Czech Air Force 2030 – pohled do budoucnosti českého letectva 1.díl

Vzdušné síly Armády České republiky čekají v následujících letech poměrně zásadní změny, související s výrazným zhoršením geopolitické situace v Evropě a reagující především na současnou brutální agresi Ruska vůči Ukrajině. Ministerstvo obrany proto plánuje co nejdříve posílit operační schopnosti českého letectva pořízením moderní letecké a vrtulníkové techniky do jeho výzbroje, což zároveň povede k dalšímu omezení závislosti na ruské technice, jejíž udržení v provozu bude do budoucna stále složitější. Přezbrojení se v následujících letech dotkne především taktického a vrtulníkového letectva, k řadě změn však dojde rovněž u „dopravky“ či u protiletadlového raketového vojska a útvaru bezpilotních systémů. O tom, jak bude vypadat české letectvo v roce 2030 a jaká bude jeho organizační struktura si tak trochu zaspekuluje tento článek. Autoři zároveň upozorňují, že nemají v ruce věšteckou kouli z Harryho Pottera, a následující text je tak pouhou predikcí, přičemž skutečná podoba vzdušných sil může být v uvedené době nakonec odlišná.

 

Vzdušné síly AČR – historie a současný stav, aneb od nekonečných reforem k dočasným provizoriím

Současná podoba českého letectva odpovídá rozsáhlým organizačním změnám v polovině devadesátých let minulého století, následovaných pověstnými Tvrdíkovými „reformami již probíhajících reforem“ z přelomu tisíciletí a zakončených známou „Bílou knihou o obraně“ z roku 2011. Společným jmenovatelem všech těchto reforem byla obecně neujasněná dlouhodobá koncepce nejen vzdušných sil, ale v podstatě celé armády, jež neustále narážela na nedostatek finančních prostředků. Armádní rozpočet totiž sloužil za všech dosavadních pravicových i levicových vlád k záplatování veřejných financí při jakékoliv ekonomické krizi či živelné pohromě. Vše navíc zcela paradoxně umocnil vstup České republiky do severoatlantické aliance v roce 1999, který si mnozí vrcholní politici a představitelé Ministerstva obrany či Generálního štábu přeložili tak, že se o naši obranu vždy postará někdo jiný.

V posledních dvou desetiletích zároveň značná část AČR prošla určitou „afghanizací“, která vedla k budování spíše armády tzv. expedičního typu a tradiční zbraňové systémy, jako útočné nadzvukové stroje, tanky či dělostřelecké systémy byly považovány za jakýsi přežitek. V určitém období navíc Česká republika vydávala na obranu dokonce méně než 1 % HDP, což prakticky znemožňovalo jakýkoliv smysluplný rozvoj či realizaci náročných modernizačních programů. Výše přidělených finančních prostředků v podstatě stačila pouze na udržení určitých operačních schopností a tento řadu let trvající stav nakonec vyústil v naprosto minimalistickou podobu Vzdušných sil, postačující reálně jen na úkoly mírové ochrany státu.

Snad největších škrtů doznalo v minulosti taktické letectvo, které je z logiky věci pochopitelně nejdražší složkou vzdušných sil. Zatímco původní koncepce z konce 90. let ještě počítala s dvojicí základen taktického letectva v Čáslavi a Náměšti nad Oslavou, vybavených jednou plnohodnotnou letkou s 24 nadzvukovými letouny a třemi letkami po 18-ti podzvukových strojích L-159 ALCA, výsledkem všech možných reorganizací, redukcí a reforem v letech 2002-2004 byl nakonec stav mnohonásobně skromnější. Teprve za poslední 3-4 roky se armáda vrací zpět ke svým kořenům vševojskového charakteru, a tento trend dozajista ovlivní i budoucí podobu vzdušných sil.


S Alkami a Gripeny konečně dle západních standardů

Taktické letectvo v současné době představuje pouze 21. základna taktického letectva „Zvolenská“ v Čáslavi, kterou tvoří především 211. taktická letka se 14-ti nadzvukovými Gripeny, dále 212. taktická letka s 16-ti podzvukovými Alkami a nakonec 213. výcviková letka, vybavená osmi stroji L-159 převážně v dvoumístné verzi. Tehdejším okolnostem pronájmu švédských stíhaček „za minutu 12“ a odstavení 3/4  flotily L-159 z provozu jsme se na našich stránkách již mnohokrát věnovali a nemá smysl tuto historii neustále dopodrobna rozpitvávat. Jestliže pronájem Gripenů v roce 2004 doslova zachránil české nadzvukové letectvo, kterému fakticky zvonil umíráček, tak pozdější provoz švédských stíhaček pochopitelně narážel na mantinely původně a na rychlo sjednaných podmínek pronájmu. Ty umožnily konečně zahájit plnohodnotný letecký výcvik díky nakontraktovaným 2.100 letovým hodinám ročně a to za finančních podmínek, které byl tehdejší zdecimovaný armádní rozpočet schopen ustát. Ministerstvo obrany si totiž v roce 2004 stanovilo podmínku, že celkové výdaje na Gripeny nesmí ročně přesáhnout hranici 2 mld. Kč. Tuto částku, se i po téměř 18-ti letech při započtení inflace stále daří udržet, neboť v absolutních číslech vyjde roční provoz při započtení veškerých nákladů včetně ceny pronájmu, paliva, platů a dalších doplňkových služeb na částku, jež osciluje okolo 2,2 až 2,4 mld. Kč ročně*.

Poznámka* – Podle nejaktuálnějších údajů Ministerstva obrany, získaných na základě zákona o svobodném přístupu k informacím, jsou náklady na letovou hodinu českých Gripenů vyčísleny účetní částkou 675.424,- Kč. Ministerstvo potvrzuje, že tato částka zahrnuje jak náklady na pronájem tohoto typu letounu, tak skutečně vynaložené náklady na palivo, mazivo, náhradní díly, generální a servisní opravy, zároveň však nezohledňuje náklady platové. Kompletní roční výdaje na celé taktické letectvo AČR, tedy včetně podzvukových L-159, pak ministerstvo obrany vyčísluje částkou 3,8 mld. Kč.

