Směřuje Česká republika k pořízení amerických letounů F-35?
Otázka řešení podoby českého nadzvukového letectva po roce 2027 začíná být stále aktuálnější a i když se na první pohled může zdát, že pro vyřešení tohoto problému je stále relativně dostatek času, k finálnímu rozhodnutí by mělo dojít co nejdříve. Podle posledních zákulisních informací jsou nyní reálně ve hře už pouze dvě varianty, které údajně počítají s obstaráním letounů 5. generace F-35A z USA, respektive nejmodernější verze Gripen E ze Švédska. Zatímco americká nabídka počítá s formou přímého nákupu, švédská strana údajně vytáhla eso z rukávu a nabízí velmi překvapivě opětovný pronájem. Ačkoliv je švédská nabídka mimořádně zajímavá, události z rána 24. února letošního roku, kdy Ruská federace bezprecedentním způsobem napadla Ukrajinu, zřejmě definitivně změní pohled na přezbrojení našeho nadzvukového letectva. Jedna věc je však jasná už nyní, taktické letectvo Vzdušných sil AČR musí být zcela zásadně posíleno a musí být plně kompatibilní s našimi západními aliančními spojenci. Bude to drahé, bude to náročné a bude to i složité na vysvětlování občanům, ovšem jiné cesty za současné mezinárodní situace bohužel asi není.
Výběr nových nadzvukových letounů pro AČR připomínal v minulosti spíše detektivní román, za který by se nemusela stydět ani proslulá Agatha Christie. Nynější hledání náhrady pronajatých Gripenů už zřejmě tak divoké nebude, neboť reálných řešení je na světě mnohem méně, než tomu bylo před dvaceti lety. Ministerstvo obrany však bere otázku zajištění ochrany vzdušného prostoru ČR či plnění aliančních závazků velmi vážně, a proto již v loňském roce zřídilo expertní skupinu, která by měla politické reprezentaci v prvním čtvrtletí letošního roku dát jasné doporučení o budoucí podobě taktického letectva AČR.
Odborná komise by měla stanovit budoucí operační potřeby taktického letectva VzS AČR, nutné počty pro jejich zabezpečení apod. Na základě doporučení expertní komise pak musí politici rozhodnout a vybrat finální variantu dle konkrétních nabídek oslovených výrobců. Vybraná varianta musí reflektovat nejen budoucí potřeby vzdušných sil a finanční možnosti státu, ale vybrané řešení musí být i v geopolitickém zájmu ČR, neboť nejde o čistě vojenskou otázku, ale do celé věci bude nepochybně vstupovat politický faktor.
I když měla být závěrečná zpráva expertní komise předložena již v průběhu března, je nakonec klidně možné, že události z 24. února 2022 v podobě ruské agrese vůči Ukrajině předložení výsledné zprávy ministryni obrany oddálí. Už nyní je však zřejmé, že armáda bude požadovat rozšíření počtu nadzvukových strojů na minimálně 24-36 ks, což by umožnilo přezbrojení obou taktických letek v Čáslavi. Dosavadní provoz pouhých čtrnácti Gripenů byl totiž v mnoha ohledech pouze dočasným řešením a v případě plnění úkolů v rámci zahraničních misí se české nadzvukové letectvo dostávalo na úplnou hranu svých možností. Z operačního hlediska by proto armáda potřebovala více nadzvukových letounů, což ostatně deklaroval i velitel čáslavské základny plukovník Jaroslav Míka, a to ještě před událostmi na Ukrajině.
Každopádně ministerstvo obrany a potažmo vláda ČR by měly zásadní a strategické rozhodnutí o podobě „nadzvuku“ učinit co nejdříve a nedostat se tak pod časový tlak, který provázel například vyjednávání o druhém pronájmu Gripenů v roce 2014, či do ještě složitější situace jako na Slovensku, kde taktické letectvo již v současné době prakticky neexistuje a reálně hrozí, že v období let 2023-2025 bude muset střežení vzdušného prostoru našeho východního souseda zabezpečit Aliance*. Zároveň se však sluší dodat, že se Slovensko do této situace nedostalo úplně svou vlastní vinou, neboť rozhodnutí o nákupu nových letounů F-16 Block 70 učinilo poměrně zavčasu. Jenže značné problémy výrobce a více než roční skluz v dodávce „šestnáctek“ v souvislosti s Covid-19, dále zvažované předčasné ukončení provozu Fulcrumů či pozdě započatá příprava infrastruktury na základně Sliač, ještě asi způsobí odpovědným činitelům OS SR silné vrásky na čele.
Bylo by proto žádoucí, kdyby se AČR podobným stresům vyhnula a především, aby byla schopna plnit veškeré alianční závazky a zabezpečení ochrany vzdušného prostoru ČR v plném rozsahu a bez omezení i během přechodu na novou platformu, tak jako se to podařilo v roce 2005. Právě na Slovensku je nyní systém QRA držen spíše v symbolické rovině pouze jedním letounem, navíc bez jakékoliv raketové výzbroje**. Slovensko má v rámci NATINAMDS zřejmě domluvenu nějakou výjimku a s ostrým použitím QRA zde již velení Aliance reálně asi příliš nepočítá. Česká republika si však něco takového nemůže dovolit, už jen z důvodu ztráty těžce budovaného kreditu, jenž má nyní české taktické letectvo u našich aliančních partnerů. Finální rozhodnutí by proto mělo padnout ideálně již v letošním roce, tak aby se přechod na novou platformu stihl nejpozději do roku 2029.
Poznámka* – Viceprezident společnosti Lockheed Martin pan Greg Ulmer zatím přiznává 12-ti až 14-ti měsíční skluz ve výrobě letounů F-16 Block 70 kvůli problémům externího dodavatele z Izraele v souvislosti s Covid-19 a první bahrajnský stroj by měl být dokončen teprve ve čtvrtém kvartálu roku 2022. S příletem prvních letounů na Slovensko se proto počítá nejdříve v průběhu roku 2024 a hotovost QRA s novými letouny tudíž začne na Sliači fungovat pravděpodobně až od 1. ledna 2025. Zároveň je možné, že provoz posledních letuschopných Fulcrumů bude ukončen o něco dříve kvůli vypovězení ruských specialistů RSK MiG ze Sliače a je samozřejmě otázkou, zda by si slovenská strana vůbec dokázala zabezpečit další provoz Migů-29 vlastními silami už jen z důvodu, že některé agregáty či přístroje jsou na slovenských strojích majetkem Ruské federace.
