Viper & Venom aneb z Hindu konečně do 21. století

V rámci interního redakčního dialogu jsem se s kolegou Alešem Hottmarem dostal do poměrně velkého „ideologického“ sporu ohledně obměny vrtulníkové techniky u 221. vrtulníkové letky v Náměšti nad Oslavou. Jak jistě všichni čtenáři dobře ví, tak tato jednotka, vzniklá přečíslováním a transformací z původní 221. letky bitevních vrtulníků v Náměšti nad Oslavou a hlavně 231. lbvr (potažmo 331. lbvr) v Přerově, působí v sestavě Vzdušných sil AČR dlouhodobě s legendárním bitevním vrtulníkem Mi-24, který je mezi leteckou veřejností znám pod kódovým jménem NATO – Hind, a mezi bývalými posádkami také třeba jako “hrbatá” nebo “ingot”. A právě tato letka bude v průběhu letošního roku kompletně přezbrojena na nové vrtulníky AH-1Z Viper a UH-1Y Venom, což znamená i definitivní konec legendárních Hindů v AČR. Po vzájemné domluvě jsem se tedy rozhodl přijmout výzvu a svůj pohled na věc tak říkajíc „hodit na papír“ :o)  A ačkoliv výběr amerických strojů vzbuzuje stále jisté kontroverze, jsem přesvědčen, že pro české vrtulníkové letectvo budou nesporně velkým přínosem a jejich budoucí služba prokáže, že šlo o krok správným směrem.  

 

22. zVrl v Náměšti nad Oslavou se svým čestným jménem “Biskajská” hlásí k tradici československé 311. sq. RAF, která za druhé světové války působila v letech 1940-46 ve Velké Británii nejprve v řadách Bombardovacího velitelství (Bomber Command), kdy operovala v noci nad územím okupovaného kontinentu a samotným Německem se stroji Vickers Wellington, aby byla následně od dubna 1942 přeřazena k neméně důležitému úkolu boje proti ponorkám německé Kriegsmarine v rámci Pobřežního velitelství (Coastal Command) nejprve právě v Biskajském zálivu západně od břehů Francie. Pro dlouhé hlídkové lety nad moře a oceány, které byly hlavním operačním úkolem “třistajedenáctky”, byla od července 1943 přezbrojena na výkonnější čtyřmotorové letouny Consolidated B-24 Liberator. V roce 2020 dostal Mi-24V tč. 3369 během GO v LOK místo standardní zeleno-šedé “NATO” kamufláže působivé zbarvení symbolizující propojení tygřího ducha letky s tradicí 311. sq., která by v tomto roce slavila výročí 80 let od jejího založení 29. 7. 1940. Nástřik Hindu metodou airbrush provedl český street-artový umělec Vladimír Hirscher a pro zajímavost můžeme uvést, že při celkové ploše vrtulníku 100 m2 bylo spotřebováno 50 kg barev. V přední části Mi-24V je vyobrazena tygří hlava, která odkazuje na členství 221. vrl  v prestižní Asociací tygřích letek (NTA – NATO Tiger Association). Umístění tygří hlavy v přední části má reflektovat současnost a zároveň očekávání nových vrtulníků Viper + Venom od roku 2023. Ve střední části stroje, okolo dveří do nákladové kabiny, jsou v realistické podobě ztvárněny letouny Vickers Wellington B Mk.IC (zleva) a Consolidated B-24 Liberator GR Mk.VI (zprava), na kterých létaly posádky 311. sq. RAF. Dá se říci, že tak jako letadla za války vylétala do boje za západu slunce, tak noční obloha představuje ukončení služby Mi-24V/Mi-35 u českého letectva. Na konci ocasního nosníku vrtulníku je vyobrazen znak výročí 80 let od založení 311. československé bombardovací perutě. Skrytým přeneseným odkazem je počet hvězd na nočním nebi, který je stejný jako počet padlých letců „třistajedenáctky“ – celkem se můžeme dopočítat 247 symbolů. Hind po GO do “Namu” přelétl 25. 5. 2021 (pilotem – kapitánem vrtulníku byl pplk. Miroslav Šajban – velitel 221. vrl) a v uplynulých dvou letech jej tak bylo možné vidět na některých veřejných akcích u nás i v zahraničí, kde výborně reprezentoval jak VzS AČR, tak i legendární 311. sq. RAF, která si ve své době vydobyla v Albionu nehynoucí slávu, a tento Hind tuto skutečnost hrdě připomíná. (Foto Radim Špalek)

---

Labutí píseň pro Hind

Mi-24V mohou díky současným generálním opravám létat hypoteticky maximálně do období let 2024-2027, kdy jim bude končit současný meziopravní technický rezurs. Vyřazení oblíbených Hindů ještě před vyčerpáním jejich dobové životnosti je na první pohled škoda, ale na druhou stranu je potřeba vidět fakt, že mimo úpravy kabin pro brýle NVG, zástavby GPS Garmin-155 XL a nového transpondéru IFF odpovídají naše stroje veškerým podstatným vybavením v podstatě původním Mi-24V z osmdesátých let, které jsou na dnešním bojišti jen obtížně použitelné díky chybějícím systémům jako je FLIR nebo další dnes již nezbytné senzorické vybavení, absenci moderních PTŘS a v neposlední řadě absentuje komplexní autonomní systém s prvky vlastní ochrany proti MANPADS. O všech těchto aspektech se mohli naplno přesvědčit ať již ruští nebo ukrajinští vrtulníkáři během aktuální válce na Ukrajině, kde obě strany Hindy používají, ale po počátečních ztrátách jen omezeně a v podstatě jen k útokům neřízenými střelami S-8 ráže 80 mm nebo S-13 ráže 130mm, které odpalují těsně u frontové linie při „výskoku“ z přízemního letu a okamžitě otáčí odvalem zpět na své území za „ohňostroje“ v podobě preventivního odpalování „flér“ před případnými střelami MANPADS.

V roce 2023 si bude legendární Mi-24 připomínat téměř neuvěřitelné výročí  – 45 let od zavedení typu do služby u Československého vojenského letectva (samozřejmě původní Mi-24D dodávané v letech 1978-1982 dolétaly již koncem roku 2003). I když zatím není zcela jasné, zda toto výročí typ Mi-24V oslaví ještě v aktivní službě, tak již nyní můžeme konstatovat, že tento ikonický bitevní vrtulník zanechal v historii našeho vojenského letectva zcela jistě nesmazatelnou stopu a stal se osudem ať již v dobrém nebo špatném slova smyslu pro několik generací leteckého i pozemního personálu.

