Problematika dalšího provozu českých Gripenů po roce 2027
V loňském roce získala ministryně obrany Jana Černochová pověření od české vlády vyjednat možnost pořízení 24 letounů páté generace F-35A Lightning II, které by se měly stát v budoucnu páteří taktického letectva Vzdušných sil AČR. Ačkoliv jednání expertní meziresortní komise o podmínkách možného pořízení letounů F-35 budou pokračovat až do září letošního roku, představitelům armády a ministerstva obrany je už nyní jasné, že termín zavedení amerických letounů do výzbroje AČR nenastane dříve, než po roce 2030. Resort obrany tak zákonitě řeší zapeklitou otázku, jakým způsobem zabezpečit ochranu vzdušného prostoru ČR a plnění aliančních závazků do příchodu a plného zavedení amerických strojů. Jedním z logických řešení je pokračování na dosavadní platformě JAS-39 Gripen i po roce 2027, kdy skončí druhý pronájem švédských stíhaček. A právě z tohoto důvodu začalo české ministerstvo obrany vyjednávat se švédskou stranou podmínky dalšího prodloužení provozu Gripenů, což by umožnilo překlenout období do kompletního zavedení F-35, včetně dosažení plných operačních schopností okolo roku 2035. Na otázku, jaké jsou vlastně možnosti pokračování dalšího provozu „českých“ Gripenů po roce 2027 se pokusí odpovědět tento článek.
Český „nadzvuk“ na rozcestí
Vláda premiéra Petra Fialy bude o historicky nejdražší akvizici v historii ČR jednat už v průběhu podzimu letošního roku a i když zatím nelze výsledné rozhodnutí vlády dopředu predikovat, už nyní je jasné, že opoziční „hnojomety“ dostanou šťavnatou munici k ostřelování současné vlády či vedení MO. Zároveň je nutné počítat s rozsáhlou dezinformační kampaní, jejímž cílem bude ovlivnění veřejného mínění občanů ČR a potažmo politické reprezentace, která bude o nákupu ve výsledku rozhodovat. Ministryni obrany Janu Černochovou tak čeká rozhodně horký podzim.
Co je určitě dobré dát současné ministryni k dobru je nejen snaha dotáhnout řadu „zadrhnutých“ projektů z minulosti, ale především nastartování nových a bezpochyby ambiciózních akvizičních projektů, které snad vyřeší různá dlouholetá provizoria v AČR a jež přinesou své „ovoce“ až za několik let. Jedním z takových projektů je určitě plánované přezbrojení a výrazné posílení českého nadzvukového taktického letectva, spojené s obstaráním 24ks nejmodernějších letounů páté generace F-35A Lightning II. Právě nikdy nedořešený problém českého nadzvuku, který velmi dobře ilustruje „nouzový“ pronájem minimalistického počtu 14-ti švédských Gripenů, byl ve výsledku jedním takovým provizoriem. Na jednu stranu sice zachránil český nadzvuk před faktickou likvidací a umožnil zapojení českých pilotů do aliančních cvičení a zahraničních operací, zároveň však dlouhodobě omezoval další rozvoj a svižnější tempo navyšování operačních schopností českého taktického letectva. Pořízení 24 nadzvukových letounů F-35A pro dvě taktické letky je tak nutné chápat především v tomto kontextu, kdy po více než dvaceti letech snad budou konečně naplněny původní záměry, jež tehdy citelně ovlivnily brutální škrty v armádním rozpočtu.
Za odvahu rozjet takto ambiciózní projekt, jehož pořizovací náklady dosáhnou výše 100-120 mld. Kč a který ovlivní české taktické letectvo na desítky let dopředu, si tedy ministryně obrany a širší velení armády zaslouží určitě pochvalu. Abychom však Janu Černochovou úplně nepřechválili, tak je potřeba bez nějakého špatného úmyslu zdůraznit, že právě v případě širšího záměru pořídit letouny F-35 českému letectvu nezvolila ministryně zrovna nejšťastnější komunikační strategii. Jde o řadu tvrdých vyjádření vůči dosavadnímu „poskytovateli služeb“, tedy švédskému státu a výrobci SAAB, vyřčených převážně v loňském roce. Problém těchto sdělení a vyjadřování určitých antipatií je, že se ministryně takto vyjadřovala ještě v době, kdy už bylo nadmíru jasné, že se termín případného zavedení F-35 téměř s jistotou nestihne do ukončení pronájmu švédských Gripenů v roce 2027 a ČR bude muset chtě nechtě se Švédskem vyjednávat o nějaké nové formě prodloužení jejich provozu. Ne snad, že by si „spinkající“ švédský výrobce, ukolébaný jistotou, že Česká republika bude po roce 2027 pokračovat na nové platformě Gripen E, tato tvrdá slova nezasloužil. Sám autor je ale přesvědčen, že celou věc šlo udělat komunikačně mnohem chytřeji a s větším výsledným benefitem pro Vzdušné síly AČR.
