Quo Vadis, nadzvukové taktické letectvo Vzdušných sil AČR? 2. díl
V prvním díle našeho povídání o budoucnosti nadzvukového taktického letectva AČR jsme se věnovali výhradně pokračování na švédské platformě Gripen, a to jak na dosavadní verzi, tak i případně úplně nové generaci. Existují však i jiné a nepochybně velmi zajímavé alternativy z USA či západní Evropy, které by ministerstvo obrany mělo rozhodně zvážit. Jde vesměs o velmi výkonné multi-role bojové letouny 4. a 5. generace různých koncepcí a stáří, z nichž každý má jako řešení pro AČR samozřejmě své nesporné plusy, a zároveň i problematické stránky. A právě tyto alternativy ke švédským Gripenům si představíme ve 2. díle.
F-16C/D Block 70 – sázka na americkou jistotu?
Představovat letoun F-16 je opravdu jako nosit dříví do lesa. I po 40-ti letech jde stále o mimořádně účinný zbraňový systém s přijatelnými pořizovacími a provozními náklady, který se stal bez přehánění celosvětovou legendou. Není proto divu, že už v letech 2002-2004, kdy se rozhodovalo o náhradě zastaralých Migů 21MFN a dalším směřování českého nadzvukového letectva, byl v hledáčku ministerstva obrany a patřil mezi jasné favority pro přezbrojení. Zároveň asi není žádným tajemstvím, že část příslušníků Vzdušných sil AČR měla určitou slabost právě pro legendární Viper. Jenže USA tehdy poněkud nepochopitelně, a to zřejmě i z důvodu omezených finančních možností ČR, nabídly pouze staré verze „šestnáctek“, které u představitelů vzdušných sil rozhodně nevzbudily velké nadšení. Podrobněji je možné se o tehdejším výběru dočíst v našem článku „JAS-39 Gripen – 15 let úspěšné služby ve Vzdušných silách AČR – 1. díl“. Budoucnost českého nadzvukového letectva se tak nakonec ubírala švédskou cestou.
Každopádně nejnovější verze F-16 Block 70, kterou nám aktuálně americký výrobce nabízí, má stále co nabídnout a oproti současným Gripenům C/D poskytuje přeci jenom pokročilejší technologie, o něco vyšší letové výkony, dolet či množství nesené výzbroje, které je navíc integrováno rozmanitější množství. Je skutečně obdivuhodné, jak se z původně lehkého stroje s velmi omezenými schopnostmi Viper proměnil za všechny ty roky na plnohodnotný víceúčelový stroj s maximální vzletovou hmotností atakující 20 tun. Právě množství integrované výzbroje všech kategorií, celosvětová rozšířenost typu a velmi solidní výkony jsou hlavní devízou amerického typu. Na druhou stranu nejde oproti dosavadním Gripenům vybavených softwarovou edicí MS20 o nějaké extrémně zásadní rozdíly a při srovnání s případnou modernizovanou verzí JAS-39C+, kterou nám zatím podle neoficiálních informací nabízí Švédsko, by v zásadě nedošlo k tak výraznému navýšení operačních schopností taktického letectva AČR. Jinak technickému popisu nejnovější verze Block 70/72 a jejím hlavním rozdílům oproti předchozí generaci Viperů jsme se věnovali v článku „F-16C/D Block 70/72 – nesmrtelný Viper chytá druhý dech“ a proto nemá příliš smysl zabředávat do technických detailů nové verze.
Zde je potřeba opět připomenout, že ani u typu JAS-39 armáda do dnešních dnů nevyužívá plných schopností, které letoun nabízí, a u F-16 tomu s největší pravděpodobností, rovnající se jistotě, nebude jinak. Dalším faktorem, který ovlivní rozhodování ministerstva obrany, může být skutečnost, že Viper je i přes neustálé upgrady přeci jenom koncepcí 40 let starého letounu, se všemi klady a zápory, který navíc v západní Evropě pomalu končí svou operační službu a je postupně nahrazován novějším typem F-35A. V dalších letech tak jedinými uživateli v evropském prostoru budou tradiční provozovatelé rozsáhlé flotily F-16 v podobě Polska, Řecka a Turecka (pokud jej můžeme stále považovat za Evropu), kteří část svých Viperů budou modernizovat do standardu F-16V (Řecko tak již činí), a dále malá středo a východoevropská letectva jako Slovensko či Bulharsko, které se stanou úplně novými uživateli verze Block 70. Zapomenout pochopitelně nelze na Rumunsko s Portugalskem, které však provozují starší verzi F-16ADF modernizovanou do standardu MLU a je otázkou, za jak dlouho a čím své letouny v budoucnu nahradí. To jen pro dokreslení situace. V případě pořízení F-16 by navíc už s trochou nadsázky nešlo odkládat dlouho připravovanou a neustále odkládanou kompletní rekonstrukci hlavní VPD na 21. zTL v Čáslavi, která už vykazuje poruchy betonových desek a povrchu, což by pro známý „vysavač“ určitě nebylo ideální. A tygří letka by zároveň musela posílit pozemní personál o skupinu pátračů FOD (Foreign Object Damage), kteří by před každou letovou akcí prohledávali pohybové plochy a stojánku. Pokud by šlo o dobře placenou činnost, autor se dobrovolně hlásí :o)
Pochopitelně i výběr letitého Viperu v nejmodernější verzi by v zásadě nebyl úplným krokem vedle, protože jde stále celosvětově o jeden z nejrozšířenějších bojových letounů, který je i přes své stáří pořád etalonem mezi jednomotorovými multi-role bojovými letouny současnosti. Samotnou cenu akvizice pro AČR můžeme teoreticky odhadnout podle slovenského či nejnověji filipínského tendru, ve kterých byl poptáván zhruba stejný počet letadel se základní paletou výzbroje proti vzdušným a pozemním cílů, v případě filipínského letectva dokonce i proti námořním cílům. Podle zatím neoficiálních informací nám údajně americký výrobce LM nabízí variantu nákupu 18 ks letounů F-16C/D Block 70 a v takovém případě je vzhledem k celosvětovému nárůstu cen vojenského materiálu nutno počítat s pořizovacími náklady v řádu 45-50 mld. Kč. To je pochopitelně poměrně značná částka, zároveň je však možné předpokládat, že akvizice nových Block 70 by vyšla o něco levněji než nákup nové generace Gripenů ve verzi JAS-39E. Závěrem se dá říci, že v armádních kruzích již není přechod na letouny F-16 preferovanou variantou a jejich zavedení do služby v letech 2027-2029 by přineslo vzhledem k vynaloženým nákladům spíše víc škody, než užitku. Ostatně i z rozhovoru viceprezidenta společnosti Lockheed Martin Randalla Howarda pro Hospodářské noviny lze jasně vycítit, že americký výrobce nabízí F-16 pro ČR spíše jako „low-end“ řešení a hlavním cílem obchodníků z Lockheedu je lobování za modernější a perspektivnější F-35A.
