Czech Air Force 2030 – pohled do budoucnosti českého letectva 3.díl
Závěrečný díl naší trilogie o budoucnosti Vzdušných sil AČR a jejich možné podobě v roce 2030 nás zavede k „mediálně“ méně známým útvarům protiletadlového raketového či radiotechnického vojska, bez kterých by vzdušné síly jako celek mohly jen stěží fungovat. Jak „protiletadlovce“, tak personál velitelských stanovišť či radiolokačních prostředků čekají v následujících letech výrazné změny v souvislosti s implementací moderních izraelských technologií MADR a SPYDER. Třetí díl zároveň přinese pohled na budoucnost pardubického Centra leteckého výcviku, které pro AČR zabezpečuje kompletní výcvik pilotů, a opomenout nemůžeme ani budoucí zavádění zcela nových prostředků kategorie UAV/UAS.
Protiletadlové vojsko 2030 – návrat ke ztraceným schopnostem PVOS?
Jediným útvarem protiletadlového vojska AČR je v současné době už pouze 25. protiletadlový raketový pluk „Tobrucký“ s posádkou v jihočeských Strakonicích. Organizačně je tvořen především 251. protiletadlovým raketovým oddílem, vyzbrojeným čtyřmi bateriemi modernizovaného PLRK 2K12 KUB, a dále 252. protiletadlovým raketovým oddílem, jenž tvoří celkově čtyři baterie přenosných protiletadlových raketových kompletů velmi krátkého dosahu VSHORAD (Very Short Range Air Defence) typu RBS-70 a RBS-70NG. Hlavním určením strakonického pluku je zajištění obrany vzdušného prostoru ČR a objektů důležitých pro obranu státu v rámci Národního posilového systému PVO ČR. Mezi další aktuální úkoly patří udržení a rozvíjení schopnosti vyčleňovat potřebné síly a prostředky do úkolových uskupení pozemních sil AČR na podporu 4. bÚU a 7. bÚU, plus nasazení jednotky GBAD (Ground Based Air Defence) rotního úkolového uskupení AČR eFP Litva v rámci alianční mise předsunuté přítomnosti v Litvě.
Strakonický pluk je v podstatě to jediné, co zbylo z kdysi „neprostupné vysoké modré zdi“ PVOS ČSSR, tvořené kromě přepadových stíhačů především výkonnými protiletadlovými raketovými komplexy S-300PMU, S-200VE Vega a S-125M Něva, jež doplňovaly druholiniové a již zcela zastaralé systémy S-75 Volchov. Celý problém současného strakonického útvaru spočívá v tom, že není z pochopitelných důvodů schopen zajistit účinnou ochranu většiny městských aglomerací a současně důležitých strategických a průmyslových center, o leteckých základnách ani nemluvě. Není tak opravdu žádným vojenským tajemstvím, že aktuální organizační struktura pluku a výkonové parametry jeho současné výzbroje stačí pouze na ochranu několika málo objektů důležitých pro obranu státu, což je v souvislosti se současnými ruskými údery proti strategické či kritické infrastruktuře Ukrajiny dosti alarmující stav, který je potřeba co nejdříve změnit. Jestli opravdu nějaká složka vzdušných sil potřebuje urgentně modernizovat a posílit, je to právě protiletadlové raketové vojsko a jeho systémy středního dosahu.
Nejvýkonnější prostředek 2K12 KUB sice prošel určitou modernizací a digitalizací jeho řídícího a naváděcího radiolokátoru SURN CZ, ve skutečnosti jde však stále o systém, jenž odpovídá svou koncepcí době vzniku v 70. letech minulého století a pro současné potřeby AČR se už příliš nehodí. Je potřeba si uvědomit, že KUB byl zaveden do výzbroje ČSLA již v roce 1975 jako systém vojskové protivzdušné obrany 1. armády Západního vojenského okruhu. Ostatně, velmi podobným způsobem jej používala i sovětská armáda Střední skupiny vojsk, umístěná v Československu v letech 1968-1991. Zde byl nasazen jako „pouhý“ divizní systém, zařazený do výzbroje protiletadlových raketových pluků jednotlivých tankových divizí, a to kvůli pásové platformě, která odpovídala použití v sestavě tankových svazků Střední skupiny vojsk. Protiletadlové útvary motostřeleckých divizí Střední skupiny pak byly naopak vyzbrojeny systémem 9K33 OSA AKM na kolové platformě. Celkovou PVO Střední skupiny vojsk zároveň na úrovni frontu zajišťovala 5. protiletadlová raketová brigáda v Kuřivodech (jednotlivé oddíly byly dislokovány v Červené Vodě a Kuřivodech), která ještě v roce 1989 používala zastaralý systém 2K11 Krug, těsně před svým vyvedením z území ČSSR se však už připravovala na přezbrojení moderním systémem 9K37 Buk.
Jestliže pásový podvozek Kubu výborně odpovídal tehdejším plánům na útočnou operaci Československého frontu proti Západnímu Německu a rychlému dosažení řeky Rýn, o kterém snili tehdejší soudruzi, z dnešního pohledu je naopak i přes nesporné kvality v průchodnosti obtížným terénem spíše komplikací. AČR totiž při obraně svého území a objektů důležitých pro obranu státu (ODOS) či kritické infrastruktury (např. civilních a průmyslových center, elektráren, vodních zdrojů, atd.) potřebuje mnohem flexibilnější platformu na kolovém podvozku 8×8, která by více odpovídala současným potřebám díky své pohyblivosti a schopnosti mnohem rychlejšího přesunu na důležitá a strategická místa v České republice, s předem připravenými palposty a stanovišti.
