Letecká válka nad Ukrajinou aneb „S trojzubcem proti medvědovi“ 8. část 2. díl
Část osmá – druhý díl / Vipery s trojzubcem
Po dvou letech intenzivní bojové činnosti ukrajinských „Viperů“ je možné udělat první bilanci. Typ samotný se plně etabloval do operačních struktur Vzdušných sil Ukrajiny a ukázalo se, že i přes náročné provozní podmínky, které zde nesporně panují, dokáže pozemní i letový personál tuto nadzvukovou platformu efektivně používat v boji proti ruským agresorům. „Denním chlebem“ pilotů F-16 je zejména ochrana domácího vzdušného prostoru proti úderům střel s plochou dráhou letu a dronů – podle posledních statistik už dokázali „žokejové“ v „šestnáctkách“ zničit okolo 2 000 takových cílů. „Vipery“ se však v rámci svého „multi-role“ určení staly také další „údernou pěstí“ PSU, když si za stejnou dobu připsaly cca 350 úspěšných úderů proti rozmanitým pozemním cílům za pomocí naváděné munice. Jako třešnička na dortu pak přišel úspěch v podobě prvního nárokovaného sestřelu ruského „plnokrevníka“ Su-35S za podmínek BVR v červenci tohoto roku.
107. samostatné letecké křídlo (OAK)
Ukrajinská flotila letounů F-16 je soustředěna v novém typu jednotky PSU, která se vymyká dosavadním zvyklostem a struktuře Vzdušných sil Ukrajiny. Doposud byly letecké síly organizovány do brigád, v případě bojových letounů s pevným křídlem do jednotlivých brigád taktického letectva (BrTA). Pro nově zaváděnou západní techniku došlo k rozhodnutí změnit zaběhlou praxi a novou organizační jednotkou se v roce 2024 stalo 107. samostatné letecké křídlo (OAK). To lze považovat za krok v rámci snahy Ukrajiny o modernizaci a restrukturalizaci svých ozbrojených sil i do budoucnosti.
107. samostatné letecké křídlo bylo zpočátku vytvořeno z vybraných, zkušenějších a perspektivních pilotů více taktických leteckých brigád, jako 39. BrTA v Ozernoje nebo 204. BrTA v Lucku, ale také například z 299. BrTA, kde doposud létali na podzvukových bitevních „havranech“ Su-25. Tito piloti, s dostatečnými předpoklady pro školní kurz kompletně vedený v angličtině, byli vysláni do USA, Dánska a Rumunska, aby absolvovali výcvik na „šestnáctky“ v rámci výcvikové koalice pro letouny F-16.
Není bez zajímavosti dodat, že v sestavě 107. samostatného leteckého křídla nejsou zařazeny jen „šestnáctky“, ale i druhý západní typ ve výzbroji PSU – letouny Mirage 2000-5F z Francie, které dostala Ukrajina zatím zřejmě v počtu 4 až 6 strojů. O jeden z nich už stačila přijít při havárii 22. července 2025 u obce Horodok, rajon Luck ve Volyňské oblasti. Pilot, pocházející původně z 39. BrTA, po startu ohlásil kritickou závadu a následně se musel katapultovat. Na zemi jej poté bez vážnějších zranění vyzvedl SAR team. Samotná Mirage měla mít bortové číslo 57, a pokud bychom vycházeli z již identifikovaného stroje „modrá 49“, pak je pravděpodobné, že šlo o „modrou 57“.
107. OAK provádí své taktické letecké operace obecně ve vysoce decentralizované formě, tak aby se v maximální míře předešlo úspěšnému úderu nepřítele proti „Viperům“ ještě na zemi před vzletem. O to se samozřejmě Rusko v maximální míře snaží, ať již pomocí cílených a přesných úderů dronů nebo balistických raket Iskander, a dokonce deklarovalo několik úspěchů, ale podle všech dostupných údajů se zatím jednalo pouze o zničené “návnady“, které si Ukrajina sama vyrábí, případně maximálně o neletuschopné letouny poskytnuté jako zdroj náhradních dílů.
107. samostatné letecké křídlo má ve svém stavu nejen stroje F-16AM/BM, ale podle dostupných informací také všechny dodané Mirage 2000-5F z Francie. Jde zatím minimálně o 4-6 “Miráží”, přičemž o jednu z nich už Ukrajina přišla díky havárii 22. července 2025 u Horodoku ve Volyňské oblasti. Pilot se naštěstí stačil katapultovat a přežil. Na vedlejším záběru má Mirage 2000-5F, vyzbrojená PLŘS s IČ naváděním Matra R-550 Magic 2, sice retušované bortové číslo pod kabinou, ale na vrcholu SOP je dobře vidět “modrá 49”. Tento letoun nesl v listopadu 2025 na levé straně pod pevným štítkem kabiny 6 černých symbolů za zničené střely s plochou dráhou letu. Je zřejmé, že z důvodu malého počtu strojů jsou zatím Mirage využívány zejména k úkolům protivzdušné obrany, i když Francie měla tyto letouny před předáním upravit také pro použití střel s plochou dráhou letu SCALP EG/Storm Shadow, které Ukrajina zatím používala improvizovaně na upravených Su-24M/MR ze stavu 7. BrTA. (Foto archiv autora via PSU)
F-16 mohou vzlétnout z jedné lokality a přistát zpět na jiné letecké základně, nebo záložním letišti. Tato taktika rozptýlení je zatím velmi účinná, ale velice náročná na zajištění takového provozu. Ukrajina proto zavedla mobilní zabezpečovací skupiny na nákladních a dodávkových vozech pro plánování misí, údržbu a přezbrojování „Viperů“ na provozních lokalitách, které se můžou přesunovat společně se „šestnáctkami“ dle operační potřeby. Tato strategie s největší pravděpodobností ovlivnila i nedávné rozhodnutí Ukrajiny i o pořízení švédských strojů JAS-39C/E Gripen, které byly přímo konstruovány pro decentralizované vedení bojových operací ve švédském hustě zalesněném terénu. Zbývá však také dodat, že aktuálně tento koncept rozptýlených operací provádí Vzdušné síly Ukrajiny na svém území vlastně již od začátku ruské agrese 24. února 2022, a to u všech brigád taktického letectva s letouny Mig-29, Su-24, Su-25 a Su-27, jako nezbytnou nutnost. Pro podporu těchto jednotek tak musely jistě vzniknout improvizované „mobilní odřady“ s technikou a personálem, jako v případě mobilních zabezpečovacích skupin u 107. OAK.
