Letecká válka nad Ukrajinou aneb „S trojzubcem proti medvědovi“ 4.část

12. 3. 202320. 9. 2024 Radim Špalek 6914 Views MiG-29, Su-27/30/35

Část čtvrtá / Žhavé nebe Ukrajiny.

Čtvrtou částí „Žhavé nebe Ukrajiny“ navazujeme na předchozí díl „Duch Kyjeva“, ve kterém jsme se začali věnovat popisu leteckých operací nad Ukrajinou z pohledu PSU a VKS RF v počátečním období války a dále jsme se pokusili přiblížit činnost ukrajinských stíhačů postupně až k boji proti UAV Šáhid-131/Geran 1 a Šáhid-136/Geran-2 na podzim 2022. V tomto díle budeme pokračovat zejména popisem operací VKS RF na začátku invaze při jejich neúspěšném pokusu o eliminaci PSU, ať již letecké nebo pozemní složky, zároveň si přiblížíme aktivitu pozemní PVO na obou stranách konfliktu a postupně se dostaneme až k ruské ofenzívě proti ukrajinské kritické infrastruktuře, která ve skutečnosti představuje teror proti všem civilním obyvatelům Ukrajiny. Na závěr pak přijde stručné shrnutí poznatků z prvního roku bojů a malé okénko do budoucnosti taktického letectva PSU.

Operace VKS RF na začátku invaze – neúspěšný pokus o zničení PSU

Na začátku konfliktu ruské „frontové bombardéry“ Suchoj Su-34 , stíhací-bombardovací Su-30SM a stíhací a víceúčelové Su-35S prováděly kolem 140 letů denně, přičemž své mise OCA a úderné akce proti pozemním cílům vedly až do vzdálenosti 300 km uvnitř ukrajinského území ve výškách mezi 3 600 a 9 000 m. Během prvních tří dnů, mezi 24. až 26. únorem, byly primárními cíli těchto úderů VKS RF lokalizované objekty ukrajinské protivzdušné obrany (PVO). Více než 100 stacionárních radarových zařízení dlouhého dosahu, základen, muničních skladů a pozic obsazených mobilními systémy PLRK dlouhého (S-300 různých verzí) a středního dosahu (Buk-M1), přičemž byla napadena hlavně stanoviště podél tras, které měly být využívány pro vrtulníkové výsadky, jako byl například ten nejznámější a také největší vedený na letiště v Hostomelu SZ od Kyjeva, nebo zatím méně publikovaný, a myšlený pravděpodobně hlavně jako diverzní, do okolí letecké základny Vasylkiv.

Pozoruhodné je, že všechny údery střední a vysoké intenzity byly vedeny proti předem určeným místům, které byly zřejmě podrobně zmapovány ruskými letouny Su-24MR. PSU pozorovaly, že tyto průzkumné stroje neustále létaly dva až čtyři lety denně na středních až vysokých letových hladinách podél ukrajinských hranic, a to od začátku února až do konce dubna 2022.

Třístivotrhavé-zápalné pumy OFZAB-500, které byly nalezeny v Černihivu poblíž místa sestřelu Su-34 „červená 24“ RF-81879. Tato „Suška“ ze stavu 2. GSAP byla zasažena zřejmě i s plným nákladem pum prvky ukrajinské PVO přímo nad městem Černihiv dne 5. března 2022 v cca 12:40 hod., přičemž posádka se z neovladatelného stroje katapultovala. Zatímco pilot 1. tř., náčelník letecké palebné a taktické přípravy 2. GSAP mjr. Alexander Vasiljevič Krasnojarcev byl po dopadu na zem se zraněním zajat ukrajinskými vojáky, tak navigátor mjr. Konstantin Vladimirovič Krivolapov vystřelení nepřežil a zařadil se tak do dlouhé řady „šturmanů“, které katapultáž z Su-34 nejen nezachránila, ale naopak pravděpodobně stála život (v této souvislosti se spekuluje o možné systémové chybě v případě katapultážní sekvence). Stálou základnou 2. GSAP v Rusku je letiště Čeljabinsk-Šagol, během invaze na Ukrajinu však jednotka působila z detašmánu. (Foto archiv autora via ZSU)

Na horních záběrech vidíme, jak mise ruského Su-34 proti Ukrajině začíná, a na spodní fotografii pak můžeme sledovat, jak končí… Záběr výše z propagačního videa RT zachycuje Su-34 bortového čísla „červená 24“ RF-81879 ze stavu 2. GSAP, který startuje ověšěný osmi pumami OFZAB-500, tedy podobným „nákladem“, který měl pravděpodobně i při svém posledním letu 5. března 2022, kdy byl sestřelen nad Černihivem ukrajinskou PVO. Jako první je pak fotografie stejného přistávajícího Fullbacku ještě před válkou. (Foto archiv autora via VKS RF a RT)

Vrak stroje RF-81879 po dopadu mezi obytnou zástavbu v Černihivu, kde je dobře identifikovatelná číslice „červená 24“ na SOP a na druhé fotografii je pak pilot mjr. Alexander Krasnojarcev, krátce poté co byl po úspěšné katapultáži zadržen a ošetřen ukrajinskými vojáky. Ukrajinská oblastní prokuratura v Černihivu přitom uvádí, že ještě předtím, než byl dopaden, měl během pokusu o únik z místa přistání zastřelit neozbrojeného civilistu, který jej objevil na svém pozemku. Těžko říci, proč ruský pilot vyhodnotil civilní osobu jako hrozbu, ale v každém případě měl štěstí v tom, že trestní řízení proti němu bude vedeno již v jeho nepřítomnosti, protože byl vyměněn za zajaté ukrajinské piloty, jejichž jména nebyla zatím zveřejněna. (Foto archiv autora via ZSU)

Stroje Su-34 prováděly od začátku invaze do konce dubna většinu úderů za pomoci klasických „železných“ pum – trhavých FAB-500, tříštivotrhavých OFAB-250 nebo méně obvyklých tříštivotrhavých-zápalných OFZAB-500 (které byly nalezeny například u Su-34 bortové číslo „červená 24“ RF-81879 od 2. GSAP, z domácí základny Čeljabinsk-Šagol, sestřeleného nad Černihivem dne 5. března). Fullbacky, které byly leckdy ověšené pumami na závěsnících a vícenásobných adaptérech jako pomyslné „vánoční stromečky“, v tomto prvním týdnu obvykle operovaly ve středních výškách kolem 3 600 m. Většinu těchto útoků ve středních výškách za denního světla prováděly jednotlivé letouny, přičemž méně než 25 % úderů provedly dvojice nebo větší formace. Nebyl přitom zaznamenán žádný útok, který by zahrnoval více než šest letadel v jednom úderném balíku. To přispělo k rozporuplným výsledkům zničení nebo alespoň dostatečného poškození přidělených cílů a poté ještě navíc k neefektivnímu vyhodnocování bojových škod BDA (Battle damage assessment), což znamenalo, že následné opakované údery na nedostatečně vyřazené cíle byly prováděny jen zřídka.

Nicméně taktické nálety letounů VKS RF byly efektivní na jihu, kde v případě kombinace s použitím střel s plochou dráhou letu 3M14 Kalibr odpalovaných z lodí a ponorek ČMF, a Ch-101 a Ch-555 odpalovaných ze strategických bombardérů Tu-95MS a Tu-160 povětšinou operujících v bezpečné vzdálenosti nad Kaspickým mořem, tak tyto útoky silně eliminovaly omezené kapacity ukrajinského letectva, námořnictva a PVO rozmístěné v Chersonské a Záporožské oblasti. Většinu zasažených cílů však tvořily statické radary a stanoviště již poměrně zastaralých PLRK S-125 Něva/Pečora (SA-3 Goa), přičemž vážnější ztráty představovaly poškození a zničení cenných mobilních systémů S-300PS/PT, které byly leckdy překvapeny ve svém postavení, a buď nedostaly včasné varování na to, aby se mohly přesunout, nebo naopak uvízly na cestě v důsledku poruch a nedostatku náhradních dílů.

Mnohdy se stala cílem ruských leteckých útoků i čistě civilní zástavba, jak dobře dokládají výše uvedené fotografie, které zachycují příslušníky ukrajinské pyrotechnické služby dne 23. června 2022 na značně poničeném sídlišti Saltivka v Charkivu, kde odstraňovali nalezenou nevybuchlou trhavou pumu FAB-500. (Foto archiv autora via ZSU)

K ruskému úspěchu na jihu určitě přispěl i fakt, že pozemní jednotky ZSU byly částečně ochromeny zradou zdejších rezidentur tajné služby SBU a částí velících struktur samotné ukrajinské armády, které měly a mohly zavčasu rozhodnout minimálně o zničení mostů přes Dněpr (např. známý Antonovský most u Chersonu) a vybudování případné hloubkové obrany u Kachovské přehrady, která se samozřejmě před postupem ruských invazních vojsk odstřelit dala, ale škody by byly nedozírné, nehledě na bezpečnost provozu největší jaderné elektrárny v Evropě, která leží na toku Dněpru u Enerhodaru v Záporožské oblasti. Ať tak, či onak, Dněpr jako výhodná přírodní překážka nebyl na svém dolním toku pro vybudování obrany ZSU využit a po vyklizení a pádu Chersonu se podařilo postupující jednotky agresorů zastavit až před Mykolaivem, respektive u Voznesensku, při pokusu provést výsadkem obchvat a následné obklíčení města s finálním cílem Oděsa. Tento plán se naštěstí nepovedl a my se mu budeme věnovat v jiném díle, který se zaměří právě na události v klíčových dnech první poloviny března 2022.

Su-24M „bílá 20“ v digitální šedé kamufláži patřící 7. BrTA z domovské základny Starokostiantyniv zachycená v nízkém letu, tedy v profilu, pro který byl tento stroj původně konstruován a PSU této vlastnosti od 24. února hojně využívá. Na záběru, který vznikl ještě před začátkem ruské invaze na Ukrajinu v loňském roce, je letoun podvěšen čtveřicí raketnic B-8M1 pro 80 mm neřízené střely S-8, což je však u Su-24 ve skutečnosti méně častá výzbrojní varianta. V akcích proti agresorovi jsou nejvíce využívány různé druhy pum nebo byly zaznamenány třeba také naváděné protizemní střely Ch-25MR. (Foto SU-24M „bílá 20“ archiv autora via The Military Watch – Dmytryj Muravskyj)

Záběry na následující straně zachycují jiný ukrajinský Su-24M v tmavě šedém nátěru s množstvím rychloidentifikačních prvků v národních žluto-modrých barvách. Typické je použití žluto-modré kombinace v horizontálním dělení na přídavných nádržích PTB-3000 nebo na směrovce. Na fotografii je také dobře vidět, že minimálně žlutá je i spodní část trupu. PSU se tak snaží zabránit palbě vojáků ZSU na vlastní letouny, zvlášť poté co bylo VKS RF nuceno díky ztrátám ve flotile Su-34 nasadit pro údery na pozemní cíle i vlastní stroje Su-24M, i když je možné, že je využívají zejména jednotky PMC Wagner v oblasti Bachmutu, což potvrzuje sestřel Su-24M „modrá 48“ RF-93798 z 2. prosince 2022, při kterém získala vstupenky na Kobzonův koncert posádka bývalých příslušníků vojenského letectva v záloze – pilot Alexander Antonov a navigátor Vladimir Nikišin.

„Muzikanti“ disponují vlastními leteckými jednotkami, které používají typy jako Su-25, Su-24 nebo třeba vrtulníky Mi-8, pro něž jsou verbováni zejména bývalí vojenští piloti z Ruska nebo Běloruska. Ovšem zpět k tmavě šedé ukrajinské Su-24M. Podle všeho to vypadá, že v tomto zbarvení jsou uváděny do provozu stroje reaktivované na základě urgentní potřeby PSU po 24. únoru 2022, protože intenzivní bojová činnost 7. BrTA vedená od počátku konfliktu, viz například rychlý a úspěšný úder brzděnými pumami na RWY letiště Hostomel a invazní jednotky hned první den ruské agrese, s sebou nese nemalé zaznamenané ztráty ukrajinských Fencerů. K únoru 2023 dosahují cca 13 letounů (z toho 12 sestřelených a 1 zničený na letišti Voznesensk, kde však není zatím 100 % jisté, zda byl v době zásahu letuschopný). Pozadí za tmavě šedým Su-24M, u kterého je připraven spouštěcí zdroj APA-5, zřejmě na podvozku Ural-375D, je jako tradičně zaretušováno kvůli OPSEC a ze stejného důvodu jsou na trupu a SOP skryta taktická čísla za dodatečně přidané symboly, které na letounu ve skutečnosti samozřejmě nejsou. Pouze znak černého draka se žluto-modrými konci křídel na vstupech vzduchu do motoru (viz detail z jiného Fenceru níže) je autentický a zaznamenaný na více Su-24M u 7. BrTA, hlavně těch v původním světle šedém nátěru, který byl používán před příchodem „digitální“ kamuflážní éry. (Foto archiv autora via 7. BrTA PSU)

Ruské stíhačky Su-35S a Su-30SM prováděly během prvních tří dnů tohoto konfliktu četné CAP ve výškách kolem 9 000 m s cílem podpořit a ochránit ostatní úderné stroje VKS RF a VMF RF, které operovaly ve středních výškách, jak již bylo uvedeno výše. Zaznamenaly přitom několik úspěchů ve vzduchu proti ukrajinským stíhačkám Mig-29, Su-27 a také proti nízko letícím útočným letounům Su-24 a bitevním Su-25, které prováděly údery neřízenými raketami a pumami proti konvojům VSRF jak na kyjevském směru, tak v případu Su-25 také na jihu Ukrajiny u Nova Kachovky a Chersonu, kde se 299. BrTA ze základny Mykolaiv-Kulbakino (a hlavně i dalších detašovaných ploch) snažila v prvních dnech konfliktu heroicky, a za cenu značných vlastních ztrát, zastavit nebo alespoň zpomalit postupující kolony ruských vojsk na silnicích směrem na sever do nitra Ukrajiny a získat tak čas pro vlastní pozemní síly na vybudování obrany. Není bez zajímavosti, že 4. března 2022 byla samotná základna 299. BrTA v Kulbakinu obsazena postupujícími jednotkami VSRF, ale ještě téhož dne se ji povedlo díky rychlému a rozhodnému protiútoku ukrajinské armády získat zpět.