V případě Viperů se čistě teoreticky nabízí i omezená možnost koupit olétané stroje. Bohužel stále perspektivní verzi Block 50/52 zatím nikdo neprodává a rané verze F-16AM/BM, které v minulosti prošly hloubkovou modernizací a evropští uživatelé se jich postupně zbavují, by zase vzhledem k jejich stáří vůbec nemělo smysl pořizovat. V úvahu tak připadají pouze americké stroje F-16C/D Block 30/40, jejichž části se bude USAF postupně zbavovat. Problémem těchto letounů je obecně nejen v jejich stáří, ale především s celkovými nálety na draku. Při pořízení starších „šestnáctek“ by tak bylo nutné kromě zásadní modernizace na standard F-16V řešit i poměrně nákladné prodloužení technické životnosti. Akviziční náklady nákupu použitých a modernizovaných strojů F-16 si tak autor vůbec netroufá odhadnout. Ale jen pro představu, cena modernizace 89 řeckých strojů Block 52+ do standardu F-16V je odhadována na 1,5 mld. dolarů (zhruba 32 mld. Kč) a bude kompletně realizována v domácích podmínkách opravárenského centra EAB na základně v Tanagře. To jen ukazuje na finanční náročnost celé modernizace, a to jsou stroje Block 52+ přitom stále relativně moderní. Řecké letectvo asi navíc moc dobře vědělo, proč se do podobného upgrade svých starších F-16C Block 30 radši nepouští. Možnost nákupu použitých Viperů je spíše teoretická a vyžádala by si mnohem podrobnější analýzu.
EF2000 a Rafale – výkonné eurodelty s dvěma motory
Ačkoliv evropské dvoumotorové delty s největší pravděpodobností sehrají při výběru o náhradu Gripenů roli úplných „outsiderů“, bylo by chybou si je nepředstavit. V obou případech jde o vysoce výkonné stroje 4. generace, které začaly vznikat ještě koncem studené války, jako zjednodušeně řečeno, určitá evropská odpověď na tehdy nově zaváděné sovětské letouny MiG-29 a Su-27. U západoevropských uživatelů měly nahradit několik starších typů, přičemž Eurofighter Typhoon nakonec vznikal v britsko-německo-italsko-španělské spolupráci, zatímco Dassault Rafale byl čistě francouzskou záležitostí.
Na první pohled oka laika jde svým vzhledem o vzdáleně podobné letouny, využívající ve své aerodynamické koncepci deltakřídlo, každý z nich je však ve skutečnosti úplně jiný. Rafale je jednoznačně francouzská elegance, od počátku služby koncipovaný jako všestranný multi-role bojový letoun s velmi slušnou letovou obálkou především v nižších letových hladinách, který vyniká svým pokročilým zbraňovým systémem a senzorickým vybavením, jenž je schopen dopravit značné množství munice na velké vzdálenosti. Oproti tomu je koncepce EF2000 přizpůsobena spíše pro větší rychlosti a vyšší letové hladiny, kde jen těžko nachází přemožitele.
Ostatně, silné a slabé stránky EF2000 moc dobře znají čáslavští piloti Gripenů, kteří s nimi velmi intenzivně procvičují vzdušné boje v rámci příhraniční spolupráce Cross Border. A silné stránky Rafale v nižších letových hladinách a malých rychlostech zase pocítili švédští piloti během bilaterálního cvičení „Bernadotte 18“ na francouzské základně v Mont-de-Marsan v září 2018. Jen pro zajímavost, právě toto cvičení bylo první zahraniční akcí, při které Flygvapnet použil registry střel dlouhého dosahu Meteor a možná právě tato zkušenost vedla Francouze k urychlení prací na jejich integraci do Rafalů F3R, jež byla úspěšně dokončena v březnu letošního roku.
V případě francouzského Rafale je zajímavá skutečnost, že v posledním roce slaví exportní úspěchy nejen u tradičních odběratelů v Indii, Egyptě či Kataru, ale i na evropském kontinentu, kde se pro něj rozhodlo Řecko s Chorvatskem. Částečně jde o převzetí starších letounů, které používalo francouzské letectvo a jež budou modernizovány, a částečně jde o výrobu úplně nových letounů. Pořízení starších strojů by mohla být i finančně zajímavá cesta pro AČR, protože Rafale je skutečně co se týče bojových schopností úžasným strojem. Tohoto elegána ze země galského kohouta však diskvalifikuje jedna naprosto zásadní věc, a to že je obrazně řečeno příliš „francouzský“. AČR by tak musela k letounům nakoupit zjednodušeně řečeno kompletní francouzskou výzbroj a výstroj, která by navíc byla nekompatibilní s dalšími platformami, které používáme, nebo hodláme používat. Pořízení letounů Rafale je tak v tomto ohledu opravdu velmi málo pravděpodobné, ačkoliv Francie se určitě nevzdá bez boje. Ministryně obrany Florence Parly totiž při své nedávné návštěvě ČR uvedla, že se Francie chce připojit do chystaného tendru a armádě nabídne právě stroje Dassault Rafale. Zda by se jednalo o nově vyrobené, nebo použité stroje francouzského letectva bohužel zatím neupřesnila.