České Gripeny jsou dnes tzv. multi-role a mohou tak působit v plném rozsahu proti vzdušným i pozemním cílům. ČR však pořídila z dnešního pohledu relativně zastaralé laserově naváděné pumy GBU-12, jejichž hvězda zazářila už během první války v zálivu a které mají jedinou výhodu v tom, že je lze použít i na L-159. Švédské letectvo však u Gripenů sází na novější verzi GBU-49 s duálním naváděním či na „malorozměrové“ pumy GBU-39 SDB. (foto: prap. Martin Král, 21. zTL Čáslav)

Na druhou stranu však sjednané podmínky pronájmu narážely na řadu omezení, daných původním výběrem švédských strojů v doslova minimalistické konfiguraci. V roce 2004 opravdu vůbec nikdo nepředpokládal, že čeští piloti začnou být už zanedlouho pravidelně nasazováni do zahraničních misí, nebo že budou vyčleňováni pro různá evropská úkolová uskupení vzdušných sil apod. Ačkoliv příslušníci AČR tyto úkoly vždy zvládli se ctí a dělali skvělé jméno českému letectvu, je úplně jasné, že s pouhými 14-ti letouny a poddimenzovaným personálním stavem šlo v řadě případů vše až na úplnou hranu možností. Přitom počet Gripenů mohl být v průběhu druhého pronájmu navýšen o jeden roj díky dnes již zcela zapomenuté aktivitě tehdejšího velitele vzdušných sil brig. gen. Libora Štefánika, který koncem roku 2014 inicioval jednání se švédskou stranou o navýšení počtu Gripenů o dalších 4-6 strojů. Problém této dozajista chvályhodné akce velitele letectva však spočíval v tom, že ji vůbec nepředjednal s GŠ a Ministerstvem obrany, jež vzápětí celé připravované a v podstatě již domluvené navýšení počtu Gripenů shodily ze stolu. Přitom švédská strana byla schopna dodat úplně nové stroje a dnes by se tato čtveřice mašin více než hodila.

Místo toho AČR v rámci druhého pronájmu realizovala pouze zásadní modernizaci MS20 s medializovanou schopností konečně používat po deseti letech provozu i řízenou protizemní munici, čímž se z českých Gripenů staly skutečné multi-role bojové stroje. Jenže při počtu pouhých 14-ti letounů jde o schopnost, která stejně nebude nikdy plnohodnotně využita a z pohledu plněných úkolů 211. letky se jedná o nepříliš koncepční krok. Celý upgrade českých Gripenů a jejich přeměna na víceúčelové stroje byl totiž spíše vojensko-politickým, než čistě armádním rozhodnutím a oba autoři se domnívají, že jeho prapůvod lze vystopovat v souvislosti s akcí „Libye“ v roce 2011. Tehdy totiž někteří čeští politici v rámci opojení z první zahraniční mise Baltic Air Policing 2009 a výrazných úspěchů čáslavských stíhačů na aliančních cvičeních dostali geniální nápad, že by se čeští piloti mohli zapojit do bojových akcí nad Libyí v rámci operace Unified Protector. To samozřejmě vyděsilo tehdejší velení armády a vzdušných sil, kde pochopitelně moc dobře znali reálné operační schopnosti českého nadzvukového letectva. Pro jakékoliv teoretické nasazení nad Libyí totiž českým stíhačům chyběl nejen absolutně nezbytný výcvik Air-to-Air Refueling, ale především technické vybavení, spočívající ve schopnosti připojit se do alianční datové sítě atd. Toto vystřízlivění nakonec vedlo hned v příštím roce k zahájení výcviku ve vzdušném tankování ve Švédsku a pozdějšímu objednání potřebných terminálů pro alianční LINK16, šifrátorů Cryptovoice, zaměřovacích kontejnerů Litening 4i a protizemní munice.

Celý zakopaný pes reálných operačních schopností českých Gripenů však spočívá v tom, že armáda potažmo ministerstvo obrany začaly tyto švédské stroje od počátku provozovat „českým“ stylem, což v překladu znamená, že za posledních 10 let nebyly schopny k letounům pořídit odpovídající moderní výzbroj či jiné potřebné vybavení, tak aby došlo k využití většiny schopností, jež poskytuje víceúčelová platforma JAS-39. Ministerstvo obrany nebylo schopné obstarat dodatkem ke smlouvě o pronájmu ani tak triviální věci, jako jsou další přídavné nádrže, nové launchery pro NATO standard pylony, které mají zároveň možnost instalace speciálních výmetnic na CHAFF, tedy vybavení, které je naprosto nezbytné a klíčové pro účast v jakýchkoliv reálných bojových operacích. Přitom by nešlo o nějaké závratné částky, jež by zruinovaly armádní rozpočet.

Čáslavská základna chtěla u Gripenů navýšit z důvodu plnění zahraničních misí počet přídavných nádrží a dalšího pozemního zabezpečení, neboť původně objednané vybavení odpovídalo pouze potřebám pro plnění úkolů v domácích podmínkách. Při zahraničním nasazení kontingentu s pěticí Gripenů je doslova „spotřebována“ většina dostupných baků, což pak v řadě případů vede k situaci, kdy ostatní stroje musí létat v čisté konfiguraci. (foto: prap. Martin Král, 21. zTL Čáslav)

Místo toho ministerstvo obrany investovalo stovky miliónů korun do nákupu protizemní munice s laserovým naváděním, která je však kvůli závislosti na „dobrém počasí“ v podmínkách středoevropského bojiště po řadu dní nepoužitelná, i když se nabízelo řešení objednat část munice s duálním naváděním, která podobná omezení nemá a Gripen ji samozřejmě může používat, navíc je z části kompatibilní s pořizovanými sety pro GBU-12. Jenže ministerstvo obrany či spíše armáda se řídí určitým dogmatem, že jakákoliv nově pořizovaná A2G munice musí být použitelná i na platformě L-159A, jež pochopitelně házet munici s GPS naváděním neumí. Bohužel právě období okolo začátku druhého pronájmu, spojené s ministrováním Martina Stropnického, je možné označit za naprosto promarněné roky možného rozvoje celé AČR potažmo vzdušných sil, kdy již bylo zcela zřejmé, že dochází ze strany Ruska k závažné geopolitické změně a růstu napětí v Evropě. Bohužel na armádních akvizicích se to nijak závažně neprojevilo a pan ministr se spíše držel hesla, že pokud nic neudělá, tak zároveň ani nic nezkazí. To není nějaký osobní útok vůči Martinu Stropnickému, kterého oba autoři považují za vynikajícího herce, na MO se však patrně ocitl tak nějak nechtěně. Vzhledem k jeho pozdějšímu přesunu do diplomatických služeb je možné, že si sám sebe představoval spíše v Černínském paláci.

Další problém spočívá v samotném výcviku a stylu používání švédských Gripenů v českém letectvu. Je neoddiskutovatelné, že jestli čeští stíhači v něčem opravdu vynikají, tak je to právě vzdušný boj za hranicí viditelnosti BVR. Při něm piloti JAS-39 využívají jak léty propracovanou taktiku, vyprecizovanou v pardubickém taktickém simulačním centru TSC, tak schopností zbraňového systému samotného letounu a výkonů střel AMRAAM, datalinku TIDLS a systému elektronického boje EWS. Alfou a omegou použití švédských strojů je však schopnost operovat z různých záložních a silničních úseků, na což byl Gripen přímo konstruován a co tvoří doslova jeho vrozenou DNA. O tom, o jak důležitou věc na evropském bojišti jde, ukazuje současný konflikt na Ukrajině, kdy po deseti měsících bojů ukrajinské letectvo stále existuje díky přesunu na zálohy či silniční úseky a dokonce podniká útočné akce. České letectvo však za celých 18 let prakticky ani jednou nevyužilo tuto schopnost Gripenů a podobný výcvik na rozdíl od švédského Flygvapnetu stále nepraktikuje.

