Angolské Su-30K, nová hrozba pro jihoafrické Gripeny, nebo jen papírový tygr?
Když v roce 2012 Angola oznámila záměr pořídit velmi výkonné stroje Su-30K do výzbroje svého letectva FANA (Força Aérea Nacional de Angola), u tradičního rivala v podobě Jihoafrické republiky tento záměr způsobil značné vrásky na čele a určité znepokojení. Doposud totiž v regionu jižní Afriky mělo nejmodernější a nejvýkonnější výzbroj právě jihoafrické letectvo SAAF (South African Air Force) v podobě strojů JAS-39C/D Gripen, které široko daleko představovaly jedinou platformu 4. generace. Časy se ale mění a některé africké státy začínají nahrazovat oblíbené Jednadvacítky na africké poměry moderními letouny rodiny Su-27. Právě pořízení mimořádně výkonných a mohutně vyzbrojených Su-30K Angolou by mohlo tuto situaci zvrátit v neprospěch SAAF a je tak velice pravděpodobné, že Jihoafrická republika bude muset v budoucnu navýšit operační schopnosti své flotily Gripenů. Ačkoliv mezi státy jižní Afriky panuje v současné době mír, nikdo nezapomíná na 23 let trvající konflikt. A co znamená nemít vzdušnou převahu nad bojištěm si SAAF vyzkoušelo v druhé polovině 80. let proti kubánským soudruhům v kabinách angolských Migů-23ML. Je zřejmé, že podobnou „zkušenost“ již velení SAAF nebude chtít opakovat.
Historie vzdušných střetů mezi jihoafrickým a angolským letectvem má svůj původ v rozsáhlém konfliktu, kterým byla občanská válka v Angole, trvající bezmála 27 let (roky 1975–2002). Tento krvavý konflikt bezprostředně souvisel s angolskou válkou za nezávislost, neboť jednotlivé znepřátelené strany se již během osvobozeneckého boje proti Portugalcům střetly mezi sebou o to, pod čí kontrolou bude nově osvobozená Angola. Ústřední vláda nezávislé Angoly byla od roku 1975 v rukou organizace MPLA (Lidové hnutí za osvobození Angoly) pod vedením Agostinha Neta. Významné části země však kontroloval Národní svaz za úplnou nezávislost Angoly (UNITA) či Národní fronta pro osvobození Angoly (FNLA), které se snažily vládnoucí levicovou MPLA svrhnout.
Studená válka mezi „východem“ a „západem“ se však odrazila i na konfliktu v Angole. Zatímco vládní MPLA podporoval celý socialistický tábor v čele se Sovětským svazem a kubánskými „poradci“, Spojené státy americké naopak začaly podporovat jednotky UNITA pod vedením Jonase Savimbiho, který si jako hlavní cíl vytyčil vyhnání Kubánců z Angoly a svržení levicové vlády MPLA, což bylo zcela v souladu s americkými zájmy. V říjnu 1984 vládní MPLA zničila zbytky sil organizace FNLA, která se nepříliš úspěšně snažila pokračovat ve svém boji ze zahraničních základen, a angolský konflikt se tak zpřehlednil na boj pouze dvou stran – vládní organizace MPLA, podporované Kubou, SSSR a státy východního bloku, jež navíc podporovalo činnost marxistické organizace SWAPO na území dnešní Namibie – a jejího protivníka v podobě jednotek UNITA, podporované Jihoafrickou republikou a USA. Bylo tak jen otázkou času, než se obě znepřátelené strany se svými podporovateli dostanou do přímého střetu.
Situace na bojišti se zásadně změnila po vzniku angolského letectva FAPA/DAA (Força Aérea Popular de Angola/Defesa Aérea e Antiaérea) v lednu 1976, u jehož zrodu stáli především Kubánci. V prosinci 1975 se totiž vůdce Kuby a věčný revolucionář Fidel Castro rozhodl podpořit angolské soudruhy v boji proti jednotkám UNITA Jonase Savimbiho, podporovaných JAR, a nařídil přesun kubánského kontingentu do Angoly. Jeho výzbroj tvořila nejprve jedna letka s devíti Migy-17F a jednou spárkou MiG-15UTI, které následně posílilo 12ks úplně nových stíhaček MiG-21MF, dodaných v lednu 1976 přímo ze SSSR a dopravených do Angoly na palubě několika transportních letounů An-22. Zatímco Sedmnáctky operovaly především na severu země proti malému separatistickému hnutí FLEC (Frente para a Libertação do Enclave Cabinda – Fronta za osvobození enklávy Cabinda), Jednadvacítky útočily spíše na jihu proti jednotkám UNITA. Ačkoliv „kubánské“ Migy s angolskými znaky zpočátku podporovaly jednotky vládní MPLA pouze údery proti pozemním cílům, bylo jen otázkou času, než dojde ke vzdušnému střetu s jihoafrickými stíhači.
K tomuto setkání nakonec došlo ráno 6. listopadu 1981, když dvojice letounů Mirage F.1CZ, které pilotovali Major Johan Rankin a Lt. J. du Plessis, vzlétly ze základny Ondangwa v severní Namibii (původně Jihozápadní Afrika pod správou JAR), aby zachytily dvojici kubánských stíhačů na letounech MiG-21MF. Dvojici Fishbedů pilotovali relativně mladí kubánští piloti teniente Ezequiel Cancela a teniente Danacio Valdez. Vedený pilot dvojice stíhačů SAAF J. du Plessis se pokusil dvakrát zasáhnout jeden Fishbed, ale v obou případech jeho protiletadlová střela Matra 550 s IČ naváděním selhala. První generace těchto raket měla celou řadu omezení při odpalu a jejich účinnost proti manévrujícímu cíli byla velmi nízká. S podobným problémem se však potýkali i kubánští stíhači, v jejichž arzenálu byly střely R-3S. Vedoucí dvojice Major Rankin, pilotující Mirage F.1CZ (reg. č. 213) rovněž nemohl „uzamknout“ svou raketu kvůli blízkosti slunce, proto raději z krátké vzdálenosti zahájil palbu svými 30mm palubními kanóny DEFA. Přesné zásahy způsobily explozi MiGu pilotovaného Danaciem Valdezem, který při střetu zahynul. Bylo to první vzdušné vítězství SAAF od konce korejské války.
K další akci jihoafrických Mirage došlo 13. května 1982 odpoledne, když byla dvojice strojů F.1CZ pilotovaných Capt. M. Louwem (reg. č. 206) a Lt. Jonem Ingesem (reg. č. 210) pověřena nalezením a zničením angolského vrtulníku Mi-8 (reg. H-516 nebo H-518) v oblasti Cuvelai. „Osmička“ byla nalezena na zemi s běžícím rotorem a rázem se stala cílem obou jihoafrických stíhačů, neboť se věřilo, že má na palubě vyšší důstojníky angolské armády. Nejdříve zaútočil Lt. Inges, který ale minul a čest a slávu SAAF tak zachraňoval Capt. Louw, který zničil Hipa svými 30mm palubními kanóny DEFA.