Teprve v poslední době a patrně i na základě konkrétních jednání expertního týmu v USA si ministryně a vedení MO plně uvědomují, že proces přezbrojení celého taktického letectva na nové F-35A bude časově mnohem náročnější, než se původně mohlo „laicky“ zdát. Sami představitelé vzdušných sil předpokládají, že k jeho ukončení nedojde dříve než v roce 2035, kdy se plánuje dosažení plných operačních schopností FOC obou taktických letek s F-35. Řada gaučových odborníků stále nechápe složitost a náročnost takového procesu a jako argument berou právě zavádění Gripenů do AČR, kdy se převzetí služby v národním hotovostním systému QRA stihlo za necelý rok od zahájení výcviku prvních dvou instruktorů, a posléze i první skupiny pilotů a členů pozemního personálu. Kdo však tento proces zažil moc dobře ví, jakým způsobem toho bylo dosaženo a je vcelku pochopitelné, že armáda v případě F-35 již podobnou „kovbojku“ nebude chtít opakovat.
Celé přeškolení na F-35 totiž bude mnohem komplexnější než v případě Gripenů, piloti se budou cvičit na mnohem širší spektrum plněných úkolů a armáda zároveň nechce v jejich přípravě nic uspěchat. Další podstatný rozdíl spočívá v tom, že na základně v Čáslavi bude muset dojít k vybudování veškeré provozní a údržbové infrastruktury již v předstihu, ještě před příletem prvních letounů F-35 do ČR, což opět celý proces natáhne. V případě Gripenů se naopak prakticky vše budovalo až po začátku jejich operační služby. Dalším rozdílem je, že AČR tehdy získala kvůli uspíšení začátku služby letouny JAS-39C/D přímo z výrobní linky, určené původně pro švédské letectvo. Ty se ale od původní zamýšlené konfigurace v lecčems odlišovaly a v prvních letech služby na nich bylo nutné provést poměrně zásadní upgrady, což ve výsledku komplikovalo začátek služby v ČR.
Reálný termín příletu prvních F-35 do České republiky až po roce 2030 tedy v praxi znamená, že MO musí nějakým způsobem vyřešit zabezpečení ochrany vzdušného prostoru ČR po roce 2027, kdy končí druhý pronájem Gripenů. V této věci se zároveň neustále zmiňuje dvouletá opce, která by čistě teoreticky mohla umožnit provoz Gripenů až do roku 2029. Problém této opce však spočívá v malém detailu, že s jejím uplatněním musí podle veřejně publikovaných informací souhlasit obě smluvní strany. Zároveň, jak správně upozornila ministryně obrany, se na opční období již nevztahuje aktuální servisní smlouva. To by však neměl být zásadní problém, neboť letouny by šlo během dvouletého období zřejmě provozovat i bez komplexní servisní smlouvy v poněkud jiném režimu údržby.
Bohužel prodloužení provozu Gripenů jen do roku 2029 nevyřeší problém českého nadzvuku na přelomu dekády, a MO tak hledá jiné řešení. Resort obrany a velení armády by samozřejmě mohly oznámit „zavření krámu na slovenský způsob“ a již v předstihu začít vyjednávat s našimi spojenci o dočasné ochraně českého vzdušného prostoru, jenže Česká republika má své dlouhodobé alianční závazky a tak „slovenská“ varianta zatím vůbec nepřipadá v úvahu. Určitým kompromisem tak mají být jednání se švédskou stranou o dalším prodloužení provozu platformy JAS-39 v ČR až za horizont roku 2030, která podle nedávných vyjádření Jany Černochové v současné době už probíhají. O konkrétních návrzích je zatím možné pouze spekulovat, ale Česká republika bude zřejmě požadovat prodloužení současného pronájmu až k horizontu roku 2035 za podobných podmínek, jako tomu bylo doposud.
