Česko-Slovenské AH-1Z, vrtulníková síla, se kterou je nutné počítat
Když minulý týden oznámil slovenský ministr obrany Jaroslav Naď záměr využít americké nabídky na pořízení bitevních vrtulníků AH-1Z Viper jako určité kompenzace za dodávku celkově třinácti Migů-29 a části protiletadlových systémů 2K12 Kub na Ukrajinu, vzbudilo toto rozhodnutí poměrně velké překvapení. Původně se totiž spekulovalo o nabídce jiných zbraní ze segmentu PVO či UAV, americká administrativa však nakonec navrhla dodání právě bitevních vrtulníků. V případě schválení tohoto kroku dojde na Slovensku ke znovuobnovení způsobilostí a operačních schopností, ztracených v roce 2011 v souvislosti s kompletním vyřazením typu Mi-24.
Ministr obrany Jaroslav Naď upřesnil, že konkrétní nabídka vlády USA zní na 12 nových vrtulníků Bell AH-1Z Viper s příslušenstvím, výcvikem pilotů a techniků plus výzbroje v podobě například 500 ks moderních protitankových raket AGM-114 Hellfire II. Hodnota celého materiálu se pohybuje na úrovni více než 1 miliardy USD, přičemž Slovenská republika by zaplatila přibližně 340 miliónů USD v horizontu 3-4 roků a to v rámci plánovaného obranného rozpočtu. Z informací sdělených ministrem obrany je zároveň možné konstatovat, že téměř s jistotou půjde o vrtulníky, původně vyrobené pro Pákistán a které americká administrativa Donalda Trumpa nakonec nedovolila vyvézt z USA.
Pákistán objednal v roce 2015 celkově 15 ks strojů AH-1Z Viper pro své vojskové letectvo, které nutně potřebovalo nahradit starší a již značně olétané vrtulníky AH-1F/S Cobra. V dubnu 2015 americké Ministerstvo zahraničí tento prodej schválilo společně s dodávkou 1.000 ks laserem naváděných protizemních střel AGM-114R Hellfire II a první vyrobený Viper byl zalétán v texaském Bell Helicopter Amarillo Assembly Center v prosinci 2017. Jenže už v srpnu 2017 USA oznámily první zmrazení vojenské pomoci Pákistánu. Americký výrobce nakonec do roku 2019 vyprodukoval 12 objednaných strojů AH-1Z a americká administrativa následně rozhodla o jejich zakonzervování a dlouhodobém uložení. Devět vrtulníků reg. 786-061, 786-062, 786-063, 786-067, 786-068, 786-069, 786-070, 786-071 a 786-072 našlo svůj domov ve středisku AMARG v arizonském Tucsonu, zatímco trojice vrtulníků reg. 786-064, 786-065 a 786-066 byla pravděpodobně uložena na námořní základně NAS Patuxent River.
Pákistán se měl stát prvním zahraničním zákazníkem typu AH-1Z Viper a v ceně 952 milionů dolarů chtěl získat dohromady 15 vrtulníků. Součástí kontraktu byla i dodávka optoelektronických pouzder AN/AAQ-30, radiostanic, navigačních systémů či prostředků vlastní ochrany a výzbroje v podobě 1.000 protitankových střel AGM-114R Hellfire II. Vyrobené stroje však americká administrativa Donalda Trumpa nikdy nedovolila vyvézt poté, co USA zrušily veškerou vojenskou podporu a pomoc Pákistánu. (foto: Bell Textron Inc.)
Americká administrativa následně hledala pro tyto stroje kupce a nabízela jejich prodej například Filipínám, Nigérii, Rumunsku a dalším státům. Zároveň není žádným tajemstvím, že jedna z nabídek směřovala i do České republiky, která však nakonec na tehdejší podmínky případného kontraktu nepřistoupila. Už tehdy se totiž objevovaly informace, že stroje nejsou v úplně stejné konfigurace jako pro USMC, a v některých ohledech jsou údajně „downgradovány“. Jejich úprava na alianční standardy a sjednocení výbavy s nově vyráběnými stroji pro AČR by tak stály další nemalé prostředky.
Každopádně aktuální nabídka Slovensku je poněkud jiná, neboť v jeho případě jde o dar v hodnotě cca 660 milionů USD, poskytnutý prostřednictvím amerického obranného fondu FMF, a zároveň jde o jistou kompenzaci za zpožděné dodávky letounů F-16 Block 70. Jak už bylo zmíněno v úvodu, SR bude muset doplatit cca 340 miliónů USD a právě tyto prostředky se zřejmě použijí k znovu zprovoznění uložených strojů a modernizaci jejich výbavy. Zatím není úplně jasné, v jakém časovém horizontu budou OSSR nové stroje přebírat, odhadem by se tak mělo stát v následujících dvou letech. Bitevní Vipery zamíří k 51. vrtulníkovému křídlu v Prešově, jež nyní provozuje poslední tři letuschopné vrtulníky Mi-17 a celkem devět moderních strojů UH-60M Black Hawk.
Termín dodání rovněž závisí na rychlosti přeškolení slovenského personálu a právě tato věc by mohla být značným kamenem úrazu. Zatímco Česká republika mohla při přeškolení na platformu H-1 využít v úvodní fázi zkušeného kádru 221. vrtulníkové letky, v případě slovenského letectva prakticky něco podobného nepřipadá v úvahu, neboť personálně není „kam šáhnout“. Zde je potřeba si uvědomit, že pro 12 ks bitevních vrtulníků bude zapotřebí minimálně 15 kompletních posádek, což zahrnuje 30 pilotů a operátorů zbraňových systémů, kteří budou muset pro přeškolení na typ disponovat potřebným náletem a jazykovými znalostmi. K tomu je zároveň nutné připočítat minimálně 60-80 příslušníků ILS. Vycvičení takového množství personálu je však otázka několika let a bude skutečně zajímavé, jakým způsobem tento problém OSSR vyřeší.