Poznámka** – Důvodem je pravděpodobně zcela vyčerpaný technický resurs střel R-60MK, který výrobce stanovuje hodnotou 30 vzletů a přistání. Problémem je totiž samotná náplň tuhého paliva střely R-60, která může vlivem otřesů při větším počtu vzletu či přistání vykazovat poškození a mít tak vliv na správnou činnost raketového motoru.
Gripen C zřejmě definitivně mimo hru
Dlouhou dobu se předpokládalo, že Česká republika zvolí jako nákladově nejpřijatelnější řešení pokračování provozu současných letounů JAS-39C/D formou odkupu či vyjednání dalšího pronájmu, spojeného s potřebnou generační modernizací a případným rozšířením počtu na 18-24 ks. K podobnému kroku se totiž poměrně nedávno rozhodlo i Maďarsko, jež bude své stroje JAS-39 EBS HU (Export Baseline Standard Hungary) modernizovat na nejnovější softwarovou edici MS20 Block 2 a maďarské ministerstvo obrany zároveň využije větší modernizační balíček, než pro který se rozhodlo při přechodu na edici Block 2 české letectvo. V praxi tak bude upgrade maďarských strojů spojen s výraznou modernizací radaru PS-05/A na verzi Mark 4, akvizicí úplně nové výzbroje v podobě protiletadlových střel MBDA Meteor plus Iris-T, včetně nové protizemní pumové výzbroje GBU-49 Paveway II Enhanced s duálním naváděním, dále integraci izraelského přílbového zaměřovače Targo II, implementací nového odpovídače IFF s módem 5, zástavbou komunikačního systému SATURN či zásadním upgradem palubního systému elektronického boje EWS. Maďarsko navíc velmi reálně zvažuje rozšíření počtů nadzvukové techniky, ostatně již v dřívějších dobách mělo dvě bojové letky – 1. letku „Puma“ a 2. letku „Dongó“. Tento krok je v případě starší verze Gripen C/D pochopitelně stále možný, neboť sám výrobce má dle informací švédského tisku ve svém výrobním závodě v Linköpingu dokončeno 11 kompletních skořepin s částečně instalovanou kabeláží a agregáty, které je možné na přání zákazníků dokončit v relativně krátké době. Další možností pak bude získání olétaných strojů přímo od švédského Flygvapnetu, který s přechodem na nové Gripeny E plánuje vyřazení části nejstarších letounů JAS-39C.
Tímto upgradem by se měly téměř dvacet let staré maďarské Gripeny posunout skoro na úroveň modernizačního paketu F-16V. Rozhodnutí Maďarska je překvapivé v tom smyslu, že ještě poměrně nedávno jeho vládní představitelé deklarovali svůj zájem o letoun F-35A. Jak ovšem nyní tvrdí vládní zmocněnec, odpovědný za akvizice na maďarském ministerstvu obrany Gáspár Maróth, Maďarsko se tak rozhodlo na základě odborné analýzy, podle které dojde v letech 2030-2040 k technologickému skoku ve vývoji bojových letadel a kupovat nyní stroj 5. generace by bylo chybou. Zlí jazykové na druhou stranu tvrdí, že hlavní důvod je mnohem prozaičtější, a sice že Maďarsko po sérii rozsáhlých nákupů techniky pro pozemní vojsko na podobnou akvizici už jednoduše nemá zdroje.
Ať už je pravda jakákoliv, maďarské rozhodnutí pokračovat s dalším provozem Gripenů na základě nově uzavřené smlouvy o desetileté podpoře typu (roky 2026-2036) s největší pravděpodobností neovlivní rozhodovací proces v České republice. V případě „českých“ Gripenů je totiž situace s jejich dalším provozem přeci jenom poněkud složitější, a to z důvodu relativně vysokých náletů na draku a celkovému opotřebení všech letounů. Představitelé AČR tedy vidí vcelku logicky v pokračování provozu těchto letounů určitá rizika. České stroje JAS-39C/D mají v současné době průměrný nálet téměř 2400-2500 hodin a podle predikce nalétaných hodin v dalším období budou mít v letech 2027-2029 na svém kontě průměrně přes 3200 letových hodin. To už je na evropské poměry docela vysoká hodnota a jak správně poznamenal velitel čáslavské základny plukovník Jaroslav Míka, půjde v té době již o čtvrtstoletí staré letouny.
Opotřebení českých Gripenů je zároveň mnohem větší, než u maďarských strojů JAS-39 EBS HU, neboť maďarské letectvo generovalo od počátku jejich služby v roce 2006 až do roku 2018 pro celou svou flotilu pouze 1.600 letových hodin ročně. Zde je potřeba si navíc uvědomit, že flotila českých Gripenů vykazuje na počet letounů prakticky nejvyššího náletu na světě***. Další a možná mnohem markantnější rozdíl je však v rozdílném spektru plněných úkolů. Zatímco v Maďarsku byl Gripen od počátku chápán jako víceúčelový stroj, v AČR byl až donedávna používán výhradně k plnění úkolů Air-to-Air. Každý let spojený s nácvikem vzdušného boje v prostoru TRA 37, při kterém bylo dosahováno velkých přetížení, se tak samozřejmě podepisoval na celkovém technickém stavu konstrukce. A zapomenout pochopitelně nelze ani na mnohem četnější cyklus vzletů/přistání na počet nalétaných hodin.
Poznámka*** – Při započtení 2.000 nalétaných hodin ročně na 14 aktivně provozovaných českých Gripenů vychází průměr 142 hodin na letoun ročně. Švédský Flygvapnet, jakožto největší uživatel flotily letounů JAS-39, pak generuje cca 9.000 až 11.000 nalétaných hodin ročně na papírový počet 96 strojů, což dává v průměru 100 až 110 hodin ročně na letoun. I z tohoto důvodu se průměrný nálet aktuálně provozovaných švédských Gripenů pohybuje pouze okolo hodnoty 1600 hodin, přičemž nálety thajských a jihoafrických strojů jsou pak ještě mnohem menší.