---

Tři původní kandidáti

Nyní je však čas na to obrátit list a začít psát novou stránku dějin našeho vrtulníkového letectva s typem, který „dvacetčtyřky“ nahradí – lépe řečeno dvojicí typů od výrobce Bell Textron , které se díky své shodnosti ve značné části použitých dílů označují také jako systém H-1. Konkrétně se jedná o bitevní AH-1Z Viper a víceúčelové UH-1Y Venom.

Geneze k tomuto výběru nebyla snadná a tendr na náhradu Mi-24 si prošel mnoha turbulentními obdobími a změnami jak je již zvykem téměř u všech armádních zakázek. Zřejmě poprvé se u nás začalo hovořit o ukončení provozu „Hindů“ v roce 2011, kdy tehdejší „Bílá kniha“ MO ČR deklarovala návrh následujícího řešení: „Vyřadit z užívání bojové vrtulníky Mi-24/35, které mají nízkou balistickou ochranu a zastaralou avioniku a nejsou interoperabilní podle norem NATO. Dále do této schopnosti neinvestovat. Novější Mi-35 co nejdříve odprodat a soustředit se na schopnosti dopravního vrtulníkového letectva využitelného nejenom v rámci kolektivní obrany NATO, ale i pro potřeby integrovaného záchranného systému.“

Armádní rozpočet v těchto letech trpěl značnými škrty a Hindy se měly stát jedním z „obětních beránků“. Celá věc později vykrystalizovala v kompromisní rozhodnutí o vypsání tendru nejprve na lehký univerzální vrtulník (LUH), zatímco provoz Hindů se podařilo „uhájit“ a prodloužit. Se zlepšující se situací v oblasti armádních financí se nakonec mohlo velení armádního letectva začít poohlížet po smysluplnější náhradě za bitevní Mi-24, než byla počáteční tak trochu „nadiktovaná“ představa v podobě LUH. Jedním z klíčových požadavků pro typ, který měl Hindy nahradit, se později stala možnost použití PTŘS, aby tak byla u VzS AČR zachována schopnost podporovat pozemní jednotky a ničit obrněnou techniku protivníka.

Z mého pohledu se jedná o zcela zásadní požadavek, který ve vypsaném tendru nakonec zamíchal všemi kartami. Je bezpochyby, že velení letectva od začátku preferovalo náhradu bitevního vrtulníku opět bitevním strojem a nikoli „náhražkou“ v podobě ozbrojeného LUH. Bohužel zřejmě ideální typ, který by si v této roli představovalo – AH-64 Apache, ať už ve verzi D nebo novější E byl zcela mimo akviziční možnosti i v těch nejdivočejších snech. Z LUH se tedy nejprve přešlo alespoň do vyšší kategorie plnohodnotných vojenských víceúčelových vrtulníků a ve výběru „vykrystalizovaly“ následující tři typy. Z USA to byly UH-60M Black Hawk, UH-1Y Venom a třetím „do party“ byl italský AW139M.

Pokud se však začalo reálně uvažovat o použití PTŘS, tak se ukázalo, že žádný z těchto vrtulníků zcela nevyhovuje našim požadavkům. Black Hawk sice teoreticky může nést PTŘS AGM-114 Hellfire, ale v praxi se tato možnost vůbec nepoužívá, protože k jejich nasazení v amerických ozbrojených leteckých složkách slouží specializované bitevní platformy. Mezi ně ovšem nepatří ani Venom, který PTŘS nemá vůbec integrovány. Stejně na tom pak byl i poslední typ ve výběru AW139M, u kterého výrobce sice deklaroval možnost integrace PTŘS, ale v tomto případě by se jednalo v podstatě o prototypovou zástavbu, kterou by musely VzS AČR zaplatit s tím, že celý integrační proces včetně vývoje a testů nemusel nakonec vést k optimálnímu výsledku a toto řešení tak neslo značná rizika.

---

Viper & Venom vs. Black Hawk

Brzy tak ve finálním výběru zůstaly pouze oba americké typy. Rozhodujícím faktorem na miskách vah bylo nakonec rozšíření nabídky u Venomu, kde schopnost použití PTŘS měl zajistit specializovaný typ AH-1Z Viper, který však s UH-1Y Venom, dle deklarace výrobce, sdílí v konstrukci až 85 % shodných dílů (např. hlavní čtyřlistý rotor, celá zadní část ocasu s vyrovnávacím rotorem, převodovka, ovládací prvky v kabinách nebo avionické vybavení), čímž byla kombinace Viper + Venom nabídnuta jako kompletní systém H-1, který takto operuje u jednotek USMC. Toto „ultimátní kombo“ se nakonec ukázalo jako ideálním řešením pro finální požadavky a zadání ze strany VzS AČR.

Šedo-zelená „NATO“ kamufláž, dobře známá z našich vrtulníků ruské provenience Mi-2/17/171/24/35, nebo dopravních letadel An-26, L-410 či C-295M, bude také základním zbarvením i pro vrtulníky systému H-1. Návrh vyšel z dílny ak.mal. MgA Pavla Holého, pracovníka VHÚ v Praze, přičemž použití „NATO“ kamufláže se v tomto případě řídí několika zajímavými markanty. Kryty reduktorů a ocasní nosníky jsou u Viperu i Venomu totožné a proto bylo u obou typů na těchto místech zvoleno stejné rozmístění kamuflážních polí. Světle šedá barva je použita z větší části na koncových částech vrtulníků, aby tak jejich silueta lépe splývala s okolní světlou oblohou. Je počítáno s předpokladem, že větší riziko hrozí ze země, odkud by měla být takto potlačena viditelnost vrtulníků. Světle šedá barva naopak není použita v okolí oken, která jsou při pohledu zvenčí spíše tmavá a vznikalo by tím zbytečně kontrastní místo, navíc pravidelného geometrického tvaru.  UH-1Y má kamuflážní pole na dveřích a zadní části trupu koncipované tak, že po odsunutí dveří na sebe jednotlivá pole navazují. V oknech dveří viditelná část zadního zeleného pole tak přesně navazuje na otvory oken a zelené pole na dveřích. (Foto archiv autora via AČR)

 