Z tohoto důvodu se Česká republika nakonec rozhodla nahradit zastaralé KUBy izraelským protiletadlovým raketovým systémem SPYDER MR. Tento moderní produkt snad bude zárukou vysoce účinné ochrany vzdušného prostoru České republiky, její kritické infrastruktury a zároveň poskytne obranu proti celé škále prostředků vzdušného napadení, včetně letounů, bezpilotních prostředků, nebo raket s plochou dráhou letu. Společně se stíhacím letectvem a průzkumnými a radiolokačními prostředky pak vytvoří hlavní páteř protivzdušné obrany státu, přičemž armáda bude nový systém pozemní protivzdušné obrany využívat minimálně po dobu 20 let.
Zavedení izraelského protiletadlového raketového systému SPYDER MR do výzbroje strakonického pluku je nejvýraznějším projektem modernizace prostředků protivzdušné obrany AČR. Zda jde o rozhodnutí správné a zda je upnutí se na mimo-alianční izraelské technologie rozumnou volbou ukáže až budoucnost. Systém SPYDER je spíše exportního charakteru a v samotném Izraeli nebyl zaveden do výzbroje, na druhou stranu vychází z osvědčených komponentů a raket, které izraelská armáda a letectvo běžně používají. V případě zvažovaného nákupu raket Derby s prodlouženým dosahem bude schopen postřelovat cíle vzdálené až 80 km, čímž bude parametricky téměř srovnatelný s mnohem výkonnějším systémem S-300PMU, který používala ČSLA začátkem 90. let jako nejmodernější prostředek u PVOS. (foto: Rafael, www.rafael.co.il)
AČR obdrží do roku 2026 celkem čtyři baterie systému SPYDER, z nichž každá bude obsahovat radar, čtyři odpalovací zařízení, nabíjecí vozidlo a systémy velení a řízení palby. Všechny prvky systému budou na podvozcích Tatra T815-7 FORCE se znakem náprav 8×8, standardně užívaných v Armádě České republiky. Součástí dodávky budou i zařízení k provozu a údržbě systému, včetně náhradních dílů. Hlavním uživatelem SPYDERu bude 251. protiletadlový raketový oddíl strakonického pluku, který s ním bude zajišťovat především ochranu městských aglomerací, jaderných elektráren, průmyslových center, letišť a dalších důležitých objektů proti všem prostředkům vzdušného napadení. Už ke konci roku 2022 měli budoucí instruktoři 25. plrp možnost se vůbec poprvé blíže seznámit se systémem SPYDER přímo v Izraeli, finální školení instruktorů je plánováno v druhé polovině roku 2024 a k samotnému zavedení do výzbroje strakonického pluku by mělo dojít v letech 2025-26.
Česká republika zároveň po zkušenostech z bojů na Ukrajině iniciovala během posledního jednání v Izraeli požadavek na získání informací o možnosti nákupu raket Derby s prodlouženým dosahem, určené pro systém SPYDER. Nedávné údery na ukrajinskou metropoli Kyjev a další města včetně kritické infrastruktury opět ukázaly, že je potřeba koncipovat více-vrstvou protivzdušnou obranu, která bude schopna si poradit nejen s různými prostředky vzdušného napadení včetně řízených střel s plochou dráhou letu, ale také proti balistickým raketám. Pořízením nové kategorie raket s dlouhým dosahem tzv. „Long Range“ se výrazným způsobem zvýší a rozšíří schopnosti samotného systému SPYDER, který tak bude schopen teoreticky postřelovat cíle vzdálené až 80 km s maximálním výškovým dosahem necelých 20.000 m. Na balistické rakety však nebude stačit ani to, i když potenciál pro budoucí rozšiřování operačních schopností páteřního systému PVO je velký.
Společnost Rafael, která je výrobcem systému SPYDER, totiž nedávno oznámila, že její systém protivzdušné obrany dokáže díky modernizaci čelit také balistickým střelám. Nová schopnost se podle izraelského výrobce opírá o protiraketovou střelu Derby LR, která prošla hardwarovou i softwarovou modernizací, a byla upravena podle požadavků zákazníků a na základě zkušeností získaných z operačního nasazení. Otázkou však je, zda bude mít ČR o podobné rozšíření schopností systému SPYDER vůbec zájem. Podle dosavadních vyjádření armádních představitelů AČR prozatím neplánuje implementovat schopnost obrany proti balistickým střelám do systému SPYDER. Technicky je tato implementace totiž možná pouze za předpokladu doplnění o speciální radiolokátor dlouhého dosahu k detekování odpálených balistických střel, specifické softwarové zpracování dat o cíli a jiný druh raket s přesnějším navedením při použití neexplozivní bojové části, která ničí balistickou střelu vlastní kinetickou energií. Mnohem pravděpodobnější tak je, že se Česká republika připojí k nedávno zveřejněnému záměru Německa na vybudování evropské protiraketové obrany, která bude postavena na technologii izraelského systému protiraketové obrany Arrow s raketami Arrow 3.
Zatímco náhrada legendárních KUBů je otázkou příštích 2-3 let, v kategorii systémů krátkého dosahu má AČR dlouhodobě zavedené švédské laserově naváděné systémy RBS-70 ve výzbroji 252. protiletadlového raketového oddílu. Jde o přenosný protiletadlový raketový komplet velmi krátkého dosahu VSHORAD, který vyvinula již v 70. letech společnost Saab Bofors Dynamics A.B. Samotný systém RBS-70 je určený k ničení vrtulníků ve visu, střel s plochou dráhou letu, lehce obrněných pozemních cílů, nízkoletících cílů zejména na příletu, ale i na odletu. Cíle se postřelují na základě přímé viditelnosti, nebo detekce radarem. Komplet je možno využít ve dne i v noci a za podmínek jakéhokoliv rušení. Samozřejmě, že technologie laserového navádění má své nesporné klady, ale i zápory. Fyzikálně je pochopitelně závislá na aktuálních meteopodmínkách, které mohou funkci laserového navádění podstatně ovlivnit, ovšem na druhou stranu, tradiční systémy vlastní obrany na letecké a vrtulníkové technice s CHAFF či FLARE jsou proti RBS-70 prakticky neúčinné.