Maďarské Gripeny se v mnoha detailech odlišují od českých strojů, neboť jde o atypickou verzi EBS HU, což jsou zjednodušeně řečeno „céčkové“ trupy a „áčková“ křídla. Maďarsko k letounům pořídilo NATO standard pylony pro všechny závěsné body, dále moderní univerzální „launchery“ včetně elektromechanických výmetnic klamných cílů BOL, které jsou instalovány v zadní sekci „launcheru“, a jimiž AČR vůbec nedisponuje. Na druhou stranu jsou maďarské stroje kvůli „áčkovým“ křídlům nepatrně omezeny v rozsahu letové obálky při letu s podvěsy, kdy systém MLL (Maneuver Load Limiter) neotevírá tolik letovou obálku, jako u českých Gripenů. (foto: Filip Modrzejewski, SAAB, www.saab.com)
Vše výše uvedené samozřejmě v žádném případě neznamená, že by české Gripeny C/D nebylo možné provozovat i nadále. Tato možnost pochopitelně existuje, ovšem je potřeba vyhodnotit, zda se podobná varianta při započtení veškerých nákladů souvisejících s rozsáhlou modernizací, prodloužením technické životnosti a vyřešením způsobu dalšího provozu (odkup či pronájem) a servisní podpory vůbec vyplatí. Tuto analýzu lze učinit pouze na základě interních a přesných dat, kterými disponuje čáslavská základna, a z tohoto důvodu si ji autor netroufá učinit. V obecné a velmi teoretické rovině lze sice konstatovat, že vzhledem k počtu nalétaných hodin je možné české stroje provozovat i nadále, vlivem údajů zátěžového spektra ze systému FRAME je však skutečné opotřebení draku značné a odpovídá mnohem většímu náletu hodin, což generuje určité riziko v budoucím provozu.
Pro další provoz „českých“ Gripenů by tak byla nutná nejen další modernizace minimálně v „maďarském stylu“ spojená s rozsáhlým nákupem úplně nové výzbroje, ale i náhrada veškerých součástí, ke kterým již výrobce nebude schopen vzhledem k jejich stáří zaručit v následující dekádě servisní podporu. S tím jde ruku v ruce nutnost prodloužení technické životnosti na 40 let, která si může čistě teoreticky vyžádat v případě českých strojů i výměnu či zesílení provozně nejvíce namáhaných částí konstrukce draku na základě detailní defektoskopické analýzy, tak jako tomu je u starších letounů F-16 (horní strana trupu, kořen SOP apod.) či MiG-29 (SOP). Jenže zatímco u Viperu či Fulcrumu lze tuto věc řešit poměrně „jednoduše“ přinýtováním zpevňujícího kování v problematických partiích z vnější strany draku, u švédského plasťáčku z IKEY by šlo kvůli použitým materiálům o mnohem složitější věc. Další kapitolou jsou veškeré hydraulické či palivové rozvody, náchylné na trhliny a těsnost, degradace optické kabeláže atd. Právě z těchto důvodů se na další provoz stávajících Gripenů hledí s určitými riziky, což ostatně velmi opatrně naznačuje i velitel čáslavské základny plk. Jaroslav Míka.
Čeští stíhači plní s Gripeny primárně úkoly spojené s ostrahou vzdušného prostoru ČR a jejich výcvik směřuje především k procvičování taktiky vzdušného boje. Po modernizaci a přechodu na softwarovou edici MS20 se z českých Gripenů stal v roce 2018 skutečný multi-role bojový letoun, schopný efektivně působit proti pozemním cílům přesně naváděnou municí. V rámci 211. taktické letky však bude výcvik Close-Air-Support či obecně Air-to-Ground vzhledem k počtům letounů, personálu a výši nakontraktovaných hodin vždy zcela marginální záležitostí, které se bude věnovat maximálně jeden roj. Dosavadní provoz pouhých čtrnácti Gripenů je totiž v mnoha ohledech stále jen provizoriem a v případě plnění úkolů v rámci zahraničních misí se české nadzvukové letectvo pravidelně dostává na úplnou hranu svých možností. Příslušníci 211. letky tak museli v domácích podmínkách při nasazení poloviny „nadzvuků“ do misí Air Policing nezřídka improvizovat a do QRA přistavit třeba jako zálohu i spárku JAS-39D, nebo létat v hotovosti bez přídavných nádrží. Podobný stav je však do budoucna i ve světle současného dění na Ukrajině zcela neudržitelný. (foto: Stanislav Petera, www.stanislavpetera.com)
Gripen E versus F-35A, aneb kdo nakonec vyhraje souboj o české nebe?
Rizika spojená s dalším provozem českých JAS-39C/D a výší budoucích provozních nákladů si švédský výrobce samozřejmě moc dobře uvědomuje, neboť zná podrobně technický stav našich Gripenů. Možná i z těchto důvodů, a vzhledem k posledním neúspěchům v evropských i celosvětových tendrech tak Saab přišel údajně s úplně novou a velmi lákavou nabídkou. Podle zatím nepotvrzených a spíše zákulisních informací totiž švédský výrobce nabízí pronájem nově vyrobených letounů Gripen E, čili variantu, o které se doposud příliš neuvažovalo, neboť byl předpoklad, že Saab již podobný způsob obstarání prostě nenabídne. Na druhou stranu nejde zase až tak o překvapivou informaci, protože již na loňských Dnech NATO v Mošnově něco podobného velmi neochotně naznačoval i generální ředitel společnosti Saab Micael Johansson, a nedávno slovo „pronájem“ použila v souvislosti se zvažovanými variantami i nová ministryně obrany Jana Černochová.