Všech dvanáct vrtulníků AH-1Z vyrobených pro Pákistán je už několik let uložených a připravených na dlouhodobé skladování. Devět z nich je uloženo ve známém středisku AMARG (309th Aerospace Maintenance And Regeneration Group) v arizonském Tucsonu a další tři by se měly nacházet na základně NAS Patuxent River v Marylandu. (foto: Martin Uleman via www.scramble.nl)
Další kontroverzní věcí jsou provozní náklady AH-1Z a obava, zda OSSR dokáží podobný zbraňový systém „uživit“. V česko-slovenském mediálním prostoru se totiž prezentují různé americké vládní studie, které však bez vysvětlení kontextu poukazují na astronomické provozní náklady platformy H-1 ve srovnání s vojskovými AH-64/UH-60. Podobná čísla však bývají značně ošidná, neboť nereflektují drobný detail, kterým je provozní prostředí daného typu. V případě H-1 jsou tyto stroje z podstatné části provozovány na výsadkových plavidlech USMC či US NAVY, což je zcela specifické prostředí, které značně ovlivňuje veškerou údržbu, a tím pádem celkové provozní náklady.
Směrodatné tedy bude, s jakými náklady bude tento typ provozován v suchozemských podmínkách na území České republiky či Slovenska. Sama AČR predikuje podle údajů z roku 2022 fixní náklady na jednu letovou hodinu u systému H-1 částkou cca 100.000,- Kč. Zda se tento předpoklad naplní ukáže až reálný provoz v Náměšti nad Oslavou, každopádně první reálné zkušenosti českého personálu během přeškolení v kalifornském Camp Pendletonu ukazují, že údržba systému H-1 je v mnoha ohledech jednodušší než u ruských typů, přičemž AČR si v loňském roce počítala celkové náklady na letovou hodinu (včetně paliva, maziva, náhradních dílů, generálních a servisních oprav) u vrtulníků Mi-24/35 částkou 121.418,- Kč.
Pokud se Slovensko skutečně rozhodne americkou nabídku přijmout a zařadit bitevní vrtulníky AH-1Z do své výzbroje, půjde o citelné navýšení operačních a bojových schopností OSSR na podporu pozemních vojsk. Společná „česko-slovenská flotila“ AH-1Z pak bude v regionu střední Evropy představovat sílu, se kterou je už potřeba počítat. A i když konstrukce AH-1Z vychází z osvědčeného a roky prověřeného konceptu legendární Cobry, stále jde v kategorii lehkých bitevních vrtulníků aktuálně o určitý etalon, který v žádném případě nezaostává ani za nejnovějšími evropskými konstrukcemi EC665 Tigre či Leonardo AW249. Americká námořní pěchota navíc pro AH-1Z připravuje další modernizační projekty, které umožní této vrtulníkové legendě být efektivní bojovou platformou i v následujících letech.
Zároveň je však potřeba zmínit, že tyto bitevní vrtulníky a nově nabité schopnosti v budoucnu odčerpají určitou část financí ze slovenského obranného rozpočtu, které by šlo v rámci vzdušných sil použít i na jiné věci. Ať už by šlo o rozvoj taktického letectva, které v současné době prakticky neexistuje a bude vybudováno s příchodem letounů F-16 Block 70 prakticky znovu na „zelené louce“, nebo zlepšením situace dopravního letectva. To se dostalo do nepříliš konformní situace, když bylo několik měsíců ochromeno uzemněním celé flotily Spartanů. Jeden ze strojů totiž už skoro rok nelétá vzhledem ke strukturálnímu poškození a druhý byl 5 měsíců na zemi kvůli chybějícímu servisu. Stejně tak by mohly finanční prostředky jít na další rozvoj platformy UH-60.
Na druhou stranu, americká nabídka je mimořádně lákavá a Slovensko se tak dostane ke kategorii plnohodnotných bitevních vrtulníků za minimálních vstupních nákladů. Představitelé slovenského MO a OSSR si bezesporu vše důkladně promysleli a veškeré benefity takového kroku jasně převáží nad případnými negativy. Tak ať nové AH-1Z na Slovensku dobře slouží.
Pokud slovenská vláda využije americké nabídky, budou vrtulníky AH-1Z výraznou posilou při podpoře pozemních vojsk OSSR v rámci blízké letecké podpory Close Air Support. S trochou nadsázky se dá rovněž konstatovat, že když si stejný typ vybrala AČR, šlo o „zastaralý šrot z Vietnamu“, který se na Slovensku přes noc změnil na ultimátní platformu ověřené konstrukce přesně dle potřeb OSSR :o)) Každopádně největším problémem při zavádění typu do výzbroje slovenského letectva bude otázka, kde urychleně sehnat potřebný létající a pozemní personál pro celou jednu letku. Při úvodním přeškolení personálu AČR u jednotky HMLAT-303 „Atlas“ na kalifornské základně MCAS Camp Pendleton totiž měli Američané poměrně striktní požadavky nejen na jazykovou vybavenost, ale především na dosažený nálet ještě před zahájením přeškolení. (foto: Bell Textron Inc.)
(úvodní ilustrační foto: VHÚ Praha, www.vhu.cz)
(zdroj: archív redakce czechairforce.com; facebook Jaro Naď – minister obrany SR; www.scramble.nl)