Že tato jednání nebudou úplně snadná a s úsměvy na rtech, jako v minulosti, je vcelku nasnadě. Ochlazení vztahů mezi zástupci ČR a Švédska je bohužel v tomto směru poměrně značné. Na druhou stranu, švédský výrobce Gripenů by si měl prostřednictvím úřadu FMV a švédských politiků velmi dobře uvědomit, že ČR zůstává i přes předpokládané rozhodnutí o nákupu amerických strojů F-35A výrazným odběratelem švédského obranného průmyslu a případná „nedohoda“ o prodloužení Gripenů poškodí ve výsledku především dobrou pověst společnosti SAAB. Nezbývá tak doufat, že místo „uražené ješitnosti“ zvítězí zdravý rozum a profesionální přístup k jednáním.
Americké „stealth“ F-35A budou po roce 2035 tvořit páteř českého taktického letectva. Česká republika dostane k těmto letounům v úvodním balíčku i slušné množství relativně moderní munice, která umožní širší plnění operačních úkolů, než tomu je doposud. Zatímco pro vzdušný boj půjde o nové verze protiletadlových raket AIM-120C-8 či krátkodosahových AIM-9X Block II+, v případě protizemních úderů získá AČR munici, která doposud v inventáři vzdušných sil zcela absentovala. Jedná se především o přesně naváděné klouzavé pumy GBU-53/B StormBreaker či těžké GBU-31 JDAM, které bude možné použít za jakýchkoliv meteo podmínek. (foto: Christian Schrik, NATO Air Command, @NATO_AIRCOM)
Aktuální problémy české flotily Gripenů
Není asi žádným tajemstvím, že současnou flotilu českých Gripenů trápí některé problémy, jež do určité míry ovlivňují operační schopnosti švédských letounů a nedovolují 100% využití platformy, jako takové. Člověk zároveň nemusí být zrovna Sherlock Holmes, aby řadu z nich nedokázal na základě veřejně dostupných informací identifikovat. Z velké části jde o dlouhodobě neřešené záležitosti, které se českému letectvu nyní vrací doslova jako bumerang. Řadě těchto problémů jsme se věnovali již v minulosti, proto nyní jen velmi krátce.
Jednoznačným reliktem minulosti je nízký počet strojů, jež zcela neodpovídá spektru a množství operačních úkolů, jež musí tygří letka v posledních letech plnit. Jedná se nejen o stále náročnější a časově delší zahraniční mise, kdy jen v loňském roce fakticky skoro polovina českého nadzvuku strávila půl roku v zahraničí, tak i nové úkoly v souvislosti se zabezpečením ochrany vzdušného prostoru sousedního Slovenska, jež si vynutilo rekonfiguraci strojů QRA a kterou bude letka plnit zřejmě až do konce roku 2024. A v neposlední řadě jde o bezprecedentní množství zahraničních výcvikových aktivit. To vše v součtu výrazně ovlivňuje dostupnost letecké techniky a ve výsledku vede k občasným extrémům, kdy musí být do služby QRA zařazována jako záloha i spárka. Přitom celý problém šlo řešit již koncem roku 2014, kdy tehdejší velitel vzdušných sil brig. gen. Libor Štefánik inicioval jednání se švédskou stranou o navýšení počtu Gripenů o dalších 4-6 strojů. Jenže GŠ a Ministerstvo obrany vzápětí celé připravované a v podstatě již domluvené navýšení počtu Gripenů shodily ze stolu. To vše navíc v době, kdy došlo k citelnému vyostření bezpečnostní situace vlivem anexe Krymu a vypuknutí bojů na východní Ukrajině.