Improvizovaná produkce “návnad” F-16 pro ruské útoky probíhá přímo na Ukrajině v různých dostupných prostorách decentralizovaného výrobního systému. Nafukovací variantu F-16 pak představila už v roce 2024 česká společnost Inflatech, ale jejich výskyt přímo na Ukrajině není zatím autorovi znám. Vpravo je záběr z ruského kamikadze dronu BM-35 “Italmaz” zachycuje finální fázi útoku na “F-16 v krytém stání” základny Kanatove u města Kropyvnyckyj. Hranaté sání vzduchu je však dostatečným důkazem o tom, že tentokrát dron řízený na takovou vzdálenost pravděpodobně díky systému Starlink, svému operátorovi z ruské elitní jednotky “Rubikon” nakonec radost neudělal – opět šlo o zdařilé využítí “návnady”, která splnila svou úlohu. Přesto však není radno nepřítele podceňovat, protože se z bojových misí učí stejně jako domácí obránci, a na Ukrajině tak probíhá nepřetržité soupeření o to dosáhnout technologickou dominanci nad protivníkem, bohužel stále se střídavými úspěchy na obou stranách. (Foto archiv autora)
Ukázka mobilní zabezpečovací skupiny ze sestavy 107. OAK pro zajištění provozu ukrajinských F-16 z různých “detašmánů” a záložních letišť. První takovou soupravu mobilního komplexu získala jednotka koncem července 2025 za přispění státního podniku „Ukrnafta“ a charitativní nadace „Vrať se živý”. I díky tomu může PSU stále udržovat velkou část své flotily “šestnáctek” v utajeném a efektivním operačním nasazení. (Foto archiv autora via PSU)
Složení mobilních zabezpečovacích skupin pro provoz typu F-16: Komplex pro plánování misí: slouží jako velitelské stanoviště pro provádění předletových briefingů a řízení vzdušného prostoru v bezprostřední blízkosti. Zahrnuje modul s pracovními stanicemi pro pět až sedm operátorů, jakož i obytný modul vybavený vším potřebným pro řádný odpočinek – včetně sprchy, kuchyňského koutu a prostoru na spaní (pravděpodobně jde o nákladní vůz s přívěsem zcela vzadu, který můžeme identifikovat jako MAN, zřejmě řady TGS). Údržbářský komplex: zahrnuje dílnu pro přípravu a kontrolu leteckých zbraní, dvě dodávky pro přepravu a montáž munice na letadla (zelené dodávky na podvozku IVECO Daily) a pick-upy pro přepravu týmu, rutinní úkoly, logistiku a související potřeby (bílé vozy Peugeot Landtrek). (Foto archiv autora via PSU)
F-16 na mušce Su-35S a S-400
Zajímavé svědectví, možná o jednom z prvních střetů mezi domácími F-16 a ruskými Su-35S, přinesl v březnu 2025 ukrajinský telegramový účet Slunečnice. Není tedy zcela potvrzený z dalších zdrojů, ale údaje v něm obsažené vypadají věrohodně. Popisují boj, který se měl odehrát nad Sumskou oblastí, do které se mimo strojů PSU a VKS RF zapojila i baterie PLRK S-400 Triumf dislokovaná v Bělgorodské oblasti. V té době ještě stále bojovaly na ruském území v Kurské oblasti zbytky ukrajinských pozemních jednotek, které zde provedly v srpnu 2024 překvapivý útok a postoupily do značné hloubky území Ruské federace. Samotný úder byl v první chvíli zřejmě úspěšnější, než čekal i generální štáb ZSU, ale postupem doby se podařilo ruské armádě za pomoci nových posil, mezi kterými byly jak výsadkové jednotky VDV, tak i útvary složené ze severokorejských „dobrovolníků“, zatlačovat ukrajinské vojáky zpět na území Sumské oblasti. V tu dobu tak stahování vlastních jednotek krylo PSU útoky naváděnými klouzavými pumami AASM-250 Hammer nebo JDAM-ER ze svých Mig-29 či Su-27. Ochranu a podporu, díky svým REB kontejnerům AN/ALQ-131(V), jim pak při těchto ofenzivních akcích poskytovaly ukrajinské „Vipery“, jenž byly tehdy v Sumské oblasti velmi aktivní, což potvrzovaly i mnohé ruské prameny včetně známých internetových blogerů, kteří si právě v březnu 2025 nárokovali sestřel jedné z F-16 při podobné misi. To se sice nepotvrdilo, ale neoficiální zdroje z obou stran konfliktu, včetně například ruského poměrně respektovaného telegramového účtu Fighterbomber, se nakonec shodly alespoň na tom, že k vážnému pokusu o sestřelení „Vipera“ opravdu došlo.
V té době VKS RF provádělo téměř nepřetržité hlídkové lety s letouny Su-30SM a Su-35S nad Bělgorodskou oblastí v dosahu frontové linie, aby byly připraveny eliminovat hrozbu ukrajinských úderů naváděnou municí. Novinkou však byla spolupráce s nedávno přisunutou divizí PVO neurčeného čísla, která disponovala PLRK systému S-400 (SA-21 Growler). Tato sestava pak byla doplněna i novými prostředky REB na rušení signálu GPS právě proti klouzavým pumám. V ohledu vlastních ofenzivních akcí proti ukrajinským cílům bylo ruské letectvo naopak méně aktivní než v prvních letech konfliktu, protože v hraničních oblastech mělo za sebou několik neblahých zkušeností s taktikou „SAMbush“ provozovanou „potulujícími“ se částmi ukrajinských baterií MIM-104 Patriot z roku 2023*6. Většinou VKS RF nasazovaly buď jednotlivé „Grače“ Su-25, či maximálně pár, dále Su-34, které buď odpalovaly protizemní řízené střely Ch-59, modernizované Ch-69, či protiradiolokační Ch-31P, nebo odhazovaly vlastní klouzavé pumy s kity UMPK či novějšími UMPB D-30SN s raketovým pomocným motorem. V okamžiku, kdy však zaznamenaly pomocí radarů nebo senzorů přítomnost ukrajinských strojů, tak se téměř okamžitě zbavovaly své výzbroje směrem na ukrajinské území a otáčely se k návratu.
F-16AM, pocházející z Nizozemí nebo Norska, nese vnitřní křídelní zavěsníky Terma PIDS+ (viz výmetnice klamných cílů v zadní části závěsníku) s integrovanými systémy ochrany proti PLŘS, dvojici PLŘS AIM-9L/M Sidewinder, na wingtipech pár AIM-120C AMRAAM a k tomu dvojici “baků” 1 400 l. Pod trupem je pak retušovaný kontejner pro REB AN/ALQ-131(V). V podobné konfiguraci zřejmě letěla i ukrajinská “šestnáctka”, která se stala v březnu 2025 cílem pro koordinovaný útok ruského stíhacího Su-35S a pozemního PLRK S-400 Triumf (SA-21 Growler). Prováděla přitom krytí pro vlastní “útočné” stroje Mig-29 vyzbrojené naváděnými pumami na podporu jednotek ZSU v Kurské oblasti. Tehdy měl ještě pilot “Viperu” štěstí, ale 12. dubna 2025 se ve stejné Sumské oblasti stala obětí ruské střelby jiná F-16AM ze stavu 107. samostatného leteckého křídla (OAK) pilotovaná kpt. Pavlo Ivanovem. Jeho “šestnáctka” pravděpodobně inkasovala zásah od PLRK S-400, ale není možné zcela vyloučit ani zásah PLŘS R-37M vystřelenou ruským stíhačem. Kpt. Ivanov, bývalý pilot bitevníku Su-25 u 299. BrTA, bohužel tento sestřel nepřežil a stal se tak druhým pilotem PSU, který položil svůj život v boji za svou vlast na palubě F-16. Jednalo se také o druhou potvrzenou ztrátu ukrajinského “Viperu” od zahájení provozu v srpnu 2024. (Foto archiv autora via PSU)
Vraťme se však k našemu střetu F-16 s Su-35S a ruskou PVO. „Viper“ působil jako krytí pravděpodobně pro dvojici Migů-29, která měla za úkol provést úder proti pozemním cílům s pomocí naváděné munice. Let v malé výšce je přitom standardní ochranná procedura, která již roky umožňuje letounům PSU podnikat tyto útočné výpady směrem k frontové linii, byť ani tato strategie není samozřejmě stoprocentní a má stále svá rizika. Protože se však obě strany učí z „lessons learned“, tak Rusové přišli na způsob jak předat potřebná data o cíli baterii PLRK S-400, jejíž radar byl díky zakřivení země proti nízko letícím ukrajinským strojům dosud neúčinný. Pilot vysoko letící Su-35S byl tedy v tento den nejen připraven použít PLŘS dlouhého dosahu R-37M, ale zároveň dokázal předávat data ze svého radaru kategorie PESA N035 „Irbis-E“ v reálném čase právě baterii S-400 a sloužil tak v podstatě jako „mini AWACS“ (radar má teoretický deklarovaný dosah až 400 km proti vysoko letícím cílům a cca 250 km v režimu, v kterém se měla ten den pohybovat ukrajinská formace, tedy nízko nad terénem). Tím, že Su-35S ozařoval cíl a předával data kompletu PVO, tak umožnil S-400 střelbu svými raketami i přesto, že vlastní radar této baterie nedokázal ukrajinské stroje Mig-29 a F-16 detekovat. Zároveň se však ukázalo, že ani tento scénář nebyl pro letce PSU úplným překvapením a dokázali na nastalou krizovou situaci správně reagovat.
Ruský Su-35S „červená 11“ se vrací z hlídkového letu v blízkosti ukrajinských hranic zhruba někdy v první polovině roku 2023. Tyto „Sušky“ jsou trvalou hrozbou pro všechny ukrajinské letouny a vrtulníky působící v oblasti frontové linie, i v přilehlém vzdušném prostoru vlastního území, často až do vzdálenosti cca 100 km, díky použití PLŘS dlouhého dosahu R-37M. Viditelné vřeteno na konci levého křídla obsahuje přijímač L265M10R systému REB „Čibiny-M“. Na pravé straně pak stejné vřeteno nese rušící aparaturu L265M10P. Oba moduly, L265M10R i L265M10P, jsou součástí aktivního systému REB L-265M10-01, který patří do soupravy vlastní ochrany letounu Su-35S s označením L-175M10-35S. Celý systém „Čibiny“ byl ruskou stranou dlouhé roky vydáván za „gamechanger“, ale i když se jistě jedná o účinný prostředek REB, zvláště v modernizovaných verzích, ani on nedokáže ochránit stoprocentně, ostatně jako žádný systém tohoto typu východní i západní provenience. O tom se nad Ukrajinou přesvědčily zejména posádky útočných Su-34, kterých bylo do srpna 2026 sestřeleno ukrajinskou obranou více než 20 a celkové ztráty včetně strojů zničených na zemi a při haváriích dosahují počtu 41 letadel (a to se jedná pouze o ztráty doložitelné z OSINT zdrojů, takže skutečný počet vyřazených Su-34 bude téměř jistě vyšší). Dále směrem k trupu je Su-35S podvěšena PLŘS krátkého dosahu s IČ naváděním R-73/74M, PLŘS středního dosahu R-77-1 a PLŘS dlouhého dosahu R-37M. Pod trupem pak je protiradiolokační raketa Ch-31PM. (Foto archiv autora via VKS RF)
Podle ukrajinské verze Su-35S proti jejich útočné formaci nejprve vystřelil dvě PLŘS dlouhého dosahu R-37M. V momentu, kdy je ukrajinští piloti zaregistrovali a začali provádět energické obranné manévry, tak se do boje chystala zapojit i obsluha S-400 „zásobená“ potřebnými daty o cílech. První dvě rakety mezitím minuly a dopadly na zem v Sumské oblasti. Po úspěšně vykonaných obranných akcích se ukrajinská formace vrátila zpět k svému úkolu a znovu zaútočila, aby splnila bojový úkol.