Téměř o rok později Major Johan Rankin opět skóroval proti Migu-21MF, tentokrát ovšem raketou s IČ naváděním Matra 550. Tento vzdušný střet je do dnešních dnů poněkud obestřen tajemstvím, neboť obě strany jej interpretují zcela odlišně, na jihoafrické straně jsou však důkazy v podobě záznamů na kinofilm z fotokulometu. Každopádně dne 5. října 1982 dvojice zkušených jihoafrických stíhačů Major Johan Rankin a Capt. Cobus Toerien doprovázela letoun Canberra při průzkumné misi nad jižní oblast Angoly, kterou se pokusila narušit hotovostní dvojice kubánských Migů-21MF, které vzlétly ze základny v Lubango a které pilotovali opět relativně mladí a méně zkušení piloti teniente Raciel Marrero Rodriguez a teniente Gilberto Ortiz Perez. Na dvojici kubánských stíhačů byla skupina letounů SAAF rychle upozorněna a zatímco průzkumná Canberra se vrátila zpět do bezpečí vzdušného prostoru Namibie, Johan Rankin a Cobus Toerien vyrazili vstříc Kubáncům a byli svým operátorem vektorováni do co nejvýhodnější pozice pro útok. Během následného vzdušného boje Major Rankin vypálil dvě rakety Matra 550 na teniente Pereze, jednu ve vzdálenosti 3000 metrů a druhou ve vzdálenosti 1500 metrů při rychlosti Mach 1.2 a na výšce 30.000 feetů. První střela byla vypálena na hranici parametrů rakety a ta selhala krátce poté, co jí dohořel motor. Druhá raketa byla vystřelena ve středu obálky a explodovala bezprostředně za MiGem-21MF (reg. C-47) teniente Pereze. „Kouřící“ Fishbed následně zamířil směrem k základně Lubango, kde podle kubánských zdrojů v pořádku přistál. Druhý kubánský pilot teniente Rodriguez byl následně napaden opět Majorem Rankinem, který ve vzdálenosti asi 500 metrů zahájil střelbu 30mm palubními kanóny DEFA. Několik granátů zasáhlo levé křídlo a Rodriguez s poškozeným a údajně hořícím letounem zamířil zpět do Lubanga, kde podle kubánských zdrojů opět v pořádku přistál. Buď jak buď, obě Jednadvacítky byly značně poškozené, z toho letoun teniente Pereze údajně neopravitelně. Kubánská strana následně přijala řadu nápravných opatření, aby se podobná situace už neopakovala. Jedním z nich bylo i nařízení, aby v dvojici hotovostních stíhačů byl vždy jeden zkušený pilot.
Až do poloviny 80. let byly hlavním protivníkem jihoafrických stíhačů různé verze Jednadvacítek. Zatímco kubánský kontingent používal v Angole už od roku 1976 variantu MiG-21MF, samotné angolské letectvo FAPA/DAA začalo v první polovině 80. let přebírat i novější verzi MiG-21bis. Právě tyto nově dodané stroje ještě bez výsostných znaků a registrace zachycuje záběr na letišti v Luandě z roku 1983. Migy-17F v pozadí jsou možná původní letouny kubánského kontingentu, který je později po kompletním přezbrojení na Migy-21MF předal angolskému letectvu. (foto: Petr Popelář, www.planes.cz)
Poté následoval několikaletý relativní klid, až teprve boje o Cuito Cunavale přivedly stíhače obou stran opět do vzájemných střetnutí. Zatímco na jihoafrické straně se jich opět účastnily převážně letouny Mirage F.1CZ od 3. Sqn, operující z předsunutých základen na území dnešní severní Namibie, kubánský kontingent řádně přezbrojil a nasadil moderní Migy-23ML, získané v polovině 80. let v počtu 50 ks ze SSSR společně s velmi účinnou výzbrojí v podobě střel R-24R/T a R-60MK. Třiadvacítky byly primárně používány pro údery na pozemní cíle a to jak pumovou výzbrojí 250/500kg, tak i neřízenými raketami S-5 ráže 57mm či S-24. Od konce roku 1987 do poloviny roku 1988, v době bitvy o Cuito Cuanavale, se však Třiadvacítky používaly také jako stíhače proti strojům SAAF.
Zde je potřeba si zároveň uvědomit, že kubánský kontingent a vlastně celé angolské letectvo měly plnou materiální a technickou podporu zemí tehdejšího východního bloku v čele se Sovětským svazem. To umožnilo v polovině 80. let přezbrojit celý kubánský kontingent v Angole představovaný 12. a 13. stíhací letkou 25. stíhacího leteckého pluku v Menongue na moderní Migy-23ML. Do konce roku 1987 navíc samotné angolské letectvo získalo ze Sovětského svazu dalších zhruba 30ks moderních Migů-23ML, a dále stíhací bombardéry Su-22M4, nebo bitevní stroje Su-25K, do kterých usedali samotní Angolané. K nim je potřeba přičíst i stále nebezpečné Migy-21bis. Kubánci navíc používali na svých Třiadvacítkách moderní výzbroj středního a krátkého dosahu, která jim umožnila například útoky z čelní polosféry a tím se dostávali do zásadní taktické výhody oproti pilotům SAAF.
Jihoafrické letectvo, silně znevýhodněné mezinárodním zbrojním embargem kvůli politice apartheidu v JAR, mohlo proti této síle nasadit „papírově“ pouze 16 stíhacích Mirage F.1CZ, pro které však mělo relativně zastaralou a méně výkonnou raketovou výzbroj krátkého dosahu, střely středního dosahu pak ve výzbroji SAAF zcela absentovaly. Dalším typem, který mohlo jihoafrické letectvo použít do akcí na severu Namibie, pak byla zhruba třicítka strojů Mirage F.1AZ, což však byl primárně stíhací bombardér s tomu odpovídajícím vybavením a výzbrojí. Jeho použití proti moderním Migům-23ML bylo spíše velkým provizoriem, než nějakým záměrem. K tomu je možné připočíst ještě zhruba padesátku letounů Mirage III různých verzí, lehké útočné stroje Impala I/II, „jaderné“ nosiče Bucaneer či průzkumné a bombardovací Canberry, ve své době opět už poměrně zastaralé.
Kubánský kontingent s Migy-23ML si za období let 1987-90 nárokuje sestřelení celkově pěti jihoafrických bojových strojů. Už začátkem roku 1987 měl kubánský MiG-23ML sestřelit jednu Mirage F.1AZ na severu Namibie. Kubánské zdroje neupřesňují pilota ani způsob zničení. Velení SAAF připouští, že v tomto prostoru a uvedené době skutečně přišlo o letoun Mirage F-1AZ (reg. č. 245), ovšem jako příčinu uvádí zásah protiletadlovou řízenou střelou odpálenou ze země samohybným protiletadlovým systémem 9K35 Strela-10, který byl v té době ve výzbroji angolské armády. V dalších bojích dne 10. září 1987 jihoafrické Mirage F.1CZ zachytily skupinu deseti MiGů-23ML (smíšená skupina osmi strojů s pumovou výzbrojí a dvou letounů s PLŘS jako stíhací doprovod). Výsledkem bylo přerušení útoku a rychlý ústup celé skupiny, na kterou Mirage odpálily několik raket Matra 550. Na kinofilmu z fotokulometu je vidět jedna střela vybuchující těsně za Migem-23ML, ale pilotovi Capt. Antonu van Rengsburgovi nebylo připsáno vítězství.
