Moderní stand-off munice pro Vzdušné síly AČR – akviziční sci-fi, nebo budoucí realita?
Poslední „přestřelka“ mezi dvěma věčnými rivaly Indií a Pákistánem v únoru loňského roku ukázala na stále větší oblibu nasazení moderní stand-off munice s GPS naváděním, jež byla v dvoudenním konfliktu použita oběma stranami. Důvod je zcela prostý. Podobné zbraně je možné použít prakticky za jakýchkoliv meteorologických podmínek a na poměrně velké vzdálenosti, což dovoluje samotnému nosiči zůstat během vypuštění v relativním bezpečí mimo dosah nepřátelské PVO, a díky autonomnímu satelitnímu navádění je možné okamžitě po odhozu zahájit únikové manévry. Trend pořizování moderní stand-off munice je v posledních letech jasně patrný a i když Vzdušné síly AČR zatím o podobné akvizici vůbec neuvažují, jisté možnosti pořízení této kategorie zbraní pro naše Gripeny tu v budoucnu jsou.
Po řadě let určitého přešlapování na místě se AČR rozhodla navýšit operační schopnosti českých Gripenů, které tak v rámci druhého pronájmu získaly v souvislosti s modernizací a přechodem na nejnovější softwarovou edici MS20 Block 1.2 konečně schopnost efektivních úderů na pozemní cíle. S tím částečně souviselo i pořízení moderních průzkumných a naváděcích kontejnerů Litening 4i a především pak velmi potřebné nákupy samotné ostré protizemní munice, kterou doposud AČR nedisponovala, a to ani pro letouny L-159A. V rámci několika akvizic tak bylo pořízeno dostatečné množství ostré i cvičné munice v podobě pum Mk.82 plus naváděcích souprav GBU-12. Zároveň armáda deklaruje i navýšení schopnosti podpory pozemních sil v ničení pozemních cílů za všech povětrnostních podmínek ve dne i v noci, zavedením GPS naváděné letecké munice pravděpodobně typu GBU-49/B Enhanced Paveway II.
Ačkoliv jde bezesporu o krok správným směrem, nelze na druhou stranu zapomínat, že použití munice v podobě GBU-12 začíná být na současném evropském bojišti stále více a více problematičtější. Nejde pouze o způsob navádění, který je v podmínkách střední Evropy velmi závislý na aktuálních meteorologických podmínkách, kdy navíc cíl musí být v závěrečné fázi navádění neustále ozařován. Problémem je i o omezený dosah této munice, který se pohybuje maximálně v rozmezí 10-12 km a vystavuje tak nosič značnému nebezpečí od moderní PVO krátkého a středního dosahu. Do popředí se tak dostává tzv. stand-off munice s kombinovaným GPS či elektro-optickým naváděním, kterou lze navíc odhodit desítky až stovky kilometrů od cíle. Některé z těchto systémů jsou, nebo by mohly být v budoucnu integrovány rovněž na platformu JAS-39C/D.
Už v roce 1997 byla na švédské letouny JAS-39A/B implementována první podobná zbraň v podobě tříštivého zbraňového systému DWS-39 Mjölner (Dispenser Weapon System), který je rovněž označován jako Bombkapsel 90 (BK90). Jedná se o klouzavý kontejner se submunicí, jež vyráběla německá společnost DaimlerChrysler Aerospace pod názvem DWS-24, a který například do své výzbroje přijalo řecké letectvo a nechalo integrovat do letounů A-7, F-4 a F-16. Kontejner obsahuje 24 horizontálních komor na submunici (v dvou řadách po šesti na každé straně), každá o průměru 120 mm a kapacitou 3 ks submunice MJ1 (4 kg munice proti živé síle – celkově až 72ks v kontejneru), nebo 1 ks submunice MJ2 (18 kg protipancéřová munice – celkově 24 ks v kontejneru). Dosah kontejneru je cca 10 km a jako způsob navedení používá inerciální navigační systém a radiovýškoměr. Po vypuštění z kontejneru mohou jednotlivé nálože samy zamířit do předem určené cílové oblasti. Systém DWS-39 začal švédský Flygvapnet operačně používat už na letounech AJ 37 Viggen v roce 1992 a bylo tedy celkem logické, že v roce 1997 došlo i k jeho integraci do nových Gripenů. V roce 2008 se však švédská vláda rozhodla podepsat tzv. Úmluvu o zákazu kazetové munice, jejímž signatářem je koneckonců i Česká republika, a kontejnery DWS-39 vyřadila ze své výzbroje. Ačkoliv Mjölner nelze považovat za typickou moderní zbraň kategorie stand-off, zcela nepochybně ukázala směr, jakým se bude vývoj dále ubírat.