Velmi dobře zhodnotil v roce 2019 pořízení vrtulníků AH-1Z a UH-1Y tehdejší náčelník generálního štábu armádní generál Aleš Opata, který řekl: „Tak, jak jsme to vyhodnotili, se nám nejvíc jeví systém, který je pojmenován H-1, což je kombinace dvou vrtulníků, a to je vrtulník Venom a vrtulník Viper, který nabízí veškeré schopnosti, které jsme požadovali. Pořád mluvíme o vrtulnících, ale Armáda České republiky nakupuje systém palebné podpory, který slouží k přepravě vojáků, k přepravě raněných a hlavně k palebné podpoře pozemních jednotek.“

Velkou výhodou, kterou je třeba v tomto výběru spatřovat, je plná integrace bojově odzkoušené munice, včetně té naváděné, kterou tedy nebudeme muset řešit individuálně z hlediska možného použití, a s trochou nadsázky je možné říci, že ji stačí „pouze nakoupit“.  Ať se již jedná o hlavní výzbroj AH-1Z v podobě proklamovaných PTŘS AGM-114 Hellfire (těch může nést Viper až 16 ks), tak i dalšího druhu pokročilých zbraní jako například klasických 70 mm neřízených raket HYDRA, ale v tomto případě naváděných po laserovém paprsku díky přídavným kitům APKWS (Advanced Precision Kill Weapon System), které můžou v určitých případech nahradit s podobnou přesností i mnohem dražší PTŘS. Vyhledání a zaměření cílů zajistí v případě Viperu multisenzorová hlavice TSS (Target Sight System) AN/AAQ-30A umístěná na přídi vrtulníku (termovize má dosah až 10 km, optický kanál 12 km a protože standardní PTŘS Hellfire má dosah 7-8 km, tak díky TSS má Viper možnost „vidět dále“, čímž značně překonává předchozí verzi AH-1W, která díky horšímu senzorickému vybavení mnohdy nedokázala naplno využít maximálního účinného dosahu těchto PTŘS).

Akční záběr na AH-1Z Viper od HMLA-267 „Stingers“ (Marine Light Attack Helicopter Squadron), 3rd MAG (Marine Aircraft Wing), který odpaluje PTŘS AGM-114 Hellfire na střelnici 167 u ostrova Okinawa. (Foto U.S. Marine Corps / MCIPAC Combat Camera – Lance Cpl. Sean M. Evans)

 

Společně v kombinaci s laserově naváděnými PTŘS AGM-114 Hellfire, tak získá 221. vrl možnost palebné podpory vlastních jednotek ve dne i v noci moderní přesně naváděnou municí. Tedy schopnost, která nynějším Hindům citelně chybí, protože PTŘS 9M114 Šturm, se svým způsobem nasazení, i při nejlepší vůli nemůžou konkurovat posledním verzím AGM-114 Hellfire. Do budoucna je přitom také možné uvažovat o náhradě Hellfire novou jednotnou PTŘS AGM-179 JAGM (Joint Air to Ground Missile), na kterou budou americké ozbrojené síly postupně přecházet. Nebo se naopak může díky tomu v tomto období objevit možnost, jak zakoupit ve smysluplnějších počtech přebytkové AGM-114, kterých by se USA mohly začít zbavovat, zatímco nám by to umožnilo doplnit muniční sklady na smysluplné počty.

V každém případě budou VzS AČR ušetřeny minimálně toho, aby ze svého platily integraci této nové PTŘS na vrtulník, protože se v tomto případě budou moci „svézt“ s USMC, která plánuje v dalších letech i další modernizace. Mělo by se jednat zejména o standardní datalink pro šifrovaný přenos dat v reálném čase Link-16, který by nejen umožnil zapojit vrtulníky do „sítě“ spolu s dalšími bojovými prostředky, ale výhledově by mohl také umožnit společné operace s bojovými drony UCAV, které by bylo řízeny z paluby vrtulníku. Tato cesta je zatím pouze na začátku i u samotných USMC, které zatím u zkušební jednotky VMX-1 testují zejména spolupráci s MQ-8C Fire Scout (což je UAV na bázi vrtulníku Bell 407, tedy poměrně rozměrný prostředek), ale je téměř jisté, že do budoucna se budou chtít zaměřit na integraci jiných a jistě menších dronů. Zdá se, že implementaci Link-16 na naše vrtulníky by v budoucnu byly nakloněny i VzS AČR a kdyby se tak stalo, tak by bylo jistě vhodné uvažovat i o podobném řešení v „našich končinách“. Na druhou stranu je nutné si přiznat, že v tuto chvíli je to pouze velmi hypotetická možnost, která v našich současných reáliích připomíná spíše tak trochu sci-fi scénu z filmu Star Wars J . Ale buďme optimisty, protože podobný trend zavádění nových technologií si za jeden svých úkolů ve funkci stanovil i nový velitel VzS AČR brig. gen. Petr Čepelka (bývalý pilot Hindu), který byl na pozici ředitele sekce rozvoje sil MO spojen s výběrem nových vrtulníků a celým programem H-1.

Jako bonus je možné na Viper navěsit i PLŘS AIM-9M, které jsou u VzS AČR již zavedeny u typů JAS-39 Gripen a L-159 ALCA, případně novější AIM-9X, s kterými bylo původně počítáno hlavně pro vlastní obranu vrtulníku. Je to poměrně unikátní schopnost, kterou mnoho vrtulníků nemá. Pokud nebudeme počítat MANPADS 9K32 Strela-2 použité na polských Mi-2URP-G nebo jugoslávských licenčních Soko HN-42M Gama, tak koncem osmdesátých let byl v SSSR upraven určitý počet vrtulníků Mi-24V k možnosti použití PLŘS krátkého dosahu s IČ naváděním R-60M. V našich „končinách“ nám zbývají jen fotografie zobrazující R-60M položené na odpalovací kolejnice PTŘS Falanga u „tygřího“ Mi-24D tč. 4011, které byly kdysi pořízeny na stojánce v Čáslavi, dokonce s umným „zapojením“ kabeláže od PTŘS, což mohlo později vyvolat údiv u nejednoho vojenského přidělence, který s těmito záběry náhodně setkal. Ano, informovaný čtenář jistě vytušil, že v tomto případě šlo jen o recesi pozemního a letového personálu, která samozřejmě neměla nic společného s reálnou bojovou schopností našich Hindů tyto PLŘS nosit a používat.