Asi nejlépe zdokumentovaný případ se stal 27. září 1987, kdy se kubánští piloti mayor Alberto Ley Rivas a teniente Juan Carlos Chavez Godoy pilotující Migy-23ML střetli s dvěma stroji Mirage F.1CZ od 3. Sqn SAAF v oblasti Cuito Cuanavale. Dvojice kubánských stíhačů zde plnila úkol v podobě vzdušného krytí vrtulníkové operace angolského letectva. Po chvíli obdrželi ze svého pozemního naváděcího stanoviště varování, že do angolského vzdušného prostoru vstupuje dvojice nepřátelských letounů. Šlo o dvojici jihoafrických Mirage F.1CZ, které pilotovali Capt. Carlo Gaggiano jako vedoucí, a vedeným pilotem byl Capt. Arthur Piercy (letoun reg. č. 206). Jako první zachytil obě Mirage na vzdálenost asi 12km teniente Chavez Godoy, k odpalu střely R-24R však vzhledem k aktuálnímu manévru neměl potřebné parametry. Obě dvojice stíhaček se ve vysoké rychlosti čelně míjejí a okamžitě přecházejí do utažené vodorovné zatáčky. Zde má určitou výhodu Třiadvacítka, která točí přeci jenom rychleji zatáčku a umožňuje kubánským pilotům se rychleji dostat do výhodné pozice k odpalu střel krátkého dosahu R-60MK. Jedna ze střel odpálených Alberto Ley Rivasem na vzdálenost cca 300m exploduje v ocasní části Mirage reg. č. 206 Arthura Piercyho. Souboj poměrně rychle končí a Capt. Piercy se domnívá, že neutrpěl skoro žádná poškození. Jenže zhruba v polovině cesty na předsunutou základnu se začínají v kokpitu postupně rozsvěcet výstražná tabla. Exploze relativně malé bojové hlavice střely R-60MK totiž ve skutečnosti způsobila celou řadu poškození, z nichž nejvážnější bylo poškození hydrauliky. Capt. Piercy proto míří k nouzovému přistání na svou předsunutou základnu Rundu v severní Namibii. Zde během dosednutí vyšší rychlostí vyjíždí z 2000m dlouhé dráhy do nezpevněného terénu. Při tom došlo k samovolné iniciaci vystřelovací sedačky. Při dopadu na zem se padák nestihl dostatečně nafouknout a Arthur Piercy utrpěl vážná poranění krční páteře. Nehodu sice přežil, je však doživotně upoután na invalidní vozík. Pilot druhé Mirage a velitel dvojice Carlo Gagiano během souboje údajně vystřelil raketu Matra 550 na jeden z kubánských Migů-23ML (bez výsledku) a po akci doprovodil Piercyho na základnu Rundu, kde bezpečně přistál.
Ve stejný den, tedy 27. září 1987, měl jiný kubánský MiG-23ML sestřelit raketou R-60MK jihoafrický vrtulník Puma či Alouette III, jakékoliv podrobnosti však doposud chybí a jihoafrická strana tento sestřel nepotvrdila. Stejně tak měl další kubánský MiG-23ML zničit jeden stroj Impala, opět však bez udání data a podrobností. Další případy jsou dokumentovány o trochu lépe. 25. února 1988 známé jihoafrické „eso“ Major Johan Rankin zkusil znovu štěstí během střetu s Kubánci, tentokrát však v útočné Mirage F.1AZ. Nejprve vypálil raketu na osamělý angolský MiG-23ML, jež pilotoval teniente Eladio Avila, a následně ještě použil i palubní 30mm kanon, ale bez úspěchu. Ačkoliv kubánská strana popisuje souboj poměrně odlišně, výsledkem bylo zcela prokazatelné adrenalinové přistání Migu s téměř nulovým zbytkem paliva na dráze v Cuito Cunavale, které bylo ostřelováno jihoafrickými 155mm houfnicemi G5 a G6. Po dotankování se teniente Eladio Avila vrátil se svým letounem zpět na základnu v Menongue. Ve stejný den pak tři jiné Mirage F.1AZ vystřelily několik raket V-3B Kukri na letoun MiG-23ML, který pilotoval capitan Orlando Carbo na průzkumném letu v oblasti Cuito Cuanavale, ani jedna ze střel však nezasáhla. Jak je vidět, ani modernizovaná raketa Kukri žádný zázrak nepřinesla.
Jihoafrické letectvo už se následně do nějakých větších akcí v oblasti Cuito Cuanavale příliš nepouštělo a přímému střetu s Migy-23ML se snažilo spíše vyhnout, s výjimkou kdy mělo početní či taktickou výhodu. Právě neschopnost získat jednoznačnou vzdušnou nadvládu nad angolským bojištěm pak ve svém důsledku vedla i ke konečné porážce jihoafrických expedičních sil u Cuito Cuanavale. Díky následně uzavřeným mírovým dohodám pak došlo ke stažení jihoafrických vojsk z Namibie.
Tento velmi zjednodušený popis vzdušných bojů nad Angolou je pouze určitým střípkem v celé mozaice vzdušných operací a střetů mezi angolským a jihoafrickým letectvem, na kterém chtěl autor alespoň trochu čtenáři poodhalit tento pro nás poměrně neznámý konflikt. Zároveň chtěl poukázat na skutečnost, že i když byla Mirage F.1CZ velmi dobrou platformou ve výzbroji SAAF, v druhé polovině 80. Let už ji silně degradovala použitá výzbroj krátkého dosahu a nemožnost kvůli zbrojnímu embargu nakoupit výkonnější střely středního dosahu. V této oblasti tak byla výhoda jednoznačně na straně Kubánců, kteří mohli použít středně-dosahové rakety R-24 s možností odpalu z jakéhokoliv rakursu na vzdálenost až 30km. Podobnou výhodu měly i střely R-60, jež bylo možné odpalovat i z přední polosféry a v širším spektru režimu letu. Jen díky lepší vycvičenosti a použité taktice stíhačů SAAF nedopadly střety s kubánskými Floggery podstatně hůř. Na druhou stranu právě zjevení Třiadvacítek s novou výzbrojí bylo impulsem k urychlenému vývoji domácího průmyslu, ze kterého později vzešel hlavní bojový typ letectva SAAF, letoun Atlas Cheetah. Je také určitě štěstím, že SSSR upřednostnil dodávky nejmodernější verze MiG-23MLD se střelami R-73 svým vlastním útvarům a ne kubánským dobrodruhům v Angole. Ještě větším paradoxem pak je, že JAR v 90. letech zvažovala zásadní modernizaci letounů Mirage F.1CZ, vybaveného mimo jiné právě střelami R-73!