Obdobná situace panuje i v případě západoevropského EF 2000 Typhoon, kde výrobce hraje v případě zájmu o tendr v ČR roli „mrtvého brouka“. Akvizice nových strojů je totiž vzhledem k pořizovací ceně velmi málo pravděpodobná a v úvahu tak připadá spíše nabídka na odkup starších letounů verze Tranche 1, které budou některá letectva vyřazovat. Například britská RAF do roku 2025 vyřadí 30 strojů úvodní verze Tranche 1 a pravděpodobně je bude nabízet k dalšímu prodeji. Půjde o letouny s průměrným náletem cca 2.500 hodin z celkových 6.000 hodin, které udává výrobce. Pro AČR by to však byl do jisté míry krok zpět. Tajfun je bezesporu nejlepší evropský dogfighter, ve verzi Tranche 1 jde však o jednoúčelový stroj s velmi omezenými operačními schopnostmi Air-to-Ground, který se v podstatě hodí pouze ke vzdušnému boji a nemá například integrován ani zaměřovací kontejner Litening III. Letouny Tranche 1 samozřejmě teoreticky modernizovat lze, ostatně k tomuto kroku se nedávno rozhodlo Španělsko, příklad sousedního Rakouska a finanční předpoklad tohoto upgrade by nás však měl dostatečně varovat před podobnými aktivitami. Provozní náklady „osekaných“ rakouských EF2000 se totiž v určitou dobu pohybovaly podle velitele vojsk protivzdušné obrany brigádního generála Ruperta Stadlhofera v doslova astronomických výšinách okolo 70.000 dolarů!!! AČR by tak sice získala poměrně „levně“ mimořádně výkonný stroj pro vzdušný boj, jeho nutná modernizace a následný provoz by si však jisto jistě vyžádaly značné finanční náklady.
Když už se AČR rozhodla pro akvizici americké námořní platformy H-1, nebylo by na škodu požádat francouzské námořní letectvo Aéronavale, zda náhodou nemají na zbyt nějaký ten Rafale M :o))). Každopádně Rafale je velmi pokročilým multi-role bojovým strojem s velkým doletem a nosností výzbroje, který dokáže díky modernímu systému REB aktivně působit v nepřátelském vzdušném prostoru. Tento letoun si nedávno vybralo Chorvatsko, kde bude představovat důstojnou protiváhu srbským Migům 29 . (foto: Aleš Hottmar)
F-18E/F Super Hornet – námořní všeuměl z ameriky
Velmi malé šance na úspěch má taktéž víceúčelový námořní Boeing F/A-18E/F Super Hornet, přitom paradoxně právě jeho předchůdce byl ještě ve druhé polovině 90. let jednoznačným favoritem v plánovaném přezbrojení Vzdušných sil AČR, a to po vstupu společnosti Boeing do Aera Vodochody a legendárním příletu tehdejšího předsedy ODA Michaela „Mavericka“ Žantovského na Pražský Aerosalon v září 1997 v kokpitu dvoumístného F/A-18D Hornet. Samotný typ byl v uvedené době poměrně hojně prezentován v ČR a armádním představitelům se zamlouvala především jeho víceúčelovost a robustní konstrukce. Hornet legacy si navíc v téže době v Evropě vybralo například Švýcarsko s Finskem a vše nasvědčovalo tomu, že jej pořídí i ČR. Jenže se tak nakonec z mnoha příčin nestalo, navíc výroba legacy Hornetů vzápětí skončila a výrobce přešel na produkci nové verze Super Hornet. Její vývoz do ČR však tehdy neschválila americká administrativa a navíc nová verze byla finančně zcela mimo naše tehdejší možnosti.
I když modernější Super Hornet nezaznamenal nějaké závratné exportní úspěchy, jde pořád o mimořádně účinný zbraňový systém, který se výrobce snaží stále upgradovat. V současné době tak je nabízena nejnovější modifikace F/A-18E/F Super Hornet Block III, která oproti svým předchůdcům disponuje celou řadou vylepšení a Boeing se jí pokusil nabízet opětovně ve Švýcarsku, které se však nakonec rozhodlo pro F-35A, respektive stále nabízí Kanadě a Finsku. Co se týče změn u nové generace Super Hornetů, tak v první řadě je to modernizovaný kokpit, který je vybaven velkoformátovým dotykovým displejem ACS (Advanced Cockpit System) o rozměru 10 x 19 palců. Block III by měl být v budoucnu vybaven i zcela novými konformními palivovými nádržemi, které pojmou téměř 1 600 kg paliva, dále podvěsným kontejnerem AN/ASG-34 s infračerveným čidlem IRST (Infrared Search And Track), které mimo jiné umožní pasivní vyhledávání vzdušných nebo pozemních cílů bez nutnosti použití radiolokátoru. Poměrně zajímavé je, že zatímco v Saabu se inspirovali ohledně umístění IRST u ruských letounů Su-27, v Boeingu na to šli poměrně originálně a senzor je umístěn v přední části přídavné podtrupové palivové nádrže. Zda jde o ideální řešení, ukáže až čas a několik nouzově odhozených bagů.
Super Hornet Block III má zároveň vylepšený radiolokátor AN/APG-79 s anténou typu AESA (Active Electronically Scanned Array) a nový systém elektronického boje AN/ALQ-214. Zlepšeny jsou i komunikační schopnosti díky novému satelitnímu komunikačnímu systému MUOS (Mobile User Objective System) a vysoko rychlostnímu datalinku TTNT (Tactical Targeting Network Technology). Předpokládá se, že F/A-18E/F bude přenášet velké množství dat s dalšími Super Hornety, anebo letouny včasného varování E-2D Advanced Hawkeye. Součástí nové verze Block III údajně budou také vylepšené motory F414 s o 20 % větším tahem, nový nátěr RAM (Radar Absorbent Material) snižující radarový odraz letounu a další důležitou součástí modernizace je rovněž zvýšení životnosti letounu z původních 6.000 letových hodin na 10.000 hodin.
Z českého pohledu jde v případě F/A-18E/F Super Hornet Block III o stroj s poměrně předimenzovanými schopnostmi, které by AČR využila jen z části, navíc se mu v Evropě moc velké exportní šance nedávají a jeho jediným uživatelem se tak nakonec může poněkud paradoxně stát sousední Německo, které oznámilo záměr nakoupit stroje EA-18G Growler pro vedení elektronického boje (jako náhradu Tormado ECR) a dvoumístné útočné F/A-18F Super Hornet, určené primárně pro nesení jaderných taktických pum, které by měly nahradit letouny Tornado IDS. Pořízení spíše útočného Super Hornetu Českou republikou tak nedává příliš smysl, navíc výrobce o účast v tendru pravděpodobně ani nemá zájem, o čemž svědčí jeho absence na letošních Dnech NATO v Mošnově, kde se pomalinku „lámal chleba“.