Nicméně Rusové byli na jejich přílet připraveni a situace se opakovala s tím, že opět vystřelili dvojici raket (v původním zdroji to není vysloveně zmíněno, ale muselo zřejmě jít o střelbu z S-400 – pozn. autora). Ukrajinské Migy-29 při druhém pokusu již odhodily své naváděné pumy a okamžitě obracely zpět, protože další setrvání v tomto prostoru se rovnalo pokusu o „dráždění kobry bosou nohou“. V tu chvíli měla jedna z ruských raket zaměřit právě F-16, která obě „devětadvacítky“ kryla při odletu. Jakmile ukrajinský „žokej“ v kabině „Viperu“ zjistil přilétající hrozbu, začal unikat energickými manévry s vysokými násobky přetížení, čímž se snažil přilétající raketu „utahat“, a zároveň začal vypouštět klamné cíle „chaff“, které měly zarušit naváděcí systémy protiletadlové střely v její konečné fázi letu. Nakonec byly jeho obranné snahy úspěšné a z „horké zóny“ unikl bez poškození. K „staré“ hrozbě v podobě PLŘS R-37M, s kterou již ukrajinští piloti roky počítali, se však nově přidaly i pozemní komplety S-400, které jsou neméně nebezpečné. Není proto divu, že pokud je možnost, tak na přednostní likvidaci těchto PLRK dlouhého dosahu, se zaměřují téměř všechny útočné dronařské jednotky ZSU, jako je např. velice známá 414. samostatná brigáda bezpilotních systémů „Maďarovi Ptáci“ apod.
Past na „Sušku“
Jak praví klasické přísloví: „Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne“. V tomto volném seriálu článků o letecké válce na Ukrajině už jsme se věnovali ruské PLŘS dlouhého dosahu R-37M, která patří k obávané výzbroji strojů Mig-31BM a Su-35S, viz tento článek. Nebudeme tedy opakovat všechny informace, ale zaměříme se jen na shrnutí některých nejdůležitějších faktů z historie vývoje PLŘS. Původní koncept této protiletadlové rakety je poměrně starý a vychází ze střely „Izdělije 610“, na které v letech 1983-89 pracovala konstrukční kancelář „Vympel“ v Moskvě s tím, že byla určena pro těžký stíhací Mig-31. Podobně jako americká střela AIM-54 Phoenix používaná legendárními letouny F-14 Tomcat, byla tehdejší sovětská R-37 naváděna poloaktivním radiolokačním způsobem – mířila na cíl ozářený nejprve palubním RL letounu-nosiče. Až v závěrečné fázi letu pak zapnula vlastní RL a posledních 20–25 km letěla autonomně bez vnější pomoci, pouze podle vlastních dat.
Vývoj R-37 však provázela zpočátku řada problémů, které v 90. letech eskalovaly díky nedostatku financí na dotažení projektu. K obnovení došlo až v roce 2006, kdy se i díky technologickému rozvoji a postupu digitalizace podařilo dřívější technické problémy odstranit. Modernizovaná verze R-37M absolvovala první letové zkoušky v roce 2011 (občas se můžeme setkat s tím, že v západních zdrojích se používá označení R-37D, snad D jako „Dorabotana“ – dopracovaná, ale v Rusku se takové označení nepoužívá). Střela dosahuje v bojových podmínkách účinného dostřelu přibližně až 200 km proti málo manévrujícím cílům, typicky strategickým bombardérům, a teoreticky může doletět i přes 300 km daleko, avšak na takovou vzdálenost už prakticky není schopna zasáhnout cíl, který se včas začně bránit i méně energickými manévry. Do výzbroje byla zavedena v roce 2014 a to nejprve na strojích Mig-31BM.
Právě díky PLŘS dlouhého dosahu R-37M se však Migy-31BM zapojily i do války proti Ukrajině, kde působily jako prostředek PVO chránící ruské pozemní jednotky před útoky ukrajinského letectva. Patrolující Migy-31BM působily v určených bojových zónách, kde vyčkávaly na vyhledání ukrajinských cílů v podobě letadel nebo vrtulníků. Jakmile se ukrajinský letoun přiblížil k útoku do jeho sektoru, a byl zaznamenán operátory na palubě ruské obdoby letounu AWACS s označením A-50U, byla posádka Mig-31BM navedena do palebné pozice a následně vypustila R-37M z tak velké vzdálenosti, odkud ukrajinské posádky většinou nebyly schopny detekovat žádné ohrožení až do okamžiku, když již bylo většinou pozdě. První známý sestřel pomocí střely R-37M měla podle ruských zdrojů zaznamenat posádka mjr. Alexandra a kpt. Denise (přičemž jejich příjmení nebyla zveřejněna) dne 12. října 2022, kdy z více než 150 km nárokovala zásah a sestřel ukrajinského průzkumného Su-24MR „žlutá 59“ od 7. BrTA poblíž obce Žorživka v rajonu Myrhorod, Poltavské oblasti. Přitom se podařilo zachránit navigátorovi, který se katapultoval, ale pilot mjr. Dmytro Bortnik zahynul – viz článek.
Další úspěchy byly zaznamenány během roku 2023, přesné údaje však nejsou veřejně dostupné, protože ani ruská propaganda se s nimi běžně nechlubí. 15. prosince 2023 kpt. Andrej G., velitel posádky Mig-31BM, nárokoval sestřel ukrajinského Migu-29 ze vzdálenosti přibližně 160–180 km, ale zatím se zdá, že v tento den podle všech dostupných informací z ukrajinských zdrojů PSU žádnou „devětadvacítku“ neztratily. Určitě ne včetně pilota, což by bylo už dnes známé. Pokud bychom počítali s tím, že pilot sestřel přežil a katapultoval se, je možné připustit, že by se tato informace nemusela dostat na veřejnost. Nicméně, podle podobných případů si osobně myslím, že koncem roku 2023 už tato situace nastat nemohla, protože ztráty Vzdušných sil Ukrajiny už nebyly tak velké, aby se musely cíleně zamlčovat a většinou je k takovým událostem dokonce dohledatelný veřejný soudní dokument, který takovou událost zachycuje a potvrzuje.
Stejné platí i pro další, údajně rekordní, zásah na vzdálenost 213 km, který měl zaznamenat 28. července 2024 ruský Su-35S proti ukrajinskému Mig-29. I zde zatím nelze najít v ukrajinských zdrojích potvrzení pro takový nárok. Nicméně i tak bylo jiných úspěšných zásahů s pomocí R-37M, které VKS RF nemedializovalo, určitě více, zvláště poté, co kromě Migů-31BM začaly střely tohoto typu nosit také Su-35S.
Su-35S „červená 06“ RF-95850 sloužil v roce 2017 u 968. IISAP (zkušebního a instruktorského smíšeného leteckého pluku), který byl součástí 4. CBP i PLS (střediska bojového nasazení a přeškolování leteckého personálu) na základně Lipeck. Tato jednotka se zaměřuje na letové zkoušky, taktický vývoj a pokročilý výcvik pilotů VKS RF. (Foto archiv autora via VKS RF)
Každopádně nasazení těchto střel na podzim 2022 donutilo ukrajinské letouny a vrtulníky operovat v extrémně malých výškách a přibližovat se k linii fronty jen na nezbytně nutnou dobu. Účinnost útoků proti ruským jednotkám proto samozřejmě klesla. Situace pro PSU se částečně zlepšila až po zavedení naváděných pum využívajících GPS – amerických JDAM, JDAM-ER a francouzských AASM-250 Hammer. I tehdy však ukrajinští piloti dále používali a dodnes používají taktiku „loftingu“- přílet v nízké výšce do daného bodu, zahájení prudkého stoupání, během kterého odhodí své pumy a následně se zvratem okamžitě vrací na své území do přízemní výšky. Samozřejmě platí, že pro prodloužení doletu takové munice je třeba odhodit klouzavé pumy z co největší možné výšky, ale v tom mají bohužel stále výhodu ruské Su-34 nad vlastním územím, které jsou v jejich „rutinní“ činnosti pouze občas vyrušeny již výše zmiňovanými „kočujícími“ částmi ukrajinských baterií MIM-104 Patriot.