Taurus KEPD 350 – kladivo na zodolněné cíle
Myšlenka vyzbrojit Gripen novější stand-off municí s delším dosahem pochází už z poloviny 90. let, kdy u německé společnosti LFK (Lenkflugkörpersysteme – později TAURUS Systems GmbH) a švédské Bofors (později Saab Dynamics AB) vznikl návrh řízené střely KEPD (Kinetic Energy Penetrator and Destroyer), která vycházela z koncepce klouzavého kontejneru DWS-39 Mjölner, opatřeného malým proudovým motorem.
Švédský Flygvapnet koncem 90. let počítal s tím, že pro své Gripeny pořídí menší a lehčí typ KEPD 150 s nižším dosahem. První zkušební let s dvojicí maket střel KEPD 150 zavěšených pod křídlem stroje JAS-39A proběhl ze zkušebního střediska FMV v Linköpingu už 27. srpna 1998. Tento test byl součástí definiční fáze, kterou zadal a financoval švédský úřad pro vyzbrojování (FMV) a jeho cílem bylo pouze vyzkoušet aerodynamické vlastnosti střely KEPD zavěšené na pylonu Gripenu. Tehdy se ještě předpokládalo, že KEPD-150 by mohl být zařazen do výzbroje Flygvapnetu zhruba do pěti let. Později však švédské letectvo své rozhodnutí změnilo a veškerý zájem přesměrovalo pravděpodobně z ekonomických důvodů na větší střelu KEPD 350, jež se v té době nacházela v pokročilejším stádiu vývoje a která disponovala větším doletem.
Taurus KEPD 350 je v podstatě řízená střela s plochou dráhou letu, určená k ničení dobře bráněných stacionárních pozemních cílů zvláštní důležitosti bodového i plošného charakteru, jako jsou například velitelská stanoviště, spojovací uzly, podzemní sila balistických raket, skladiště zbraní či pohonných hmot, mosty, nebo infrastruktura leteckých základen a přístavů. Ačkoliv číslo v názvu střely značí její dolet, jedná se pouze o „nominální“ hodnotu, neboť její maximální dosah přesahuje 500 km a může tak být vystřelena mimo dosah systémů protivzdušné obrany protivníka. V případě použití paliva JP10 lze dolet navíc zvýšit přibližně o 15 %. Podle švédských zdrojů a na základě informací o projednávání nákupu této střely švédskou vládou unikly informace, že maximální dosah při odhozu z vyšší letové hladiny může být dokonce necelých 1000km.
Drak střely je tvarován tak, aby byla co nejvíce snížena možnost zachycení střely radiolokátory protivzdušné obrany protivníka. Zhruba 2/3 celkové délky zbraně zaujímá penetrátor MEPHISTO, kolem něhož jsou vpředu rozmístěny bloky elektroniky. Palivové nádrže se nacházejí na bocích střední části trupu. MEPHISTO (Multi-Effect Penetrator, HIgh Sophisticated and Target Optimised) byl vyvinut německou společností TDW (Gesellschaft für verteidigungstechnische Wirksysteme mbH), váží 481 kg a vyznačuje se tandemovou konfigurací. Jako první je umístěna kumulativní nálož, která v cílovém objektu vytvoří otvor, jímž pak rychlostí vyšší než 250 m/s proletí druhá bojová část průbojného typu o délce zhruba 2,3 m, jež je v zadní části opatřena „inteligentním“ zapalovačem PIMPF (Programmable Intelligent Multi-Purpose Fuze).