Pokud se tedy tato informace ukáže jako pravdivá, je vcelku nasnadě, že by podobný způsob obstarání mohl některé představitele armády „nalomit“, neboť s tímto typem zajištění provozu má armáda bohaté a veskrze pozitivní zkušenosti. Jenže s čím asi nikdo nepočítal jsou události z rána 24. února letošního roku, kdy Ruská federace bezprecedentním způsobem napadla Ukrajinu a rozpoutala největší konflikt v Evropě od skončení 2. světové války. Právě vznik rozsáhlého konfliktu střední intenzity v evropském prostoru, který se ještě před několika lety zdál jako úplné sci-fi, zřejmě definitivně změní pohled na přezbrojení našeho nadzvukového letectva. Na vývoji situace v posledních týdnech je totiž více než zřejmé, že AČR by měla směřovat spíše k pořízení výkonnější a kompatibilnější platformy v podobě letounu 5. generace F-35A Lightning II, který bude v následující dekádě používat většina našich západních aliančních spojenců. Je pochopitelné, že každé z obou řešení, tedy pořízení amerického F-35A či švédského Gripenu E, má bezesporu své klady a zápory. Nebude proto na škodu si obě varianty z pohledu budoucího užití Vzdušnými silami AČR podrobně rozebrat.
Interoperabilita v rámci NATO
Asi nejdůležitějším kritériem ve věci výběru a ve světle současné války na Ukrajině by měla být jednoznačně kompatibilita a interoperabilita nové platformy v rámci celé Aliance. Je bez jakýchkoliv debat, že švédské letouny JAS-39 Gripen doslova zachránily české nadzvukové letectvo a ukázaly se být ideální platformou pro udržení či rozvoj určitých schopností v době klidu a míru. S provozem typu JAS-39C/D se tak AČR popasovala velmi dobře a účastnila se šesti zahraničních misí (sedmé se právě účastní), což je vzhledem k počtu provozovaných strojů v rámci Aliance bez jakéhokoliv přehánění úžasný výkon. Na druhou stranu je i v kontextu současného dění na Ukrajině jasné, že švédská platforma může způsobit v budoucnu problémy při skutečném bojovém nasazení v rámci úkolových uskupení, vytvořených s našimi aliančními partnery. Dalším problémem jsou přeci jenom mnohem menší bojové „zkušenosti“ typu s nasazením v reálných operacích. Starší Gripen C/D se tak do skutečného boje dostal pouze dvakrát a to během operace Karakal 2011 v rámci libyjské kampaně a následně při dodnes velmi utajované operaci jihoafrických Gripenů v Demokratické republice Kongo, při které letouny SAAF útočily protizemní municí GBU-12 na postavení rebelů ve Středoafrické republice.
Je tedy zcela nasnadě, že ve věci kompatibility a interoperability v rámci Aliance bude nový Gripen E rozhodně tahat za kratší konec provazu. Ne snad že by švédský výrobek nebyl úplně kompatibilní s aliančnímu systémy, ale především v otázce komunikačních technologií a šifrovaného přenosu datových informací můžou nastat určité komplikace. V případě Švédska je totiž zásadní problém, že není členem Aliance a má tak k některým aliančním technologiím poněkud omezený přístup. Specifické vybavení, nutné pro jakékoliv společné alianční operace, proto musí AČR nakupovat jako vlastní majetek přímo od americké vlády, zastoupené agenturou DSCA, a jiná možnost zástavby ve švédských Gripenech v podstatě neexistuje. Tato věc samozřejmě platí i při pořízení jakékoliv jiné evropské platformy, tedy letounů EF2000 či Rafale.
Dalším a mnohem důležitějším faktorem pak je prostý fakt, že Česká republika by byla s letounem Gripen E v celé Alianci opět naprostým exotem. Ne že by snad šlo o úplně novou roli, neboť jako jediný stát v NATO provozujeme letouny L-159 či s největší pravděpodobností budeme jako jediný uživatel vrtulníků AH-1Z Viper plus UH-1Y Venom, ale možná by bylo dobré přestat být za každou cenu originální. Zatímco v módním průmyslu je určitě dobré překvapovat svou originalitou a extravagancí, u vojenských technologií však není zrovna tato věc příliš žádoucí.
V tomto směru je F-35A naprosto jasnou volbou, neboť se z něj pomalu ale jistě stává „tuctovka“ států západní Evropy, která možná bude s trochou nadsázky ve výzbroji více evropských států, než kdysi legendární F-16. U typu F-35A je zajištěna veškerá kompatibilita s aliančními systémy a armáda by podobné věci v podstatě vůbec nemusela řešit. Vzhledem k tomu, jakým způsobem roste počet uživatelů amerického stroje 5. generace a tento letoun budou používat dva naši přímí sousedé, by mělo v rozhodování hrát silnou roli. Už jen například proto, že právě s Německem působíme v rámci Mnohonárodního uskupení vzdušných sil MAG (Multinational Air Group), zatímco s polským letectvem stále více kooperujeme v rámci příhraniční spolupráce. Právě schopnost využití infrastruktury našich aliančních partnerů a schopnost bez problému operovat z jejich základen a pokračovat v bojových operacích možná budou tím nejdůležitějším faktorem při rozhodování. Ostatně prvotní zkušenosti z Ukrajiny hovoří naprosto jasně, pokud se podaří uchránit letectvo před prvním úderem, je možné jej nasadit do dalších operací i z jiných základen a pokračovat dále v efektivní bojové činnosti.
