SKY AVENGER 2018 – čáslavští tygři opět proti pistolníkům z Texasu

Ve druhé polovině června loňského roku se na území České republiky uskutečnilo významné mezinárodní letecké cvičení Sky Avenger 2018, ve kterém participovaly především 21. základna taktického letectva z Čáslavi a 149. Fighter Wing národní letecké gardy státu Texas. Po dlouhých devíti letech se tak ve vzdušném prostoru České republiky opět proháněli Pistolníci osamělé hvězdy na strojích F-16, kteří tak navázali na svou poslední návštěvu v rámci cvičení Squadron Exchange 2009. Cílem naší reportáže je alespoň trochu nahlédnout pod pokličku loňského Sky Avenger a pokusit se o srovnání obou cvičení.  Čeští piloti za těch devět let ušli díky intenzívnímu výcviku a možnosti účastnit se celé řady zahraničních cvičení a misí pořádný kus cesty, a cvičení Sky Avenger 2018 jednoznačně prokázalo, že se schopnostmi svým americkým pilotům plně vyrovnají.

 

Úkolem loňského cvičení Sky Avenger 2018 bylo zejména procvičení a vzájemné předání zkušeností v leteckých operacích zaměřených jak na vzdušný boj především mezi letouny JAS-39 a F-16 (DACT – Dissimilar Air Combat Training), tak i na podporu pozemních jednotek (CAS – Close Air Support). A to jak v jednotlivých misích „Shadow Wave“, tak i v komplexních scénářích misí COMAO (Composite Air Operations). Dalším benefitem tohoto cvičení bylo rozvinutí mobilního taktického a velitelského centra D-SQOC (Deployable – Squadron Operations Centre) skládajícího se ze stanů a zabezpečujícího techniky přímo na 21. zTL v Čáslavi. Odtud byla řízena letecká činnost a každý den zde probíhaly briefingy na jednotlivé mise. Nutností tak byly monitory s výnosem aktuálních přehledů jako letecké situace nad ČR, počasí z meteoradaru, nebo i přehled dostupné a schopné letecké techniky pro další použití přímo na stojánkách.

Velitelem cvičení Sky Avenger 2018 byl určen bývalý velitel 211. taktické letky, dnes již ředitel bojové přípravy na generálním štábu plk. gšt. Jaroslav „GYRO“ Míka. Jeho zástupcem byl jmenován zkušený instruktor a bývalý první display pilot na typu JAS-39 Gripen z let 2006-2008, mjr. Tomáš „CLERK“ Merta. V roce 2009 při první návštěvě texaských pistolníků se jako velký problém ukázalo vyčlenění nedostatečně velkých prostorů pro DACT, v podstatě se tehdy používaly jen dočasně vyhrazené prostory TRA v okolí čáslavského letiště s celou řadou omezení. Zatímco pro naše piloty to byla standardní situace, pistolníci byli zvyklí na nesrovnatelně větší prostory Texasu, ve kterých se daly mnohem komplexněji procvičit všechny scénáře jednotlivých misí. Letos se tedy čáslavští poučili a pro cvičení Sky Avenger vyčlenili několik prostorů, označených jako SKY 1-4, které v podstatě pokrývaly celé východní Čechy a severní Moravu. Zde se realizovaly komplexních scénáře misí COMAO včetně vzdušného boje.  Další prostor označený SKY 5 byl na Vysočině v blízkosti základny v Náměšti nad Oslavou a sloužil k provádění misí CAS. Mimo to bylo zřízeno několik letových koridorů označených jako SWAY 1-4, které sloužily k přeletům mezi jednotlivými pracovními prostory. Tím se vytvořil dostatečně velký prostor k realizaci všech plánovaných scénářů a i piloti z Texasu mohli být tentokrát spokojeni. Konkrétní podobu letových prostorů nám dobře ukazuje přiložená mapa.

 

Americká účast – přesun Pistolníků do Evropy a tankování nad Atlantikem

V pátek 15. června byl zahájen leteckým transportem přesun zabezpečujícího materiálu pro cvičení Sky Avenger 2018, a na 21. základnu taktického letectva v Čáslavi tak v odpoledních hodinách dosedly celkem tři transportní letouny C-130 Hercules. Tyto transportní stroje vezly zabezpečující materiál a příslušníky pozemního personálu pro letouny F-16 texaské národní gardy a do Čáslavi přilétly po celkově 22 hodinách letu z texaského San Antonia s dvěma mezipřistáními v Kanadě a na letišti Aldergrove u Belfastu v severním Irsku. Konkrétně se jednalo o dva stroje C-130H registrace 74-1688 (volací znak „REACH 327“) a 74-1661 (volací znak „REACH 802“) od 120th ARW/186th ARS národní gardy státu Montana ze základny Great Falls ANGB, přičemž zajímavostí je, že tato jednotka používala až do roku 2013 stíhací letouny F-15C Eagle, a dále jeden C-130H registrace 74-2061 (volací znak „REACH 416“) pravděpodobně od 179th AW/164th AS národní gardy státu Ohio ze základny Mansfield municipal. Po vyložení nákladu odlétla trojice “Herky“ v odpoledních hodinách do Prahy na ruzyňské letiště.

V půl osmé večer pak do Čáslavi dorazilo šest dlouho očekávaných strojů F-16 od 182nd FS/149th FW s volacími znaky „TABOR 61-66“, které letěly rovněž z domácí základny Lackland AFB (Kelly Field) u San Antonia v Texasu s mezipřistáním a nocováním na Andrews AFB v Marylandu, aby po přeletu Atlantiku za pomoci přibližně osmi tankování ve vzduchu v pořádku přistály na dráze 31 čáslavského letiště. Konkrétně se jednalo o pět jednomístných F-16C Block 30 registrací 87-0245, 86-0341* (marking 187th FW/100th FS, Alabama ANG, letiště Montgomery), 87-0339, 87-0285, 86-0331* (marking 158th FW/134th FS, Vermont ANG, letiště Burlington) a jednu spárku F-16D Block 30 registrace 87-0376. Celý přelet z Andrews AFB do Čáslavi podpořily celkem dva tankery. Prvním byl KC-135R registrace 63-8029 od 141st ARS/108th Wing národní gardy státu  New Jersey na letišti McGuire  AFB, který používal volací znak „CLEAN11“ a po startu ze své domovské základny doprovázel celou formaci Šestnáctek zhruba do poloviny cesty a následně se vrátil zpět na základnu McGuire  AFB. Druhý tanker KC-135R registrace 57-1430 od 133rd ARS/157th ARW národní gardy státu  New Hampshire z letiště Pease ANGB u města Portsmouth používal volačku „CLEAN12“ a po startu z domovské základny doprovázel formaci pistolníků až do posledního tankování nad Anglií, poté se oddělil od formace a přistál na letišti RAF Mildenhall. Při transatlantických přeletech je totiž zásada, že formaci vždy doprovází dvojice tankerů pro případ, že by u jednoho z nich došlo k nějaké technické závadě na přečerpávacím zařízení nebo ovládání tankovacího ráhna. Jeden z tankerů se od formace odpojuje až ve chvíli, kdy tankované stroje mají zásobu paliva pro nouzové přistání na první možné základně.