Výrobce o zapalovači prohlašuje, že se jedná o první typ, jenž je schopen v cílovém objektu „počítat“ jednotlivá patra. Průbojná část tak v bunkru může explodovat na předem naprogramovaném podlaží. Kumulativní i průbojný úsek MEPHISTO lze současně odpálit v režimu vzdušného výbuchu při použití proti „měkkým“ a plošným cílům. Oba režimy lze i kombinovat – kumulativní část může explodovat 0,5 s před dopadem na cíl, po čemž penetrátor pokračuje v cestě cílovým objektem.
Instalace penetrátoru MEPHISTO do střely KEPD 350 u německého výrobce TAURUS Systems GmbH. Skoro půltunový MEPHISTO se vyznačuje tandemovou konfigurací, kdy nejprve kumulativní nálož vytvoří v cílovém objektu otvor, jímž pak rychlostí vyšší než 250 m/s proletí samotná bojová část, iniciovaná programovatelným zapalovačem PIMPF. Jinak samotná střela KEPD 350 má délku více než 5 m a rozpětí křídel po jejich rozevření činí přes 2 m. (foto: Bernhard Huber, © bernhardhuber.com)
KEPD-350 dále disponuje vícemódovým navigačním systémem TriTec, jehož základem je inerciální jednotka, kterou lze aktualizovat ze tří nezávislých zdrojů. Tím hlavním jsou souřadnice GPS, zachycené 12-ti kanálovým přijímačem používajícím kód P. Tam, kde by signál GPS nebyl k dispozici, je možné použít obrazovou (IBN – Image Based Navigation) nebo terénní referenční navigaci (TRN – Terrain Referenced Navigation). V prvním případě je při předem naprogramované trase letu obrazové infračervené čidlo v přídi schopno zjistit relativní pozici střely vůči význačným geografickým útvarům (otočným bodům) a tento údaj pak poskytnout pro zpřesnění inerciální navigační jednotky. Zásoba chladicího média umožňuje být čidlu v provozu více než 1 hodinu.
V režimu terénní referenční navigace je nutné mít k dispozici digitální model území, nad nímž střela poletí. S tímto modelem je pak během letu srovnáván terénní profil, zachycený radiovýškoměrem střely pracujícím v pásmu 12 až 18 GHz. V horní části střely, zhruba v polovině její délky, je instalováno vysouvací křídlo. Po obou bocích jsou umístěny vstupy vzduchu k dvouproudovému motoru Williams International P8300-15 s tahem 6,67 kN. Zadní partie střely jsou kromě výtokové trysky motoru opatřeny čtveřicí ocasních ploch, které mezi sebou svírají úhel 45°.
Po odhozu z mateřského letounu se rozevřou křídla střely a ta ke svému cíli letí autonomně podle předem naprogramovaných dat. Průnik do cílové oblasti by měl obvykle probíhat ve výšce kolem 30 m nad úrovní terénu. Samonavedení na cíl provede obrazová infračervená naváděcí soustava, jejímž základem je mozaikový detektor FPA (Focal Plane Array) vyrobený na bázi materiálu InSb (antimonid india) se spektrálním rozsahem 3 až 5 μm. Finální trajektorii letu střely lze naprogramovat podle povahy cílového objektu. KEPD 350 tak před cílovou oblastí může vystoupat do maximální výšky 3500 m a odsud se pak kolmo spustit na určený objekt. Kromě toho TAURUS může zaútočit beze změny výšky takzvaně „z chodu“, nebo naopak ještě více sklesat.
KEPD-350 si svou premiéru v podvěsu stroje JAS-39C takt. č. 208 odbyl v letech 2003 a 2004, kdy s ním bylo realizováno několik zkušebních letů pro ověření letových vlastností samotného nosiče. Plná integrace a především nákup samotných střel švédským Flygvapnetem však nebyl v uvedené době dokončen – a to jednak z finančních, tak i vojensko-politických důvodů. Ve Švédsku byl KEPD 350 chápán jako čistě útočná zbraň, což se příliš neshodovalo s posláním švédských ozbrojených sil. Navíc Švédsko už disponuje střelou RBS-15F ER s dosahem více než 200 km, kterou lze omezeně použít i proti pozemním cílům.
