkoušky plně vybaveného A-50, včetně radiolokátoru „Šmelj“ (Squash Dome) v typickém „talíři“ nad trupem, byly sice zahájeny již 16. srpna 1979 a sériová produkce byla zpuštěna koncem roku 1984, ale zkušební provoz u VVS SA přesto pokračoval v následujících letech 1985-89, kdy teprve došlo k oficiálnímu zařazení do služby a A-50 začaly konečně nahrazovat již vyřazené turbovrtulové Tu-126 (Moss), které dolétaly v roce 1984. Sériová výroba, pokračující až do roku 1992, vyprodukovala celkem cca. 40 strojů, které se později ve službě dočkaly dvou modernizací. V letech 2007-2011 proběhla modernizace 26 původních A-50 na verzi A-50M (Mainstay B) s modifikovaným RL, komunikačním vybavením a systémem vlastní ochrany. Na tuto úpravu navázala ještě pokročilejší verze A-50U (Mainstay D), jejíž první dokončený stroj převzalo ruské vojenské letectvo 31. října 2011. A-50U je vybavena vylepšeným RL, novějším počítačovým systémem, družicovou navigací a původní CRT obrazovky byly nahrazeny LCD displeji. V porovnání s A-50M je radiolokátor A-50U lehčí a schopný lépe detekovat střely s plochou dráhou letu, helikoptéry a obecně ostatní nízko letící vzdušné cíle na pozadí země. A-50U se od předchozích strojů liší i tím, že v letadle se objevil odpočinkový prostor pro posádku, včetně malé jídelny a WC. Z identifikovaných strojů je nad Ukrajinou možné potvrdit například: A-50 bortové číslo „červená 43“ RF-50608 a A-50U bortové číslo „červená 47“ RF-92957, které byly zachyceny na základně Krymsk a v Bělorusku na letišti Mačulišči byl zaznamenán mj. A-50U „červená 37“ RF-93966 se jménem „Sergej Atajanc“. „Smrtící kombo“ VKS RF doplňuje Mig-31B (Foxhound) bortové číslo „modrá 73“ pravděpodobně ze stavu 4. GvTsPAP i PLS (Státní letecké výcvikové a zkušební středisko ministerstva obrany) na základně Sevaslejka. Tato dvojice způsobuje neklidné spaní všem posádkám PSU, které létají plnit bojové úkoly, protože cíle letící i v malých výškách, vytipované posádkou A-50M/U, jsou následným řetězcem velení předávány posádkám „Foxhoundů“, které na ně vedou palbu pomocí PLŘS dalekého dosahu R-33 (AA-9 Amos) nebo modernějších a zřejmě účinnějších R-37M (AA-13 Arrow), a to z bezpečné vzdálenosti vlastního území, kde se nemusí obávat protiútoku stíhačů a PLRK PSU. (Foto archiv autora via VKS RF)

 

Su-24MR „žlutá 59“ v digitální šedé kamufláži patřící 7. BrTA z domovské základny Starokostiantyniv havaroval podle prvních informací dne 12. října 2022 poblíž Poltavy. Mělo se tak stát u obce Žorživka, což je východně od základny v Myrhorodu, sídla 831. BrTA vyzbrojené Su-27. Zatímco navigátor a zbraňový specialista, jehož jméno zatím nebylo upřesněno, protože zjevně dále slouží, se zachránil katapultáží, tak pilot Dmytro Bortnyk bohužel při tomto incidentu zahynul. Jejich Suchoj byl po dopadu na zem zcela zničen. Původní zprávy o havárii dostaly později zcela jiný kontext, když se ukázalo, že ruské stíhací stroje Mig-31BM a Su-35S vyčkávající vysoko v bezpečné hloubi území Ruské federace, odkud ve spolupráci se stroji AWACS A-50U/M používají PLŘS dlouhého dosahu R-37M schopné útočit i na nízko letící cíle ve značné vzdálenost. Maximální udávaný dosah této PLŘS je 398 km, ale v tomto případě bude určitě záležet na rychlosti nosiče při odpálení i následném profilu letu PLŘS a nepochybně i cíle samotného. Ukrajinští piloti, čerpající ze svých dosavadních zkušeností, udávají reálný dosah R-37M proti nízko letícím cílům jako znatelně menší než výše uvedený údaj, ale i tak je pro ně tato PLŘS, která ve vzdušném boji dává další výhodu strojům VKS RF, značným nebezpečím, jenž není radno v žádné situaci a režimu letu podceňovat. Každopádně s připočtením ztráty Su-27 v prostoru obce Šyšaky, také východně od Myrhorodu z 10. října 2022, při které bohužel zahynul pilot „Flankeru“ plk. Oleh Šupik, je velice pravděpodobné, že oba stroje se staly obětí právě těchto PLŘS. Podle nepotvrzených údajů měli stíhači VKS RF odpalovat proti ukrajinským cílům v říjnu průměrně až 6 R-37M denně. (Foto archiv autora via The Military Watch / Andrej Rakul – Su-24MR „žlutá 59“ a The Military Watch – Dmytro Bortnyk)

 

Na fotografii níže je mírně modernizovaný Su-27P1M „modrá 58“ ze stavu 831. BrTA v Myrhorodu, který předváděl na CIAF 2017 v Hradci Králové plk. Oleksandr Jakovič Oksančenko s přezdívkou „Šedý vlk“, jenž tehdy na této akci získal cenu za nejlepší letovou ukázku. Display pilotem na ukrajinských Su-27 byl celých šest sezón v letech 2013-18, kdy nakonec odešel do zálohy. K „mateřské“ 831. BrTA, kde působil dlouhou dobu jako zkušený instruktor a zástupce velitele brigády pro letový výcvik, se vrátil krátce před začátkem ruské invaze na Ukrajinu, Bohužel plk. Oksančenko padl již v noci 25. února 2022, když byl jeho Su-27 sestřelen PLRK během bojového letu nad Kyjevem a dopadl do čtvrti Osokorky. Tento sestřel je zatím obestřen mnoha dohady a existují v podstatě dvě varianty. Ta první říká, že „Šedého vlka“ dostal ruský systém S-400 Triumf (SA-21 Growler) dislokovaný v Bělorusku a ta druhá, že šlo naopak o „friendly fire“ ukrajinské PVO, která nechtěně sestřelila vlastní letoun během noční CAP nad městem. Osobně se zatím nekloním k žádné z těchto variant a považuji je obě v zásadě za možné. Ukrajinská PVO byla v prvních dnech pod velkým tlakem VKS RF jak ze strany přímých útoků, tak i účinného rušení pomocí REB, takže k omylu při identifikaci cíle mohlo určitě dojít. Vypovídá o tom dostatečně i to, že později bylo provedeno rozdělení „nebe“ nad Ukrajinou a koordinace mezi stíhači a PLRK byla zajištěna tak, že každému druhu PVO byly přiděleny oblasti, za které odpovídaly. Ukrajinští stíhači tak neměli vstupovat do palebných prostorů vlastních PLRK, čímž bylo sníženo riziko „friendly fire“ a jejich možného sestřelu. (Foto Radim Špalek)