Poznámka* – dle vyjádření velitele 149th FW Col. Timothy J. Maddena se jedná o letouny, které 149. Wing převzal teprve nedávno a ještě na nich nebyl proveden nástřik markingu texaské gardy, s čímž se počítá až během následujícího vyššího stupně údržby. 149th FW totiž v současné době mění svou organizační strukturu a navyšuje počet letounů F-16 ve své výzbroji z 18ks na celkově 24ks. Tento krok má pravděpodobně souvislost s postupným zaváděním nových strojů F-35A do výzbroje USAF/ANG a 149th FW se tak má stát jediným útvarem letecké gardy, který bude kompletně zabezpečovat přeškolení domácích pilotů na stroje F-16.

“DUKE 72“ vzlétá k dopolední misi COMAO vybaven dvojicí baků na 370 gallonů a jedním registrem CATM-9X. Zajímavostí je, že tento Viper, pojmenovaný „City of Opelika“ působil řadu let v Evropě. Nejdříve létal od dubna 1988 do října 1991 ve španělském Torrejonu u 613rd TFS / 401st TFW, poté si jej převzala 480th TFS v německém Spangdahlemu a v říjnu 1993 se vrací zpět do USA, kde jej do své výzbroje zařadila 170th FS národní gardy státu Illinois, sídlící na letišti ve Springfieldu. V červnu 2004 byl přeřazen ke 160th FS národní gardy státu Alabama na letišti Montgomery, kde získal výroční zbarvení v podobě červené směrovky s nápisem „In Memory of the Tuskegee Airmen“. Tato letka pak byla v roce 2007 přečíslována a získala historické označení 100th Fighter Squadron. (foto: Aleš Hottmar)

 

Před vstupem do náročných dogfightů se piloti snažili ušetřit co nejvíce paliva, proto řadu startů realizovali bez přídavného spalování. Viper v konfiguraci bez jakýchkoliv podvěsů, jen s registrem AIM-9X, byl extrémně nebezpečným soupeřem. Jinak tento stroj začal svou službu v Jižní Koreji u známé 80th TFS „Wolf Pack“ na základně Kunsan. V roce 1999 se vrací do USA ke 523rd FS, ovšem již v srpnu je předán 186th FS letecké gardy státu Montana, která působí z letiště v Great Falls. V roce 2008 se v sestavě této letky účastní deploymentu v rámci operace Iraqi Freedom a v říjnu 2008 jej konečně získává 134th FS letecké gardy státu Vermont, umístěná na letišti Burlington. (foto: Aleš Hottmar)

 

Všechny jednomístné stroje byly pro přelet standardně vybaveny dvojicí přídavných nádrží na 370 galonů pod křídly a na centrálním pylonu nesly přepravní kontejner na osobní věci. Pouze spárka letěla v konfiguraci se třemi přídavnými nádržemi, na centrálním pylonu byla umístěna přídavná nádrž na 300 galonů a přepravní kontejner na osobní věci byl zavěšen na křídelním závěsníku. Některé stroje ještě měly navěšený zaměřovací kontejner Litening III, anebo registry CATM-9X. Jinak stroje verze Block 30 jsou vybavené výkonnějšími motory General Electric F110-GE-100, což lze jednoduše poznat podle jiného tvaru výstupní trysky oproti motorům Pratt Whitney a podle amerických pilotů texaské gardy je tato verze s motorem General Electric nejlépe „létajícím“ Céčkem. U letounů s motory GE se používá rozšířené vstupní ústrojí k motoru, neboli tzv. „velký sacák“ MCID (Modular Common Inlet Duct). Tento rozpoznávací znak však neplatí u prvních 174 vyrobených strojů  F-16C, F-16N a TF-16N Block 30, které stále používají menší vstup vzduchu NSI.

Historie 182. letky byla popsána v reportáži o první návštěvě pistolníků v Čáslavi v roce 2009, takže nyní jen velice krátce a stručně. Historii letky lze vystopovat u  396th Fighter Squadron, létající za 2. světové války na strojích P-47D Thunderbolt na evropském bojišti, kde se mimo jiné účastnila podpory vylodění spojenců v Normandii a později odražení německé ofenzívy v Ardenách. Po skončení války byla reorganizována na 182. stíhací letku a po krátkém působení s letouny F-51D Mustang vstoupila v roce 1951 do proudové éry na strojích F-84E/G Thunderjet, se kterými se účastnila Korejské války. Zde drží 182nd FS prvenství v podobě sestřelu Migu-15 jednotkou letecké gardy. Po návratu z Koreje se v roce 1952 vrací na vrtulové stroje F-51H Mustang, ale už o tři roky později se opět přeškoluje na proudové stroje, tentokrát F-80C Shooting Star. V roce 1957 byla 182. letka přezbrojena na letouny F-86D Sabre, vybavené radarem, se kterými byla zařazena do systému ostré hotovosti v rámci Air Defense Command.  V roce 1960 je 182. letka jako první z jednotek letecké gardy přezbrojena na nadzvukové letouny F-102A Delta Dagger. V roce 1968 je letka převedena pod Tactical Air Command, čímž se opět mění určení letky a její výzbroj, kterou představují stroje F-84F Thunderstreak (1968-69) a následně F-100D Super Sabre (1970-78). Zastaralé Super Sabry jsou v roce 1979 nahrazeny letouny F-4C Phantom II, na kterých pistolníci létají až do roku 1986, kdy se přezbrojují na ikonické Vipery ve verzích F-16A/B Block 15. Ty jsou po deseti letech nahrazeny novější verzí F-16C/D Block 25 a v roce 1998 přicházejí k letce Vipery Block 30, které letka používá po rozsáhlé modernizaci do dnešních dnů. Současné Vipery 149. Wingu jsou dnes někde na úrovni softwarové edice označované jako M6 Tape a mají integrovánu nejmodernější výzbroj v podobě střel AIM-9X plus AIM-120C-7, nebo protizemní výzbroje v podobě pum kategorie JDAM. Stejně tak mají integrován LINK16 a nebo přílbový zaměřovač HMIT Scorpion.

