Letecká válka nad Ukrajinou aneb „S trojzubcem proti medvědovi“ 8. část 1. díl
Část osmá – první díl / Vipery s trojzubcem
4. srpna 2024 proběhl na základně Vasylkiv, domovu známé 40. BrTA „Duch Kyjeva“, oficiální ceremoniál, kterého se účastnil také prezident Volodymyr Zelenský, což podtrhovalo jeho důležitost. Symbolicky tehdy došlo k úspěšnému završení dlouhodobých snah o zavedení první západní „nadzvukové“ platformy do výzbroje Vzdušných sil Ukrajiny (PSU) – typu F-16 Fighting Falcon, který je znám také pod přezdívkou „Viper“.
První západní „nadzvuk“
Zařazení strojů F-16, prvního typu západního bojového letounu, do služby Vzdušných sil Ukrajiny představuje nejvýznamnější proměnu vojenského letectva této země od rozpadu Sovětského svazu. Více než tři desetiletí se PSU spoléhalo na letouny získané při rozpadu SSSR, kterými byly hlavní typy Mig-29, Su-24, Su-25 a Su-27 – stroje, jejichž letová způsobilost byla po léta udržována díky demontáži náhradních dílů z dalších odstavených strojů, improvizovaným opravám, ale i částečným domácím modernizacím.
Když 24. února 2022 zahájilo Rusko svou agresi proti Ukrajině, tak jednotlivé brigády taktického letectva (BrTA) byly vyzbrojeny pouze ex-sovětskými letouny výše uvedených typů. To však umožnilo po ztrátách z prvních týdnů a měsíců války jednak doplnit personál o zkušené piloty přicházející ze zálohy, kteří měli na těchto typech nalétáno značné množství hodin, a nebylo třeba je cvičit. Za druhé byl využit potenciál domácích opravárenských kapacit, jež umožnil vrátit do provozu nezanedbatelné množství strojů, které byly již před začátkem konfliktu mnoho let odstaveny z provozu. Tento proces probíhal u všech hlavních typů Mig a Suchoj z ex-sovětské éry, které stále tvořily „páteř“ PSU. Za třetí se pak následně podařilo sehnat také určité množství letecké techniky ze zahraničí, ať už ve formě daru, nebo koupí – jednalo se například o slovenské Migy-29AS/UBS nebo polské Mig-29A/G/GT (u nichž se mohlo jednat i o některé naše bývalé stroje Mig-29A, které Polsko získalo na přelomu let 1995/96 výměnou za vrtulníky W-3A Sokol), či o Su-25 z Makedonie.
Jednotlivé brigády taktického letectva (BrTA) byly ze dne na den donuceny začít operovat rozptýleně a skrytě na různých základnách, či záložních letištích a maskovat se ve zpevněných „ÚLech“, pokud to dislokace umožňovala. Piloti museli rychle přejít na operace ve výšce korun stromů, často bez patřičného předchozího výcviku, aby přežili v bojovém prostoru ovládaném ruskými PLRK dlouhého dosahu a stíhacími letouny VKS RF s jejich PLŘS pro BVR. Navzdory těmto snahám se ztráty v prvních týdnech neustále zvyšovaly. Stálé základny byly opakovaně zasahovány ruskými útoky za pomocí střel s plochou dráhou letu. Letouny PSU byly ničeny na zemi, ale hlavně ve vzduchu, mnohdy při odvážných, ale v reálu téměř sebevražedných misích, které měly za cíl zastavit pronikání ruských agresorů do nitra země. Zbývající personál u jednotlivých BrTA tak byl nucen létat v intenzitě, která několikrát převyšovala předchozí mírové použití a kladla i mimořádné nároky na zbývající provozuschopnou techniku.
I když Ukrajina opravovala dlouho odstavené letouny, postupně integrovala improvizovaně zbraně západní provenience do platforem sovětské konstrukce a přijímala darovaná letadla od spřátelených zemí, propast mezi operačními požadavky a dostupnými kapacitami se neustále prohlubovala. Starým strojům z 80. let chyběly moderní senzory, zbraně a systémy elektronického boje potřebné k možnosti úspěšně čelit rostoucí hrozbě útoků ruských střel s plochou dráhou letu a hlavně stále se zvyšujícího počtu útočných dronů, které začalo Rusko v druhé polovině roku 2022 proti Ukrajině masivně používat. Omezený výkon letitých radiolokátorů u obou hlavních stíhacích typů – Mig-29 i Su-27, spolu se zastaralou analogovou avionikou omezovaly jak obranné, tak útočné operace, zatímco ubývající počet zkušených pilotů ztěžoval schopnost udržovat pravidelné bojové hlídky (CAP). V polovině roku 2023 začínalo být zřejmé, že žádná míra, byť dovedné a dobře prováděné improvizace, nedokáže kompenzovat strukturální omezení flotily letadel ze sovětské éry, bojující v moderní válce vysoké intenzity, která byla ještě před několika lety v Evropě těžko představitelná.
S tím jak konflikt následně pokračoval a stále trvá až do dnešních dnů, tak bylo čím dál více jasné, že Ukrajina potřebuje přejít na novou techniku, jež by bylo možné efektivně provozovat s pomocí svých západních spojenců, kteří už další ex-sovětskou technikou vhodnou k posílení řad PSU nedisponovali. Proto byla již v prvních měsících po začátku ruské invaze, zahájena snaha o získání západních strojů v podobě typů F-16 Fighting Falcon, Mirage 2000 nebo JAS-39 Gripen. Jako první se tedy podařilo úspěšně „dotáhnout do konce“ akvizici ex-evropských F-16AM/BM, dále následovaly francouzské Mirage 2000-5F a dnes je dohodnuta i dodávky švédských JAS-39C, které by v budoucnu měly následovat i modernizované stroje verze JAS-39E, či aktuální francouzský „bestseller“ – Rafale.
Příchod letounů F-16 výše uvedenou situaci změnil. S podporou čtyř evropských dárcovských zemí a v rámci mezinárodních výcvikových programů nabídl tento „multi-role“ bojový letoun Ukrajině platformu schopnou integrovat moderní rakety vzduch-vzduch, přesnou naváděnou protizemní munici a pokročilé systémy obrany proti nepřátelským PLŘS. Ještě důležitější však bylo, že poskytl stabilní základ pro přechod na plně západně orientované letectvo, jehož piloti mohli trénovat, létat a bojovat v souladu se standardy NATO. Uvedení „Viperů“ do služby Vzdušných sil Ukrajiny proto představuje nejen zavedení nového typu, ale také začátek dlouhodobého strategického posunu v myšlení, plánování a realizaci bojových misí PSU.
Výcviková fáze
PSU disponovaly v únoru 2022 u svých BrTA poměrně velkým počtem mladých pilotů, kteří však měli pouze malý nálet hodin a tím i nedostatek zkušeností. Když se podařilo personální stav stabilizovat díky příchodu zkušených „záložníků“ z civilu, bylo možné část těchto perspektivních pilotů vyčlenit na výcvik k vybraným západním platformám.
Ukrajina se od samého počátku rozhodla zavést „dvoustupňovou“ výcvikovou strukturu, aby urychlila vytvoření kádru „combat ready“ pilotů pro své „Vipery“. První skupinu tak tvořili zkušení stíhací letci pocházející hlavně z 39. BrTA, která provozovala Su-27 na základně Ozernoje, a z 204. BrTA, která létala se stroji Mig-29 z letiště Luck. Jednalo se o piloty s rozsáhlými předchozími zkušenostmi a mnoha letovými hodinami právě na letounech sovětské konstrukce, kteří byli jako první vybráni pro školení na F-16 v zahraničí. Svůj výcvik na „Vipery“ začali v USA u 162nd Fighter Wing (FW) ANG na základně Morris Air National Guard Base (ANGB) v arizonském Tucsonu (což je jednotka specializující se na výcvik pro typ F-16, u které se školili a školí třeba i noví slovenští piloti na F-16C/D Block 70 a jako zajímavost můžeme uvést, že jedna ze zdejších letek – 195th FS „Warhawks“ participovala v září 2018 na cvičení „Ample Strike 2018“, když působila na detašmánu z 22. základny vrtulníkového letectva v Náměšti nad Oslavou).
Jejich program začal jazykovou přípravou, po níž následoval přesun do USA, kde nastoupili do specializovaného výcvikového programu pro letouny F-16 pod dohledem amerických a spojeneckých instruktorů. Jejich postup přes studium systémů v učebnách, práci na simulátorech, základní letové manévry a nakonec taktický výcvik, jim umožnil vrátit se na Ukrajinu jako první operační piloti F-16, a tvořili tak personální jádro budující nové doktríny stíhacího a taktického letectva PSU podle západních standardů NATO.
Souběžně s tím byl zřízen druhý výcvikový „běh“ pro novou generaci ukrajinských pilotů taktického letectva, z nichž většina neměla žádné, nebo jen malé předchozí zkušenosti se staršími letouny Mig-29 a Su-27. Jejich cesta začala základním leteckým výcvikem na lehkých cvičných typech, jako jsou Cirrus SR-22 nebo Grob G-120A, v rámci programu pořádaného francouzským vojenským letectvem Armée de l’Air et de l’Espace na letecké základně BA709 v Cognacu. Po absolvování úvodního leteckého výcviku postoupili do fáze základního pilotního výcviku a následně do programu pokročilého výcviku na proudových letadlech, který probíhal za pomoci letadel Alpha Jet E provozovaných výcvikovou letkou Escadron d’entraînement 3/8 „Côte d’Or“ (EE 3/8) na základně BA120 Cazaux. Jednalo se o první případ, kdy ukrajinští letečtí studenti prošli kompletním západním systémem výcviku pilotů navrženým podle standardů NATO, což jim poskytlo základ srovnatelný s piloty sloužícími v evropských vzdušných silách.
Po absolvování výcviku ve Francii se tito mladí piloti přesunuli do Evropského výcvikového centra F-16 (European F-16 Training Center – EFTC), na základně Borcea-Fetești v Rumunsku, kde přešli na letouny F-16, které poskytlo do této školy Nizozemsko. EFTC jim poskytlo strukturovaný přístup k výcviku na víceúčelových „multi-role“ bojových letounech F-16AM/BM vedený zkušenými instruktory, zahrnující jak fázi air-to-air (A2A), tak air-to-ground (A2G), a intenzivně je tak připravovalo na další začlenění do jednotky provozující F-16 v PSU. Tato mnohonárodní výcviková síť zajistila, že Ukrajina nebyla závislá výhradně na své první skupině bývalých pilotů letounů Mig-29 a Su-27, ale současně budovala dlouhodobý stabilní přísun nových letců vycvičených kompletně podle západních standardů.