Zajímavé je, že USA zavedení střel R-37M do výzbroje víceméně několik let ignorovaly. Totéž platí i o čínských PLŘS dlouhého dosahu PL-15, které mají podobné parametry a skvělou reklamu jim udělala exportní verze PL-15E, jež sehrála klíčovou roli v intenzivním, několik dní trvajícím leteckém konfliktu mezi Pákistánem a Indií v květnu 2025 (byl zahájen indickou operací Sindoor). Šlo o vůbec první bojové nasazení této moderní PLŘS v reálném konfliktu, kdy si zřejmě připsala na své konto minimálně jeden moderní indický letoun Rafale, ale pákistánské vojenské letectvo s jejich pomocí dosáhlo úspěchů více, a nemile tak překvapilo svého protivníka. Teprve nyní přichází odpověď a USA zavádějí do výzbroje vlastní střelu AIM-260 JATM (Joint Advanced Tactical Missile) se srovnatelnými schopnostmi.
Evropa však takovou zbraň již má – jde o střelu MBDA Meteor, vyvinutou společně Velkou Británií, Francií, Itálií a Švédskem, přičemž výše byla zmíněna v kontextu se stíhacími letouny JAS-39C/E, které by se v příštích letech měly postupně dostat do výzbroje PSU. Prozatím si však musí ukrajinští piloti poradit jinými prostředky. Útoky prováděné v extrémně malých výškách jsou mimořádně nebezpečné a psychicky vyčerpávající, ale v současnosti prakticky neexistuje jiný způsob, jak letecké údery efektivně, a v rámci možností co nejbezpečněji, provádět.
Dne 8. července 2026 však Vzdušné síly Ukrajiny uskutečnily mimořádnou operaci, která byla zřejmě dopředu velmi dobře naplánována. Skoro by se dalo říct dle nejlepších postupů a tradic Izraelského vojenského letectva Chel ha-avir, které je takovými akcemi z minulosti dobře známé, například léčkou na sovětské piloty s Migy-21MF v egyptských barvách dne 30. července 1970 *7. Past na „Sušku“ se odehrála nad východním úsekem fronty, v okolí Slovjansku, Kramatorsku a okupované Luhaňské oblasti. Jeden letoun F-16 se přibližoval k místu odhozu klouzavých pum podle obvyklého scénáře, ale zřejmě takový útok v tento den pouze předstíral. Záměrně neletěl v extrémně malé výšce, jak bývá obvyklé, ale o něco výše, aby byl na obrazovkách ruských radiolokátorů snadno detekovatelný. Nebyl to až tak velký rozdíl, ale přesto představoval značné riziko. Ukrajinský pilot však byl včas varován systémem RWR a upozorněn na radarové ozáření. To ruský Su-35S letící vysoko na vlastní straně fronty v Luhaňské oblasti přešel do režimu sledování cíle a začal jej ozařovat vlastním palubním radiolokátorem N035 „Irbis-E“, aby mohl navést právě odpálenou střelu dlouhého dosahu R-37M, která používá vlastní aktivní radar až v závěrečné fázi letu. Jakmile přijímač RWR na palubě F-16 útok zaznamenal, ukrajinský pilot prudce změnil směr a sestoupil do extrémně malé výšky, kde střela R-37M svůj cíl ztratila, protože byla ještě daleko.
Trojice ukrajinských F-16AM ze stavu 107. samostatného leteckého křídla v pěkné těsné formaci. Všechny „Vipery“ nesou střední křídelní zavěsníky Terma PIDS+/ECIPS+ s integrovanými systémy ochrany proti PLŘS. První a třetí „sólák“ má PLŘS krátkého dosahu AIM-9L/M Sidewinder, prostřední pak nese modernější „Sidy“ verze AIM-9X. Na wingtipech všech tří F-16AM pak může vidět dvojici PLŘS pro BVR AIM-120C AMRAAM (přední i zadní kormidla střely jsou na koncích “seříznutá” neboli tzv. “clipped fins“, aby se střela vešla do vnitřních šachet strojů F-22 Raptor a F-35 Lightning II). Stejně tak má každý z trojice “Viperů” pod vnitřními křídelními závěsníky podvěšeny “baky” 1 400 l (370 gal.). První vedená F-16AM bez pouzdra brzdícího padáku a s dodatečným světlometem na levé straně přídě před kabinou pochází z Dánska. Její seriál na SOP je retušovaný mimo písmen “UA” a zřejmě číslice “80”, takže půjde zřejmě o jeden ze strojů sériového čísla 80-xxxx. Druhá vedená “šestnáctka” pouzdro s brzdícím padákem naopak nese a pod ukrajinským “tryzubem” je navíc vidět kulaté pole světlejší šedé, které před dodáním překrylo původní letkový znak, takže půjde o F-16AM z RNLAF. Celý seriál na SOP je tentokrát retušovaný obdélníkem světlejšího odstínu šedé barvy než je původní nástřik. V každém případě “očouzené” ústí 20 mm rotačního kanónu M61A1 Vulcan svědčí o tom, že byl před nedávnem použitý v boji. (Foto archiv autora via PSU)
Su-35S mezitím pokračoval v letu směrem k frontové linii a jeho pilot se zřejmě snažil svou zamýšlenou oběť znovu najít. Právě toto „lovecké zaujetí“ svoji potencionální kořistí se mu nakonec stalo málem osudným. Najednou se totiž objevila dvojice dalších F-16, které dosud letěly v malé výšce a nebyly na žádném ruském radaru vidět. Do té doby měly vypnuté vlastní palubní radiolokátory (operovaly v pasivním režimu EMCON bez jakéhokoliv vysílání). Nyní své RL zapnuly a ze vzdálenosti přibližně 80-100 km vypálily na „Sušku“ salvu několika střel AIM-120C AMRAAM. Aby past sklapla dokonale, vynesly Ukrajinci ještě své trumfové eso. Současně se totiž v této oblasti aktivoval naváděcí radar dosud skryté části baterie PLRK MIM-104 Patriot, která rovněž odpálila proti Su-35S, jež zřejmě ještě stále pokračoval ve svém „loveckém módu“, salvu dvou střel PAC-2. Ukrajina sice už aktuálně nemá téměř žádné interceptory PAC-3 určené k ničení balistických raket kinetickým zásahem, ale střely PAC-2 s výbušnou fragmentační hlavicí vhodné hlavně proti letounům, však zjevně stále používá.
Ruský pilot v Su-35S se náhle ocitl ve velmi obtížné situaci a z lovce se rázem stala „štvaná zvěř“. Letěl poměrně vysoko, protože se do poslední chvíle snažil znovu navázat kontakt s ukrajinskou F-16, a nebyl schopen rychle sestoupit do malé výšky. Současně na něj letěly jak protiletadlové střely z Patriotu, tak AMRAAMy vystřelené z F-16, navíc z různých směrů. Zoufalé pokusy o úhybné manévry nepomohly a ruský stíhací letoun byl zasažen, i když není přesně známo, která ze střel jej nakonec zasáhla. Pilot „Sušky“ se však sthl katapultovat a na padáku přistál v prostoru ovládaném vlastními jednotkami. Výkonný Su-35S dopadl severně od obce Mistky v Luhaňské oblasti, zhruba na polovině cesty mezi Starobliskem a Svatove, přičemž byl z velké části zničen. Místo dopadů je důležité, protože se nachází cca 40 km vzdušnou čarou od nejbližších ukrajinských pozic na frontové linii západně od obce Novovoďane ve Svatovském rajonu.