Super Hornet je naprostý všeuměl s úžasnými letovými vlastnostmi na vysokých úhlech náběhu. Autor měl možnost jej několikrát vidět naživo a například během letové ukázky na RIATu v roce 2010 se ze všech tehdy předvedených bojových letounů jako jediný přibližoval svými manévrovacími schopnostmi Raptoru. Snímek zachycuje F/A-18E během startu z francouzské základny námořního letectva v Hyéres. (foto: Aleš Hottmar)
F-35A Lightning II – pátá generace pro AČR, sci-fi nebo realita?
V současné době snad neexistuje na světě letoun, který by vzbuzoval takové kontroverze, jako právě F-35. Už při jeho vývoji a plánech nahradit prakticky ve všech třech hlavních složkách amerických ozbrojených sil široké spektrum starších letounů bylo jasné, že výsledný stroj bude kompromisem v řadě oblastí, a jeho vývoj rozhodně nebude jednoduchý i pro takový gigant s obrovskými zkušenostmi, jakým Lockheed Martin bezesporu je. Možná právě proto jde asi na dlouhou dobu o poslední společný projekt amerického letectva USAF, námořnictva US NAVY a letectva námořní pěchoty US MARINES.
Na druhou stranu je potřeba si uvědomit, že jde o letoun, který vznikal od prvopočátku s maximálním důrazem na obtížnou zjistitelnost ve všech spektrech, je vybaven interními šachtami pro výzbroj a v jeho konstrukci se objevuje hned několik nových prvků, které doposud nebyly na letounech starší generace použity. F-35 je tak vůbec prvním americkým letounem po mnoha desítkách let, který vůbec nepoužívá klasický HUD (Head Up Display) a jeho piloti jsou vybaveni pokročilým přílbovým zaměřovačem HMDS (Helmet Mounted Display System) třetí generace od společnosti Collins Elbit Vision Systems, jenž využívá fúzi datových informací z radaru, optického zaměřovacího systému EOTS (Electro-Optical Targeting System) a soustavy elektrooptických čidel rozmístěných po celém obvodu letounu. Veškeré letové a taktické informace jsou tak pilotovi promítány na čelní štítek přílby a celý systém je zároveň schopen generovat obraz nočního vidění bez nutnosti použití klasického a obtěžujícího noktovizoru. Jde skutečně o průlomový prvek v zobrazování letových a taktických informací, který má samozřejmě své nesporné výhody, ale i nevýhody. Neustálé zobrazování letových údajů před oči pilota může za určitých okolností způsobit nevolnost či prostorovou dezorientaci. Ostatně, právě katastrofa japonského F-35 v dubnu 2019 je připisována tomuto jevu, jemuž by měla v budoucnu zabránit implementace systému AGCAS.
I přes četné a pochopitelné počáteční dětské nemoci je F-35 v současnosti nejmasověji zaváděným letounem 5. generace, který pořizuje do své výzbroje celá řada západoevropských letectev. Jeho hromadné zavádění dává poměrně velkou jistotu, že výrobce bude zajišťovat jeho plnou podporu a upgrady v řádu několika dalších desítek let. Není proto divu, že i F-35A je v hledáčku armádních představitelů ministerstva obrany a výrobce jej podle neoficiálních informací nabízí jako řešení pro Českou republiku po skončeném pronájmu Gripenů. Ještě před určitou dobou byla akvizice F-35 pro AČR považována za špatný vtip, ovšem z dnešního pohledu už rozhodně nejde o bláznivý nápad, ostatně sám výrobce se během nedávných dnů NATO v Mošnově snažil svůj výrobek maximálně presentovat a viceprezident společnosti LM Randall Howard lobboval především za typ F-35A, i když výrobce nabízí pro ČR i „low-end“ řešení v podobě nákupu F-16 Block 70.
Vzhledem k datu případných dodávek AČR je pravděpodobné, že americký výrobce bude České republice zřejmě nabízet nejnovější a zatím tak trochu virtuální verzi F-35A Block 4, která má oproti starším blokům získat opět celou řadu vylepšení. Většina se jich točí převážně okolo softwarového vybavení, letouny Block 4 však budou mít údajně upravené interní zbraňové šachty, jež by měly nově pojmout až 6 střel kategorie A2A, oproti dosavadním čtyřem. F-35A Block 4 zároveň získá nový počítačový hardware, dále bude integrován již zmiňovaný systém AGCAS (Auto-Ground Collision Avoidance System), jenž dokáže předpovídat trajektorii letu letadla a automaticky zabránit potenciální srážce se zemí. Klíčovým vylepšením však bude možnost používat novou výzbroj, která doposud nebyla na F-35 integrována. Půjde především o pumy GBU-53/B SDB II (Small Diameter Bomb II) schopné zasahovat pohyblivé i statické cíle za všech meteorologických podmínek. Další schopností bude možnost konečně používat evropské střely vzduch-vzduch MBDA Meteor, ASSRAM, nebo norské protilodní Joint Strike Missile. Ačkoliv se původně uvádělo, že verze Block 4 bude k dispozici od roku 2026, podle nejnovějších vyjádření amerických představitelů se počítá nejdříve s rokem 2027 a ani tento termín nemusí být jistý. Čili je vůbec otázkou, jakou verzi a s jakým software nám Američané vlastně nabídnou. Obecně se dá ale predikovat, že půjde o stejné letouny, jaké má získat Polsko, tedy Block 4 se softwarovým upgrade TR3 (Technical Refresh 3).