Příslušníci 252. protiletadlového raketového oddílu zároveň koncem roku 2020 převzali první část protiletadlových raketových kompletů nové generace RBS-70NG. Tyto komplety mají oproti předchozí generaci RBS-70 celou řadu výhod. Asi největší předností je schopnost postřelovat cíle v automatickém režimu, kdy má operátor možnost před výstřelem takzvaně uzamknout cíl a samotné navedení rakety na cíl již provádí počítač. Navedení je tak přesnější a rychlejší, než když jej manuálně provádí operátor. RBS-70NG samozřejmě umožňují i nadále vedle automatického režimu také klasické manuální navádění rakety. Komplety RBS-70NG mají zároveň nižší hmotnost a jsou i více kompaktní. Jejich příprava pro taktické použití trvá tedy vojákům kratší dobu. Součástí je i noční režim – pro použití v noci tak není potřeba žádné přídavné zařízení.
Vývoj švédského systému RBS-70 neustále pokračuje a česká armáda koncem roku 2020 převzala i komplety úplně nové generace RBS-70NG (vpravo), které mají oproti předchozí generaci celou řadu zásadních vylepšení. Specifikum švédských kompletů je laserový systému navádění, který oproti klasickém IČ umožňuje postřelovat cíle na podstatně větším maximálním dálkovém a výškovém dosahu. Navedení po laserovém parsku zároveň vykazuje větší odolnost proti všem druhům rušení a operátorovi dává možnost měnit cíl za letu, či si vybírat místo zásahu. (foto: 25. plrp)
Určitou nevýhodou RBS-70 v sestavě AČR je fakt, že tento systém nebyl zaveden i na mobilní kolové platformě. AČR sice používá pro přepravu protiletadlového družstva v případě starších RBS-70 vozidla T810 PVO, které u nové generace RBS-70NG nahradila o něco větší vozidla T815-7 PVO. Ta už mají integrované pracoviště velitele družstva s veškerým potřebným vybavení. Velitel tak má k dispozici terminál palebného prvku TePP NG, který mu poskytuje informace o vzdušné situaci. Může jej ovládat i za jízdy, což u vozidla T810 PVO nebylo možné. Pracoviště je také vybaveno radiostanicí Harris, jež umožňuje datový i fonický provoz. T815-7 PVO dále disponuje prostorem pro uložení výstroje, výzbroje i osobní výbavy a materiálu. Vojáci zde mají místo pro odpočinek či přípravu stravy a vozidlo je rovněž vybaveno prostředkem BVIS, který umožňuje propojení do sítě pozemního vojska.
Nové Tatry jsou však stále určitým kompromisem a představují jakýsi mezistupeň z hlediska pořízení adekvátního přepravního prostředku pro protiletadlová družstva. V souladu s Koncepcí výstavby Armády ČR je totiž hlavním cílem to, aby vojáci byli schopni zabezpečit protivzdušnou obranu pozemních jednotek i v dynamických fázích bojové činnosti. Toho není možné dosáhnout bez plánované druhé etapy pořízení přepravního prostředku, který bude disponovat odpovídající balistickou ochranou a zaměřovač RBS-70NG bude možné zabudovat do dálkově ovládané zbraňové stanice umístěné na vozidle.
V této věci je poměrně zajímavá aktivita švédského výrobce SAAB Dynamics a české společnosti SVOS z Přelouče. Od roku 2019 totiž spolupracují na vývoji protiletadlového kompletu krátkého dosahu MSHORAD (Mobile Short Range Air Defence), založeného právě na protiletadlovém raketovém systému RBS-70NG s odpalovacím zařízením na 3 rakety a víceúčelovém přehledovém radiolokátoru Giraffe 1X firmy SAAB Dynamics. Obě platformy jsou umístěny na českých vozidlech MARS 4×4 ve verzi S-330 od společnosti SVOS z Přelouče a jejich datové propojení zajišťuje velitelský modul GBAD C2 (Ground Based Air Defence). V létě loňského roku se pak u města Karlskoga v centrálním Švédsku uskutečnily ostré střelby, jejichž součástí byly úspěšné detekce, sledování a napadení několika různých cílů. Jde určitě o zajímavou aktivitu, je ovšem otázkou, zda by měla AČR zavádět další kolovou platformu, navíc v relativně malém počtu. Každopádně nějakým podobným způsobem by se měl systém RBS v AČR vyvíjet a patrně bude zaveden na jiném typu kolového vozidla, standardně zavedeného v AČR. Doufejme, že tento záměr armáda stihne ještě do roku 2030 a pozemní vojsko tak získá důstojného nástupce již vyřazených systémů 9K33 OSA či 9K35M STRELA.