Poznámka* – Po návratu kubánského kontingentu zpět na ostrov svobody byli piloti Fuerza Aérea Revolucionaria stále při chuti a dne 24. února 1996 dosáhli prozatím posledního sestřelu, když pilot spárky MiG-29UB podplukovník Lorenzo Alberto Pérez Pérez odpálil dvojici střel R-60M na civilní stroj Cessna 337 organizace Brothers to the Rescue, jejíž činnost už dlouho trápila Fidela Castra. Na sestřelu Cessny se ještě podílel další MiG-23UB, který sloužil jako retranslátor pro komunikaci s velitelským stanovištěm a naváděl Fulcruma na cíl. Ze čtyřčlenné posádky Cessny nikdo nepřežil.
Poznámka** – Kubánští „snajpři“ při svém angolském dobrodružství rovněž sestřelili presidentský BAe-125-800A reg. OK-01 letectva Botswany s delegací vedenou prezidentem Botswany JK Quetta Masirem a dalšími vládními činiteli na palubě!!! Letoun byl 7. srpna 1988 na své cestě do angolské Luandy zachycen hotovostním Migem-23ML reg. C-479, který pilotoval Capt. Albert Olivares Horta. Ten bohužel neprovedl vizuální identifikaci cíle a okamžitě odpálil dvojici mohutných střel R-24R a R-24T, z nichž jedna zasáhla pravý motor. Pilot presidentského BAe-125-800A pak s těžce poškozeným strojem dokázal přistát na dráze v buši u Cutio Bie.
Hlavní tíhu bojů proti angolským a kubánským stíhačům nesly především nadzvukové letouny Mirage F.1CZ od 3. Sqn z Waterkloofu, operující během války ze základen v severní Namibii. Tato verze Mirage si se svým vybavením a výkony sice dokázala poradit s letouny MiG-21MF/Bis, po příchodu nových Migů-23ML s moderní raketovou výzbrojí v podobě střel R-24R/T a R-60MK však už tahala za kratší konec provazu. Vzhledem ke zbrojnímu embargu vůči JAR jim citelně chyběla integrace raket středního dosahu Matra Super 530F. (foto: clipperarctic, https://www.flickr.com)
Švédský Griff na jižním cípu Afriky
Ještě před ukončením bojů v Namibii a vnitropolitických změnách přímo v JAR s následným koncem apartheidu byl v jihoafrické republice alespoň uskutečněn zajímavý modernizační program Atlas Cheetah, jenž realizoval domácí průmysl. Výsledné stroje Cheetah C/D, což byla radikálně zmodernizovaná platforma Mirage III, pak tvořily páteř SAAF až do roku 2008. Velení jihoafrického letectva však bylo poměrně jasné, že Cheetah je pouze přechodový typ a dočasné řešení, které bude muset být nahrazeno moderní platformou 4. generace.
V roce 1998 se pak JAR pro mnohé poněkud překvapivě rozhodla pro pořízení úplně nového švédského letounu JAS-39C/D Gripen, který měl výrobce přizpůsobit specifickým požadavkům SAAF. Právě tato ochota výrobce, který usiloval o prvního zahraničního zákazníka platformy Gripen, zřejmě rozhodla, neboť dalším výrobcům se do podobné aktivity zřejmě příliš nechtělo. Původní objednávka zněla na pořízení 9ks dvoumístných JAS-39D (výr. č. 3901 až 3909) a 19ks jednomístných JAS-39C. V roce 2005 byl však počet jednomístných strojů snížen na konečných 17ks (výr. č. 3910 až 3926). Ve výzbroji SAAF měly nové Gripeny nahradit letouny Cheetah C/D, u kterých se předpokládalo postupné ukončení provozu v letech 2008-2012. Oblíbené Cheetahy byly nakonec z výzbroje vyřazeny mnohem dříve a to už v dubnu 2008.
První jihoafrický JAS-39D Gripen výr. č. 3901 opustil montážní linku společnosti Saab v říjnu 2005 a 11. listopadu uskutečnil svůj první let z letiště v Linkopingu. Svůj veřejný debut v Jihoafrické republice uskutečnil dne 19. září 2006, v předvečer výstavy AAD (African Aerospace & Defense), konané na letecké základně Ysterplaat u Kapského Města. Tento dvoumístný JAS-39D byl přidělen ke Zkušebnímu letovému a vývojovému středisku na základně Overberg, kde se následně podílel na komplexní integraci a vývoji jihoafrické avioniky, zbraní a systémů určených pro Gripeny SAAF. První dvě jihoafrická letadla JAS-39C dorazila do JAR lodí 11. února 2010 a všech 26 Gripenů bylo postupně dodáno do konce roku 2011. V JAR byly zařazeny do výzbroje 2. letky na základně Makhado AFB, jež je nejsevernější základnou SAAF, která se nachází poblíž hranice se Zimbabwe. Zároveň jde o nejmodernější leteckou základnu v JAR, zprovozněnou až v roce 1987 ještě pod původním názvem Louis Trichardt AFB, vybavenou i zodolněnými úkryty pro letouny JAS-39.
Málo známou skutečností je fakt, že se jihoafrické Gripeny poměrně dosti odlišují od svých švédských originálů. Jihoafrické letectvo totiž mělo na výrobce řadu požadavků na implementaci komponent a výzbroje domácího původu. Gripeny SAAF tak například používají radiostanice ACR500, vybavené domácím datovým spojením Link-ZA), dále Audio Management System typu GUS-1000 od jihoafrické společnosti Grintek Electronics a domácí transpondér IFF identifikace vlastní-cizí. Další změny doznal navigační systém, radar, avionika, infografika na MFD a HUD, nástroje pro plánování mise a upravený systém elektronického boje.
Velkou a téměř neznámou zajímavostí je možnost gravitačního plnění palivových nádrží místo klasického tlakového v případě nouze. To dává SAAF unikátní možnost provozovat Gripeny i z polních letišť, která nemají cisternová vozidla nebo palivová čerpadla, a v případě potřeby je tak možné doplňovat palivo ručně ze sudů. Tuto možnost si SAAF vymínilo z důvodu možných operací na rozptýlených plochách v africké buši a na záložních plochách v blízkosti frontové linie, pokud by došlo k rozsáhlému vojenskému konfliktu. Přestože SAAF v průběhu let rozmístilo své Gripeny na řadě letišť v JAR, včetně krátkodobého bojového nasazení čtveřice Gripenů v Demokratické republice Kongo*** na podporu jihoafrického kontingentu ve Středoafrické republice, který byl v březnu 2013 napaden povstalci a utrpěl ztráty, ani v jednom případě nebylo nutné používat gravitační systém tankování. Hlavním důvodem je samozřejmě to, že gravitační tankování má dvě hlavní nevýhody oproti standardnímu tlakovému z jednoho bodu – je mnohem pomalejší a nelze jej provést, pokud má letadlo spuštěný motor a palivový systém je natlakován. S klasickým jednobodovým tlakovým systémem a vhodným palivovým čerpadlem může Gripen naplnit všechny své vnitřní nádrže plus přídavné nádrže v zhruba deseti minutách rychlostí plnění cca 600 litrů za minutu. Palubní systémy automaticky přesměrovává palivo postupně do každé nádrže, navíc při něm lze aplikovat i tzv. Hot Refueling, čili metodu při spuštěném motoru. Samotné gravitační plnění je naopak velmi zdlouhavé a například naplnění pouze tří hlavních středových nádrží může trvat klidně hodinu.
