L-259 pro Ukrajinu: reálný projekt, nebo jen další „Český sen“?
Nový český prezident Petr Pavel při své nedávné návštěvě Ukrajiny představil záměr České republiky navázat s Ukrajinou dlouhodobou obrannou spolupráci v několika konkrétních oblastech. Český obranný průmysl má podle prezidenta připraveno 6 společných projektů, do kterých budou zapojeny společnosti Sellier & Bellot, Aero Vodochody, Czechoslovak Group a Vojenský opravárenský podnik. Projekty se konkrétně týkají výroby munice a ručních zbraní, oprav tanků T-64 a T-72, nebo společné výroby letounů L-259 v Aeru Vodochody. Právě posledně zmiňovaný projekt, u kterého by mělo dojít i k přesunu technologií a části výroby na Ukrajinu, vzbudil zaslouženou pozornost. Řada novinářů si jej totiž automaticky spojila a vyložila jako reinkarnaci virtuálního „renderového“ projektu F/A-259 Striker, který Aero představilo již v roce 2018 na veletrhu ve Farnborough. Na otázku, zda je realizace česko-ukrajinského letounu z Aera Vodochody vůbec postavena na reálných základech a jestli je český výrobce schopen dalšího rozvoje Alky, se pokusí odpovědět následující text. Program L-259 totiž představuje na podmínky ČR ambiciózní projekt, jenž má však před sebou s trochou nadsázky více potíží než řešení, a řada odborníků z oblasti Aerospace je k němu velmi skeptická.
Čtvrtstoletí Alky
Ačkoliv si to dnes mnozí příliš neuvědomují, v loňském roce uplynulo přesně 25 let od vzletu prvního prototypu letounu L-159 a zároveň tomu bude již 30 let, kdy se zrodil operační záměr a první návrhové studie armády k definování prvotních specifikací nového podzvukového útočného letounu, jež se měl stát začátkem nového tisíciletí páteří taktického letectva Vzdušných sil AČR.
Někteří odborníci samozřejmě namítají, že celá koncepce Alky, tedy lehkého útočného stroje s plnotučnou avionikou, radarem a na danou kategorii pokročilým zbraňovým systémem, byla od prvopočátku chybná a celosvětové prodejní „úspěchy“ letounů podobné kategorie jim samozřejmě dávají částečně za pravdu. Jenže vždy je potřeba se na celou věc podívat tehdejší optikou a s přihlédnutím k historické době, jíž dominoval rozpad sovětského impéria a v podstatě celého východního bloku.
Roky 1992-93 byly zároveň přelomové z důvodu rozdělení česko-slovenské federace a s tím souvisejícího značného zeštíhlení armády, jež následně vedlo v letech 1994-95 k největším reorganizačním a redislokačním změnám v historii Vzdušných sil AČR. Tehdejší záměr na rychlý přechod k západní technice byl pochopitelně limitován omezeným množstvím financí a tomu pak samozřejmě odpovídala i tehdejší koncepce taktického letectva, jež počítala s kompromisem v podobě 36ks nadzvukových stíhaček (později sníženo na 24ks) západní provenience a 72ks podzvukových strojů domácí výroby, což byla zároveň podaná ruka domácímu leteckému průmyslu. Tento počet měl zároveň definitivně poslat do důchodu celou flotilu sovětských Migů a Súček, se kterými se do budoucna již nepočítalo.
Zároveň není potřeba si neustále sypat popel na hlavu, neboť koncepce s využitím lehkých podzvukových útočných strojů jako doplňku k nadzvukovým strojům rozhodně nebyla v uvedené době nějaký český světový unikát. Řada evropských států zvolila stejnou nebo velmi podobnou cestu již dávno před námi (Finsko a Velká Británie – Hawk, Německo – Alpha Jet, Itálie – AMX, Rakousko – Saab 105 apod.) Zároveň i největší konkurent Aera té doby vyvinul novou řadu letounů Hawk 100/200, z nichž druhý jmenovaný byl jednomístný bojový stroj, vybavený radarem a disponoval velmi podobnými schopnostmi, jako L-159. Přesto ani on nezaznamenal nějaké významné exportní úspěchy, na rozdíl od dvoumístné varianty. Podobné portfolium výrobků měl nakonec i český výrobce, jenž v letech 2003-2008 velmi intenzivně nabízel plnohodnotnou dvoumístnou verzi L-159B. Ta již byla postavena na základě zkušeností s Alkou na modernějším avionickém základu, přesto ani tento produkt neslavil na mezinárodních trzích úspěch. V tomto ohledu se Alka bohužel narodila do špatné doby.