F-35A přistává během zkoušek na švýcarské základně v Payerne. Výsledky švýcarského tendru jsou velmi překvapivé a bude zajímavé sledovat, zda ministerstvo zveřejní metodiku a matematický model, který vedl k tak překvapivým výsledkům. Až skutečný provoz ve Švýcarsku totiž ukáže, zda představená čísla budou korespondovat s realitou, a jakým způsobem si švýcarské letectvo poradí s provozem F-35A ze své bojové základny v Meiringenu, která má celou řadu specifik včetně krátké a úzké RWY s rozměry 2000 x 30m. Zlí jazykové tvrdí, že během zkoušek v Meiringenu F-35A většinou jen tak tak dobrzdil konec dráhy a když nedávno autor viděl přistání italského F-35A v Mošnově, kde pilot doslova profrčel celou 3500 m dlouhou dráhu a jako jediný vyjížděl poslední spojkou Echo, nemusí být informace švýcarských spotterů zase až tak úplně mimo realitu. (foto: US Air Force)
Nádherný záběr pětice F-35A od 34th Fighter Squadron ze základny Hill AFB v Utahu, pořízený během ikonického cvičení Red Flag 21-1 na Nellis AFB v Nevadě. Zajímavostí je, že u F-35 se nechává stále otevřená pumovnice pro předletovou a poletovou kontrolu i během dlouhodobějšího stání a zavírá se až po nahození motoru, kdy naběhne potřebný tlak v hydraulickém systému. Během prvního veřejného představení F-35A v ČR měl italský stroj tuto pumovnici otevřenou na stojánce i přes noc. S trochou nadsázky a humoru se tak dá predikovat, že čáslavská základna bude muset pro jistotu reaktivovat speciální jednotku pro boj s chotusickými hlodavci, kteří v minulosti rozkousávali kabeláž v úlech s odstavenými Migy-23BN. (foto: Airman 1st Class Dwane R. Young, Nellis AFB Public Affairs)
Samotné pořizovací náklady F-35 můžeme dnes teoreticky odhadnout podle nákupu 32 kusů Polskem za 4,6 mld. dolarů (100 mld. Kč), nebo nejnověji švýcarského tendru, ve kterém Švýcarsko s největší pravděpodobností získá 36 strojů za cenu lehce přes pět miliard švýcarských franků (cca 118 miliard Kč). Za 30 let provozu flotily F-35A švýcarští daňoví poplatníci údajně zaplatí 15,5 miliardy švýcarských franků (361 miliard Kč). Každopádně i z těchto čísel je naprosto zřejmé, že jenom pořizovací náklady budou značné a případná akvizice F-35A bude bez přehánění nejdražším vyzbrojovacím projektem v historii ČR. Vzhledem k rozháranosti naší politické scény určitě nepůjde o snadné rozhodnutí a i z tohoto důvodu je velmi nereálné, že by si stát s výdaji na obranu jako ČR prosadil akvizici letounů pro dvě taktické letky. Pořizovat pouze 14 ks letounů F-35A pro jednu letku zase nemá příliš smysl, neboť by autor vsadil svůj klobouk na to, že procento provozuschopných „ef pětatřicítek“ bude dlouhodobě nižší, než je tomu v současné době u typu Gripen, kde se Švédi díky smluvním podmínkám pronájmu musí někdy docela otáčet.
Určitým kompromisem by tak mohlo být nakoupení 18 ks F-35A pro vytvoření jedné plnohodnotné taktické letky, s tím že by muselo dojít ke sloučení létajícího a především pozemního personálu obou taktických letek a kompletnímu vyřazení L-159A z útočné role a jejich částečnému převedení k výcvikové letce. Při sloučení 211. a 212. letky by uvedený počet letounů a létajícího plus pozemního personálu dovoloval plnit širší spektrum úkolů a provoz sofistikovaných strojů 5. generace by tak dával alespoň určitý smysl. S tímto modelem ostatně podle neoficiálních informací počítá i výrobce Lockheed Martin, který ČR údajně nabízí akvizici právě 18 ks F-35A. Ačkoliv výrobce nesdělil žádné podrobnosti k ceně, je možné odhadnout, že se celá akvizice bude pohybovat klidně v rozmezí 55 – 60 mld. korun dle rozsahu pořizované výzbroje, náhradních dílů a dalších služeb. Česká republika totiž musí k letounům zakoupit minimálně základní paletu protiletecké výzbroje krátkého dosahu, neboť dosavadní střely AIM-9M už nebudou kvůli své zastaralosti na F-35 integrovány.
Tak jako u všeho, zavedení moderního stroje 5. generace by mělo pro AČR svá nesporná pozitiva a zároveň i určitá negativa. F-35A je bez jakýchkoliv diskuzí nejmodernějším sériově vyráběným letounem 5. generace s řadou unikátních technologií, které mu dávají převahu na bojišti v celém spektru činností. Schopnosti nového letounu byly popsány v řadě odborných časopisů a nemá tedy příliš smysl se jimi podrobně zabývat, neboť tato věc by si určitě zasloužila zcela samostatný článek. Je asi nezpochybnitelné, že F-35 je v některých oblastech díky použitým technologiím před svými konkurenty, bohužel právě tyto mnohdy unikátní technologie mají i své negativní stránky a AČR s nimi musí dopředu počítat. Nejde tak o nějaké hanobení typu jako takového, ale spíš na upozornění celé řady věcí a problémů technicko-provozního rázu, se kterými musí AČR dopředu počítat, a o kterých se příliš nepíše.