Další problém, který trápí flotilu českých Gripenů, by se mohl zdát na první pohled jako zcela banální, ve skutečnosti však výrazně negativně ovlivňuje operační schopnosti českého nadzvuku. Nejde o nic jiného než o nedostatek tzv. drop tanků, neboli přídavných palivových nádrží. ČR při prvním pronájmu podcenila množství požadovaných baků, neboť nikdo tehdy nepočítal se zahraničními misemi a pro působení v rámci hotovostního systému v ČR bohatě stačila jedna nádrž na letoun. Někdy v letech 2018-2020 sice vzdušné síly daly požadavek na obstarání chybějících přídavných nádrží a dalšího pozemního zabezpečení pro zahraniční mise, tehdejší vedení MO však požadavky letectva opět z finančních důvodů smetlo ze stolu.
Celou patálii s nádržemi umocňuje fakt, že nové drop tanky již prakticky nelze objednat, neboť jejich výroba už skončila. Zde je dobré si vysvětlit několik základních technických detailů. České Gripeny používají standardní švédské nádrže, označované jako FTS (Fälltank Stor) o objemu 1.100 litrů, které se instalují pomocí T-úchytu na originální švédské pylony s pyrotechnickým ejektorem. Zároveň jde o nádrže, které ve skutečnosti vznikly pro dánské průzkumné Drakeny a teprve později je vybralo švédské letectvo pro nové Gripeny. Jde tedy o baky, vyráběné původně v Dánsku, a protože jejich produkce již skončila, ČR by musela vyjednat převzetí nějakých nadpočetných nádrží (pokud vůbec jsou) přímo u švédského Flygvapnetu.
Ostatní uživatelé Gripenů, jako Maďarsko, Thajsko či Jihoafrická republika používají jiný typ nádrže, označovaný jako EDT (Export Drop Tank). Tento kompozitní bak se odlišuje nejen použitým materiálem, ale především odlišnou vnitřní konstrukcí, kde absentuje speciální samozacelitelná pěnová vrstva, díky čemuž se podařilo navýšit objem paliva až na 1275 litrů. Další zásadní odlišností je systém uchycení, který je určen výhradně pro NATO standard pylony. Výrobcem těchto baků je švýcarská společnost RUAG a pokud by si ČR chtěla tyto nádrže objednat, musela by zároveň od Švédska pořídit NATO Standard pylony s pneumatickým ejektorem na závěsné body číslo 3 a 5, kterými AČR zatím nedisponuje. Jak celý příběh s drop tanky nakonec dopadne je zatím ve hvězdách, každopádně velení Vzdušných sil AČR se snaží najít nějaké ekonomicky přijatelné řešení.
Určitým evergreenem služby českých Gripenů je zastaralá a nedostatečná výzbroj. Ačkoliv AČR pořídila pro Gripeny na tehdejší dobu špičkové střely AIM-120C-5, které patřily řadu let k nejvýkonnějším protiletadlovým raketám kategorie BVR v aliančních letectvech, počet objednaných kusů byl zcela tristní a stačil pouze na zabezpečení výcviku a plnění zahraničních misí v mírové době. Další výzbroj pak už představovaly jen darované AIM-9M Sidewinder, z nichž některé mají komponenty s letopočtem z 80. let minulého století, nebo protizemní pumy GBU-12, jež si svou slávu užily již během první války v Zálivu. Jde zároveň o jistý paradox, neboť české Gripeny jinak disponují nejaktuálnější verzí palubního software, který čistě teoreticky umožňuje používat podstatně modernější a sofistikovanější munici, kterou však v minulosti MO nikdy z finančních důvodů nepořídilo. V dnešní době už je samozřejmě nutné uvažovat v intencích budoucí akvizice F-35 a plánovat pořízení pouze takové munice, kterou bude možné použít v budoucnu i na amerických letounech. Velení vzdušných sil samozřejmě hledá nějaké řešení a ačkoliv zatím není nic potvrzeného, minimálně v oblasti protiletadlových střel kategorie BVR by české Gripeny ještě měly získat novou výzbroj, kterou bude možné v budoucnu použít i na „ef pětatřicítkách“.