Piloti tohoto „Zulu“ aneb AH-1Z Viper USMC, kapitán Brendan O’Donnell (vpravo), z letky HMLAT- 303 „Atlas“ a kpt. Gavin Wezinsky, HMLAT-167 „Warriors“, přistávají na předsunutém vyzbrojovacím a tankovacím stanovišti (FARP) během kurzu Weapons and Tactics Instructor (WTI) 1-21, na letišti Stoval, Dateland, Arizona dne 16. 10. 2020. Kurz WTI je sedmitýdenní výcviková akce pořádaná letkou zbraní a taktiky námořní pěchoty MAWTS-1, která poskytuje standardizovaný pokročilý taktický výcvik a certifikaci kvalifikace instruktorů jednotky na podporu výcviku a připravenosti USMC a pomáhá při vývoji a používání leteckých zbraní a taktiky. Pod přídí je dobře vidět tříhlavňový rotační 20 mm kanón M197 s účinným dostřelem až 2 000 m, který se nachází v otočném zbraňovém modulu A/A-49E7 a má k dispozici slušnou zásobu 750 nábojů. Tento letecký kanón typu Gatling je odvozen od většího a známějšího „bratra“  M61A1 Vulcan, přičemž používá stejnou munici 20×102 mm, která dosahuje úsťovou rychlost 1 036 m/s.  Maximální kadence M197 je až 3 000 ran za minutu, ale tato maximální hodnota se téměř nepoužívá. Většinou bývá kanón seřízen na kadenci pod 1 500 ran za minutu, a v případě zásobování nábojovým pásem se toto číslo snižuje na 750 ran za minutu. Občas bývá zmiňována jako nevýhoda leteckých kanónů typu  Gatling, že své maximální kadence dosahují až po určité době, kterou potřebují pro rozběh rotace hlavní. Ten trvá cca. od 0,3 do 0,55 sekundy, podle typu zbraně. Pro příklad na porovnání – kadence dvouhlavňového kanónu GŠ-23 ráže 23 mm, který u nás byl používán na letounech Mig-21 / Mig-23 / L-39ZA a dosud je ve výzbroji právě na vrtulnících Mi-24V, kde je používán v podvěsných kontejnerových pouzdrech UPK-23-250, je 3 000 ran za minutu a této hodnoty dosahuje M61A1 Vulcan před 0,2 sekundy a dále akceleruje až na 6 000 – 6 600 ran/min. Gatlingy mají „ve vínku“ díky více hlavním sice větší hmotnost a díky externímu elektrickému pohonu jsou rozměrnější, za to však svým uživatelům přináší vysokou kadenci, dlouhou životnost a hlavně vynikající spolehlivost střelby. (Foto U.S. Marine Corps: Sgt. Alexander N. Sturdivant)

 

Ale zpět k tématu protiletecké výzbroje u Viperu. Dnes se totiž ukazuje, že platforma AH-1Z by je mohla s úspěchem použít také proti některým ozbrojeným UAV, např. aktuálně proti íránským Šáhid-136 (v Rusku pro ně používají vlastní označení Geran-2), kterými Rusové nyní masivně napadají ukrajinskou infrastrukturu v obydlených zástavbách a boj proti nim by bylo možné vést jistě i pomocí tříhlavňového rotačního 20 mm kanónu M197 s účinným dostřelem až 2 000 m, který se nachází na spodní části přídě v otočném zbraňovém modulu A/A-49E7 a má k dispozici slušnou zásobu 750 nábojů. Ostatně posádky USMC již tento způsob boje proti dronům mají ve své osnově bojové přípravy. V tomto ohledu a srovnání prostě UH-60M logicky „tahá“ za kratší stranu provazu. Aktivní ochranné vybavení vrtulníků Viper + Venom – Aircraft Survivability Equipment (ASE) se skládá ze systému vlastní ochrany MAWS (Missile Approach Warning System) AN/AAR-47 (V)2 neboli komplexu UV snímačů odpalu PLŘS, AN/AVR-2A (Laser Warning Receiver), výmetnic klamných cílů AN/ALE-47 a výstražného radiolokačního přijímače AN/APR-39. Dá se říci, že podobná výbava, s možností automatického vyhodnocování hrozeb a autonomního použití protiopatření, již dává alespoň částečnou šanci působit na bojišti „nasyceném“ MANPADS a PVO protivníka, aniž by se jednalo o stejně riskantní mise, jaké dnes mnohdy podnikají posádky ukrajinských Hindů čelící ruským agresorům. I v tomto ohledu je přechod z Mi-24V na systém H-1 skokem do „jiné galaxie“.

Při porovnání systému H-1 s nabídkou UH-60M je však také možné objektivně konstatovat, že Black Hawk nabízí jednoznačně lepší přepravní a ergonomické schopnosti ve své nákladové kabině, která by měla pojmout až 11 plně vyzbrojených vojáků. V tomto případě je UH-1Y značně omezen rozměrnou reduktorovou skříní, která zabírá právě velkou část nákladové kabiny, nicméně i tak výrobce Bell deklaruje možnost naložení až 10 vojáků (případně kombinaci 2 palubních střelců + 8 vojáků výsadku) nebo maximálního počtu 6 zraněných na nosítkách pro mise MEDEVAC a CASEVAC. Jde možná tak trochu o „bouři ve sklenici vody“. Nevím jak je to nyní u 43. výsadkového pluku v systému komand, ale u 43. výsadkového praporu byla nejmenší jednotka 6 členné družstvo, které by se tak do Venomu bez problémů vešlo. Musíme si však také uvědomit fakt, že Mi-24 ve své unikátní nákladové kabině (v případě bitevního vrtulníku se jedná o jedinečnou konstrukci) uveze také jen 8 vojáků, takže se v tomto případě bavíme přinejlepším o „udržení“ stávajících schopností. Ano, v případě hypoteticky uvažovaných aeromobilních operací 43. výsadkového pluku by byl zřejmě UH-60M lepší volbou, ale na druhou stranu zde máme zcela nepochybně větší palebnou sílu dvojice AH-1Z Viper + UH-1Y Venom, kterou tato dvojice dokáže na místě nasazení poskytnout v rámci podpory, byť za cenu mírného snížení kapacity přepravovaného výsadku.