Jinou odlišností jihoafrických Gripenů je jejich výzbroj, kdy si SAAF nechalo integrovat střelu A-Darter kategorie VWR. Tento proces se samozřejmě neobešel bez problémů a zdržení, proto jako provizorium JAR pořídilo ke svým Gripenům rovněž omezený počet evropských střel IRIS-T. Jihoafrické Gripeny taktéž používají dvojité pylony francouzského výrobce ALKAN pro uchycení pumové výzbroje, díky kterým mohou při misích Air-to-Ground nést na 4 závěsných bodech až 8ks pum Mk.82. Zde je potřeba doplnit, že SAAF používá na svých Gripenech pouze tzv. NATO standard pylony. Mezi další integrované vybavení patří průzkumný kontejner Thales Digital Joint Reconnaissance Pod (DJRP), který vychází z původního modelu Vinten VICON 18 na mokrý film, jež se dříve zvažoval pro naše L-159. Nový DJRP je vybaven elektrooptickými a infračervenými senzory pro denní a noční použití. V otočné přídi je umístěn elektrooptický senzor typu 8042 (EO) s dlouhým dosahem a zorným polem 12,4 stupňů, jehož obraz je zaznamenáván na 12 mpix digitální CCD snímač. Kontejner byl do výzbroje SAAF zařazen koncem roku 2010. Jihoafrické Gripeny samozřejmě mohou používat i velmi rozšířené zaměřovací kontejnery Litening III. Jihoafrické letectvo vůbec jako první uživatel Gripenů integroval i na svou dobu moderní přílbové zaměřovače HMD Cobra, které SAAF získalo taktéž již v roce 2010.
V roce 2013 však došlo v JAR v souvislosti s ekonomickými problémy k velkým rozpočtovým škrtům, které pochopitelně odnesla nejvíce armáda. Ještě v roce 1994, kdy se uskutečnily první demokratické volby v Jihoafrické republice, dosahovaly výdaje na obranu 2,9% HDP. V době největších škrtů však podle náčelníka štábu SAAF Lt Gen Fabiana Msimangy klesly až na pouhých 0,9%. Tyto škrty se samozřejmě dotkly celého letectva, nejvíce však byla postižena flotila Gripenů, jakožto nejnákladnější složka SAAF. I když má Gripen mezi současnými bojovými letouny jako jednomotorový lehký stroj prokazatelně nejmenší provozní náklady, které se v SAAF podle velícího důstojníka 2. Sqn Lt Col Josiase Mashaby pohybují na úrovni 80 000 až 100 000 jihoafrických randů (6 300 až 7 800 $) za letovou hodinu, velení SAAF bylo nuceno odstavit z provozu zhruba 12 strojů. Nešlo o jejich zakonzervování, ale personál 2. Sqn z důvodu údržby jednotlivé letouny neustále „točil“ a v pozdější době uložené stroje vracel zpět do provozu. Ještě větší problém však představoval nedostatek vycvičených pilotů na Gripeny, kdy v nejhorším období mělo SAAF údajně k dispozici pouhých 9 operačních pilotů!!! V poslední době se však situace postupně začíná obracet k lepšímu, kdy velení SAAF může pomýšlet i na takové drobnosti, jako výcvik display pilota na typ JAS-39, kterým je nyní Major Geoffrey “SPARTAN” Cooper, což v době škrtů bylo samozřejmě nemyslitelné.
Poznámka*** – SAAF vyslalo v dubnu 2013 letouny Gripen a vrtulníky Rooivalk do Demokratické republiky Kongo na podporu svého kontigentu UN ve Středoafrické republice, který v bitvě u Bangui ve dnech 22. – 24. března utrpěl ztráty v podobě 13 zabitých jihoafrických vojáků. Jihoafrické letectvo na celou operaci vyčlenilo 4 stroje JAS-39C/D, které přelétly za podpory transportního C-130 a s mezipřistáním na letišti Ndola na severu Zambie do konžské Kinshasy, aby zajistily bezproblémové stažení jihoafrického kontingentu z nebezpečné oblasti. V Demokratické republice Kongo se objevily tři jednomístné stroje a jedna spárka SA08, bohužel o celém nasazení existuje poměrně málo informací. Fotograficky jsou letouny doložené pouze během zpátečního přeletu a mezipřistání v Zambii, kdy jsou vybavené třemi přídavnými nádržemi na 1100 litrů paliva, dvojicí střel Iris-T na wingtipech a jednomístné stroje mají ještě zaměřovací kontejnery Litening na pylonu č. 4. Pumová výzbroj byla údajně dopravována transportním letounem C-130 Hercules.
Jihoafrický Gripen výr. č. 3916 zachycený ještě během letových zkoušek ve Švédsku. Na pylonu č. 4 pod pravým sacákem je navěšen průzkumný kontejner Thales DJRP. Na horní pravé části trupu jsou zároveň vidět plnící hrdla, určená pro nouzové gravitační tankování. (foto: Stefan Kalm, © Saab AB)
Jednomístný JAS-39C výr. č. 3912 a spárka výr. č. 3909 při průletu nad fotbalovým stadionem v červenci 2010, kdy se v JAR konalo MS ve fotbale. Na wingtipech obou strojů je umístěna raketa Iris-T krátkého dosahu, která představuje stále jedinou Air-to-Air výzbroj jihoafrických Gripenů. Je až s podivem, že SAAF nedokázalo doposud obstarat žádnou výzbroj kategorie BVR. (foto: Frans Dely, © Saab AB)
Výkonné Flankery v Angole
Angolské letectvo po podpisu mírových dohod s JAR, postupném odchodu Kubánců a ukončení štědré pomoci SSSR z důvodu rozpadu celého východního bloku čekalo nelehké období. Kubánský kontingent si zpět na ostrov svobody odvezl své Migy-23ML a v Angole tak zbyly z bojových strojů pouze letouny MiG-21bis, Su-22M4, Su-25K a vlastní angolské Migy-23ML. Vleklými boji silně opotřebovaná technika postupně dolétávala svůj meziopravní technický resurs, na generální opravy a další prodlužování technické životnosti však nebyl dostatek financí. K tomu je samozřejmě nutné zmínit, že se pochopitelně nedostávalo ani potřebných náhradních dílů. Velení FANA proto hledalo řešení jak navýšit své operační schopnosti, jež by odpovídalo finančním možnostem Angoly a její ekonomiky. Jedním z dočasných řešení bylo pořízení vyřazených letounů Su-22M4/UM3K slovenského letectva, které alespoň trochu vyřešily situaci ohledně útočných letounů. Velení angolského letectva však hledalo cestu k pořízení výkonného multi-role stroje, který by důstojně nahradil letité Jednadvacítky, Třiadvacítky a Súčka. V hledáčku angolské generality se tak objevil legendární Flanker.