Su-25M1 „modrá 49“ ze stavu 299. BrTA na domácí základně Mykolaiv-Kulbakino byl sestřelen během pokusů o zastavení postupujících kolon ruské armády u Nova Kachovky dne 26. února 2022 (jiný zdroj uvádí místo poblíž Antonovského mostu u Chersonu a posouvá datum sestřelu až na 27. února 2022). Pilotem tohoto „havrana“ byl npor. Andrej Maksimov, který se z letounu katapultoval a byl následně na zemi zajatý ruskými vojáky, aby se později během výměny zajatců vrátil zpět na Ukrajinu. Záběry na trosky Su-25M1, ležící v poli nedaleko silnice na vyvýšeném náspu, byly zveřejněny koncem května 2022 a je z nich patrné, že na počátku konfliktu nosily „hrábě“ od 299. BrTA nejčastěji výzbroj v podobě 2-4 ks raketnic B-8M1 pro 80 mm neřízené protizemní střely S-8, které byly nalezeny na místě dopadu, v kombinaci s dvojicí „baků“ PTB-800. Bohužel během těchto pokusů o útoky na techniku protivníka přesně mířenou palbou neřízenými raketami utrpěla 299. BrTA citelné ztráty (o intenzitě nasazení od 24. února do 3. března 2022 svědčí to, že jednotka ztratila minimálně sedm Su-25M1, přičemž šest pilotů zahynulo a jeden byl zajat). Musela proto později přejít během podpory vlastních pozemních jednotek ZSU na taktiku odpalu výzbroje ze stoupání v dostatečném odstupu od cíle, což ostatně ze stejného důvodu začaly praktikovat i jednotky VKS RF vyzbrojené stejnými „šturmoviky“ ve verzi Su-25SM. Su-25M1 „modrá 49“, původně uskladněný v leteckém opravárenském závodě Jevpatorija na Krymu, byl v roce 2014 evakuován před ruským obsazením do ZDARZ v Záporoží a následně jej v roce 2015 předali jako „modrou 09“ ke 299. BrTA. Počátkem roku 2016 bylo jeho taktické číslo změněno na „modrou 49“, protože jednotka přestala používat číselnou řadu „0x“ poté, co bylo pět „havranů“ z této řady ztraceno v boji nebo při nehodách v letech 2014-2015. (Foto Su-25M1 „modrá 49“ archiv autora via The Military Watch / Sergej Smolencev a foto npor. Andreje Maksimova archiv autora via The Military Watch)

Pěkný noční záběr na Su-25M1K „modrá 16“ ze stavu 299. BrTA na základně Mykolaiv-Kulbakino, na kterém vynikne světlejší provedení digitální kamufláže bez tmavě šedé, což je nejlepší vnější rozpoznávací znak mezi modernizovanými variantami M1 a M1K. Letoun je podvěšen „baky“ PTB-800, raketnicemi B-8M1 pro 80 mm neřízené protizemní střely S-8 a třístivotrhavými pumami OFAB-250-270. (Foto archiv autora via The Military Watch / Chris Lofting)

Záběr zveřejněný 7. srpna 2022 zachycuje skupinu pilotů 299. BrTA na neznámé detašované základně před Su-25M1K, jehož bortové číslo je jako obvykle na fotografii zaretušované, ale zřejmě by mohlo jít o „modrou 32“. Na ústroji pilotů si můžeme všimnout typických padákových postrojů, které nosí „žokejové“ bitevních „havranů“ standardně před nástupem do letounu. Různorodé jsou také kombinézy, od zelených, přes maskovací vzory až po světle hnědou, zjevně podle preferencí každého pilota. Část příslušníků 299. BrTA má nasazenu starší pilotní helmu sovětské provenience ZŠ-5, jako pilot v popředí otočený zády, zatímco jeho kolega vpravo má novější model ZŠ-7. Je zajímavé, že mnoho (ne-li všechny) provozované dvoumístné „spárky“ Su-25UB/UBM1/UBM1K zřejmě přežily první měsíc operací a jsou umístěny na západní Ukrajině, kde byly spatřeny v letu. Zdá se, že nejsou používány v bojových operacích na frontě a jsou drženy v záloze. V kombinaci s počtem operačních jednomístných „sóláků“ Su-25/M1/M1K, které byly zaznamenány v bojích na začátku září, to naznačuje, že PSU stále disponuje nejméně třetinou flotily „havranů“, kterou mělo na začátku války – tedy ne méně než 10-15 operačními stroji. A to navzdory tomu, že na základě nároků ruské strany by měla být 299. BrTA bez všech strojů již minimálně dvakrát … K podrobnějšímu popisu bojových operací 299. BrTA v právě probíhajícím konfliktu a její historii se ještě vrátíme samostatným článkem „Havrani s trojzubcem“. (Foto archiv autora via 299. BrTA PSU)

Čelní pohled na ruský Su-35S VKS RF na základně Belbek na Krymu. Mohlo by se jednat o jeden z Su-35S patřících 23. IAP, které se v Belbeku objevily na detašmánu ze své domácí základny Dzemgi (Chabarovský kraj na Dálném východě). „Suška“ je podvěšena dvojicí PLŘS dlouhého dosahu R-37M na centrálních bodech skrytých za přední podvozkovou nohou. Dále párem PLŘS středního dosahu R-77-1 na závěsnících pod vstupy vzduchu do motorů. Na vnější dvojici závěsných bodů jsou PLŘS krátkého dosahu s IČ naváděním R-73 a na levém vnitřním pylonu je protiradiolokační střela Ch-31P (možná v modernější variantě „PM“). (Foto archiv autora via MO RF)

Ukrajinští piloti ve svých rozhovorech, které zaznamenal institut RUSI, potvrzují, že ruské stíhací a víceúčelové letouny Su-30SM a Su-35S zcela převyšují ukrajinské stroje Mig-29 a Su-27 v schopnosti boje BVR a na technické úrovni v mnoha parametrech, což je vzhledem k rozdílnému datu vzniku těchto letadel, jejich elektronickému vybavení a dostupné výzbroji, zcela logické. Klíčovým faktorem jsou zejména výkony radarů ruských stíhaček N011M Bars (Su-30SM) a N035 Irbis-E (Su-35S), u kterých můžeme mluvit jak o lepších parametrech „look-down“ a „shoot down“, které jsou tolik důležité pro boj s nízkoletícími cíli na pozadí země, tak i mnohem větším výkonu a dosahu, které jim umožňují schopnost účinného rozpoznání cílů pro aktivně naváděné moderní PLŘS středního dosahu R-77-1 (což je v podstatě ruský ekvivalent pro západní PLŘS AIM-120 AMRRAM) nebo dalekého dosahu R-37M, dříve a na mnohem větších vzdálenostech než u radiolokátorů ukrajinských strojů Mig-29 a Su-27, které navíc používají hlavně poloaktivně naváděné PLŘS středního dosahu R-27R/ER a pouze ojediněle poloaktivně naváděné PLŘS středního dosahu s IČ hlavicí R-27T/ET.

V průběhu války se ruským stíhačům často dařilo dosáhnout radarového zaměření a odpálení PLŘS středního dosahu R-77-1 na ukrajinské stroje ze vzdálenosti přes 100 km. Přestože takové střely mají nízkou pravděpodobnost zásahu, tak nutí ukrajinské piloty k zahájení obranných manévrů a neumožňují jim pokračovat v útoku na ruské letouny. Navíc v těchto případech hrozí riziko, že i přes značnou vzdálenost odpalu, který se nachází na hraně vlastního účinného dostřelu PLŘS, může dojít ke šťastnému zásahu, což se podle slov ukrajinský pilotů také zřejmě několikrát stalo s negativními důsledky pro jejich kolegy. Kromě toho aktivní radarový vyhledávač (seeker) střely R-77-1 v kombinaci s moderními RL N011M Bars a N035 Irbis-E, dává ruským stíhačům možnost odpalovat PLŘS v režimu sledování cíle během skenování TWS (Track while scan), což znamená, že ukrajinští piloti pravděpodobně nedostanou varování od svých radarových přijímačů (RWR), že byly odpáleny, až do doby, kdy se samotná střela aktivuje několik sekund předtím, než najde svůj cíl. Naproti tomu starší PLŘS pro BVR R-27R/ER, kterými jsou ukrajinské Migy-29 a Su-27 v drtivé většině vyzbrojeny, vyžadují neustálé sledování cíle STT (Single target track), které musí být udržováno vlastním radiolokátorem odpalujícího stíhače po celou dobu letu rakety k cíli. To v reálu znamená, že ruští piloti obdrží varování od RWR, už když na ně ukrajinský letoun vypustí radarem naváděnou PLŘS, a pokud ukrajinský stíhač, byť jen na chvíli ztratí schopnost tuto raketu kontinuálně navádět, a to z důvodu vlastního manévrování cíle, elektronického rušení nebo nasazení protiopatření, pak střela svůj cíl logicky mine.

Mig-29 ze stavu 40. BrTA ve Vasylkivu, což dokládá černý symbol „Ghost of Kyiv / Duch Kyjeva“, který je vidět na přídi a jednotka si jej vysloužila za tvrdé boje na počátku konfliktu, kdy bránila právě hlavní město Ukrajiny a přilehlé správní oblasti. „Devětadvacítka“ je podvěšena obvyklou výzbrojí pro mise A2A – 2x PLŘS středního dosahu s poloaktivním radarovým naváděním R-27R a 4x PLŘS krátkého dosahu s IČ naváděním R-73. Taktická čísla na sacím kanálu vzduchu do motoru a vrcholu SOP jsou záměrně retušovány, stejně jako pozadí za letounem, aby nebylo možné identifikovat aktuální operační základnu, protože PSU působí od začátku konfliktu rozptýleně z mnoha detašovaných ploch, aby zabránilo možné likvidaci většího počtu vlastních letuschopných strojů při možném ruském útoku. (Foto archiv autora via 40.BrTA PSU)

Tento hluboce nerovný výkon radarů a PLŘS v porovnání s ruskými stíhačkami, stejně jako početní převaha, která byla v některých případech údajně až v poměru 15:2 ve prospěch letadel VKS RF, tak nutila ukrajinské piloty létat extrémně nízko, aby se pokusili využít radarového stínu u země, maskování pomocí terénu, přírodních překážek a přiblížit se tak dostatečně blízko k ruským strojům, aby mohli vést svou palbu. To bylo samozřejmě velmi nebezpečné a létání nízko nad zemí ještě více zvyšovalo rozdíl mezi efektivním dosahem ruských a ukrajinských PLŘS , který se ještě více prohloubil, protože ruské letouny se pohybovaly na vyšších rychlostech a ve velkých výškách, což dodávalo jejich střelám mnohem větší počáteční energii pro následnou možnost manévru i dosahu.

Navzdory všem těmto nevýhodám se agresivní ukrajinská taktika s využitím létání v extrémně nízké výšce přesto částečně osvědčila. V prvních dnech ruské invaze vedla k několika nárokům úspěšných zásahů a pravděpodobným sestřelům ruských letadel a vrtulníků, přestože na druhou stranu byla část ukrajinských Mig-29, Su-27 a v ojedinělých případech i L-39C sestřelena nebo poškozena během těchto akcí. Po prvních třech dnech poměrně intenzivních střetů přímo nad Ukrajinou, nastala u VKS RF signifikantní pauza v provádění útočných a ofenzivních akcích hluboko za ukrajinské linie, která trvala několik dní. V druhé polovině prvního týdne konfliktu místo toho dvojice Su-34 a Su-35S prováděly četné hlídkové lety proti předpokládaným zbylým ukrajinským radarům a základnám PVO s použitím řízených protizemních a protiradarových střel jako Ch-31P, Ch-58 a Ch-59.

Dvojice modernizovaných „Sušek“ stavu 831. BrTA v Myrhorodu. Vedoucím je „spárka“ Su-27UB1M „modrá 71“ a vedeným pak „sólák“ Su-27P1M „modrá 58“. Tento upgrade, týkající se hlavně úpravy radionavigačního vybavení na standard mezinárodních civilních a vojenských norem, byl schválen k realizaci 5. srpna 2014. Základem modernizačního balíčku se stala prototypová zástavba z dílny Záporožského státního leteckého opravárenského závodu (ZDARZ), která byla zkušebně testována od srpna 2012 na „spárce“ Su-27UB „modrá 71“. Součástí objednaných prací pro ukrajinské Flankery, ale nakonec nebyly všechny části, které obsahoval tento původní koncept. Vynechána byla zřejmě instalace nového střeleckého počítače VOK-27, naproti tomu se objevil třeba zapisovač letových údajů typu BUR-4-1-10-01. Modernizované Su-27 měly následně nést označení odvozené od původní verze. Takže ze Su-27S se měly stát Su-27S1M, ze Su-27P pak Su-27P1M a „spárky“ Su-27UB čekalo přeznačení na Su-27UB1M, respektive Su-27UP na Su-27UP1M. Jako první opustily brány závodu ZDARZ dva Flankery, které si 14. října 2015 převzala během slavnostního ceremoniálu 831. BrTA a následně odlétly na její domácí základnu v Myrhorodu. Jednalo se o výše zmíněnou „spárku“ Su-27UB1M „modrá 71“ a společně s ní byl předán i „sólák“ Su-27P1M „modrá 58“, který se do závodu ZDARZ dostal v říjnu 2014 a jeho předchozím provozovatelem byla 39. oaeTA (od 1. ledna 2018 se tato samostatná letka taktického letectva transformovala na dnešní 39. BrTA s domácí základnou v Ozerne u Žytomyru).

Oba stroje byly v následujících letech hojně využívány k propagaci PSU v rámci různých zahraničních airshow, kterých se účastnil display team 831. BrTA. Od původních Flankerů lze modernizované Su-27S1M/P1M/UB1M/UP1M vizuálně identifikovat pouze díky instalaci bílé antény satelitní navigace na hřbetu trupu, přímo za pilotní kabinou. V roce 2019 provozovaly PSU celkem minimálně 9 upravených „Sušek“ – 831. BrTA měla 5 ks Su-27P1M, 2 ks Su-27UB1M a 39. BrTA pak 2 ks Su-27S1M. Tento počet se mohl do zahájení ruské invaze 24. února 2022 ještě zvýšit, protože ZDARZ zřejmě kontinuálně pokračoval v dalších modernizacích či přímo GO dlouhodobě odstavených strojů právě v rámci stále se zhoršující bezpečnostní situace státu. Horní záběr byl pořízen při odletu z CIAF v Hradci Králové 3. září 2018. Spodní fotografie pak pochází ze sólového vystoupení „Šedého vlka“ – plk. Oleksandra Jakoviče Oksančenka na airshow v polské Radomi 25. srpna 2018. Zajímavé je označení „V-1831M1“, které nese „spárka“ Su-27UB1M „modrá 71“ na trupu. „V“ značí „stíhač“, „1“ – první letka, „831“ – 831. BrTA, „M1“ – modernizován na standard „1M“. (Dvakrát foto Radim Špalek)

„Ikonický“ PLRK S-400 „Triumf“ kontra PSU …

Na začátku března 2022 se i ruská pozemní PVO stala rychle mnohem lépe koordinovanou a hrozba ze strany ruských PLRK s dlouhým dosahem S-400 „Triumf“ (SA-21 Growler), umístěných v Bělorusku a na Krymu, si vyžádala nutnost operací ukrajinských letounů a vrtulníků v již zmiňované extrémně nízké výšce nad terénem – nejlépe pod 30 m – při většině svých letů na severním Kyjevském a jižním Mykolaivském směru bojů. Nebezpečí ze strany těchto PLRK dlouhého dosahu bylo ještě znásobeno přítomností ruských mobilních 3D radarů proti nízkoletícím cílům pracujícím v pásmu S – 48Ja6-K1 „Podlet-K1“ v Bělorusku, kde sledoval část severní fronty a území Kyjeva, zatím další byly na jihu, aby pokrývaly Chersonský a Mykolaivský směr *1. Tyto mobilní radarové systémy byly zavedeny do ruské armády v roce 2018 a umožnily jí v tomto konfliktu sledovat pohyby ukrajinských letadel i vrtulníků ve výškách pouhých 5 m na vzdálenost údajně hodně přes 150 km *2. Vzhledem k způsobu fungování RL „Podlet-K1“, je však nepravděpodobné, že by byl schopen úspěšně dodávat údaje s vysokým rozlišením potřebné pro úspěšné navádění v koncové fázi proti nízkoletícím cílům až na takovéto vzdálenosti.