„Francouzská cesta“ však nebyla jedinou edukativní aktivitou. Díky diverzifikaci školení v rámci partnerských států začal základní výcvik paralelně třeba i ve Velké Británii, a ten pokročilý pro typ F-16 během léta 2023 pod patronací Dánska a Nizozemska, přičemž postupně probíhal na letištích v samotném Dánsku (6 pilotů a 65 příslušníků pozemního personálu od srpna na letišti Skrydstrup) a po listopadu 2023 také v Rumunsku na již zmíněné 86. základně “Lieutenant Aviator Gheorghe Mociorniță” Borcea- Fetești, kde vzniko nové European F-16 Training Center (EFTC), které do svého stavu získalo postupně ex-nizozemské F-16AM/BM *1.
V případě EFTC jde o společný projekt rumunského a nizozemského ministerstva obrany, podporovaný společností Lockheed Martin. Prvotní oznámení o zřízení tohoto výcvikového centra bylo realizováno už v červenci 2023. K oficiálnímu prohlášení o záměru mezi těmito třemi stranami došlo po podepsání příslušných listin dne 29. srpna 2023 na neformálním setkání ministrů obrany EU ve španělském Toledu. Cílem EFTC bylo poskytnout komplexní řešení výcviku na letounech F-16 pro piloty rumunského a ukrajinského letectva, jakož i pro další regionální provozovatele letounů F-16 – jak současné, tak budoucí. V rámci této dohody se Rumunsko zavázalo k poskytnutí základny a potřebné infrastruktury, Nizozemsko pak potvrdilo závazek dodat potřebný počet svých F-16. Společnost Lockheed Martin měla zajistit všechny instruktory, a prostřednictvím svých četných subdodavatelů také údržbu a logistickou podporu. Centrum EFTC bylo oficiálně slavnostně otevřeno 13. listopadu 2023, ale první F-16AM/BM přelétly z Nizozemska do Rumunska ještě před tímto datem, a to 7. listopadu 2023. Další čtyři dodávky pak proběhly v následujícím roce, čímž se počet letadel k 25. září 2024 zvýšil na 16 – o dvě méně než plánovaný finální počet 18 strojů F-16 (všechny „Vipery“ přitom zůstávaly majetkem nizozemského ministerstva obrany a proto nesly svá původní sériová čísla RNLAF i nizozemské znaky). Samotnou údržbu zde provozovaných F-16 měl na starost pozemní personál centra EFTC, který poskytovala společnost Lockheed Martin. Následně, 3. listopadu 2025, pak bylo všech 18 strojů F-16AM/BM v EFTC oficiálně prodáno Rumunsku za symbolickou cenu 1 euro. Jejich využití k pokračujícímu výcviku to však nijak nezměnilo, protože stále zůstaly k dispozici EFTC.
První skupina studentů EFTC se na konci roku 2023 skládala z osmi pilotů rumunského vojenského letectva, kteří původně létali na strojích Mig-21 LanceR, jež byly vyřazeny z provozu definitivně v květnu 2023. Tito absolventi ukončili výcvik v červenci 2024, kdy byla přijata druhá skupina rumunských pilotů. V září 2024 pak následovala třetí skupina, která se již skládala výhradně z pilotů ukrajinského letectva, jež už dříve absolvovali základní letecký výcvik podle západních standardů v jedné z nespecifikovaných evropských zemí. V tomto případě můžeme doplnit, že například v průběhu roku 2025 měla podle dohody s Ukrajinou zajistit Česká republika školení celkem osmi ukrajinských pilotů právě před přechodem na letouny F-16. Výcvik v simulátorech a nových strojích L-39NG Skyfox měl probíhat v gesci státního podniku LOM PRAHA a tím pádem jeho Centra leteckého výcviku (CLV) v Pardubicích, přičemž byl stanoven ve výši 150 hodin a celkové hodnotě cca 32 mil. Kč. Ve výroční zprávě LOM PRAHA s. p. za rok 2025 je však zmíněn pouze výcvik pěti ukrajinských pilotů na simulátoru L-39C s celkovou dotací 25 hodin, přičemž letová fáze není explicitně uvedena, ale je možné, že proběhla také na dosluhujících „Albících“, místo nových „Skyfoxů“, které začaly pro pilotní žáky v reálném výcvikovém cyklu CLV sloužit od června 2025.
Ukrajina v roce 2024 používala následující školící osnovu v rámci výcviku na „Vipery“. Všichni vybraní piloti PSU museli nejprve absolvovat počáteční výcvik podle západních standardů NATO, což samozřejmě vyžadovalo i zvládnutí anglického jazyka na patřičné úrovni. Ten probíhal v řadě evropských zemí mimo Ukrajinu, jako například v již zmíněné Francii nebo Velké Británii, aby nebyla výuka narušována hrozbou ruských útoků na domácí půdě. Tento základní výcvik byl přitom stejný jak pro úplné nováčky přicházející z Charkovské letecké akademie, tak i pro „bojově ostřílené“ piloty přicházející ze strojů Mig-29 či Su-27, kteří již měli na svém kontě mnohdy i stovky bojových letů v rámci ochrany vzdušného prostoru proti střelám s plochou dráhou letu (SPDL) nebo dronům jako jsou známé Šáhid-136/Geran 2 apod., ale i operací za použití protizemní naváděné munice, ať už v podobě protiradiolokačních raket AGM-88 HARM, tak i pum JDAM-ER, GBU-39 SDB nebo AASM-250 Hammer.
Teprve poté se vybraní piloti mohou zúčastnit výcvikového kurzu na letounech F-16, a to buď na letecké základně Skrydstrup v Dánsku, již zmíněném centru EFTC v Rumunsku, nebo u 162nd FW ANG na základně Morris ANGB v USA. Právě v USA začal v říjnu 2023 výcvik prvních ukrajinských pilotních adeptů. Dánsko se připojilo v prosinci 2023 a EFTC přijalo své první piloty v září 2024, jak už bylo také výše uvedeno. Bohužel počet pilotů, které tato zařízení mohla přijmout, byl v té době omezený a neodpovídal plné potřebě PSU. Předpoklad pro rok 2024 byl takový, že vzdušné síly mohly do jeho konce počítat s celkem přibližně 30 až 35 vycvičenými piloty letounů F-16 – tucet z USA a zbytek z Dánska. Mimo tento počet však byla připravena minimálně stejná skupina letců, kteří splňovali všechny podmínky pro absolvování přeškolovacího kurzu na „Vipery“ (tedy měli úspěšně absolvovaný základní i pokračovací výcvik), ale nemohli jej zahájit z kapacitních důvodů.
Budoucnost ukrajinských F-16 bude záviset nejen na pilotech, ale i na pokračujících dodávkách letadel, k nimž se zavázali evropští partneři. Koncem roku 2025 bylo slíbeno dodání cca 87 strojů, které měly předat čtyři dárcovské země, a z toho počtu bylo reálně předáno zřejmě cca 29 „Viperů“. Ukrajina se tak pomalu začíná v tomto roce 2026 dostávat do situace, kdy může uvažovat o rozšíření operací typu F-16 nad rámec první jednotky provozující „Vipery“ od srpna 2024, kterou je 107. samostatné letecké křídlo, ale k tomu se ještě vrátíme později. Předání dalších F-16AM/BM je naplánováno na období 2026–2030, a tyto „šestnáctky“ již umožní Vzdušným silám Ukrajiny znovu vytvořit několik nových nebo přezbrojit některé stávající jednotky. V nich pak bude možné střídat stroje v rámci údržbových cyklů, aniž by došlo ke snížení dostupnosti aktivních letadel. Tuto expanzi odrážejí i plány na zvýšení počtu vycvičených pilotů. PSU si kladou za cíl rozšířit svůj pilotní kádr pro „Vipery“ na úroveň srovnatelnou s letectvy členských států NATO, čímž zajistí dostatečné operační schopnosti typu, na který jsou už nyní kladeny značené požadavky jak od velení PSU, tak i ZSU a generálního štábu.
Vlevo je kpt. Andrij „Juice“ Pilščykov v kabině Mig-29 během mise SEAD. Pod křídlem je dobře vidět protiradiolokační raketa AGM-88 HARM a PLŘS R-73. Kpt. Andrij „Juice“ Pilščykov sloužil u 40. BrTA „Duch Kyjev“ na základně Vasylkiv a později zahynul během srážky dvojice L-39M1 „modrá 102“ a „modrá 107“ dne 25. srpna 2023 u obce Sinhury v Žytomyrské oblasti. Tato srážka si vyžádala životy všech tří ukrajinských pilotů, kteří byli na palubách obou Albatrosů: L-39M1 „modrá 102“ – mjr. Vjačeslav Minka a L-39M1 „modrá 107“ – mjr. Serhij Prokazin a kpt. Andrij Pilščykov. In memoriam byl „Juice“ povýšen do hodnosti majora. Vpravo je Pplk. Oleksij „Mes“ Moonfish během výcviku na typ F-16 v USA. Pplk. Oleksij „Moonfish“ Mes byl pilotem Mig-29 u 204. BrTA na základně Luck. Později prošel úspěšně výcvikem na typ F-16 v USA a zařadil se k prvním operačním pilotům, kteří začali doma na Ukrajině s „Vipery“ létat. 26. srpna 2024 byl ráno na bojové misi s úkolem působit proti ruskému útoku drony a střelami s plochou dráhou letu v oblasti Rivne. Podle jedné z variant však během pronásledování většího počtu cílů za sebou omylem vlétl do kvadrantu, v kterém neměl žádný vlastní ukrajinský letoun operovat. Naopak zde proti přilétajícím hrozbám působila pozemní PVO, údajně přímo s kompletem MIM-104 Patriot, který pak podle jedné z verzí zapříčinil sestřel „Moonfishovi“ F-16AM 80-3600 / „3600“ (ex-dánská E-600). Ta se zřítila na zem v 08:50 hod. nedaleko Rivne, přičemž pplk. Mes nepřežil a bohužel tak zahájil seznam padlých ukrajinských letců na tomto typu. 14. března 2025 byl „Moonfishovi“ udělen dekretem prezidenta č. 165/2025 Řád zlaté hvězdy Hrdina Ukrajiny in memoriam. (Foto archiv autora)
Dlouhodobá vize přesahuje pouhou výměnu letadel ze sovětské éry. Vzdušné síly Ukrajiny musí vybudovat strukturu svého letectva odpovídající západním standardům, aby byly schopné provádět dlouhodobě komplexní mise s integrovanou schopností přesných úderů proti bodovým cílům, pokročilou schopností vést REB operace a plnou interoperabilitou s leteckými silami NATO. S postupným zaváděním dalších zbraní, podpůrných systémů a modernizací infrastruktury bude letoun F-16 sloužit nejen jako náhrada za stárnoucí stroje Mig-29 a Su-27, ale také jako ústřední platforma, kolem níž Ukrajina buduje taktické letectvo přizpůsobené modernímu způsobu vedení války. Rozšíření výcvikového programu v kombinaci s pravidelnými dodávkami letadel činí z letounů F-16 ústřední pilíř budoucích ukrajinských schopností jak v klíčové oblasti PVO vlastního území, tak i schopností přesných úderů na území protivníka, což PSU umožní přejít od válečné improvizace k promyšlené, plně modernizované a efektivní provozní strategii.