V případě nákupu 18 ks moderních strojů F-35A bude muset armáda vyřešit jejich hangárování na základně v Čáslavi. Autor se domnívá, že by se taktické letectvo VzS AČR mělo opět vrátit k systému rozptýlení letecké techniky a pro letouny 5. generace vybudovat nový rozptyl s moderními úkryty lehčího typu (bez zakrytí zeminou), které jsou certifikovány pro provoz F-35A. Otázkou je prostor ostré hotovosti QRA, kde původní a rekonstruované ÚLy možná neprojdou požadovanou certifikací z důvodu malých rozměrů. (foto: David Azagury, U.S. Embassy Tel Aviv, Creative Commons Attribution 2.0 Generic)
Jednoznačně největším problémem budou z pohledu obranného rozpočtu ČR dlouhodobé provozní náklady, které se zatím pohybují v astronomických výšinách okolo 35.000-40.000 dolarů dle verze a příslušného Bloku. Ačkoliv se výrobce nechal slyšet, jak tuto částku sníží do roku 2024 až k hodnotě 25.000 dolarů, podobnému tvrzení už věří jenom zarytý fanoušek amerického otesánka, nebo úplný blázen. Provoz letounů 5. generace s unikátním povrchem a celou řadou moderních technologií bude prostě vždy dražší než provoz „jednodušších“ letounů 4. generace. Je tak potřeba počítat s tím, že oproti dosavadním provozním nákladům českých letounů Gripen C/D bude letová hodina F-35A zhruba 2,5 x až 3 x dražší. Zde se ale zároveň sluší uvést, že F-35A je letoun s max. vzletovou hmotností skoro 32 tun, čili dva krát více než Gripen, a používá velmi výkonný motor Pratt & Whitney F135 s maximálním tahem 190 kN na forsážním režimu, což je opět dva krát více než u typu JAS-39C/D. To jen pro pochopení, že rozhodně nejde o letouny stejné kategorie, kdy se F-35A svou max. vzletovou hmotností a nosností výzbroje v podstatě přibližuje spíše kategorii velkých dvoumotorových strojů F-15/Su-30. Každopádně značné provozní náklady budou problémem pro všechny uživatele a jedním z východisek je rozložení většího počtu výcvikových hodin na full-mission simulátoru, s čímž ostatně evropští uživatelé počítají. Pokud tedy dnes čeští piloti nalétají v průměru cca 120 hodin na Gripenu ročně, což je mimochodem velice solidní číslo na středoevropské podmínky, u F-35A by se tato hodnota mohla snížit klidně až k 80-100 letovým hodinám ročně.
Dalším problémem, který vzdušné síly čeká, je potřeba prokazatelně většího počtu pozemního personálu. Už prvotní zkušenosti s provozem F-35A u evropských uživatelů totiž ukazují, že k obsluze celého systému je nutný zhruba dvojnásobný počet vyškoleného pozemního personálu. To ostatně uvádějí například Norové, kteří v roce 2016 absolvovali misi Island Air Policing s letouny F-16AM a 60-ti členy personálu, v roce 2020 s F-35A však bylo potřeba už 150 členů personálu. Nejde tedy o výmysl či dojmologii autora, ale přímo vyjádření představitelů norského letectva. Pokud se opět vrátíme k prvnímu veřejnému představení F-35A na letošních Dnech NATO v podobě italského letectva, které je na evropském kontinentu jednoznačně provozovatelem s největšími zkušenostmi, tak při celé předstartovní proceduře se na stojánce kolem F-35A motalo neustále cca 5 techniků, kteří soustavně po dobu snad 15-20 minut něco kontrolovali v pumovnici, či otevírali a zavírali různé provozní krytky či panely. To jen pro dokreslení prostého faktu, že kolem F-35A se bude muset ochomítat víc členů pozemního personálu, než je tomu doposud u jednoduchého Gripenu. Tento problém s nedostatkem potřebných techniků a dalších specialistů by se dal řešit jedině již zmiňovaným sloučením 211. a 212. letky, neboť vyčarovat zkušené příslušníky pozemního personálu by asi nedokázal ani David Copperfield.
Zatím prakticky opomíjeným a na první pohled triviálním či úsměvným problémem může být i prokazatelně vyšší hlučnost F-35A ve srovnání s doposud provozovanými letouny AČR. Nejde o autorovu bizarní představu, ale právě tuto nepříjemnou vlastnost extrémně výkonného motoru F135 testovalo nizozemské královské letectvo KLu na své základně v Leeuwardenu. Výhodou uživatelů jako Belgie, Nizozemí, Dánsko či Norsko je skutečnost, že většinou disponují opravdu velmi rozsáhlými leteckými základnami, které jsou většinou umístěné mimo větší městská centra, a především pak možností přenést podstatnou část svého výcviku nad moře. V případě ČR však něco podobného nepřipadá v úvahu a podstatná část výcviku se bude realizovat převážně v oblíbeném prostoru TRA37 v podhůří Krkonoš. Samozřejmě největší problém způsobuje hlučnost motoru při vzletu, kdy jde F135 na plný výkon ve forsážním režimu. Zatímco v případě čáslavské základny je stížností na hluk relativně pomálu, při možném přesunu na záložní letiště do Pardubic je potřeba se připravit na chronické stěžovatele v okolí LKPD, kde se bytová výstavba ve směru od obcí Máteřov a Jesenčany nezadržitelně blíží směrem k letišti. Zde by se klasická hláška „otevřel si hospodu a chodili mu tam lidi“ dala parafrázovat na „postavili si barák u letiště a mají tam hluk“. Čili i tento aspekt je potřeba brát v potaz.
V případě pořízení F-35A je dále nutné počítat se značnými investicemi do infrastruktury čáslavské základny. Tu samozřejmě potřebují i letouny 4. generace, Gripen však jako poměrně nenáročný stroj nějaké zásadní a extrémně nákladné investice do infrastruktury nepotřeboval. Při pořízení 18 ks F-35A by však už zřejmě nebylo možné odkládat vybudování zcela nového rozptylu s moderními úkryty lehkého typu, po vzoru polských leteckých základen Łask či Krzesiny. Zmiňovaný rozptyl by mohl být vybudován na místě původního severovýchodního, případně by se musel vybudovat ještě jeden hangár pro uložení letecké techniky. Zásadní obnovou by patrně musel projít i prostor ostré hotovosti QRA. Zdejší zodolněné úkryty sice prošly v letech 2005-2006 kompletní rekonstrukcí, jestli však autora neklame paměť, společnost Metrostav tehdy použila technologii tzv. podbetonování původních typizovaných a sešroubovaných prefabrikátů, čímž se nepatrně zmenšil vnitřní prostor hotovostních ÚLů. V případě maličkého Gripenu to není až takový problém, ovšem větší F-35A zde asi bude poměrně natěsno. Rekonstruované úly jsou totiž klasického typu 2A/13 s šířkou u základny cca 12,9 m, kde byl v minulosti problém zaparkovat Migy-29 bez poškození koncového oblouku křídla. Po rekonstrukci je šířka ÚLu ještě o něco menší a i když má F-35A papírově o několik cm menší rozpětí než Fulcrum, jeho křídlo je ve vyšší poloze. Zároveň je pro plnou objektivitu nutné konstatovat, že problém s malými hotovostními ÚLy by se s největší určitostí týkal i dalších dvou strojů – EF2000 a Rafale.