Zobrazení vozidel praporu vyzbrojeného PLRK S-400 „Triumf“ (SA-21 Growler). Tahač pro návěsový TEL 5P85TE2/5P85SE2 je BAZ-64022 6×6. Vozidla pro radiolokátory jsou na podvozku MZKT-7930 8×8. (Schéma www.armyrecognition.com)

Úspěchy, které při různých příležitostech zaznamenaly ukrajinské stíhací stroje Mig-29 a Su-27, operující téměř v režimu NOE (Nap of the earth), při „přepadech“ ruských strojů na CAP a úderných misích ve velkých výškách nad Ukrajinou během prvního týdne války v oblastech pokrytých právě RL „Podlet K-1“ by mohly znamenat, že systém poskytuje pouze schopnost sledování s relativně nízkým rozlišením. Na druhé straně to může jednoduše naznačovat špatné předávání informací o zjištěných cílech z kontrolního centra radiolokátoru na létající velitelské stanoviště Il-20M a dále na letouny předávající informace ze sítě pozemních stanic na hlídkující stíhače VKS RF. „Podlet-K1“ byl navržen právě tak, aby umožnil moderním PLRK jako je S-400 „Triumf“ (SA-21 Growler) vypálit své rakety dlouhého dosahu na zjištěný cíl, předávat aktualizované informace o pohybu cíle těmto střelám během letu, a tím je navádět na cíl dostatečně blízko, aby mohly detekovat a zaměřit daný stroj pomocí vlastního aktivního radaru během sestupné fáze letu ze své vysoké letové hladiny. Ukrajinská strana sama připisuje ztráty několika letounů střetům s raketami sytému S-400 při letu ve velmi malé výšce a na značných vzdálenostech od možné pozice samotného PLRK, což by proto mohlo naznačovat, že střely delšího dosahu vypálené těmito PLRK skutečně disponují schopností zaměřit se až na základě upřesnění údajů o poloze cíle v pozdější fázi letu, jak se dříve teoreticky předpokládalo. *3

Po prvním chaotickém týdnu invaze bylo stále zřejmější, že ruské pozemní síly mířící na Kyjev a Charkiv uvázly uprostřed zuřivých ukrajinských protiútoků, k nimž se navíc přidaly potíže s logistikou, které nutily pomalu postupující kolony zastavovat například kvůli nedostatku pohonných hmot. Plánovaný kombinovaný vrtulníkový výsadek s následným leteckým mostem pomocí dopravních Il-76 na letiště Hostomel byl za těžkých bojů odražen a zablokován ukrajinskými jednotkami rychlé reakce a zbytek ruských výsadkářů se musel místo bleskové akce zakopat a přizpůsobit novému prostředí a vleklému konfliktu. Ruské invazní síly však i nadále neměly žádný ucelený komunikační plán. Mnoho jednotek si nemohlo vyměňovat informace o tom, co se na jejich úseku děje se svými sousedy jednoduše proto, že nedokázaly navázat spojení. Nedocházelo mnohdy ani k změnám šifrovacích klíčů (pokud je jednotky vůbec používaly, protože často se komunikovalo v otevřené řeči nebo dokonce za pomoci mobilních telefonů). Mohl za to zřejmě i nedostatek vyškolených radistů, přičemž bylo zjištěno, že některé vysílačky obsahovaly čínské součástky, nebo byly přímo v Číně vyrobeny. Tyto přístroje většinou neumožňovaly potřebnou úroveň vojenského šifrování a navíc měly slabou nebo vůbec žádnou odolnost proti rušení.

Záběr na trojici TEL (Transport Erector Launcher) PLRK S-400 Triumf (SA-21 Growler) na podvozcích MAZ-79100 8×8 v palebném postavení během cvičných střeleb. Protiletadlová střela opouštějící kontejner je pravděpodobně 48N6E2 s dosahem až 200 km. Novější platformou TEL na podvozku 8×8, která je v posledních letech postupně zaváděna do výzbroje ruské armády, je 51P6A. Podle ruských zdrojů je střela 48N6E2 osazena poloaktivní radiolokační samonaváděcí hlavicí. Její motor pracuje 245 sekund a raketa přitom dosahuje maximální rychlosti po vyhoření paliva přibližně 7,1 M. Střela 48N6E2 by tak měla být schopná zachytit cíle až do výšky 27 000 m letící proti ní při příletu s rychlostmi do 2 800 m/s a na odletu v zadní polosféře do 1 475 m/s. Bojová hlavice rakety o hmotnosti 180 kg přitom má schopnost fungovat v několika režimech, přičemž jednou z nich je vícebodová iniciace, která směruje fragmentované části směrem na cíl. (Foto archiv autora via MO RF)

Rozvinutá sestava mobilního 3D radaru pracujícího v pásmu S (2-4 GHz) – 48Ja6-K1 „Podlet-K1“ ruské armády v Sýrii. Celý systém je instalovaný na tři podvozky 8×8 KAMAZ-6350 a obsahuje anténní vozidlo, pracoviště operátorů a energetický zdroj. Stejný typ, podle všech dostupných informací velice účinných radiolokátorů, určených speciálně proti nízkoletícím cílům, nasadila ruská strana i v právě probíhající agresi proti Ukrajině. Jejich výskyt je zdokumentován jak na severním směru v Bělorusku, tak i v jižním operačním prostoru u Chersonu a Mykolaivu. Na záběru níže, zveřejněném 19. července 2022, je vidět jedna sestava RL „Podlet-K1“, který byl zničen na jihu Ukrajiny v Lazurne poblíž Chersonu, pravděpodobně přesným úderem z ukrajinského M142 HIMARS (High Mobility Artillery Rocket System). Další zničený radiolokátor 48Ja6-K1 byl nalezen po 11. listopadu 2022 v areálu vojenského letiště v Čornobajivce u Chersonu poté, co odtud ustoupily ruské jednotky čelící ukrajinské ofenzívě v tomto směru. (Foto archiv autora via MO RF a ZSU)

… Ukrajinská pozemní PVO versus VKS RF

Ukrajinský PLRK krátkého dosahu 9K33 OSA-AKM (SA-8 Gecko), zachycený s obsluhou při odpočinku 11. května 2022 poblíž Slovjansku na Donbasu. Tento systém vojskové PVO na obojživelném podvozku BAZ-5937 6×6 je ve stavu ZSU tak trochu „ve stínu“ výkonnějšího PLRK středního dosahu 9K37M1 Buk-M1 (SA-11 Gadfly), ale ve frontových oblastech odvádí velmi cenné služby jak proti vrtulníkům a letounům VKS RF, tak zejména proti různým ruským pozorovacím UAV platformám, jakou jsou například známé Orlan-10, pomocí kterých VSRF řídí hlavně palbu svého dělostřelectva. (Foto archiv autora via ZSU)

Ruská strana vedla od prvních hodin invaze rušení v rámci elektronického boje, které bylo zpočátku velmi účinné při potlačování ukrajinské PVO a zejména jejich PLRK, ale na druhou stranu způsobovalo také vážné problémy ve vlastních řadách, a tím zhoršovalo stále kritičtější komunikační situaci invazních jednotek. Neschopnost VSRF efektivně komunikovat se postupně stala větší hrozbou než ukrajinské PLRK, takže ruské prostředky elektronického boje musely po prvních dvou dnech invaze výrazně omezit své operace. To následně umožnilo nově přemístěným ukrajinským PLRK všech kategorií, a zbylým systémům PVO, doslova „nadechnout se“ a obnovit velkou část své zprvu potlačené účinnosti, ačkoli oprava těchto systémů zabrala nějaký čas. Výsledek se dostavil záhy. V prvním březnovém týdnu začalo VKS RF pociťovat nárůst aktivity ukrajinské pozemní PVO, která mu začala způsobovat značné ztráty při pokusech o proniknutí do ukrajinského vzdušného prostoru s úkolem útočit na pozemní cíle.

Nejúčinnějšími prostředky ukrajinské pozemní PVO proti ruským letadlům byly trvale systémy středního dosahu 9K37M1 Buk-M1 (SA-11 Gadfly), které měly výhodu v tom, že jediné vozidlo kombinuje transportér, „odpalovák“ i radar (TELAR) a je možné jej nasadit individuálně bez nutnosti formovat je do baterií se samostatnými radary a prostředky pro získávání a předávání dat o vzdušných cílech, jako tomu je u PLRK S-300PS (SA-10 Grumble B) a S-300PT (SA-10 Grumble A). A tím pádem se také samozřejmě lépe maskuje. Vedle PLRK S-300PS/PT/V s delším dosahem, které unikly zničení během počáteční vlny úderů, způsobily hlavně právě PLRK 9K37M1 Buk-M1, že se akce ruských strojů ve středních a vysokých výškách staly na Kyjevském a Charkivském směru neúnosně nebezpečné.

Ztráty techniky pozemní PVO, se během konfliktu na Ukrajině samozřejmě nevyhnuly ani obráncům. Tento záběr byl zveřejněn 14. března 2022 a zachycuje ukrajinský TEL 5P85S z PLRK S-300PS (SA-10 Grumble B) v typické „digitální“ kamufláži, který zůstal opuštěný kdesi v Mykolaivské oblasti a byl ukořistěn postupující ruskou armádou. Důvodem pro ponechání vozidla na místě bylo zřejmě buď zapadnutí, anebo porucha, protože na záběru není znatelné žádné viditelné poškození způsobené jakoukoliv municí. (Foto archiv autora via Oryx)

Navíc právě ruské osádky letadel hodnotily Buk-M1 jako nejnebezpečnějšího protivníka, kterému na Ukrajině čelí. Současně to pro VKS RF znamenalo změnu priorit v přidělování cílů, protože rychle začalo být jasné, že původní vojenský plán na rychlé obsazení Kyjeva a dalších klíčových měst byl pro ruské invazní síly zcela nereálný a pokus o svržení legitimní ukrajinské vlády, která by byla nahrazena novou proruskou, naprosto selhal. Proto bylo hlavní úsilí ruského vojenského letectva nově napřeno k podpoře vlastních pozemních sil, čímž si mohla ukrajinská PVO částečně oddechnout, protože se ztratila z jeho primárního „hledáčku“.

V tomto případě, vidím osobně paralelu s děním z Bitvy o Británii a konkrétním německým rozhodnutím ze září 1940 přejít z bombardování základen Royal Air Force (RAF) na útoky proti civilním cílům, zejména hlavnímu městu Londýn, což však právě RAF umožnilo zkonsolidovat své síly a nakonec Luftwaffe ve vzdušné bitvě porazit… Vzhledem k tomu se ukrajinská pozemní PVO rychle vzpamatovávala ze škod počátečního úderu a mohla navyšovat své schopnosti tak, že od 3. března převzala roli hlavní složky odpovědné za odrážení útoků VKS RF v blízkosti frontové linie.

Neúspěch počáteční ruské úderné kampaně zaměřené proti PVO, při níž se nepodařilo zničit většinu ukrajinských PLRK středního dosahu 9K37M1 Buk-M1 ani PLRK krátkého dosahu 9K33 OSA-AKM (SA-8 Gecko) či 9K35 Strela-10 (SA-13 Gopher) znamenalo v reálné situaci to, že ruské letouny pokoušející se o mise za frontovou linií musely opustit letové hladiny ve středních a velkých výškách při pokusech dostat se do ukrajinského vzdušného prostoru, a snažily se překonat PLRK obránců průnikem ve velmi nízkých výškách, kde je reakční čas systémů PVO omezen nedostatečným zorným polem přehledových a střeleckých radiolokátorů.

Dvojice ruských Su-25SM bortových čísel „červená 60“ a „červená 55“ je zachycena při nízkém průletu nad základnou při návratu z bojového letu nad Ukrajinou. Oba „Grače“ jsou podvěšeny párem „baků“ PTB-800 a raketnicemi B-13L pro 5 ks 122 mm neřízených protizemních střel S-13. Další dva Su-25SM na stojánce, bortových čísel „červená 59“ a „červená 53“, nesou dokonce po čtyřech přídavných nádržích PTB-800 a v pozadí za nimi jsou vidět připravené raketnice B-8M1 pro 80 mm neřízené protizemní střely S-8. Všechny „Grače“ jsou označeny na SOP taktickým markingem v podobě bílého písmena „V“, což by mělo značit jednotku nasazenou do invaze z území Běloruska, ale ve skutečnosti operovaly Su-25SM na začátku konfliktu z tohoto území bez „bílého V“, které se objevilo až později na strojích létajících z Bělgorodské oblasti. Přesto je možné, že se jedná o „šturmoviky“ patřící 18. GŠAP, který byl začátkem února 2022 detašován na běloruské letiště Luninec až z Dálného východu a domácí základny Černigovka. Fotografie byla pořízena před 4. červnem 2022, a pokud jde opravdu o Su-25SM ze stavu 18. GŠAP, pak by bylo možné blíže identifikovat následující stroje: „červená 55“ RF-95127 / „červená 60“ RF-93017 a další jsou pravděpodobné: „červená 53“ RF-95170 / „červená 59“ RF-91973. (Foto archiv autora via VKS RF)

Proto v posledních únorových dnech a v prvním březnovém týdnu VKS RF prováděly denně přibližně 140 letů s využitím letounů Su-25SM, Su-30SM a Su-34, které mířily své údery na ukrajinské pozice z přízemních výšek cca okolo 150 m nebo i nižších s pomocí klasických „železných“ pum, ať již trhavých nebo tříštivotrhavých a zápalných, a NŘS, nejčastěji S-8 ráže 80 mm nebo S-13 ráže 122 mm. Opět se jednalo spíše o samostatné lety nebo lety ve dvojicích než o akce větších kombinovaných formací. Nízké lety sice snížily ztráty způsobené radarově naváděnými PLRK středního a dlouhého dosahu, ale zároveň přivedly ruské letadla na dostřel tisíců přenosných systémů protivzdušné obrany – MANPADS, které byly v té době už ve velké míře vydány ukrajinským jednotkám. Výsledek byl předvídatelný, nejméně osm nejrůznějších strojů Su-25SM, Su-30SM a Su-34 bylo během týdne sestřeleno právě za pomoci různých druhů MANPADS, které byly k dispozici (namátkou uveďme ruské Strela-2, Igla, americký Stinger nebo polský Piorun, který si na Ukrajině rychle vydobyl pověst kvalitního a účinného prostředku této kategorie). Tyto údery byly také podstatně méně přesné než bombardování ze středních výšek, které bylo prováděno v prvních dnech a VKS RF jej mělo „zmáknuté“ z akcí v Sýrii, kde působil ruský kontigent na podporu jednotek Bašára al-Asada od září 2015 a část leteckého personálu tak měla zkušenosti z pravidelných rotací na zdejší základně Hmímím.