 

“The Few“
Následující mapa sice zachycuje rozmístění hlavních jednotek PSU v roce 2018, ale většinu lokací je možné použít pro lepší představu i v aktuálně probíhající ruské agresi na Ukrajinu. Samozřejmě je nutné mít na paměti, že se jedná o „mírové“ posádky a jednotky nyní působí rozptýleně na mnoha jiných letištích a místech. (Mapa Wikipedia)

Když Winston Churchill v roce 1940 pronesl nesmrtelnou frázi: „Ještě nikdy na poli lidských konfliktů nevděčila taková spousta za tak mnoho takové hrstce“, kterou chtěl ocenit boj stíhacích pilotů všech národností, jenž v rámci Fighter Command RAF a Fleet Air Arm Royal Navy pomáhali odrazit v Bitvě o Británii útoky německé Luftwaffe a potažmo tím i možnou invazi Wehrmachtu na samotné Britské ostrovy, určitě netušil, jak bude tento výrok autentický i o mnoho desetiletí později. Samozřejmě srovnání ukrajinských vojenských pilotů z roku 2022 se stíhači RAF z roku 1940, není zcela přesné, může ale i tak dobře symbolizovat jejich nasazení, odvahu, rozhodnost i často nedostatečné zkušenosti z předchozího bojového nasazení nebo počtu letových hodin obecně.

Jak už jsme si uvedli na začátku tohoto dílu, PSU vstoupilo do tohoto konfliktu s mixem pilotů od starších zkušených záložníků až po většinu mladých, energických, perspektivních, ale málo „ostřílených“ letců, kteří byli soustředěni ve standardních leteckých jednotkách ukrajinského letectva – taktických brigádách, z nichž byly papírově schopné působit v rámci PVO proti ruským narušitelům následující jednotky se stíhacími stroji Mig-29 a Su-27 (L-39 Albatros jsou u těchto taktických brigád hlavně pro kondiční létání pilotů). Nejvíce aktivní byli ukrajinští stíhači od počátku konfliktu logicky v okolí Kyjeva, kde jsou dislokovány hned dvě taktické brigády. 40. BrTA na základně Vasylkiv cca. 40 km J od tohoto hlavního města a 39. BrTA v Ozerne u Žytomyru cca. 100 km západně od Kyjeva.

Letecké velitelství „Západ“
114. BrTAIvano-FrankivskMig-29/L-39
204. BrTALuckMig-29/L-39
Letecké velitelství „Centrum“
39. BrTAOzerneSu-27/L-39
40. BrTAVasylkivMig-29/L-39
831. BrTAMyrhorodSu-27/L-39

Vzdušné souboje tedy probíhají od počátku války téměř denně, a to dosud, i když jejich počáteční intenzita samozřejmě klesla úměrně tomu, jak si PSU i VKS RF vyhodnotily výsledky v nich dosažené. Popravdě řečeno nemůžeme zatím vidět mnoho oficiálních potvrzení o úspěšných sestřelech, i když nároky deklarují jak Rusové, tak i Ukrajinci. Na jednu stranu je to způsobeno množstvím propagandistického balastu, který používají v tomto konfliktu oba znesvářené tábory, na druhou pak třeba i tím, že ve střetnutích se nejvíce používají PLŘS středního doletu za podmínek BVR, kdy vůbec nedochází k vizuálnímu střetnutí letadel obou znepřátelených stran a není tak možné dodat nějaký potvrzující materiál. Nezbývá tedy než analyzovat dostupné podklady s potvrzenými dopady strojů a porovnávat je s nároky obou stran a v lepším případě vycházet třeba i z míry poškození dotyčného letadla/vrtulníku.

Ukrajinští piloti vystupují na veřejnosti pod svými přezdívkami, které jsou zřejmě mnohdy používány také jako volací znaky. Na těchto záběrech je stíhací pilot s přezdívkou „JUICE“, který létá na Mig-29, zřejmě u 40. BrTA ve Vasylkivu, ale podle svých slov v případě potřeby „operačně působí“ i na jižní Ukrajině v oblasti Mykolaivu a Chersonu. Prošel výcvikem v USA a patří tedy k perspektivní generaci ukrajinských mladých pilotů, kteří dokážou působit dle „západních“ standardů a zcela mění filozofii použití letecké techniky, která dosud vycházela z původních „východních“ postupů. Na letové fotografii z kabiny je dobře vidět klasické zbrojní schéma ukrajinských „devětadvacítek“ pro vzdušný boj. Jedná se o dvojici PLŘS středního dosahu R-27R na vnitřním páru závěsníků a kvarteto PLŘS krátkého dosahu s IČ navedením R-73 na středních a vnějších závěsnících. (Foto archiv autora via PSU)

 

V počátečních fázích konfliktu mělo PSU šanci zasahovat se svými stíhacími stroji proti ruským vrtulníkům různých typů a verzí, bitevním Su-25SM, stíhacím-bombardovacím Su-30SM a bombardovacím Su-34, které se snažily pronikat ke svým cílům do hloubi ukrajinského vzdušného prostoru. Bylo tak možné shromáždit poměrně hodně materiálu o ztrátách VKS RF a VMF RF přímo na ukrajinském území. V pozdějších fázích konfliktu však nastal problém s tím, že část takto dosažených úspěchů nebylo možné verifikovat jednoduše proto, že k haváriím či dopadům ruských strojů došlo buď na okupovaném území Ukrajiny, které bylo dočasně mimo kontrolu ZSU, anebo přímo na území Běloruska či Ruské federace, odkud působí všechny jednotky s letadly a také drtivá většina vrtulníkových letek a pluků. Takže ověřit skutečné nároky ukrajinských stíhačů, pokud budeme ignorovat již zmiňovanou čistou propagandu zpočátku konfliktu, je zatím téměř nemožné a nezbývá než vydržet na vyhodnocení v delším časovém horizontu. Navíc je třeba podotknout, že drtivou většinu úspěchů si na straně obránců nárokují PLRK nebo jednotliví střelci s MANPADS.