Pokud se však vrátíme k L-159 ve výzbroji AČR, nesporným faktem je, že Alka jako taková umožnila rychlý přechod na alianční standardy a Vzdušné síly AČR tak jako vůbec první letectvo ze států bývalé varšavské smlouvy disponovalo „západním“ letounem, s kterým se mohli čeští piloti od roku 2003 plnohodnotně zapojit do aliančních cvičení a sbírat první cenné zkušenosti.
Exportní L-169 AJT a evoluce jménem F/A-259 Striker
Alka procházela za celou dobu své službu v AČR různými drobnými upgrady, které sice do určité míry postupně navyšovaly operační schopnosti typu, vždy však šlo svým rozsahem spíše o menší modernizace. Po více než dvaceti letech služby v AČR je nanejvýše jasné, že pokud má být L-159A i nadále bojově použitelný, je nutný zásadní upgrade. Ten vodochodský výrobce aktuálně nabízí armádě jako hloubkovou modernizaci, neoficiálně označovanou jako L-159MLU, které jsme se velmi podrobně věnovali v článku Mid Life Upgrade L-159A, vstane Alka jako Fénix z popela?
Kromě toho však výrobce ve své režii realizoval několik projektů rozvoje původní Alky, jež cílily jednoznačně na export a nové zákazníky. Prvním z těchto projektů byl v roce 2013 cvičný letoun L-169 AJT (Advanced Jet Trainer), což nebylo nic jiného než pokus, jak zpřístupnit Alku řadě „problematických“ zahraničních zákazníků, tak aby případnému exportu nemusely bránit různé vývozní restrikce, které si u L-159 stanovili výrobci jednotlivých komponent. V praxi se tak uvažovalo nad použitím do značné míry domácích technologií, od čistě mechanických, až po elektronické či softwarové vybavení, včetně zvažované ukrajinské pohonné jednotky AI-222 z produkce Motor Sič. Celý program však nakonec vyšuměl do prázdna a přednost dostal nový L-39NG, který sliboval mnohem větší exportní potenciál a jenž byl od prvopočátku konstruován s ohledem možného exportu do zemí Afriky, jihovýchodní Asie či latinské Ameriky.
Druhým projektem byl jednomístný útočný F/A-259 Striker, jenž představoval poměrně zásadní upgrade Alky s využitím řady izraelských technologií. Problém F/A-259 však je, že nešlo o nějaký skutečný projekt s reálnými základy, nýbrž o pouhou mediální akci tehdejšího italského managementu kvůli zviditelnění v soutěži amerického letectva OA-X (Observation/Attack-X), týkající se nákupu několika desítek až stovek lehkých víceúčelových bojových letounů. Zatímco L-169AJT postoupil alespoň do definiční fáze, spojené s ofukováním makety v tunelu, nový Striker byl ve skutečnosti pouhým renderovým grafickým projektem s připojeným „wishlistem“, připomínající přání pro Ježíška, čím vším by měl nový stroj disponovat.
Záměr lehkého bojového letounu F/A-259 Striker pochopitelně vychází z útočného L-159A a jde o jeho hlubokou modernizaci, kterou vodochodský výrobce oficiálně představil v roce 2018 na veletrhu ve Farnborough. Středobodem celého upgrade mělo být úplně nové avionické a senzorické vybavení z produkce renomované izraelské společnosti Israel Aerospace Industries (IAI). Izraelci samozřejmě nevyvíjeli něco nového, ale pro F/A-259 plánovali využít v podstatě identickou avioniku z modernizovaného Kfiru C.10/12 pro kolumbijské letectvo. Kokpit byl uzpůsoben pro použití brýlí pro noční vidění, pilot měl mít k dispozici dva velké barevné displeje s taktickou pohyblivou mapou a počítalo se i s integrací přílbového zaměřovače HMD Scorpion. Nový měl být i radiolokátor Elta se syntetickou aperturou SAR (Synthetic Aperture Radar) a se schopností indikace pohybujících se cílů na zemi GMTI (Ground Moving Target Indication), přičemž do budoucna se počítalo i s integrací novějšího radiolokátoru s aktivním elektronickým snímáním (AESA) či taktického datalinku.