Pokud bychom tedy aplikovali výše popsaný děj jako hypotetický scénář do mapy zhruba v tomto prostoru, a vzali v potaz to, že ruský stíhač pravděpodobně klesal směrem pryč od linie fronty až v konečné fázi střetu, ve snaze uniknout PLŘS, které jej ohrožovaly, tak se předtím mohl klidně nacházet ještě blíže k ukrajinským pozicím než je výše zmíněných 40 km. Jestliže budeme zároveň dále předpokládat, že F-16AM použily nejmodernější verze AMRAAMů, kterou má PSU prokazatelně k dispozici v podobě varianty AIM-120C-8, jejíž NEZ (No Escape Zone) proti manévrujícím cílům se podle neoficiálních údajů pohybuje až na hranici 50-60 km, tak dostáváme poměrně slušné podmínky pro úspěšný zásah. Je totiž pravděpodobné, že „Vipery“ ještě před odpalem svých AIM-120C akcelerovaly za použití „forsáží“, aby PLŘS udělily dostatečnou počáteční energii pro střelbu na vzdálenost 80-100 km, kterou udává ukrajinský zdroj.
Ukrajinský F-16AM 86-0062 / “0062”, v “čisté” konfiguraci bez závěsníků, zachytil v dubnu 2026 belgický spotter během záletu po provedení opravy nebo revize ve středisku SABCA v Charleroi. Tento “Viper” sloužil původně v Nizozemském královském letectvu (Koninklijke Luchtmacht) s označením J-062 až do 31. března 2025, kdy měl přeletět ze základny Volkel na Ukrajinu. Podle informací poskytnutých přímo PSU se v následujících měsících úspěšně zapojil do ochrany domácího vzdušného prostoru proti ruským dronům a střelám s plochou dráhou letu. V roce 2026 se pak na “západ” vrátil v rámci pravidelné rotace ukrajinských “Viperů” na provedení předepsaných prací. (Foto archiv autora via Jordan Lambaux)
V každém případě, i když trosky Su-35S ležely na ruské straně fronty, byly nasnímány ukrajinskými průzkumnými drony 3. armádního sboru ZSU, které už předtím zachytily pád zasaženého stroje. Záběry tak byly odeslány na pozemní velitelské stanoviště ještě v době, kdy vrak Suchoje stále hořel a zcela tak potvrdily sestřel a zničení cíle – past úspěšně sklapla! Ruského pilota následně vyzvedl vlastní záchranný vrtulník během mise SAR, zatímco všechny ukrajinské F-16 se bezpečně vrátily na své základny. Újmu neutrpěla ani baterie MIM-104 Patriot, která byla ihned po akci stažena z místa přepadu „SAMbush“, aby se sama nestala cílem následného útoku – ať už balistickými střelami, nebo bezpilotními prostředky středního doletu, protože ruský průzkumně-útočný a informačně-velitelský řetězec se v posledních letech bohužel také dosti zrychlil a zdokonalil, takže jej není radno podceňovat.
V tomto okamžiku je možné si trochu zaspekulovat, protože z předchozích úspěšných zásahů střelami PAC-2 je možné odvodit to, že ve většině případů neměl pilot nebo posádka letounu šanci k záchraně a během sestřelu zahynul. Je to logické, protože jak jsme si již uvedli výše, střela PAC-2 nese mohutnou cca 90 kg hlavici s předfragmentovanými segmenty, jejíž iniciaci řící rádiový / pulzně-dopplerovský přibližovací zapalovač, který tak učiní v určité vzdálenosti od cíle. Ten pak zasahuje mohutný „mrak“ kovových částic, jež z letounu udělají celkem spolehlivě „cedník“ a většinou zničí i kabinu stroje s fatálními následky pro pilota či posádku. Naproti tomu v případě zásahu hlavicí z AIM-120C AMRAAM by mohl mít ruský letec celkem slušnou šanci na to se ze smrtelně zasaženého Suchoje katapultovat. Proto považuji osobně za pravděpodobnější, že zkázonosný zásah má na kontě opravdu AMRAAM vystřelený z F-16.
Ačkoli byly trosky Su-35S, sestřeleného 8. července 2026, natočeny průzkumným dronem 3. armádního sboru ZSU, tak kvalita záběrů byla poplatná tomu, že pořizoval video poměrně daleko od linie fronty. Představu, jak reálně “Suška” na zemi vypadala po shodném dopadu naplocho, si však můžeme dobře udělat podle záběru na první Su-35S, který se podařilo PSU sestřelit 3. dubna 2022 u Izjumu, pravděpodobně střelou země-vzduch z PLRK S-300. Snímek zobrazuje dobře identifikovatelné trosky Suchoje s pouzdry systemu REB “Čibiny-M” na koncích křídel. Su-35S, který nesl bortové číslo “červená 61” a kód RF-81752, patřil do stavu 159. IAP a zřítil se na pole mezi obcemi Pisky-Radkivski a Nyžče Solone v rajonu Izjum, Charkivské oblasti. Jeho pilot, mjr. Sergej Malov, se úspěšně katapultoval stejně jako zatím neidentifikovaný ruský stíhač dne 8. července 2026. Nějakou dobu na zemi unikal před ukrajinskými vojáky, ale nakonec byl chycen. Zpět do Ruska se vrátil až během výměny zajatců dne 6. května 2023. (Foto archiv autora via PSU)
Dodejme, že stejného mínění je Předseda sborů náčelníku štábů ozbrojených sil USA generál John Daniel „Razin“ Caine (sám bývalý pilot „Viperu“ s celkem 2 800 letovými hodinami), který na slyšení v rozpočtovém výboru Senátu USA toto první vzdušné vítězství dosažené ukrajinskou F-16 před senátory potvrdil okolo 22. července. Je pravděpodobné, že ve své funkci mohl být ukrajinskými protějšky seznámen s některými podrobnostmi této akce, které zatím v rámci utajení nebyly medializovány a mohou tento nárok věrohodně verifikovat. Je například otázkou zda, a případně jak moc byl v této akci využit utajený přenos informací pomocí LINK 16 v kombinaci s dostupným domácím „AWACSem“ Saab 340 AEW&C. Ten mohl sehrát klíčovou roli při sledování Su-35S a předávání šifrovaných údajů datalinkem jak dvojici F-16 ve stylu tandemu „hunter-killer“, tak i pozemní baterii MIM-104 Patriot, které se tak nemusely prozradit brzkým zapnutím svých radiolokátorů. Nicméně pro finální potvrzení, případně na jméno úspěšného střelce, nebo úspěšných střelců z řad „žokejů“ ukrajinských F-16, si budeme muset ještě nějaký čas počkat.
Někdy v prvních deseti týdnech roku 2023, byla jedna část 138. protiletadlové brigády “Dniprovské” Vzdušných sil Ukrajiny, sídlící v Dnipru a provozující do té doby ex-sovětské PLRK S-300P (SA-10 Grumble), přezbrojena na západní PLRK MIM-104/PAC-2 Patriot dodaný z Německa (v roce 2026 pak byla minimálně jedna baterie této jednotky vybavena systémem středního dosahu NASAMS). Pravděpodobně nejprve v sestavě jedné baterie s multifunkčním radarem AN/MPQ-53, velitelskou stanicí řízení palby buď novějšího provedení AN/MSQ-132 (ECS), nebo staršího typu AN/MSQ-104 a standardními osmi odpalovacími vozidly na podvozku MAN KAT 8×8. Tato jednotka byla zřejmě také zodpovědná za první, překvapivé a úspěšné útoky “SAMbush” proti ruským letounům a vrtulníkům v květnu 2023. Na fotografii je odpalovací vozidlo na podvozku MAN KAT 8×8 z baterie MIM-104/PAC-2 německého Bundeshwehru nasazené v rámci ochrany východnícho křídla NATO na Slovensku po začátku ruské agrese proti Ukrajině. Stejná vozidla získala a používala 138. protiletadlová brigáda PSU v roce 2023.
Patrioty, zejména ve verzi PAC-3 MSE, jsou hlavním “štítem” ukrajinské PVO proti útokům ruskými balistickými raketami Iskander, které začínají v posledních měsících přibývat. Bohužel, aktuální konflikt na Blízkém východě mezi USA, Izraelem na jedné a Íránem na druhé straně, přinesl obrovský nárůst spotřeby interceptorů pro Patrioty, které jsou tak aktuálně na trhu „nedostatkovým zbožím“. Maximální dosah střel PAC-2 GEM+ je udáván přibližně na hodnotě 160 km. Tento dolet však platí pro zachycení klasických aerodynamických cílů, jako jsou nepřátelská letadla či střely s plochou dráhou letu. Účinnost proti balistickým raketám je výrazně nižší, přibližně 20 až 40 km podle typu manévru a rychlosti hlavice balistické střely. Méně účinná je v tomto případě i tříštivo-trhavá fragmentovaná bojová hlavice interceptoru, která exploduje před cílem na základě impulsu od přibližovacího zapalovače. Střely PAC-3 a PAC-3 MSE mají menší maximální dosah proti letadům – přes 100 km a cca 60 km proti balistickým raketám, ale používají hlavně technologii přímého nárazu (hit-to-kill), takže jsou primárně optimalizované a vysoce účinné právě proti rychlým a manévrujícím balistickým raketám jako je např. Iskander. (Foto archiv autora via Bundeswehr)
Ztráty „Viperů“ s trojzubcem ve znaku
Tak dlouho očekávané zavedení „šestnáctek“ do PSU nepřineslo jen nesporné úspěchy, ale bohužel podle neúprosné logiky pravděpodobnosti i ztráty. Ukrajina dosud k srpnu 2026 potvrdila zničení pěti vlastních strojů F-16 přímo v boji, přičemž tři piloti padli a dva přežili díky „horkému křeslu“ ACES II.