Flotilu českých Gripenů však aktuálně ovlivňují i některé zpožděné modernizace a integrace nových systémů. Když se AČR rozhodla konečně po řadě let implementovat alianční datové spojení formátu LINK16, pořídila pro Gripeny z finančních důvodů nepříliš perspektivní terminály MIDS LVT. U nich je v současnosti nutné provést modernizaci BU2 (Block Upgrade 2), tak aby se s nimi bylo možné připojit do novějšího standardu aliančního datového spojení, jenž poskytuje vyšší stupeň kryptografické ochrany přenosu taktických dat. Bohužel celá modernizace má určité zpoždění, což se reálně projevilo na nedávném cvičení ACE 2023 v Norsku, kde se podle informací Tomáše Souška z redakce Letectví+Kosmonautika, publikovaných v jeho článku o cvičení ACE (L+K č. 7/2023), čeští piloti nemohli připojit do nové alianční sítě a sdílet tak data s dalšími platformami, včetně letounů F-35. Zpoždění má také integrace nové verze identifikačního zařízení IFF pro použití vojenského módu 5, přičemž armáda bude muset zanedlouho řešit i přechod na novou komunikační platformu SATURN, jež nahradí doposud používaný režim utajeného spojení Have Quick II. Bez dokončené integrace těchto důležitých prvků by české letectvo nemohlo v budoucnu plnit alianční závazky a jde tedy o zcela nezbytný krok, jenž se v následujících letech musí udělat tak či tak.
Schopnost operovat ze záložních letišť s minimem pozemního zabezpečení je doslova vrozenou DNA švédského Gripenu. AČR však nikdy podobný výcvik nerealizovala, přitom právě schopnost provést rychlý manévr s přeletem na záložní plochy doslova zachránil ukrajinské letectvo před ruskými údery. Naštěstí i v tomto směru už se blýská na lepší časy a v budoucnu by se měl podobný výcvik po několika desetiletích opět vrátit do českého letectva. (foto: Flygvapnet)
Pokud se zároveň ohlédneme za dosavadní 18-ti letou a veskrze úspěšnou službou Gripenů v AČR, je potřeba si sebekriticky přiznat, že Česká republika bohužel nikdy nevyužila celý potenciál švédského typu. Z velké části šlo o neochotu politické reprezentace k dalším potřebným investicím do celé platformy ve formě nákupu již zmiňované moderní výzbroje či dalšího doplňkového vybavení, jež pochopitelně nebylo součástí pronájmu. AČR však nevyužila schopnosti Gripenu ani po stránce provozně-operační. Jestli švédský stíhač opravdu v něčem vyniká, je schopnost operací ze záložních letišť či silničních úseků, kde alfou a omegou jsou nejen schopnosti samotného letounu vzlétat a přistávat na krátkých úsecích, ale především potřeba naprosto minimálního pozemního zabezpečení pro předletovou přípravu. Jenže podobnou věc, která se ukázala v probíhající válce na Ukrajině jako naprosto klíčová pro prvotní přežití ukrajinského letectva před údery ruského letectva, tu za celých téměř 20 let provozu Gripenů či L-159 nikdo necvičil.
Ne snad, že by čeští piloti a pozemní personál nezvládli operace ze záložních ploch a letišť, ale AČR nikdy neinvestovala do nákupu potřebného mobilního pozemního a radiotechnického vybavení, jež by samotný provoz ze záložních ploch vůbec umožnily. Nejde přitom pouze o mobilní prostředky RTZ, systémy přesného přístrojového přiblížení, přenosné sady osvětlení VPD, mobilní záchytná zařízení, záložní řídící a velitelská stanoviště apod., ale letectvo nedisponuje ani dostatečným počtem specializované automobilní techniky, která by veškeré potřebné provozní či diagnostické vybavení k provozu Gripenů, jehož část je umístěna v klasických kontejnerech, převezla na potřebné místo. V tomto směru už se naštěstí blýská na lepší časy a je určitě dobře, že si velení letectva tento problém uvědomuje a nejnovější zkušenosti z ukrajinského konfliktu chce co nejdříve promítnout do plánu rozvoje vzdušných sil a dalších výcvikových aktivit.