Strakonický pluk zajišťuje nejen obranu vzdušného prostoru ČR a objektů důležitých pro obranu státu, ale podílí se i na protivzdušné obraně úkolových uskupení pozemních sil AČR, čímž v podstatě supluje v české armádě neexistující vojskovou PVO. V této oblasti bude nutné učinit potřebné změny, mezi které je například možné zařadit akvizici dosud téměř absentujících PL kompletů, odpalovaných z ramene, a dále zavedení mobilní kolové platformy pro zajištění PVO v dynamických fázích bojové činnosti. Ideálním prostředkem může být osmikolová platforma na způsob amerického IM-SHORAD na vozidlech Stryker, úspěchem v rámci AČR však bude zavedení alespoň mobilní platformy s RBS-70NG na tradičním podvozku Iveco LMV, nebo využít projektu českého výrobce SVOS Přelouč. (foto: US ARMY a Saab AB)
Radiotechnické vojsko 2030 – z ruského analogu k digitálním technologiím
Naprosto nepostradatelnou součástí vzdušných sil je 26. pluk velení, řízení a průzkumu „Armádního generála Karla Janouška“ s posádkou ve staré Boleslavi. Jeho prvořadým úkolem je zabezpečení nepřetržitého průzkumu vzdušného prostoru ČR, tvorba tzv. „picture“ vzdušné situace či koordinace vojenského letového provozu s civilními orgány. Pluk tvoří organizačně 261. středisko řízení a uvědomování s podzemním zodolněným stanovištěm CRC Hlavenec a dále 262. radiotechnický prapor, jehož jednotlivé radiotechnické roty zabezpečují provoz radiolokační techniky.
Hlavním RL prvkem AČR jsou dva páteřní třídimenzionální radiolokátory protivzdušné obrany RAT-31 DL v posádkách Nepolisy a Sokolnice, které jsou známé rovněž pod zkratkou FADR (Fixed Air Defence Radar). Oba špičkové radary byly financovány z aliančních zdrojů. RAT-31 DL zajišťuje nepřetržitý přehled o vzdušné situaci, má integrovaný systém identifikace IFF a je určen k zapojení do aliančního systému integrované protivzdušné obrany NATINAMDS. Tyto páteřní radary doplňuje další RL technika jednotlivých radiotechnických rot, vybavených povětšinou radiolokátory ruské provenience. Jde především o beznadějně zastaralé přehledové radary P-37 a radiolokační výškoměry PRV-17, které doplňuje jediný modernizovaný třídimenzionální radiolokátor ST-68U CZ se schopností měření ve třech souřadnicích (azimut, šikmá dálka a polohový úhel), a dále přehledové radiolokátory RL-4AS české výroby.
Právě radiotechnické roty, vybavené morálně a technicky zcela zastaralou ruskou technikou, čeká již tento rok zásadní přezbrojení na izraelskou technologii kategorie MADR (Mobile Air Defence Radar), což je mobilní varianta 3D radiolokátoru protivzdušné obrany ELM-2084 MMR izraelského výrobce Elta Systems. Jde o radar využívající aktivní elektronické snímání AESA s technologií polovodičů na bázi galliumnitridu (GaN), který zároveň představuje senzorovou jednotku celé řady izraelských systémů, jako Spyder, Iron Dome a David’s Sling.
Radiolokátory MADR budou určeny k vytváření nepřetržitého radiolokačního pokrytí v rámci aliančního integrovaného systému protivzdušné a protiraketové obrany NATINAMDS a pochopitelně i v rámci národního posilového systému protivzdušné obrany NaPoSy. České armádě zajistí přehled o vzdušné situaci v malých výškách od 100 do 3 000 metrů. Pět radarů MADR bude umístěných na stacionárních vojenských stanovištích vybraných radiotechnických rot, zbylé tři budou k dispozici pro ochranu strategických cílů (např. jaderné elektrárny), velkých měst, dále k výcviku a jako záloha.
Zavádění izraelského mobilního 3D radiolokátoru protivzdušné obrany ELM-2084 MMR do pracovního prostředí AČR neprobíhá úplně hladce, ostatně neustále odsouvaný termín ukončení vojskových zkoušek hovoří za vše. Kromě přístupu izraelského výrobce, kterému musela ministryně obrany Jana Černochová poslat dokonce „ostrý“ dopis, se bohužel řeší jak problémy s integrací do systémů velení a řízení AČR, tak i konkrétní technické věci, jako problémy s citlivostí sekundárního radaru. Armáda pevně věří, že se veškeré věci podaří v dohledné době odladit, na druhou stranu je už nyní jasné, že se celý projekt MADR začíná citelně zpožďovat. Podle původního harmonogramu dodávek totiž mělo být začátkem roku 2023 v ČR již všech osm objednaných souprav izraelských radarů. Reálně se však na území České republiky nacházejí aktuálně pouze tři soupravy MADR. (foto: RETIA, a.s., https://retia.cz/)
Vůbec první MADR dorazil do České republiky na konci února 2022 a už ve dnech 21. až 25. března 2022 se na něm v prostorech o. z. VTÚPV Vyškov (Vojenský technický ústav pozemního vojska) uskutečnil výcvik prvních obsluh z řad AČR. Na měsíc duben pak byly plánovány kontrolní zkoušky, vojskové zkoušky a bezpečnostní testy. Právě vojskové zkoušky 3D radiolokátoru MADR, zahájené již na přelomu jara a léta, však neprobíhají podle předpokladů a armáda je byla nucena nejprve prodloužit do podzimu, a následně znovu až do začátku roku 2023. Samotné prodloužení je nezbytné nejen kvůli zajištění všech nezbytných podkladů od izraelského dodavatele, ale i kvůli očekávaným problémům s integrací do systému velení a řízení VzS AČR, a bohužel i kvůli technickým problémům. Podle prvního zástupce náčelníka Generálního štábu genmjr. Ivo Střechy se totiž objevil problém se stabilitou celého systému, respektive nedostatky v oblasti citlivosti sekundárního radaru.