Na cvičení Sky Avenger do Čáslavi přicestovala zhruba stovka příslušníků texaské národní gardy, z toho bylo přibližně 12 pilotů. Velitelem celého kontingentu pistolníků v Čáslavi byl úřadující velitel 149th FW – Col. Timothy J. Madden**  a z létajícího personálu 149. Wingu se do cvičení nakonec zapojili následující piloti: Col. Raul „KUDA“ Rosario (pamětník první návštěvy pistolníků v roce 2009, během cvičení Sky Avenger zastával funkci velitele 149. Operations Group, v srpnu 2018 převzal velení celého 149. Wingu po plk. Timothy Maddenovi), Maj. Thomas Werner (původně sloužil u 388th FW na základně Hill AFB, má za sebou nasazení v Afghánistánu), Lt. Col. Adam „DIRTY“ Turner, Lt. Col. Louis „DOC“ Davenport (dne 22. září 2003 katapultáž z letounu F-16C registrace 84-1303 od 111st FS „Ace in the Hole“ / 147th FW ze základny Ellington ANGB v Texasu. Letoun se zřítil nedaleko Fort Polk v Louisianě během rutinní výcvikové mise air-to-ground. Příčinou byl únavový lom jedné lopatky na prvním stupni, následovaly silné vibrace a postupná destrukce dalších lopatek prvního stupně motoru, které prorazily nádrž, a došlo k požáru motoru. Kapitán Davenport se úspěšně katapultoval, další let absolvoval už po 12 dnech od incidentu), Lt. Col. Sean „STOGIE“ Penrod (v roce 2007 sloužil u 20th FW na základně Shaw AFB v Jižní Karolíně, poté u 52nd FW na základně Spangdahlem AB v Německu. Na jaře 2011 mise Baltic Air Policing v rámci 23rd Expeditionary Fighter Squadron), Lt. Col. Corey „SLICK“ Hermesch (v roce 2005 sloužil u 56th FW na základně Luke AFB v Arizoně), Lt. Col. Gregory „BLOTTO“ Pohoski (další z pamětníků první návštěvy pistolníků v roce 2009), Lt. Col. Charles Biediger (letecký chirurg pro 149th FW) a další. Letový personál pistolníků tvořili mimořádně zkušení piloti-instruktoři s dlouhou kariérou v USAF, jejichž nálet na Viperech většinou přesahoval tisíc hodin a v jednom případě dokonce přes 4000 hodin!! Jako perličku je možné uvést, že mezi účastníky cvičení byl i pilot, který měl za sebou již devět zahraničních bojových misí!!!

Poznámka** – Col. Timothy „PEEWEE“ Madden původně velel 121st FS „Capital Guardians“ / 113rd W na základně Andrews AFB ve státě Washington D. C., se kterou se v roce 2011 účastnil operace Enduring Freedom v Afghánistánu. 121. letka působila z letiště v Bagrámu a byla první jednotkou ANG nasazenou v Afghánistánu. Poté převzal velení 113rd Operations Group a v roce 2013 dosáhl úctyhodného náletu 4000 hodin na F-16, jako jeden z přibližně padesáti pilotů na světě. V roce 2015 pak převzal velení 149. Wingu. Dne 17. srpna 2018 absolvoval na základně Lackland AFB svůj poslední let na stroji F-16, a velení wingu předává Col. Raulu „KUDA“ Rosariovi.

Spárka s volacím znakem „VIPER 11“ na přiblížení k dráze 31 po příletu z belgického Charleroi, kde byla na periodických pracích u společnosti SABCA. S příletem této spárky na cvičení se pravděpodobně nepočítalo, důvodem zřejmě byla závada na dalším dvoumístném stroji. Jinak spárka 87-0365 participovala již na prvním cvičení s pistolníky v roce 2009 a v srpnu 2017 je přelétnuta do Belgie ke společnosti SABCA na tzv. depot-level maintenance. (foto: Aleš Hottmar)

 

V sobotu dopoledne pak pokračoval další přesun materiálu, když v Čáslavi přistál velkokapacitní C-17A Globemaster III registrace 10-0220 od 62nd AW/446th AW ze základny McChord AFB ve státě Washington, který přilétl z německého Ramsteinu s volacím znakem „REACH 199“. Po vyložení nákladu se pak vydal okolo oběda k přeletu do Náměšti nad Oslavou, kde jeho posádka uskutečnila ve spolupráci s personálem 22. zVrL nácvik nakládky a vykládky vrtulníku Mi-171ŠM ev. č. 9837. V pátek 15. června dále zavítal na pardubické letiště tankovací stroj KC-135R s volacím znakem „REACH 268“ a registrací 57-1461 od 155th ARW/173rd ARS národní gardy státu Nebrasca z letiště Lincoln, který po 10,5 hodinovém letu přistál na dráhu 27 pardubického letiště. V pátek měl ještě dorazit druhý tanker KC-135R (volací znak „REACH 612“) registrace 59-1506 od 185th ARW/174th ARS národní gardy státu Iowa, sídlící v Sioux City ANGB, nakonec ale zřejmě kvůli nespecifikované technické závadě přilétl až v neděli 17. června.  Tyto tankery během cvičení Sky Avenger 2018 podporovaly pouze americké stroje F-16, neboť neměly nainstalované tankovacími kontejnery MPRS s hadicí a košem pod konci křídel pro tankování tzv. metodou Probe and Drogue. Jinak v Pardubicích byly celkově 4 posádky těchto tankerů, které se v jednotlivých misích střídaly, a oba tankery měly své stání na západní „civilní“ stojánce pardubického letiště.

V průběhu cvičení, konkrétně v úterý 26. června byl americký kontingent posílen ještě jednou „spárkou“ F-16D registrace 87-0365, čímž se počet amerických strojů F-16 v Čáslavi zvedl na sedm. Zajímavostí je, že tento „Viper“ nepřiletěl z USA, ale z belgického Charleroi, kde se podroboval údržbě ve zdejším podniku SABCA, který zajišťuje tzv. Depot-level Maintenance Support nejen pro flotilu amerických strojů F-16 z jednotek U.S. Air Forces in Europe, ale zřejmě i pro část strojů národní letecké gardy ANG. Není úplně jasné, zde se s účastí této spárky počítalo od prvopočátku, každopádně hlavním důvodem k jejímu přeletu do Čáslavi zřejmě byla závada na první spárce 87-0376 , která v druhém týdnu cvičení minimálně dva dny nelétala kvůli nespecifikované poruše. Na letovou akci jinak Pistolníci přistavovali vždy okolo 5-6 strojů podle momentální provozuschopnosti a všechny stroje byly umístěné na stojánce Jih (Apron SOUTH) hned vedle rozptylu ostré hotovosti, kterou primárně využívá k letovým akcím 211. letka s Gripeny.

---

 

Česká účast – Tygři a Pegasové společně na stojánce

Domácí 211. taktická letka z Čáslavi do cvičení nakonec vyčlenila celkově 6 strojů JAS-39 Gripen, z toho čtveřice letounů (ev. č. 9234, 9242 9245 a spárka 9820) byla k dispozici přímo na letové stojánce, a do společných misí zasahovali i dva hotovostní stíhači ze systému NATINAMDS na „sólech“ JAS-39C. Zajímavostí bylo, že oba hotovostní Gripeny tentokrát neměly instalovanou podtrupovou přídavnou nádrž na 1100 litrů paliva. Důvod tohoto kroku není autorům znám.