K první ztrátě došlo záhy po začátku služby „šestnáctek“ u 107. samostatného leteckého křídla (OAK), konkrétně již 26. srpna 2024 během jednoho z nejrozsáhlejších ruských kombinovaných útoků balistickými raketami, řízenými střelami s plochou dráhou letu a drony v tomto měsíci. Jednalo se o letoun F-16AM 80-3600 / „3600“, který pilotoval pplk. Oleksij „Moonfish“ Mes (30), bývalý pilot Mig-29 u 204. BrTA na základně Luck. Ten prošel úspěšně výcvikem na typ F-16 v USA a zařadil se k prvním operačním pilotům, kteří začali doma na Ukrajině s „Vipery“ létat. 26. srpna byl ráno na bojové misi s úkolem působit proti ruskému útoku drony a střelami s plochou dráhou letu v oblasti Rivne. Podle jedné z variant však během pronásledování většího počtu cílů za sebou omylem vlétl do kvadrantu, v kterém neměl žádný vlastní ukrajinský letoun operovat. Naopak zde proti přilétajícím hrozbám působila pozemní PVO, údajně přímo s kompletem MIM-104 Patriot (některé prameny přitom explicitně zmiňují nejmodernější variantu MIM-104F PAC-3 MSE určenou pro boj proti hrozbám balistických raket „Iskander“ a aerobalistických raket „Kinžal“), který pak podle jedné z verzí zapříčinil sestřel „Moonfishovi“ F-16AM 80-3600 / „3600“ (ex-dánská E-600). Ta se zřítila na zem v 08:50 hod. nedaleko Rivne, přičemž pplk. Mes nepřežil a bohužel tak zahájil seznam padlých ukrajinských letců na tomto typu. 14. března 2025 byl „Moonfishovi“ udělen dekretem prezidenta č. 165/2025 Řád zlaté hvězdy Hrdina Ukrajiny in memoriam a dále byl povýšen do hodnosti plukovníka.
Ačkoli původní oznámení hovořilo o nehodě v rámci bojové mise na ochranu vzdušného prostoru, tak pozdější prohlášení a indicie z Ukrajiny naznačovaly, že stíhačka mohla být zničena právě vlastní palbou během incidentu „friendly fire“ z PLRK MIM-104 Patriot. Tato tragická událost následně vyvolala významné důsledky na štábní úrovni, včetně odvolání velitele Vzdušných sil Ukrajiny genpor. Mykoly Oleščuka o čtyři dny později.
12. dubna 2025 se v Sumské oblasti stala obětí ruské střelby druhá F-16AM ze stavu 107. samostatného leteckého křídla (OAK) pilotovaná kpt. Pavlo “Scratch” Ivanovem (26), která zatím nebyla identifikována. Jeho “šestnáctka” pravděpodobně inkasovala zásah od PLRK S-400 Triumf (SA-21 Growler), ale není možné zcela vyloučit ani úspěch PLŘS dlouhého dosahu R-37M vystřelenou ruským stíhačem. Jak pozemní protivzdušná obrana, tak hlídkující letouny byly v daném sektoru ten den aktivní, přičemž se později objevily indicie, že systém S-400 v konečné fázi „šestnáctku“ postřeloval hned trojicí raket, které již napadený „Viper“ nedokázal vymanévrovat. Kpt. Ivanov, bývalý pilot bitevníku Su-25 u 299. BrTA, bohužel tento sestřel nepřežil a stal se tak druhým pilotem PSU, který položil svůj život v boji za svou vlast na palubě F-16. Jeho ženě Iryně se v lednu 2026 narodila malá dcera Justinka, jež tak nikdy nedostala šanci poznat svého tátu jinak, než z fotografií… In memoriam byl povýšen na majora a prezident Volodymyr Zelenský mu také posmrtně udělil Řád zlaté hvězdy Hrdina Ukrajiny.
Třetím ztraceným „Viperem“ byl pravděpodobně „sólák“ 78-0190 / „0190“ (ex-dánský E-190), který v noci 16. května 2025 plnil misi CAP proti dalšímu ruskému kombinovanému útoku střelami s plochou dráhou letu a drony. Velení Vzdušných sil Ukrajiny uvedlo, že F-16AM přitom zaznamenal blíže nespecifikovanou nouzovou situaci na palubě cca v 03:30 hod. Zřejmě se tak mohlo jednat o kolizi s troskami sestřeleného dronu nebo přímo o poškození výbuchem jako v jiných předchozích případech ukrajinských stíhačů v průběhu tohoto konfliktu. Jméno pilota nebylo zatím zveřejněno, ale PSU potvrdily, že se mu podařilo katapultovat poté, co poškozený „Viper“ namířil do neobydleného prostoru (přesné místo dopadu však specifikováno nebylo). Záchranné jednotky se k němu krátce nato dostaly pomocí SAR vrtulníku Mi-8MTV ukrajinského armádního letectva, takže stíhač nouzovou situaci přežil se zraněními, ale ve stabilním stavu.
Opět v noci, tentokrát 28. června 2025, došlo k zničení čtvrtého „Viperu“. Jednalo se přitom o další dramatické střetnutí ukrajinské F-16 s masivním ruským útokem za pomoci dronů a střel s plochou dráhou letu. „Sólák“ 80-3596 / „3596“ (ex-dánský E-596, který se účastnil průletu na slavnostním ceremoniálu k zavedení typu F-16 do služby ve Vzdušných silách Ukrajiny dne 4. srpna 2024) pilotoval třiadvacetiletý pplk. Maksym „Smoke“ Ustymenko (bývalý pilot Mig-29 ze 114. BrTA v Ivano-Frankivsku). Ten se zapojil do boje proti několika přilétajícím cílům, na které byl postupně naveden, a měl dokonce úspěšně sestřelit sedm z nich, než byla jeho „šestnáctka“ fatálně poškozena. Stalo se tak zřejmě opět blízkým výbuchem posledního cíle nebo jeho troskami.
Je velmi pravděpodobné, že „Viper“ nesl maximálně šest PLŘS, ať už se jednalo o kombinaci 2x AIM-120 + 4x AIM-9 nebo 6x AIM-9, takže v případě zničení sedmého dronu nebo střely s plochou dráhou letu už musel použít střelbu z palubního 20 mm rotačního kanónu M61A1 Vulcan, což jej nepochybně nutilo přiblížit se v nočních podmínkách na krátkou vzdálenost. Každopádně se pravděpodobně snažil poškozený a cenný F-16AM buď dostat zpět na základnu, nebo alespoň nasměrovat do prostoru, kde by nezpůsobil žádnou škodu na lidských životech či infrastruktuře. Tím pádem však nakonec „Smoke“ bohužel obětoval také svůj život, protože i spolu s „Viperem“ jejich pouť skončila nárazem do země u Peremohy, rajon Brovary v Kyjevské oblasti.
Jeho poslední bojová mise byla později označena za jeden z nejvýznamnějších úspěchů ukrajinské PVO v dosavadním průběhu tohoto konfliktu. I když nebyly oficiálně specifikovány typy sedmi sestřelených cílů (drony versus střely s plochou dráhou letu), tak je nutné předně přihlédnout k tomu, že všechny byly sestřeleny v noci. 29. června 2025 byl pplk. Ustymenkovi udělen dekretem prezidenta č. 444/2025 Řád zlaté hvězdy Hrdina Ukrajiny in memoriam a zároveň byl povýšen do hodnosti plukovníka.