F-16 na Ukrajině
První “Vipery” se na Ukrajině objevily zřejmě koncem července 2024. Oficiální představení proběhlo za účasti prezidenta Volodymyra Zelenského dne 4. srpna 2024 na základně 40. BrTA “Duch Kyjeva” ve Vasylkivu cca 30 km jihozápadně od hlavní metropole země Kyjeva. Během slavnostního ceremoniálu byla přistavena dvojice F-16A s ukrajinskými znaky, ale bez číselného označení seriálovými čísly USAF na SOP, které zůstaly částečně kryté maskovacími sítěmi. Podle všeho se však jednalo o stroje dodané přímo z USA, které během přelomu 80. a 90. let prošly modernizací na variantu “ADF” (Air Defense Figher)*2, a na Ukrajinu se dostaly pouze jako neletové exempláře, buď ke školním účelům, případně jako zdroj náhradních dílů. Mimo toho provedla nad Vasylkivem průlet dvojice F-16AM s kódy 80-3596 / “3596”a 80-3599 / “3599”. V obou případech se jednalo o ex-dánské “šestnáctky”, které u svého původního provozovatele létaly s kódy E-596 (80-3596) a E-599 (80-3599). Dánské “Vipery” je přitom možné snadno vizuálně identifikovat podle chybějícího pouzdra s padákem na spodní části SOP přímo nad výtokovou tryskou z motoru a instalací dodatečného světlometu vlevo na přídi před kabinou, který svítí do boku.
4. srpna 2024 proběhl na základně Vasylkiv, domovu známé 40. BrTA „Duch Kyjeva“, oficiální ceremoniál, kterého se účastnil také prezident Volodymyr Zelenský, což podtrhovalo jeho důležitost. Symbolicky tehdy došlo k úspěšnému završení dlouhodobých snah o zavedení první západní „nadzvukové“ platformy do výzbroje Vzdušných sil Ukrajiny (PSU) – typu F-16 Fighting Falcon, který je znám také pod přezdívkou „Viper“. Na zemi byla pro tento účel vystavena dvojice F-16A (ve variantě po modernizaci označované také jako „ADF“ – Air Defense Fighter), která byla pravděpodobně darována z USA jako neletuschopná a měla sloužit zřejmě jen pro školní účely pozemního personálu, nebo jako potencionální zdroj náhradních dílů. (Foto archiv autora via PSU)
Obecně lze uvést, že zahájení dodávek letounů F-16 na Ukrajinu bylo výsledkem koordinovaného evropského úsilí, které se zrychlilo poté, co USA v srpnu 2023 udělily povolení k reexportu, což byla nutná podmínka pro uskutečnění fyzického předání. Jakmile byl tento souhlas vydán, Nizozemsko a Dánsko se staly prvními státy, které formálně potvrdily poskytnutí svých „Viperů“, čímž otevřely cestu pro mnohonárodní akviziční program.
Nizozemsko přislíbilo 24 strojů ze své flotily, které již byly vyřazené z provozu, a začalo je tak uvolňovat po skupinách, jakmile každý letoun absolvoval závěrečnou údržbu a podařilo se vyřídit administrativu nezbytnou pro převod. Samotné dodávky začaly v červenci 2024 a pokračovaly až do první poloviny roku 2025, přičemž letouny procházely přípravou na nizozemských základnách nebo v evropských údržbářských centrech. Do konce května 2025 Nizozemsko splnilo svůj závazek v plném rozsahu a 23 z jeho F-16 již bylo uvedeno do operační služby přímo na Ukrajině. Tyto „šestnáctky“ tak fakticky tvořily „páteř“ přechodu PSU na typ F-16.
Dánsko doplnilo dodávky z Nizozemska, přičemž jeho příspěvek se stal klíčovým pro vytvoření vůbec první operační jednotky Vzdušných sil Ukrajiny – 107. samostatného leteckého křídla v srpnu 2024. Kodaň přislíbila 19 strojů v rámci svého zrychleného plánu vyřazování z provozu, který je koordinován s přechodem na letouny F-35A Lightning II. První dánské letouny F-16AM dorazily na ukrajinské území v létě roku 2024 poté, co prošly technickými kontrolami, prohlídkami a omezenou specifickou modernizací ještě před předáním. Další „Vipery“ následovaly v průběhu roku 2025, zatímco několik dalších se stále nachází ve fázi přípravy a jejich dodání je naplánováno cca do konce tohoto roku 2026. Společně s nizozemským příspěvkem měly dánské „šestnáctky“ tvořit skupinu 29 strojů, u nichž bylo potvrzeno, že budou do konce roku 2025 v aktivní službě PSU.
Norsko přispělo také významným způsobem díky deklaraci dodání 14 F-16. Tato letadla již byla vyřazena z aktivní služby v rámci norského přechodu na letouny 5. generace F-35A Lightning II, takže byla k dispozici k předání téměř okamžitě, jakmile byl udělen politický souhlas. Norské „šestnáctky“ prošly opět evropskými údržbářskými zařízeními, kde byly připraveny pro službu na Ukrajině, a všech 14 strojů mělo být následně dodáno již do konce roku 2024.
Belgie tvoří ve společné koalici zásadního dárce F-16 pro Ukrajinu v budoucích letech, přičemž slíbila dodat minimálně 30 strojů. Tento závazek přijala v souladu s vlastním harmonogramem modernizace belgického vojenského letectva, které také prochází přezbrojením na F-35A Lightning II. Ukrajina tak bude dostávat průběžně další „šestnáctky“, jakmile se vyčerpají zdroje dřívějších dárců z Dánska, Nizozemska a Norska. Z belgických „Viperů“ by měly být první dodány na Ukrajinu teprve koncem tohoto roku, všechny pak cca do 2030. Podle www.oryxspioenkop.com by nakonec celkový počet F-16 dodaných z Belgie na Ukrajinu mohl dosáhnout dokonce stavu 53 strojů.
Na záběru vlevo jsou označeny specifické americké úpravy v podobě antén systému IFF APX-109, které odpovídají provedení ukrajinských F-16A vystavených na zemi ve Vasylkivu 4. sprna 2024. Vpravo jsou pak specifické úpravy na dánských F-16AM, které umožňují identifikaci. Jde o chybějící pouzdro s padákem na zádi a naopak dodatečný světlomet na levé straně přídě pod kabinou, který svítí do boku. (Foto archiv autora)
Nezbytná byla v ohledu samotných dodávek také mezinárodní spolupráce při přípravě předání prvních „Viperů“ z Dánska a Nizozemí. 26. srpna 2024 oznámila 68th Network Warfare Squadron USAF, že ve spolupráci s dánskými, norskými a ukrajinskými odborníky provedla instalaci, programování a přizpůsobení řady systémů elektronického boje pro dodávku letadel ukrajinskému letectvu (mohlo se tak jednat pravděpodobně o integraci pylonů PIDS+/ECIPS+ a s tím spojené propojení s externími systémy F-16 včetně výmetnic apod.).
Celkově se tak deklarované provedené i připravované dodávky od Nizozemska, Dánska, Norska a Belgie rovnají aktuálně minimálně 87 letounům F-16 určeným pro službu na Ukrajině. Jak už bylo zčásti uvedeno výše, proces dodávek probíhal v několika fázích, počínaje inspekcemi, kontrolami systémů a úpravami prováděnými dárcovskými zeměmi v různých evropských údržbářských centrech, načež následovaly postupné převody na ukrajinské území, jakmile letouny dokončily požadovanou přípravu, včetně nutných modernizačních procesů. Díky 29 „Viperům“, které byly zřejmě dodány již do konce roku 2025, se Vzdušným silám Ukrajiny podařilo poprvé v historii vybudovat větší bojové letecké kapacity odpovídající západním standardům NATO. Jakmile zbývající dánská a norská letadla dokončí finální údržbu v roce 2026 a následně začne převod belgických „Viperů“, bude Ukrajina i nadále posilovat své síly taktického letectva díky společnému úsilí svých evropských partnerů.
K výše uvedenému přehledu je třeba dodat, že téměř všechny přesuny jakékoliv bojové a letecké techniky na Ukrajinu nejsou v posledních letech vždy medializovány a upřesněny, protože se dodržuje určitá míra OPSEC. Z tohoto důvodu jsou všechno pouze počty dohledatelné z OSINT zdrojů, ale i tak bylo možné vytvořit následující neoficiální tabulku, která by měla zachycovat identifikované ukrajinské F-16AM/BM – jak připravované k předání, tak již dodané Vzdušným silám Ukrajiny, a to zhruba do konce roku 2025:
Ochrana nově dodaných letadel je trvalou operační prioritou PSU. Některé stroje F-16 proto zůstávají rozmístěny mimo Ukrajinu pro výcvik a jako strategická rezerva, čímž je zajištěno, že potencionální pozemní ztráty na území Ukrajiny trvale nesníží počet letadel ve flotile PSU. Tento model „střídání“ tak umožňuje provádět rozsáhlejší údržbu v zahraničí a spolehlivě chrání tyto „šestnáctky“ před hrozbou ruských útoků. Z operačního hlediska štáby Vzdušných sil Ukrajiny a západních partnerů zvažovaly i způsoby provedení akcí, při nichž letouny vzlétnou neozbrojené ze základen mimo Ukrajinu, aby následně přistály na ukrajinském území za účelem vyzbrojení (pravděpodobně metodou „hot refueling and arming“) a rychlého opakovaného vzletu k samotné bojové misi. Po provedení úderného nebo hlídkového úkolu, by se opět nasazené „šestnáctky“ vracely mimo území Ukrajiny, aby se minimalizovalo vystavení ruskému odvetnému úderu. Nakonec však k takovým operacím podle všech dostupných informací nedošlo a PSU zatím stačí své aktivní „Vipery“ dostatečně chránit přímo na svém území. Samotná přítomnost letounů F-16 na ukrajinském nebi změnila podstatným způsobem operace a flexibilitu taktického letectva Vzdušných sil Ukrajiny, zejména díky integraci západních senzorů, zbraní a systémů vlastní ochrany, které již letouny sovětské konstrukce nemohly podporovat a používat.