Jako přes kopírák by bylo možné popsat i osudy podzvukových L-159, kterým jsme se na našem webu velmi podrobně věnovali v minulosti. Alka bohužel nikdy nedosáhla plánovaných operačních schopností co do rozsahu integrované výzbroje či vybavení. Co je však ještě horší, řadu let byla z pohledu svého hlavního plněného úkolu, tedy blízké letecké podpory CAS pozemních vojsk, zcela bezzubá. Ministerstvo obrany totiž nedokázalo až do roku 2017 obstarat prakticky žádnou „live“ protizemní munici, pokud tedy nebudeme počítat náboje do kanónu ZPL-20 PLAMEN, a létající personál tak používal pouze „levnou“ cvičnou inertní munici. Jde o skutečně alarmující stav, který však plně vykresluje onu dobu. V čem naopak Alka výrazně pomohla, byl přechod na západní alianční standardy u taktického letectva a pozdější snazší výcvik pilotů, kteří se přeškolovali na nadzvukové Gripeny. I když v tomto případě má L-159 na svědomí určitou nectnost, které autoři pracovně říkají „syndrom Alka“. Někteří čeští piloti Gripenů si totiž z L-159 přenášejí zpočátku návyk „jemného“ přistání, jenže u Gripenu je žádoucí letoun naopak doslova „přibít“ k dráze, tak aby došlo co nejdříve k položení příďového podvozku a letoun mohl přenastavit řídící plochy pro maximální brzdný účinek. To je však drobný detail, který nezpůsobuje nějaké zásadní problémy.

Je tedy více než zřejmé, že pokud se chce české taktické letectvo někam posunout a navýšit své operační schopnosti, je nutné provést poměrně zásadní kroky a systémové změny. Nebude to ani levné, ani jednoduché, ale jiné cesty zřejmě není.

V době zavádění Gripenů do výzbroje AČR nikoho ani v nejbujnějším snu nenapadlo, že již za několik let budou české stíhačky létat nad dalekým a nehostinným Islandem. Během mise v roce 2016 pak český kontingent vymetl pavouky z dlouhodobě skladovaných střel AMRAAM a vůbec poprvé je operačně nasadil při ochraně vzdušného prostoru Islandu před dotírajícími Medvědy a Blackjacky.   (foto: Milan Nykodým, 21. zTL Čáslav, www.army.cz)


Ruské vrtulníky z deblokace skoro na věčné časy

V mnohem příznivější situaci bylo české vrtulníkové letectvo, které profitovalo nejen z výměny stíhacích Migů-29 za polské vrtulníky W-3A Sokol v letech 1996-97, ale především z dodávek zcela nových strojů Mi-24V/Mi-35 a Mi-171Š v období let 2003 až 2006, získaných v rámci deblokace ruského dluhu vůči ČR. To umožnilo poslat do důchodu a na „africká bojiště“ prakticky všechny starší vrtulníky Mi-2, Mi-24D/V a většinu Mi-17, používaných ještě letectvem ČSLA před rokem 1989. Zatímco polské Sokoly měly na svou dobu moderní avionické a radionavigační vybavení, u vrtulníků z Ruska tomu bylo naopak. Celý problém deblokace totiž spočíval v drobném detailu, a to, že AČR sice získala nově vyrobené stroje s plnou technickou a dobovou životností, jejich vybavení však bylo prakticky na úrovni vrtulníků, které nahrazovaly. Ať už jde o radionavigační prostředky, avioniku, systémy vlastní ochrany či výzbroj, vše odpovídalo 80. letům minulého století, a pro jakékoliv společné operace v rámci NATO byly tyto vrtulníky téměř nepoužitelné.

Dvouleté působení českých vrtulníkářů v Afghánistánu s trojicí strojů Mi-171ŠM nasazených v rámci kontingentu Task Force HIPPO bylo velice intenzivní a českému letectvu přineslo řadu cenných zkušeností. V Afghánistánu se následně vystřídala celá řada českých vrtulníkářů ze základen v Přerově, Náměšti a Kbelích, kteří zde mentorovali afghánský personál v rámci mezinárodních poradních týmů. (foto: Milan Koutný)

Z tohoto důvodu se armáda rozhodla modernizovat na západní standardy a v několika etapách alespoň nejperspektivnější rampové Mi-171Š, které nakonec jako jediné bojově použila v letech 2010-2011 v Afghánistánu v rámci vrtulníkové jednotky Task Force HIPPO. Opačný přístup naopak čekal bitevní Hindy, které nikdy žádnou modernizací neprošly, i když se původně taktéž zvažovala. Zde by ovšem šlo o mnohem náročnější a dražší projekt, na jehož technickém řešení nepanoval konsensus. Navíc už v letech 2013 čekalo všechny Hindy díky pověstné bílé „trhací“ knize vyřazení z provozu, protože tehdejší koncepce „expediční“ armády s létajícími tanky zjevně nepočítala. Je tak spíše paradoxem, že určitá část Mi-24V/Mi-35 nakonec prošla ve státním podniku LOM PRAHA potřebnou generální opravou a je provozována až do dnešních dnů. Tento stav ovšem rozhodně nebyl plánovaným zámyslem a v podstatě šlo jen o důsledek protahující se akvizice lehkých víceúčelových vrtulníků LUH, jež se postupem času a díky navýšení finančních prostředků změnily na střední víceúčelové vrtulníky MUH a nakonec vykrystalizovaly v pořízení systému H-1.


Kbelská dopravka a práce všeho druhu

Určitou generační obměnou prošla i kbelská dopravka. Zatímco největší An-12 byl vyřazen bez náhrady fakticky již v roce 1994, další sovětské „lokomotivy“ Tu-134A a Tu-154M nahradila v roce 2007 dvojice moderních a podstatně ekonomičtějších strojů Airbus A319CJ, které jsou v současnosti vlajkovou lodí vládní letky a spolehlivě slouží do dnešních dnů. Náhrady se dočkala i flotila transportních An-26, i když právě tato věc stále vzbuzuje určité kontroverze a byla předmětem neskutečného desetiletého trestního stíhání bývalé ministryně obrany Vlasty Parkanové. Zda v celém procesu byla jednoznačně korupce, nedokážeme od redakčního stolu posoudit, neboť nám obálku skutečně nikdo nepředal, zároveň je však dobré si připomenout několik věcí, na které se postupem času trochu pozapomnělo.