“Viper” startuje 4. srpna 2024 k průletu na slavnostním ceremoniálu u příležitosti zavedení typu F-16 do služby v PSU. Podle některých zdrojů byla místem vzletu základna 7. BrTA ve Starokostiantynivu. Jde o jednu z dvojice F-16AM s kódy 80-3596 / “3596” a 80-3599 / “3599”. V obou případech se jednalo o ex-dánské “šestnáctky”, které u svého původního provozovatele létaly s kódy E-596 (“3596”) a E-599 (“3599”). Na spodním záběru je zachycen tento pár “Viperů” ze stejného dne. (Foto archiv autora via PSU)
Zatím poslední známá ztráta postihla ukrajinské „Vipery“ 29. července 2026, kdy se „sólák“ F-16AM zřítil u vesnice Sušky v Poltavské oblasti, opět během bojové mise proti hlášenému vzdušnému útoku ruských střel s plochou dráhou letu a dronů. Pilot, jehož jméno ani přezdívku ukrajinské zdroje samozřejmě neuvádějí, měl tentokrát více štěstí, a i když nezachránil letoun samotný, tak svůj život ano. Po úspěšné katapultáži byl nalezen záchranným týmem a transportován na prohlídku do nemocnice. Na troskách „šestnáctky“ bylo nalezeno mnoho děr svědčících o poškození blízkým výbuchem, takže se můžeme domnívat, že šlo o další obět exploze dronu nebo SPDL.
Do srpna 2026 tak Ukrajina potvrdila ztrátu celkem pěti strojů F-16, ke kterým došlo hlavně během obranných operací proti rozsáhlým ruským vzdušným útokům cílícím na ukrajinskou infrastrukturu v zázemí. Tři ze stíhačů přitom zahynuli a další dva se zachránili díky „horkému křeslu“ ACES II. Vzhledem k tomu, že se jedná o bilanci za dva roky poměrně intenzivního nasazení, tak i když jsou ztráty letounů, ale hlavně pilotů, bolestné, tak nejde o nijak vysoké číslo v porovnání s celkovým počtem úspěšných misí, které si „Vipery“ ve stejném období na své konto připsaly.
Pplk. Maksym “Smoke” Ustymenko (32), narozený v Charkivu, létal u 114. BrTA v Ivano-Frankivsku na Mig-29. Během studia národní univerzity Vzdušných sil v Charkivu (ChNUPS) byl ve stejném ročníku spolu s Andrijem “Juice” Pilščykovem. Jako jednoho ze zkušenějších pilotů u jednotky (do hodnosti podplukovníka byl jmenován už v roce 2022) jej vybrali k výcviku na F-16. Nevrátil se z noční bojové mise proti ruským dronům a střelám s plochou dráhou letu dne 28. června 2025. Zahynul ve zřícené F-16AM 80-3596 / “3596” u obce Peremoha v Kyjevské oblasti. Podle oficiálních zdrojů předtím stačil zlikvidovat sedm cílů. (Foto archiv autora via 114. BrTA PSU)
Plk. Oleksandr Diakiv, současný velitel PSU, uvedl v nedávno zveřejněném rozhovoru, že za poslední dva roky si piloti ukrajinských F-16 připsali již okolo 2 000 úspěšných zásahů proti dronům a střelám s plochou dráhou letu (SPDL) a k tomu zaznamenali také cca 350 zničených pozemních cílů zahrnujících například velitelská stanoviště, stále důležitější odhalená centra „dronařů“, nebo muniční sklady. Hodnotil tak z ukrajinské praktické zkušenosti tuto západní platformu jako extrémně efektivní, hlavně při odrážení ruských vzdušných útoků, díky svému pokročilému avionickému vybavení, radiolokátorům a výzbroji. Mimo již popsaného úspěchu 6 sestřelených střel s plochou dráhou letu pilotem 107. OAK během jedné mise dne 13. prosince 2024 dále zmínil i další zajímavé číslo a to zničení celkem 24 SPDL společným úsilím všech nasazených F-16 v rámci jednoho z velkých ruských úderů.
Ukrajinská flotila F-16 Fighting Falcon tak hraje klíčovou a stále vzrůstající roli ve strategickém systému protivzdušné obrany země s přihlédnutím k aktuálním podmínkám intenzivních bojů s vysokým počtem každodenních střetů. Na bedrech pilotů leží velká očekávání zvláště před nadcházející zimou, jež bude z hlediska ruských vzdušných útoků zatím zřejmě tou nejtěžší, které budou napadená Ukrajina a její obyvatelé od začátku agrese čelit. Byť před největší hrozbou, balistickým střelám, je ani úspěšné nasazení „Viperů“ neochrání, tak zcela určitě se počítají potencionálně zachráněné životy, jež přináší každý úspěšný zásah dronu nebo střely s plochou dráhou letu, které neprojdou ke svému cíli. Nezbývá než doufat, že ukrajinští „žokejové“ v F-16 budou mít v následujících měsících dobrou mušku, dostatek munice a PLŘS, aby mohli předvést své stále vzrůstající schopnosti…
Autor textu: Radim Špalek, czechairforce.com
Poznámky:
*6 – 13. května 2023 provedla jedna z prvních ukrajinských baterií PLRK MIM-104 Patriot ze stavu 138. protiletadlové brigády „Dniperské“ PSU, pravděpodobně se střelami PAC-2, palebný předpad, neboli také zřejmě první doložený „SAMbush“, na útočnou skupinu letadel a vrtulníků VKS RF a Armádního letectva v Brjanské oblasti na území Ruské federace. Su-34 byla zřejmě na misi s úkolem shazovat pumy s kity UMPK, Su-35S působila zřejmě na CAP, či přímé ochraně celé formace a dvojice speciálních vrtulníků pro REB Mi-8MTPR-1 měla za úkol provádět radioelektronické krytí. Překvapení ruských letců bylo obrovské a odpovídaly tomu i ztráty, které jsou všechny doložené fotografickou dokumentací, přičemž z níže uvedených posádek nikdo nepřežil:
1) Su-34 „červená 33“ // 47. SAP / Voroněž-Baltimor AB // Místo dopadu: Istrovka, Starodubský rajon, Brjanská oblast kpt. Michail Čuprakov a st. ljt. Andrej Olennikov
2) Sui-35S „červená 16“ // 159. IAP / Voroněž-Baltimor AB // Místo dopadu: Sureckij Muravej, Brjanská oblast st. ljt. Gleb Poljakov
3) Mi-8MTPR-1 „žlutá 82“ // 15. BrAA / Kursk AB // Místo dopadu: Klincy, Brjanská oblast kpt. Sergej Ignatov, ljt. Andrej Podvigin, kpt. Maxim Savčenko,
st. ljt. Viktor Chožajnov
4) Mi-8MTPR-1 „žlutá 21“, prav. RF-04499 // 15. BrAA nebo 440. OVP / Kursk AB // Místo dopadu: Volkustiči, Brjanská oblast 440. OVP – kpt. Sergej Taran, ljt. Sergej Čigilejčik, ljt. Dmitrij Osipov 15. BrAA – kpt. Denis Akimov
*7 – Operace „Rimon 20“ proběhla 30. července 1970 během opotřebovací války. Izraelské vojenské letectvo v ní připravilo úspěšnou léčku se stroji Mirage IIICJ a F-4E Phantom, a v jediném velkém vzdušném střetnutí sestřelilo pět Mig-21MF pilotovaných sovětskými piloty 135. IAP nasazenými v Egyptě, aniž Izrael ztratil jediný stroj. Egypťanům to paradoxně nahrálo k tomu, že mohli poukázat na zjevnou převahu Izraelské letecké techniky, kterou předtím Sovětský svaz odmítal a argumentoval slabým výcvikem a zkušeností egyptských pilotů.
Vysvětlivky:
AAU – Армійська авіація України / Armijska aviacija Ukrajiny / Armádní letectvo Ukrajiny
ALCM – Air-Launched Cruise Missile / Střela s plochou dráhou letu odpalovaná ze vzduchu
BAP – Bombardirovočnyj Aviacionnyj Polk VKS RF / Bombardovací letecký pluk
BDA – Battle damage assessment, je postup vyhodnocování škod na konkrétním cíli po úderu různými druhy munice. Je součástí širšího oboru vyhodnocování boje. Vyhodnocení se provádí pomocí mnoha technik, včetně záznamů z kamer v letounu, v zaměřovacím kontejneru, od pozemních sil v blízkosti cíle, satelitních snímků, nebo pokud je to možné, také z následného ohledání místa cíle.
BrTA – бригада тактичної авіації / Bryhada Taktychnoyi Aviatsiyi / Brigáda Taktického Letectva Vzdušných sil Ukrajiny
CAP – Combat Air Patrol / Hlídkový let stíhacích letounů v přiděleném prostoru s úkolem eliminovat letecké síly protivníka, které by se v tomto prostoru vyskytly, případně chtěly tento chráněný prostor ohrozit.
COMAO – Composite Air Operation / Kombinovaná letecká operace zahrnující všechny druhy letecké techniky potřebné k splnění potřebného bojového úkolu většího rozsahu. Většinou zahrnuje jak stroje pro CAP, CAS, tak i SEAD a ECM.