4. srpna 2024, v rámci slavnostního ceremoniálu uvedení typu F-16 do služby PSU, provedla průlet dvojice “Viperů” s kódy 80-3596 / “3596” a 80-3599 / “3599”. V obou případech se jednalo o ex-dánské F-16AM, které u svého původního provozovatele létaly s kódy E-596 (80-3596) a E-599 (80-3599). Oba nesly dvojici přídavných nádrží o obsahu 1 400 litrů (370 gal.), zavěsníky Terma ECIPS+ se systémy ochrany proti PLŘS, dvojici protiletadlových raket AIM-9L/M Sidewinder a na wingtipech pár cvičných PLŘS CATM-120. První jednotkou, která začala “Vipery” na Ukrajině provozovat, bylo 107. samostatné letecké křídlo. F-16AM 80-3596 / “3596” se stala osudnou pro pplk. Maksyma Ustymenka, když byla 28. června 2025 poškozena při bojové misi troskami ze zničeného dronu nebo střely s plochou dráhou letu a skončila svou pouť spolu s pilotem nárazem do země u Peremohy, rajon Brovary v Kyjevské oblasti. (Foto archiv autora)
Do října 2024 bylo PSU dodáno celkem 12 letadel F-16 – šest z Dánska v červenci a šest z Nizozemska v září. Zároveň pak měly do konce roku pokračovat ještě další avizované dodávky tak, aby byl naplněn cíl v podobě 24 předaných „Viperů“. Paradoxně tak nakonec nastala situace, kdy Vzdušné síly Ukrajiny měly v jednu chvíli více letuschopných „šestnáctek“ než „combat ready“ pilotů, což se podle některých zdrojů řešilo operativně i zapojením západních dobrovolníků, zkušených „žokejů“ na tomto typu, kteří byli ochotni posadit se do kabin ukrajinských F-16AM v boji proti ruskému agresorovi. Tuto informaci přinesl například francouzský magazín Intelligence Online, který specifiky uváděl, že ve společné jednotce na ochranu Kyjeva slouží jak nově vycvičení ukrajinští, tak zkušení bývalí vojenští piloti z USA (s bojovou praxí z Afghánistánu či Blízkého východu) a Nizozemí, kteří tak mohli své dlouholeté praktické zkušenosti s letáním na F-16 a obsluhou nových systémů a podvěsů, jako například značkovacích a průzkumných kontejnerů AN/AAQ-33 Sniper, či kontejnerů pro REB AN/ALQ-131, předat svým domácím kolegům, kterým takové dovednosti právě chyběly. Oficiálně však informace o zapojení těchto „dobrovolníků“ dementoval v únoru 2026 přímo mluvčí PSU plk. Jurij Ihnat.
V každém případě si ukrajinské F-16 od prvního okamžiku vysloužily prioritní pozornost Ruska a všech jeho jednotek včetně letectva VKS RF, které se snažily zjistit dislokace „Viperů“, aby proti nim mohly zasáhnout. To bylo samozřejmě dopředu jasné i ukrajinské straně, takže se s tímto typem váže v domácích podmínkách maximální utajení a OPSEC všech informací ohledně míst skutečného provozu. První jednotka, jež začala ukrajinské „Vipery“ provozovat bylo 107. samostatné letecké křídlo, které je tak nuceno působit z více operačních ploch a letouny tyto stálé základny, záložní letiště, či improvizované silniční úseky zřejmě pravidelně střídají, aby se nedaly lehce vysledovat. PSU v tomto způsobu nasazení, které letectva NATO v posledních letech implementují i do vlastních bojových osnov v rámci podobného konceptu Agile Combat Employment (ACE), mají značné zkušenosti již od prvních dnů ruské agrese, takže se nejedná o nic zcela nového. Ale v případě typu F-16 je situce ztížena tím, že letoun je vzhledem k velkému spodnímu nasávacímu otvoru vzduchu do motoru přímo pod kabinou náchylný k nasátí jakéhokoliv předmětu „Foreign Object Damage – FOD“ (v podstatě se jedná o velký „vysavač“), což klade na čistotu provozních ploch značné nároky. Není náhodou, že všechna západní letectva během provozu „šestnáctek“ používají mnoho úklidové techniky, včetně vozů s kartáči, které pravidelně „rotují“ na všech pojížděcích i hlavních vzletových drahách, případně stojánkách, aby se předešlo nasátí jakéhokoliv cizího předmětu do motoru. Pokud totiž k takové situaci dojde, tak je téměř vždy nutné provést svěšení motoru a jeho kontrolu. Pokud si uvědomíme tento fakt s výše uvedenými podmínkami provozu na Ukrajině, tak je třeba před ukrajinskými provozovateli smeknout. Je také nutné přiznat, že bývalá ex-sovětská technika, ať už výrobce Mig nebo Suchoj, totiž s operacemi ze špatně upravených ploch počítala a tyto stroje, zvláště v podobě Migů-29 s uzavíratelnými „sacáky“, nemají větší problém třeba i s částečně se drobícím betonem. Takže i tento aspekt byl pro Ukrajince nemalou operační výzvou, kterou však dokázali úspěšně zvládnout.
Krásný záběr na „Viper“ startující s plnou forsáží ze základny „kdesi na Ukrajině“ na další z hlídek CAP. Pro maximální možnou dobu letu je pro tuto misi vybaven trojicí „baků“ – 2x 1 400 l (370 gal.) pod křídly a 1x 1 135 l (300 gal.) pod trupem. Na všech šesti křídelních pozicích je vyzbrojen šesti PLŘS krátkého dosahu s IČ naváděním AIM-9L/M Sidewinder. Bezpochyby nese také plný palebný průměr 511 nábojů 20×102 pro 20 mm rotační šestihlavňový kanón M61A1 Vulcan, který piloti ukrajinských F-16 používají proti dronům a střelám s plochou dráhou letu, pokud vypotřebují nesené protiletadlové rakety. (Foto archiv autora via PSU)
Hlavním úkolem ukrajinských „Viperů“ je od prvního dne nasazení hlavně ochrana vzdušného prostoru před stále sílícími ruskými útoky za pomocí dronů jako jsou známé Šáhid-136/Geran 2 nebo střel s plochou dráhou letu Ch-101 či 3K14 Kalibr. V poslední době pak zasahují samozřejmě i proti novým a rychlejším verzím „Geranů“ s proudovými motory jako jsou Geran 4 a Geran 5 (odhaduje se, že aktuálně Rusko vyrábí cca 3 000 proudových dronů Geran 4/5 měsíčně proti cca 2 800 „klasických“ Geran 2. Důvodem je hlavně nízká účinnost původních „mopedů“, s kterými si dnes už dovede ukrajinská PVO dobře poradit). Pro tyto účely byly zpočátku ukrajinské F-16AM/BM vyzbrojeny hlavně PLŘS krátkého dosahu s IČ naváděním AIM-9L/M Sidewinder, jejichž nespornou výhodou je dnes stále dostatečné dostupné množství kusů, které je možné Ukrajině poskytnout, přičemž proto všem výše uvedeným cílům jsou tyto starší PLŘS stále účinné. Dále se v prvních měsících na „Viperech“ objevily PLŘS kategorie BVR AIM-120 AMRAAM. Nejprve to byly zřejmě starší AIM-120A, či spíše AIM-120B, ale později je potvrzeno i použití modernějších verzí AIM-120C, které již můžou být dostatečnou hrozbou i pro ruské vrtulníky a letouny působící i v oblasti frontové linie, byť se ani s touto výzbrojí zatím nepodařilo vyřešit problém stále vysokého počtu z dostatečného odstupu svrhovaných ruských klouzavých pum, ukrajinsky souhrně označovaných jako „KABy“ (hlavním nosičem je zřejmě stále flotila Su-34, ale klouzavé pumy často nosí i Su-30SM nebo se občas objevují i na Su-35S), kterými si Rusové snaží „čistit“ jak přímo místa na frontové linii a v blízkém zázemí, tak s nimi terorizují i civilní obyvatelstvo v dosahu těchto zbraní, který u některých nových typů aktuálně dosahuje i 100 km.
Ruský arzenál klouzavých pum podle analýzy JAPCC tvoří především přestavbové sady UMPK a novější varianta UMPB. JAPCC (Joint Air Power Competence Centre – odborné centrum pro společné vzdušné a kosmické síly podporované 14 členskými státy NATO sdružuje specialisty z pozemních, námořních a vzdušných složek ozbrojených sil). UMPK je relativně levná sada složená z přídavných křídel, řídicích prvků a navádění, kterou lze upevnit na starší neřízené pumy sovětské provenience. Rusko tímto způsobem upravuje například nejrozšířenější pumy FAB-500, ale i těžší FAB-1500 ze svých stále rozsáhlých zásob. Cena samotné přestavbové sady se podle JAPCC odhaduje přibližně na 20 000 USD. První varianty UMPK měly poměrně jednoduchou konstrukci a využívaly také elektronické součástky civilního původu. Pumy vybavené UMPK mají obvykle dosah přibližně 60 až 70 kilometrů. Ruské stroje je nejčastěji odhazují ve vzdálenosti 35 až 50 kilometrů od frontové linie, přičemž při vypuštění z větší výšky se dolet samozřejmě prodlužuje a z nižší zkracuje. Zhruba od jara 2024 je pozorováno nasazení nové varianty UMPB D-30SN, která je od počátku navržena jako integrální klouzavá puma, která v jednom aerodynamickém tělese spojuje bojovou hlavici, křídla, naváděcí systém a pomocný raketový motor. Její bojová část pravděpodobně vychází z pumy FAB-250 a odhadovaný dolet může dosahovat zřejmě hodnoty okolo 90 kilometrů, ale objevily se zřejmě i výkonnější verze, u kterých se spekuluje i o dosahu přes 100 km. Tato novější konstrukce může mít také vyšší odolnost proti prostředkům REB, které se snaží rušit satelitní navigaci a další části naváděcího systému. Celkově přesnost klouzavých pum závisí právě na dostupnosti a síle satelitního signálu, protože dostatečně zarušená puma svůj cíl obvykle mine, což ovšem stále může způsobit značné škody, zejména v civilní zástavbě. Jejich vysoký počet zároveň představuje problém jak pro ukrajinskou PVO, tak i pozemní jednotky v jejich obranných liniích a zodolněných úkrytech (je doloženo, že ruské Su-34 nosí během svých misí až 8 kusů klouzavých pum najednou).