Další rolí, kterou platforma JAS-39 umožňuje a AČR ji bohužel nevyužívá, je schopnost taktického průzkumu pomocí specializovaných průzkumných kontejnerů SPK-39. Ačkoliv v této roli stále více přebírají úlohu bezpilotní prostředky UAV, které mají určitě své nepopiratelné výhody oproti pilotovaným strojům, pro určité spektrum bojových úkolů je však výhodnější poslat víceúčelový nadzvukový stroj, který má díky rychlosti podstatně vyšší flexibilitu a schopnosti obrany. Vzhledem k tomu, že AČR nedisponuje ani potřebnými UAV, stejně tak jako specializovanými průzkumnými kontejnery SPK, supluje české letectvo tyto úkoly s využitím klasických zaměřovacích kontejnerů Litening 4i, které jsou však primárně určené k navádění přesné protizemní munice. Navíc jde o generaci podu, která má stále poměrně nízké rozlišení denního TV a IČ senzoru, navíc stará avionika Gripenu potřebuje ke zpracování obrazu převést vstupní signál na analogový, což ve výsledku poskytuje pilotovi černobílé zobrazení s omezeným rozlišením na palubních displejích.
Poslední věcí, kterou mimochodem švédský výrobce Gripenů v minulosti poměrně hodně propagoval a přitom v ČR jde prakticky o neznámou věc, je schopnost využít dvoumístnou variantu JAS-39D k řadě specializovaných úkolů a misí. Avionika „spárky“, neboli dvoumístné verze Gripenu, totiž dovoluje ovládat funkce na displejích MFD v zadním kokpitu zcela nezávisle na uspořádání displejů pilota v předním kokpitu. Saab tuto schopnost vyzdvihoval jako užitečnou především při plnění specifických úkolů, zaměřených na elektronický boj, včetně sběru dat pro palubní databázi hrozeb, průzkumné úkoly, nebo při potřebě plnit v průběhu mise úkoly spojené s velením a řízením leteckých operací. Toho je možné využít například při řízení komplexních operací typu COMAO v národním stylu, neboť AČR nikdy nebude disponovat specializovanými létajícími velitelskými stanovišti. Jde samozřejmě stále o určité provizorium, ale například 212. taktická letka používá k podobným účelům spárku L-159T1+, přitom možnosti dvoumístných Gripenů jsou úplně někde jinde.
Možnosti dalšího upgrade JAS-39C/D
Pokud skutečně dojde se švédskou stranou ke konsenzu a dalšímu prodloužení pronájmu českých Gripenů, je vcelku nasnadě, že letouny budou muset projít ještě jedním upgradem. Ten bude nepochybně vycházet z aktuální švédské modernizace, neboť Flygvapnet chce starší generaci JAS-39C/D provozovat i nadále společně s novými Gripeny E, a to minimálně do roku 2035. I když je pravděpodobné, že „česká cesta“ bude mnohem skromnější, není na škodu si představit kompletní švédský balíček jako celek. Výrobce zatím k aktuálně zahájenému upgrade nesdělil příliš podrobností, i přes to se pokusíme alespoň na základě doposud zveřejněných informací popsat hlavní body modernizace.
Modernizované Gripeny C/D budou vybaveny vylepšenou verzí pohonné jednotky RM12 s vyšším tahem, která zlepší celkovou agilitu letounů JAS-39C/D. Švédský výrobce navíc slibuje přidání dalších dvou závěsných bodů na výzbroj (může být řešeno například dvojnásobným odpalovacím zařízením na pylonu), čímž se zvýší i množství nesené výzbroje. Starší generace modernizovaných Gripenů bude zároveň schopna používat sofistikovanější výzbroj a vybavení, integrované na nové Gripeny E. (foto: Jamie Hunter, © Saab AB)
Jedním z důležitých prvků modernizace má být vylepšení stávající pohonné jednotky RM12 a zvýšení jejího výkonu, což rozšíří obálku letových výkonů a celkově zlepší agilitu letounů JAS-39C/D. O podobném kroku se hovoří již několik let a přestože samotný motor podobné navýšení tahu umožňuje, v minulosti tento upgrade vždy skončil na nedostatku financí. Původní jednotka RM12 má totiž z důvodu životnosti velmi zjednodušeně „zastropovaný“ výkon při provozu v mírových podmínkách. Na základě dlouhodobě analyzovaných dat od provozovatelů by navýšení výkonu v rozmezí od 2 % až po 15 % nemělo představovat závažný problém, vyžádá si ovšem některé úpravy na samotném motoru. Zvýšeného tahu chce výrobce docílit především instalací nové jednotky digitálního řízení motoru FADEC, vycházející pravděpodobně z podobné technologie, použité na motoru RM16 v nových Gripenech E. V minulosti se rovněž hovořilo o nutnosti přepracovat kompresor motoru kvůli potřebě zvýšeného průtoku vzduchu a rovněž o instalaci nové turbíny, schopné odolat vyšším výstupním teplotám.