Oba zvažované typy jsou schopné i operací z klimaticky extrémnějších oblastech, jak ostatně dokládá záběr Gripenu E z testování ve Vidselu za severním polárním kruhem, či norský F-35A na islandské základně Keflavik. Švédský Gripen byl doslova stvořen pro „polní“ podmínky, lze ho provozovat z krátkých vzletových a přistávacích drah, není náchylný na čistotu těchto drah kvůli nebezpečí nasátí cizích předmětů a nevyžaduje velké množství technického personálu. Jde skutečně o jednoduchý letoun z technického úhlu pohledu při přípravě k opakovanému vzletu (tzv. Cross servicing), kdy si pilot sám letoun připraví bez přítomnosti technického personálu k opakovanému vzletu po přistání na záložním letišti, nebo při přeletech na velké vzdálenosti bez možnosti tankovat za letu. Jde o jednu z výhod švédského typu, na druhou stranu i F-35A byl koncipován pro podobné podmínky a operace z hůře vybavených letišť či předsunutých základen. (foto: Forsvarsmakten a Saab AB)
Pořizovací a provozní náklady
Jak se říká, peníze jsou až na prvním místě a v případě pořízení nových „nadzvuků“ to platí dvojnásob. Nákup a provoz jakéhokoliv nadzvukového letounu je už ze své podstaty velmi drahou záležitostí a bylo by chybou si namlouvat, že není. V případě F-35A a počtu cca 18 ks pro jednu plnohodnotnou letku je nutné počítat s celkovými pořizovacími náklady cca 60 miliard Kč, v případě 36 letounů pro dvě letky by se pak jednalo velmi hrubým odhadem o 120 miliard Kč. K této částce je potřeba následně alokovat každoročně zhruba 4-6 miliard Kč na jejich provoz dle konkrétního počtu provozovaných strojů. Nemá smysl kouzlit s čísly jako švýcarská agentura Armasuisse, ostatně autor vřele doporučuje článek „Eine Wahl mit Turbulenzen“, jenž je uveden ve zdrojích. Přestože jsou z něj poněkud cítit pojídači žab a podobných tvorů, vše podstatné je v něm uvedeno a obrázek ať si každý čtenář udělá sám. Převedeno do českých poměrů, některé naivní představy internetových teoretiků, že provoz F-35A snad bude levnější než dosavadní pronájem Gripenů v AČR, jsou zcela mimo mísu. Zde je potřeba si říci zcela na rovinu, že akvizice amerických letounů 5. generace bude drahá, jejich provoz ještě dražší, a je s tím prostě potřeba dopředu počítat.
Právě kouzlení s čísly bohužel dělá F-35 přímo medvědí službu, neboť pokud by AČR podlehla těmto údajům, je velice pravděpodobné, že nebude v rozpočtu MO alokována dostatečná výše finančních prostředků na provoz, nákup nové výzbroje, výcvik pilotů a budoucí modernizace. To by mohlo vést ke stejné situaci jako s L-159, kdy armáda potažmo vláda vynaložily obrovské finanční prostředky na nákup, ale už jaksi nezbývalo na další rozvoj platformy, integraci plánované výzbroje a vybavení, pořízení plnohodnotné dvoumístné verze plus budoucí modernizace. Zároveň nemá smysl řešit, zda je teoretická cena letové hodiny 37.000 dolarů nebo 35.000, a zda může být někdy třeba 25.000 dolarů. Provoz nadzvukové techniky bude, jak už bylo uvedeno, vždy extrémně finančně náročný a u letounů 5. generace s celou řadou unikátních technologií to platí dvojnásob. Vzhledem k tomu, že každý uživatel používá jinou metodiku a stanovení cen, porovnání s ostatními typy bude vždy silně kulhat. Stačí se například podívat na příklad sousedního Rakouska, kde v jednu dobu cena letové hodiny Tajfunů účetně vystřelila k astronomické částce 70.000 dolarů, což samozřejmě není reálná cena provozu platformy EF2000 v dalších evropských státech. A podobným příkladem může být i Česká republika, která do výpočtu nákladů letové hodiny Gripenů rozpouští i cenu pronájmu, stanovenou zhruba na 1,7 mld. Kč ročně, která jde navíc placena přímo z rozpočtu ministerstva obrany. Účetně tak cena letové hodiny vycházela v roce 2018 na částku 630.000,-Kč****, což ale se skutečnou cenou letové hodiny typu JAS-39 nemá až tak mnoho společného. Rozdíly v ceně letové hodiny stejného typu navíc mohou být u jednotlivých letectev opět značně rozdílné. Dobrým příkladem je právě JAR, jejíž Gripeny disponují celou řadou odlišných systémů a technologií, což prodražuje provoz a především budoucí upgrady, a tudíž cena letové hodiny strojů SAAF tak vychází dráž jak u švédských, českých či maďarských Gripenů. Ještě větší rozdíl je například u letounu F-16E/F Desert Falcon, což je naprostý atyp s astronomickými náklady na provoz.
Švédy údajně nabízený pronájem Gripenů E má samozřejmě pro ČR své výhody a nevýhody, jejichž popis by vydal klidně na samostatný článek. Obecný vzoreček, že vlastnictví je oproti pronájmu zárukou lepšího a efektivnějšího provozu však v případě České republiky poněkud kulhá, protože jinak by situace s L-159 byla diametrálně odlišná. Specifický pronájem Gripenů můžeme po téměř dvaceti letech hodnotit z pohledu uživatele jako výhodný, neboť dal armádě jistotu každoročního náletu 2000 hodin celé flotily JAS-39 bez ohledu na jakékoliv škrty v armádním rozpočtu, umožnil včasný přísun náhradních dílů, průběžné SW/HW modernizace celé platformy a řešil i celý systém údržby včetně jednotlivých Checků a dvěstěhodinových revizí, prováděných ať již v ČR, nebo ve Švédsku. Ačkoliv se na některých českých diskusních fórech můžeme dočíst tak bizarní úvahy, že Švédsko svým pronájmem doslova odírá český stát, a jak je pro armádu strašně nevýhodný, jde o naprosté nesmysly a typické „Urban Legends“. Ty bohužel šíří lidé, nemající nejmenší představu o skutečných podmínkách pronájmu a nedokážou si vůbec představit celkový objem činností a potřebného materiálu, které musí švédský úřad FMV zabezpečit pro splnění všech smluvních podmínek provozu českých Gripenů.