Skupina ruských „šturmoviků“ před „Gračem“ Su-25SM3 s taktickým označením „bílé Z“. Tento záběr zveřejněný 15. května 2022 ukazuje letce s helmami ZŠ-7 oblečené v padákových postrojích, v maskovaných kombinézách s taktickými vestami a dva letci mají zřejmě i anti-g kalhoty. Viditelné vysílačky jsou zřejmě civilní, pravděpodobně čínské provenience, možná dar ze sbírek pořádaných příznivci ruské agrese na Ukrajinu. Trochu bizár, jenž určitě neodpovídá standardní ústroji, jsou bílé tenisky, do kterých je obut třetí pilot zleva. Označení „bílé Z“ odpovídá tomu, že tento Su-25SM3 byl nasazen na jihu u Chersonu a Záporoží z Krymu nebo na Donbasu v Doněcké oblasti. Pod křídlem je za piloty vidět podvěšený kontejner pro REB Vitebsk-25 a na vnitřním závěsníku je pak obvyklá přídavná nádrž PTB-800. I ruský cenzor vymazal bortové číslo, které je zřejmě „červená 0x). (Foto archiv autora via VKS RF)

Při nízkém letu mají piloti jen několik sekund na to, aby svůj cíl vizuálně zachytili, identifikovali a následně manévrovali se svým letounem tak, aby na něj přesně shodili nesený bojový „náklad“. V tomto případě byly navíc cílem jednotky ZSU, které byly často dobře zakopané, maskované a používaly mnoho stejných vozidel a zbraní jako vojáci ruských invazních sil, takže hrozilo neustále riziko „friendly fire“, zvláště, když ruské rychloidentifikační znaky na bojové technice byly ze vzduchu většinou jen obtížně viditelné (je však pravděpodobné, že původně bylo jejich účelem jen rozlišení jednotek v rámci pozemního boje a s nutností identifikace ze vzduchu v podstatě na ruské straně zjevně dopředu ani nikdo nepočítal, což je pro našince pamatujícího podélný bílý pruh na téměř veškeré technice použité v rámci operace „Dunaj“ 21. srpna 1968 při invazi armád Varšavské smlouvy do Československa, dost nepochopitelné selhání).

Úroveň navigace a správného rozpoznávání cílů osádek ruských letounů také zhoršoval nedostatek aktuálních map, nemluvě o „funkčnosti“ satelitní navigace ruského systému GLONASS, o čemž nejlépe svědčí různě „integrované“ komerční GPS navigace na palubních deskách Su-34 apod. V důsledku toho dosáhly údery prováděné za denního světla v nízké výšce proti ukrajinským silám jen malých škod a tato koncepce operací byla zkušenými piloty VKS RF rychle vyhodnocena jako neudržitelná, takže začali rychle odmítat létat na mise za ukrajinskými frontovými liniemi. Na to muselo velení VKS RF reagovat, a od 9. března přesunulo své operační útočné lety za frontové linie do nočních hodin. Vzhledem k tomu, že většina ukrajinských operátorů MANPADS v této době neměla brýle pro noční vidění – NVG, tak ruské letectvo dosáhlo prvoplánově kýženého výsledku a ztráty letadel okamžitě poklesly.

Na druhou stranu jedinou platformou, která měla odpovídající avionické vybavení včetně alespoň částečně vycvičených osádek, jenž mohly VKS RF k těmto akcím za tmy a v nízkých výškách použít, byly Su-34. V důsledku toho nesla flotila Fullbacků hlavní tíhu zbývajících nočních úderů na cíle za frontovými liniemi, než došlo k jejich omezení a později zastavení v průběhu měsíce dubna. Stejně jako předtím, primární výzbrojí zůstávaly klasické „železné“ pumy – trhavé FAB-500 M-62 nebo tříštivotrhavé OFAB-250, OFAB-100, či tříštivotrhavé-zápalné OFZAB-500. Zhruba od půlky dubna se na Su-34 začaly více používat také protizemní řízené střely Ch-29T/L, které bylo možné odpalovat ze vzdáleností 8-15 km od cíle a protiradiolokační rakety Ch-31P pro potlačení nepřátelské protivzdušné obrany v rámci misí SEAD/DEAD.

Su-34 s taktickým označením „bílé Z“ na stání základny Belbek na Krymu. Letoun neznámého bortového čísla je vyzbrojen protiradiolokační raketou Ch-31P a chystá se tak zjevně na misi SEAD proti cílům na jižní Ukrajině. Fullback zároveň předvádí méně používanou variantu kamufláže v podobě tmavě šedé na horních a světle modrozelené na spodních plochách. Tomuto zbarvení, které bylo na ruských bojových letounech aplikováno určitou dobu zhruba od roku 2012, se také přezdívá „baklažán“ podle barevné podoby s lilkem šedým. V tomto případě by se mohlo jednat o letoun 559. BAP z domovské základny Morozovsk, které byly v Belbeku pozorovány na detašmánu během probíhající invaze na Ukrajiny. (Foto archiv autora via VKS RF)

Další Su-34 „červená 10“, ze stavu 559. BAP v Morozovsku, je v obvyklejší kamufláži složené z nepravidelných polí tmavě modrozelené, středně modrozelené a světle modrozelené (ta je použita na horních i spodních plochách stroje). Pod trupem Fullbacku vyjíždějícího ze stojánky je podvěšen velký kontejner pro REB SAP-14 Tarantul. Některé indicie naznačují, že problém tohoto prostředku REB je jeho váha, kterou je limitován i jinak poměrně velký a výkonný Su-34, jenž v momentu jeho podvěšení už většinou nosí jen dvojici IČ PLŘS krátkého dosahu R-73 pro vlastní obranu, ale žádnou jinou ofenzivní výzbroj. Může tak působit pouze jako zdroj vzdáleného rušení, ale nemůže být nasazován k přímým útokům proti pozemním cílům. (Foto archiv autora via VKS RF)

Ruský teror vůči civilnímu obyvatelstvu a ofenzíva proti kritické infrastruktuře

Obtíže s vyhledáváním cílů a přesnými útoky v nízkých hladinách, které byly umocněny létáním vysokou rychlostí a v noci, také změnily profil výběru cílů. Kvůli nedostatečné schopnosti přesně zasáhnout ukrajinské vojenské jednotky a jejich postavení, přešly VKS RF k plošnému bombardování obklíčených měst a jejich civilní zástavby, jako tomu bylo předtím v Sýrii, ale tentokrát nad Ukrajinou v noci a z malých výšek. Svědectví o tomto pokusu o teror na civilistech můžou nejlépe poskytnout obyvatelé Černihivu, Sum, Charkivu nebo Mariupolu – všechna tato města byla silně bombardována, vesměs právě akcemi Fullbacků. Mimo přímých útoků za pomoci „frontových“ bombardovacích strojů Su-34 pokračovaly VKS RF v agresi proti ukrajinským civilním cílům a kritické infrastruktuře také díky svým strategickým silám v podobě těžkých bombardérů Tu-95MS (Bear H), Tu-22M3 (Backfire C) a Tu-160 (Blackjack). Tu-95MS (od jednotek 49. ITBAP / základna Rjazaň-Djagilevo v Rjazaňské oblasti a 184. TBAP / základna Engels v Saratovské oblasti) a „bílé labutě“ Tu-160/Tu-160M (121. GTBAP / základna Engels v Saratovské oblasti) působily stejně jako na začátku konfliktu z bezpečného odstupu vlastního území například ve vzdušném prostoru Kurského oblouku nebo Azovského moře, odkud odpalovaly střely s plochou dráhou letu Ch-101 nebo Ch-555. Cílem měla být zřejmě hlavně již zmiňovaná kritická infrastruktura v podobě elektrické rozvodné sítě a s přicházející zimou začaly být napadány i tepelné elektrárny, které zajišťovaly vytápění domácností ve velkých městských aglomeracích.

Íránský bezpilotní autonomní „kamikaze“ dron s tlačným motorem, UAV Šáhid-136, je označován u VSRF jako Geran-2. Proti cílům na Ukrajině je používán ruskými jednotkami zhruba od září 2022, přičemž se stal „lovnou zvěří“ pro stíhače PSU. (Foto archiv autora via Youtube)

Od září 2022 začaly VSRF používat íránské bezpilotní autonomní „kamikaze“ drony s tlačným motorem UAV Šáhid-136 a jejich menší variantu Šáhid-131, které byly vyvinuty společností Iran Aircraft Manufacturing Industries (HESA). Pro svůj typický zvuk během letu pro ně ukrajinci používají přiléhavou přezdívku „moped“. Mimo přímého ničení pozemních cílů bývají také použity k zahlcení ukrajinské PVO během útoků dalšími střelami s plochou dráhou letu. Při ruské invazi na Ukrajinu, začala ruská armáda používat tyto drony pod vlastním názvem Geran-2 u Šáhidu-136 (respektive Geran-1 u Šáhidu-131) nejprve proti bodovým cílům na frontě, včetně pozemní techniky ZSU jako jsou např. dělostřelecké houfnice, ale později hlavně proti městům a civilním aglomeracím v rámci teroru proti civilnímu obyvatelstvu Ukrajiny. I když Írán opakovaně popřel, že by posílal Ruské federaci zbraně pro použití ve válce na Ukrajině, tak je téměř jisté, že dodávky UAV Šáhid-136/Geran-2 pocházejí právě odtud. Pravděpodobnou protihodnotou tohoto „barterového“ obchodu budou Su-35SE, které v Rusku původně objednal Egypt, ale celou dodávku nakonec stornoval, přičemž část letounů již byla vyrobena a je možné je tedy téměř okamžitě poskytnout Íráncům, kteří by si tímto typem značně posílili park svého letectva, které dnes z velké části vypadá jako muzeum, když stále používá typy jako F-4 Phantom II nebo F-14 Tomcat dodané ještě za vlády monarchy Muhammada Rezá Šáh Pahlavího, tedy před islámskou revolucí v letech 1978-79.

Boj proti UAV Geran-1 a Geran-2 vede nejen pozemní PVO a prakticky i každý ozbrojený voják ZSU, který je schopen nízkoletící dron zaměřit svou osobní zbraní, ale jsou proti nim vysíláni také stíhači PSU na svých strojích Mig-29 a Su-27, přičemž jsou k jejich sestřelu hojně používány zejména PLŘS krátkého dosahu s IČ navedením R-73. O tom, že ne vždy vítězí v takovémto duelu obránci, jsme se přesvědčili již ve třetím dílu „Dych Kyjeva“, kde byl uveden případ pilota 204. BrTA, mjr. Vadyma Vorošylova s přezdívkou „KARAYA“, který měl 12. října 2022 zničit během dvou bojových letů celkem 5 těchto dronů, ale ten poslední poškodil svými troskami jeho Mig-29 a mjr. Vorošylov se musel ze své „devětadvacítky“ katapultovat nedaleko Vynnicji. Naštěstí vyvázl jen s povrchovým zraněním v obličeji.

Podobně se pak vedlo i dalšímu mladému stíhači PSU dne 13. února 2023. Por. Dmytro Škljarevskyj se během „lovu“ na ruské UAV, pravděpodobně opět Geran-1/Geran-2, shodou okolností znovu ve Vynnické oblasti, buď přímo srazil s cílem, nebo inkasoval zásahy troskami podobně jako mjr. Vorošylov dne 12. října 2022. V každém případě se také úspěšně katapultoval nedaleko obce Piščanka, a i když skončil se zraněním v nemocnici, tak vyvázl a po uzdravení bude snad moci opět pokračovat ve službě.

Por. Dmytro Škljarevskyj v kabině Migu-29, který nese standardní výzbroj pro mise A2A – 2x PLŘS středního dosahu s poloaktivním radarovým naváděním R-27R a 4x PLŘS krátkého dosahu s IČ naváděním R-73. Dne 13. února 2023 se tento pilot musel katapultovat z poškozené „devětadvacítky“ během bojového letu proti UAV Šáhid-131 /Geran-1 a Šáhid-136/Geran-2 ve Vynnické oblasti u obce Piščanka a vyvázl se zraněním. Příčina není přesně známá, ale mohlo jít buď o srážku s cílem, nebo jeho troskami po úspěšném zásahu. (Foto archiv autora via The Military Watch)

Pohled přes HUD ukrajinského Migu-29, který je na nočním „lovu“ íránských bezpilotních UAV Šáhid-131/Geran-1 a Šáhid-136/Geran-2. Z údajů lze vyčíst aktuální výšku letu 1 200 m a rychlost 500 km/h. (Foto archiv autora via PSU)

Zhruba od poloviny roku 2022 začali rusové používat i staré, původně protilodní, řízené střely Ch-22M/N (AS-4 Kitchen), případně jejich modernizovanou variantu, která byla do výzbroje VKS RF zavedena až v roce 2016, v podobě Ch-32 (AS-4A mod Kitchen). Hlavním nosičem těchto těžkých řízených střel jsou zřejmě Tu-22M3 (Backfire C), které můžou podvěsit dva kusy. Starší Ch-22 mohl ve stejném počtu používat i turbovrtulový Tu-95K-22 (Bear G), ale většina strojů této varianty byla po roce 1991 sešrotována v rámci plnění smlouvy o omezení strategických zbraní START 1. Nelze však vyloučit, že v posledních letech došlo k dodatečné úpravě stále používaných verzí Tu-95MS, které tak mohly získat stejnou schopnost.