V obráceném gardu je téměř jisté, že ke všem sestřelům ukrajinských strojů došlo na vlastním území a mělo by být tedy teoreticky vše dobře ověřitelné. V tomto ohledu však nastupují v době válečného konfliktu cenzorské zásahy, které jsou logickou snahou o zakrytí vlastních ztrát, které by mohly ohrozit bojovou morálku vlastního obyvatelstva i vojáků. Nelze tedy logicky prvoplánově zazlívat ukrajinské straně, že své ztráty nereportuje v režimu „just in time“, ale dávkuje je postupně tak, jak se tato válka vyvíjí. V každém případě je vidět, že i když poměr ztrát ve vzdušném boji mezi letadly není pro Ukrajinu tak pozitivní jako u pozemní techniky, vybavení a zřejmě i vojáků (hlavně co se týká poměru KIA/WIA), tak i udržení celkové parity ztrát mezi PSU a VKS RF / VMF RF vzhledem k početní a technologické převaze ruského agresora, je velkým úspěchem pro ukrajinské obránce.

Dvojice ukrajinských pilotů, spolužáků ze stejného ročníku, které svedla jednoho dne dohromady náhoda během jejich bojových letů „kdesi nad Ukrajinou“. Vlevo „žokej“ Su-27 v hodnosti kapitána s přezdívkou „WINGMAN“ (28) a vpravo pilot Su-25 a Su-24 v hodnosti majora s přezdívkou „CRANE“ (27). V době události, která není přesně datována, ale musela se stát před 20. srpnem 2022, měli oba letci na kontě cca. 20 bojových akcí proti ruským agresorům.

„Mladý ukrajinský pilot „CRANE“ stočil svůj bitevní Su-25M1 do utažené zatáčky a začal rychle klesat, aby setřásl svého pronásledovatele, který byl nyní někde vzadu zhruba na „šesté hodině“, a jehož přítomnost signalizovalo tablo RWR, jenž se před chvílí náhle rozsvítilo jako vánoční stromeček. Po razantním manévru varovná světla na chvíli zhasla, aby se po chvíli opět rozsvítila. Hluboké nádechy kyslíku z masky na tváři nemohly zabránit zvýšení tepové frekvence pilota – nebylo pochyb, ruský stíhač jde po něm! Su-30SM jej pronásledoval vytrvale, dotahoval se na něj a obě letadla pomalu, ale jistě zkracovala vzdálenost k jeho domácí základně. Ani ve snu si nedokázal představit, že by jej ruská stíhačka pronásledovala tak hluboko nad vlastní území. Nakonec začal uvažovat nad tím, jestli je rus hloupý, nebo blázen. Byl zřejmě blázen… „CRANE“ chtěl přistát, ale jeho velení na základně mělo jiné představy a přichystalo past. V ústrety mu vyslalo stíhací Su-27, která vyrazila na pomoc. „CRANE“ se držel zuby nehty a stále zuřivě manévroval, aby zůstal naživu. Byly to minuty, ale v tu chvíli se zdály být jako celé hodiny. Ukrajinský stíhač na Su-27 konečně získal kontakt s dvojicí Su-25M1 a Su-30SM. Ve hře na kočku a myš se náhle obrátily role a ruský pilot, soustředící se na cíl před sebou, byl zaskočen PLŘS vystřelenou ze Su-27. Na obloze se ozval výbuch – a rus byl pryč. Jak se později „CRANE“ dozvěděl, tak stíhač, který pilotoval „Sušku“ v modro-šedé digitální kamufláži se žlutým trojzubcem na SOP, byl jeho spolužák z univerzity, osmadvacetiletý kapitán známý jako „WINGMAN,“ pro kterého to byl jeho první válečný sestřel“*3. I když zatím nemáme exaktní důkaz, že celá akce proběhla opravdu zhruba tak, jak je výše popsána, zvláště s ohledem na nárokovaný sestřel ruského Su-30SM, tak zároveň nemůžeme ani vyloučit, že celý příběh je skutečný a nejedná se pouze o PSYOPS.

Su-27P1M „modrá 58“ ze stavu 831. BrTA v Myrhorodu. (Foto Radim Špalek). Vpravo je pak Su-25M1K „modrá 08“ patřící 299. BrTA na základně Mykolaiv-Kulbakino. Pod křídly nese přídavné nádrže PTB-800 a raketnice B-8M1. (Foto archiv autora via PSU)

 

Kamufláž ze tří odstínů modrošedé v nepravidelných kamuflážních polích svrchu a světlé modrošedé na spodních plochách nosí například tato Su-30SM „červená 58“ RF-81769 náležející k 14. GIAP VKS RF v Kursku, který se podílí na operacích proti Ukrajině. (Foto archiv autora / Svetlana Balaeva)

 

Jiné provedení kamufláže, v podobě tmavě šedé na horních plochách a světlé modrošedé zespodu, používají třeba „námořní“ Su-30SM jako zobrazená „modrá 40“ RF-33784 od 43. OMŠAP ze základny Saky-Novofedorivka na Krymu. Tato jednotka VMF RF je také přímo zapojena do agrese proti Ukrajině. (Foto archiv autora via The Military Watch / Shnipper)

 

Protože mně zatím není znám jediný potvrzený případ toho, že by v tomto konfliktu byly úspěšně použity palubní zbraně v blízkém manévrovém boji, tak musíme vycházet z předpokladu, že se zatím bojuje výhradně za pomoci PLŘS a to zejména v již zmíněných podmínkách BVR, kde mají rusové značnou převahu díky své lepší a modernější technice i v samotných protiletadlových střelách. Na druhou stranu, jak podotkl známý historik a vojenský analytik Tom Cooper:

„Rusové jsou navíc posedlí myšlenkou, že jejich zbraně jsou „nejlepší na světě, ať se děje, co se děje“, a tak si myslí, že „každý výstřel rovná se zásah na tisíc procent“. Díky tomu jejich piloti pravidelně útočí na každé ukrajinské letadlo, které odhalí, dvěma až třemi raketami R-77-1, respektive R-33 v případě Mig-31, a to z příliš velké vzdálenosti, tudíž většinou minou, protože napadený letoun má čas provést obranné opatření manévrem a opustit ohrožený prostor. Z propagandistických důvodů ministerstvo obrany v Moskvě následně pilotům VKS připisuje „potvrzená vítězství ve vzdušném souboji“ a vyznamenává je, ačkoliv má jen zřídka důkazy o úspěchu – pokud se vůbec obtěžuje přezkumem takových tvrzení.“

Dvojice záběrů na Migy-31 s vyretušovanými bortovými čísly, které nesou v okolí kabin symboly nárokovaných vítězství v podobě rudých hvězd, což je tradice započatá v sovětském vojenském letectvu již za II. světové války. I když úspěchy stíhačů VKS RF a zřejmě i VMF RF proti strojům PSU jsou nesporné, tak jejich celkový udávaný počet ruskou stranou, je značně diskutabilní. (Foto archiv autora via VKS RF)

 

„Naježený“ Su-27P ze stavu 831. BrTA, na stálé nebo chcete-li „mírové“ základně v Myrhorodu, je zachycen při provádění CAP dvojicí „sedmadvacítek“ kdesi u frontové linie, což by mohl naznačovat kouř táhnoucí se při zemi v pozadí. Suchoj je podvěšen čtveřicí PLŘS středního dosahu s poloaktivním radiolokačním navedením R-27R a párem PLŘS krátkého dosahu s IČ hlavicí R-73. I když je číslo na záběru zaretušováno, tak se jedná o „modrou 101“. (Foto archiv autora via PSU)

Ukrajinští piloti mohli před válkou kvůli nedostatku finančních prostředků nalétat většinou méně výcvikových hodin než příslušníci VKS RF. Mnohdy to sotva stačilo k tomu, aby si udržovali letovou způsobilost pro dané typy strojů, ať už Mig-29 nebo Su-27. K tomu mnoho starších pilotů věřilo své převaze pramenící z větších zkušeností a do konfliktu vstupovali stylem, kterému se učili v minulosti a měli jej „pod kůží“, což ale následně vedlo jen k nepřiměřeně vysokým ztrátám v počátku války. Několik mladších pilotů, jako již zmiňovaný „JUICE“ na fotografiích výše, dostalo před válkou příležitost účastnit se výcviku v USA nebo společných cvičení s USAF a některých dalších zemí NATO. Tato cvičení mimo jiné přinesla rozpracování taktiky, jak se pokusit přepadat ruské letouny z velmi nízkého letu pod radarovým horizontem v režimu bez radiové komunikace a aktivního používání palubního radiolokátoru (EMCON).

Záplatovaný“ Mig-29MU1 ze stavu 40. BrTA ve Vasylkivu. Možná známka toho, že tato „devětadvacítka“ má za sebou ve vzduchu „blízké setkání třetího druhu“ se střepinami z hlavice ruské PLŘS. Podvěšena je zřejmě obvyklou výzbrojí v kombinaci PLŘS – 2x R-27R a 4x R-73. (Foto archiv autora via PSU)

Tento jistě odvážný postup vyžaduje pevné nervy a dokonalou pilotáž stroje. Hlavním cílem je přiblížit se k nepřátelskému letounu díky údajům z vlastního RWR, který by sledoval signály z jeho zapnutého palubního radiolokátoru a následně na něj zaútočit PLŘS středního dosahu R-27T/ET (AA-10 Alamo) s pasivní IČ naváděcí hlavicí, která má výhodu v tom, že nepotřebuje navádět po celou dobu svého letu pomocí vlastního RL z letounu nosiče jako R-27R/ER. Teoreticky to tedy všechno do sebe zapadalo. Ukrajinští stíhači měli mít taktiku, jak na sofistikovanějšího protivníka, který bude navíc pravděpodobně v početní převaze. V reálu se však prokázalo několik slabin. Za prvé odpal R-27T je sice možné provést až na 72 km (ET dokonce až na 130 km), ale v reálu je podle zkušeností ukrajinských stíhačů nutné dostat se na vzdálenost o dost kratší, která však jimi nebyla logicky specifikována.

Za druhé pasivní IČ samonaváděcí hlavice typu 36T, která PLŘS R-27T směřuje na tepelnou stopu cíle, již zřejmě také nevykazuje příliš velkou spolehlivost, což však může být dáno nejen omezenými technickými parametry, ale i stářím střel, které zřejmě mnohdy pamatují osmdesátá léta, když na jejich přepravních obalech je ještě nejspíše napsáno „Sdelano v SSSR“. I tak se však zdá, že ukrajinským stíhačům, kteří tuto taktiku dále používají z prostého důvodu, že v přímém boji BVR se mohou ruským stíhacím letounům jen těžko rovnat, se podařilo dosáhnout několika úspěšných zásahů, i když žádné podrobnosti nebyly zatím ze strany PSU publikovány.

Letci VKS RF poučeni z této agresivní taktiky „osamělých lovců“, přešli na operace ve větších počtech vlastních strojů, kterými ukrajinské stíhače, mimo svou technologickou převahu, ještě navíc jednoduše početně převyšují. Není tak výjimkou, že ukrajinský stíhač začínal boj proti 5 a ojediněle až 10 ruským strojům, které jej potom byly schopné držet v defenzivním postavení a dostatečné vzdálenosti od sebe díky použitím více PLŘS kategorie BVR, jako jsou R-77-1, R-33 nebo nově i R-37M, najednou nebo s malým odstupem za sebou. Střet je tak v každém případě značně asymetrický a jednou prozrazený ukrajinský stíhač má v podstatě jedinou možnost a to zachránit si holý život a svůj stroj, protože „zítra je taky den“. Na druhou stranu byly zaznamenány případy, kdy se podobným odvážným stylem podařilo jedinému Migu-29 zabránit útoku mířenému do ukrajinského vnitrozemí, protože Rusové prostě vypotřebovali svoje PLŘS bez nichž se neodvažovali pokračovat v akci dále, a vrátili se zpět na svoje základny bez splnění daného úkolu, čímž v podstatě triumfoval ukrajinský stíhač.