Tento přístup a způsob myšlení se však podstatně změnil po výskytu ruských dovolenkářů na Krymu a činnosti ruských traktoristů a dalších polnohospodářů na východní Ukrajině. Tyto kroky Ruska v podstatě přibližují Švédsko ke stále těsnější spolupráci se státy NATO, ostatně jedno z posledních cvičení, při kterém piloti švédských Gripenů spolupracovali s dvojicí amerických bombardérů B-1B, kterým poskytovali ochranu a následně tankovali z amerických KC-135R je toho důkazem. Švédský Flygvapnet tak se střelou KEPD-350 stále počítá, a plánuje ji zařadit do výzbroje společně s novými Gripeny E. Výrobce Saab zároveň proklamuje, že střelu bude možné použít i na starší platformě JAS-39C, které si Švédsko plánuje ponechat ve výzbroji až do roku 2035. Vzhledem k ceně samotné střely a jejím parametrům je však její pořízení AČR v budoucnu velmi nepravděpodobné.
Zkoušky KEPD 350 za účelem ověření letových vlastností nosiče v podobě letounu JAS-39C takt. č. 208 se uskutečnily již v letech 2003-2004. Celková integrace však nebyla z finančních důvodů dokončena a nedošlo tak ani k nákupu samotných střel. V roce 2018 však švédská vláda oznámila záměr na pořízení Taurusů a jejich integrace na JAS-39C je tak stále ve hře. (foto: FMV, https://www.fmv.se/)
Hlavním nosičem KEPD 350 ve švédském Flygvapnetu mají být především nové Gripeny E. S jejich použitím se však počítá nejdříve po roce 2023, kdy mají letouny získat finální software, který jim umožní použití široké škály munice A-G. (foto: Per Kustvik, SAAB, https://saabgroup.com)
SPICE 1000 – zlatá střední cesta z Izraele?
V roce 2016 během letecké výstavy FIDAE v Chile oznámil izraelský výrobce Rafael Advanced Defense Systems Ltd., že se bude podílet na integraci pumy SPICE 1000 do letounů Gripen E/F brazilského letectva, které si ji vybralo jako hlavní přesnou zbraň proti pozemním cílům a plánuje pořídit celkem 20 souprav izraelské munice. Celý komplet SPICE 1000 (Smart Precise Impact and Cost-Effective) je určen pro instalaci na běžné gravitační pumy Mk.83 ráže 1000 liber (zhruba 454 kg) a využívá elektrooptický naváděcí systém střely Popeye s duální CCD/IIR kamerou společně s GPS/INS modulem pro autonomní navedení za špatných povětrnostních podmínek. Ačkoliv by název „souprava SPICE“ mohl svádět k domněnce, že jej lze relativně jednoduše aplikovat na pumu jako známé soupravy GBU-12/16, není tomu tak. Munice SPICE 1000 je totiž kompletně sestavena a kalibrována přímo u výrobce, který ji dodává jako celek.
Klouzavá puma SPICE 1000 se nejčastěji vypouští ve stoupavém letu pro co největší vzdálenost odhozu od cíle, která může činit údajně až 125 km. Po odhozu se puma rotací otočí o 180 stupňů kolem své osy a dojde k rozevření rozměrných vztlakových křídel, které umožňují právě tak velký dosah. SPICE 1000 může být na cíl naváděna třemi různými způsoby. Tím prvním je tzv. samonavedení na cíl pomocí elektrooptického naváděcího systému, který vyhodnocuje a porovnává pomocí speciálních algoritmů obraz snímaný duální CCD/IIR kamerou v přídi střely s referenčním obrázkem, uloženým v paměti pumy. V této paměti může být uloženo až 100 různých cílů, doplněných jejich snímkem a přesnými GPS koordináty. Naváděcí systém je pak podle uloženého snímku schopen navést pumu přesně na cíl s odchylkou cca 3m.
V případě že CCD/IIR kamera nemůže z jakéhokoli důvodu najít svůj cíl, může puma automaticky přepnout způsob navedení na systém pomocí GPS/INS a využívá přesné koordináty cíle, uložené v paměti pumy. SPICE 1000 přijímá data o své aktuální poloze ze satelitní navigace nebo z inerciálního navigačního systému v samotné pumě, který je pomocí datalinku aktualizován letovými údaji samotného nosiče a puma je tak schopna si sama vypočítat vlastní údaje nutné k odhozu a navedení k cíli. Tento způsob navedení ve zcela autonomním režimu je preferován v případě velmi špatných povětrnostních podmínek či velkého ohrožení od nepřátelské PVO. Třetí a nejpřesnější metodou je tzv. manuální navedení pomocí datalinku, kdy pilot koriguje let přes obraz z výkonné kamery v přídi pumy, který se mu zobrazuje na jednom z MFD. Je pochopitelné, že na přesnost navedení má obrovský vliv zkušenost a šikovnost pilota-operátora.