Přibližná podoba toho, jak by měly vypadat vrtulníky Viper a Venom dodávané do ČR v šedo-zelené „NATO“ kamufláži, zobrazují následující graficky upravené fotografie. (Foto archiv autora via AČR)

 

Samozřejmě dalším porovnávaným faktorem musí být i rozšíření vrtulníků u našich vojenských partnerů. Zde opět na první pohled vítězí Black Hawk, který je v různých verzích provozovaný širokým spektrem uživatelů po téměř celém světě. V případě nasazení mimo Českou republiku, bude tedy v případě akutní potřeby jistě snadnější sehnat servis nebo potřebný díl na UH-60M než u systému H-1. Ovšem jak ukazuje zkušenost našich Vzdušných sil například s provozem Gripenů, tak při dobrém plánování je možné uskutečňovat zahraniční mise s úspěchem i na značnou vzdálenost a zároveň i při delší době trvání (viz. několik misí ASICIPPN na Islandu nebo nyní letošní půlroční mise Enhanced Air Policing v Pobaltí). V domácích podmínkách je přitom následující plánovaný provoz ošetřen zejména smlouvou mezi Bell Textron a státním podnikem LOM Praha, kterou uzavřeli za účelem servisu obou typů AH-1Z a UH-1Y pro VzS AČR v průběhu jejich celého životního cyklu. Proto také vzniká přímo na 22. zVrl nový závod H-1, jenž bude mít na starost veškerou údržbu vyšších stupňů. Tím pádem si Česká republika zachová schopnost z velké části samostatně udržovat provoz zakoupených vrtulníků podobně, jako je to nyní v případě ruských typů Mi-17/24/171Š, což je do budoucna jedna z dalších klíčových a strategických výhod této akvizice.

Ukázka „symbiózy“ vrtulníků H-1 USMC v praxi. Vrtulník UH-1Y Venom přistává vedle vrtulníku AH-1Z Viper na palubu výsadkové lodi HMAS Canberra (L02) australského královského námořnictva u Havajských ostrovů během cvičení Rim of the Pacific 2022 (RIMPAC) dne 1. 8. 2022. RIMPAC 2022, jedno z největších mezinárodních námořních cvičení na světě za účasti 26 zemí, 38 lodí, 3 ponorek, více než 170 letadel a vrtulníků a 25 000 vojáků se konalo od 29. 7. do 4. 8. v okolí Havajských ostrovů a v jižní Kalifornii. Viper je vyzbrojen dvěma páry raketnic pro 70 mm neřízené rakety HYDRA (v případě instalace kitů APKWS je možné z nich udělat laserově naváděné střely). Větší LAU-61D/A na vnějších závěsnících pojmou 19 ks a menší LAU-68C/A na vnitřních pylonech pak 7 ks.  Stejné raketnice LAU-68C/A má podvěšeny i Venom v pozadí, jehož palubní střelec má k dispozici 12,7 mm kulomet GAU-21. (Foto Royal Australian Navy Leading Seaman Matthew Lyall)

 

Do stejné kategorie je také možno započítat simulační centrum, které se buduje také pod patronací státního podniku LOM Praha opět přímo na 22. zVrl. V nově stavěné budově bude nejprve umístěn full mission simulátor Flight Training Device (FTD) pro typ AH-1Z, který je však díky téměř shodné avionice a ovládání možné použít i pro piloty UH-1Y.  Budova je navíc dimenzována i na případný druhý simulátor přímo pro Venomy, který by VzS AČR mohl do budoucna získat například z přebytků USMC, podobně jako již dnes avizované vrtulníky. Samozřejmostí je v takovém případě možnost oba simulátory propojit a díky kompatibilitě létat například společné mise, což by bylo pro výcvik posádek obou typů vítaným benefitem.

Dalším aspektem výběru mezi Black Hawkem a Viperem + Venomem, který se svého času hodně probíral, byla protimrazová ochrana vrtulníků. UH-60M je vybaven listy rotorů, které mají vyhřívané části, aby byl schopen operovat i v podmínkách možné tvorby námrazy a odolávat jejím nepříznivým účinkům. Díky tomu může vrtulník letět například v oblačnosti, nebo při teplotách pod bodem mrazu. Vznik námrazy na listech rotorů má negativní vliv na letové charakteristiky vrtulníku, které v nejhorších případech mohou vést až ke katastrofě. Podobné řešení v podobě vyhřívání částí listů hlavního rotoru v podstatě používá i Mi-24V. U AH-1Z + UH-1Y ale šli konstruktéři jinou cestou a nový čtyřlistý kompozitový rotor není tímto systémem vybaven. Na jednu stranu tím neoddiskutovatelně klesá míra ochrany při letu v podmínkách námrazy, ale na druhou stranu by tento rotor měl vydržet zásah projektilem až do ráže 23 mm, což je jistě velmi dobrá vlastnost, pokud se chystáte létat na území nasyceném hlavňovými zbraněmi protivníka. Nicméně zpět k systému odmrazování u vrtulníků systému H-1. I když nejsou listy rotoru vyhřívány, tak to neznamená, že by na ochranu před tímto meteorologickým jevem bylo zcela rezignováno. Viper i Venom jsou vybaveny odmrazováním vstupů vzduchu do motoru, které má zabránit zejména nasátím kusů ledu a tím poškození spuštěných pohonných jednotek. Vstupy samotné jsou odmrazovány proudem horkého vzduchu odebíraného od kompresoru motoru, což je ale vyváženo mírným snížením výkonu o cca. 10 %.

Další variantou je ohřev za pomoci horkého oleje a třetím způsobem je ohřev elektrický. Standardem u obou typů je samozřejmě i odmrazování čelních skel za letu pomocí ostřiku vhodným roztokem. Senzory na pitot-statické trubici, které zajišťují sběr informací pro avioniku, jsou pak vyhřívané elektricky. To vše v kostce znamená, že Viper + Venom mohou operovat v podmínkách vzniku námrazy definovaných jako „slabá“, tedy do 1/4 palce za 15 minut až hodinu letu. Podle slov jednoho nejmenovaného „klasika“ je 22. zVrl v Náměšti nad Oslavou místo, kde i v létě jezdíte na zimních pneumatikách J . To je samozřejmě nadsázka, ale je pravdou, že v zimních měsících je riziko výskytu mlh, nízké oblačnosti a mrznoucích srážek v tomto prostoru poměrně vysoké. Naopak je třeba si také uvědomit, že USMC s AH-1Z a UH-1Y běžně operuje nejen v pouštních oblastech, ale i v chladných arktických místech jako je například Aljaška apod. a žádnou zvýšenou nehodovost přitom nezaznamenává. Je pak tedy na místě férově přiznat, že Náměšť nad Oslavou není více nehostinným místem než Elmendorf JB v Anchorage.