Z tohoto důvodu se tým odborníků, složený ze zástupců dodavatele (tj. izraelského ministerstva obrany a hlavního poddodavatele ELTA Systems Ltd) i zástupců AČR, státního podniku VTÚ, společnosti ALES s.r.o. a specialistů 26. pVŘPz snaží postupně odstranit veškeré technické problémy a hledá řešení, která urychlí zavedení technologie 3D radiolokátorů MADR do AČR. Armáda věří v brzké vyřešení všech nedostatků a i nadále počítá s postupným nasazováním 3D radiolokátorů MADR v průběhu roku 2023, tak aby bylo dosaženo počátečních operačních schopností k plnění úkolů NATINAMDS a NaPoSy PVO ČR. Právě na celém projektu MADR je dobře vidět komplexnost a složitost problematiky procesu zavádění nejmodernějších technologií do pracovního prostředí AČR, které v průběhu minulých let technologicky zcela zastaralo. Nezbývá než doufat, že projekt MADR „prošlape“ cestu jiným podobně složitým projektům, které se v současnosti připravují, a zrychlí tak nejen integraci do informačních systémů, ale také zavádění nejmodernějších technologií do AČR.
Bezpilotní prostředky AČR 2030 – od Rejse přes Sojku až po Heron
Bezpilotní systémy jsou v současnosti jedním z důležitých prostředků podpory velitelů a jejich štábů při plánování, koordinaci či provádění bojových i nebojových operací. Své uplatnění nachází především u průzkumu prostorů a objektů nepřítele v hloubce jeho bojové sestavy nebo v prostorech silně bráněných protivzdušnou obranou nepřítele. Trend rozvoje bezpilotních průzkumných prostředků si pochopitelně uvědomuje i česká armáda a proto byl v září 2019 zformován nový 533. prapor bezpilotních systémů „generálmajora in memoriam Josefa Dudy“ s posádkou v Prostějově, jenž vznikl na bázi roty bezpilotních průzkumných prostředků prostějovského 102. průzkumného praporu.
533. prapor používá celou plejádu malých bezpilotních prostředků a této problematice se budeme velice podrobně věnovat v jednom z dalších samostatných článků. Každopádně už zanedlouho by jeho řady měl rozšířit podstatně větší a těžší systém původem z Izraele. Ačkoliv je 533. prapor stále v podřízenosti pozemního vojska, při zavádění velkých bezpilotních prostředků třídy III MALE možná dojde k určitým změnám v podřízenosti či organizační struktuře. Bezpilotní UAV od hmotnosti 20 kg jsou totiž v rámci armády klasifikovány jako letecká technika a při jejím provozu je tak nutno vycházet z patřičné schválené legislativy. V praxi to znamená, že pokud budou zařazeny do struktury pozemních sil, tak bude zřejmě nutné vytvořit u 533. praporu strukturu letecké logistiky nebo potřebná systemizovaná místa, jako například inspektor bezpečnosti letů apod. Další možností je vcelku logické převedení praporu pod Vzdušné síly AČR, čemuž se „zelení“ pochopitelně brání zuby nehty. Dalším faktorem, proč se v našem článku o českém letectvu po roce 2030 zmiňujeme o bezpilotních platformách je fakt, že všechny nově pořizované UAV/UAS budou opět vedeny ve vojenském leteckém rejstříku a bude jim přiděleno evidenční číslo.
Prapůvodně chtěla AČR menší bezpilotní letouny se vzletovou hmotností okolo 600 kilogramů, ovšem na základě zkušeností ze zahraničních operací armáda zjistila, že je potřeba prostředek s vyšší vzletovou hmotností až 1300 kg. Důvod spočíval především v možnosti provádět kromě průzkumných činností i palebnou podporu pozemních vojsk, a tudíž schopnosti nést protizemní výzbroj. Původní myšlenku nákupu kategorie středních dronů tak armáda zcela opustila, neboť k průzkumu a sledování jí na taktické úrovni stačí bezpilotní prostředky nižší kategorie, jako je americký Scan Eagle.
Ministerstvo obrany proto zahájilo v létě loňského roku jednání s izraelskou vládou o pořízení tří bezpilotních letounů typu Heron 1, včetně veškerého příslušenství sestávajícího z pozemních řídících stanic, datových terminálů, přepravních kontejnerů a dalšího materiálu. Pořízení těchto strojů vychází z předem uskutečněné tržní konzultace, podle které vyšel jako nejlepší právě typ Heron 1 od izraelské státem vlastněné společnosti Israel Aerospace Industries. Ministerstvo obrany je přesvědčeno, že na základě posouzení jednotlivých požadovaných parametrů, poskytnutých ze strany oslovených dodavatelů bezpilotních systémů stanovenému projektovému týmu MO, právě tento prostředek nejvíce odpovídá předpokládanému využití v rámci AČR a splňuje budoucí požadavky pro plnohodnotné využití, jak na území ČR v rámci výcviku, tak pro případné využití v rámci podpory jednotek v zahraničních operacích.