Su-27S „modrá 30“ zachycený dne 6. srpna 2010 během přiblížení na přistání v maďarském Kecskemétu, představuje původní provedení kamufláže ukrajinských Flankerů. Ta byla tvořena svrchu nepravidelnými lomenými poli v odstínech modré, modrošedé, šedé a na spodních plochách pak světlou modrošedou. Radom a dielektrické kryty antén na SOP měly nátěr středně zelenou barvou. Později se ostře lomená kamuflážní pole změnila na oblá, přičemž kryty radaru a antén dostaly pro změnu nátěr tmavší šedou. Poslední variantou je pak dnes nejčastěji viděná „digitální“ kamufláž, kterou v tomto díle reprezentují například záběry na „modrou 58“. Su-27S „modrá 30“ patřil v roce 2010 do stavu 831. BrTA v Myrhorodu. Do obranných bojů PSU vůči ruské agresi byly v průběhu minulých měsíců nasazeny i „reaktivované“ Su-27 v této kamufláži, které byly předtím zřejmě odstaveny z provozu, a došlo k jejich uschopnění až po začátku konfliktu. Zaznamenány byly dokonce i záběry, které zachycují tyto Su-27 s podvěšenými protiradiolokačními střelami AGM-88 HARM. (Foto Radim Špalek)

 

Krásný letový záběr nad mořem, pořízený ještě před válkou, na Mig-29 „bílá 15“ náležející pravděpodobně k 40. BrTA na základně Vasylkiv, dává vyniknout šedé digitální kamufláži, která je na ukrajinských „devětadvacítkách“ standardem. Pouze pár operačních Migů si ponechalo zbarvení v žluto-modré nebo žluto-modro-bílé kombinaci vycházející nebo ještě přímo pocházející od bývalého display teamu ukrajinského vojenského letectva „Ukrajinští sokoli“ (viz. foto a text níže). Pilotem tohoto Mig-29, s ukrajinskou vlajkou v kabině pro účely focení, by měl být nám již známý pilot s přezdívkou JUICE. PSU v roce 2022 udržovalo v provozu již jen stroje provedení „9-13“ s charakteristickým „hrbem“ na hřbetu trupu za pilotní kabinou. (Foto archiv autora via PSU / Jurij Kysil)

 

V pozdějším období války, kdy již VKS RF rezignovalo na všechny útoky do hloubi Ukrajiny za pomoci letadel, dostali i ruští stíhači přímý rozkaz nepřekračovat frontovou linii. Vyčkávají tak na svou příležitost v letu vysoko na své straně, snaží se objevit ukrajinský letoun či vrtulník palubním radarem tak, aby využili výhodu své výšky a mnohdy i vyšší rychlosti, a tím pádem na něj zaútočili PLŘS opět za podmínek BVR, což jim na podzim 2022 usnadnilo v textu již zmiňované zavedení moderních střel R-37M, které jim opět zvyšují pravděpodobnost již tak vysokého „kill ratia“ na jejich straně. Naproti tomu ukrajinští stíhači dobře vědí, že pouštět se za těmito lákavými cíli je v podstatě „jednosměrná jízdenka do pekla“ a od těchto snah po pár trpkých zkušenostech upustili.

Jejich novými cíli se však staly střely s plochou dráhou letu Ch-101 a Ch-555 odpalované ze strategických bombardérů Tu-95 a Tu-160 nebo 3M14 Kalibr, které střílí lodě a ponorky Černomořské flotily (ČMF), s kterými začala na podzim 2022 tzv. „Surovikinova ofenzíva“ zaměřená proti kritické energetické infrastruktuře po celé Ukrajině. Ještě předtím se v září objevily nad Ukrajinou UAV Šáhid-136 íránského původu, které Rusové označují jako Geran-2 a Ukrajinci jim dali přiléhavou přezdívku „moped“ podle zvuku dvoutaktního motoru, s kterými ruská armáda zahájila masivní kampaň s cílem terorizovat ukrajinské civilní obyvatelstvo *4. V obou případech je ukrajinské stíhací letectvo aktivně nasazováno a nad svým územím zkouší všechny tyto ruské létající útočné prostředky zachytávat a ničit střelbou PLŘS, z čehož existuje více videozáznamů pořízených civilními obyvateli, mnohdy i s úspěšným zásahem. Nicméně není to úplně lehký úkol jak s přihlédnutím k omezeným zbraňovým možnostem Migů-29 a Su-27, jejichž avionika, radiolokátory a výzbroj stále téměř stoprocentně odpovídají době vzniku v osmdesátých letech, tak třeba i vzhledem k nízké rychlosti „mopedů“, které se pohybují vzduchem zhruba jen něco mezi 150-185 km/h.

Mimo CAP provádí stíhací piloti PSU také doprovody bitevních strojů Su-25 nebo bombardovacích Su-24 ve snaze alespoň částečně ulehčit těžkou roli svým „bratrům ve zbrani“, kteří se snaží provádět CAS pro své vlastní jednotky ZSU na frontové linii a jejich „denní chléb“ je v případě souboje s PVO protivníka již tak hodně „tvrdý“. Jednotlivé ukrajinské Migy-29 nebo Su-27 doprovází většinou dvojici Su-25 nebo Su-24 a snaží se překazit útoky ruských stíhačů na svoje svěřence. Domněnkou autora je, že jednak můžou využívat vlastní útočné Suchoje jako „návnadu“ s tím, že by mohl některý z Rusů při jejich pronásledování vlétnout do jejich „palebného okna“, nebo tuto roli suplují vůči ruským stíhačům sami a naopak krátkým zapnutím palubního RL nebo „výskokem“ do vyšší letové hladiny můžou strhávat pozornost na sebe, aby Rusy odlákali od vlastních Su-24/25. Samozřejmě přitom nelétají v podobné těsné sestavě, která byla pořízena z kamery umístěné na vnější části křídla Su-25M1 „modrá 21“ ze stavu 299. BrTA na „mírové“ základně Mykolaiv-Kulbakino až při návratu hluboko nad svým územím, ale v taktické formaci, kterou vzhledem k okolnostem samozřejmě nechtějí specifikovat. „Devětadvacítka“ je podvěšena párem PLŘS středního dosahu s poloaktivním radiolokačním navedením R-27R a čtveřicí PLŘS krátkého dosahu s IČ hlavicí R-73. (Horní foto archiv autora via MilitaryAviationInUA) Ukrajinské vojenské letectvo během tohoto konfliktu používá několik Migů-29 ještě v původním žluto-modro-bílém zbarvení display teamu „Ukrajinští sokoli“ z let 1997-99, které ale přímo v této skupině téměř jistě nikdy nelétaly. V letech 2011-14 takto byly zaznamenány v provozu stroje „modrá 02“, modrá 03“ u 40. BrTA ve Vasylkivu a modrá 05“, „modrá 54“ a „modrá 55“ ve stavu 114. BrTA v Ivano-Frankivsku. Dnes, po více než 8 letech, může být samozřejmě jejich přidělení jiné, ale obě výše zmíněné taktické brigády jsou stále operační a nad Ukrajinou bojují za její nezávislost. Z výše uvedených strojů dokonce některé prošly modernizací na variantu Mig-29MU1, a další podobně zbarvené „devětadvacítky“ v modro-žluté kombinaci, které byly inspirovány tímto původním markingem, pravděpodobně zprovoznily opravárenské podniky a jednotky z dlouhodobě odstavených letadel po 24. únoru 2022 (viz. fotografie níže na Mig-29 mjr. Vorošylova). Na spodní fotografii z 16. května 2014 je zachycen právě modernizovaný Mig-29MU1 „modrá 03“ s podvěšenými PLŘS R-73 (pravděpodobně ze stavu 40. BrTA na základně Vasylkiv) v této variantě zbarvení „Ukrajinští sokoli 1997-99“ a nelze vyloučit, že by to mohla být „devětadvacítka“ zachycená na horním záběru při doprovodu Su-25. Samotná skupina „Ukrajinští sokoli“, která vystupovala s 6 stroji Mig-29, z toho bylo 5 „sóláků“ 9-13 a jedna „spárka“ 9-51, byla aktivní až do roku 2002, kdy byla rozpuštěna po známé tragické havárii Su-27UB na leteckém dni ve Lvově, při které bohužel zahynulo 85 diváků a další cca. 100 jich bylo zraněno. (Spodní foto archiv autora via Andrej Rakul – Spotters.net UA)