Mimo útoků z bezpečného odstupu provedly Tu-22M3 také několik přímých náletů s pomocí klasických „železných“ pum. Stalo se tak v Mariupolu, kde se zbytky ukrajinských obránců zhruba v půlce dubna 2022 stáhly definitivně do zdejšího metalurgického komplexu Azovstal, který se vyznačoval několikapatrovým podzemním systémem chodeb o délce cca 24 km, jenž jim umožnil bezpečný úkryt před ostřelováním a bombardováním invazními jednotkami. V momentě, kdy byla potlačena zbylá ukrajinská PVO, tak se nad Mariupolem a zdejšími ocelárnami objevily právě Tu-22M3, které shazovaly nerušeně těžké pumy přímo ze středních výšek nad komplexem obránců. *4

Puma na manipulačním vozíku je FAB-3000 M-46, tedy trhavá o váze 3 000 kg a nejtěžší používaná klasická „železná“, kterou může Tu-22M3 nést v počtu dvou kusů. Fotografie měly být pořízeny 7. dubna 2022 před jedním z náletů skupiny Tu-22M3 na ocelárny Azovstal v Mariupolu, jež se díky svému rozsáhlému podzemnímu komplexu, který bezpečně odolával konvečnímu ostřelování, staly posledním útočištěm ukrajinských obránců tohoto města. Poslední z nich se vzdali až na přímý rozkaz nejvyššího velení ZSU 20. května 2022 po téměř měsíci bojů v úplně obklíčeném metalurgickém komplexu, a to ve zcela beznadějné situaci, kdy již další odpor postrádal smysl hlavně díky docházejícím zásobám munice, zdravotnického materiálu, potravin a stále se zvětšujícím množství zraněných, kterým již nebylo možno poskytnout adekvátní péči. Míra devastace v tomto areálu je patrná na níže uvedeném záběru, který pochází z konce dubna 2022 a zachycuje pouze malou část Azovstalu. (Foto archiv autora via VKS RF a MAXAR)

Zatímco bombardování Azovstalu obsazeného ukrajinskými jednotkami se ještě dá, trochu cynicky řečeno, z hlediska „vojenské logiky“ částečně pochopit, tak útoky proti civilním a navíc zřetelně označeným stavbám již nemůžeme ničím omluvit. Asi největším excesem v tomto ohledu byl úmyslný zásah činoherního divadla v obleženém Mariupolu z 16. března 2022, při kterém podle posledních odhadů zahynulo nejméně 300, spíše však až 600 obyvatel tohoto města, kteří se v jeho zdech a improvizovaném protileteckém krytu schovávali před boji, které ve městě probíhaly. Ač není jisté, který typ z výzbroje VKS RF / VMF RF je za tento čin zodpovědný, je pravděpodobnější, že se jedná o některý ze strojů konstrukční kanceláře Suchoj, ať již v podobě Su-34 nebo Su-30SM, jenž v tomto období podnikaly útoky na Mariupol, který byl vzhledem k bojům po celém území města bombardován téměř plošně.

Zhruba týden před útokem napsal divadelní scénograf na venkovní dlažbu u předního i zadního vchodu bílou barvou slovo „Děti“. Oba nápisy v azbuce měly takový rozměr, že byly viditelné i na záběrech ze satelitů na oběžné dráze. ZSU v ten okamžik neměly v budově žádné své jednotky. V polovině března se v budově tísnilo možná až 1200 lidí, kteří spali v kancelářích, na chodbách, divadelních balkonech, v suterénu a všude kde bylo jen trochu místa. V Mariupolu tou dobou už netekla voda, nefungovala elektřina a nedostávalo se tam jídla. Divadlo se stalo místem, kde mohl kdokoliv získat potraviny a vodu dodávané Červeným křížem a také zprávy o případných evakuacích. Právě tuto budovu lidé považovali za možný výchozí bod pro evakuace z pekla, kterým se díky bojům stával Mariupol každým dnem více a více. Bohužel marně a pro většinu z nich se nakonec zřejmě stala i jejich hrobem… Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE) označila útok na divadlo v Mariupolu za „hrubé porušení“ mezinárodního humanitárního práva. Ve své zprávě z poloviny dubna uvádí: „ti, kdo tento útok nařídili, nebo provedli, se dopustili válečného zločinu“. I podle OBSE nemůže být sporu o tom, že zničení divadla bylo úmyslné.

Činoherní divadlo v Mariupolu se stalo 16. března 2022 cílem ruského leteckého útoku, který způsobil jeho zničení a smrt minimálně 300, ale spíše však až 600 civilních osob z celkového počtu 1 000 – 1 200 obyvatel tohoto města, jež se před probíhajícími boji uchýlili do zdánlivého bezpečí jedné z největších budov v Mariupolu. Tento barbarský čin tak zřejmě v probíhajícím konfliktu na Ukrajině přinesl zatím nejvíce civilních obětí jako výsledek jednoho úderu. Zhruba týden před útokem napsal divadelní scénograf na venkovní dlažbu u předního i zadního vchodu bílou barvou slovo „Děti“, což je dobře vidět na záběrech výše, ale i to agresora v nesmyslném útoku nezastavilo. (Foto archiv autora)

Tu-22M3 operující z letišť na ruském území, stejně jako ostatní těžké bombardéry VKS RF. Domácími základnami jejich jednotek jsou – Šajkovka v Kalužské oblasti (52. GTBAP) a Rjazaň-Djagilevo v Rjazaňské oblasti (49. ITBAP), ale je pravděpodobné, že do ruských útočných operací se střelami Ch-22/Ch-32 jsou zapojeny i další jednotky používající Tu-22M3, případně modernizované Tu-22M3M, které mohou mít detašmán na těchto základnách.

Tu-22M3 (Backfire C) s podvěšeným párem původně hlavně protilodních řízených střel Ch-22M/N „Burja“ (AS-4 Kitchen), které VKS RF začaly na Ukrajině používat i proti pozemním cílům i přesto, že jejich přesnost v rámci možnosti zásahu bodových cílů je velmi malá a vede k částým zásahům civilních objektů.

Ch-22 „Burja“ (AS-4 Kitchen) je strategická letecká protilodní řízená střela vzdušného raketového komplexu typu K-22, která je určená k ničení rozměrných hladinových cílů, zejména letadlových lodí, ale je možné ji použít v protizemní roli proti rozměrným strategicky významným pozemním cílům, jako jsou dopravní uzly, přehrady, elektrárny, tovární areály a letiště. Verze Ch-22M (AS-4A Kitchen) je modifikace s aktivním radiolokačním navedením, která byla zavedena do výzbroje v roce 1974 pro variantu Tu-22M2 (Backfire B). Verze Ch-22N (AS-4A Kitchen) z roku 1976 má stejné RL navedení a byla určena pro Tu-22M3 (Backfire C). Později byla integrována i do turbovrtulového Tu-95 ve verzi K-22 (Bear G).

Modernizovaná Ch-32 (AS-4A mod Kitchen) je poslední modifikace původní verze Ch-22N. Změnu doznala hlavně trajektorie letu. Zatímco střela typu Ch-22 se ke svému cíli přibližuje letem ve výšce cca 22 500 m rychlostí cca 3 200 km/h, tak střela typu Ch-32 letí po strmé balistické křivce. Přitom dosahuje výšky 35 000 až 40 000 m při rychlosti až 5 400 km/h a díky tomu je pro prostředky PVO jen velmi obtížně zasažitelným cílem a k jejímu sestřelení je třeba PLRK dlouhého dosahu typu Patriot nebo SAMP/T s potřebným dosahem a postřelovacími schopnostmi.

Větší zásoba paliva spolu s novým motorem a odlišným letovým profilem navíc střele Ch-32 zajišťuje přibližně dvojnásobný dosah v porovnání se střelou typu Ch-22 (cca 600 až 1 000 km). Samonavádění hlavice Ch-32 při strmém sestupu z velké výšky vidí dále než hlavice na Ch-22 při horizontálním letu. Ch-32 nese menší bojovou hlavici 500 kg (původní Ch-22M má hlavici o váze 930 – 1 000 kg) a byla do výzbroje oficiálně přijata na konci roku 2016 s určením pro modernizované Tu-22M3M. V roce 2018 bylo oznámeno, že na standard Ch-32 budou postupně modernizovány zbývající starší dostupné Ch-22, ale počet reálně vyrobených kusů Ch-32 je i tak velkou otázkou.

Tu-22M3 si samozřejmě ponechal schopnost nosit klasickou „železnou“ výzbroj, která se v případě použití zavěšuje do pumovnice a na pylony pod centroplánem a nasávacími kanály vzduchu do motorů. Pomocí jednoduchých nebo skupinových závěsníků je možné použít až 69 pum o hmotnosti 100 kg nebo 250 kg, 42 pum o hmotnosti 500 kg, 8 pum o hmotnosti 1 500kg nebo dvě pumy o hmotnosti 3 000 kg. Tu-22M3 může používat i pumy s koncovým navedením, jaderné pumy s volným pádem a letouny VMF RF mají schopnost nosit i protilodní miny. Hmotnost zavěšené munice obvykle nepřesahuje 12 000 kg, což však na Ukrajině zřejmě hrálo roli jen v případě již zmiňovaných útoků proti Mariupolu v dubnu a květnu 2022. (Foto archiv autora via VKS RF)

I když jsou parametry střel Ch-22/Ch-32 impozantní, tak jejich největším problémem je velká kruhová odchylka (CEP), která se u starších verzí Ch-22 s inerciálním naváděním a jadernou hlavicí pohybovala podle některých zdrojů až na hodnotě 5 000 m. U radiolokačně naváděných verzí bude řádově nižší, ale i tak je příliš velká na provádění úderů proti bodovým cílům. Příkladů, kdy tyto střely nezasáhly vojenské a strategické cíle, ale naopak blízké civilní objekty je už vícero. Nejznámějšími jsou zřejmě dva, které byly dobře zdokumentovány i v médiích. Prvním je zásah obchodního centra v Kremenčuku 27. června 2022. V době odpolední špičky v 15:52 hod. zachytilo několik bezpečnostních kamer dopad Ch-22 nebo Ch-32 přímo do budovy obchodního domu, který byl v té době plný nakupujících lidí. Konečná bilance se zastavila na 20 mrtvých a více než 60 zraněných civilistech a při pohledu na zničenou stavbu je zázrakem, že nebyla ještě vyšší. Vůbec nepřekvapí, že generálmajor Konašenko, mluvčí MO RF, následně prohlásil, že cílem byl objekt využívaný ZSU jako skladiště a kategoricky odmítl, že by se v době útoku na místě pohybovaly jakékoli civilní osoby. Obrázek o celé události si soudný čtenář jistě sám udělá z přiložených snímků.

26. června 2022 dopadla v 15:52 hod. ruská střela Ch-22/Ch-32 na obchodní centrum v Kremenčuku, přičemž byl její přílet zaznamenán na bezpečnostní kameře. Pokud přihlédneme k míře devastace, která nastala po výbuchu a následném silném požáru, tak je téměř zázrakem, že bilance 20 mrtvých a více než 60 zraněných ukrajinských civilistů nebyla ještě o řád vyšší. (Foto archiv autora via MV Ukrajiny)

**Detail z bezpečnostní kamery na ruskou střelu Ch-22/Ch-32 těsně před dopadem na obchodní centrum v Kremenčuku.**

Druhým zdokumentovaným případem použití střel Ch-22/Ch-32 s bohužel ještě více tragickými následky je zásah vícepodlažního bytového domu v Dnipru 14. ledna 2023. Ruský agresor vedl v tento den dvě vlny úderů proti ukrajinské kritické infrastruktuře a jako již několikrát předtím byly v zimním období cílem hlavně elektrárny a rozvodny. Podle údajů zveřejněných americkým ISW bylo použito celkem asi 50 střel s plochou dráhou letu. Mluvčí ZSU oznámil, že VSRF nejprve zaútočily na ukrajinská města a osady v Kyjevě a Kyjevské oblasti s pomocí PLRK S-300. Tyto protiletadlové střely začali Rusové používat poté, co se jejich zásoba přesnějších a účinnějších Iskanderů ztenčila natolik, že si potřebovali další uchovat pro svou strategickou zálohu. I když jsou střely kompletu S-300 určeny hlavně proti letadlům a vrtulníkům, tak je jejich použití proti pozemním cílům možné, byť není reálné očekávat stejnou přesnost a účinnost jako v případě Iskanderů. Pro terorizování civilního obyvatelstva je to však v ruských očích zřejmě výborný prostředek, který navíc PSU nemá zatím jak účinně zachytávat, protože střely se pohybují ke svému cíli velkou rychlostí a velmi vysokým obloukem. Dopadají tak na zem nečekaně a bez předchozího varování.

Velitel ukrajinského letectva generálporučík Mykola Oleščuk i na základě události z Dnipra dne 14. ledna 2023 potvrdil, že ukrajinské systémy PVO nejsou momentálně schopny zachytit ruské střely Ch-22/Ch-32 ani protiletadlové střely PLRK S-300. V té době PSU evidovalo více než 210 střel Ch-22/Ch-32 odpálených proti Ukrajině. I když je každý vzdušný útok ruských strategických bombardérů většinou dopředu avizován díky průzkumným prostředkům a informacím ze zdrojů NATO, tak jedinou obranou v případě použití Ch-22/Ch-32 proti pozemním cílům je zatím jen vyhlášení leteckého poplachu, který varuje všechny civilisty a dává jim možnost uniknout do krytů. To je ovšem teorie, protože po více než roce války dochází u lidí k určitému pochopitelnému „otupění“, kdy se naučili žít s jakýmsi kalkulovaným rizikem v podobě toho, že střela si nevybere zrovna jejich dům. Situace by se mohla zlepšit v okamžiku, kdy PSU dostane slibované PLRK dlouhého dosahu Patriot a SAMP/T, ale i tak jich nebude dost na to, aby obsáhly nejen všechny strategické cíle, ale i velké městské aglomerace na celé Ukrajině.

Vraťme se však do soboty 14. ledna 2023. V druhé vlně ruských útoků již byly ve větší míře použity střely s plochou dráhou letu odpalované jako z letadel v podobě Ch-101 a Ch-555, tak i 3M14 Kalibr vystřelené z lodí a ponorek ČMF. PSU si nárokovala nejméně 20 sestřelených střel s plochou dráhou letu, ale jedna ze zbylých střel, které pronikly ochranným deštníkem PVO, zasáhla velký panelový dům v Dnipru. Jeden z vchodů osmipatrového domu se po dopadu střely kompletně zhroutil a uvěznil velkou část obyvatel pod svými troskami.

14. ledna 2023 zasáhla ruská střela Ch-22/Ch-32 blok osmipatrového obytného domu v Dnipru načež následovala okamžitá devastace celého jednoho vchodu. Pod zhroucenými troskami zůstalo 44 mrtvých nevinných obyvatel a záchranářům se podařilo vyprostit nebo ošetřit dalších více než 79 zraněných… (Foto archiv autora via MV Ukrajiny a @art.malon)

Jak Ch-22, tak i Ch-32 jsou původně určeny k úderům proti námořním cílům. Vyvíjeny byly hlavně pro útok na velké letadlové lodě US NAVY, kde kruhová odchylka (CEP), zvláště při použití jaderné hlavice, nehrála až tak podstatnou roli. Obranu bojové skupiny letadlové lodi tvořené dalšími raketovými křižníky a torpédoborci se systémy Aegis měla překonávat hlavně díky své vysoké rychlosti. Střela vyhledává svůj cíl s pomocí vlastního radiolokátoru, což v praxi znamená, že v cílovém prostoru se většinou navede na ten objekt, který odráží nejvíce radarových signálů a je pro střelu tedy nejzřetelnější. Pro útok na letadlové lodě byla tato funkce zcela dostatečná, protože se logicky předpokládalo, že velká letadlová loď třídy Nimitz s výtlakem více než 100 000 t bude pro radar jasně největším cílem v okolí. Pokud se však střela použije proti pozemnímu cíli, tak tato funkce zjevně nestačí na správnou identifikaci objektu. Podle dostupných údajů to také vypadá, že až do začátku ruské invaze na Ukrajinu v únoru 2022 nebyla žádná střela Ch-22, natož Ch-32 použita právě jako protizemní.