Nejúčinnějším protiopatřením by tak stále bylo buď přímo sestřelovat ruské letouny-nosiče působící za frontovou linií, případně je alespoň vytlačit do takové vzdálenosti, aby byly zásahy méně přesné a neohrožovaly ukrajinský týl. V tomto ohledu bude zřejmě zajímavé sledovat, zda s prvními stroji JAS-39C Gripen dodá Švédsko na Ukrajinu i výkonné PLŘS dalekého dosahu Meteor, které mají deklarovanou účinnost na vzdálenost více než 120 km, v případě většího a méně energicky manévrujícího cíle pak zřejmě až okolo 200 km. Zásadní výhodou této PLŘS je pak náporový motor, který ji po prvotním impulzu z raketového motoru dokáže udělit rychlost až Mach 4 a pomáhá nadále udržovat dostatečnou energii střely i v koncové fázi navedení, kdy tak může úspěšně manévrovat a udržovat kontakt s bránícím se cílem až do zásahu za pomocí aktivace bojové hlavice kontaktní, či nekontaktní metodou. Samozřejmostí je také datalink, kterým může být střela během svého letu k cíli dodatečně naváděna, jinak se však automaticky spoléhá na vlastní aktivní naváděcí systém. Pomyslné „kladivo na Sušky“ by tak ve spojení s ukrajinskými letouny včasné výstrahy AWACS švédského původu Saab 340 AEW&C *3 mohlo být v budoucnu alespoň částečným „gamechangerem“ v této neutěšené situaci, ale na to si budeme muset ještě počkat.
Nicméně vraťme se zpět k bojovým úkolům ukrajinských F-16 a jejich výzbroji. Na fotografiích již bylo potvrzeno použití značkovacího a průzkumného kontejneru AN/AAQ-33 Sniper. Ten může být použit buď pro vyhledávání a identifikaci vzdušných cílů během misí CAP (Combat air patrol), ale nabízí se i hypotéza, že by vzhledem k extrémní spotřebě PLŘS proti relativně levným a početným dronům, mohly být ukrajinské „Vipery“ vybaveny raketnicemi pro 70 mm střely Hydra-70 s kity pro laserové navádění APKWS II (Advanced Precision Kill Weapon System). Tato technologie je již odzkoušena v boji na Blízkém východě, kde ji v rámci konfliktu proti Íránu nasadilo USAF s úspěchem třeba na bitevních A-10C nebo se objevily i na F-15E. Použití APKWS II na ukrajinských F-16 by tedy také dávalo smysl a nedávno se objevila zpráva z dánských ozbrojených sil, že opravdu došlo k jejich integraci, ale zatím bez potvrzení záběrem přímo z Ukrajiny. Ohledně zaměřování cílů se pak piloti ukrajinských F-16 můžou spolehnout na osvědčenou helmu s přilbovým zaměřovačem JHMCS (Joint Helmet Mounted Cueing System), který promítá letové údaje, data o zbraních a cílech přímo na hledí přilby, což piloti využívají k rychlému zaměřování cílů pouhým pohledem („Sid“ verze AIM-9X může pilot odpálit až do úhlu 90° na každou stranu od přímého směru letu).
Ukrajinský pilot v helmě s přilbovým zaměřovačem JHMCS (Joint Helmet Mounted Cueing System) letí v F-16AM, která nese vnitřní křídelní zavěsníky Terma PIDS+/ECIPS+ s integrovanými systémy ochrany proti PLŘS, dvojici protiletadlových raket AIM-9X Sidewinder a na wingtipech pár AIM-120C AMRAAM. Podobnou výzbroj nesl možná i “Viper”, s kterým 13. prosince 2024, zatím neupřesněný třicetiletý “žokej” ze 107. samostatného leteckého křídla, sestřelil během jedné mise za pomocí dvojice AMRAAMů, páru Sidewinderů a 20 mm kanónu M61A1 Vulcan celkem 6 střel s plochou dráhou letu na přístupech k hlavnímu městu Kyjevu. Pravděpodobně však jeho F-16AM nesla ještě minimálně přídavné palivové nádrže 1 400 l pod křídly, možná i jednu podtrupovou 1 135 l. (Foto archiv autora via PSU)
Zhruba od poloviny roku 2025 jsou pak ukrajinské F-16, stejně jako Mirage 2000-5F, stroje včasné výstrahy Saab 340 AEW&C nebo baterie PLRK MIM-104 Patriot propojeny s velitelskými centry pomocí datalinku aliančního standardu LINK 16, který jim umožňuje šifrované sdílení informací, což je zásadní výhoda a schopnost, která zatím Vzdušným silám Ukrajiny citelně chyběla.
Boj proti dronům poháněnými jak spalovacími, tak i proudovými motory a střelám s plochou dráhou letu je tedy už více než dva roky téměř „denním chlebem“ pro všechny ukrajinské F-16 a jejich piloty. Díky tomu, že ruské útoky se objevují téměř každý den, tak mají stíhači bohužel mnoho příležitostí k tomu, aby v praxi ověřili vše, co se naučili během výcviku a naopak se staly „experty“ v boji proti těmto hrozbám. Pozoruhodný výkon se podařil jednomu z ukrajinských „žokejů“ na F-16AM dne 13. prosince 2024, když během odrážení jednoho z mohutných ruských útoků dokázal postupně sestřelit 6 střel s plochou dráhou letu během jedné mise. Jeho „Viper“ byl tento den vyzbrojen dvojicí PLŘS středního dosahu AIM-120 AMRAAM, párem střel krátkého dosahu s IČ naváděním AIM-9 Sidewinder a samozřejmě měl i plný palebný průměr 511 nábojů 20×102 pro palubní rotační kanón M61A1 Vulcan ráže 20 mm. Tento šestihlavňový kanón typu Gatling je standardní zbraní u většiny bojových letounů amerického původu jako jsou nebo byly: F-14 Tomcat, F-15 Eagle, F-16 Fighting Falcon, F/A-18 Hornet a ve verzi M61A2 také na F/A-18 Super Hornet a F-22 Raptor. Při kadenci 6000 – 6600 výstřelů za minutu tedy u F-16 nabízí možnost střelby v délce cca 5 sekund, ale počítá se s tím, že pilot bude střílet pouze krátké dávky. M61A1 dokáže doslova „vychrlit“ nejméně 100 střel za vteřinu (čas rozběhu je cca 0,3s), takže stačí střílet opravdu „úsporně“ lehkým prstem na spoušti. Jako optimální vzdálenost pro střelbu se udává rozmezí cca 150 až 800 m, ovšem v případě střelby proti dronům a střelám s plochou dráhou letu, které nesou hlavice s náloží výbušnin, je samozřejmě potřeba počítat s tím, že by mohlo dojít minimálně k nežádoucímu kontaktu s troskami zničeného cíle, případně by mohl být útočící letoun ohrožen přímo samotnou explozí. S tím již mají PSU neblahé zkušenosti z minulých let, kdy při podobných misích přišly o několik svých Mi-8, Mi-24, Mig-29, Su-27, dokonce už i o F-16 a bohužel utrpěly také ztráty na pilotech a letovém personálu *4.
Zničení šesti řízených střel během jedné mise se 13. prosince 2024 stalo nejlepším výkonem, který do té doby jakýkoliv ukrajinský pilot dosáhl, a vypadá to, že tento úspěch nebyl zatím překonán (pplk. Maksymu „Smoke“ Ustymenkovi, je při jeho posledním letu 28. června 2025 na F-16AM 80-3596 připisováno zničení 7 letících cílů, ale není specifikováno, o jaké se jednalo, takže je pravděpodobné, že minimálně část tvořily kamikadze drony). Jeho identita nebyla stále prozrazena z bezpečnostních důvodů, ale PSU uvedly, že se jedná o třicetiletého stíhače, takže se dá říci, že patří do současné poměrně zkušené „střední generace“ pilotů sloužících ve Vzdušných silách Ukrajiny, kteří mají na svém kontě aktuálně již stovky bojových letů, když se jim doslova „povedlo přežít“ první měsíce této války, kdy PSU postihly největší ztráty na technice i personálu. Jediné, co o úspěšném střelci dále víme je fakt, že jeho dobrý kamarád byl pplk. Oleksij „Moonfish“ Mes, s kterým společně prodělával výcvik na F-16 v jedné z prvních skupin v USA, takže je možné, že také původně sloužil u 204. BrTA na letounech Mig-29.
Stalo se tak konkrétně během dalšího masivního ruského raketového a dronového útoku na Ukrajinu a její hlavní město Kyjev. V té době se na nebi nacházelo téměř 200 nepřátelských dronů, aerobalistických střel typu Ch-47M2 Kinžal (odpalovaných ve vzduchu ze speciálně upravených Mig-31K), balistických raket z pozemního operačně-taktického kompletu 9K720 Iskander-M a 94 střel s plochou dráhou letu vzdušného (Ch-101), námořního (3K14 Kalibr) a možná i pozemního (9M728 Iskander-K) původu. Hlavním cílem pilota sedícího v kokpitu F-16 na vystřelovací sedačce ACES II, během tohoto útoku, byly právě, pokud možno, řízené střely s plochou dráhou letu. Zachytit je není snadný úkol, ale ukrajinští stíhači už v tu dobu měli s jejich ničením zřejmě největší zkušenosti na světě, díky pravidelnému „přísunu“ cílů. Jak už jsme si uvedli, F-16AM měla na této misi k dispozici pouze čtyři PLŘS – 2x AIM-120B/C AMRAAM a 2x AIM-9L/M/X Sidewinder, tedy dvě středního a dvě krátkého dosahu. Pilot proti hlášeným cílům nejprve logicky použil oba AMRAAMy a poté se musel přiblížit na vzdálenost přibližně dvou mil, aby mohl aktivovat infračerveně naváděné „Sidy“:
„Startuji ráno na poplach jako první z naší jednotky. Navigační systém mě navádí k nepřátelským cílům, na kurzu se nachází skupina osmi řízených střel. Přiblížím se na vhodnou vzdálenost v podmínkách BVR a zaznamenám rušení, což znamená, že střely disponují vlastním systémem elektronického boje – takzvanými „osobními systémy elektronického boje“. Zaměřovače typu F-16 jsou poměrně výkonné, a pokud je cíl již v zaměřovači, neunikne palubnímu radaru ani pod vlivem elektronického boje. Doletěl jsem na vhodnou vzdálenost, znovu jsem zamířil na cíle, postupně jsem odpálil střely a… zásah – oba cíle byly zničeny!“ vyprávěl pilot.