Předně, tehdejší koncepce dopravního letectva počítala s pořízením čtveřice použitých strojů KC-130R Hercules z USA, z nichž dva měly být letuschopné a dva se používat jako zdroj náhradních dílů. Právě tyto „velké“ dopravní stroje měly představovat tažného koně taktického transportu AČR. A jako doplněk a přímá náhrada oblíbených Antonovů byla zvolena španělská CASA C-295M, která se hodí na kratší tratě a má výrazně lepší ekonomiku provozu, než například konkurenční Spartan. Ten je sice výkonnější a má i objemnější trup, ve srovnání s Herculesem toho však moc neodveze a jde spíše o řešení pro státy, které už nemají ambice si pořizovat větší čtyřmotorové transportní stroje a dvoumotorový Spartan je tak pro ně ideální volbou. Kombinace KC-130R a C-295M tedy dávala smysl a pro tuto podobu „dopravky“ se ostatně již před námi rozhodlo sousední Polsko, kde podobné řešení nikdo ani náznakem nerozporuje a zdá se, že našim severním sousedům funguje již roky k plné spokojenosti.

Dalším faktorem upřednostnění Casy byla ochota výrobce podpořit prodej českých L-159 v rámci reexportu do Bolívie. Čili je nutné v celém procesu chápat i politický rozměr, kdy tehdejší vláda chtěla podpořit exportní aktivity českého výrobce z Vodochod. To že pořízení Herculesů nakonec s nástupem nové americké administrativy a změnou podmínek prodeje nedopadlo je bohužel smutné, navíc USA zablokovaly i zmiňovaný reexport Alky do Bolívie. To celé dnes samozřejmě staví výběr Casy do trochu jiného světla, protože C-295M je svými vlastnostmi při přepravě nějakého rozměrnějšího nákladu do vzdálenějších destinací z logiky věci nepříliš vhodný a naráží zcela pochopitelně na hranu svých konstrukčních limitů. Na druhou stranu jde o letoun, který v AČR slouží spolehlivě 12 let a posádky se s ním pravidelně účastní kurzů taktického létání, kde si zvyšují svoji kvalifikaci. To zároveň umožnilo nejen dlouholeté nasazení v misi MFO na Sinaji, která je už pro AČR spíše koulí na noze, ale i mnohem náročnější operace v rámci dvou rotací v africkém Mali. Zde už se jednalo o podstatně nebezpečnější akce, o kterých zatím bohužel není možné podrobněji informovat.

Transportní Casy slouží v AČR spolehlivě již 12 let a v loňském roce byla flotila čtyř původních strojů rozšířena o další dva nové letouny C-295MW. Casy jsou nasazovány i do zahraničních operací a zatím poslední akci představují dvě rotace Letecké jednotky Mali s transportním C-295M, jenž zde zabezpečoval leteckou přepravu ve prospěch ÚU AČR Takuba a ÚU AČR Mali, přičemž volné kapacity byly využity i ostatními spojeneckými jednotkami, působícími v oblasti pod hlavičkou operace Barkhane. (foto: Juan Miguel Anatol, @JMAnatol)


 

CZECH AIR FORCE 2022-2025

Je tedy zřejmé, že vzdušné síly AČR prošly od svého vzniku mimořádně turbulentním vývojem, který na jednu stranu nikdy nedosáhl plánovaných cílů, daných tehdejšími koncepcemi, na druhou stranu díky částečnému přezbrojení a přechodu na západní alianční standardy umožnil alespoň zapojení do zahraničních operací či společných aliančních cvičení, kde český personál postupně nabíral cenné zkušenosti.

Samotná organizační struktura vzdušných sil zůstane i v následujících letech prakticky stejná a bude ji převážně tvořit taktické, vrtulníkové a dopravní letectvo, vojsko pozemní protivzdušné obrany plus síly a prostředky velení, řízení a průzkumu. Hlavním úkolem Vzdušných sil AČR bude i nadále zajištění nedotknutelnosti vzdušného prostoru České republiky a jednotlivé útvary budou schopny a připraveny chránit určené objekty důležité pro obranu státu a podporovat činnost ostatních druhů sil AČR a spojeneckých sil NATO. V praxi to znamená, že budou schopny vyhledat a působit proti širokému spektru vzdušných a pozemních cílů za všech povětrnostních podmínek, včetně pokročilého elektromagnetického rušení.

Proces zavádění moderních 3D radarů Elta EL/M-2084 MMR bohužel nejde podle plánu a kvůli zpoždění v dodávkách bezpečnostní dokumentace nebylo možné doposud zahájit připojení informačního systému MADR do národních systémů velení a řízení. Ministryně obrany Jana Černochová proto nedávno poslala “poněkud ostřejší“ dopis do Izraele, aby se situace co nejdříve zlepšila. (foto: Israel Aerospace Industries)

Taktické letectvo bude i nadále hlavní silou k zabezpečení ochrany vzdušného prostoru ČR a tuto schopnost bude udržovat v rámci integrovaného systému protivzdušné a protiraketové obrany NATO (NATINAMDS) a národního posilového systému protivzdušné obrany České republiky (NaPoSy).  Zároveň bude mít schopnost pravidelného nasazení k plnění úkolů Air Policing ve vzdušném prostoru NATO mimo území ČR a schopnost nasazení jednoho roje letounů do úkolových uskupení NATO. Už v roce 2025 tak na čáslavské stíhače čeká další mise Baltic Air Policing. Nějaké zásadní navyšování operačních schopností českých Gripenů už se do konce pronájmu neočekává a letouny projdou jen drobnými modernizacemi, jako instalace IFF Mode 5, upgrade terminálů pro LINK16 apod. Zároveň mělo v letech 2023-25 dojít k nákupu nové AA výzbroje včetně řízené protizemní munice s GPS naváděním pro Gripeny. Je však otázkou, zda v souvislosti s oficiálním zahájením procesu obstarání amerických letounů F-35 bude tento záměr ještě realizován. Z posledních kroků je totiž zřejmé, že do systému Gripen již nechce obrana investovat pokud možno ani korunu navíc.

Hlavním úkolem vrtulníkového letectva zůstane plnění úkolů bojové podpory (DAS) a přímé letecké podpory (CAS) ve prospěch Úkolových uskupení pozemních a speciálních sil, plus standardní úkoly přepravy osob a materiálu či odsunu raněných (MEDEVAC, CASEVAC). V roce 2023 dojde k definitivnímu ukončení provozu posledních Hindů a po implementaci nových vrtulníků AH-1Z Viper a UH-1Y Venom bude vrtulníkové letectvo konečně schopno po řadě let ničit obrněné cíle i přesně naváděnou municí za všech povětrnostních podmínek ve dne i v noci. Zároveň si stále ponechá schopnosti k zajištění služeb letecké záchranné služby (LZS), letecké pátrací a záchranné služby (SAR a CSAR) a NaPoSy PVO ČR.