Už v úvodu bylo zmíněno, že F-35A disponuje celou řadou unikátních schopností. A právě tyto, pro účely AČR do značné míry naddimenzované schopnosti, vzbuzují mnoho otazníků, neboť je potřeba si přiznat, že Vzdušné síly AČR patrně nevyužijí všech schopností F-35A ani ve střednědobém výhledu. Jestli americký stroj 5. generace opravdu v něčem vyniká, tak je to unikátní schopnost působit a provádět údery i nad územím se silnou a sofistikovanou nepřátelskou PVO, případně svým senzorickým, komunikačním a elektronickým vybavením může suplovat roli specializovaných prostředků elektronického boje či letounů včasné výstrahy. Svým pojetím je tak spíše útočným a průzkumným letounem, než obranným stíhačem. Jenže právě toto spektrum úkolů, ve kterých F-35 exceluje, by AČR v následujících letech zcela určitě nevyužila. Koncepce výstavby Armády České republiky do roku 2030 totiž jasně hovoří o tom, že taktické letectvo AČR bude primárně zabezpečovat především obranu vzdušného prostoru ČR v rámci systému NATINAMDS, zatímco plnění aliančních závazků ČR a podpora pozemních úkolových uskupení je brána spíše jako doplněk vzhledem k malému počtu letounů a pilotů. Teprve Dlouhodobý výhled pro obranu do roku 2035 nastiňuje dosažení určité schopnosti účastnit se celého spektra možných operací a plné interoperability v rámci aliance, což je poněkud vágní formulace.
Pokud jde tedy o zhodnocení potřeby AČR pořídit moderní stroj 5. generace, musí si sama armáda stanovit, pro jaké spektrum úkolů jej hodlá v následujících letech využít. V případě, že by Vzdušné síly AČR měly i v budoucnu plnit především klasické úkoly vzdušné ochrany, není F-35A vzhledem ke svým provozním nákladům a výkonům zrovna ideální platformou. Motor F135 sice dává v subsonických rychlostech velmi dobrou agilitu a F-35A má slušné letové vlastnosti s využitím velkého úhlu náběhu, ovšem v oblasti transsonických a nadzvukových rychlostí není F-35 rozhodně žádný blesk, a to kvůli celé řadě omezení, daných samotnou aerodynamickou koncepcí, či použitými materiály. Samozřejmě pokud by se dosavadní koncepce AČR nějak zásadně proměnila a české letectvo by se chtělo více podílet na aliančních operacích nad státy typu Sýrie, Libye apod, pak je F-35A pro AČR určitě ideální volbou. Ze všech nabízených řešení má program F-35 patrně největší potenciál rozvoje do budoucna, navíc umožní mnohem širší interoperabilitu s našimi západními aliančními spojenci, kteří F-35A/B rovněž zavádějí do výzbroje. Zároveň je ale nutné poukázat na skutečnost, že akvizice moderního stroje 5. generace si vynutí další investice do rozvoje a využití všech jeho schopností plus investice do zásadní modernizace potřebné infrastruktury. Tyto finanční prostředky pak zřejmě budou chybět při přezbrojení pozemního vojska, kde nás čekají další poměrně nákladné akviziční projekty.
Konec konců, silná kritika celého programu F-35 nyní přichází i ze samotných USA a je vůbec otázkou, jaká budoucnost nakonec čeká tento letoun ve světle různých prohlášení ze země za velkou louží. Vojáci jsou podle svých slov s bojovými schopnostmi letadla jako takového spokojení, F-35 jsou však provozně drahé, méně dostupné a chybí náhradní díly. Ve vzduchu tak visí další snížení počtu nakupovaných F-35 a přesměrování pozornosti na novou generaci pilotovaných a nepilotovaných letadel. Čili podtrženo a sečteno, akvizice F-35A pro AČR vzbuzuje už nyní silné kontroverze a vše není rozhodně tak růžové a jednoduché, jak se může jevit od různých „odborníků“ na diskusních fórech.
F-35A je chápán především jako útočný letoun s řadou unikátních schopností, jenž v konfiguraci zvané „Beast Mode“ dokáže kromě výzbroje v pumovnici nést značné množství výzbroje i na externích podech, a to až do celkové hmotnosti přes 8 tun. Podle některých zpráv od evropských uživatelů však není úplně vhodný k plnění hotovostních úkolů QRA, kdy mu i při „čisté“ konfiguraci v oblasti transsonických a nadzvukových rychlostí rychle dochází dech. Nizozemští piloti dokonce tvrdí, že v tomto parametru je i starý F-16 vhodnější. Zda tomu tak skutečně je či není, nedokáže autor posoudit. (foto: Airman 1st Class Aspen Reid)
O výběru nerozhodne armáda, nýbrž politici
Jak už bylo zmíněno v úvodu článku, ministerstvo obrany ustanovilo odbornou komisi, která by měla do konce letošního roku představit politikům své doporučení ohledně pokračování nadzvuku v ČR. Je však velmi naivní se domnívat, že tato komise přinese preferenci nějakého zcela konkrétního typu. Její závěr se bude s pravděpodobností hraničící s jistotou nést v obecné rovině a komise zřejmě doporučí řešení ve smyslu celkového počtu potřebných strojů, jejich výkonových parametrů, operačních potřeb, a případně, které typy by takto nastavené požadavky splňovaly. Konkrétní rozhodnutí tak nakonec zcela určitě učiní až politická reprezentace na základě oficiálních nabídek oslovených výrobců a zřejmě i podílu zapojení českého leteckého průmyslu. Ostatně není se ani čemu divit, otázka zabezpečení vzdušného prostoru ČR a další směřování nadzvukového letectva je otázkou vojensko-politickou, navíc půjde v celkovém objemu zřejmě o největší akvizici v novodobé historii AČR. Tomu také budou odpovídat lobbistické tlaky a novému ministru obrany určitě není co závidět.