ELINT – Electronic Intelligence / Mise elektronického zpravodajství se zaměřuje hlavně na radarové systémy, jejich lokaci a analýzu jejich vlastností.
EMCON – Emission Control, režim v kterém je dodržován absolutní radiový klid a letoun nevysílá ani žádné jiné elektromagnetické signály, které by mohly prozradit jeho polohu.
FAB – Fugasnaja Aviacionnaja Bomba / Trhavá letecká puma ruské provenience
GSAP – Gvardějskij Smešannyj Aviacionnyj Polk VKS RF / Gardový smíšený letecký pluk
GŠAP – Gvardějskij Šturmovoj Aviacionnyj Polk VKS RF / Gardový bitevní letecký pluk
GTBAP – Gvardějskij Tjažolyj Bombardirovočnyj Aviacionnyj Polk VKS RF / Gardový těžký bombardovací letecký pluk
ITBAP – Instruktorskij Tjažolyj Bombardirovočnyj Aviacionnyj Polk VKS RF / Instruktorský těžký bombardovací letecký pluk
MABr – морська авіаційна бригада (МАБр) / Námořní letecká brigáda
NOE – Nap-of-the-earth neboli také „česání země“, takto se označuje typ letu ve velmi malé výšce, který používají vojenská letadla a zejména vrtulníky, aby se vyhnuly odhalení nepřítelem a následnému útoku v prostředí s vysokou hrozbou PVO.
NEZ – No Escape Zone. Označení pro oblast, ve které má odpálená PLŘS vzduch-vzduch velmi vysokou pravděpodobnost zásahu cíle, který z ní nedokáže uniknout ani včasným manévrem nebo akcelerací. Kinetická energie protiletadlové střely a schopnosti jejího navádění v této zóně převyšují manévrovací možnosti napadeného cíle.
NŘS – Neřízené protizemní střely, v tomto případě půjde hlavně o 80 mm rakety S-8, které masivně používají obě válčící strany.
OAK – окреме авіаційне крило / Samostatné letecké křídlo Vzdušných sil Ukrajiny
OBrAA – окрема бригада армійської авіації (ОБрАА) / Samostatná brigáda armádního letectva Ukrajiny
OBrTrA – бригада транспортної авіації / Bryhada Transportnoyi Aviatsiyi / Brigáda Transportního Letectva Vzdušných sil Ukrajiny
OCA – Offensive Counter-Air / Let s úkolem potlačení vojenské vzdušné síly nepřítele, především prostřednictvím útoků zaměřených na protivníkovy letecké základny.
OFAB – Oskoločno-Fugasnaja Aviacionnaja Bomba / tříštivo-trhavá letecká puma ruské provenience
OFZAB – Oskoločno-Fugasnaja Zažigatelnaja Aviacionnaja Bomba / tříštivo-trhavá zápalná letecká puma ruské provenience
OVP – Otdelnyj Vertoletnyj Polk VKS RF / Samostatný vrtulníkový pluk
PSU – Повітряні Сили України / Povitrjani Syly Ukrajiny / Vzdušné síly Ukrajiny
PLRK – Protiletadlový raketový komplet
PLŘS – Protiletadlová řízená střela
REB – Radio-elektronický boj, anglická zkratka ECM (Electronic Countermeasures)
RWR – Radar warning receiver, systém radarového varovného přijímače detekuje rádiové emise radiolokátorů. Jeho primárním účelem je dát varování pilotovi, když je ozářen nepřátelským radiolokátorem, který by mohl být hrozbou.
SEAD – Suppression of Enemy Air Defenses / Mise na potlačení a likvidace protivníkovy PVO
SIGINT – Signals Intelligence / Mise pro získávání údajů z radarového provozu, datové a hlasové komunikace. Zpracovává data a informace získané z elektromagnetického spektra vyzařovaného elektronickými prostředky.
SOF – Special Operations Forces / Síly speciálních operací, které provádějí vojenské činnosti vedené speciálně určenými, organizovanými, vybranými, vycvičenými a vybavenými silami využívajícími nekonvenční techniky a způsoby nasazení.
TBAP – Tjažolyj Bombardirovočnyj Aviacionnyj Polk VKS RF / Těžký bombardovací letecký pluk
TELAR – Transporter Erector Launcher And Radar / Transportní odpalovací zařízení a radar (TELAR) je typ TEL, který obsahuje také část nebo celý radarový systém potřebný k odpálení střely (střel) země-vzduch. Tato vozidla jsou schopna autonomního řízení, což výrazně zvyšuje jejich účinnost. S tímto typem systému může každé vozidlo bojovat bez ohledu na stav nebo přítomnost podpůrných vozidel.
TWS – Track while scan, je režim provozu palubního radiolokátoru, při kterém RL dokáže sledovat cíl nebo cíle, ale zároveň stále vyhledává další, takže poskytuje neustále celkový přehled o vzdušném prostoru a pomáhá pilotovi udržovat lepší situační přehled.
VDV – Vozdušno-desantnyje vojska / Výsadkové vojsko
VKS RF – Vozdušno-kosmičeskie sily Rossijskoj Federacii / Vzdušně-kosmické síly Ruské Federace
VMF RF – Vojenno-morskoj flot Rossijskoj Federacii / Námořnictvo Ruské Federace
VSRF – Vooružonnyje sily Rossijskoj Federacii / Ozbrojené síly Ruské Federace
VVS-SA – Vojenno vozdušnyje sily Sovětskoj armii / Vojenské letecké síly Sovětské armády
ZSU – Збройні сили України / Zbrojni Syly Ukrajiny / Ozbrojené síly Ukrajiny
Prameny:
Royal United Services Institute (RUSI) for Defence and Security Studies – Justin Bronk, Nick Reynolds a Jack Watling
Výroční zpráva LOM PRAHA s.p. za rok 2025
ACIG – Tom Cooper
https://xxtomcooperxx.substack.com/
https://www.helion.co.uk/people/tom-cooper.php
ARCHIVED REPORT – ALQ-131(V)
Oryx (dokumentace zničené vojenské techniky na základě fotografií a videa)
https: //twitter.com/oryxspioenkop
Ruské ztráty vojenské techniky:
https://www.oryxspioenkop.com/2022/02/attack-on-europe-documenting-equipment.html
Ukrajinské ztráty vojenské techniky:
https://www.oryxspioenkop.com/2022/02/attack-on-europe-documenting-ukrainian.html
Ruské i Ukrajinské ztráty letecké techniky:
https://www.oryxspioenkop.com/2022/03/list-of-aircraft-losses-during-2022.html
Dodávky vojenské techniky na Ukrajinu:
https://www.oryxspioenkop.com/2022/04/answering-call-heavy-weaponry-supplied.html
Zprávy z bojiště / www.seznamzpravy.cz – Matouš Lázňovský
How USAF Helped Ukraine Upgrade the Electronic Warfare Systems on Its New F-16s
https://www.facebook.com/kpszsu
https://www.facebook.com/WarPaths/
https://www.facebook.com/The-Military-Watch
https://www.facebook.com/MilitaryAviationInUA
https://twitter.com/Ukraine_AF (MilitaryAviationInUa)
https:// twitter.com/GeneralStaffUA
https:// twitter.com/UAWeapons
https:// twitter.com/Osinttechnical
https:// twitter.com/nolanwpeterson
https:// twitter.com/wolski_jaros
https:// twitter.com/Militarylandnet
https://www.armadninoviny.cz/letoun-vcasne-vystrahy-saab-340-aew-c-nad-ukrajinou.html
https://www.f-16.net/f-16_versions_article14.html
https://www.key.aero/article/second-life-dutch-f-16s-east
https://www.key.aero/article/ukraines-viper-force-detail
https://www.key.aero/article/f-16-viper-deliveries-continue-ukraine
https:// militarnyi.com/en/news/ukrainian-f-16-shot-down-six-cruise-missiles/
The Netherlands Transferred 18 F-16s to Romania for the Price of a Single Euro
https://www.twz.com/air/inflatable-ukrainian-f-16-decoy-emerges-at-defense-show
Foto:
Pokud není uvedeno jinak, tak jde o archiv autora.
Zároveň by chtěl poděkovat všem autorům, kteří souhlasili s publikováním jejich fotografií v tomto článku.
Vážení čtenáři, pokud chcete podpořit naši tvorbu a další fungování webových stránek CZECHAIRFORCE.COM jakýmkoliv finančním darem, je možné tak učinit na účet č. 2003478690 / 2010 u Fio Banky. Ať už se rozhodnete pro byť i symbolickou výši příspěvku, budeme velmi vděční a moc děkujeme! Veškerý obsah webu zůstává i nadále zcela zdarma.