Sekvence zachycující odpal PLŘS krátkého dosahu s IČ naváděním AIM-9M sidewinder z wingtipu ukrajinské F-16 a na druhém záběru je vidět úspěšný zásah cíle, pravděpodobně ruského dronu. (Foto archiv autora via PSU)
Stíhač i se svou „šestnáctkou“ mohl slavit první dva úspěchy, ale stále před ním zbývalo šest cílů:
„Doletěl jsem k druhé dvojici, zamířil na střely a viděl jsem, že také vysílají ruské signály elektronického boje, ale moc jim to nepomohlo. První Sidewinder zasáhl cíl a druhý vzápětí také! Moje radost neznala mezí, protože jsem oba zásahy nepřátelských cílů viděl na vlastní oči! Ve vnějších nádržích ještě zbývalo trochu paliva a bojový úkol tak pokračoval… Kontrolor z pozemního stanoviště mně dal rozkaz letět do vyčkávací zóny, aby se o zbylé čtyři cíle mohli postarat moji spolubojovníci na Su-27,“ pokračoval pilot ve vzpomínkách.
Pilot „Viperu“ uposlechl rozkaz z řídícího centra a přesunul se do určené oblasti. Bylo zcela nezbytné přesně dodržovat určené zóny, protože v okolních proti ruským cílům působila pozemní PVO a hrozilo tak sestřelení vlastními jednotkami. V jeho sektoru a dokonce i blízko letící F-16AM se opravdu objevila další ruská střela s plochou dráhou letu směřující k aglomeraci Kyjeva. Ač to zatím předtím nikdy v ostré akci nezkoušel, tak se stíhač po domluvě s řídícím pozemním stanovištěm (GCI) rozhodl riskovat a použít 20 mm palubní rotační kanón M61A1. Při výcviku v USA se ukrajinští piloti učili sestřelovat vzdušné cíle palubním kanónem výhradně na simulátorech, ale v praxi nikoliv (nutno podotknout, že tento „ostrý“ výcvik zřejmě v té době nebyl rozšířený ani v USAF). Plk. Jurij Ihnat, vedoucí oddělení komunikace velitelství vzdušných sil, k tomu uvedl, že až do tohoto případu ukrajinští piloti F-16 během bojového letu dosud nikdy nepoužili kanón proti vzdušným cílům.
Tentokrát vše proběhlo bezchybně:
„Nejprve jsem hledal cíl pod sebou – nic. Pak jsem nabral výšku, zvedl radar a uviděl ho. Udělal jsem všechno tak, jak mě to naučili instruktoři v USA a jak jsem to nacvičoval na simulátoru. Přiblížil jsem se na 450 m – pár výstřelů z kanónu – výbuch… a pak další! Opakovaná detonace… a jak se ukázalo podle výsledků objektivní kontroly na zemi, explozí první byla vzápětí zničena i druhá střela s plochou dráhou letu! Letěly totiž v těsné formaci jedna vedle druhé,“ uzavřel svůj popis velmi úspěšné mise pilot „Viperu“.
Použití 20 mm kanónu M61A1 k ničení dronů a střel s plochou dráhou letu se po tomto datu muselo oficiálně povolit, protože je od té doby zachyceno na několika materiálech publikovaných civilními očitými svědky na zemi (většinou natočeno „klasicky“ na mobilní telefon, ale dostatečně zřetelné). V každém případě je jisté, že dnes po více než dvou letech služby, si ukrajinské „Vipery“ připsaly při ochraně vzdušného prostoru země cca 2000 zničených ruských útočných dronů a střel, jež tak ve skutečnosti znamenají těžko vyčíslitelný počet zachráněných životů nevinných civilistů, kteří téměř každý den čelí ruskému vzdušnému teroru.
I když jsou hlídky CAP proti dronům a střelám s plochou dráhou letu zřejmě nejdůležitější úkolem, který flotilu ukrajinských „Viperů“ vytěžuje nejvíce, tak jsou „šestnáctky“ používány i k útokům na pozemní cíle za použití naváděné munice. V tomto případě bylo již zaznamenáno použití adaptérů BRU-61/A, které umožňují nosit až čtyři kusy 110 kg pum SBD-39/B Small Diameter Bomb. Jedná o poměrně lehkou klouzavou pumu s naváděním pomocí GPS/INS. Pokud je odhozena ve vyšších letových hladinách, tak její dosah může být až 100 km, což ovšem neplatí pro bojiště na Ukrajině, kde musí letouny s tryzubem ve znaku působit v malých výškách a tyto pumy odhazují během krátkého „výskoku“. V takovém režimu se dosah samozřejmě snižuje a může dosahovat jen cca 20 km.
Zaznamenáno bylo i použití klamných cílů ADM-160 MALD (Miniature Air-Launched Decoy), které PSU nasazovalo již předtím. Tyto „návnady“ můžou simulovat radarovou signaturu skutečných letounů nebo střel s plochou dráhou letu a dokážou tak protivníka buď přinutit k prozrazení svého postavení PVO, nebo jej minimálně donutit k vyčerpání zásob PLŘS.
Používají se však také těžší naváděné klouzavé pumy JDAM-ER o váze 227 kg (500 lb), kterými podle ukrajinských zdrojů dokážou piloti F-16 zasahovat cíle až ve vzdálenosti 70 km. Ovšem zřejmě v ideálních podmínkách bez přítomnosti aktivní ruské hrozby v podobě pozemních PLRK dalekého dosahu jako jsou S-400 (SA-21 Growler) nebo patrolujících stíhačů VKS RF typů Su-30SM, Su-35S či Mig-31BM, aby bylo možné pumy odhazovat z vyšších letových hladin během taktiky „výskoků“ z nízkého letu v radarovém stínu pozemních radarů.
V září 2024 bylo také oznámeno, že v dalším schváleném balíku pomoci z USA, bude i naváděná klouzavá munice AGM-154 JSOW (Joint Standoff Weapon), kterou může nosit i F-16. Není jasné jakou variantu AGM-154 JSOW Ukrajina nakonec získala, protože zatím nebyly publikovány žádné materiály o jejím použití. Pokud se tak opravdu stalo, pak nejpravděpodobnější je zřejmě poskytnutí verze AGM-154C, která obsahuje 227 kg (500 lb) výbušnou/fragmentační/penetrační bojovou dvoustupňovou hlavici BROACH skládající se z tvarované zesilující nálože WDU-44 a následné letecké pumy WDU-45, určené k útoku na zpevněné taktické cíle, průmyslová zařízení a logistické systémy. Tato varianta využívá nechlazený, dlouhovlnný infračervený obrazový snímač s autonomním zachycením cíle pro přesné zaměření. Navádění přitom probíhá na základě INS/GPS. Dosah této munice se sice nevyrovná střelám Storm Shadow/SCALP EG, ale i tak se AGM-154 JSOW velmi dobře hodí pro specifické bojové podmínky na Ukrajině. Je schopna autonomně klouzat k cíli ze vzdálenosti přes 100 km, je-li odhozena z velké výšky, při odhozu z malé výšky je to však opět pouze cca 20 km. Může být dobrým prostředkem například proti geolokalizovaným statickým/polostatickým systémům PVO a její infračervený snímač, který používá pro navádění v konečné fázi letu, je odolný proti rušení rádiovými frekvencemi. Má také velmi malou radarovou signaturu, což značně ztěžuje její detekci a případné sestřelení.
V „útočné“ variantě jsou ukrajinské F-16AM velmi často, ne-li vždy, vybaveny také kontejnery pro REB AN/ALQ-131(V), které jsou na rozdíl od ostatní výzbroje u většiny dosud publikovaných záběrů poměrně cíleně retušovány. Zřejmě, aby nebylo možné identifikovat přesnou verzi dodaných kontejnerů, protože třeba kontejnery AN/ALQ-131(V) Block II, používané na nizozemských „Viperech“, jsou sice ve službě cca od roku 1986, ale docházelo průběžně k jejich modernizaci a tím pádem je stále možno považovat za účinné. Jeho základní rozměry jsou cca 280 x 30 x 63 cm, při váze 299 kg. Frekvenční rozsah: 2 až 20 GHz. Konfigurace: 17 možných (1, 2 nebo 3 pásma). Rušivé signály: 48 současně. U F-16 se umisťuje pouze na podtrupový centrální závěsník. Modulární elektronický kontejner REB ALQ-131(V) je umístěn v pouzdře, které zajišťuje ochranu před vnějšími vlivy, konstrukční podporu a chlazení. Celou délku pouzdra rozděluje na dvě poloviny integrovaný I-nosník chlazený fluorokarbonem. Jednotlivé požadavky na rušení v rámci misí lze splnit pomocí 17 různých konfigurací. Modernizace na verzi Block II zahrnovala nové techniky protiopatření i přepracovaný hardware, který maximalizoval výkon v prostředí s vysokou hustotou signálů. Vylepšený přijímač, řízený procesorem, vyhledává radarové signály a reakce modulu je přizpůsobena pro optimální rušení. Modul disponuje funkcí kontinuálního sledování signálního prostředí během používání funkce rušení. Přijímač/procesor Block II je širokopásmový, frekvenčně agilní, dvojitě konvertující superheterodynový přijímač využívající krystalový video přijímač pro pokrytí nízkých pásem. Samostatný procesor automaticky třídí signály a identifikuje hrozby. Modul je programovatelný přímo na zemi a může generovat celou řadu přednastavených i automatických režimů rušení. Vylepšený přijímač/procesor snížil potřebu zásahů z kokpitu, čímž také klesla pracovní zátěž pilota v bojových situacích. Systém je vybaven řízením spotřeby energie a má zabudovaný testovací systém.
První zaznamenaný záběr ukrajinské F-16AM na útočné misi byl publikován koncem února 2025. Zde jsou zobrazeny dvě o něco kvalitnější fotografie z pozdějších období, které však vždy zachycují podobné podvěšení, které bylo pozorováno už v únoru 2025. “Vipery” nesou dvojici přídavných nádrží 1 400 l, dale adaptér BRU-61/A se čtyřmi naváděnými pumami SDB-39/B Small Diamater Bomb o váze 110 kg (250 lb), PLŘS AIM-9L/M Sidewinder (horní foto) / AIM-9X (spodní foto) a na wingtipech pak AIM-120C AMRAAM. Na centrálním podtrupovém závěsníku je kontejner pro REB AN/ALQ-131(V). Vrchní záběr byl publikován v březnu 2026 a spodní pak v říjnu 2025. (Foto archiv autora)
Zajímavou výzbrojí některých ukrajinských F-16 pak je vnitřní pár křídelních závěsníků TERMA PIDS+ (Pylon Integrated Dispensing System Plus), případně ECIPS+ (Electronic Combat Integrated Pylon System Plus), což je v obou případech velmi podobný pokročilý obranný pylon od dánské společnosti Terma. Slouží k ochraně před naváděnými střelami tím, že kombinuje výmetnice klamných cílů chaff/flare a výstražné senzory přímo v závěsníku zbraní bez nutnosti zásahu do vnitřní konstrukce draků letounu. Pylony použité na ukrajinských F-16 někdy nemají žádné viditelné integrované šachty pro klamné cíle flare/chaff, takže by se mělo jednat o typ ECIPS+, ale objevují se i varianty PIDS+ s výmetnicemi v zadní části závěsníku. V každém případě podle některých dostupných informací zřejmě došlo k propojení pylonů PIDS+/ECIPS+na integrální výmetnice flare/chaff přímo v draku „šestnáctek“, aby byla ochrana nadále komplexní. Jak pylony PIDS+, tak i ECIPS+ jsou vybaveny trojicí senzorů UV typu AN/AAR-60, které sledují přilétající PLŘS a umožňují tak automatický odpal protiopatření. Zároveň je díky dvojici závěsníků pokryta spodní polosféra v UV spektru téměř z celých 360°.