Jedna podstatná změna čeká na letový i pozemní personál ještě v tom ohledu, že Viper i Venom jsou vybaveny pevnými podvozkovými lyžinami a není tedy možné s nimi pojíždět tak, jak bylo zvykem na veškeré dosud používané technice východního původu. V případě vzletu k misi, tak bude muset vrtulník ze svého heliportu „převiset“ po TWY směrem na RWY, což však určitě nebude činit žádný větší problém. Pro pohyb vrtulníku přímo na zemi pak poslouží manipulační podvozek, který se v podobě malých kol přidělává přímo na lyžiny. Naopak absence zatahovacího kolového podvozku, tak jak jej známe třeba právě z Mi-24, je dnes u nových vrtulníkových konstrukcí poměrně běžná, protože složitý mechanismus, který takový podvozek vyžaduje, většinou značně zvyšuje hmotnost vrtulníku a klade nároky na jeho umístění přímo v trupu, kde pak schází prostor pro další systémy vrtulníku. Zajímavostí použitých lyžin je fakt, že jejich příčné vzpěry jsou konstruovány tak, aby dokázaly absorbovat náraz při klesání až 10 m/s, což spolu se speciálními nárazuvzdornými sedačkami posádky i výsadku (v případě UH-1Y) dává všem na palubě poměrně slušnou šanci vyváznout „se zdravou kůží“ z mnoha na první pohled ošklivě vypadajících havárií, či sestřelů. Přispívá k tomu i uložení motorů T700-GE-401C po stranách trupu vrtulníků a nikoli přímo nad nákladovou kabinou, jak je zvykem u Mi-24V, případně Mi-17/171Š.

---

TopOwl 

U avionického vybavení se dostáváme k jedné nezanedbatelné výhodě, kterou mají proti UH-60M vrtulníky systému H-1. Zatímco posádky Black Hawků používají na standardních pilotních helmách HGU-56 dodatečně instalované binokuláry s NVG AN/AVS-6 a HUD AN/AVS-7 ANVIS, tak piloti Viperů i Venomů budou používat helmy s integrovanými průhledovými displeji a zaměřovači Optimized TopOwl od firmy Thales, které umožňují kromě zobrazování letové symboliky i přímé zaměřování zbraní vrtulníku. Optimized TopOwl je zjednodušený model pocházející z původní helmy TopOwl, kterou používají například posádky bitevních vrtulníků Eurocopter Tiger a rozdíl je zejména v tom, že Optimized TopOwl nemá možnost zobrazení NVG, které tak musí piloti použít samostatně. V tomto ohledu jsou na tom tedy posádky UH-60M i AH-1Z/UH-1Y na stejné úrovni.

Informace o navigaci a zbraňových systémech se na Optimized TopOwl zobrazují přímo před očima pilot a tím pádem mu umožňují létat s vrtulníkem po většinu času bez nutnosti rozptylovat se pohledem dolů na palubní desku s MFD nebo jinou část kabiny. Oba piloti můžou vést bojovou činnost, zaměřovat zbraně pouze pomocí tohoto průhledového displeje a mířit pouhým pohybem hlavy do potřebného směru a to na více cílů současně.

Helma Optimized TopOwl je přímo propojena s hlavním senzorem vrtulníku AH-1Z – optickým a zaměřovacím systémem Target Sight System (TSS) AN/AAQ-30A od firmy Lockheed Martin, který je umístěn na přídi AH-1Z. TSS obsahuje všechny klíčové senzory – laserový značkovač pro přesně naváděnou munici, digitální kameru pracující v barevném spektru a FLIR. V případě Venomu, který nemá již zmiňovanou schopnost používat PTŘS, je TSS nahrazen jednodušším senzorem AN/AAQ-22E Brite Star II (pro zajímavost pár konkrétních údajů – termální senzor s 97 násobným přiblížením, laserový dálkoměr a značkovač 640 mW s dosahem až 20 km a samozřejmostí je možnost pokrytí celého 360° zorného pole kolem vrtulníku s možnými úhly naklonění +32°/-100°), který tak má všechny tři výše zmíněné systémy u TSS, takže UH-1Y může používat laserově naváděné 70 mm neřízené rakety HYDRA s přídavnými kity APKWS a účinným dostřelem až 5,5 km.

Vzájemná zaměnitelnost kapitána vrtulníku / pilota operátora u Viperu je zajištěna tím, že obě kabiny jsou vybaveny plnohodnotnými řídícími prvky HOCAS (Hands On Collective And Stick). Samotná přilba se skládá ze dvou částí: základní přilby a modulu displeje. Základní přilba je díky tvarování vložky uvnitř v podstatě upravována na míru každému pilotovi. Průhledový displej TopOwl poskytuje pilotům vysokou úroveň pohodlí, snižuje únavu a zlepšuje výkonnost při dlouhých a náročných misích.

Fotografie přední kabiny AH-1Z s dvojicí velkých MFD dává představu o zobrazení letových údajů a situačním povědomí pilota. (Foto Northrop Grumman)

---

 

Akvizice a navýšení počtu vrtulníků H-1

Tímto se také dostáváme k přímému pořízení Viperů a Venomů. 22. srpna 2019 oznámil ministr obrany Lubomír Metnar během své návštěvy 22. zVrl v Náměšti nad Oslavou, že česká armáda vybrala za vítěze právě systém H-1, který v USA nakoupí na základě smlouvy vláda-vláda v hodnotě 14,5 mld. Kč. Konkrétně půjde o 4 bitevní AH-1Z a 8 víceúčelových UH-1Y Venom. Už tehdy bylo jasné, že zejména počet 4 bitevních Viperů je zcela neadekvátní budoucím potřebám a bude v první řadě postačovat hlavně na zachování samotných schopností bitevních vrtulníků v AČR. Svět se však za následující tři roky významně proměnil díky bezpečnostním rizikům vyvolaným válkou na Ukrajině, což se v tomto ohledu promítlo do nabídky USA navýšit dodávku vrtulníků v rámci programu Excess Defense Articles o dalších 6 AH-1Z a 2 UH-1Y, které budou pravděpodobně vybrány z přebytečných strojů, které USMC před nedávnem vyřadila z provozu na Havajských ostrovech u jednotky HMLA-367 (Marine Light Attack Helicopter Squadron 367) ze základny MCAS (Marine Corps Air Station) Kaneohe Bay.