Právě flexibilita při včasných dodávkách náhradních dílů, které pokud nejsou skladem dokáže úřad FMV zabezpečit do 48 hodin pro udržení velkého náletu celé flotily jsou pro AČR jednoznačně benefitem, který by v případě jakéhokoliv přímého nákupu patrně nefungoval. A nutil by AČR držet velké množství náhradních dílů přímo na skladě, pokud nechce čekat rok na jejich dodání (zkušenosti zahraničních uživatelů). V určitém období byla co se týče přísunu ND dokonce ČR upřednostňována před domácím Flygvapnetem. Tolik k pověstné „nevýhodnosti“ švédského pronájmu, který chtěla celá řada případných uživatelů švédského letounu, ale získala jej exkluzivně pouze ČR. Zde je potřeba vysvětlit, že pronájem je celosvětově zcela specifickým způsobem obstarání nadzvukové techniky, který nabídl pouze Saab ve snaze proniknout s Gripenem na evropský trh a právě díky tomu ČR získala jako první uživatel poměrně výhodné podmínky, které Saab později již nikomu nenabídl. A podle interních informací švédského úřadu FMV to bylo především z prozaického důvodu, kdy tento způsob obchodu nebyl pro švédského výrobce a stát z finančního hlediska tak výhodný, jak se zpočátku předpokládalo.
Samozřejmě pronájem má své stinné stránky související především s neochotou politiků k jakýmkoliv dalším vícenákladům v rámci navyšování operačních schopností celé platformy nad rámec smluvních podmínek, což se dotklo právě českých Gripenů. O skutečné výši pronájmu nových Gripen E můžeme bohužel jen spekulovat, ale v případě provozu 14 ks pro jednu letku by šlo zřejmě o částku 2-2,5 mld ročně, při upřednostňovaném počtu 24 ks pro dvě letky pak o cca 4-5 mld. ročně. Jde opravdu o pouhé odhady a sám autor za ně rozhodně nedá ruku do ohně. Zásadní pozitivum tohoto typu obstarání by pro armádu znamenalo, že v případě pronájmu je schopno vše financovat z vlastního rozpočtu MO a zároveň pokračovat i v potřebných akvizicích pozemního vojska. Jednoznačným negativem je však fakt, že armáda bude za cca 10-12 let opět postavena před otázku jak dál a bude muset řešit, zda letouny odkoupit či složitě vyjednávat jejich další pronájem a nebo přejít okolo roku 2038 – 2040 na úplně novou platformu. V případě pronájmu bude zároveň i neochota politiků investovat do rozvoje platformy, která nebude ve vlastnictví ČR, což sice během prvních deseti let nebude problém, ale v budoucnu určitě ano.
Naopak přímé a velice nákladné obstarání F-35, kde se platí tzv. na „dřevo“, by situaci českého taktického letectva vyřešilo na dalších 30-40 let a armáda by nemusela každých deset let přemýšlet nad nesmrtelností chrousta. Je samozřejmě otázkou, zda vláda Petra Fialy bude mít odvahu a snahu vysvětlit občanům investici v řádu 60-120 mld. Kč, na druhou stranu právě současná situace na Ukrajině řadě lidí otevřela oči a je zřejmé, že investice do obrany bude nutné značně posílit. Vzhledem k výši akvizice je vcelku nasnadě, že platba za F-35A bude muset jít zcela mimo rozpočet MO, což bude samozřejmě představovat mnohem větší problém, než každoroční vyčlenění „usmrkaných“ 1,7 mld. Kč na pronájem Gripenů a je na vládě Petra Fialy, aby takovou investici lidem v nové geopolitické situaci vysvětlila.
Poznámka**** – Jde o oficiální údaj, získaný na základě poskytnutí informací podle § 14 odst. 5 písm. d) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění zákona č. 61/2006 Sb. A v souvislosti s náklady na vojenskou přehlídku v rámci oslav výročí 28. října 2018.
Infrastruktura a další skryté náklady
Čáslavskou základnu čeká v letech 2026-2028 naprosto zásadní dvouletá rekonstrukce či spíše přesněji řečeno kompletní vybudování nových dráhových systémů a pohybových ploch. O této „megaakci“ již poměrně podrobně hovořil plukovník Jan Susekár ve svém rozsáhlém rozhovoru pro časopis Letectví+Kosmonautika a svým rozsahem půjde vskutku o monstrózní akci. Tato rekonstrukce však nemá absolutně žádnou souvislost s plánem na pořízení nových letounů, ale jde o dlouhodobě plánovanou a neustále odkládanou akci, která je vynucena poruchami podloží hlavní vzletové a přistávací dráhy 31/13, kdy při dosednutí či pojíždění velkých transportních letounů kategorie C-17 dochází k pohybu či praskání betonových desek a tuto věc bohužel není možné řešit položením tenké cementobetonové vrstvy. Bude tak nutné kompletně rozdrtit a odvézt původní betonový povrch plus kompletně vybagrovat podloží a vše udělat znovu a lépe. Zároveň má dojít k nepatrnému prodloužení a narovnání VPD, vybudování zcela nové pojížděcí dráhy, která nebude protínat stojánky a bude možné ji použít k nouzovému opuštění letiště, dále rozšíření spojovacích drah, úpravě stojánek atd.
V případě pořízení F-35A či Gripenu E bude nutné pro oba typy vybudovat zároveň i potřebnou infrastrukturu, která však bude u amerického typu s jistotou mnohem rozsáhlejší. Švédský Gripen E totiž může zcela logicky využít podstatnou část stávající a již vybudované infrastruktury čáslavské základny a samotný výrobce Saab deklaruje, že k budoucímu provozu nové generace Gripenů lze využít všech stávajících specializovaných pracovišť údržby na 21. zTL. Se svým předchůdcem má totiž nový Gripen E prakticky stejnou filozofii údržby, včetně jednotlivých Checků a předepsaných dvěstěhodinových prací, přičemž využívá celou řadu stejných či velmi podobných kontrolně-technologických přípravků, specializovaných měřících a defektoskopických přístrojů, či kalibračních stendů a zařízení. V případě pořízení Gripenu E by tak AČR nemusela masivně investovat do provozní a údržbové infrastruktury, navíc se dá předpokládat, že v případě pronájmu nebude ani ochota MO v rámci klasického „šetřílkovství“ budovat cokoliv navíc, což je samozřejmě smutné, ale jde bohužel o realitu.