Sousední 212. taktická letka vyčlenila rovněž 6 letounů L-159A (ev. č. 6053, 6063, 6064, 6065, 6066, ????), na letovou akci ale přistavovala většinou jen 4 stroje.  Všechny čáslavské letouny měly své stání na severní stojánce (Apron NORTH), kterou primárně používá k letovým akcím 212. a 213. letka. Mimo 21. zTL dodala další leteckou techniku ještě 22. základna vrtulníkového letectva (22. zVrL) v Náměšti nad Oslavou – jmenovitě se jednalo o vrtulníky Mi-171Š a Mi-24V po 1 stroji. Do řízení operací během cvičení Sky Avenger 2018 se zapojily také jednotky 26. pluku velení, řízení a průzkumu ve Staré Boleslavi a v rámci misí CAS také vojáci 601. skupiny speciálních sil z Prostějova. Vzdušnou situaci měly monitorovat a do vedení scénářů misí přispívat také dva stroje AWACS (jeden E-3A ze společné jednotky NATO v Geilenkirchenu a druhý Sentry AEW.1 (E-3D) z výzbroje RAF). Jejich účast se ale nakonec „smrskla“ pouze na jednodenní působení britského stroje E-3D registrace ZH103 z letiště Waddington, který 25. června působil s volacím znakem „NATO 31“ na orbitě v prostoru jižních Čech v letové hladině FL300. Alianční AWACS E-3A pro poruchu nelétal vůbec. To nakonec mohli ocenit zejména příslušníci 261. střediska řízení a uvědomování (CRC – Control and Reporting Centre) ve Staré Boleslavi, kteří dostali možnost vyzkoušet si v praxi navádění velkého množství strojů najednou včetně těch amerických.

Piloti 212. taktické letky se s podzvukovými L-159A věnovali převážně misím se zaměřením na úkoly A2G a CAS, v průběhu cvičení však absolvovali i několik soubojů s letouny F-16. K těmto letům byly na Alcách navěšené registry CATM-9M. (Air National Guard photo by Tech. Sgt. Mindy Bloem)

---

 

MAIDEN 21 terminate! terminate! – dogfighty na hranici možností pilotů a strojů

V prvním týdnu mezi 18. – 22. červnem se létaly pouze mise „Shadow Wave“ zaměřené zejména na vzdušný boj DACT, přičemž americké F-16tky létaly v čisté konfiguraci bez přídavných nádrží, pouze s registry CATM-9X. Zajímavostí je, že „Pistolníci“ nepoužívali během soubojů DACT přilbové zaměřovače, které by v tandemu s CATM-9X v blízkém manévrovém boji přibližovali šance našich L-159A a JAS-39C, vybavených pouze registry starších střel CATM-9M, limitně nule. Samozřejmě, že i české Gripeny mohou být v současné softwarové edici MS20 vybaveny čistě teoreticky obdobnými střelami IRIS-T a přílbovým zaměřovačem HMD Cobra, ovšem nákup nových PLŘS krátkého dosahu je podle koncepce rozvoje taktického letectva z prosince 2015 plánován na roky 2022 – 2023, a pořízení přílbového zaměřovače není v tomto plánu zmíněno vůbec, navíc v případě jeho zakoupení by muselo dojít v rámci integrace do českých Gripenů k úpravám kabiny, například instalováním elektronické jednotky HMDEU a tří senzorů HTSS do kokpitu, tak jako to mají švédské stroje. Jinak přílbové zaměřovače HMIT Scorpion jsou prokazatelně ve výzbroji 149th FW a je tedy otázka, proč je Pistolníci nevyužili. Takto byly „souboje“ zřejmě o něco vyrovnanější nehledě na starší verzi střel Sidewinder. Velkou výhodou Američanů byla možnost v průběhu mise využít tankeru a vstupovat do souboje s větší zásobou paliva. Česká strana na tuto skutečnost reagovala alespoň tzv. hot refuelingem, neboli tankováním paliva na stojánce při spuštěném motoru, což umožnilo rapidně zkrátit předletovou přípravu a piloti Gripenů tak mohli po 10-15 minutách od přistání opět vzlétnout a naplno se zapojit do dalších vzdušných soubojů. U každého Gripenu byli při „hot refuelingu“ z cisterny T-815 CAPL-16 přítomni i hasiči s vozidlem Mercedes-Benz ATEGO 1328 AF 4×4.

Vzhledem k tomu, že zde byly zmíněny různé přilbové zaměřovače, nebude na škodu si o nich alespoň něco říci. Přílbový zaměřovač první generace JHMCS (Joint Helmet Mounted Cueing System) umožňuje samotným pohledem zaměřovat cíle, směřovat senzory a zbraně letounu, a dále promítá na úroveň pravého oka nositele základní letové údaje (výšku, rychlost, AoA, přetížení), taktické údaje (tj. kde je cíl a informace k němu se vztahující) a popřípadě ještě obraz z FLIRu, natáčený podle pozice přilby. Přilba JHMCS je primárně určená pro manévrový vzdušný boj a umožňuje přesné zaměření naváděcí soustavy střely na cíl i při velkém úhlu zteče, kdy pilot vybavený touto přilbou může odpalovat střely AIM-9X až do úhlu 60° od směru letu. Přilbu JHMCS lze dále použít pro výrazné zefektivnění funkce leteckého předsunutého návodčího FAC/JTAC, kdy takto může pilot označovat cíle na zemi pouhým pohledem, zaměřit na ně senzor zaměřovacího kontejneru či radar a po jejich identifikaci pouhým zaměřením odeslat ostatním jednotkám například jejich GPS souřadnice. Co se technické stránky věci týče, přilba má na sobě magnet, zatímco sedačka pilota má citlivý detektor změn magnetického pole a tím je zajištěn odečet pohybu přilby. Projektor, zobrazující na průzoru přilby výše zmíněné informace má zorný úhel 20°. Protože je přilba přenosná, při každém zapojení do letounu se musí překalibrovat . To se děje tak, že nositel přilby zvolí patřičný mód, podívá se přesně do osy letu letounu a zafixuje tento údaj jako nulovou výchylku – k tomu mu ale naštěstí dopomáhají patřičné funkce na hlavním průhledovém displeji HUD (prakticky se na promítači JHMCS i HUD zobrazí stejný symbol kříže a nositel přilby pohybuje hlavou a tím i přilbou tak dlouho, dokud se obrazce nepřekrývají). Kromě toho má JHMCS zabudovanou nahrávací kameru pro debriefing.

Přílbový zaměřovač Scorpion HMIT je na druhou stranu trochu jiné koncepce než JHMCS. Jeho výhodou je nejen nižší cena, ale především relativně snadná integrace, která například nevyžaduje nové speciálně upravené letecké přilby, ale vystačí si s již zavedenými a používanými standardními přilbami, jako jsou HGU-55/P. Další výhodou je, že se při každém zapojení do letounu údajně nemusí kalibrovat. Scorpion HMIT přináší řadu výrazných změn – jako první na světě nabízí plně barevný 24bitový displej. Ten disponuje zorným úhlem 26° × 20° a rozlišením SVGA, a je použitelný za všech světelných podmínek ve dne i v noci, přičemž na rozdíl od JHMCS je kompatibilní i s brýlemi nočního vidění NVG řady AN/AVS-9 či Panoramatic NVG. Displej je umístěn mezi lidské oko a NVG a dovoluje tak nasazovat či sundávat noční brýle bez přerušení obrazu HMIT. Na displej Scorpionu lze opět promítat nejen základní letové parametry jako na průhledový displej HUD, ale také taktická data, či dokonce obraz z elektrooptických zaměřovacích kontejnerů nebo jiných senzorů. V rámci integrace na letoun je možné přesně naprogramovat jednotlivé zobrazované symboly, které jsou pak identické se zavedenou symbolikou bojového stroje. Autorům se bohužel nepodařilo zjistit, do jaké míry je tento přílbový zaměřovač integrován se střelou AIM-9X. Přeci jenom je v letectvu národní gardy používán především pro použití protizemní výzbroje při misích CAS bitevních letounů A-10C a stíhacích F-16C. Je tedy nakonec možné, že jeho použití nepřináší až takovou výhodu ve srovnání s konkurenčním JHMCS, který byl koncipován především pro vzdušný boj. Každopádně jednu dobu se o modifikovaném systému Scorpion HMIT hovořilo v souvislosti s jeho integrací do letounů F-22A Raptor, k čemuž ale nakonec nedošlo.