Samotný drak měl být opět odvozen více méně z L-159A, ovšem s tím rozdílem, že se již počítalo s úplně novým mokrým křídlem bez koncových vřeten. Striker měla zároveň pohánět vylepšená pohonná jednotka F124-GA-100, známá z původní Alky. Výkonnostně tak měl Striker zůstat alespoň co do rychlosti a dostupu přibližně na úrovni L-159, díky novému „wet wingu“ se však počítalo s výrazným zvýšením doletu, navíc F/A-259 měl být i prvním letounem z Aera Vodochody, schopným reálného doplňování paliva za letu metodou „probe and drogue“. Absence koncových vřeten měla navíc umožnit i zvýšení počtu zbraňových závěsů o dva na celkových devět, kdy se počítalo s instalací tzv. wingtipů pro uchycení PLŘS na koncích křídel. Šlo však spíše o zbožné přání italského managementu, neboť přidáním wingtipů by muselo jisto jistě dojít k zesílení křídla, což však v grafické prezentaci nikdo příliš neřešil.
Na „papíře“ šlo tedy bezesporu o zajímavý projekt, jenže s tím jak byl celý projekt AO-X zrušen, v tichosti vyšuměl také „italský“ Striker z Vodochod.
Izraelci samozřejmě nehodlali pro F/A-259 vyvíjet něco nového, ale chtěli využít modernizační avionický balíček, použitý při zásadním upgrade letounů Kfir C.10/12 kolumbijského letectva. Ty již disponují radarem Elta EL/M-2032 AESA, v kokpitu mají dva velké displeje 127×177mm a umožňují nést širokou paletu výzbroje izraelské provenience, včetně protiletadlových střel Derby a Python. (foto: Aero Vodochody a Fuerza Aerea Colombiana)
Česko-Ukrajinský L-259, aneb čekání na zázrak
Oznámení prezidenta Petra Pavla o společném projektu česko-ukrajinského L-259 bylo velmi překvapivé a nečekané, přičemž sám výrobce patrně nebyl ze zveřejnění této informace úplně „happy“. Celý projekt je totiž na úplném začátku a výrobce k němu prozatím nechce sdělit žádné podrobnosti, což je s ohledem na aktuální bezpečnostní situaci docela pochopitelné.
I z toho mála publikovaných informací se však dá predikovat, že za celým projektem stojí především minoritní vlastník Aera, zbrojní holding Omnipol a.s. Zároveň je zřejmé, že pokud projekt L-259 vůbec někdy postoupí z definiční fáze do skutečné realizace, čeká na konstruktéry a technology spíše více problémů, než přijatelných řešení. Jen spuštění výroby by si vyžádalo minimálně 2 roky příprav. Výrobce sice v posledních letech dokázal vyprodukovat několik nových trupů pro spárky L-159T1 (IQAF) a L-159T2 (AČR), vždy se však jednalo o modifikace jednomístných strojů. Je tedy otázkou, v jakém stavu se nacházejí nástroje a přípravky na výrobu konstrukčních celků, které se při modifikaci vždy použily ze starého jednomístného stroje. Konkrétně jde o křídlo, vodorovné ocasní plochy a ocasní část, včetně SOP. Zde je potřeba si zároveň uvědomit, že celá řada agregátů a technologií, použitých v L-159, už se dnes nevyrábí a výrobce bude muset najít řešení jejich náhrady. Spolupráce s Ukrajinou samozřejmě nabízí řadu možností, včetně využití know-how ukrajinských firem pro společný projekt, při trvání konfliktu však něco takového bude pochopitelně velmi obtížně realizovatelné.
Ačkoliv je nový česko-ukrajinský záměr dáván do souvislosti s virtuálním projektem F/A-259, ve skutečnosti zřejmě půjde o trochu jiný letoun. Protože prezident Petr Pavel explicitně zmiňoval L-259, je možné odvodit, že půjde o dvoumístnou variantu, která by mohla v ukrajinském letectvu posloužit pro pokročilý taktický výcvik budoucích pilotů nadzvukových F-16 či jiných západních typů 4. generace, a v případě nouze i k reálným bojovým akcím, samozřejmě s ohledem na výkony a možnosti zbraňového systému cvičně-bojového letounu.