V případě amerických strojů F-35A je naopak nutné počítat s vybudováním prakticky úplně nové provozní a údržbové infrastruktury. Náklady na potřebnou úpravu či postavení zcela nového zázemí na čáslavské základně si autor netroufá odhadnout, neboť k podobnému kroku je potřeba mnohem podrobnější analýzu. Ta by měla odpovědět, jaká specializovaná pracoviště budou použitelná i pro F-35 a co naopak bude nutné postavit úplně nově. Jde například o nedávno vybudovanou zkušebnu motorů v severozápadní části areálu čáslavské základny, u které je otázkou, zda projde certifikací pro zkoušky motorů F135, či budou nutné její stavební úpravy. S vybudováním rozsáhlé infrastruktury pro F-35A je nutné jisto jistě počítat a činí tak všichni evropští uživatelé tohoto typu, přičemž sám autor je přesvědčen, že vybavení jejich základen je přeci jenom rozvinutější než v Čáslavi.
AČR si zároveň musí stanovit, v jakém rozsahu bude schopna provádět údržbu vlastními silami, s čímž souvisí zásoby náhradních dílů atd. Určitě by bylo záhodno, aby armáda měla schopnosti provádět údržbu F-35A minimálně v podobném rozsahu, jako je tomu v současné době u pronajatých Gripenů. U nich je čáslavská základna schopna realizovat i větší dvěstěhodinové revize TS200, což je v podstatě nejvyšší stupeň údržby švédského letounu, který se periodicky opakuje téměř ve stejném rozsahu, pouze při 800/1600/2400 hodinách je objem prací o něco vyšší a jsou realizovány ve Švédsku. Důvod, proč jsou dvěstěhodinové periodické práce realizovány v ČR je především ten, že AČR chtěla z pochopitelných důvodů v rámci druhého pronájmu disponovat schopností provádět nejvyšší stupeň údržby vlastními silami a cca od roku 2015 tak na čáslavské základně není přítomen žádný švédský personál. Pokud je v rámci revize plánována nějaká modernizace či výměna některých technologií, provádí tyto periodické práce přímo výrobce v Linköpingu. Jinak Gripen žádnou generální opravou neprochází, i když tento nesmysl se bohužel na českém internetu stále dokolečka objevuje.
Zapomenout nelze ani na mimořádně důležitou věc, že veškerá specializovaná pracoviště budou muset odpovídat standardům kybernetické bezpečnosti v souladu s požadavky vlády USA. Vzhledem k pověstné hlučnosti motorů F135 bude patrně nutné řešit i otázku hlučnosti a to především na východní stojánce ve směru na obec Chotusice. Další již zmiňovanou věcí je nutnost vybudování nových úkrytů v areálu QRA nejlépe průjezdného typu, neboť současné zodolněné úkryty, modernizované v roce 2007 pro letouny Gripen, patrně neprojdou certifikací pro umožnění provozu F-35A. Samostatnou kapitolou je v případě provozu více než 14 ks letounů vybudování i zcela nového rozptylu s moderními kryty letecké techniky, což je v zásadě potřebné pro oba zvažované typy. Zde je zásadní věcí požadavek, aby se AČR opět vrátila ke konceptu zodolněného letiště, které zaručuje v případě úderů přežití alespoň části techniky a personálu. Tato problematika je opět na zcela samostatný článek.
Právě zkušenosti z prvních týdnů bojů na Ukrajině ukazují starou a osvědčenou pravdu, že koncentrace letounů na jediném místě stojánky či v jednom hangáru je při úderu balistickými střelami kategorie Iskander/Točka či střelami s plochou dráhou letu Kalibr naprosto smrtelná. Česká republika by se tak měla opětovně vrátit ke konceptu zodolněného letiště a vybudovat pro nové letouny dva rozptyly s moderními úkryty letecké techniky, a dále specializovanými zodolněnými úkryty pro pozemní a létající personál, příručními sklady munice apod. AČR musí mít zároveň k dispozici minimálně dvě záložní letiště s alespoň nejnutnější infrastrukturou, schopné v případě potřeby přijmout leteckou techniku v počtu odpovídajícímu jedné letce. Mělo by se jednat o lokality, které stále vlastní ministerstvo obrany a kde je dostatek prostoru na rozptýlení techniky. (foto: Luftforsvaret)
Výkony a operační potřeby
Právě výkony a schopnosti, tedy kdo „více, rychleji a déle“ vyvolávají na dětských diskusních fórech největší polemiky, přitom jde o zcela marginální věc, určenou infantilním jedincům, jež si ve veřejném prostoru a sociálních sítích neustále přeměřují své malé „pindíky“. Oba letouny svými schopnostmi, výkony, doletem či nosností výzbroje totiž zcela dostačují potřebám AČR, respektive české letectvo nikdy nevyužije jejich úplný potenciál. Zatímco F-35A je dizajnován a svými unikátními schopnostmi či sortimentem integrované výzbroje určen především pro útočné operace a působení v prostředí se silnou PVOS, je těžko uvěřitelné, že právě tímto směrem se bude někdy v budoucnu ubírat výcvik a případné nasazení českého taktického letectva. V případě Gripenů E je zase těžko představitelné, že AČR někdy pořídí specializované podvěsné rušící kontejnery EAJP systému elektronického boje Arexis, díky kterým bude švédská platforma disponovat téměř identickými schopnostmi, jako americké Growlery.
Ačkoliv vzdušné síly počítají v souladu s „Dlouhodobým výhledem pro obranu do roku 2035“ dosažení určité schopnosti účastnit se celého spektra možných operací a plné interoperability v rámci aliance, lze s absolutní jistotou predikovat, že primární a hlavní úlohou nových letounů zůstanou i nadále především úkoly spojené s ochranou vzdušného prostoru ČR, nasazení do mezinárodních misí typu Air Policing, vyčleňování jednoho roje do Mnohonárodního uskupení vzdušných sil MAG (Multinational Air Group) či jiných úkolových uskupení, nebo plnění vzdušné ochrany v rámci programu SNOWCAT (Support Nuclear Operations With Conventional Air Tactics).