Pilot 204. BrTA, mjr. Vadym Vorošylov „KARAYA“ (28), zřejmě nejznámější „lovec Šáhidů“ PSU s přezdívkou „Ghost of Vynnicja“. Podle ukrajinských zdrojů si nejprve 11. října 2022 připsal na své konto dva úspěšné zásahy proti střelám s plochou dráhou letu. Následně 12. října brzo ráno zničil při odrážení další vlny útočících UAV Šáhid-136/Geran-2 tři tyto bezpilotní prostředky, což mělo proběhnout nad jižní částí Ukrajiny. Večer okolo 21 hod. byl opět ve vzduchu a v okolí Vynnicji získal už za tmy další dva sestřely těchto UAV íránského původu (všechny úspěchy zřejmě dosáhl za pomocí PLŘS). Nicméně tím také částečně vyčerpal svůj příděl štěstí, když trosky posledního dronu zasáhly jeho Mig-29, kterému mj. poničily příď a průhledný kryt kabiny, samotného pilota zranily na obličeji a zřejmě byly nasáty i do motorů RD-33. „KARAYA“ zůstal po nárazu otřesen, byl nucen si otírat krev, která mu začala stékat z čela do očí, ale registroval, že letoun je stále, byť těžce, ovladatelný. Začal se proto opatrně vracet na základnu, když v tom okamžiku zaregistroval plameny na pravé straně kabiny. I v kritické situaci se dokázal urychleně zorientovat a ve směru letu před sebou na zemi najít tmavý prostor bez světel, který vyhodnotil jako bezpečný pro dopad své „devětadvacítky“.

Dramatický záběr ze dne 17. října 2022 zachycující Šáhid-136/Geran-2 ve finální fázi letu těsně před dopadem do městské zástavby v Kyjevě. (Foto Yasuoshi Chiba-AFP via Getty Images)

Po krátké přípravě zatáhl za madla vystřelovací sedačky KM-36DM, která jej během okamžiku bezpečně vynesla ze smrtelně poškozeného Migu. Zatmění očí z přetížení při katapultáži bylo vystřídáno spásným trhnutím padákových popruhů v okamžiku, kdy se otevřel tento záchranný prostředek. V tu chvíli „KARAYA“, klesající ve tmě k zemi, provedl na první pohled bizarní věc, když dokázal nahmatat svůj mobil a udělal si krátké selfie video. To však mělo racionální důvod, protože za prvé chtěl vidět jak vážné je zranění v jeho obličeji a za druhé jej měl později v úmyslu odeslat svým kamarádům na základně, aby tak dal o sobě vědět, že je po katapultáži v pořádku. Po dopadu na zem se snažil dovolat svému veliteli, ale po krátkém spojení se hovor přerušil. A tak mu nezbylo než se vydat pěšky pomalu směrem k blízké vesnici Luky, kde mu místní obyvatelé zavolali pomoc a po příjezdu ambulance mohlo dojít k jeho odbornému ošetření. Zranění, která utrpěl, se naštěstí ukázala jako lehká. Prezident Volodymyr Zelenský mu následně za projevenou statečnost a dosažené úspěchy udělil nejvyšší možné vyznamenání – Zlatou hvězdu Hrdiny Ukrajiny.

Fotografie níže pochází z již zmiňovaného autentického záznamu na mobil v okamžiku, kdy zraněný „KARAYA“ po katapultáži klesal na padáku k zemi. Mig-29, na kterém letěl 12. října mjr. Vorošylov, nesl efektní žluto-modré zbarvení, které ideově vycházelo z markingu předváděcího týmu „Ukrajinští sokoli“, a vymykal se tak z obvyklého schématu ukrajinských „devětadvacítek“ složeného z šedých digitálních kamuflážních polí. Tento konkrétní stroj však u této skupiny zřejmě nikdy nelétal, a i když byl tímto zbarvením inspirován, tak na něj bylo naneseno až při zprovoznění jinak dlouhodobě odstaveného letounu. Žluto-modrá „devětadvacítka“ byla zachycena ještě před svým zničením na krátkém videu, z kterého pochází i záběr níže. Taktické číslo není vidět, ale podle rozhovoru samotného pilota pro média to vypadá, že by se mohlo jednat o „10“ (pravděpodobně bílá nebo modrá, zdá se, že 204. BrTA používá Migy-29 s modrými taktickými čísly), na které absolvoval cca. 20 bojových letů. (Foto archiv autora via PSU)