Jak už bylo zmíněno v úvodu, konstruktéry z Vodochod čeká celá řada nemalých problémů. Pojďme se teď podívat alespoň na některé z nich:
Pohonná jednotka
Zásadní otázkou nového L-259 bude nepochybně výběr pohonné jednotky. Důvodem je skutečnost, že tchajwanský výrobce ITEC (International Turbine Engine Corporation), který produkuje v licenci motory Honeywell F-124 použité v Alce, totiž v současné době vyrábí pouze variantu motoru F124-GA-200, určenou pro dvoumotorové stroje Leonardo M-346. Tato verze se bohužel od varianty F124-GA-100 použité v L-159 odlišuje v celé řadě důležitých věcí, kterými je především rozmístění agregátů a veškerých rozvodů na motoru. Znovuspuštění výroby verze pro jednomístné letouny je při objednání nějaké větší série sice v zásadě možné, je ale nasnadě, že výrobce bude chtít ve spolupráci s ukrajinskou stranou spíše integrovat pohonnou jednotku Ivčenko-Progress AI-222/322 z portfolia ukrajinské společnosti Motor Sič. Jde o logický krok, který však naráží na aktuální situaci ukrajinského výrobce ze Záporoží, který je čas od času bombardován ruským letectvem a je tedy otázkou, do jaké míry by byl schopen v takové nelehké situaci dostát svým závazkům.
Letový demonstrátor L-159T2X trupového čísla 6073 se s novým „mokrým“ křídlem vznesl poprvé do vzduchu v říjnu 2022. Tento stroj nelétal od roku 2018, kdy na něm výrobce prováděl nejen plánovanou revizi pro obnovení meziopravního technického resursu, ale především na něm zkoušel nové technologie včetně „wet wingu“, určené k dalšímu rozvoji a modernizacím Alky. (foto: Aero Vodochody, www.aero.cz)
Mokré křídlo
S konceptem nového mokrého křídla na L-159 se počítá už několik let a již v roce 2014 programátoři amerického V-Dot Systems připravili palubní software Alky, aby dokázal počítat i palivo v mokrém křídle. První zálet nového „wet wingu“ na demonstrátoru L-159T2X však proběhl až v říjnu 2022. Nové křídlo se oproti předchozím renderovým zobrazením liší ponecháním koncových vřeten, jež mohou do budoucna nést prostředky REB či systémy vlastní ochrany. Důvodem pro jejich ponechání je eliminace indukovaného odporu na konci křídla. Zatímco na výkonově slabším L-39NG rovné zakončení křídla ještě nepředstavuje závažný problém, u výkonnějšího L-159/259 již ano, což ostatně potvrdilo ofukování makety v tunelu s různými typy zakončení křídla. Sám výrobce stále proklamuje, že nový „wet wing“ umožní do budoucna zvýšit počet využitelných závěsníků na křídle letadla přidáním „launcheru“ na konec křídla místo klasických vřeten, sám autor je však k tomuto kroku velice skeptický.
Avionika a radar
Věc, které jsme se na našich stránkách v minulosti dostatečně věnovali. Původní avionický koncept L-159 je z dnešního pohledu již beznadějně zastaralý a prakticky neumožňuje nějakou zásadní či smysluplnou modernizaci. Je tak zřejmé, že výrobce i nadále počítá s modernější izraelskou avionikou, představenou v konceptu F/A-259 a vycházející z upgrade, použitého na kolumbijských letounech Kfir C.10/12. Novější izraelská avionika z Kfiru sice nepředstavuje nějaký současný hi-tech produkt, na druhou stranu již má koncepci otevřené architektury, která umožňuje mnohem jednodušší budoucí aktualizace na základě konkrétních požadavků zákazníka.
S novou avionikou souvisí i náhrada původního radaru, pokud o jeho instalaci na dvoumístném stroji bude ukrajinská strana vůbec stát. Italský Grifo-L sice představoval začátkem tisíciletí relativně moderní senzor, jehož řada schopností byla pro české piloty nová, z dnešního pohledu však jde opět o zastaralou technologii, využívající ještě analogové zpracování vstupu signálu. To samozřejmě ovlivňuje jeho přesnost, kdy Grifo sice dokáže celkem korektně změřit vzdálenosti vzdušného či pozemního cíle, ale protože není plně propojen s avionikou a jejími mapovými podklady, je určitý problém s určením přesné pozice cíle v azimutu a výšce. Řešením je tak opět integrace palubního RL izraelské výroby, tak jako se počítalo v případě F/A-259.
Systém vlastní ochrany
Je pochopitelné, že pokud by Ukrajina chtěla L-259 nouzově použít v boji, budou tyto letouny muset disponovat novým systémem vlastní ochrany. Ten původní z Alky představuje technologii z půlky 90. let a současným požadavkům již nestačí. Problémem je především starý RWR, který již nedokáže zachytit a identifikovat některé nové typy hrozeb, stejně tak překonaná je jejich presentace na ikonické kulaté zelené obrazovce, známé především z amerických letounů F-16.