Integraci protiletadlového systému SPYDER do struktur PVO AČR lze reálně očekávat až v letech 2025-27. (foto: Rafael, www.rafael.co.il)

Dopravní letectvo, jež má za primární cíl přepravu osob, materiálu a provádění taktické přepravy bojových jednotek či vzdušných výsadků na krátké a střední vzdálenosti, bude schopno přepravovat osoby a provádět zdravotnické odsuny osob až na strategickou vzdálenost. „Vládní letka“ zabezpečí plnění úkolů přepravy ústavních činitelů ČR a to i přes vyřazení letounů Jak-40 plus CL-601-3A Challenger a salónních vrtulníků Mi-8S. Strategická přeprava osob, materiálu větších objemů, techniky a tankování za letu bude nad rámec vlastních schopností zabezpečována zapojením do mezinárodních programů SALIS a MMF.

České letectvo se tak musí připravit na budoucí úkoly a výzvy, neboť vzdušné síly čeká do roku 2030 celá řada náročných projektů. Jde jak o stále se protahující zavedení radiolokátorů MADR a jejich připojení do národního systému velení a řízení, tak o výrazné přezbrojení vrtulníkového letectva na platformu H-1, budoucí implementaci protiletadlových raketových systémů SPYDER do PVO České republiky, jejichž dodávky jsou nepochopitelně naplánovány až na roky 2025-27, dále dokončení výrazné modernizace vrtulníků Mi-171Š v rámci projektu „Krovka“, upgrade avionického a radionavigačního vybavení čtveřice starších letounů CASA C-295M a možné zavedení nového středního transportního letounu. Asi nejsložitější výzvou však bude příprava na přezbrojení dvou nadzvukových taktických letek a budování potřebné infrastruktury na základně v Čáslavi. Na jednotlivé složky Vzdušných sil AČR a jejich předpokládanou podobu se podrobně zaměříme v následujícím textu naší trilogie o budoucnosti českého letectva a jeho předpokládané podobě v roce 2030.


 

Taktické letectvo 2030 – budoucnost jménem F-35

Jednoznačně k největším změnám dojde u nadzvukového taktického letectva, které po čtvrtstoletí určitých provizórií čeká zásadní proměna, spojená s pořízením celkově 24 ks amerických víceúčelových strojů 5. generace F-35A Lightning II pro dvě taktické letky. Plánovaná modernizace českého taktického letectva představuje, bez přehánění, jeden z nejvýraznějších přezbrojovacích programů, realizovaných současným vedením Ministerstva obrany ČR, jehož výše může dosáhnout reálně částky blížící se magickým 100 mld. Kč**.

Poznámka** – Předseda sněmovního podvýboru pro akvizice ministerstva obrany a obchod s vojenským materiálem a inovace AČR Karel Krejza z ODS při nedávné debatě na serveru Lidovky.cz uvedl, že na jednání tohoto podvýboru bylo jeho členům sděleno, že ministerstvo počítá při nákupu 24ks F-35A s výdaji 48-52 mld. Kč. Takové částce je však velmi těžké uvěřit a pravděpodobně zahrnuje pouze cenu za úplně „holé“ letouny bez jakýchkoliv služeb, servisu, výzbroje, školení personálu atd. V opačném případě by totiž ČR nakupovala zcela geniálně o polovinu levněji než všichni ostatní evropští uživatelé.

Celý akviziční proces je zatím na samém začátku, neboť Ministerstvo obrany teprve začátkem října předalo americké straně dopis s žádostí o nabídku, neboli tzv. “Letter of Request”, a do tohoto procesu může ještě pochopitelně vstoupit celá řada těžko předvídatelných situací, překážek či politických rozhodnutí. Je potřeba si uvědomit, že 24 letounů pro dvě taktické letky je naprosto nezbytné minimum a ideální je určitě mít 16 strojů v letce, tedy celkově 32 letounů. I proto se v armádě objevují hlasy ponechat stávající letouny JAS-39C/D i nadále v provozu, modernizovat je po vzoru Švédska na nejnovější softwarovou edici MS20 Block 2.2 a provozovat je souběžně s F-35 u třetí taktické letky. Podobné úvahy se opírají o dosavadní velmi dobrou zkušenost s provozem švédských stíhaček, jež za rozumných nákladů zastanou roli každodenních pracantů při ochraně vzdušného prostoru ČR a podobného spektra úkolů, pro něž je použití F-35 zbytečně nákladné. Zároveň padají návrhy na převedení všech dvoumístných L-159 pod státní podnik LOM PRAHA, který by je používal ve svém pardubickém Centru leteckého výcviku a zabezpečoval s nimi pro AČR pokročilý taktický a zbraňový výcvik. Tato úvaha však naráží na platnou legislativu, kdy CLV jakožto civilní subjekt může používat pouze „demilitarizované“ verze cvičně-bojových letounů, u kterých nelze použít žádnou „live“ výzbroj. Každopádně jde o pouhé úvahy a současné kroky MO s dalším provozem Gripenů či převedení L-159 pod státní podnik, zdá se, vůbec nepočítají.

Samotné ministerstvo obrany má v případě řešení otázky „nadzvuku“ poměrně jasný plán a již v polovině října český vyjednávací tým poprvé jednal v USA s příslušnými americkými úřady a vládními agenturami ve věci případného pořízení letounů F-35 Českou republikou. Pokud se tedy opravdu nic zásadního nepřihodí a dojde ke vzájemnému konsenzu nad podobou akvizice, kupní smlouva by mohla být podepsána již v příštím roce. Je zároveň potěšitelné, že nová ministryně obrany řeší otázku podoby nadzvukového letectva okamžitě po svém nástupu do funkce a nechce tak opakovat chyby svých předchůdců, kteří finální rozhodnutí nechávali vždy na poslední chvíli, kdy již nebyl čas vyjednat nějaké zásadní a dlouhodobější řešení.