Ukrajinský bezpilotní průzkumný prostředek Tu-141 (VR-2 Striž). Délka 14,3 m, rozpětí 3,9 m, vzletová hmotnost přes 5 300 kg a maximální rychlost až 1 100 km/h. Ukrajinská strana vyměnila průzkumné vybavení za leteckou pumu OFAB-100-120, v poslední době zřejmě upravila i systém navádění a používá tyto stroje jako improvizované útočné drony proti cílům v hloubi ruského území, jako jsou základny strategických bombardérů nebo například rafinérie. (Foto archiv autora via PSU)

V případě úderu v Dnipru 14. ledna 2023 je však možné vysledovat původní cíl, na který zřejmě střela Ch-22/Ch-32 mířila. Tři kilometry vzdušnou čarou od zasaženého obytného domu se totiž nachází uhelná elektrárna, která se zjevně dostala do hledáčku plánovačů VKS RF. Ruské bombardéry vypouštěly tento den střely s plochou dráhou letu jak na sever Ukrajiny z Kurské oblasti, tak i nad Azovským mořem, tedy z pozice zhruba jihovýchodně od Dnipra, která je městu nejblíže a je také pravděpodobné, že osudná střela sem zamířila právě odtud. Pokud bychom přijali tuto premisu a spojíme předpokládaný let střely odpálené z tohoto směru, tak je zasažený dům a uhelná elektrárna téměř v jedné přímce. Je možné, že ve finální fázi letu vyhodnotil radar na palubě Ch-22/Ch-32 odrazy železobetonové konstrukce obytného domu jako silnější než z větší, ale z pravděpodobné strany příletu naopak kratší budovy uhelné elektrárny. Takže i když to vypadá, že ruská strana plánovitě nepoužívá své střely Ch-22/Ch-32, na rozdíl od protiletadlových střel PLRK S-300 odpalovaných ze země, jako cílený prostředek teroru proti civilnímu ukrajinskému obyvatelstvu, tak výsledek je často stejný. To že použití těchto nepřesných zbraní v civilních zastavěných oblastech a aglomeracích je proti ženevským konvencím samozřejmě odpovědné osoby v Rusku nijak netrápí, když se drží svých oblíbených narativů o denacifikaci apod. S tímto přístupem však dosáhnou pouze toho, že jim ukrajinský národ ještě po generace nebude moci zapomenout, zbytečné ztráty, neustávající bolest, nepotrestané křivdy a systémové příkoří, které jim nynější válečné útoky způsobují.

Karma je zdarma … 5. prosince 2022 byla základna Rjazaň-Djagilevo, nacházející se více než 500 km od nejbližšího ukrajinského území, napadena nejméně jedním ukrajinským bezpilotním leteckým prostředkem poháněným proudovým motorem, pravděpodobně v podobě původně průzkumného Tu-141 (VR-2 Striž), který byl vybaven dodatečnou náloží (podle všeho leteckou pumou OFAB-100-120). Jejich použití v podobě improvizovaných střel s plochou dráhou letu už bylo zaznamenáno v počátečním období tohoto konfliktu, ale během útoku 5. prosince byly zjevně minimálně upraveny pro přesnější navedení, možná pomocí signálu ze satelitního systému Starlink. Nelze však zcela vyloučit ani to, že se mohlo jednat i o jiný, zatím neznámý prostředek. Výsledkem byl blízký zásah a poškození Tu-22M3 bortového čísla „červená 02“ RF-34110, který byl připravený na stojánce s podvěšenými střelami Ch-22/Ch-32 pod křídly a přistaveného spouštěcího zdroje APA-80 na podvozku ZIL-131. Zároveň při této události také zahynuli tři ruští vojáci – mjr. Jevgenij Navljutov, který byl pilotem Tu-22, mjr. Alexander Šnotin a četař (seržant) Andrej Stoljarov. Přítomnost personálu přímo u letadla s navěšenými střelami včetně pilota, by nasvědčovalo tomu, že se chystal vzlet k další vlně úderů proti Ukrajině. Není zatím potvrzeno, k jaké jednotce patřil poškozený Tu-22M3, ale je možné že by se mohlo jednat o zdejší 49. ITBAP. Ve stejný den byla napadena také základna Engels-2 v Saratovské oblasti, kde byl naopak na stojánce poškozen jeden Tu-95MS, pravděpodobně od 184. TBAP. Poškození dvou bombardérů nevypadá na první pohled jako velký úspěch, ale VKS RF následně z Engelsu-2 přesunulo většinu svých Tu-95MS a Tu-160 na bezpečnější základny dále do vnitrozemí, což je možné hodnotit jako částečný ukrajinský úspěch. Podle satelitních záběrů bylo 29. listopadu 2022 v Engelsu-2 identifikováno 20 Tu-95MS a 6 Tu-160. Na stejném místě 7. ledna 2023 však už byly pozorovány jen 4 Tu-95MS a 2 Tu-160. Velmi pravděpodobně pouze kvůli tomu, že nebyly letuschopné, aby také odlétly pryč. (Foto archiv autora via VKS RF)

Shrnutí prvního roku bojů – nasazení letadel a činnost pozemní PVO na obou stranách konfliktu

Z dnes dostupných údajů vyplývá, že VKS RF a VMF RF provedly během prvních dnů invaze na Ukrajinu výrazně rozsáhlejší údery za pomocí letadel, než bylo dosud většinou předpokládáno. Během těchto útoků byla ukrajinská pozemní PVO částečně potlačena a následně donucena se přemístit a přeskupit. V tomto období zaznamenaly stíhací letouny Mig-29 a Su-27 ze stavu PSU určité úspěchy proti strojům VKS RF, ale sami také utrpěly vážné ztráty v důsledku toho, že byly v soubojích zcela překonány jak kvantitativně, tak i kvalitativně technologickou převahou stíhacích a víceúčelových letounů Su-30SM a Su-35S.

Ruské stíhačky zůstaly proti ukrajinským letounům vysoce účinné a smrtící v blízkosti frontových linií po celou dobu války. Na začátku konfliktu to byly zejména již zmiňované Su-35S s aktivně naváděnými PLŘS středního dosahu R-77-1 a zhruba od konce léta 2022 pak aktivně naváděné PLŘS dlouhého až velmi dlouhého dosahu R-37M, které se zřejmě objevily nejprve na těžkých stíhacích Mig-31BM a později se dostaly i do výzbroje obávaných Su-35S.

Od začátku března 2022 ztratily VKS RF a VMF RF schopnost operovat ve vzdušném prostoru Ukrajiny kontrolovaném PSU s výjimkou letů ve velmi nízkých výškách kvůli neschopnosti spolehlivě potlačit nebo zničit stále větší počet účinných, dobře rozptýlených a mobilních PLRK ukrajinské pozemní PVO. Na druhou stranu je třeba dodat, že i ruská pozemní PVO je od března rovněž vysoce účinným a nebezpečným protivníkem všem strojům PSU, zejména díky systémům dlouhého dosahu S-400 „Triumf“ (SA-21 Growler), podporovaných mobilními 3D přehledovými radiolokátory proti nízkoletícím cílům 48Ja6-K1 „Podlet-K1“.

Četné ruční přenosné systémy PVO (MANPADS) poskytnuté ukrajinským vojenským jednotkám včetně teritoriální obrany a později i mobilním týmům PVO znamenaly, že útočné lety ruských strojů do hloubi ukrajinského území v nízkých výškách se v průběhu března ukázaly jako neúnosné vzhledem k neustále narůstajícím ztrátám a do dubna 2022 byly prakticky stoprocentně zastaveny.

Po celou dobu války byla většina ruských leteckých úderů vedena proti předem určeným cílům širokou škálou klasických „železných“ pum a neřízenými protizemními střelami. Využití přesně naváděných pum, jako například KAB-500, bylo podle všeho pouze minimální a v konečném důsledku zcela marginální. Flotila útočných Su-34 však celkem pravidelně používala protizemní řízené střely jako Ch-29T/L nebo Ch-59 proti pevným cílům na zemi a víceúčelové Su-30SM a Su-35S pak celkem hojně odpalovaly protiradiolokační střely Ch-31P/Ch-31PM a Ch-58 určené k potlačení aktivních ukrajinských přehledových radiolokátorů i jednotlivých systémů PVO.

Bez vybojování vzdušné převahy nad bojištěm se ruské pokusy o pokračování ve strategických leteckých útocích omezily na odpalování drahých střel s plochou dráhou letu jako Ch-101, Ch-555, které byly vypouštěny ze strategických bombardérů Tu-95MS a Tu-160, případně 3M14 Kalibr odpalované z plavidel a ponorek ČMF, nebo balistické rakety jako 9M723 Iskander-M, ale ty v mnohem omezenějším měřítku kvůli jejich nedostatečnému množství. Celkový nárůst spotřeby této nedostatkové munice donutil VKS RF použít zhruba od poloviny roku 2022 k útokům na pozemní cíle i původně protilodní řízené střely Ch-22/Ch-32, které sice nedokáže ukrajinská PVO účinně zachytávat, ale jejich přesnost navedení nedovoluje zasahovat vybrané bodové cíle, což vede ve velké většině případů ke škodám na civilní zástavbě s velkými ztrátami na životech. Zhruba od zaří 2022 začaly VSRF používat k těmto útokům také íránské bezpilotní autonomní „kamikaze“ drony s tlačným motorem, UAV Šáhid-136 pod vlastním označením Geran-2, respektive také jejich menší variantu Šáhid-131/Geran-1. Tyto nepravidelně se opakující akce všech zmíněných druhů zbraní dohromady byly mířeny zejména proti kritické infrastruktuře, jako jsou elektrárny, rozvodny a teplárny s představou, že dosáhnou rozhodujících strategických škod na těchto soustavách a podlomí morálku ukrajinských obyvatel, kteří budou vystaveni bez elektrické energie nadcházející zimě, což se ovšem až do dnešních dnů nestalo a Ukrajina naopak ukázala pevné odhodlání a soudržnost, jako i schopnost poměrně rychle, byť v mnoha případech provizorně, opravovat poškozenou elektrickou rozvodnou síť (samozřejmě i díky pomoci od spřátelených států z Evropy a zámoří).

Všichni odpovědní činitelé, kteří podporují obránce na Ukrajině, se musí vyvarovat sebeuspokojení, pokud jde o potřebu urychleně posílit kapacitu ukrajinské PVO. Bez včasných dodávek nových PLRK krátkého (IRIS-T SL), středního (IRIS-T SLM, NASAMS), ale hlavně dlouhého dosahu (Patriot, SAMP/T) hrozí, že schopnost PSU i nadále potlačovat ofenzivní leteckou sílu VKS RF bude významně oslabena. I když byly dodávky těchto nových moderních „západních“ systémů zahájeny již na podzim 2022, tak jich zatím není dostatek ani na pokrytí všech strategicky důležitých cílů, natož velkých civilních aglomerací po celé Ukrajině. Právě stále funkční a akceschopné prostředky ukrajinské PVO krátkého (Strela-10, Osa-AKM) a středního dosahu (Buk-M1, S-300PS/PT/V), jsou zatím hlavním důvodem toho, že Rusko naštěstí pořád není schopno naplno a účinně využívat flotilu svých strategických bombardérů TU-22M3, Tu-95MS, Tu-160 a víceúčelových bojových letounů Su-30SM, Su-34 k přímým úderům do hloubi ukrajinského území na strategické cíle a frontové pozice ze středních výšek, jak to učinilo například v Sýrii. Ovšem již výše zmiňovaná ruská ofenzíva proti ukrajinské kritické infrastruktuře, vedená střelami s plochou dráhou letu a zejména „kamikaze“ drony Šáhid-131/136, řádně „provětrala“ stále se ztenčující zásoby PLŘS pro všechny ex-sovětské PLRK, která má PSU k dispozici. Z toho vyplývá, že pokud nebudou původní ukrajinské systémy PVO i nadále zásobovány municí (jejíž shánění je ovšem pro západní státy stále větším oříškem, protože už není doslova „kde brát“ ani ve spřátelených zemích), a nakonec i časem doplněny a nahrazeny západními ekvivalenty, získají VKS RF vzdušnou převahu nad bojištěm, která by mohla znamenat významnou hrozbu nejen pro ukrajinskou obranu, ale hlavně pro vedení veškerých pokusů ZSU o protiofenzívu a zisk okupovaného území Ukrajiny zpět pod svou kontrolu.

Ukrajina dostala v loňském roce z Německa cca 30 ks samohybných protiletadlových systémů Flakpanzer Gepard s dvojící 35 mm kanónů Oerlikon GDF spřažených s radiolokátorem a SŘP, který je schopen vést palbu na vzdušné cíle, vyhodnocené jako nepřátelské, automaticky. Limitujícím faktorem pro jinak velmi úspěšné nasazení těchto „koček“ na Ukrajině, je chronický nedostatek munice 35×228, což se snad v roce 2023 podaří postupně uspokojivě vyřešit. (Foto archiv autora via ZSU).

V krátkodobém horizontu Ukrajina rovněž potřebuje velké množství dalších dodávek MANPADS, kterých spotřebovává značné množství, a radarem naváděných protiletadlových zbraní, jako jsou například německé Flakpanzer Gepard osazené dvojicí 35 mm kanónů Oerlikon GDF, aby si udržela a ještě zvýšila svou schopnost zachytávat „kamikaze“ UAV kategorie Šáhid-136/Geran-2 a dokázala tak chránit svou zbývající funkční energetickou infrastrukturu i civilní obyvatelstvo. V případě Gepardů nebylo zatím poskytnuto příliš podrobností o jejich nasazení, ale z toho málo co bylo publikováno lze vyvodit, že jejich účinnost proti střelám s plochou dráhou letu a UAV je na poměrně vysoké úrovni díky schopnostem RL a SŘP.

Ukrajinský tým působící proti „mopedům“ za tmy a deště na podzim 2022. Střelec na korbě Toyoty Hilux obsluhuje 12,7 mm kulomet DŠKM a jeho šanci na úspěšný zásah se snaží zvýšit kolega za pomoci světlometu. (Foto archiv autora via ZSU).

Nejvíce limitujícím faktorem v tomto případě je zřejmě velmi omezená dotace munice pro 35 mm kanóny, protože ta se správnou nábojnicí, která musí obsahovat kroužek kvůli automatickému nabíjení, se v Evropě vyráběla a dosud pravděpodobně vyrábí pouze ve Švýcarsku, které zatím jako neutrální země odmítalo jak samotné dodávky na Ukrajinu, tak i reexport přes prostředníky, kterými chtěli být Němci, Dánové nebo Španělé (mimo starý kontinent má tuto munici ve výrobním portfoliu ještě Brazílie, ale i ta nechce prodat žádné náboje 35×228 do tohoto konfliktu). Až snad v poslední době se začínají objevovat první vlaštovky v podobě hlasů ze samotného Švýcarska, že s touto situací by bylo dobré „něco dělat“. Nechme se tedy překvapit… Navíc v samotném Německu dostala firma Rheinmetall státní zakázku na výrobu celkem 300 000 ks nábojů pro Gepardy na Ukrajině, když už nějaký ten čas sama pracuje na schopnosti obnovit výrobu této munice přímo „doma“ (paradoxně vlastníkem výrobního závodu Oerlikon ve Švýcarsku je právě Rheinmetall, který tak zjevně využije know-how). Rheinmetall dodá po 150 000 ks protipancéřových nábojů Armour Piercing Discarding Sabot – Tracer (APDS-T) a tříštivých High Explosive Incendiary – Tracer (HEI-T). První náboje APDS-T by měly být předány v létě 2023 a změna výroby z APDS-T na HEI-T je následně naplánována cca na polovinu roku 2024. Doufejme, že ukrajinské Gepardy tak dostanou v letošním roce konečně dostatek příležitosti vytasit své „drápy“ bez omezení.