Asi nejdůležitějším krokem po stránce navýšení bojových schopností je integrace pokročilejší verze radaru PS-05/A Mark 4, což je sice stále klasický „doppler“ s mechanickou anténou, ale díky instalaci nových bloků elektroniky se u něj podařilo poměrně razantně navýšit přístrojový dosah a detekční schopnosti. Celý upgrade Mk. 4 byl představen již v roce 2015 a výrobce uvádí, že oproti původní verzi radaru se právě přístrojový dosah zvýšil o neuvěřitelných 150% a například detekce námořních cílů se navýšila téměř o 200%. Stejně tak se citelně zlepšila detekční vzdálenost cílů s malou odraznou plochou. V praxi bude integrace nové verze radaru PS-05/A Mark 4 znamenat, že letouny JAS-39C/D konečně naplno využijí potenciálu a vlastností střel dlouhého dosahu Meteor, které doposud poněkud limitoval právě původní radar. Výrobce navíc stále proklamuje, že u verze Mk.4 bude v budoucnu možné poměrně jednoduše vyměnit stávající anténu za zcela novou s aktivním elektronickým snímáním AESA (Active Electronically Scanned Array), jež by měla přinést řadu dalších vylepšení.
Velmi důležitým prvkem celé modernizace Gripenu bude i zásadní upgrade avioniky, který má v následujících letech umožnit rychlejší a jednodušší aktualizace palubního software, a tím zlepšovat funkce jednotlivých senzorů a systémů. Stávající avionika Gripenu C/D totiž už nemá dostatek vývojových záloh, což je ovšem vzhledem k době jejího vzniku docela pochopitelné. I přes zásadní modernizaci avioniky však k nějakým výrazným či spíše na první pohled viditelným změnám v kokpitu patrně nedojde. Modernizované stroje JAS-39C/D si totiž s největší pravděpodobností ponechají dosavadní zobrazovací systém, který tvoří jak rozměrný průhledový displej HUD, tak trojice velkých barevných indikátorů TI 237 od švédské společnosti Saab Avitronics s rozměry 6×8 palců. Určitou výhodou Gripenu je dosavadní architektura zobrazovacího systému, jehož „srdce“ tvoří procesor PP12Mk4, který provádí veškeré výpočty a generuje obraz pro všechny MFD. Původní barevné indikátory s technologií LCD jsou totiž u Gripenu pouhým zobrazovačem informací, což usnadňuje případné upgrady, při kterých zřejmě dojde k náhradě stávajícího procesoru PP12 za novější verzi s větším výpočetním výkonem a potřebnou pamětí.
Modernizace avioniky bude téměř s jistotou spojená s náhradou řady počítačů (určitě půjde o Mission Computer a Tactical Management Computer), u kterých se opět počítá s mnohem vyšším výpočetním výkonem, což by mělo ve výsledku přinést zásadně větší fúzi veškerých senzorů Gripenu C/D, než je tomu doposud. Fúze dat je dneska zaklínadlem strojů 5. generace, na druhou stranu je potřeba si uvědomit, že nejde o něco zcela nového či převratného, a určitou fúzí dat již disponovaly některé starší letouny 4. generace, včetně Gripenu C/D. U něho šlo samozřejmě o schopnosti poplatné době vzniku a některé systémy či senzory tak nebyly plně propojené s avionickým a zbraňovým systémem.
Týká se to například palubního systému vlastní ochrany a elektronického boje EWS-39, který je schopen detekovat a zaměřit přesnou polohu zdrojů vyzařování, včetně jejich analýzy. „Évéeska“ automaticky vyhodnocuje situaci a řídí odpovídající opatření či protiopatření, včetně aktivního vedení elektronického boje palubním rušičem. Tento systém měl na svou dobu vzniku velice solidní parametry a s plnou knihovnou hrozeb poskytoval pilotovi slušné situační povědomí a přehled o možném ohrožení vzdušnými či pozemními prostředky. Určitým problémem však bylo, že pilot na základě údajů výhradně z EWS nebyl schopen vést na detekované cíle palbu. To se změnilo až u nového Gripenu E a lze očekávat, že modernizovaný EWS u starší generace JAS-39C/D bude disponovat podobnými schopnostmi, včetně účinnějšího a sofistikovanějšího rušení palubním rušičem. Celý systém elektronického boje totiž bude opět vycházet z prvků nového systému Arexis, použitého na letounech Gripen E.