Často se přitom jedná o vrtulníky, které nemají příliš velký nálet, protože letka se konkrétně na Vipery začala přezbrojovat od roku 2017 a kompletní přezbrojení ze starší verze AH-1W na novější AH-1Z dokončila až v loňském roce. Těchto 8 vrtulníků bude americkou stranou pro ČR darováno bezúplatně a jedná o „neoficiální“ ocenění naší materiální a zbrojní pomoci Ukrajině v boji proti ruskému agresoru. Budeme si platit pouze náklady na přepravu, upgrade systémů a vybavení tak, aby byly kompatibilní s nově vyráběnými vrtulníky z původní objednávky pro VzS AČR a případné revize a opravy podle skutečného zjištěného stavu a opotřebení jednotlivých strojů. V tuto chvíli to tedy vypadá, že cílový stav u 221. vrl bude 10 AH-1Z + 10 AH-1Y a tato kombinace by již měla nejen zvládnout nahradit tabulkový počet původních 17 Mi-24V, ale naopak by měla umožnit znatelně navýšit schopnosti letky plnit bojové úkoly podpory pozemních vojsk v noci a za zhoršených povětrnostních podmínek.

Záběr z praktického výcviku na MCAS Camp Pendleton, kde se od července 2022 školí u jednotky HMLAT-303 „Atlas“ vybraný personál 221. vrl. „Yankee“ (slangové označení pro UH-Y Venom) 166771 / QT-512 patří přímo výcvikové letce HMLAT-303. Zajímavostí je, že americká strana nabídla jako vstřícný krok, a benefit z časového hlediska, výcvik přímo u jednotky USMC na její technice, tak říkajíc nad rámec jejích povinností, protože je v těchto případech většinou zvykem, že zahraniční uživatelé cvičí už na vlastních strojích, které po výrobě v USA zůstávají po nezbytný čas právě k tomuto účelu. Každopádně „naše“ vrtulníky jsou stále na výrobních linkách, takže tato varianta byla vyloučena a při čekání s výcvikem až na dodání těchto Viperů a Venomů by bylo třeba adekvátně prodloužit provoz Mi-24V možná až do konce roku 2023. (Foto archiv autora via AČR)

---

 

Výcvik v USA zahájen

Od července 2022 se na základně MCAS Camp Pendleton v Kalifornii na západním pobřeží USA školí u jednotky HMLAT-303 „Atlas“ (Marine Light Attack Helicopter Training Squadron) na Viper a Venom první skupina pilotů, palubních techniků a pozemního personálu od 221. vrl. Velitelem této výcvikové skupiny H-1 byl jmenován zkušený pilot bitevních Mi-24 mjr. Marcel Kica, který má například na Hindu z minulosti i zkušenosti s display létáním. Po teoretické přípravě, která zahrnovala veškeré znalosti o konstrukci a ovládání vrtulníků následovalo i důkladné procvičení všech nouzových postupů, například bezpečné opuštění stroje po pádu do moře, nad kterým se v této oblasti běžně létá.

To co „tygři“ z Náměšti „nadrilovali“ na simulátoru pak mohly v září „přetavit“ do prvních letů na vrtulnících Viper a Venom. Pro piloty to znamenalo létání s novými helmami Top Owl vybavenými průhledovými displeji, ale také se záchrannými plovacími vestami, zatímco uvnitř kokpitů na ně čekala „full glass“ přístrojová deska. Opravdový evoluční skok z „osmdesátek“ na Hindu do 21. století v podobě dvojice vrtulníků Viper + Venom… Mimo technologického vývoje však na piloty čekala ještě jedna podstatná změna, která se týkala řízení samotného vrtulníku. Tento rozdíl mezi řídícími prvky východních a západních strojů je dlouhodobě známý, ale i tak klade na piloty zvyklé po mnoho roků ovládat východní vrtulníky nové nároky. Konkrétně jde o to, že díky opačnému směru otáčení hlavního rotoru je nutné „vyšlapávat“ opačnou nohu než na Mi-24 a to samé platí i o ovládání plynu na páce „kolektivu“. Po úspěšném absolvování přeškolovacího kurzu by se měl pozemní personál vrátit do ČR koncem tohoto roku, zatímco piloti a palubní technici by měli Kalifornii opustit v únoru 2023, tak aby byli doma připraveni na příchod prvních vrtulníků pro VzS AČR a 221. „tygří“ vrl.

Pilot 221. vrl v přední kabině AH-1Z na výcviku u HMLAT-303 „Atlas“ na základně MCAS Camp Pendleton v Kalifornii. (Foto archiv autora via AČR)

---

 

Závěrem

Tímto gratuluji všem čtenářům, kteří vydrželi „přelouskat“ výše uvedené řádky a dostali se až sem J . Dočetli jste místy možná subjektivní, ale přesto doufám, že v rámci všech možností objektivní pokus o zhodnocení výběru vrtulníků pro přezbrojení 221. vrl v Náměšti nad Oslavou, tedy proces který byl započatý v roce 2011 a po dvanácti letech bude doufám v příštím roce úspěšně ukončen příletem prvních vrtulníků Viper a Venom do ČR. Po úspěšné a báječně dlouhé službě legendárních Hindů také věřím, že s jejich odchodem nezanikne dlouhé roky budovaná a z generace na generaci předávaná tradice „Tiger Spirit“ tak, že po bezvadném zvládnutí nové techniky bude „Namem“ i nadále znít „tygří řev“: „TIGER, TIGER ….. ROAAAARRRR“ ….