Americké letouny F-35 budou v následujících letech pravděpodobně nejrozšířenějším bojovým letounem v Evropě a už na konci tohoto desetiletí by mělo obranu vzdušného prostoru nad Evropou zajišťovat okolo 550 strojů F-35 různých verzí. Na snímcích jsou stroje F-35A Lightning II patřící 421st Fighter Squadron ze základny Hill AFB v Utahu během evropského deploymentu na německé základně Spangdahlem AB, léto 2019. (foto: Airman 1st Class Valerie Seelye, 52nd Fighter Wing Public Affairs)

 

Ještě v letech 2018-2021 bylo pořízení nejmodernějších stealth bojových letounů pro AČR naprostou utopií, které nevěřili ani autoři. Vše ale změnil nástup nové vlády premiéra Petra Fialy s ráznou ministryní obrany Janou Černochovou, a především pak únorové události na Ukrajině, jež nepochybně ovlivnily myšlení osob ve velitelských strukturách AČR. Ačkoliv některá vyjádření nové ministryně na jejím twitteru nejsou úplně nejšťastnější, jedna věc se Janě Černochové rozhodně upřít nedá. Ze všech bývalých ministrů obrany nastupovala do úřadu už s elementární znalostí armádní či bezpečnostní problematiky a zároveň jako bývalá předsedkyně sněmovního výboru pro obranu měla patrně i určitou představu, kam by měla AČR v budoucnu směřovat a jakým způsobem ji efektivně modernizovat. Její „akční“ kroky v prvním roce úřadování jsou tak v ostrém protikladu s dlouholetým přešlapováním a vyhníváním řady armádních akvizic u jejich předchůdců. Navíc její schopnost orientovat se ve složité vojenské problematice je bezesporu určitě vyšší, než u jejích dvou předchůdkyň, z nichž jedna se „proslavila“ spíše jako zpěvačka a druhá jako fotografka svého roztomilého pejska, přezdívaného „Rambohafík“. Abychom však ke Karle Šlechtové nebyli úplně nespravedliví, je pravda, že se během svého krátkého angažmá na MO alespoň pokusila překazit penězovody určitým skupinám, což ji nakonec stálo i funkci.

První vyrobené stroje budou použity pro výcvik českého létajícího personálu v USA a přílet prvních čtyřech F-35A do České republiky je tak možné reálně očekávat nejdříve na přelomu let 2028-29. (foto: Ronald Bradshaw, 388th FW)

I když se tedy otázka náhrady pořízení „nadzvuků“ řeší na naše poměry bezprecedentně dopředu, termín podpisu kupní smlouvy bude i tak poměrně šibeniční, neboť dodávky moderních bojových letounů se počítají v řádu let, o čemž ostatně Slovensko či Bulharsko mohou vyprávět. Americký výrobce sice proklamuje, že je schopen předat první kusy F-35A pro české letectvo zhruba do čtyř let od podepsání kontraktu, je ovšem potřeba si uvědomit, že právě tyto první kusy budou zcela určitě použity pro výcvik českého létajícího personálu v USA. Pokud by se tedy smlouvu podařilo uzavřít již v příštím roce, je velice pravděpodobné, že první letouny dorazí fyzicky do ČR někdy koncem roku 2028, nebo spíše ještě později. To zároveň znamená, že ČR bude muset s největší pravděpodobností uplatnit dvouletou opci na pronájem současných Gripenů, tak aby čerstvě přeškolení piloti s nově dodanými F-35 plynule převzali úkoly spojené s ochranou vzdušného prostoru ČR v rámci systému NATINAMDS. Ostatně, v armádních kruzích se využití dvouleté opce na pronájem Gripenů bere v podstatě jako hotová či nevyhnutelná věc a dokonce se už hovoří i o možnosti dalšího prodloužení pronájmu o jeden až dva roky, pokud by v procesu zavádění F-35 došlo k nějakým zásadním zdržením.

Zapomenout nelze rovněž ani na důležitou věc, že armádu čeká kompletní vybudování potřebné infrastruktury na letecké základně v Čáslavi. V případě našich aliančních partnerů, kteří již mají zkušenosti s úpravou infrastruktury svých základen pro americké letouny 5. generace je možné predikovat, že půjde o proces trvající minimálně 3 roky a je tak bezpodmínečně nutné jej zahájit v roce 2025, nebo nejpozději o rok déle. Armáda již s podobným krokem samozřejmě počítá a v letech 2023-24 chce připravit infrastrukturu na záložním letišti v Pardubicích, tak aby bylo schopné zvládnout velkou dvouletou výluku leteckého provozu v Čáslavi, kdy bude základna kompletně uzavřena z důvodu budování zcela nové VPD a dalších pojezdových ploch. Na tuto akci je již delší dobu zpracován projekt, bohužel samotné zahájení prací je neustále odkládáno. Budování infrastruktury pro F-35 však představuje zcela samostatný projekt, a ačkoliv americký výrobce nedávno prohlásil, že čáslavská základna je už z 90% připravena na provoz F-35, podobná mediální vyjádření je nutné brát s jistou rezervou. U každého, kdo zná detailněji čáslavskou základnu a zároveň je seznámen se stavebními úpravami na letištích evropských uživatelů F-35, totiž musí podobná vyjádření vyvolat minimálně zdvižené obočí nebo lehký úsměv. Zcela směrodatné tak nakonec bude, která konkrétní pracoviště a provozy nakonec projdou požadovanou certifikací. Ministerstvo obrany zároveň musí vyřešit výběr záložního letiště pro provoz F-35 v případě výluky čáslavské základny. Doposud užívané Pardubice totiž zřejmě nepůjde využít z důvodu překročení povolených hlukových limitů, které už nyní v případě JAS-39 či L-159 jsou téměř na hranici povolených hodnot. V úvahu tak připadá pouze Náměšť nad Oslavou, nebo jiná lokalita v užívání MO, kde by však muselo dojít ke značným investicím v rámci znovuobnovení provozu.

Čáslavskou základnu čeká nejen kompletní rekonstrukce hlavní VPD a dalších pojezdových ploch, ale v případě faktického výběru letounů F-35 a podpisu kupní smlouvy i vybudování potřebné infrastruktury pro americké letouny 5. generace. Americký výrobce tvrdí, že čáslavská základna je již z 90% připravena na provoz F-35, podobná obchodní vyjádření je však nutné brát s rezervou a směrodatné nakonec bude, jaká specializovaná provozní, údržbová, výcviková a logistická pracoviště nám Američané skutečně schválí. Celá čáslavská základna totiž bude muset projít procesem certifikace, tak aby byly splněny všechny požadavky pro provoz nového typu letounů na území ČR. Na výstavbu nové VPD, pojížděcí dráhy či spojovacích ploch už byl zpracovaný projektový koncept a stavební práce jsou v Čáslavi plánovány na roky 2026-2027. Budování potřebné infrastruktury pro F-35 by však mohlo začít o něco dříve. (foto: Maartje Roos a Sgt. Jan Dijkstra/Mediacentrum Defensie)

 

Ačkoliv armáda zatím nesdělila přesné detaily ohledně plánovaného přezbrojení, je velice pravděpodobné, že se AČR vydá klasickou a léty prověřenou cestou, kterou ostatně zvolili i další evropští provozovatelé F-35. Z vyjádření nového velitele čáslavské základny plk. Jaroslava Tomani totiž vyplývá, že první skupina pro přeškolení v USA bude tvořena zkušeným létajícím a pozemním personálem, tak aby byla dodržena kontinuita předávání potřebného know-how. Ve struktuře první skupiny proto budou piloti s patřičným náletem, kteří dokáží vykonávat funkce pilotů-inspektorů, instruktorů, velitelů letek či rojů, a dále mohou dohlížet na výcvik či zaškolení dalšího personálu. ČR tak s velkou pravděpodobností nebude experimentovat jako sousední Slovensko, kde na přeškolení do USA odcházeli mladí piloti s minimálními zkušenostmi na podzvukových L-39CM/ZAM, respektive zcela bez zkušeností s létáním na proudových letadlech. V případě Slovenska však byl tento krok vynucený okolnostmi a jiné řešení v podstatě nebylo k dispozici vzhledem k naprostému nedostatku vhodného létajícího personálu. Systém výběru a přeškolení prvních českých pilotů v USA tak bude velmi podobný situaci z roku 2004 při přechodu na švédské Gripeny.