Armáda prozatím nesdělila přesné specifikace poptávaných bezpilotních prostředků Heron 1. Každopádně z dosavadních vyjádření armády by mělo jít o v pořadí desátou verzi Heronu, která má oproti předchozím modelům určité tvarové změny, jinou aerodynamiku, novou avioniku či senzorické vybavení a zároveň je vyrobená z nových materiálů. Další vlastností má být schopnost nést protizemní výzbroj, jejíž spektrum a typ armáda prozatím nezveřejnila. (foto: Israel Aerospace Industries)
Celý nákup dronů však vzbudil značné kontroverze a to jak kvůli výběru typu Heron 1, tak především kvůli navýšení ceny, jež se z původně avizované 1,5 miliardy korun, dostala až na částku 2,7 miliardy Kč. Značné navýšení ceny armáda vysvětlila tak, že původní záměr počítal s nákupem ve dvou fázích. V první fázi měla armáda dostat tři Herony, dvě řídicí centra v kontejnerech a také přepravní vozidla T815-7 FORCE, to vše v hodnotě cca 1,5 miliardy korun (tedy 500 milionů za kus). Druhá fáze měla přijít až mezi lety 2028 a 2029, kdy chtěla AČR nakoupit protizemní zbraně (rakety a pumy) a speciální senzory za dalších 1,2 miliardy Kč. Kvůli tomu, aby Herony nemusely procházet vojskovými zkouškami nadvakrát, ministerstvo obrany obě fáze sloučilo.
Armáda rovněž odmítá kritiku zastaralosti izraelské platformy Heron 1 s odůvodněním, že se sice vyrábí skoro třicet let, ovšem AČR si vybrala v pořadí desátou verzi Heronu, která má oproti předchozím modifikacím tvarové změny, jinou aerodynamiku, novou avioniku a zároveň je vyrobená částečně z kompozitu. V rámci jednání s Izraelci byl jednou z podmínek i požadavek armády, že Heron 1 musí být certifikován pro EU, aby mohl létat i v nesegregovaném prostoru po celé České republice. V současnosti mohou vojenské drony totiž létat v ČR pouze nad vybranými vojenskými prostory. V případě Heronu půjde o vojenskou certifikaci, vydanou Odborem dohledu nad vojenským letectvím (ODVL), který spadá pod ministerstvo obrany.
Nové armádní drony budou pravděpodobně působit z bývalé základny vrtulníkového letectva v Přerově, kam by se měla přemístit jednotka víceúčelového bezpilotního prostředku z 533. prapor bezpilotních systémů, umístěného nyní v Prostějově. Důvody pro redislokaci jednotky na velké letiště v Bochoři jsou v podstatě dva. Především jde o fakt, že v relativně malých prostějovských kasárnách začíná být plno, neboť své sídlo tu má kromě 533. prBS především 601. skupina speciálních sil a také 102. průzkumný prapor. Dalším důvodem je skutečnost, že v Prostějově je pouze travnatá VPD 12/30 o rozměru 1200 x 60 m. Armáda proto původně počítala s vybudování nové dráhy s asfaltovým povrchem, na které by mohly přistávat nejen transportní letouny CASA C-295, ale i plánované TUAS s hmotností do 600 kg. Vzhledem k posledním vyjádřením a krokům ministerstva obrany však k realizaci tohoto záměru patrně nedojde a armáda přemístí jednotku víceúčelového bezpilotního prostředku 533. praporu do nedalekého Přerova.
Mimo národních UAV/UAS participuje AČR i na provozu nejvyšší kategorie UAS Třídy III – RQ-4D Global Hawk. Jedná se o projekt, do kterého se česká armáda připojila již na přelomu tisíciletí a přidala se tak k dalším 14 státům NATO, jež pak postupně vytvořily společnou jednotku AGS (Alliance Ground Surveillance) na sicilské základně Sigonella. Tato jednotka provozuje 5 bezpilotních prostředků dálkového a strategického průzkumu kategorie HALE (High Altitude Long Endurance) RQ-4D Phoenix, což je označení NATO pro americké stroje RQ-4D Block 40 Global Hawk. Během typické mise dokáže jeden RQ-4D zmapovat z výšky až 18 000 m území 100 tisíc kilometrů čtverečných denně. Phoenix vydrží ve vzduchu více než 32 hod., což znamená, že dosah tohoto UAS je v podstatě celosvětový. AČR vložila do tohoto projektu částku cca. 650 mil. Kč a získala tím možnost přímo participovat na jednom z páteřních projektů NATO. S téměř 100% jistotou je možné predikovat, že na tomto aliančním projektu bude AČR participovat i v roce 2030.
Jeden z pětice RQ-4D Phoenix, které provozuje od konce roku 2019 společná jednotka NATO – AGS na sicilské základně Sigonella. Tyto bezpilotní letouny s úctyhodným rozpětím křídel 39,8 m a celkovou délkou 14,5 m a výškou 4,7 m jsou schopny mapovat území z výšky až 18 000 m. AČR přispívá na provoz tohoto průzkumného strategického systému a tím participuje na celém programu. (foto: HFw Christian Timmig – HQ AIRCOM, Ramstein)
CLV Pardubice – moderní výcvikové centrum ve Střední Evropě
Ačkoliv je pardubické Centrum leteckého výcviku civilním subjektem, spadajícím pod státní podnik LOM PRAHA, většina provozované techniky je zapsaná ve vojenském leteckém rejstříku, navíc jde o subjekt, jenž zabezpečuje kompletní výcvik pilotů AČR na letecké a vrtulníkové technice. Pardubické CLV vzniklo oficiálně 1. ledna 2004 a od dubna 2004 zajišťuje kompletní výcvik pilotů Vzdušných sil Armády České republiky. Ve svých počátcích si převzalo prakticky veškerou techniku bývalé 34. základny speciálního letectva v Pardubicích. Je nasnadě, že šlo v mnoha případech o techniku, pamatující ještě „předlistopadovou“ ČSLA a která již neodpovídá současným požadavkům na výcvik, a postupně dosluhuje. Proces obměny letecké techniky byl zahájen již v roce 2018 a do roku 2030 by výcvikové centrum mělo vstoupit prakticky s kompletně obměněnou technikou.