“MAIDEN 23“ vzlétá k dalšímu souboji s americkými F-16 v rámci mise Shadow Wave. Čeští piloti Gripenů se snažili čelit mimořádně zkušeným pilotům gardy na výkonnějších strojích F-16C především taktikou s použitím vertikálních manévrů a manévrováním v oblasti transsonických rychlostí (nad M 0,8), kde má Gripen nejlepší manévrovací schopnosti. (foto: Aleš Hottmar)

 

Nová vlajková loď 211. taktické letky, Gripen ev. č. 9234 ve výročním zbarvení, spěchá jako „MAIDEN 21“ do pracovního prostoru v rámci mise Shadow Wave. Čeští piloti Gripenů bohužel nemohli při Sky Avenger využít tankování ve vzduchu z amerického tankeru KC-135R. (foto: Aleš Hottmar)

 

I přes nespornou výhodu ve zbraňovém vybavení amerických F-16 konečné výsledky všech soubojů byly téměř vyrovnané 50 na 50, v některých situacích dokonce čeští letci své americké kolegy překonávali. Během manévrového vzdušného souboje se jako jedna z předností Gripenů ukázala jeho velikost, respektive jeho malé rozměry, ve srovnání s většinou nadzvukových bojových letounů. Pro protivníka je tak obtížněji zahlédnutelný, což je i přes nejmodernější techniku v boji na krátkou vzdálenost stále velmi důležitý faktor. Čeští piloti zpočátku své americké kolegy překvapili i tím, že většinu svých manévrů prováděli ve vertikální rovině, zatímco Američané častěji přistupovali víceméně k tradičním horizontálním manévrům. Díky tomu se podařilo do značné míry eliminovat výhody F-16C v podobě výkonnějšího motoru, než jakým disponuje Gripen. Jak ale příslušníci 211. taktické letky potvrdili, piloti z Texasu se velmi rychle na českou taktiku adaptovali a postupně jí dokázali také velmi účinně čelit. Ať tak či tak, obě strany musely využívat letouny na maximum a o vítězství rozhodovaly reakce, preciznost manévrů a individuální invence každého z pilotů.  O tom, že schopnosti letců jsou pro výsledek souboje stále klíčové, se piloti přesvědčili i tím, že Gripen vyzbrojený staršími střelami AIM-9M dokázal v některých případech překonat i F-16C  s nejnovější verzí AIM-9X.  Podle čáslavských stíhačů bylo i v tomto případě vhodné přistoupit na vertikální manévry, ovšem takovým způsobem, aby se Gripen udržel co nejblíže protivníka v poloze nedovolující zaměření X-ka. Každopádně lze konstatovat, že manévrové vzdušné boje na krátkou vzdálenost byly při letošním Sky Avenger mnohem vyrovnanější, než tomu bylo před devíti lety během prvního cvičení s Pistolníky z Texasu.

Není se ale čemu divit, vždyť české letectvo se již řadí mezi dlouholeté uživatele letounů JAS-39 a jejich piloti měli možnost za ty roky nabrat velké množství zkušeností ať již při výcviku v domácích podmínkách, tak především na celé řadě mezinárodních cvičení, kterých se 211. letka pravidelně účastní. Zapomenout nelze ani na zahraniční mise v Pobaltí a na Islandu. Dnešní nejzkušenější piloti na Gripenech, kteří se přeškolovali v prvních třech skupinách ve Švédsku a kteří dodnes slouží, měli už v období let 2013-2014 celkové nálety na Gripenu 1000 hodin a někteří z nich se už dnes přibližují magické hranici 1500 hodin na typu, což je v našich podmínkách jistě úctyhodné číslo***. Hlavní kádr letky však tvoří generace pilotů, kteří se na Gripen přeškolovali z L-159 v letech 2008-2015 a dnes se někteří z nich blíží k hranici 1000 hodin na typu. Pokud si k tomu přičteme jejich nálety na L-159, jedná se o velmi zkušenou „střední“ generaci, která už sice nezažila „Bal’šóju Ťéchniku“, ale svůj bojový výcvik absolvovali od počátku na strojích s MFD a HUD, a jejichž přechod na platformu Gripen tak byl v mnohém jednodušší. Tato generace pilotů měla možnost během celé řady cvičení a nebo výměny letek „bojovat“ proti nejmodernějším strojům letectev NATO, a nebo se dokonce v některých proletět v rámci vývozních letů a tím ještě lépe poznat konkurenční stroje. A tyto dlouholeté zkušenosti se pak během cvičení jako je Sky Avenger zákonitě projeví a čeští piloti se rozhodně nemají za co stydět.

Poznámka*** – Jen pro zajímavost, prvním švédským pilotem, který dosáhl náletu 2000 hodin na Gripenu, byl v prosinci 2015 příslušník křídla F21 „Norrbottens“ v Luleå, maj. Stefan „SCOOTER“ Kaarle. Stefan začal svou kariéru v roce 1992 na letecké škole v Ljunbyhed, poté od roku 1995 sedlal pět let impozantní Viggen, na kterém nalétal celkově 1000 hodin a v roce 2000 se přeškolil na Gripen. Nejprve létal na JAS-39A a později na JAS-39C/D. V dubnu 2007 se „SCOOTER“ proslavil jinou událostí, když se stal prvním pilotem Gripenu na světě, který se nedobrovolně katapultoval za letu. Při jednom z manévrů s velkým násobkem přetížení došlo po nafouknutí anti-G kalhot k vysunutí rukojeti madla katapultu a následné iniciaci katapultážní sedačky.