Podle nového velitele čáslavské základny plk. Tomani nedává přeškolování úplně nezkušených a nových pilotů bez jakýchkoliv zkušeností z operačního nasazení nebo zahraničních cvičení vůbec žádný smysl. Je tedy zřejmé, že na prvotní přeškolení v USA se vydají zkušení „driveři“ z Gripenů a Alek, kteří jsou zároveň stále v perspektivním věku a mohou odsloužit dalších 7-10 let. (foto: Airman 1st Class Valerie Seelye, 52nd Fighter Wing Public Affairs)

S největší pravděpodobností bude okolo roku 2026 zformována tzv. letka nadzvukových letounů (respektive jednotka s nějakým podobným názvem jako paralela vycházející ze zkušeností přezbrojení z Mig-21 na JAS-39 Gripen v letech 2004-05), jejíž jádro vytvoří příslušníci obou čáslavských taktických letek, kteří následně cca v letech 2027-2029 projdou kompletním přeškolením na F-35A v USA. Z pohledu létajícího personálu půjde o piloty 1. třídy s minimálním náletem 500-600 hodin na Gripenech či L-159 a kteří budou schopni sloužit v operačním nasazení minimálně dalších sedm až deset let. Tato skupina vytvoří základ první taktické letky s F-35A, která po svém návratu do ČR pravděpodobně převezme tradice „tygří“ 211. letky. Větší část personálu totiž bude s určitostí pocházet právě od „tygří“ letky, protože 212. letka je nyní značně personálně poddimenzovaná a není úplně reálné, že bude v následujících 3-4 letech nějak výrazně posílena. Ostatně, problém s nízkým počtem pilotů L-159 u „Peřinovy“ letky zmiňoval poměrně nedávno i bývalý velitel čáslavské základny brigádní generál Jaroslav Míka ve svém projevu na konferenci Future Forces Forum 2022.

Zbývající část příslušníků 211. letky bude i nadále zabezpečovat s letouny JAS-39 úkoly ochrany vzdušného prostoru ČR v rámci aliančního systému NATINAMDS. V podstatě tak půjde o identickou situaci, kdy valná část letky působila v zahraniční misi a zbytek zajišťoval úkoly QRA doma. Tento personál se už pochopitelně nebude pouštět do žádných „větších akcí“ a v podstatě bude „udržovacím“ způsobem zajišťovat službu na Gripenech až do příchodu prvních F-35A a převzetí operačního úkolu držení ostré hotovosti po dosažení počátečních operačních schopností.

Další skupina pilotů pro druhou taktickou letku projde přeškolením v USA přibližně v letech 2030-2033 a půjde vesměs o mladší piloty, docvičené v ČR na patřičnou úroveň, tak aby zvládli celé přeškolení v USA. Tato skupina následně vytvoří základ druhé taktické letky s F-35A a s největší pravděpodobností převezme tradice 212. taktické letky. Zbylá část personálu Peřinovy letky, která nebude vyslána do USA, následně posílí stav 213. výcvikové letky, jež bude mít spoustu práce s doškolením mladých pilotů, určených k pozdější službě na F-35. Tento postup je samozřejmě pouhým odhadem autorů, predikovaným na základě současných vyjádření představitelů AČR, což samozřejmě neznamená, že vše může nakonec proběhnout jinak. Po roce 2030 bude zároveň kladen větší důraz na výcvik specializovaného pozemního personálu, který se bude zabývat vyhodnocováním elektromagnetických signálů, tvorbou „knihoven“ pro palubní rušiče a vyhodnocováním dat pro využití všech senzorů, kterými je F-35A vybaven.

Každopádně pořízení moderních letounů 5. generace může posunout celé vzdušné síly neskutečných způsobem vpřed. Zároveň, však hrozí nebezpečí, že pokud ze strany Ministerstva obrany nedojde s americkou stranou k vyjednání patřičných provozních, údržbových, servisních a logistických náležitostí, může F-35 způsobit naopak silný bolehlav. Zároveň snad nové vedení Ministerstva obrany, Generálního štábu a Vzdušných sil konečně pochopilo, že F-35 už nebude možné provozovat „stylem“ Gripenů či Alek, kdy se pořídila relativně moderní platforma, ovšem na dokoupení veškerého potřebného vybavení a účinné výzbroje v dostatečných počtech se už jaksi nenašly finanční prostředky. Proto je určitě v pořádku, že ministerstvo pozorně sleduje proces zavádění F-35 v dalších evropských státech a snad se i poučilo z odstrašujícího příkladu Slovenska, kde odcházející vláda sice objednala moderní letouny, ale přípravu veškeré potřebné infrastruktury trestuhodně ignorovala a Černého Petra nechala nastupující vládě a novému ministru obrany Jaroslavu Naďovi. Po přezbrojení obou taktických letek a dosažení plných operačních schopností, které je možné očekávat někdy v letech 2033-35, bude moci AČR vyčleňovat pro bojová Úkolová uskupení až dva roje F-35A, čili celkově 8 strojů. Na první pohled nejde o nijak závratný počet, na druhou stranu se jedná o dvojnásobek současného stavu a například i mnohem větší nizozemské královské letectvo vyčleňuje podobné síly.