TERMA ECIPS+ je dále osazen systémem AN/ALQ-162(V), který je určen i pro rušení radiolokačně naváděných střel, respektive jejich radarů v konečné fázi navedení. Celkově se jedná o stále poměrně nový a moderní systém, který byl zaveden v roce 2018, čímž se tak podařilo značně navýšit obranné schopnosti starších ukrajinských „Viperů“. Co se týče reálného nasazení na ukrajinských F-16, tak jak už bylo zmíněno výše, dle prvotně zveřejněných záběrů „Viperů“ s trojzubcem na SOP, šlo většinou o pylony bez výmetnic klamných cílů, což znamená, že se s největší pravděpodobností jednalo o variantu ECIPS+. Později se však objevily i fotografie pylonů s integrovanými šachtami pro klamné cíle v zadní části závěsníku, takže šlo nepochybně o PIDS+. Navíc v Evropě existuje praxe vybavovat letouny F-16 současně jak systémem PIDS+ (nebo PIDS+ FUM*5), tak systémem ECIPS+, aby byly zcela pokryty všechny potřeby ochrany letadla.
Piloti ukrajinských F-16 nepoužívají jen helmy s přilbovými zaměřovači JHMCS, ale také standardní helmy americké provenience HGU-55/P, jako na tomto snímku. Letící F-16AM pochází zřejmě z Nizozemí nebo Norska, protože má nad motorovou tryskou pouzdro s padákem. “Viper” nese vnitřní křídelní zavěsníky Terma PIDS+ (viz výmetnice klamných cílů v zadní části závěsníku) s integrovanými systémy ochrany proti PLŘS, dvojici PLŘS AIM-9L/M Sidewinder, na wingtipech pár AIM-120C AMRAAM a k tomu dvojici “baků” 1 400 l. Pod trupem je pak retušovaný kontejner pro REB AN/ALQ-131(V). (Foto archiv autora via PSU)
Na záběru z hangáru vidíme jinou F-16 s podobným podvěšením, ale AMRAAM na wingtipu je starší verze AIM-120B se špičatými konci předních i zadních kormidel. V přední části pylonu Terma PIDS+/ECIPS+ je pak dobře vidět jedno ze tří UV čidel AN/AAR-60, které dokáží detekovat přilétající PLŘS. (Foto archiv autora via PSU)
Autor textu: Radim Špalek, czechairforce.com
Poznámky:
*1 – Prvních pět ex-nizozemských F-16 přilétlo na 86. základnu “Lieutenant Aviator Gheorghe Mociorniță” Borcea- Fetești dne 7. listopadu 2023 a jednalo se o následující stroje: „sóláky“ F-16AM J-010, J-019, J-366 a „spárky“ F-16BM J-064 a J-210. Samotné European F-16 Training Center (EFTC) vzniklo oficiálně k 13. listopadu 2023 a začátkem roku 2025 disponovalo těmito letouny F-16:
*2 – V říjnu 1986 oznámilo USAF, že letouny F-16A/B Block 15 budou přestavěny na stíhačky protivzdušné obrany pro Národní gardu (ANG) a převezmou úkoly záchytných stíhačů, čímž zajistí primární obranu Severní Ameriky proti bombardérům a řízeným střelám s plochou dráhou letu. První přestavba letounu F-16A na verzi ADF (Air Defense Fighter) byla dokončena v únoru 1989, přičemž byla uzavřena smlouva na dodávku sad pro modernizaci a úpravu celkem 270 letounů F-16A/B v Ogden Air Logistics Center (ALC) v Utahu. Všechny draky typu Block 15, použité v programu ADF, měly být modernizovány na standard Block 15OCU a oba programy probíhaly souběžně. Letouny, které vstupovaly do Ogden ALC za účelem modernizace na ADF, byly rovněž vybaveny avionikou Block 15OCU. Výsledkem je, že všechny letouny ADF jsou draky typu Block 15OCU. Poslední letoun ADF opustil Ogden v roce 1992.
Letouny ADF lze od „standardních“ F-16A/B odlišit podle několika vnějších identifikačních znaků, jako jsou dlouhé a tenké vodorovné výčnělky na základně svislé ocasní plochy (pouze u „sóláků“ F-16A) a anténa se čtyřmi výstupky, přezdívaná „bird-slicer“, umístěná těsně před kabinovým krytem (jako součást systému IFF). Tyto výčnělky na spodní části SOP vznikly v důsledku přemístění vysokofrekvenčního jednostranného pásmového rádia Bendix-King AN/ARC-200 na přední hranu SOP. To zase vedlo k tomu, že akumulátory letových ovládacích prvků, které byly původně instalovány jeden nad druhým, musely být přemístěny na obě strany SOP. Podlouhlé „boule“ byly vytvořeny proto, aby poskytly dostatečný prostor pro tyto akumulátory. Protože „spárky“ F-16B ADF nejsou vybaveny vysokofrekvenčním rádiem Bendix, nemají ani tyto typické „boule“.
Celkem bylo v letech 1989 až 1992 přestavěno 271 letadel, z toho 246 F-16A a 25 F-16B. V důsledku uvolnění vztahů mezi Západem a Východem po roce 1989 ztratil program svůj hlavní důvod existence, jímž byla ochrana severoamerického kontinentu před ruskými bombardéry přelétávajícími přes severní pól. Ačkoli byl program ukončen a všechny stroje zůstaly ve službě u jednotek ANG, byla to právě tato letadla, která byla jako první vyřazena z provozu a uložena v AMARC v rámci první velké restrukturalizace USAF. Tento proces započal již v roce 1994. Mnoho z těchto odstavených letounů F-16 z programu ADF tak následně představovalo pro spojenecké země poměrně moderní stroje s relativně nízkým náletem hodin, které byly navíc dostupné k rychlému dodání.
Jako první je koupilo Jordánsko, které obdrželo během roku 1997 v rámci programu „Peace Falcon“ 12 F-16A a 4 F-16B. Následovalo Thajsko s dodávkou 15 F-16A a 1 jedné „spárky“ F-16B v rámci programu „Peace Naresuan IV“. V Evropě pak provozovalo tuto verzi italské vojenské letectvo mezi lety 2003-12, které si pronajalo 26 F-16A a 4 F-16B na základě leasingové smlouvy s názvem „Peace Caesar“ (jednalo se o dočasnou náhradu za také pronajaté britské stroje Tornado ADV před příchodem nových EF-2000 Typhoon). Zajímavostí je, že zřejmě tuto variantu F-16 ADF nám nabízely USA během výběrového tendru na nový nadzvukový letoun pro Vzdušné síly AČR v letech 2002-04.
*3 – Švédsko oznámilo dodání dvou letounů včasné výstrahy Saab 340 AEW&C v květnu 2024 v rámci balíčku vojenské pomoci v hodnotě 1,25 miliardy dolarů, což v tehdejším kurzu odpovídalo zhruba 28,5 miliardy Kč. Výcvik pilotů, operátorů i pozemního personálu spolu s přípravou infrastruktury přitom může zabrat nejméně rok. Jedná se o původní stroje švédského letectva, označované jako S 100D Argus nebo také ASC 890 „Asken“, které Švédsko plánuje nahradit moderními letouny včasné výstrahy Saab GlobalEye AEW&C.První informace o jejich nasazení v bojových akcích nad Ukrajinou přitom pocházejí z dubna až května 2025, samozřejmě bez oficiálního potvrzení, ale je jisté, že je PSU využívá.
*4 – Vzdušné síly Ukrajiny začaly od začátku ruských útoků drony a střelami s plochou dráhou letu okamžitě podnikat denní i noční lety proti těmto hrozbám. Logicky se zapojily zejména jednotky s letouny Mig-29 a Su-27. Přes nesporné úspěchy, které jistě ušetřily mnoho civilních životů a uchránily zázemí před značnými finančními škodami, jsou však takové m ise značně nebezpečné. Aktuálně je možno uvést alespoň několik případů, které pro „lovce“ neskončily bezpečným návratem na základnu:
1) Mig-29 „modrá 10“ // 204. BrTA / kpt. Vadym „Karaya“ Vorošylov – zachránil se katapultáží, datum: 10. října 2022 (v noci), místo dopadu: Poblíž Vynnycji (v noci), viz:
Letecká válka nad Ukrajinou aneb „S trojzubcem proti medvědovi“ 3.část
2) Mig-29 „ ? “ // 114. BrTA / por. Dmytro Škarevskyj – zachránil se katapultáží, Datum: 10. února 2023 (v noci), Místo dopadu: Ostrov v řece Samara u Piščanky, Dnipropetrovská oblast
3) Su-27S „modrá 30“ // 831. BrTA / mjr. Denys Kyryljuk – zahynul, Datum: 28. března 2023 (v noci), Místo dopadu: Tokačivka, rajon Pryluky, Černihivská oblast
4) F-16A prav. 78-0190 „0190“ // 107. OAK / Pilot se zachránil katapultáží, Datum: 16. května 2025 (v noci), Místo dopadu: Neupřesněno
5) F-16A 80-3596 „3596“ // 107. OAK / pplk. Maksym Ustymenko – zahynul, Datum: 28. června 2025 (v noci), Místo dopadu: Peremoha, rajon Brovary, Kyjevská oblast
6) Mi-24 „černá 292“ // 12. OBrAA / pplk. Oleksandr Šemet, kpt. Dmytro Popadiuk, kpt. Jaroslav Sačyk, štab. seržant Ihor Togančyn – celá posádka zahynula, Datum: 17. prosince 2025, Místo dopadu: Kovraj Druhyj, Čerkaská oblast
7) Mi-8 „ ? “ // 16. OBrAA / mjr. Valentyn Mukšinov, kpt. Jurij Voron, npor. Bogdan Chmil, ml. seržant Mychajlo Derjaga – celá posádka zahynula, Datum: 30. června 2026, Místo dopadu: Staryckivka, Poltavská oblast
*5 – Rozdíl mezi systémy PIDS+ a PIDS+ FUM spočívá ve směru, kterým jsou protiopatření flare/chaff vypouštěna. První verze PIDS+ je odpalovala vodorovně, což vyžadovalo, aby sousední pylon zůstal prázdný. U systému PIDS+ FUM se vypouštějí pod úhlem směrem dolů, což umožňuje nést zbraně na všech závěsných bodech.