Do cvičení se zapojili i mladí piloti 211. taktické letky. Na snímku je jeden z nich s příznačným nickem „VIPER“, který přišel k tygří letce jako jeden z prvních přímo od 213. výcvikové letky, kde se přeškolil na L-159T1 a v roce 2016 absolvoval tříměsíční přeškolovací kurz na Gripeny ve švédském Sätenas. (foto: Aleš Hottmar)

 

Protože zde už byla několikrát zmíněna střela AIM-9X Sidewinder, nebude na škodu si ji trochu přiblížit. Tato střela je, co se draku týče, fundamentálně odlišnou konstrukcí od předchozích verzí Sidewinderu. X-ko má vepředu vztlakové plošky a vzadu řídící, zatímco všechny předchozí Sidewindery to měly přesně naopak. Tato konfigurace, spolu se zúženým trupem střely, pak znatelně snižuje aerodynamický odpor a zlepšuje dosah střely navzdory „starému“ motoru Mk.36Mod11 s jedním zrnem (použití „starých“ komponent si vyžádalo USAF, aby byly využity skladové zásoby). K těmto úpravám přibylo i vektorování tahu, které je zajištováno plynovými kormidly, takže střela dosahuje do té doby nevídaných kinematických možností – dokáže například úspěšně útočit na cíle letící až 90° bokem od letounu-nosiče. Predfragmentovaná hlavice WDU-17/B, vyráběná firmou Argotech Corporation obsahuje 4 kg výbušniny PBXN-3, omotané dokola stlačenou „pružinou“ – exploze je pak formována do jakéhosi rozpínajícího se kruhu či spíše „plášte válce“, který doslova „přeřízne“ zasažený stroj. Aktivaci roznětky je zajištěna laserem, aby byly odfiltrovány vlivy IČ protiopatření a nekovových materiálů (kompozitu) na moderních strojích. Elektronicky chlazené čidlo střely je schopno sledovat cíle nacházející se až 90° od směru letu nosiče, potažmo střely a nachází se v ohnisku mechanicky natáčené čočky. Jedná se o matnici s rozlišením 128×128 pixelu, schopnou zachytit cíl až na vzdálenost 22 km. Obraz je digitálně zpracován a cíl je hledán na základě kontrastu s pozadím (to oproti předchozím IČ naváděným střelám umožňuje účinné sledování cílů i na pozadí horké země).

V roce 2003 střela dostala upgrade softwaru, díky kterému je schopna odpalu bez předchozího zaměření cíle čidlem střely (mód LOAL) – to umožnuje jednak „střelbu pres rameno“, a druhá možnost odpálení střely na cíl zaměřený palubními senzory nosiče, ale nacházející se mimo vizuální dosah palubního čidla, což pilotům značně usnadňuje vedení vzdušného boje. V módu LOAL střela využívá inerciální navigaci k tomu, aby se navedla na předpokládanou pozici cíle, vypočtenou v okamžiku odpalu. Pro „odpal pres rameno“ tedy muže posloužit přilba JHMCS či údaje poslané datalinkem z jiného spřáteleného stroje. S letounem je střela propojena novou sběrnicí MIL-STD-1760, která mj. zahrnuje i optické kabely. V roce 2008 pak výrobce Raytheon zahájil testování první hardwarově upravené varianty AIM-9X Block II, která kromě vylepšené výpočetní kapacity a tím vetší odolnosti proti IČ protiopatřením a nové přibližovací roznětky zahrnuje i jednocestný datalink – tím pádem je možné bezpečně používat mód LOAL, protože je střela až do okamžiku, kdy zachytí nepřítele svým vlastním čidlem bezpečně naváděna datalinkem z letounu, který nepřítele zachytil svými senzory. Nepříliš známou skutečností je pak fakt, že na střele byla také v omezeném rozsahu aplikována opatření, snižující radarovou signaturu. Střela AIM-9X měří 3,02 metru na délku, 13 cm v průměru a váží 82 kg. Tolik tedy k „zázračnému“ X-ku.

 

“MAIDEN 21“ provádí doslova raketový vzlet a spěchá do pracovního prostoru k dalšímu souboji s letouny F-16 v rámci odpolední mise Shadow Wave. “MAIDEN 21“ již absolvoval jeden souboj a po přistání mohl díky tzv. hot refuelingu zkrátit předletovou přípravu na pouhých 10 minut, provést opakovaný vzlet a zapojit se do dalších soubojů s pistolníky. (foto: Aleš Hottmar)

Ještě lépe se čáslavským stíhačům vedlo v boji na velkou vzdálenost bez vizuálního kontaktu  BVR (beyond-visual-range), na který se 211. letka specializuje a procvičuje jej na taktickém simulátoru ve Švédsku, nebo nově v taktickém a simulačním centru v Pardubicích. I v tomto případě k tomu přispěla promyšlená taktika 211. letky, která mimo jiné zahrnuje létání s většími rozestupy, zatímco piloti USAF a ANG se drží spíše tradičního létání ve dvojici. Dalším faktorem byl zcela určitě menší čelní odraz RCS letounu Gripen a skutečnost, že obě strany mohly použít téměř identické varianty střel AMRAAM, tedy česká AIM-120C-5 a Američané AIM-120C-7, která zahrnuje určitá softwarová zlepšení v naváděcím a řídícím systému rakety, čímž se nepatrně zvýšil dosah střely (software pravděpodobně vede střelu ve výhodnějším profilu letu) a odolnost vůči elektronickému rušení. Na výsledku soubojů BVR se pozitivně projevila i modernizace českých Gripenů a přechod na novou softwarovou edici MS20 letos na jaře, při které prošel radar PS-05/A Mark 3 softwarovým upgrade a byly zlepšeny některé jeho charakteristiky. Při soubojích na střední vzdálenosti bez vizuálního kontaktu cíle je radar stále tím nejdůležitějším senzorem, díky kterému pilot získává reálné situační povědomí o celkové situaci před strojem. Sám výrobce uvádí, že po modernizaci software radaru verze Mark 3 se podařilo mimo jiné zvýšit jeho dosah až o 80% oproti původní verzi a také zvýšit jeho detekční schopnosti proti cílům s menší RCS (Radar Cross Section – efektivní odrazná plocha), což jsou nezanedbatelná zlepšení.

Nutno ovšem zmínit skutečnost, že pro americké piloty byl během soubojů BVR bezesporu značným omezením fakt, že obraz vzdušné situace od GCI (Ground Control Intercept ) nemohli přijímat prostřednictvím datalinku formátu LINK16, protože ten ještě nebyl v AČR plnohodnotně zaveden. První dva pozemní terminály MIDS LVT (4) (Multifunctional Information Distribution System – Low Volume Terminal) jsou již zavedené u 261. střediska řízení a uvědomování ve Staré Boleslavi a AČR je získala už v roce 2010, avšak do zkušebního provozu byly uvedeny až v roce 2012. V současnosti jsou již integrovány do počítačového systému CSI (CRC System Interface), na jehož monitorech lze zobrazovat všechna data získaná prostřednictvím sítě Link 16. Letovodi ve staroboleslavském středisku tak už mohou pravidelně sdílet data například s letouny E-3A Sentry systému AWACS či jinými stroji připojenými do příslušné sítě. Ta byla vytvořena společně právě pro AWACS a letadla Německa, Nizozemska a Belgie s tím, že do ní byl umožněn vstup i České republice. I přesto jde ale stále spíše jen o zkušební provoz. Česká armáda totiž zatím nemá vlastní leteckou platformu vybavenou tímto systémem a navíc nedisponuje ani vybavením pro navrhování vlastních sítí. Pro plnohodnotné využití Link 16 tedy bude v nejbližší době nutné pořízení tohoto speciálního softwaru a také pořízení několika dalších pozemních terminálů, které by po vhodném rozmístění měly zaručit kompletní pokrytí území ČR signálem, včetně malých výšek nad terénem. Armáda sice již v srpnu 2017 uzavřela smlouvu na dodávku 15ks palubních terminálů MIDS-LVT amerického výrobce Viasat Inc., s jejich dodáním a implementací na české Gripeny se však počítá až na konci roku 2018. Pravděpodobně se bude opět jednat o verzi LVT (4), tedy bez systému TACAN.