Ve střednědobém horizontu musí Ukrajina vypracovat nákladově efektivní způsoby obrany proti UAV Šáhid-131/Geran 1, Šáhid-136/Geran-2 a dalším podobným „kamikaze“ dronům této kategorie. Jednou z možností by mohl být kompaktní radar, nebo laserový dálkoměr a zaměřovač v jednom. Přídavné systémy, které by umožnily mnoha stávajícím palným protiletadlovým zbraním být mnohem přesnější a účinnější v boji proti těmto „mopedům“.

Prostředek české výroby MR-2 Viktor na vozidle Toyota Land Cruiser 70 4×4, který bude na Ukrajinu dodán v počtu 100 ks postupně tento rok 2023. Dvojice kulometů KPV 14,5 mm s vysokou kadencí 550-650 ran za minutu bude moci podle dosavadních zkušeností velmi účinně, a proti MANPADS navíc relativně „ekonomicky“, působit proti ruským „kamikaze“ UAV kategorie Šáhid-136/Geran-2 nebo menším Šáhid-131/Geran 1. Patnáct Viktorů přitom bylo zaplaceno ze sbírky uspořádané v ČR organizací „Dárek pro Putina“, kde se 24 270 přispěvatelů složilo na cílovou částku 90 mil. Kč. (Foto Dárek pro Putina)

Česká republika vyslyšela v tomto ohledu přání Ukrajiny na dodání jednoduchého systému, který sice nebude v konečném důsledku žádný „gamechanger“, ale v boji proti nepříliš rychlým UAV může významně pomoci. Bude se jednat o 100 ks vozidel MR-2 Viktor, což je prostředek PVO velmi krátkého dosahu, jehož základem je prověřená a velice spolehlivá Toyota Land Cruiser 70 4×4, která má zesílené odpružení a upravenou nástavbu za kabinou. Díky tomu může vést obsluha palbu všemi směry jak do vzduchu, tak v případě potřeby i proti pozemním cílům. Na nákladové ploše je v plně otočné lafetě umístěna upravená stanice ZPU-2 s dvojicí těžkých kulometů KPV ráže 14,5×114, které jsou sice ruské provenience, ale na Ukrajině stále velmi rozšířené včetně dostupného střeliva. Modernizován byl hlavně systém zaměřování, kde umožní dodatečné optické přístroje vést účinnou palbu ve dne i v noci. Dalším „zlepšovákem“ je zdvojený zásobník, inspirovaný kompletem ZPU-4, díky kterému se zásoba pohotovostní munice zvýšila na 600 ks nábojů. 300 ks je uloženo v zásobnících připravených k okamžité střelbě a dalších 300 ks je ponecháno ve schránkách připevněných ihned vedle pro rychlé přebití. Celková zásoba vezené munice je ovšem vyšší, protože uvnitř korby jsou uloženy další zásobníky, ale i náhradní hlavně pro kulomety KPV. MR-2 Viktor s těmito kulomety ráže 14,5 mm dokáže účinně působit proti letícím cílům do výšky cca 2 000 m a zhruba i do stejné vzdálenosti.

Jak již bylo zmíněno výše, tak jako správný „technical“ může vozidlo vést i přímou palbu na pozemní cíle, i když to samozřejmě nebude jeho hlavní role zvláště kvůli chybějící ochraně vlastní obsluhy proti odvetné střelbě. Palba proti pěchotě a nepancéřovaným automobilům má díky ráži 14,5 mm absolutně devastující následky, tříštivotrhavý náboj MDZ má smrtící střepinový efekt do 4,5 metru od místa dopadu střely. V případě akutní potřeby však MR-2 Viktor dokáže suplovat prostředek palebné podpory pěchoty a vyřadit i středně pancéřované cíle, jako jsou u VSRF velmi rozšířené pásové transportéry MT-LB, KBVP BTR-80/82, pásové BMP nebo BMD, na které je možné nabít náboje B-32 (průbojno zápalný s jádrem z karbidu wolframu), nebo BZT (průbojno zápalný s tepelně upraveným ocelovým jádrem se stopovkou), které jsou na vzdálenost 1000 m schopny prorazit pancíř o slušné tloušťce 20 mm pod úhlem 20 stupňů (na 500 metrů je pak průraznost ještě vyšší – až 32 mm). Viktor je tak v podstatě schopen na vzdálenost jednoho kilometru zničit téměř všechny obrněné transportéry, které může ruská armáda nasadit do boje. Jako zajímavost lze uvést, že kulomety KPVT měla ve výzbroji i ČSLA, když byly osazeny v KBVP OT-64 SKOT a „downgradeovaných“ BVP-1 na verzi OT-90.

Budoucnost taktického letectva PSU je bez pochyb spojena se západními stroji

Vraťme se však „ze země“ ještě „do vzduchu“. Taktické letectvo PSU potřebuje moderní západní stroje, které budou schopné nést PLŘS kategorie BVR s vlastním aktivním navedením, což by mohlo konečně zvrátit technickou převahu VKS RF, která od začátku konfliktu i nadále trvá. Ruští piloti byli zatím po celou dobu války i přes výhodu své výzbroje, technologické převahy a celkové kvantity vůči obráncům velmi opatrní při provádění bojových misí ve vzdušném prostoru Ukrajiny, takže i malý počet západních víceúčelových bojových letounů by na ně mohl mít další významný odstrašující účinek. Jakákoli západní platforma, ať se již v poslední době v mediálním prostoru uvažuje nahlas o různých variantách, dodaná v krátkodobém nebo střednědobém horizontu, musí být schopná operací z rozptýlených ploch s využitím mobilního servisního vybavení a malých podpůrných týmů, a létat z relativně drsných neudržovaných VPD či silničních úseků, aby se tak vyhnula neutralizaci za pomoci ruských úderů střelami s plochou dráhou letu.

**Takto by mohl vypadat legendární „Viper“ v ukrajinských barvách – opatřený standardní digitální šedou kamufláží známou z Migů-29 nebo Su-25M1.** (Grafika archiv autora via PSU)

V tomto ohledu se jako nejdostupnější a nejčastěji skloňovaný stroj nabízí prověřený F-16 Fighting Falcon nebo také „Viper“. Mnoha byť letitých, ale modernizovaných F-16A na standard MLU, se bude nyní postupně v Evropě zbavovat třeba Nizozemí, které už má částečně zavedenou náhradu v podobě letounů F-35A Lightning II. Navíc množství starších letadel F-16A, případně i C nižších výrobních bloků disponují i USA, které ovšem zatím možnost přesunu této techniky ze svého arzenálu na Ukrajinu ústy prezidenta Bidena striktně odmítají. Ať už by byly F-16 odkudkoli, tak jejich výhodou je jistě velká škála protizemních i protiletadlových zbraní, které jsou na tento stroj integrovány a dostupné v dostatečném množství, jenž by mohlo být dodáno spolu s letadly. Prakticky se jedná o jak už používané protiradiolokační střely AGM-88 HARM, které jsou od loňského léta improvizovaně integrovány na ukrajinské Mig-29 a Su-27 a úspěšně používány proti ruské PVO, tak i o další druhy protizemní munice, kde se v poslední době spekuluje hlavně o možné dodávce naváděných pum GBU-31/B JDAM či dokonce JDAM-ER s prodlouženým doletem. Položkou, kterou musíme rozhodně zmínit, protože by se stala doslova „gamechangerem“ v dosavadních vzdušných střetnutích ukrajinských a ruských stíhačů, je pak protiletadlová střela středního dosahu AIM-120 AMRAAM kategorie BVR, která by své služby na strojích s modro-žlutými kokardami jistě velmi dobře odvedla i ve svých starších variantách jako např. AIM-120B, které jsou dostupné v mnoha letectvech západních států v hojných počtech, a neměl by být problém s jejich dodáním v dostatečném množství.

Na druhou stranu jednoznačnou nevýhodu provozu „ef šestnáctek“ na množstvích improvizovaných ploch a záložních letištích představuje jejich náchylnost na nasátí FOD do motoru. Díky svému nasávacímu ústrojí umístěnému nízko pod kabinou totiž působí F-16 při pojíždění jako velký „vysavač“, který dokáže spolehlivě „najít“ jakýkoli předmět nacházející se v její dráze, a „prohnat“ jej lopatkami motoru, což v „mírových“ podmínkách končí většinou svěšením pohonné jednotky a její důkladnou inspekcí. Když si autor vzpomene na „manévry“ amerického pozemního personálu pořádané před letovou akcí „Viperů“ v Náměšti nad Oslavou během cvičení „Ample Strike 2018“, kdy v rojnici „pročesávali“ celou stojánku, nebo zametací vozy projíždějící pravidelně všechny provozní plochy základen vybavených stoji F-16 (osobní zkušenost např. z Belgie, Polska, Nizozemí nebo Řecka), tak ve stávajících bojových podmínkách by nebyl jejich provoz na Ukrajině nikterak jednoduchý, pravděpodobně by „Vipery“ nakonec skončily s omezenou letuschopností a použitelností. I když si těchto problémů musí být PSU vědomo, tak i přesto je jako možná platforma z jejich strany veřejně nejvíce prosazována právě F-16.

**Modro-šedá digitální kamufláž, používaná nyní na Su-27, by F-15C Eagle seděla dokonale.** (Schéma archiv autora via PSU).

Výše uvedené problémy by mohla vyřešit například F-15 Eagle. Orel proti F-16 navíc nabízí dva motory, což by se z jistě více líbilo i PSU, které jsou zvyklé na dvoumotorovou koncepci z dosud provozovaných Mig-29 a Su-27. Ovšem i hypotetická dodávka F-15 má několik zřejmých háčků. Pokud pomineme hned první, že Američané se zatím k dodávce letecké techniky nijak oficiálně „nehrnou“, tak dalším je omezený počet F-15tek v provozu spojený navíc ruku v ruce s vysokým náletem a stářím stávající flotily F-15C/D. Nabízela by se dodávka zcela nových F-15EX, ale vzhledem k tomu, že jejich výroba pro samotné USAF teprve začíná, pak tato možnost zatím nic neřeší v otázce rychlé dodávky, kterou Ukrajina nutně potřebuje.

Z evropských strojů se mnohdy spekuluje hlavně o letounech EF-2000 Eurofighter, kterých se v počátečním provedení „Tranche 1“ začínají postupně zbavovat státy jako Velká Británie nebo Německo. Tato počáteční verze EF-2000 má však znatelnou nevýhodu v tom, že disponuje pouze omezenou škálou zbraní, která se redukuje v podstatě jen na PLŘS krátkého a středního dosahu. To by stačilo pro mise A2A, ale Ukrajina určitě potřebuje univerzální platformu i pro mise A2G, která by mohla v této roli perspektivně nahradit dosud používané typy Su-24 a Su-25, jejichž použitelný počet ve stále pokračujícím konfliktu logicky neustále klesá. Nicméně minimálně v případě jednoho z velkých podporovatelů Ukrajiny, jímž je země Albionu, nelze takovou dodávku v budoucnu zcela vyloučit.

Poměrně aktivní na tomto poli jsou v posledních týdnech i různé spekulace ohledně další evropské mocnosti – Francie, která má k dispozici od loňského roku určité množství starších vyřazených Mirage 2000C, jenž by mohla údajně poskytnout. Tento typ by byl jistě trnem v oku zejména námořníkům ČMF, protože je schopen nosit obávané protilodní střely AM-39 Exocet.

Hypoteticky se nabízela i možnost jednat o dodávce typu JAS-39 Gripen ze Švédska. Tyto letouny, které jsou u nás páteří taktického letectva Vzdušných sil AČR, by na Ukrajině určitě vynikaly svou nekomplikovanou obsluhou a možností působit ze všech provizorních ploch, odkud nyní PSU létá ve svém formátu rozptýlených jednotek, často na jednotlivé stroje. Gripen navíc dokáže nosit jak již zmiňovanou PLŘS pro BVR AIM-120 AMRAAM, tak i protizemní výzbroj v podobě naváděných pum GBU či JDAM. Byť nemá takovou nosnost a zároveň dolet jako F-16, tak pro ukrajinské podmínky by zjevně stačil. Samozřejmě nevýhodou typu JAS-39 je jeho malá rozšířenost, čímž by byla Ukrajina zcela odkázána na servisní podporu ze země jeho původu, a zřejmě také žádné volné stroje schopné rychlého dodání (pokud nebudeme uvažovat o starých JAS-39A). Stejný problém se servisem však nastává i u výše uvažovaného pořízení legendárních francouzských „delt“ Mirage 2000C. Navíc provoz menšího počtu strojů od každého typu by v počáteční fázi zřejmě nevadil i ukrajinské straně, která by s potřebným zabezpečením a zázemím určitě zvládla najednou i více typů, stejně jako dnes dokáže kontinuálně provozovat letouny Mig-29, Su-24, Su-25 a Su-27.

Švédsko, které se po ruské invazi na Ukrajinu rozhodlo spolu s Finskem změnit svůj neutrální status a vstoupit do NATO, čímž z prezidenta Putina udělali nejlepšího „rekrutéra“ Severoatlantické aliance pro rok 2022, od začátku konfliktu ukrajinské obránce aktivně podporuje jak finančně, tak i dodávkami některých druhů zbraní, například vynikajícími protitankovými granátomety AT-4 Carl Gustaf nebo pásovými BVP CV90. Gripeny však v tomto seznamu bojové techniky s největší pravděpodobností nakonec nebudou, protože to zatím explicitně odmítl švédský ministr obrany Paul Jonson na společném brífinku s ministrem obrany Ukrajiny Oleksijem Reznikovem v půlce prosince 2022.

Modro-šedá kamufláž ostře lomených polí, podobná švédskému vzoru z prototypu JAS-39E, jistě sluší i tomuto JAS-39C. Ovšem šance, že takové Gripeny na Ukrajině v brzké době uvidíme, je v tuto chvíli nulová. (Schéma archiv autora via Logan Hartke).