Po čtyřech letech průtahů došlo v listopadu 2022 konečně k podpisu smlouvy na dodávku čtyř nových proudových letounů L-39NG pro pardubické CLV. Kontrakt zahrnuje nejen opci na další 4 kusy, ale především pozáruční podporu či dodávku nezbytného vybavení, jako speciální a výškové výstroje, úvodního přeškolení pilotů-instruktorů a pozemního personálu, pozemního vybavení, počáteční sady náhradních dílů a spotřebního materiálu, systémů pro plánování a rozbor letů plus pozemní výcvikový systém. Nový letoun L-39NG bude v CLV využíván pro základní, pokračovací a základní bojový výcvik, při kterém se pilot učí principům použití proudových letounů při plnění bojových úkolů. Pořizované letouny budou primárně sloužit pilotům AČR, nicméně se s nimi počítá také pro výcvik pilotů dalších zemí v programu NATO Flight Training Europe, v rámci něhož bylo pardubické CLV již certifikováno jako jeden z prvních dvou schválených kampusů v Evropě. (foto: Aero Vodochody)
Vlajkovou lodí „Perníkářů“ budou od roku 2024 nové proudové cvičné letouny L-39NG z produkce Aera Vodochody, které postupně nahradí pomalu končící Albíky verze L-39C. Státní podnik zatím závazně objednal 4ks a na další 4 může uplatnit opci. Cílovým a ideálním stavem je totiž 8 strojů, přičemž naplnění tohoto cíle bude samozřejmě odvislé na budoucí finanční situaci státního podniku. Každopádně nekonečný příběh s obstaráním L-39NG pro LOM PRAHA, jež se vleče už od roku 2018, má šťastný konec a dlouho očekávaná náhrada legendárních Albíků přichází právě včas.
Ve druhé polovině této dekády se totiž dá očekávat zvýšená poptávka po výcviku nových pilotů na proudových strojích pro taktické letectvo AČR, se kterými se následně počítá pro přeškolení na letouny F-35 v USA. Nová engéčka budou zároveň nabízena pro výcvik v rámci mezinárodní aktivity NATO Flight Traning Europe (NFTE), a pochopitelně pro případné další zahraniční zákazníky. Obrovskou výhodou pardubického CLV je možnost využití pokročilých simulačních technologií při výcviku, včetně unikátního Taktického simulačního centra. To již slaví 11. výročí zahájení provozu a ve svém portfoliu může poskytnout taktický simulační výcvik na platformách L-39, L-159, Gripen a F-16.
Velkými změnami prošlo v CLV rovněž vrtulníková technika. Dosluhující „kafemlejnky“ Mi-2 nahradil americký Enstrom En-480B-G, kterých LOM PRAHA aktuálně provozuje 8ks (ev. č. 0473, 0474, 0459, 0460, 0484, 0485, 0515 a 0516), neboť dva stroje nedávno získal do pronájmu od hradecké společnosti DSA. Důvodem je akutní potřeba nárůstu výcviku vrtulníkářů pro AČR. Další navyšování počtu Enstromů se zatím nepředpokládá a pokud výrobce Enstrom opět nezkrachuje, budou „ošklivá kačátka“ provozována i v roce 2030. Mnohem zamotanější však bude situace s těžšími vrtulníky Mi-17 sovětského původu. Jde o letité stroje, dodané ještě k ČSLA v rozmezí let 1987-88, které se nyní pochopitelně blíží konci své technické životnosti a CLV je postupně odstavuje z provozu. Zatímco stroje ev. č. 0837 a 0825 již byly před určitou dobou uzemněny, zanedlouho tento osud potká i další dvě Sedmnáctky čísel 0828 plus 0836 a z původní pětice tak ještě nějakou dobu zůstane v provozu vrtulník 0832.
Jako náhrada za vyřazené Sedmnáctky zatím posloužil dlouhodobě odstavený a generálkovaný vrtulník ev. č. 0835, který zároveň posílil i další stroj ev. č. 0457, získaný z Polska. Ten se od původních Sedmnáctek CLV odlišuje tím, že byl vyroben v roce 1990 s originálním označením Mi-8MTV-1 a disponuje výkonnějšími motory TV3-117VM. Zároveň mu díky nejnovějšímu bulletinu výrobce MVZ Mila může být prodloužena technická životnost až na neuvěřitelných 40 roků. Zhruba za rok by měl navíc CLV posílit další vrtulník Mi-17 ev. č. 0831, který doposud sloužil jako učební pomůcka ve VA Vyškov a jenž projde ve státním podniku LOM PRAHA generální opravou.
Základní otázkou však je, do jaké míry AČR vůbec bude v budoucnu požadovat další výcvik pilotů na typu Mi-17 vzhledem k nejasnému osudu celé flotily Mi-17/171 AČR, popsaný ve druhém díle. Aktuálně armáda počítá s jejich provozem i nadále bez výraznějších změn, což se projevuje na pokračujících generálních opravách a modernizačním projektu Krovka. Zvažovaná akvizice CH-47F totiž nemá prioritu a dojde k ní, pokud vůbec, určitě až po roce 2030. Vzhledem k přechodu na americkou platformu H-1 u náměšťské základny se ovšem v CLV zvažuje pořízení civilního vrtulníku Bell 412 v počtu 1-2ks, kterými by Centrum mohlo zabezpečovat efektivní výcvik českých vrtulníkářů, s nimiž se počítá pro službu na Viperech či Venomech u 22. zVrL. Finální rozhodnutí však ještě nepadlo.