Vysvětlivky:
AAU – Армійська авіація України / Armijska aviacija Ukrajiny / Armádní letectvo Ukrajiny
ALCM – Air-Launched Cruise Missile / Střela s plochou dráhou letu odpalovaná ze vzduchu
BAP – Bombardirovočnyj Aviacionnyj Polk VKS RF / Bombardovací letecký pluk
BDA – Battle damage assessment, je postup vyhodnocování škod na konkrétním cíli po úderu různými druhy munice. Je součástí širšího oboru vyhodnocování boje. Vyhodnocení se provádí pomocí mnoha technik, včetně záznamů z kamer v letounu, v zaměřovacím kontejneru, od pozemních sil v blízkosti cíle, satelitních snímků, nebo pokud je to možné, také z následného ohledání místa cíle.
BrTA – бригада тактичної авіації / Bryhada Taktychnoyi Aviatsiyi / Brigáda Taktického Letectva Vzdušných sil Ukrajiny
CAP – Combat Air Patrol / Hlídkový let stíhacích letounů v přiděleném prostoru s úkolem eliminovat letecké síly protivníka, které by se v tomto prostoru vyskytly, případně chtěly tento chráněný prostor ohrozit.
COMAO – Composite Air Operation / Kombinovaná letecká operace zahrnující všechny druhy letecké techniky potřebné k splnění potřebného bojového úkolu většího rozsahu. Většinou zahrnuje jak stroje pro CAP, CAS, tak i SEAD a ECM.
ELINT – Electronic Intelligence / Mise elektronického zpravodajství se zaměřuje hlavně na radarové systémy, jejich lokaci a analýzu jejich vlastností.
EMCON – Emission Control, režim v kterém je dodržován absolutní radiový klid a letoun nevysílá ani žádné jiné elektromagnetické signály, které by mohly prozradit jeho polohu.
FAB – Fugasnaja Aviacionnaja Bomba / Trhavá letecká puma ruské provenience
GSAP – Gvardějskij Smešannyj Aviacionnyj Polk VKS RF / Gardový smíšený letecký pluk
GŠAP – Gvardějskij Šturmovoj Aviacionnyj Polk VKS RF / Gardový bitevní letecký pluk
GTBAP – Gvardějskij Tjažolyj Bombardirovočnyj Aviacionnyj Polk VKS RF / Gardový těžký bombardovací letecký pluk
ITBAP – Instruktorskij Tjažolyj Bombardirovočnyj Aviacionnyj Polk VKS RF / Instruktorský těžký bombardovací letecký pluk
MABr – морська авіаційна бригада (МАБр) / Námořní letecká brigáda
NOE – Nap-of-the-earth neboli také „česání země“, takto se označuje typ letu ve velmi malé výšce, který používají vojenská letadla a zejména vrtulníky, aby se vyhnuly odhalení nepřítelem a následnému útoku v prostředí s vysokou hrozbou PVO.
NEZ – No Escape Zone. Označení pro oblast, ve které má odpálená PLŘS vzduch-vzduch velmi vysokou pravděpodobnost zásahu cíle, který z ní nedokáže uniknout ani včasným manévrem nebo akcelerací. Kinetická energie protiletadlové střely a schopnosti jejího navádění v této zóně převyšují manévrovací možnosti napadeného cíle.
NŘS – Neřízené protizemní střely, v tomto případě půjde hlavně o 80 mm rakety S-8, které masivně používají obě válčící strany.
OAK – окреме авіаційне крило / Samostatné letecké křídlo Vzdušných sil Ukrajiny
OBrAA – окрема бригада армійської авіації (ОБрАА) / Samostatná brigáda armádního letectva Ukrajiny
OBrTrA – бригада транспортної авіації / Bryhada Transportnoyi Aviatsiyi / Brigáda Transportního Letectva Vzdušných sil Ukrajiny
OCA – Offensive Counter-Air / Let s úkolem potlačení vojenské vzdušné síly nepřítele, především prostřednictvím útoků zaměřených na protivníkovy letecké základny.
OFAB – Oskoločno-Fugasnaja Aviacionnaja Bomba / tříštivo-trhavá letecká puma ruské provenience
OFZAB – Oskoločno-Fugasnaja Zažigatelnaja Aviacionnaja Bomba / tříštivo-trhavá zápalná letecká puma ruské provenience
OVP – Otdelnyj Vertoletnyj Polk VKS RF / Samostatný vrtulníkový pluk
PSU – Повітряні Сили України / Povitrjani Syly Ukrajiny / Vzdušné síly Ukrajiny
PLRK – Protiletadlový raketový komplet
PLŘS – Protiletadlová řízená střela
REB – Radio-elektronický boj, anglická zkratka ECM (Electronic Countermeasures)
RWR – Radar warning receiver, systém radarového varovného přijímače detekuje rádiové emise radiolokátorů. Jeho primárním účelem je dát varování pilotovi, když je ozářen nepřátelským radiolokátorem, který by mohl být hrozbou.
SEAD – Suppression of Enemy Air Defenses / Mise na potlačení a likvidace protivníkovy PVO
SIGINT – Signals Intelligence / Mise pro získávání údajů z radarového provozu, datové a hlasové komunikace. Zpracovává data a informace získané z elektromagnetického spektra vyzařovaného elektronickými prostředky.
SOF – Special Operations Forces / Síly speciálních operací, které provádějí vojenské činnosti vedené speciálně určenými, organizovanými, vybranými, vycvičenými a vybavenými silami využívajícími nekonvenční techniky a způsoby nasazení.
TBAP – Tjažolyj Bombardirovočnyj Aviacionnyj Polk VKS RF / Těžký bombardovací letecký pluk
TELAR – Transporter Erector Launcher And Radar / Transportní odpalovací zařízení a radar (TELAR) je typ TEL, který obsahuje také část nebo celý radarový systém potřebný k odpálení střely (střel) země-vzduch. Tato vozidla jsou schopna autonomního řízení, což výrazně zvyšuje jejich účinnost. S tímto typem systému může každé vozidlo bojovat bez ohledu na stav nebo přítomnost podpůrných vozidel.
TWS – Track while scan, je režim provozu palubního radiolokátoru, při kterém RL dokáže sledovat cíl nebo cíle, ale zároveň stále vyhledává další, takže poskytuje neustále celkový přehled o vzdušném prostoru a pomáhá pilotovi udržovat lepší situační přehled.
VDV – Vozdušno-desantnyje vojska / Výsadkové vojsko
VKS RF – Vozdušno-kosmičeskie sily Rossijskoj Federacii / Vzdušně-kosmické síly Ruské Federace
VMF RF – Vojenno-morskoj flot Rossijskoj Federacii / Námořnictvo Ruské Federace
VSRF – Vooružonnyje sily Rossijskoj Federacii / Ozbrojené síly Ruské Federace
VVS-SA – Vojenno vozdušnyje sily Sovětskoj armii / Vojenské letecké síly Sovětské armády
ZSU – Збройні сили України / Zbrojni Syly Ukrajiny / Ozbrojené síly Ukrajiny
Prameny:
Royal United Services Institute (RUSI) for Defence and Security Studies – Justin Bronk, Nick Reynolds a Jack Watling
Výroční zpráva LOM PRAHA s.p. za rok 2025
ACIG – Tom Cooper
https://xxtomcooperxx.substack.com/
https://www.helion.co.uk/people/tom-cooper.php
ARCHIVED REPORT – ALQ-131(V)
Oryx (dokumentace zničené vojenské techniky na základě fotografií a videa)
https: //twitter.com/oryxspioenkop
Ruské ztráty vojenské techniky:
https://www.oryxspioenkop.com/2022/02/attack-on-europe-documenting-equipment.html
Ukrajinské ztráty vojenské techniky:
https://www.oryxspioenkop.com/2022/02/attack-on-europe-documenting-ukrainian.html
Ruské i Ukrajinské ztráty letecké techniky:
https://www.oryxspioenkop.com/2022/03/list-of-aircraft-losses-during-2022.html
Dodávky vojenské techniky na Ukrajinu:
https://www.oryxspioenkop.com/2022/04/answering-call-heavy-weaponry-supplied.html
Zprávy z bojiště / www.seznamzpravy.cz – Matouš Lázňovský
https://www.airandspaceforces.com/ukraine-f-16-electronic-warfare-us-air-force/
https://www.facebook.com/kpszsu
https://www.facebook.com/WarPaths/
https://www.facebook.com/The-Military-Watch
https://www.facebook.com/MilitaryAviationInUA
https://twitter.com/Ukraine_AF (MilitaryAviationInUa)
https:// twitter.com/GeneralStaffUA
https:// twitter.com/UAWeapons
https:// twitter.com/Osinttechnical
https:// twitter.com/nolanwpeterson
https:// twitter.com/wolski_jaros
https:// twitter.com/Militarylandnet
https://www.armadninoviny.cz/letoun-vcasne-vystrahy-saab-340-aew-c-nad-ukrajinou.html
https://www.f-16.net/f-16_versions_article14.html
https://www.key.aero/article/second-life-dutch-f-16s-east
https://www.key.aero/article/ukraines-viper-force-detail
https://www.key.aero/article/f-16-viper-deliveries-continue-ukraine
https:// militarnyi.com/en/news/ukrainian-f-16-shot-down-six-cruise-missiles/
The Netherlands Transferred 18 F-16s to Romania for the Price of a Single Euro
https://www.twz.com/air/inflatable-ukrainian-f-16-decoy-emerges-at-defense-show
Foto:
Pokud není uvedeno jinak, tak jde o archiv autora.
Zároveň by chtěl poděkovat všem autorům, kteří souhlasili s publikováním jejich fotografií v tomto článku.
(aktualizace: 10. 9. 2026)
Vážení čtenáři, pokud chcete podpořit naši tvorbu a další fungování webových stránek CZECHAIRFORCE.COM jakýmkoliv finančním darem, je možné tak učinit na účet č. 2003478690 / 2010 u Fio Banky. Ať už se rozhodnete pro byť i symbolickou výši příspěvku, budeme velmi vděční a moc děkujeme! Veškerý obsah webu zůstává i nadále zcela zdarma.