Angola se snažila moderní a na poměry afrického kontinentu velmi výkonné stroje Su-27 pořídit již v roce 1999, kdy se hovořilo o záměru koupit cca 8ks těchto strojů z Ruska. Nakonec byly v roce 2000 pořízeny pouze dva Flankery a to z Uzbekistánu, které v Angole kompletovali a zprovozňovali technici z Ukrajiny. Konkrétně šlo o jednomístný Su-27S reg. C-605 a spárku Su-27UB reg. I-51, které byly později přeznačené na C-110, respektive u spárky na I-100. Oba letouny získaly i na poměry afrických letectev hodně divokou kamufláž, která však byla nekvalitně aplikována na původní nátěr a především na spárce docházelo v pozdějším období k jejímu odlupování. Význam pořízení pouhých dvou Flankerů zůstává autorovi utajen, navíc jednomístný Su-27S byl údajně už 19. listopadu 2000 sestřelen protiletadlovým systémem krátkého dosahu 9K34 Strela-3, odpalovaným z ramene.
Mnohem slibnější byl záměr na pořízení původně indických Su-30K, představený v roce 2012. Jednalo se celkově o 18 letounů vyrobených ve dvou sériích již v letech 1997-99 pro indické letectvo, které původně používala 24. Sqn „Hawks“ IAF na základně Bareilly. Po realizaci dodávek podstatně modernějších Su-30MKI byly tyto letouny okolo roku 2007 odstaveny z provozu a nakonec vráceny výrobci IAPO z Irkutska, i když původní plán počítal s tím, že všech 18ks původních Su-30K bude v rámci modernizačního programu dopracováno do standardu Su-30MKI. Poměrně náročná přestavba zmíněných letounů a jejich modernizace však byla shledána finančně velmi náročnou a neuskutečnila se.
Aby se ruský výrobce IAPO vyhnul placení cla, všech 18ks navrácených Súček nechal uskladnit v areálu 558. leteckého opravárenského závodu (ARZ) v běloruském Baranoviči, kam tyto stroje dorazily v červenci 2011. Přitom byly ale i nadále majetkem závodu IAPO. Právě o tyto stroje následně projevila zájem Angola, která si v říjnu 2013 na základě dohody se společností Rosoboronexport a na základě smlouvy v hodnotě 1 miliardy US dolarů, kterou při své návštěvě Angoly podepsal místopředseda vlády RF Dmitrij Rogozin, objednala celkově 12 těchto strojů. Z těchto dvanácti mělo 8ks projít generální opravou a modernizací, zatímco zbývající 4ks měl být použity na náhradní díly. Generální opravu a jejich modernizaci dostal na starost běloruský závod v Baranoviči.
Podle původních plánů měly být všechny Flankery dodány do Angoly již v listopadu 2015. Ve skutečnosti celý kontrakt nabral značné zpoždění a první zgenerálkovaný a modernizovaný Su-30K byl zalétán v Baranoviči až 1. února 2017. První dva letouny tohoto typu pak do Angoly dorazily až v září 2017. V průběhu roku 2018 se uskutečnila dodávka dalších čtyř Súček a zbylých šest letounů Su-30K bylo dodáno v roce 2019, přičemž poslední čtveřice byla do Angoly přepravena dvěma transportními letouny v dubnu 2019. Všechny Flankery byly zařazeny do výzbroje 13. stíhací letky (Esquadrón de Combate), která je součástí 25. stíhacího leteckého pluku (Regimento de Aviación de Combate) na letecké základně Kuito. V angolském letectvu získaly letuschopné Su-30K registrace C-124 až C-132.
I když představitelé 558. ARZ hovoří o modernizaci angolských strojů do standardu blízkého ruským verzím Su-30SM, je otázkou, jaké konkrétní prvky této modernizace byly ve skutečnosti realizovány. Není tedy úplně jasné, zda letouny obdržely například modernizovaný kokpit s trojicí MFD či nový radiolokátor Bars a výkonnější elektro-optický zaměřovací systém OLS, což jsou vůbec nejdůležitější senzory Flankera. Vzhledem k náročnosti takové modernizace má autor o takovém kroku značné pochybnosti, vyloučit jej však samozřejmě nemůže. Původní „indická“ verze Su-30K totiž disponovala starším impulsním dopplerovským radiolokátorem typu N001 Mječ, který byl schopen sledovat vzdušné cíle s čelním RCS cca 3 m2 zhruba na vzdálenost 80 až 100 km z přední, resp. 30 až 40 km ze zadní polosféry. Radiolokátor mohl zároveň sledovat až 10 vzdušných cílů a na 2 z nich navádět protiletadlové střely. Z dnešního pohledu se tedy jedná vzhledem k rozměrům a hmotnosti celé stanice o poměrně nedostačující parametry. Oproti tomu novější víceúčelový radiolokátor s pohyblivou (ve vertikální rovině) fázovanou mřížkou a digitálně vychylovaným paprskem typu N011M Bars se zorným polem ±70° ve vertikální rovině a ±45° v horizontální rovině může vyhledávat a sledovat vzdušné cíle (včetně těch nacházejících se na pozadí země), pozemní cíle i hladinové cíle a lze za jeho pomoci provádět mapování terénu. Vzdušný cíl velikosti stíhacího letounu je schopen detekovat na vzdálenost až 120 až 140 km z přední, respektive 60 km ze zadní polosféry. Lepší jsou i další parametry, kdy dokáže sledovat až 15 vzdušných cílů a na 6 z nich navádět řízené střely.
Velmi podobná je i situace s pasivními systémy. Původní stroje Su-30K dodané do Indie disponovaly klasickým elektro-optickým zaměřovacím systémem OLS-27, který v sobě sdružuje IČ senzor s laserovým dálkoměrem a slouží pro pasivní vyhledávání a sledování vzdušných cílů. OLS-27 disponuje vyhledávacím dosahem 50 km, zaměřovacím dosahem 15 km, zorným polem v horizontální rovině 60° a zorným polem ve vertikální rovině +60°/-15°. Oproti tomu novější OLS-30I se zorným polem 120° v horizontální rovině a -15° až +60° ve vertikální rovině je schopen detekovat vzdušný cíl z přední/zadní polosféry na vzdálenost 50/90 km.
Každopádně angolské Flankery by měly mít podle prohlášení představitelů 558. ARZ schopnost používat nejnovější řízené střely středního dosahu typu R-77E, protiradiolokační rakety typu Ch-31P či protilodní Ch-31A, a tuto výzbroj je možné navěsit na celkově 12 závěsných bodů. A i když zatím tato moderní výzbroj údajně nebyla angolským letectvem nakoupena a jedinou výzbrojí kromě kanónu tvoří již z dnešního pohledu zastaralé rakety krátkého dosahu R-60MK, situace se může kdykoliv změnit. K zásadnímu navýšení bojových možností by stačilo pořídit i starší střely R-73E či R-27R/T, které je stále možné získat od bývalých uživatelů sovětské/ruské techniky především v nástupnických státech bývalého SSSR. Je navíc pravděpodobné, že nějakou životnost či servisní lhůty angolské letectvo zřejmě u raketové výzbroje příliš řešit nebude.