Na přídi tohoto Migu-29 od 40. BrTA z Vasylkivu je vidět nastříkaný symbol „Ghost of Kyiv“, který v sobě ukrývá siluetu „devětadvacítky“, a pod ním je zobrazena „what if“ kresba ukrajinského Migu-29 v boji proti ruské „Sušce“ od Piotra Dubowika. Zajímavé jsou také symboly tří vítězství v podobě červeno-černých „tryzubů“ pod čelním štítkem kabiny. Fotografie byla pořízena před 30. dubnem 2022 a může zachycovat úspěchy z bojů 40. BrTA proti ruským agresorům z počátku invaze. Nemusí se jednat pouze o sestřely letadel nebo vrtulníků, ale je pravděpodobně, že může jít i o úspěšné zásahy proti střelám s plochou dráhou letu Ch-101, Ch-555 nebo 3M14 Kalibr. (Foto archiv autora via 40.BrTA PSU)

 

Dvě kresby z dílny Piotra Dubowika zachycují ukrajinské „devětadvacítky“. Horní má název „Patrola nad Kyjevem“ a spodní pak „Duch Kyjeva“. Ta byla autorem darována personálu 40. BrTA ve Vasylkivu a je zachycena na fotografii výše u skutečného „sóláku“, který se poté stal předlohou právě pro kresbu „Patrola nad Kyjevem“. (Kresby Aviation ArtEast Piotr Dubowik)


Autor textu: Radim Špalek, czechairforce.com


Poznámky:

*1Tom Cooper  https://medium.com/@x_TomCooper_x

*2 –  https://twitter.com/MotolkoHelp (Belarusian Hajun project)

*3‘Battle of Britain moment’ for Ukraine’s outgunned fighter pilots – Maxim Tucker / The Times z 20. srpna 2022.

*4UAV  HESA Šáhid-136 je íránský bezpilotní autonomní sebevražedný „kamikaze“ dron s tlačným motorem, vybavený elektronicko-optickým systémem zaměřování cíle, označovaný také jako vyčkávací munice, který byl vyvinut společností Iran Aircraft Manufacturing Industries (HESA). Mimo přímého ničení pozemních cílů může být také použit k zahlcení PVO. Během ruské invaze na Ukrajinu, začala ruská armáda používat tyto drony zhruba od září 2022 pod vlastním názvem Geran-2 nejprve proti bodovým cílům, včetně pozemní techniky ZSU jako jsou např. dělostřelecké houfnice, ale později hlavně proti městům a civilním aglomeracím v rámci teroru proti civilnímu obyvatelstvu Ukrajiny. I když Írán opakovaně popřel, že by posílal Ruské federaci zbraně pro použití ve válce na Ukrajině, tak je téměř jisté, že dodávky UAV Šáhid-136/Geran-2 pocházejí právě odtud.

TTD: Rozpětí – 2,5 m / Délka – 3,5 m / Dolet min. 1 000 km, ale uváděn je až 2 000 km / Cestovní rychlost je zmiňována v rozsahu 150 – 185 Km/h / Dostup až 4 000 m / Bojová hlavice obsahuje 36 kg trhaviny (jiné zdroje udávají 40 – 50 kg trhaviny) / Celková hmotnost UAV je cca. 200 kg / Pohon zajišťuje dvoutaktní čínský motor MD 550 o výkonu 37 kW, kvůli kterému získaly drony na ukrajinské straně přezdívku „moped“.


Vysvětlivky:

„Aligátor“ ­– Kamov Ka-52 nese oficiálně bojové jméno Alligator

BAP ­– Bombardirovočnyj Aviacionnyj Polk VKS RF / Bombardovací letecký pluk

BDA – Battle damage assessment, je postup vyhodnocování škod na konkrétním cíli po úderu různými druhy munice. Je součástí širšího oboru vyhodnocování boje. Vyhodnocení se provádí pomocí mnoha technik, včetně záznamů z kamer v letounu, v zaměřovacím kontejneru, od pozemních sil v blízkosti cíle, satelitních snímků, nebo pokud je to možné, také z následného ohledání místa cíle.

BMD ­– Bojevaja Mašina Děsantnaja / Ruské výsadkové obojživelné bojové vozidlo pro výsadkáře

BMP ­– Bojevaja Mašina Pechoty / Ruské obojživelné bojové vozidlo pro pěchotu

BrTA – бригада тактичної авіації / Bryhada Taktychnoyi Aviatsiyi / Brigáda Taktického Letectva Vzdušných sil Ukrajiny

CAP – Combat Air Patrol / Hlídkový let stíhacích letounů v přiděleném prostoru s úkolem eliminovat letecké síly protivníka, které by se v tomto prostoru vyskytly, případně chtěly tento chráněný prostor ohrozit.

COMAO – Composite Air Operation / Kombinovaná letecká operace zahrnující všechny druhy letecké techniky potřebné k splnění potřebného bojového úkolu většího rozsahu. Většinou zahrnuje jak stroje pro CAP, CAS, tak i SEAD a ECM.

EMCON – Emission Control, režim v kterém je dodržován absolutní radiový klid a letoun nevysílá ani žádné jiné elektromagnetické signály, které by mohly prozradit jeho polohu.

„Hrábě“ – Přezdívka, kterou bitevní Su-25 dostal během služby u Československého vojenského letectva. V zemi svého původu naopak získal přezdívku „Grač“ neboli havran.

„Krokodýl“ – Přezdívka, kterou bitevní Mi-24 získal v 80.tých letech v době nasazení v Afghánistánu.

LOC – Line of control, linie bojů v Luhanské a Doněcké oblasti, která se utvořila po bojích Ukrajinské armády se separatisty a ruskými jednotkami „dovolenkářů“ v letech 2014-15.

NOE – Nap-of-the-earth neboli také „česání země“, takto se označuje typ letu ve velmi malé výšce, který používají vojenská letadla a zejména vrtulníky, aby se vyhnuly odhalení nepřítelem a následnému útoku v prostředí s vysokou hrozbou PVO.

NŘS – Neřízené protizemní střely, v tomto případě půjde hlavně o 80 mm rakety S-8, které masivně používají obě válčící strany.

OBrTrA – бригада транспортної авіації / Bryhada Transportnoyi Aviatsiyi / Brigáda Transportního Letectva Vzdušných sil Ukrajiny

OCA – Offensive Counter-Air / Let s úkolem potlačení vojenské vzdušné síly nepřítele, především prostřednictvím útoků zaměřených na protivníkovy letecké základny.