Terminály MIDS-LVT, fungující na principu časové multiplexace, umožnují zjednodušeně řečeno šifrované, distribuované sdílení digitálních informací o poloze. V závislosti na míře integrace na jednotlivé platformy mohou uživatelé zapojení do informační sítě sdílet i takové informace, jako jsou letové parametry každého konkrétního letadla, včetně například zbytku paliva či aktuálního přesného množství nesené munice a podobně. Datalink se hojně využívá rovněž k přenosu přehledových a průzkumných informací o vzdušné situaci. Pilot bojového letounu vybaveného terminálem MIDS-LVT tak může na displeji MFD v kabině vidět všechny vzdušné cíle ve svém okolí včetně jejich identifikace a popisu, aniž by sám použil vlastní radar či jiné senzory. Link 16 umožňuje rovněž přímé řízení účastníků sítě, respektive vzájemnou komunikaci pomocí krátkých textových zpráv. V případě potřeby pak lze s jeho pomocí přenášet také menší objemy obrazových dat a hlasovou komunikaci.

Link 16 využívá při svém provozu frekvenční pásmo UHF, a to v rozsahu 969 až 1 206 MHz s tím, že spojení je možné realizovat na vzdálenost až kolem 900km, samozřejmě za předpokladu „přímé viditelnosti“ mezi jednotlivými stanicemi. Aby byl umožněn současný přístup velkého počtu účastníků do sítě, je použita metoda označovaná jako TDMA (Time Division Multiple Access), která je známa například z „2G“ mobilních sítí GSM. Zjednodušeně řečeno, vysílání na konkrétním kanálu je rozděleno na krátké časové sloty, jež jsou přiděleny jednotlivým uživatelům, respektive jejich terminálům. Účastníci tak vlastně nevysílají současně, ale jeden po druhém. V případě systému Link 16 je délka jednoho časového slotu 7,8125 ms, přičemž základní jednotkou používanou při plánování sítí je cyklus o délce 12 sekund, obsahující celkem 1 536 slotů. Přenášené informace jsou pochopitelně šifrované a vysílání je navíc vysoce odolné i proti rušení, a to díky technologii tzv. frekvenčního hoppingu, kdy jednotlivé terminály při vysílání podle předem nastaveného a koordinovaného schématu „přelaďují“ frekvence jen těžko představitelným tempem 77 000 změn za sekundu. Terminály MIDS-LVT mají vlastní anténu a samy jsou schopné vysílání s výkonem 200 či 25 W (podle režimu). Při přenosu obrazových dat je datová propustnost 26.8 až 1102 kbps, zatímco propustnost hlasové komunikace je 2.4 kbps (kodek LPC-10) a 16 kbps (kodek CVSD).

V druhém týdnu mezi 25. – 28. červnem se dopoledne létala komplexní mise COMAO a odpoledne pak opět mise „Shadow Wave,“ do kterých se zapojovali zejména mladší a méně zkušení piloti. To bylo výhodné i proto, že 149th FW je jednotkou, která zajišťuje pro USAF operační výcvik mladých letců na typu F-16, tedy je obdobou jakési OCU jednotky. Ještě dodejme, že v druhém týdnu byly oba druhy misí celkově více zaměřeny na úlohy CAS a s tím spojený výcvik JTAC (Joint Tactical Attack Controllers). F-16tky přitom létaly k těmto misím podvěšeny přídavnými nádržemi o obsahu 370 galonů a většinou i zaměřovacím a průzkumným kontejnerem Litening III. „Spárka“ JAS-39D ev. č. 9820 byla během cvičení hojně využívána k vývozním letům pro americké piloty, kteří tak v rámci svého operačního výcviku měli možnost vyzkoušet si let ve stroji odlišné aerodynamické koncepce, což velmi vyzdvihoval i jejich velitel Col. Timothy Madden. Je zřejmé, že většina z nich, ne-li všichni, seděli za letu v Gripenu vůbec poprvé v životě. A i když asi nelze čekat, že by je švédský supersonik nějak zásadně překvapil, tak to pro ně mohla být i tak dobrá zkušenost. Americká spárka F-16D byla rovněž využívána k vývozním letům, ale většinou amerických příslušníků a příslušnic 149. Operations Group a 149. Maintenance Group. Na druhou stranu je zajímavé, že zatímco před 9 lety byly americkými piloty využívány k těmto letům během „Squadron Exchange 2009“ i „spárky“ L-159T1 od tehdejší 212. taktické letky, tentokrát nebyly dvoumístné L-159 od 213. výcvikové letky na létání po celou dobu cvičení vůbec přítomny. Tento fakt byl zřejmě dán skutečností, že čtyři z pěti „Téček“ zrovna podstupovaly u výrobce Aero Vodochody revizí PP2000 a modernizací na standard T1+, zatímco na posledním pátém „Téčku“, které už tímto stupněm údržby prošlo, se zřejmě dodělávala instalace vnějšího a vnitřního osvětlení kompatibilního s NVG, jehož zkoušky byly plánovány na letní měsíce.

---

 

Odlety zpět do USA

Poslední kapitolu letošního cvičení Sky Avenger 2018 pak napsaly odlety techniky a odvoz použitého materiálu. Všechny F-16tky 182nd FS „Lone Star Gunfigters“ se vydaly na zpáteční cestu do USA v pátek 29. června a byly následovány tento den ještě jedním dopravním C-130.  Jako první odlétla v dopoledních hodinách čtveřice Šestnáctek registrací 87-0245, 86-0341, 87-0285 a 87-0376 s volacími znaky „TABOR 61-64“ za podpory dvojice tankerů k 9,5 hodinovému přeletu Atlantiku na základnu Andrews AFB. Tuto skupinu konkrétně podporoval tanker KC-135R registrace 63-7999 od 351st ARS/100th ARW s volacím znakem  „CLEAN11“, který odstartoval z německé základny Ramstein AB, skupinu doprovázel zhruba do poloviny trasy a následně se vrátil na domovskou základnu v Mildenhallu. Druhý tanker KC-135R registrace 62-3528 od 77th ARS/916th ARW s volacím znakem „CLEAN12“ naopak odstartoval z Mildenhallu, formaci doprovázel po celou dobu letu přes Atlantik a po posledním plánovaném tankování se odklonil a přistál na letišti Pease ANGB u města Portsmouth ve státě New Hampshire. Druhá skupina tří F-16 registrací 87-0339, 86-0331 a 87-0365 s volacími znaky „TABOR 71-73“ vzlétla o 30 minut později a vydala se stejnou trasou rovněž na Andrews AFB. I tato skupiny byla podporována dvojicí tankerů, konkrétně strojem KC-135R registrace 61-0321 od 351st ARS/100th ARW s volacím znakem „CLEAN 21“, který odstartoval opět z Mildenhallu, kam se posléze vrátil. Druhým byl KC-135R registrace  59-1519 od 174th ARS/185th ARW letecké gardy státu Iowa z letiště v Sioux City, jež používal volací znak „CLEAN 22“ a  který odstartoval jak jinak než z Mildenhallu. Formaci doprovázel po celou dobu letu přes Atlantik a po posledním plánovaném tankování se odklonil a přistál na letišti Bangor ANGB ve státě Maine. Po přenocování na Andrews AFB celá skupina Šestnáctek pokračovala v přeletu na svou domovskou základnu Lackland AFB (Kelly Field) u San Antonia v Texasu.