Opět zde platí to stejné jako v případě radaru, L-159 pochopitelně nemá fúzi dat, čili údaje z RWR jsou zobrazovány zcela samostatně a pilot si musí ve své hlavě zhruba dopočítávat zóny ohrožení podle klasifikace signálu a údajů z palubní knihovny hrozeb, nahraných v Alce. V nejmodernějších letounech 4. a 5. generace je podobná věc přehledně zobrazována na displeji taktické situace, L-159 je však dítě devadesátých let a systém vlastní ochrany je tak co se týče schopností velmi podobný systémům na amerických F-16C prvních výrobních sérií, které neprošly modernizací.
V roce 2014 zároveň programátoři amerického V-Dot Systems připravili software Alky na integraci moderního RWR SEER od italské společnosti Leonardo, který se na českých L-159A i reálně vyzkoušel během cvičení TLP 2014 ve Španělsku. Nový systém sice opět používá samostatnou obrazovku na presentaci potencionálních hrozeb, oproti staré zelené monochromatické obrazovce však dokáže graficky mnohem lépe zobrazit veškeré hrozby v barevné podobě. Armáda si však tento připravený upgrade, který by schopnost Alky přežít na současném bojišti posunul zase o nějaký ten krůček dál, nikdy neobjednala.
Alka je schopná používat základní paletu západní výzbroje, vhodné pro pokročilý zbraňový výcvik. Pro reálné nasazení nad současným bojištěm by však pochopitelně muselo dojít k integraci podstatně modernější výzbroje s mnohem větším dosahem a použitím za jakýchkoliv meteo podmínek. (foto: Petr Soukop, www.warbirds.cz)
Výzbroj a optické senzory
Integrace izraelské avioniky samozřejmě otevírá cestu k nákupu munice z Izraele, který sice přes mediální prohlášení zůstává v aktuálním konfliktu neutrální a navenek se nechce přiklonit na žádnou stranu, v reálu však zbrojní obchod představuje tak silné lákadlo, že i navenek presentovaná neutralita jde stranou. Jinak Alka jako taková samozřejmě umí základní paletu NATO standard výzbroje, kterou bude ukrajinské letectvo v budoucnu jisto jistě disponovat. Vzhledem k tomu, že Aeru se již podařilo na L-159 integrovat i turecký Aselpod je zároveň možné, že část protizemní výzbroje by mohla pocházet právě z Turecka. Zajímavé jsou určitě kity LGK (Laser Guidance Kit) na hloupou pumovou výzbroj z produkce zbrojovky Aselsan, která produkuje i zmíněný targeting pod.
Jak už je jenom z tohoto výčtu patrné, výrobce čeká nesnadný úkol integrovat celou řadu úplně nových systémů, agregátů či konstrukčních prvků do původního draku, což nebude z časového hlediska zrovna jednoduché. Problémů nejen konstrukčních, ale především výrobně-technologicko-dodavatelských má před sebou projekt L-259 samozřejmě podstatně více, ovšem ať už záměr na výrobu L-259 dopadne jakkoliv, jedno je jasné už nyní. Současný rozsáhlý konflikt na Ukrajině jednoho dne v nějaké podobě skončí, což však neznamená, že skončí i imperiální choutky a nebezpečí ze strany Ruska. Ukrajinské letectvo bude mít určitý oddechový čas, aby se stihlo přezbrojit a bylo schopno do budoucna efektivně bránit plnou svrchovanost Ukrajiny před další možnou agresí svého nevyzpytatelného souseda. A k takovému kroku bude potřebovat desítky a pravděpodobně i stovky nových pilotů, vycvičených plně dle západních standardů. A právě v tomto úsilí by česko-ukrajinský L-259 mohl v budoucnu významně pomoci. Držme proto českému výrobci palce.
Autor textu: Aleš Hottmar, czechairforce.com
(úvodní ilustrační foto: Aero Vodochody, www.aero.cz, závěrečné foto Petr Soukop, www.warbirds.cz a Stanislav Petera, www.stanislavpetera.com)
(zdroj: archív redakce czechairforce.com; článek „About the F/A-259 Trainer Aircraft Czechia Wants to Produce Together With Ukraine“, https://en.defence-ua.com/industries/about_the_fa_259_trainer_aircraft_czechia_wants_to_produce_together_with_ukraine-6574.html)