OFAB – Oskoločno-Fugasnaja Aviacionnaja Bomba / tříštivo-trhavá letecká puma ruské provenience

OVP – Otdelnyj Vertoletnyj Polk VKS RF / Samostatný vrtulníkový pluk

PSU – Повітряні Сили України / Povitrjani Syly Ukrajiny / Vzdušné síly Ukrajiny

PLRK – Protiletadlový raketový komplet

PLŘS – Protiletadlová řízená střela

REB – Radio-elektronický boj, anglická zkratka ECM (Electronic Countermeasures)

RWR – Radar warning receiver, systém radarového varovného přijímače detekuje rádiové emise radiolokátorů. Jeho primárním účelem je dát varování pilotovi, když je ozářen nepřátelským radiolokátorem, který by mohl být hrozbou.

SALIS – Strategic Airlift International Solution. Alianční program, který využívá řada zemí NATO, včetně České republiky, pro strategickou mezinárodní nákladní leteckou přepravu. V tomto programu participuje i společnost Antonov, která pronajímá hlavně svoje letouny An-124-100 Ruslan. Díky SALIS tak má NATO rezervovánu kapacitu až šesti Ruslanů, které mají svoji hlavní základnu na letišti v Lipsku.

SEAD – Suppression of  Enemy Air Defenses  / Mise na potlačení a likvidace protivníkovy PVO

SIGINT – Signals Intelligence) / Mise pro získávání údajů z radarového provozu, datové a hlasové komunikace. Zpracovává data a informace získané z elektromagnetického spektra vyzařovaného elektronickými prostředky.

SOF – Special Operations Forces / Síly speciálních operací, které provádějí vojenské činnosti vedené speciálně určenými, organizovanými, vybranými, vycvičenými a vybavenými silami využívajícími nekonvenční techniky a způsoby nasazení.

TELAR – Transport Erector Launcher And Radar / Transportní odpalovací zařízení a radar (TELAR) je typ TEL, který obsahuje také část nebo celý radarový systém potřebný k odpálení střely (střel) země-vzduch. Tato vozidla jsou schopna autonomního řízení, což výrazně zvyšuje jejich účinnost. S tímto typem systému může každé vozidlo bojovat bez ohledu na stav nebo přítomnost podpůrných vozidel.

TWS – Track while scan, je režim provozu palubního radiolokátoru, při kterém RL dokáže sledovat cíl nebo cíle, ale zároveň stále vyhledává další, takže poskytuje neustále celkový přehled o vzdušném prostoru a pomáhá pilotovi udržovat lepší situační přehled.

VDV – Vozdušno-desantnyje vojska / Výsadkové vojsko

VKS RF – Vozdušno-kosmičeskie sily Rossijskoj Federacii / Vzdušně-kosmické síly Ruské Federace

VMF RF – Vojenno-morskoj flot Rossijskoj Federacii / Námořnictvo Ruské Federace

VVS-SA – Vojenno vozdušnyje sily Sovětskoj armii / Vojenské letecké síly Sovětské armády

ZSU – Збройні сили України / Zbrojni Syly Ukrajiny / Ozbrojené síly Ukrajiny


Prameny:

Royal United Services Institute (RUSI) for Defence and Security Studies – The Russian Air War and Ukrainian Requirements for Air Defence – Justin Bronk, Nick Reynolds a Jack Watling  Special Report 7 November 2022

ACIG – Tom Cooper

https://medium.com/@x_TomCooper_x

https://www.helion.co.uk/people/tom-cooper.php

Oryx (dokumentace zničené vojenské techniky na základě fotografií a videa)

https:// www.oryxspioenkop.com

https:// twitter.com/oryxspioenkop

Ruské ztráty vojenské techniky:

https:// www.oryxspioenkop.com/2022/02/attack-on-europe-documenting-equipment.html

Ukrajinské ztráty vojenské techniky:

https://www.oryxspioenkop.com/2022/02/attack-on-europe-documenting-ukrainian.html

Ruské i Ukrajinské ztráty letecké techniky:

https: //www.oryxspioenkop.com/2022/03/list-of-aircraft-losses-during-2022.html

The Drive / The War Zone – Thomas Newdick

https://www.thedrive.com/the-war-zone/a-mig-29-pilots-inside-account-of-the-changing-air-war-over-ukraine

https://www.thedrive.com/the-war-zone/inside-ukraines-desperate-fight-against-drones-with-mig-29-pilot-juice

Vzdušná válka na Ukrajině ukázala, že vychvalované ruské zbraně mají zásadní slabiny, říká letecký historik Tom Cooper – Matěj Bílý / EuroZprávy.cz

https://eurozpravy.cz/zahranicni/evropa/rozhovor-letecka-valka-na-ukrajine-ukazala-ze-vychvalovane-ruske-zbrane-maji-zasadni-slabiny-rika-letecky-historik-tom-cooper.18ddfd22/?fbclid=IwAR3gPFLS4HslkcZc4u7B4wvntJIYh_IQyPGU-lZmU0Jny6WZI2QiTvNbS2M

‘Battle of Britain moment’ for Ukraine’s outgunned fighter pilots – Maxim Tucker / The Times

https://www.facebook.com/kpszsu

https:// twitter.com/Ukraine_AF (MilitaryAviationInUa)

https:// twitter.com/GeneralStaffUA

https:// twitter.com/UAWeapons

https:// twitter.com/RALee85

https:// twitter.com/Osinttechnical

https:// twitter.com/GirkinGirkin

https:// twitter.com/nolanwpeterson

https:// twitter.com/wolski_jaros

https:// twitter.com/Militarylandnet

https:// twitter.com/MotolkoHelp (Belarusian Hajun project)

https://www.facebook.com/WarPaths/

https://www.facebook.com/The-Military-Watch

https://www.facebook.com/MilitaryAviationInUA

https://ruslet.webnode.cz


Foto:

Pokud není uvedeno jinak, tak jde o archiv autora. Zároveň by chtěl poděkovat všem autorům, kteří souhlasili s publikováním jejich fotografií v tomto článku. Speciální poděkování za poskytnutí kreseb s námětem „Ghost of Kyiv“ patří Piotru Dubowikovi, včetně té použité jako titulní.

Special thanks to Piotr Dubowik for providing the drawings with the theme „Ghost of Kyiv“, including the one used as the title image.