Další vybavení odvezl v sobotu 30. června z čáslavského letiště dopravní C-17A registrace 00-0176 z 155th AS „Memphis Belle“/164th AW s domovskou základnou na letišti Memphis International a s volačkou „REACH 157“. Globemaster III patřící letecké gardě státu Tennessee, před odletem do USA, provedl ještě „skok“ na americkou základnu Ramstein AB v Německu a teprve odtud se vydal na cestu zpět do USA. V sobotu 30. června opustily letiště v Pardubicích také oba tankery KC-135R, které zamířily na základnu Portsmouth. Nejprve odlétl Boeing registrace 59-1506 „Sioux City“ s volacím znakem „REACH 612“ a později jej následoval i stroj 57-1461 „Nebraska“ s volacím znakem „REACH 403“. První z nich 59-1506 nesl zbarvení a znaky jednotky Iowa ANG – 174th ARS/185th ARW ze základny Sioux City ANGB a druhý 57-1461 patřil k173rd ARS/155th ARW letecké gardy státu Nebraska ze základny Lincoln AFB. Posledním dopravním strojem, který se na 21. zTL v Čáslavi objevil v neděli 1. července, byl C-130H Hercules registrace 92-1453 od 181st AS/136th AW letecké gardy státu Texas ze základny Fort Worth NAS JRB. Zajímavostí je, že tento Hercules dorazil v odpoledních hodinách po letu z letiště Chania-Souda na Krétě. Po naložení zbylého carga pokračoval na letiště v Praze-Ruzyni pod stejným volacím znakem „REACH 635“. Jeho odlet byl opravdu poslední viditelnou připomínkou cvičení Sky Avenger 2018, které tak mohlo být prohlášeno za zdárně ukončené.

Nyní trochu statistických údajů ze cvičení Sky Avenger 2018. Celkově bylo třeba letecky přepravit cca. 50 t nákladu (na tom se podílelo 5x C-130, 2x C-17 a také dvojice KC-135R). Na zemi zabezpečovalo provoz na 25 vozidel a počet účastnících se vojáků dosáhl čísla 500 přímo na 21. zTL a dalších 250 z ostatních útvarů AČR. Za USAF bylo v Čáslavi přítomno 107 vojáků. Při letových operacích se spotřebovalo na 872 240 l leteckého petroleje F34 a také na 150 l tekutého lékařského kyslíku. Celkově bylo během 8 letových dnů nalétáno celkem 215 hod. při 153 letech bez vzniku mimořádné události a při splnění většiny plánovaných úkolů. Zejména ve druhém týdnu mezi 25. – 28. 6. bylo částečně omezujícím faktorem počasí, neboť v některých prostorech se často vyskytovala bouřková oblačnost. Ale i s touto eventualitou bylo v řídícím středisku počítáno a mise byly občas odloženy tak, aby je bylo možné absolvovat později, ale stále ještě v „mantinelech“ daných časy pro využití vypsaných vzdušných prostorů.

Na květen příštího roku je plánováno další cvičení pod názvem Sky Avenger 2019, ovšem tentokrát by mělo jít pouze o dvoutýdenní intenzivní výcvik českých Gripenů v doplňování paliva za letu za účasti dvojice amerických tankerů KC-135R. Nezbývá tedy než doufat, že tato zajímavá výměna zkušeností pro obě zúčastněné strany si cestu do českého vzdušného prostoru najde dříve než za 9 let jak tomu bylo v předchozím případě.

autoři textu: Aleš Hottmar a Radim Špalek

Reportáž vznikla především na základě článku o cvičení „Sky Avenger 2018“ od Tomáše Souška (www.afterburner.cz), který byl publikovaný v časopise Letectví + Kosmonautika 8/2018 a dále z veřejně dostupných materiálů, článků a blogů na webu, které jsou uvedeny v přehledu zdrojů na konci článku.

Zvláštní poděkování bychom rovněž chtěli vyslovit tiskovému a informačnímu důstojníkovi 21. zTL – kpt. Ing. Tomáši Maruščákovi za umožnění prohlídky základny během Media day dne 27. června 2018 a samozřejmě i ostatním příslušníkům základny, kteří se naší návštěvy účastnili.

---

Během cvičení Sky Avenger probíhal na 21. zTL standardní výcvik a tak byl k vidění i Albík ev. č. 5019 s volacím znakem „SNAKE 21“ od 213. výcvikové letky, který v létě získal zajímavé retro zbarvení k výročí 50 let od vzletu prvního prototypu L-39. V přestávce mezi dopolední a odpolední misí realizovali výcvik na Gripenech i mladí piloti, kteří k tygří letce přišli relativně nedávno od 213. výcvikové letky po přeškolení na L-159T1. Na snímku „LION 71“ využívá na maximum aerodynamického brždění, kdy se canardy sklopí náběžnou hranou dolů na 35°, sloty na náběžné hraně křídla se vysunou na maximální výchylku, elevony se nastaví odtokovou hranou nahoru do polohy pro maximální brzdný účinek plus vysunuté brzdící štíty. Přes čáslavské letiště totiž přešla intenzivní přeháňka a pilot tak chtěl eliminovat nebezpečí aquaplaningu. (foto: Aleš Hottmar)

---

 

 

(Zdroje: text kpt. Ing. Tomáše Maruščáka, tiskového a informačního důstojníka 21. základny taktického letectva v Čáslavi, www.afbcaslav.cz; Media Briefing cvičení SKAR18 na 21. zTL v Čáslavi za účasti plk. gšt. Ing. Jaroslava Míky a velitele 149th FW Col. Timothy Maddena; článek „Sky Avenger 2018“, autor Tomáš Soušek, Letectví +Kosmonautika 8/2018; volací znaky a registrace z webu Coronet East Movements, https://usmfll.blogspot.com; naprosto nepřekonatelná monografie „BOEING F/A-18E/FUPER HORNET“ od autora Cover72, www.palba.cz; Twitterový účet „Powercity@hermola9“; facebookový profil 149th Fighter Wing; článek „Texas, Nebraska ANG participate in international exercise“, autor Tech. Sgt. Mindy Bloem, 149th Fighter Wing / Published June 29, 2018, https://www.149fw.ang.af.mil/News/Article-Display/Article/1564465/texas-nebraska-ang-participate-in-international-exercise/; http://www.f-16.net/; článek „Link 16 pro Armádu ČR“, autor Tomáš Soušek, A-Report 8/2005, http://www.mocr.army.cz/assets/multimedia-a-knihovna/casopisy/a-report/ar8_2015.pdf)

(aktualizace: 7. 2. 2019)