Velmi drahou položkou v celkové akvizici bude bezpochyby nákup moderní A2A + A2G výzbroje v dostatečných počtech. Na snímku holandský personál připravuje na letecké základně v Leeuwardenu navěšení sdruženého závěsníku BRU-61A se čtveřicí malorozměrových pum GBU-39 SDB do interní pumovnice letounu F-35A. Stejná výzbroj byla integrovaná v rámci softwarové edice MS20 i na Gripeny, ministerstvo obrany ji však nikdy pro české letouny nepořídilo. (foto: Sgt. Jan Dijkstra/Mediacenteum Defensie)

Ze současného inventáře půjde pro F-35A využít pouze střely AIM-120C-5 a pumy GBU-12. Pro letoun 5. generace však jde o poměrně zastaralou výzbroj a ČR bude muset zakoupit jako základ moderní protiletadlové střely AIM-120D a AIM-9X Block III plus protizemní řízenou munici kategorie JDAM (Joint Direct Attack Munition), tedy pumy GBU-31/32/38. Za úvahu však stojí i nákup mnohem pokročilejší munice kategorie „Stand-off“, která doposud v AČR zcela absentuje. Ve výsledku tak jen pořízení munice vyjde na několik miliard korun a MO s tím musí počítat. (foto: Airman 1st Class Josey Blades a Sgt. Jan Dijkstra/Mediacenteum Defensie)

 

Čtvrtstoletí Alky – psi štěkají, ale L-159 létá dál

Pořízení F-35A pro dvě taktické letky zároveň znamená definitivní konec jednomístných Alek v jejich útočné roli, což však v žádném případě neznamená, že by platforma L-159 v AČR úplně skončila. Součástí taktického letectva je totiž i již zmiňovaná 213. výcviková letka, která zabezpečuje pokročilý taktický a bojový výcvik pilotů AČR. Právě u této letky najdou uplatnění jak všechny dvoumístné L-159T1+/T2, tak možná i malá část L-159A od 212. letky. S provozem spárek totiž armáda počítá minimálně do roku 2035 a v letectvu najdou uplatnění nejen jako pokročilé cvičné stroje, ale i jako relativně levná a nenáročná platforma pro výcvik JTAC, létání vyšších kádrů z velitelství vzdušných sil, simulaci agresorů na výcvikových kurzech vrtulníkářů a při řadě dalších úkolů, pro které by použití F-35A bylo pochopitelně finančně zcela neefektivní.

Nové technologie a modernizační prvky včetně mokrého křídla výrobce z Vodochod právě testuje na demonstrátoru L-159T2X trupového čísla 6073, což je původní prototyp L-159B. (foto: Aero Vodochody)

Sám výrobce z Vodochod stále počítá s rozsáhlou modernizací MLU (Mid Life Upgrade) části flotily L-159, příslušné smlouvy však doposud nebyly podepsány a sama armáda je zatím pevně rozhodnuta pouze sjednotit všechny spárky na jednotný standard L-159T2. Původní dvoumístné Alky se totiž i přes modernizaci na standard T1+, spočívající mimo jiné v opětovné instalaci radaru Grifo, výměně multifunkčních displejů a úpravám pro kompatibilitu s NVG, stále v určitých detailech odlišují od nově modifikovaných T2. Každopádně, pokud by všechny dvoumístné L-159 měly sloužit až do rozmezí let 2035-2040, kdy jim vyprší dobová životnost, bude nutná tak jako tak určitá modernizace MLU. Té jsme se na našich stránkách již několikrát věnovali a proto jen velice krátce. Koncept modernizace MLU má výrobce připravený a bude především záležet, pro jakou variantu by se případně armáda rozhodla. Nové technologie a modernizační prvky již výrobce zkouší na svém letovém demonstrátoru L-159T2X ev. č. 6073, jenž se nedávno vznesl po čtyřleté přestávce do vzduchu i s novým mokrým křídlem. Výrobce zároveň obnovil práce na projektu implementace zaměřovacího kontejneru Aselpod turecké provenience pro jednoho nejmenovaného zákazníka ze středního východu. Součástí celkového upgrade by měla být zároveň i modernizace avioniky, kdy Aero Vodochody samozřejmě upřednostňuje vlastní řešení s využitím svého know-how. Šlo by o vývoj a integraci jádra stávajícího avionického systému přímo Aerem, což by zahrnovalo náhradu obou hlavních avionických počítačů a průhledového displeje HUD plus úpravu multifunkčních  displejů. Při prvotní modernizaci L-159A v roce 2010 totiž Aero přímo spolupracovalo s americkou společností V-Dot Systems a nechalo vytvořit růstové zálohy palubního software, které by nyní bylo možné využít.

Jak konkrétně ale bude vypadat osud L-159 v AČR se teprve ukáže. Podle zákulisních informací má zatím armáda zájem pouze o modernizaci radionavigačního vybavení, spočívajícího v instalaci nových radiostanic a pravděpodobně i o implementaci IFF Mode 5. Každopádně ministerstvo obrany bude muset o přesné podobě modernizace rozhodnout co nejdříve, neboť výrobce by ji chtěl logicky realizovat během velké revize PP16, která se provádí po 4.000 letových hodinách, či dobově po 16-ti letech provozu. Celá flotila dvoumístných strojů L-159T1+ a L-159T2 by tímto velkým stupněm údržby měla projít v letech 2026-2029 a díky tomu jim bude prodloužen meziopravní technický rezurs o dalších 2.000 hodin či 8 let provozu, čímž bude možné spárky udržet při životě minimálně do roku 2035. Příslušná smlouva však doposud nebyla podepsána.

Vzhledem ke všemu výše uvedenému a na základě vyjádření bývalého velitele čáslavské základny brigádního generála Jaroslava Míky na konferenci Future Forces Forum 2022 bude české taktické letectvo na čáslavské základně v budoucnu tvořeno dvěma nadzvukovými a jednou podzvukovou letkou.  Následující tabulka nastiňuje současný stav českého taktického letectva a jeho předpokládanou podobu po roce 2030.

21. základna taktického letectva „Zvolenská“ (21. zTL), Čáslav - Chotusice    
letkaaktuální výzbrojpočetvýzbroj po roce 2030počet
211. taktická letka „generála Františka Chábery“JAS-39C/D Gripen12/2ksF-35A Lightning II12ks
212. taktická letka „generálmajora Františka Peřiny“L-159A/T1+ ALCA14/2ksF-35A Lightning II12ks
213. výcviková letka „generála Aloise Šišky“L-159A/T1+/T2 ALCA2/3/3ksL-159A MLU + L-159T2 MLU4-6ks + 8ks

Rozšíření taktické základny v Čáslavi na dvě nadzvukové letky poskytne AČR mnohem větší kapacitu v plnění dalších úkolů. Taktické letectvo bude například schopno mnohem více podporovat pozemní vojsko na vyšší technologické úrovni v rámci sdílení dat získaných ze senzorů nových letounů. AČR bude zároveň moci nabídnout aliančním partnerů až dva roje F-35A pro požadovaná Úkolová uskupení.  (foto: Staff Sgt. Staci Miller a Senior Airman Alexander Cook)


 

 

Autoři textu: Aleš Hottmar a Radim Špalek, czechairforce.com

(úvodní ilustrační foto: Aeronautica Militare)

(zdroj: archív redakce czechairforce.com; článek „Piloti se na F-35 snadno přeučí, říká nový velitel vojenského letiště v Čáslavi“, autor Iveta Vávrová, https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/vojenske-letiste-caslav-jaroslav-tomana-rozhovor_2211011811_kro; Future Forces Forum 2022)

(aktualizace: 20. 11. 2022)