Autor textu: Radim Špalek, czechairforce.com

Slovo šéfredaktora: Kolega Radim Špalek svým rozsáhlým článkem, bezmezně adorujícím platformu H-1, ještě více polarizoval již tak zjitřenou vnitro-redakční situaci ohledně výběru toho „letitého“ komba americké námořní pěchoty pro AČR. Zatím jsem se ještě nerozhodl, zda hozenou rukavici zvednu ze země, ovšem pokud se tak v následujících měsících stane, ubezpečuji naše čtenáře, že článek bude mít nadpis: „Systém H-1 pro AČR aneb když zítra již vlastně znamená včera“ :o)))

Mi-24V tč. 3366 ve výrazném speciálním zbarvení „Alien Tiger“ v tomto případě s číslovkou „II“. Tento Hind získal ocenění za nejlepší tygří zbarvení na setkání Asociace tygřích letek NATO (NTA) ve španělské Zaragoze v květnu 2016 (221. vrl je plným členem NTA již od roku 2001 a je tedy „služebně“ starší než 211. „tygří“ tl z Čáslavi, pokud počítáme datum přijetí za „full member“). Zbarvení ve stylu filmového Vetřelce se stylizovaným tygrem vychází z biomechanického surrealismu, jehož tvůrcem byl švýcarský malíř a sochař H. R. Giger. Za návrhem a zpracováním celého díla pak stojí hlavně panové Jan a Josef Rükrovi. Hind tč. 3366 byl přestříkán v hangárech firmy LOM Praha s. p. během února až května 2016. Do té doby byl vrtulník opatřen standardní matnou zeleno-šedou „NATO“ kamufláží a výsostnými znaky v provedení low-vis, tak jak přišel od výrobce. Původní návrh byl černobílý a barevné nastavení celého projektu zvolil sám autor. Pro výsledný nástřik bylo zpracováno více než 40 kg barev a ředidel a celkové zhotovení nového motivu metodou airbrush trvalo okolo 200 hodin práce. Mi-24V tč. 3366 byl z kbelského letiště přelétnut zpět do Náměšti nad Oslavou dne 9. 5. 2016 posádkou ve složení kpt. Václav Špaček, npor. Tomáš Chlebeček, prap. Novotný. Po návratu z NTM 2016 ve Španělsku se Alien Tiger prezentoval na celé řadě dalších akcí, zejména v solo display vystoupeních, a jednou z posledních veřejných akcí byly oslavy 100. výročí vzniku samostatného československého státu dne 28. října 2018, spojené se slavnostním průletem vrtulníků v rámci akce „Přehlídka 2018“. Krátce poté u něj byl dolétán meziopravní technický resurs (MTR) po předešlé revizi R1, stanovený na 500 letových hodin, nebo dobově na 3,5 let provozu. V únoru 2019 tak byl převezen pozemní cestou na podvalníku do leteckých opraven státního podniku LOM Praha s. p. k provedení GO, jíž procházely i další vybrané Hindy 221. vrl VzS AČR. Už v té době bylo rozhodnuto, že vrtulníku bude místo použití standardní zeleno-šedé „NATO“ kamufláže obnoven nátěr Alien Tiger s drobnými změnami oproti původnímu nátěru z roku 2016, které se týkaly především podoby hlavy tygra. Zbarvení tak dostalo oficiální název „Alien Tiger II“, které se objevilo i na zádi ocasního nosníku. Samotná GO byla dokončena již na jaře 2021 a Hindu ev. č. 3366 byl obnoven MTR o dalších 1000 letových hodin, nebo 7 let provozu, ale v průběhu záletů byly zjištěny určité závady, jejichž řešení se bohužel protáhlo až do roku následujícího. Pravděpodobně až 23. 3. 2022 byl přelétnut zpět na 22. zVrl do Náměšti nad Oslavou, aby následně „stihl“ zřejmě poslední display sezónu Hindů u 221. vrl. Prezentován byl například v Jindřichově Hradci (odkud pochází výše uvedená fotografie), na SIAF v Malackách, Air Power v Zeltwegu nebo Dnech NATO v Ostravě. Rozloučení to tedy bylo velmi důstojné. (Foto Radim Špalek)

---

Porovnání TTD u Mi-24V / AH-1Z + UH-1Y
	Mi-24V	AH-1Z	UH-1Y
Délka trupu	17,51 m	13,87 m	17,46 m
Průměr nosného rotoru	17,3 m	14,63 m	14,63 m
Výška	6,5 m	4,44 m	4,45 m
Hmotnost prázdného stroje	8 400 kg	5 534 kg	5 171 kg
Maximální vzletová hmotnost	12 500 kg	8 392 kg	8 392 kg
Motory	TV3-117VMA	T700-GE-401C*	T700-GE-401C
Motory – výkon maximální	1 638 kW	1 365 kW	1 239 kW**
Maximální rychlost	335 km/h	370 km/h	315 km/h
Cestovní rychlost	260 km/h	257 km/h	272 km/h
Stoupavost u země	12,5 m/s	14,2 m/s	12,8 m/s
Dostup statický	2 300 m	3 650 m
Dostup dynamický	4 500 m	6 096 m	6 096 m
Maximální dolet bez PPN	595 km	685 km	648 km

---

Poznámky:

* – V původních specifikacích nabídky agentury DSCA (Defense Security Cooperation Agency) pro Českou republiku je u typu AH-1Z uváděna novější verze motorů T700-GE-701D o maximálním výkonu 1 491 kW. Vzhledem k tomu, že nyní se mluví o společné verzi motorů pro oba typy systému H-1, tak jí zřejmě budou pohonné jednotky T700-GE-701C. Viz: https://www.lompraha.cz/news/lom-praha-bude-provadet-udrzbu-a-servis-motoru-na-vrtulniky-venom-a-viper

** – Motory T700-GE-401C v UH-1Y umožňují mimo maximálního „standardního“ výkonu 1 239 kW použít ještě 10 minutový „bojový“ režim 1 409 kW a v případě ztráty výkonu na jednom z motorů je pak možné „vytáhnout“ z druhého v nouzovém režimu až 1 447 kW.

---

Zdroje:

JUDr. Jakub Fojtík – Venom očekává rozmach, Letectví + kosmonautika 9/2015

JUDr. Jakub Fojtík, Ph.D – Konečně i na export AH-1Z Viper, Letectví + kosmonautika 7/2016

Ing. Jaroslav Špaček – Jak létá Mi-24?, Letectví + kosmonautika 25-26/1999

http://czechairforce.com/

https://lznamest.army.cz/aktuality/vrtulnikari-z-nameste-predstavili-novou-tygri-kamuflaz

https://221sqn.cz/home/helicopters/mi-24-alien-tiger/

http: //czechairforce.com/news/znovuzrozeni-aliena-legendarni-hind-3366-se-vraci-na-oblohu/

vlastní archiv

---

Foto:

Pokud není uvedeno jinak, tak jde o archiv autora

(aktualizace: 13. 2. 2023)