Další zajímavou informací je, že součástí vybavení „angolských“ Su-30K se údajně stal i podvěsný aktivní RL rušič typu Satelit z domácí produkce 558. ARZ, který má pracovní frekvenci 8 až 12 GHz a slouží k rušení samonaváděcích hlavic protiletadlových řízených střel. Angolské stroje navíc mají dvanáct závěsných bodů místo původně desíti a s největší pravděpodobností si stále ponechaly možnost tankovat za letu pomocí výsuvného nástavce. Angolské letectvo samozřejmě prozatím nedisponuje žádným létajícím tankerem, ale v budoucnu by mohlo takto upravit své transportní letouny Il-76. Běloruský 558. ARZ navíc do Angoly dodal i full-mission simulátor, který by měl výraznou měrou zefektivnit výcvik angolských pilotů na Flankerech.
Právě intenzivní taktický výcvik na nových letounech a plné využití jejich schopností bude asi největší výzvou, neboť právě v této oblasti měli jihoafričtí stíhači vždy velkou převahu. Angolané si tuto věc samozřejmě velice dobře uvědomují a snaží se kvalitu výcviku pozvednout. Cvičné proudové stroje L-39C Albatros angolského letectva například prošly během generálních oprav zásadní modernizací, při které získaly avioniku izraelské společnosti Elbit Systems. Konkrétně jim byl modernizován kokpit přidáním jednoho velkého MFD 5×7 na levou stranu palubní desky v obou kabinách. Přední kokpit zároveň získal nový HUD, zatímco v kabině instruktora se objevil rozměrný UFCP panel. Angolské letectvo zároveň posílá své stíhací piloty na pokračovací výcvik do zahraničí. V roce 2019 se tak skupina angolských pilotů objevila v jednom výcvikovém centru Ruské federace, kde absolvovali výcvikové lety na strojích MiG-29, pravděpodobně z důvodu nabrání zkušeností s letouny 4. generace.
Víceúčelové Su-30K jsou i přes své relativní stáří stále velice účinným zbraňovým systémem, který překonává vše, co doposud mělo angolské letectvo ve výzbroji. Je ovšem otázkou, jak se především angolský pozemní personál vypořádá s jejich údržbou a do jaké míry jim budou muset vypomáhat pracovníci 558. ARZ v udržení letuschopnosti těchto na africké poměry již poměrně sofistikovaných letounů. (foto: ???)
V roce 2019 se objevily fotografie angolských pilotů prodělávajících výcvik na letounech MiG-29 v jednom z výcvikových center VKS RF. Smysl tohoto kroku autorovi uniká, neboť Angola zatím Fulcrumy ve výzbroji nemá a doposud ani neoznámila záměr na jejich pořízení. Možná tak jde pouze o seznámení angolských pilotů s letouny 4. generace před jejich přechodem na Su-30K. Na druhou stranu neexistuje jediná fotka angolského pilota přímo v kabině Devětadvacítky a vzhledem k faktu, že výcvikové středisko VKS RF disponuje i letouny L-39C je klidně možné, že zde Angolané mohli absolvovat i výcvik na Albících. (foto: ???)
Dojde k navýšení operačních schopností Gripenů SAAF?
Ačkoliv je tedy angolské letectvo teprve na začátku procesu zavádění velmi výkonných Su-30K do výzbroje a zatím pro ně nenakoupilo účinnou výzbroj kategorie BVR, je jasné, že takto výkonný stroj vzbuzuje v očích SAAF určité znepokojení. A i když je počet zavedených strojů do výzbroje FANA malý, je nezpochybnitelné, že dosavadní převaha SAAF je vážně ohrožena. Ostatně, SAAF nebylo nadšeno ani ze záměru sousední Botswany, která chtěla v roce 2016 pořídit 8ks přebytečných strojů JAS-39C/D Gripen, jež by ve výzbroji Botswana Defense Force Air Wingu nahradily již notně zastaralé letouny CF-5. Tento záměr se ke štěstí JAR z finančních důvodů nakonec neuskutečnil. Jihoafrické letectvo totiž v současné době řeší celou řadu problémů vzniklých předchozími rozsáhlými škrty v obranném rozpočtu, které se výrazně dotkly provozu celé flotily letounů JAS-39 v JAR a jejich operačních schopností.
Asi největším problémem je dnes nedostatečný počet vycvičených pilotů, který v podstatě znemožňuje provoz celé flotily Gripenů SAAF. Ještě poměrně nedávno mělo SAAF pouze 12 aktivních pilotů JAS-39!!!. Velení jihoafrického letectva si samozřejmě tento problém uvědomuje a v rámci svých finančních možností posílá do Švédska po určité přestávce na přeškolení další nové piloty. Dalším problémem je zatím neuskutečněná aktualizace na nejnovější softwarový standard MS20, který by umožnil plné využití platformy JAS-39C/D. Zatímco české a maďarské stroje jej už přes dva roky používají, jihoafrické Gripeny na něj stále čekají. V případě JAR jde samozřejmě o nákladnou záležitost, umocněnou i poměrně odlišným vybavením letounů SAAF. S přechodem na software MS20 tak trochu souvisí i pořízení nové výzbroje BVR. Je totiž až těžko uvěřitelné, že velení SAAF nebylo ani za více než deset let provozu Gripenů schopno nakoupit pro své letouny podobnou výzbroj!! Přitom jihoafrické letectvo dříve střelu kategorie BVR používalo na letounech Cheetah C/D v podobě typu V4 R-Darter. Velení SAAF původně zvažovalo, že by ji nechalo integrovat i na Gripeny, ovšem finanční náročnost celého programu a relativní zastaralost střely způsobily, že byla z výzbroje SAAF vyřazena v roce 2008 společně s letouny Cheetah. V dalším období nastaly již vzpomínané škrty v obranném rozpočtu JAR, které se dotkly prakticky všech složek jihoafrické armády, letectva především. Velení SAAF zřejmě nechtělo vyčleňovat značné finanční prostředky na nákup raket kategorie BVR, když podobnou střelu neměl ve výzbroji žádný z potencionálních protivníků v blízkosti Jihoafrické republiky. Pozorného čtenáře jistě napadne, proč se JAR nepokusila obstarat nejrozšířenější střely AIM-120, již integrované na platformu JAS-39. Tento záměr by se totiž z vojensko-politického hlediska zřejmě nepodařilo uskutečnit, neboť vývoz do JAR by musela samozřejmě schválit americká administrativa, což zřejmě v letech 2008-2010 stále představovalo téměř nepřekonatelný problém. Veškeré použití střel Amraam je navíc vázáno schválením americké strany, ostatně nasazení AIM-120C-5 na českých či maďarských Gripenech během zahraničních misí BAP či ASICIPPN musí rovněž schvalovat americká administrativa.