Z pohledu AČR se jedná o velice zajímavou výzbroj, která by mohla být ideální stand-off municí českých Gripenů. Ministerstvo obrany navíc už dříve informovalo o záměru pořízení pum Mk.83 ráže 454 kg a naváděcích souprav GBU-16, k jejich akvizici však zatím pravděpodobně nedošlo. Problémem SPICE 1000 je však opět pořizovací cena, která výrazně převyšuje klasickou GPS naváděnou munici například v podobě velmi rozšířené kategorie JDAM. K pořizovacím nákladům by dále bylo nutné připočítat cenu za integraci na starší platformu JAS-39C, neboť švédský Flygvapnet zavedení izraelské stand-off munice SPICE prozatím neplánuje.
Brazílie se rozhodla integrovat na své nové Gripeny E/F právě izraelskou pumu SPICE 1000. Vzhledem k ceně izraelské munice se však hovoří o záměru pořídit pouhých 20ks souprav. Zajímavostí je, že Brazílie plánuje na své Gripeny integrovat i vlastní protiradiolokační střelu Mectron MAR-1. (foto: Linus Svensson, SAAB, https://saabgroup.com)
GBU-39/B SDB – s důrazem na kolaterál
Jednoznačným hitem poslední doby je vývoj a integrace tzv. malorozměrových pum SDB (Small Diameter Bomb), které umožňují s vysokou přesností zasahovat bodové pozemní cíle při minimálních vedlejších škodách, například v zastavěném městském prostředí. Díky kompaktním rozměrům mohou být zároveň neseny ve větším množství, než běžná munice. Na švédské letouny JAS-39C/D byla v rámci MS20 integrována první generace těchto zbraní v podobě pum GBU-39/B SDB od americké společnosti Boeing s kombinovaným inerciálním/GPS naváděním, které do své výzbroje zařadil švédský Flygvapnet.
Vývoj jde však nezadržitelně kupředu a konkurenční výrobce Raytheon již nabízí pumu GBU-53/B StormBreaker, která představuje druhou generaci této munice a se kterou se počítá pro novější platformu Gripen E. Puma Storm Breaker umožňuje díky multisenzorové hlavici, obsahující inerciální/GPS navigaci, milimetrový radar, nechlazený IČ senzor a snímač pro laserové navádění navedení na cíl mnoha různými způsoby a zároveň dokáže zasahovat i pohyblivé cíle, což předchozí generace nedokázala. Vzhledem k ceně a celkovým ambicím by AČR dostačovala i první generace SDB, která je stále moderním produktem ve výrobním portfoliu společnosti Boeing.
Prvotní vývoj GBU-39/B započal již v devadesátých letech a k prvnímu zkušebnímu operačnímu nasazení došlo v roce 2006 v Iráku. SDB první generace je municí ráže 93kg s celkovou hmotností 129kg a délkou necelých 180cm, takže je možné díky sdruženému závěsníku navěsit až 4ks těchto pum na jeden pylon. Puma využívá, jak už bylo uvedeno, satelitní navádění s GPS přijímačem od společnosti Rockwell Collins, vybaveného tzv. anti-jam modulem firmy Harris pro schopnost působení v prostředí se silným rušením GPS signálu. Další možností je inerciální navigace pomocí jednotky INS od výrobce Honeywell. Součástí pumy je pochopitelně programovatelný zapalovač KDI s několika režimy iniciace (vzdušný, kontaktní a se zpožděným režimem). Koncovou část pumy s řídícími plochami pak dodává společnost HR Textron.