Ošklivá kačátka z michiganského Menominee zatím čeká v CLV zářná budoucnost a velmi intenzivní služba. Pardubické Enstromy totiž trhají rekordy v náletu celé flotily při výcviku mladých vrtulníkářů AČR. Intenzívní provoz si však už vyžádal v CLV dva větší „drbance“, naštěstí Enstrom Helicopter Corporation podepsal letos v lednu novou smlouvu s hradeckou společností DSA, která je nejen hlavním dealerem, ale především servisním střediskem vrtulníků Enstrom v České republice. (foto: rtm. Martin Šabatka, Správa letiště Pardubice)
Dalším typem, který čeká postupná náhrada, jsou letité „Zlínky“ Z-142CAF. Ty létají v AČR od roku 1995 v počtu osmi kusů ev. č. 0551, 0556, 0557, 0558, 0559, 0566, 0567 plus 0568 a výrobce jim už jednou prodlužoval technickou životnost. Jde už o poměrně olétané stroje, které se blíží ke konci své třicetileté dobové životnosti a řada z nich už má vyčerpaný tzv. akrobatický resurs. V Pardubicích nedávno začali proškolení pracovníci CLV na letounech provádět tzv. revizi „C“, kterou zaměstnanci LOM PRAHA vykonávají vlastními silami vůbec poprvé. Státní podnik LOM PRAHA současně zahájil proces jejich postupné obměny a vyhlásil veřejné výběrové řízení na dodávku nových cvičných letounů s pístovým motorem, které postupně nahradí původní Zlínky. Předmětem veřejné zakázky je nákup 2 ks čtyřmístných a 2 ks dvoumístných letounů s pístovým motorem pro základní a pokračovací výcvik v předpokládané hodnotě 44 mil. Kč (bez DPH). Není asi žádným tajemstvím, že největší šance mají produkty společnosti ZLIN AIRCRAFT a.s., konkrétně Z-242L Zeus a Z-143LSi Genius, které budou moci sloužit k nácviku akrobacie, respektive v případě čtyřmístné verze k nácvikům řízených sestupů na civilních letištích.
Další neznámou je provoz Turboletů v CLV, neboť státní podnik už má ve svém inventáři pouze jediný provozuschopný stroj ev. č. 0928, jenž prošel před dvěma roky výraznou modernizací avionického a radionavigačního vybavení, včetně instalace tzv. skleněného kokpitu Garmin G700 TXi. Tento letoun v současné době prochází v Pardubicích předepsanými pracemi po pěti letech provozu, spojenými s výměnou obou motorů M-601D a CLV s ním počítá i nadále. Druhý Turbík ev. č. 0731 už je určitou dobu v neletuschopném stavu a vzhledem k rozsahu „kanibalizace“ je státním podnikem LOM PRAHA nabízen k odprodeji. Zde se samozřejmě nabízí otázka, jestli CLV dokáže plnit potřeby armády na výcvik pilotů dopravního letectva pouze s jedním Turbíkem, který navíc za 5 let vyčerpá svůj meziopravní technický resurs a vedení státního podniku bude muset rozhodnout o jeho dalším osudu. Možností je několik, ovšem predikovat, jaká z nich nakonec dostane přednost, je značně předčasné. Každopádně už nyní je možné konstatovat, že pardubické Centrum leteckého výcviku vstoupí do roku 2030 s prakticky obměněnou leteckou a vrtulníkovou technikou, která splňuje předpoklady efektivního výcviku armádních pilotů v 21. století.
Autoři textu: Aleš Hottmar a Radim Špalek, czechairforce.com
Jediný letuschopný Turbík ev. č. 0928 zůstane v provozu zhruba do období let 2028-29 a následně musí vedení státního podniku LOM PRAHA rozhodnout, zda se vyplatí jej „protáhnout“ další velkou revizí R3. Další možností je zavedení úplně nové platformy pro výcvik pilotů „dopravky“ či akvizice nejnovější verze L-410NG z kunovického LETu. Jako nejpravděpodobnější se však zatím jeví varianta, že by CLV převzalo další dva Turbíky ve verzi UVP-E20 od AČR, které jsou oproti doposud provozovaným „lomáckým“ L-410 zhruba o deset let mladší. (foto: Jan Lekeš, www.zonerama.com)
(úvodní foto: 25. plrp, Strakonice, https://25plrb.army.cz/)
(zdroj: archív redakce czechairforce.com; článek „Balistické střely jsou výzvou pro budoucí český systém protivzdušné obrany“, autor Tomáš Kolařík, https://www.idnes.cz/technet/vojenstvi/pvo-balisticke-strely-rafael-spyder.A230118_101620_vojenstvi_alv; článek „Ochránce českého nebe. ČR pokračuje v jednání s Izraelem o dodání systému SPYDER“, autor majorka Zuzana Sekaninová, https://acr.army.cz/informacni-servis/zpravodajstvi/ochrance-ceskeho-nebe–cr-pokracuje-v-jednani-s-izraelem-o-dodani-systemu-spyder-241174/; článek „První ostré nasazení: Strakoničtí vojáci cvičili s novými vozidly Tatra 815“, autor kapitánka Jana Samcová, https://acr.army.cz/informacni-servis/zpravodajstvi/prvni-ostre-nasazeni:-strakonicti-vojaci-cvicili-s-novymi-vozidly-tatra-815-239512/; článek „Izraelské drony se prodraží, armáda k nim rovnou nakupuje i výzbroj“, autor Oldřich Danda, https://www.novinky.cz/clanek/domaci-izraelske-drony-se-prodrazi-armada-k-nim-rovnou-nakupuje-i-vyzbroj-40413603)
(aktualizace: 7. 2. 2023)