Z tohoto důvodu se SAAF rozhodlo vsadit na vývoj a dokončení vlastní střely Marlin od společnosti Denel Dynamics, jejíž první zkušební odpal se uskutečnil na Overberg Test Range (OTR) v červenci 2016. Denel představil střelu Marlin již v roce 2014 jako komplexní platformu, kterou lze použít jako raketu BVRAAM a nebo jako raketu typu „země-vzduch“ středního doletu (SAM). Marlin je střela středního dosahu s aktivním radiolokačním naváděním, která má být poháněna raketovým motorem s dvojím impulzem. Její dosah se předpokládá v rozmezí 80 – 100km. Vzhledem k náročnosti celého programu, kdy firma Denel hledá na jeho dokončení zahraničního partnera je ovšem otázkou, kdy a zda vůbec bude tato raketa reálně nasaditelná, a v operačním použití. Mnohem větší smysl by tak v současné době dávala akvizice určitého množství již integrovaných střel MBDA Meteor, které v kategorii současných středně až daleko-dosahových střel představují naprostou špičku. Velkou výhodou SAAF je fakt, že stále i přes rozsáhlé finanční škrty drží krok s vývojem nejnovějších trendů a technik vzdušného boje a to díky testovacímu letovému a vývojovému středisku (Test Flight and Development Centre). Ostatně cenné lekce ve vedení boje BVR se jihoafričtí piloti naučili během společného cvičení Lion Effort 2012 ve Švédsku, do kterého se mimo jiné zapojili i čeští piloti.
Dalším krokem ke zvyšování operačních schopností Gripenů SAAF je obnovení schopnosti tankování za letu AAR (Air-to-Air Refueling), které je od počátku důležité u letounu kategorie JAS-39, jež byl od počátku konstruován jako obranný a nemá tedy tak výrazný dolet jako těžké Su-30K. Jihoafrické Gripeny samozřejmě mohou přijímat palivo tankovacím nástavcem a prošly i certifikací k plnění z tankeru Boeing 707-328C, který tehdy mělo SAAF ve výzbroji. Problémem však je, že jihoafrické letectvo tento svůj jediný tanker v roce 2007 bez náhrady vyřadilo z provozu a v současné době stále nedisponuje žádným podobným strojem. Problémů k řešení je tedy více než dost.
Bude proto zajímavé sledovat, jakým způsobem se SAAF s novou hrozbou nakonec vyrovná. Je nesporné, že velmi výkonné Su-30K ve výzbroji angolského letectva narušují určitou technologickou nadvládu SAAF v oblasti jižní Afriky. Už jen jejich pořízení Angolou bude v budoucnu nutit JAR k většímu zafinancování a zvyšování operačních schopností celé flotily svých Gripenů. Na druhou stranu zatím SAAF zůstává v relativním klidu. Je poměrně jednoduché si spočítat, že z osmi letuschopných angolských Su-30K bude kvůli předepsaným servisním pracím reálně nasaditelných max. 6 strojů. Zásadní bude rovněž podpora běloruského podniku při dodávkách náhradních dílů a vůbec zajištění celého provozu angolských Flankerů. Letouny Su-30K jsou už přeci jenom technologicky někde jinde, než doposud používaná technika. A pokud se v kabinách angolských Flankerů opět neobjeví soudruzi ve zbrani jiné národnosti, respektive dnešním jazykem je nazývejme kontraktory, nemusí SAAF tuto hrozbu zatím příliš řešit.
Dvojice spárek při letu nad jihoafrickou krajinou. Vedoucí stroj výr. č. 3902 má na křídelních závěsnících instalovány pylony francouzského výrobce ALKAN pro uchycení dvojice pum Mk.82. Jihoafrické Gripeny se svým vybavením poměrně odlišují od švédských originálů, na druhou stranu stále létají s původní softwarovou edicí MS19. (2x foto: Frans Dely, © Saab AB)
(úvodní foto: Frans Dely, © Saab AB)
Zdroje:
– Občanská válka v Angole, https://cs.wikipedia.org/wiki/Ob%C4%8Dansk%C3%A1_v%C3%A1lka_v_Angole
– The Accident. South African Mirage F1 downed by Cuban MiG-23, autor Arthur Piercy, http://www.urrib2000.narod.ru/ArticPiercy2-e.html
– Mirage F1 in SAAF Service, autor Paul Dubois, http://www.sa-transport.co.za/aircraft/mirage_f1_saaf_service.html
– Los MiG-23 cubanos en acción (misiones aire-aire en Angola), autor Ruben Urribarres, http://www.urrib2000.narod.ru/EqMiG23aa.html
– The MiG-29 Fulcrum in Cuba, autor Ruben Urribarres, http://www.urrib2000.narod.ru/EqMiG29-e.html
– The Cuban MiGs, autoři Rubén Urribarres a Mike Little, https://www.laahs.com/the-cuban-migs/
– The Unique Gravity Fuelling Feature on South African Gripens, autor Darren Olivier, https://www.africandefence.net/the-unique-fuelling-feature-on-saaf-gripens/
– Su-27 – Angolan air force, autor Aleksandar Vladič, https://su27flankerfamily.wordpress.com/2019/02/17/angola-air-force/
– More Flankers in Africa, autor Georg Mader, https://euro-sd.com/2020/01/news/15805/more-flankers-in-africa/
– Истребители Су-30К ВВС Анголы, https://bmpd.livejournal.com/3508142.html
– Первые Су-30К в Анголе, https://bmpd.livejournal.com/2998649.html
– Ангола получила все 12 заказанных бывших индийских истребителей Су-30К, https://bmpd.livejournal.com/3645197.html
– Ангола получила два первых истребителя Су-30К, https://bmpd.livejournal.com/2858096.html
– Two more Gripen pilots for the SAAF, https://www.defenceweb.co.za/aerospace/aerospace-aerospace/two-more-gripen-pilots-for-the-saaf/
– South African SAAB JAS 39 Gripens VS Angolan Sukhoi Su-30K flanker, autor Ekene Lionel, https://www.africanmilitaryblog.com/2017/10/analysis-south-african-air-force-gripen-versus-angolan-air-force-sukhoi-su-30k-flanker-who-wins?v=65d8f7baa677
– Suchoj Su-30K (‘Flanker F variant 1’) / T-10PK, autor Martin Horák, https://ruslet.webnode.cz/technika/ruska-technika/letecka-technika/p-o-suchoj/su-30k-flanker-f-variant-1-/
– Angola’s Su-30Ks are not a serious threat to the South African Air Force, autor Darren Olivier, https://www.africandefence.net/angolas-su-30ks-are-not-a-serious-threat-to-the-south-african-air-force/
– DENEL PROVIDES UPDATES ON A-DARTER AND MARLIN PROGRAMS, https://quwa.org/2017/10/18/denel-provides-updates-darter-marlin-programs/
– Botswana to buy 16 Saab JAS-39C/D Gripen multirole fighters, autor Dylan Malyasov, https://defence-blog.com/news/botswana-to-buy-16-saab-jas-39cd-gripen-multirole-fighters.html
– BOTSWANA MAY BUY 8 SAAB JAS-39C/D GRIPEN, https://quwa.org/2016/05/22/botswana-may-buy-8-saab-jas-39cd-gripen/
– Rooivalks, Gripens and additional troops were sent to the CAR, autor Guy Martin, https://www.defenceweb.co.za/sa-defence/sa-defence-sa-defence/rooivalks-gripens-and-additional-troops-were-sent-to-the-car/
– SA was ready for more, http://www.saairforce.co.za/news-and-events/1196/sa-was-ready-for-more
– PARIS: South African Air Force boosts Gripen availability, autor Jim Winchester, https://www.flightglobal.com/paris-south-african-air-force-boosts-gripen-availability/124498.article