Dalším prvkem upgrade je integrace nové verze švédského datalinku, převzatého opět z nového Gripenu E. Ten již používá více směrových antén a svými vlastnostmi a schopnostmi se přibližuje americkému datovému spojení MADL v letounech F-35. V obecné rovině by měl poskytovat oproti předchozí verzi TIDLSu větší a rychlejší datový tok s menší náchylností k rušení. Kromě datalinku dojde i k integraci nového zaměřovacího a průzkumného kontejneru, ve Švédsku označovaného jako LDP15. Nejde patrně o nic jiného, než o nejnovější generaci izraelského LDP (Laser Designator Pod) typu Litening 5. Modernizované Gripeny již budou díky nové avionice schopné plně zpracovat vstupní digitální signál, což ve výsledku poskytne mnohem větší kvalitu obrazu s barevným výstupem. Úplně poslední věcí je integrace nové výzbroje, se kterou je počítáno i u novější generace Gripen E. Modernizované stroje JAS-39C/D tak získají pokročilejší schopnosti vést vzdušný boj či údery proti pozemním a námořním cílům. Konkrétním příkladem je schválený prodej 250ks protiletadlových střel AIM-120C-8 AMRAAM Švédsku, který americká administrativa schválila právě v těchto dnech. Nejnovější exportní verze Amramu bude integrována na starší generaci Gripenů a počítá se s nimi jako přímou náhradou dnes již zastaralých AIM-120B a zároveň jako doplňkem dalekodosahových Meteorů.
Už jen z tohoto výčtu je tedy zřejmé, že současná modernizace švédských Gripenů C/D je poměrně rozsáhlá a umožní těmto letounům zůstat efektivní platformou až do požadovaného roku 2035. Jaké konkrétní prvky modernizace by se aplikovaly na českých strojích, pokud tedy dojde k prodloužení jejich služby v ČR, je však zatím ve hvězdách.
Úplným závěrem lze k problematice dalšího provozu českých Gripenů po roce 2027 konstatovat, že platforma JAS-39C/D jako taková má po určitých upgrade stále potenciál vydržet ve službě ještě dalších cca 10 let. Flotila našich Gripenů se zároveň po 18-ti letech služby blíží k další magické hranici v podobě celkového náletu 35.000 hodin. To ve výsledku znamená v průměru 2.500 hodin na letoun a přestože mají české Gripeny poměrně velký počet cyklů vzlet-přistání, prodloužení jejich provozu až do roku cca 2035 by nemělo představovat problém. Ostatně, švédský rekordman, letoun JAS-39C výrobního čísla 39210, který je záměrně provozován v mnohem intenzivnějším režimu, nedávno dosáhl jako vůbec první Gripen na světě celkového náletu 3.500 letových hodin a to bez jakýchkoliv strukturálních či jiných problémů.
Autor textu: Aleš Hottmar, czechairforce.com
Článek vznikl výhradně s využitím veřejně dostupných materiálů švédského výrobce a mediálních informací českého a zahraničního tisku.
Zda budou Gripeny chránit vzdušný prostor České republiky i po roce 2027 a zároveň tak plnit alianční závazky v průběhu celého přezbrojení na F-35 se snad dozvíme už za několik měsíců. (foto: mjr. Ivo Kardoš, 21. zTL Čáslav)
(úvodní foto: Jamie Hunter, © Saab AB)
(zdroj: články na czechairforce.com, věnující se letounům JAS-39; článek „Arctic Challenge 2023 s českou účastí“, autor Tomáš Soušek, Letectví+Kosmonautika 7/2023; kniha „Saab JAS 39 Gripen – bojový letoun pro třetí tisíciletí“, autor Gérard Keijsper, nakladatelství DEUS)
(aktualizace: 8. 7. 2023)