Limitujícím faktorem v případě zavedení jakéhokoli západního typu bojového letounu je rozhodně nutný výcvik pilotů na novou, navíc odlišnou techniku. PSU sice v posledních letech vysílaly některé mladé piloty na stáže například do USA, přičemž tím začaly pomalu přejímat filozofii a postupy NATO, ale i tak přechod na jakoukoliv z výše uvedených platforem bude zřejmě vyžadovat několikaměsíční výcvik, pokud budeme uvažovat o plném využití bojových schopností daného stroje. V urgentním případě, jaký je nyní na Ukrajině díky neustále probíhající ruské agresi, by pro získání nejnutnějších návyků zřejmě stačil i kratší termín. Například při maximální „zhuštění“ kurzu u jednotky Formal Training Unit (FTU) u USAF, v kterém se řeší přeškolení již „hotových“ bojových pilotů na nový typ stroje, by se mělo jednat o 70 dnů, během kterých adept absolvuje 25 letů zaměřených jak na mise A2A, tak i A2G a navíc dalších až 20 misí na pozemním simulátoru. Zvláště, pokud budeme uvažovat o tom, že by PSU vyslalo na výcvik zkušenější piloty, kteří budou zároveň dostatečně jazykově vybaveni na potřebné úrovni. Ukrajina samotná před nedávnem deklarovala, že má připravenu skupinu 30 pilotů, které může na přeškolení poslat téměř okamžitě. Nicméně dosavadní úroveň vycvičení samozřejmě nespecifikovala a s přihlédnutím k současné věkové skladbě letového personálu PSU je pravděpodobnější, že půjde spíše o mladší piloty schopné podstoupit kompletní výcvik v angličtině, ale bohužel bez větších letových zkušeností, což by zkrácení kurzu samozřejmě neumožnilo. Přesto v tento okamžik nemůžeme zcela vyloučit ani to, že někteří ukrajinští letci již nějakou formou takového výcviku skrytě procházejí, například v USA, i když to není oficiálně oznámeno a pochopitelně propagováno. Ochotu vycvičit ukrajinské letce pak již deklarovala i Velká Británie, přestože ani zde zatím nebylo specifikováno, o jaký typ by se mělo jednat, či zda půjde o výcvik zcela nových adeptů leteckého řemesla. Ať tak, či onak, v každém případě budou PSU potřebovat taktický výcvik svých bojových pilotů i do budoucna a je zcela jisté, že na Ukrajině je momentálně určitě značně obtížné jej absolvovat bez rizika a v potřebné kvalitě.

Abychom však nekončili příliš skepticky, tak stejně jako bylo ještě loni na podzim těžko myslitelné představit si reálné dodávky těžkých tanků na Ukrajinu, a dnes jsme přitom svědky předávání prvních MBT Leopard 2, tak i v případě letecké techniky budeme nepochybně v blízké budoucnosti sledovat nové západní stroje se žluto-modrými kokardami, které budou díky svým schopnostem moci lépe čelit ruským agresorům, než dnes dokážou ex-sovětské letouny Mig a Suchoj v arzenálu PSU a přinesou tak Ukrajincům když ne přímo operační výhodu, tak alespoň bojovou paritu proti technice VKS RF a VMF RF. S nadcházejícím jarem, a pravděpodobným pokusem Ukrajiny o osvobození dalšího svého obsazeného území, by to však bylo více než žádoucí uskutečnit co nejdříve…

Autor textu: Radim Špalek, czechairforce.com

Poznámky:

*1 – 3D mobilní radiolokátor proti nízkoletícím cílům 48Ja6-K1 „Podlet-K1“, který byl umístěn na jižním směru postupu invazních vojsk, byl zřejmě nejprve na Krymu. Později byl přemístěn kvůli rozšíření svého dosahu na obsazené území do Chersonské oblasti a nakonec byl zničen u Lazurne v první polovině července zřejmě úderem řízených raket M31A1 z kompletu HIMARS. Během ukrajinské ofenzívy na Cherson v září nebo říjnu tohoto roku, byl buď za použití protiradiolokační střely AGM-88 HARM, nebo opět naváděné rakety z kompletu HIMARS, zničen ještě druhý kus tohoto radaru, který se nacházel v prostoru „ikonického“ letiště Čornobaivka, jež rusové proměnili na opěrný bod chránící přístup na Cherson směrem od SZ. Legendární protiradiolokační střely AGM-88 HARM se začaly v inventáři PSU objevovat zhruba od srpna 2022. Zatím není jasné, kdy přesně proběhly dodávky těchto raket na Ukrajinu, ale je jisté, že byly improvizovaně integrovány na Mig-29 a Su-27 za pomocí adaptérů LAU-118 a mohou být zřejmě použity v módu s předem nastavenými souřadnicemi cíle. Podrobně se k tomuto tématu ještě vrátíme samostatným článkem.

*2 – Údaj pochází od institutu RUSI a vychází zřejmě z reálných zkušeností s tímto systémem v bojích nad Ukrajinou. Dosud byl uváděn dosah 100 km, možná ruskou stranou záměrně snížený.

*3 – Zřejmě nejznámější pravděpodobnou obětí ruského PLRK S-400 „Triumf“ je plk. Oleksandr Jakovič Oksančenko s přezdívkou „Šedý vlk“, jenž byl display pilotem na ukrajinských Su-27 celých šest sezón v letech 2013-18, než nakonec odešel do zálohy. K „mateřské“ 831. BrTA, kde působil dlouhou dobu jako zkušený instruktor a zástupce velitele brigády pro letový výcvik, se vrátil krátce před začátkem ruské invaze na Ukrajinu, Bohužel plk. Oksančenko padl již v noci 25. února 2022, když byl jeho Su-27 sestřelen PLRK během bojového letu nad Kyjevem a dopadl do čtvrti Osokorky. Tento sestřel je zatím obestřen mnoha dohady a existují v podstatě dvě varianty. Ta první říká, že „Šedého vlka“ dostal ruský systém S-400 Triumf (SA-21 Growler) dislokovaný v Bělorusku a ta druhá, že šlo naopak o „friendly fire“ ukrajinské PVO, která nechtěně sestřelila vlastní letoun během noční CAP nad městem. Osobně se zatím nekloním k žádné z těchto variant a považuji je obě v zásadě za možné. Ukrajinská PVO byla v prvních dnech pod velkým tlakem VKS RF jak ze strany přímých útoků, tak i účinného rušení pomocí REB, takže k omylu při identifikaci cíle mohlo určitě dojít. Vypovídá o tom dostatečně i to, že později bylo provedeno rozdělení „nebe“ nad Ukrajinou a koordinace mezi stíhači a PLRK byla zajištěna tak, že každému druhu PVO byly přiděleny oblasti, za které odpovídaly. Ukrajinští stíhači tak neměli vstupovat do palebných prostorů vlastních PLRK, čímž bylo sníženo riziko „friendly fire“ a jejich možného sestřelu.

*4 – Když se poslední obránci města Mariupolu stáhli do oceláren Azovstal, kde se mohli ukrýt v členitém a bezpečném labyrintu podzemních tunelů pod závodem, tak VKS RF nasadily v průběhu dubna k bombardování tohoto místa strategické bombardéry Tu-22M3, které odhazovaly mj. také těžké 3000 kg trhavé pumy FAB-3000 M-46. Například 21. dubna je zaznamenán útok celkem 16 Tu-22M3, které bombardovaly Azovstal nerušeně pumami ze střední výšky. Ruské vojenské síly tak mohly v klidu učinit, protože ukrajinská PVO města byla v tu dobu již zcela potlačena.

Vysvětlivky:

„Aligátor“ – Kamov Ka-52 nese oficiálně bojové jméno Alligator

BAP – Bombardirovočnyj Aviacionnyj Polk VKS RF / Bombardovací letecký pluk

BDA – Battle damage assessment, je postup vyhodnocování škod na konkrétním cíli po úderu různými druhy munice. Je součástí širšího oboru vyhodnocování boje. Vyhodnocení se provádí pomocí mnoha technik, včetně záznamů z kamer v letounu, v zaměřovacím kontejneru, od pozemních sil v blízkosti cíle, satelitních snímků, nebo pokud je to možné, také z následného ohledání místa cíle.

BMD – Bojevaja Mašina Děsantnaja / Ruské výsadkové obojživelné bojové vozidlo pro výsadkáře

BMP – Bojevaja Mašina Pechoty / Ruské obojživelné bojové vozidlo pro pěchotu

BrTA – бригада тактичної авіації / Bryhada Taktychnoyi Aviatsiyi / Brigáda Taktického Letectva Vzdušných sil Ukrajiny

CAP – Combat Air Patrol / Hlídkový let stíhacích letounů v přiděleném prostoru s úkolem eliminovat letecké síly protivníka, které by se v tomto prostoru vyskytly, případně chtěly tento chráněný prostor ohrozit.

COMAO – Composite Air Operation / Kombinovaná letecká operace zahrnující všechny druhy letecké techniky potřebné k splnění potřebného bojového úkolu většího rozsahu. Většinou zahrnuje jak stroje pro CAP, CAS, tak i SEAD a ECM.

EMCON – Emission Control, režim v kterém je dodržován absolutní radiový klid a letoun nevysílá ani žádné jiné elektromagnetické signály, které by mohly prozradit jeho polohu.

FAB – Fugasnaja Aviacionnaja Bomba / Trhavá letecká puma ruské provenience

GSAP – Gvardějskij Smešannyj Aviacionnyj Polk VKS RF / Gardový smíšený letecký pluk

GŠAP – Gvardějskij Šturmovoj Aviacionnyj Polk VKS RF / Gardový bitevní letecký pluk

GTBAP – Gvardějskij Tjažolyj Bombardirovočnyj Aviacionnyj Polk VKS RF / Gardový těžký bombardovací letecký pluk

„Havran“ – Přezdívka, kterou bitevní Su-25 dostal už v bývalém SSSR a je dnes stále používána pro tento letoun jak v Rusku („Grač“), tak i na Ukrajině („Grak“).

„Hrábě“ – Přezdívka, kterou bitevní Su-25 dostal během služby u Československého vojenského letectva.

ITBAP – Instruktorskij Tjažolyj Bombardirovočnyj Aviacionnyj Polk VKS RF / Instruktorský těžký bombardovací letecký pluk

„Krokodýl“ – Přezdívka, kterou bitevní Mi-24 získal v 80.tých letech v době nasazení v Afghánistánu.

LOC – Line of control, linie bojů v Luhanské a Doněcké oblasti, která se utvořila po bojích Ukrajinské armády se separatisty a ruskými jednotkami „dovolenkářů“ v letech 2014-15.

NOE – Nap-of-the-earth neboli také „česání země“, takto se označuje typ letu ve velmi malé výšce, který používají vojenská letadla a zejména vrtulníky, aby se vyhnuly odhalení nepřítelem a následnému útoku v prostředí s vysokou hrozbou PVO.

NŘS – Neřízené protizemní střely, v tomto případě půjde hlavně o 80 mm rakety S-8, které masivně používají obě válčící strany.

OBrTrA – бригада транспортної авіації / Bryhada Transportnoyi Aviatsiyi / Brigáda Transportního Letectva Vzdušných sil Ukrajiny

OCA – Offensive Counter-Air / Let s úkolem potlačení vojenské vzdušné síly nepřítele, především prostřednictvím útoků zaměřených na protivníkovy letecké základny.

OFAB – Oskoločno-Fugasnaja Aviacionnaja Bomba / tříštivo-trhavá letecká puma ruské provenience

OFZAB – Oskoločno-Fugasnaja Zažigatelnaja Aviacionnaja Bomba / tříštivo-trhavá zápalná letecká puma ruské provenience

OVP – Otdelnyj Vertoletnyj Polk VKS RF / Samostatný vrtulníkový pluk

PSU – Повітряні Сили України / Povitrjani Syly Ukrajiny / Vzdušné síly Ukrajiny

PLRK – Protiletadlový raketový komplet

PLŘS – Protiletadlová řízená střela

REB – Radio-elektronický boj, anglická zkratka ECM (Electronic Countermeasures)

RWR – Radar warning receiver, systém radarového varovného přijímače detekuje rádiové emise radiolokátorů. Jeho primárním účelem je dát varování pilotovi, když je ozářen nepřátelským radiolokátorem, který by mohl být hrozbou.

SALIS – Strategic Airlift International Solution. Alianční program, který využívá řada zemí NATO, včetně České republiky, pro strategickou mezinárodní nákladní leteckou přepravu. V tomto programu participuje i společnost Antonov, která pronajímá hlavně svoje letouny An-124-100 Ruslan. Díky SALIS tak má NATO rezervovánu kapacitu až šesti Ruslanů, které mají svoji hlavní základnu na letišti v Lipsku.

SEAD – Suppression of Enemy Air Defenses / Mise na potlačení a likvidace protivníkovy PVO

SIGINT – Signals Intelligence) / Mise pro získávání údajů z radarového provozu, datové a hlasové komunikace. Zpracovává data a informace získané z elektromagnetického spektra vyzařovaného elektronickými prostředky.

SOF – Special Operations Forces / Síly speciálních operací, které provádějí vojenské činnosti vedené speciálně určenými, organizovanými, vybranými, vycvičenými a vybavenými silami využívajícími nekonvenční techniky a způsoby nasazení.

TBAP – Tjažolyj Bombardirovočnyj Aviacionnyj Polk VKS RF / Těžký bombardovací letecký pluk

TELAR – Transport Erector Launcher And Radar / Transportní odpalovací zařízení a radar (TELAR) je typ TEL, který obsahuje také část nebo celý radarový systém potřebný k odpálení střely (střel) země-vzduch. Tato vozidla jsou schopna autonomního řízení, což výrazně zvyšuje jejich účinnost. S tímto typem systému může každé vozidlo bojovat bez ohledu na stav nebo přítomnost podpůrných vozidel.

TWS – Track while scan, je režim provozu palubního radiolokátoru, při kterém RL dokáže sledovat cíl nebo cíle, ale zároveň stále vyhledává další, takže poskytuje neustále celkový přehled o vzdušném prostoru a pomáhá pilotovi udržovat lepší situační přehled.

VDV – Vozdušno-desantnyje vojska / Výsadkové vojsko

VKS RF – Vozdušno-kosmičeskie sily Rossijskoj Federacii / Vzdušně-kosmické síly Ruské Federace

VMF RF – Vojenno-morskoj flot Rossijskoj Federacii / Námořnictvo Ruské Federace

VSRF – Vooružonnyje sily Rossijskoj Federacii / Ozbrojené síly Ruské Federace

VVS-SA – Vojenno vozdušnyje sily Sovětskoj armii / Vojenské letecké síly Sovětské armády

ZSU – Збройні сили України / Zbrojni Syly Ukrajiny / Ozbrojené síly Ukrajiny

Prameny:

Royal United Services Institute (RUSI) for Defence and Security Studies – The Russian Air War and Ukrainian Requirements for Air Defence – Justin Bronk, Nick Reynolds a Jack Watling Special Report 7 November 2022

ACIG – Tom Cooper

https://medium.com/@x_TomCooper_x

https://www.helion.co.uk/people/tom-cooper.php

Oryx (dokumentace zničené vojenské techniky na základě fotografií a videa)

https://www.oryxspioenkop.com

https:// twitter.com/oryxspioenkop

Ruské ztráty vojenské techniky:

https:// www.oryxspioenkop.com/2022/02/attack-on-europe-documenting-equipment.html

Ukrajinské ztráty vojenské techniky:

https:// www.oryxspioenkop.com/2022/02/attack-on-europe-documenting-ukrainian.html

Ruské i Ukrajinské ztráty letecké techniky:

https:// www.oryxspioenkop.com/2022/03/list-of-aircraft-losses-during-2022.html