Každopádně už nyní je nanejvýš jisté, že hlavní lobbistický střet se odehraje mezi zastánci švédského řešení ve formě provozu platformy Gripen, a to jak dosavadní verze, nebo nové generace, a dále zastánci přechodu na americkou platformu F-16 či dokonce F-35. Ještě před pár lety se zdálo, že pozice Saabu je v ČR neotřesitelná, jenže časy se mění. Po řekněme překvapivé a nákladné akvizici systému H-1 pro vrtulníkové letectvo totiž vycítil svou šanci i americký výrobce Lockheed Martin a je velmi pravděpodobné, že svou chybu z let 2002-2004, kdy laxním a samolibým způsobem nabízel olétané stroje z pouště, již nebude chtít opakovat.
Nezbývá tedy než doufat, že nakonec dojde k výběru alespoň takové varianty pokračování nadzvuku, která posune české taktické letectvo opět o nějaký kus dál, ať již po stránce kvality, či kvantity. Dosavadní provoz pouze 14-ti nadzvukových letounů je totiž zcela na hraně operačních schopností zabezpečit veškeré úkoly, které jsou na taktické letectvo VzS AČR kladeny, o zahraničních misích ani nemluvě. Nechme se tedy po volbách překvapit.
Autor textu: Aleš Hottmar, czechairforce.com, korektura Radim Špalek – s výhradami o poznámkách a subjektivnímu hodnocení systému H-1 autorem, aneb redakční „souboj“ na toto ožehavé téma „coming soon“ :o)))
Velké poděkování si zaslouží známý umělecký fotograf Stanislav Petera za svolení publikovat některé jeho fotografie v obou dílech. Standovu uměleckou a naprosto originální tvorbu je možno shlédnout na jeho webu www.stanislavpetera.com. A poděkování samozřejmě patří i prap. Martinu Královi z 21. zTL za možnost publikovat jeho fotografie, přičemž Martinovu tvorbu můžete sledovat na jeho facebookovém profilu Air &Camera https://www.facebook.com/AIR.a.CAMERA
Autor by chtěl zároveň vyvrátit fámy, že dostal od všech výrobců tučně zaplaceno v Eurech a US dolarech, což je samozřejmě špinavá pomluva, a navíc ta částka vůbec nesouhlasí :o))) Zároveň čestně prohlašuje, že veškeré informace obsažené v článku pocházejí z otevřených zdrojů, nebo zpravodajských informací KGB, GRU a Stasi.
Není asi žádným tajemstvím, že především létající personál preferuje výkonnější platformu, než jsou dosavadní Gripeny C/D, a přechodu na 5. generaci by se určitě nikdo z pilotů nebránil. Naopak pozemní personál chce spíše zůstat u jednoduchého Gripenu a zavedení F-35A je pro něj tak trochu noční můrou. Kdo sledoval odlet italského F-35A z Mošnova a rojení techniků na stojánce, určitě pochopí. (foto: prap. Martin Král, 21. zTL Čáslav)
Budoucnost českého nadzvukového letectva po roce 2027 je zatím zahalena mlhou a pološerem zapadajícího slunce. O tom, jaký bude jeho nový úsvit, rozhodne až politická reprezentace, vzešlá z letošních podzimních parlamentních voleb. Zatím se zdá, že na čáslavskou dráhu 31 budou dosedat buď opět švédské Gripeny, nebo americké stroje F-16 či F-35. Každá varianta, představená v dvoudílném článku, má své výhody a nevýhody, jež se autor snažil alespoň zevrubně popsat. Jaké řešení nakonec zvítězí si autor vůbec netroufá odhadnout. (foto: Stanislav Petera, www.stanislavpetera.com)
(úvodní foto: Airman 1st Class Dwane R. Young, Nellis AFB Public Affairs)
Zdroje:
Archív redakce czechairforce.com
Články a aktuality na webu czechairforce.com
Oficiální stránky AČR, www.army.cz
A Long Life for the Spanish EUROFIGHTER, autor Esteban Villarejo, https://euro-sd.com/2019/06/articles/13666/a-long-life-for-the-spanish-eurofighter/
LOCKHEED MARTIN CONFIDENT IN CZECH REPUBLIC FIGHTER EFFORT, https://www.key.aero/article/lockheed-martin-confident-czech-republic-fighter-effort?utm_content=178987105&utm_medium=social&utm_source=twitter&hss_channel=tw-3063891275
FRENCH RAFALES AND SWEDISH GRIPENS TRAIN TOGETHER, autor Matteo Sanzani, https://www.blogbeforeflight.net/2018/09/french-rafales-swedish-gripens-train-together-bernadotte-exercise.html
French Rafale F3R boasts new Meteor “game-changer” missile, autor Clement Charpentreau, https://www.aerotime.aero/27407-french-rafale-f3r-boasts-new-meteor-game-changer-missile
Swiss decision rolls in F-35’s favour, autor CORPORAL FRISK, https://corporalfrisk.com/2021/07/03/swiss-decision-rolls-in-f-35s-favour/
Make-or-Break Time for the F-35, autor John A. Tirpak, https://www.airforcemag.com/article/make-or-break-time-for-the-f-35/
Når Norge drar ut med F-35 trenger de over dobbelt så mye folk som med F-16, F-35 er et ressurskrevende kampfly, autoři PER ERLIEN DALLØKKEN a EIRIK HELLAND URKE, https://www.tu.no/artikler/nar-norge-drar-ut-med-f-35-trenger-de-over-dobbelt-sa-mye-folk-som-med-f-16/486789
Safe from sound? AFRL experts collect data inside hardened aircraft shelters around the Word, autor Gina Marie Giardina, Air Force Research Laboratory, https://www.aflcmc.af.mil/News/Article-Display/Article/2001480/safe-from-sound-afrl-experts-collect-data-inside-hardened-aircraft-shelters-aro/
Hardened aircraft shelters in the Netherlands suitable for F-35 aircraft, https://www.nlr.org/news/hardened-aircraft-shelters-on-air-force-bases-in-the-netherlands-suitable-for-f-35-aircraft/
F-35 pro Česko by byly levnější, než se zdá, říká viceprezident firmy Lockheed Martin. Ta americká letadla nabízí v Evropě, autor Martin Ehl, https://archiv.hn.cz/c1-66979400-f-35-pro-cesko-by-byly-levnejsi-nez-se-zda-rika-viceprezident-firmy-lockheed-martin-ta-americka-letadla-nabizi-v-evrope
(aktualizace: 13. 12. 2021)