Systém navádění SDB poskytuje hodnotu CEP (Circular Error Probable), čili volně přeloženo pravděpodobnost kruhové chyby dopadu od cíle v řádu 5-8 m, což by při hmotnosti bojové hlavice od společnosti TAM Garland se 17kg vysoce explozivní trhaviny AFX-757 mělo být dostačující ke zničení cíle. Přesnost navedení SDB je totiž podstatně větší než u běžných a široce rozšířených pum JDAM. Dosah se díky vztlakovým křídlům výrobce MBDA pohybuje až na hranici 110 km v závislosti na letových parametrech a profilu letu nosiče během odhozu. Tak jako jiné pumy podobné konstrukce i SDB provádí po odhozu z nosiče rotaci o 180 stupňů a následně dojde k rozevření pomocných křídel a zadních řídících ploch. Výrobce deklaruje, že SDB je schopna proniknout 1,5m silnou vrstvou železobetonu, což je při hmotnosti a rozměrech pumy jistě úctyhodné. Pumy SDB se standardně navěšují na sdružený závěsník BRU-61/A, vybavený pneumatickým odhazováním společnosti Sargent Fletcher. Cena GBU-39/B se v současné době uvádí okolo 40.000 dolarů za kus a například již zmiňované Švédsko objednalo v roce 2016 podle údajů SIPRI pouze 53 ks těchto pum, další vysoké náklady pak představuje smlouva na desetiletou podporu od výrobce, čili jedná se opět o poměrně drahou záležitost.
Závěrem lze konstatovat, že ačkoliv jsou náklady na pořízení moderní stand-off munice značné, její akvizice bude pro AČR v budoucnu zřejmě nezbytná. Použití klasické munice, kterou lze velmi úspěšně a efektivně nasadit v asymetrických konfliktech nízké intenzity, se totiž stává v prostředí se silnou a sofistikovanou PVO stále více problematické. Možností pořízení stand-off munice je samozřejmě podstatně více, autor však vybral z každé kategorie tu nejreálnější, což samozřejmě neznamená, že v článku představené řešení je jediné možné či správné, a že výrobce v budoucnu neintegruje nějaký jiný typ na platformu Gripen.
autor textu: Aleš Hottmar, czechairforce.com
Velké poděkování si zaslouží Martin Smíšek z portálu www.valka.cz, od kterého jsem převzal detailní technický popis střely KEPD 350. Celý Martinův odborný a velmi podrobný článek o střele Taurus si můžete přečíst zde https://www.valka.cz/14743-TAURUS-KEPD-350 a nebo v časopise Military revue 4/2011 vydavatelství Naše Vojsko. Ještě jednou díky Martine!!
Malorozměrová munice je hitem poslední doby a je tak pochopitelné, že se v podobě pum GBU-39/B objevila i v inventáři švédského Flygvapnetu. JAS-39C může tuto munici používat od roku 2016 v souvislosti s přechodem na nejnovější softwarovou edici MS20 Block 1.1. Standardně se počítá s nesením dvojice sdružených závěsníků BRU-61A pro celkově osm pum SDB. (foto: Stefan Kalm, SAAB, https://saabgroup.com)
(úvodní ilustrační foto: Per Kustvik, SAAB, https://saabgroup.com)
(zdroj: technický popis střely KEPD-350 by převzat z podrobného článku Martina Smíška „TAURUS KEPD 350“, publikovaném na https://www.valka.cz/14743-TAURUS-KEPD-350; článek „Rafael Equipped the Brazilian Gripen Fighter with Spice Bombs“, https://www.israeldefense.co.il/en/content/rafael-equipped-brazilian-gripen-fighter-spice-bombs; článek „FIDAE 2016: »Jadralne« bombe SPICE 1000 za brazilske lovce JAS-39 gripen“, https://www.obramba.com/novice/fidae-2016-jadralne-bombe-spice-1000-za-brazilske-lovce-jas-39-gripen/; článek „Saab Receives Order for TAURUS KEPD 350 Components“, https://saabgroup.com/media/news-press/news/2018-04/saab-receives-order-for-taurus-kepd-350-components/; článek „USA finansierar fortsatt stöd för glidbomber på Gripen“, https://cornucopia.cornubot.se/2019/04/usa-finansierar-fortsatt-stod-for.html; http://www.ausairpower.net/APA-SDB.html; https://www.rafael.co.il/spice-family/)