Půjde tedy o úkoly, které čeští piloti dlouhodobě cvičí a v obecné rovině se bude jednat převážně o mise Air-to-Air spojené s ochranou vzdušného prostoru ČR a našich spojenců, a to jak v rámci pasivních operací DCA (Defensive Counter Air), tak zároveň i aktivních operací OCA (Offensive Counter Air). V případě pořízení letounů i pro druhou letky by nové stroje převzaly konečně i plnohodnotný výcvik v rámci blízké letecké podpory CAS místo podzvukových L-159, a údery Air-to-Ground obecně. Toto spektrum úkolů již čeští piloti Gripenů procvičují, vzhledem k počtu letounů, pilotů a nakontraktovaných hodin však jde o marginální záležitost, které se rozhodně nemůže věnovat celá letka. Nové letouny by tak díky jejich modernímu vybavení a účinnější výzbroji bylo možné pro podobné operace používat násobně efektivněji, než tomu bylo doposud v kombinaci L-159A plus JAS-39C.
Nový Gripen E používá v současnosti nejvýkonnější střely středního až dlouhého dosahu MBDA Meteor, které dávají švédským pilotům zásadní taktickou výhodu. Integraci na Gripen urychlila událost z března 2013, kdy dvojice ruských bombardérů Tu-22M3, doprovázená čtyřmi stíhacími letouny Su-27, simulovala nálet na hlavní město Stockholm v rámci velkého cvičení vzdušných sil Ruské federace pod názvem „Ladoga 2013“. Ruské letouny dokázaly během velmi krátké doby zcela nečekaně akcelerovat a dostat se až na hranici švédského vzdušného prostoru nad ostrovem Gotland, aniž by švédské Gripeny systému QRA vůbec vzlétly. Tato událost je ve Flygvapnetu dodnes chápána jako den hanby a měla zásadní vliv na další vývoj a operační požadavky švédského letectva. (foto: Linus Svensson, Saab AB, www.saab.com)
Poměrně naivní či optimistické představy o tom, že Vzdušné síly AČR budou s omezenými finančními zdroji, počtem techniky, personálu a letových hodin určených k výcviku plnit i vysoce specializované mise typu SEAD / DEAD (Suppression of Enemy Air Defenses / Destruction of Enemy Air Defenses), radioelektronického boje či jak se dnes moderně říká Electronic Warfare, jsou bohužel i ve světle současného dění na Ukrajině patrně nereálné a vycházejí z typických představ odborníků od klávesnice, kteří neznají realitu VzS AČR a základní osnovy výcviku Taktického letectva AČR. Přeloženo do srozumitelné řeči, nemají bohužel ani nejmenší představu o složitosti a náročnosti celého procesu výcviku k dosažení podobných operačních schopností. Těmi totiž disponují pouze největší alianční letectva, kde se na podobné úkoly specializují přímo jednotlivé letky a výcvik létajícího a pozemního personálu je těmto zcela specifickým úkolům přímo podřízen, čemuž zároveň odpovídá specializovaná výzbroj a vybavení, či samotná taktika nasazení.
S velkou dávkou fantazie si autor umí představit pořízení alespoň určitého množství sofistikované výzbroje kategorie stand-off, která by umožnila provádět údery na strategické cíle v hloubce nepřátelského území a z potřebného odstupu mimo dosah nebezpečné PVO. K tomu už jsou potřeba střely s plochou dráhou letu typu JASSM (Joint Air-to-Surface Standoff Missile) v případě F-35, či KEPD-350 v případě švédských strojů Gripen E. Jde už ale o schopnosti spíše strategického určení, které by pro AČR představovaly jednoznačně posun na úplně nový level. Na druhou stranu vždy platí, že nestačí pouze nakoupit drahou hračku, ale je zapotřebí se s ní i naučit zacházet. Aby to bylo opravdu pochopeno správně a zasazeno přímo do reálií AČR, ministerstvo obrany bohužel nebylo schopné do dnešních dnů nakoupit tak triviální a velmi potřebné věci pro Gripeny, jako dvoupalcové FLARE či speciální CHAFF, nebo pokročilejší protizemní výzbroj, kterou představují pumy GBU-49 Paveway II Enhanced. Ty jsou přitom na Gripenech integrovány od roku 2010 a oproti letité klasice GBU-12 poskytují mnohem širší spektrum použití, neboť nejsou díky duálnímu systému navádění tolik závislé na meteorologických podmínkách.
Další kapitolou je pak účast na projektu sdílení taktických jaderných zbraní (Nuclear Sharing). Ještě před válkou na Ukrajině šlo o politicky naprosto neprůchozí utopii, ovšem po řadě výhrůžek Ruské federace směřujících k použití jaderných zbraní by i toto téma mělo být vážně diskutováno. Pokud by se ČR společně s Polskem jakožto současní a jediní „východoevropští“ účastníci programu SNOWCAT odhodlali k posunu přímo do projektu nuclear sharing, pak je zcela jasné, že by tak muselo být učiněno pouze v případě pořízení americké platformy F-35, neboť neutrální Švédsko nikdy nebude podobnou výzbroj integrovat. Takže i toto je potřeba s ohledem na budoucnost velmi důkladně promyslet*****.
Každopádně pro klasické mise Air Superiority, neboli vybojování vzdušné nadvlády jsou oba typy určitě vhodné, i když jak Gripen E , tak i F-35A mají určitá omezení. Bez jakékoliv politické korektnosti je potřeba počítat s tím, že hlavním protivníkem českých stíhačů budou v rámci zahraničních misí či skutečných bojových operací nejčastěji ruské letouny v podobě výkonných dvoumotorových strojů řady Su-27/30/35, které představují velmi nebezpečného soupeře. Ačkoliv jsou jejich schopnosti některými odborníky ve světle jejich nasazení na ukrajinském bojišti různě dehonestovány, ve skutečnosti však představují naprosto reálnou hrozbu. Není žádným tajemstvím, že právě švédští piloti Gripenů považují Flankery za extrémně nebezpečné soupeře a to ne snad kvůli jejich medializované super-manévrovatelnosti, ale především kvůli jejich vysokým letovým výkonům, schopnosti rychle akcelerovat na nadzvukovou rychlost a obecně možnosti působit ve vyšších nadzvukových rychlostech, to vše spojené s dispozicí mohutné výzbroje a velkého doletu. To jim v součtu dává ve vzdušném boji značnou výhodu, umožňuje odpálit i starší střely R-27 či R-77-1 ve výhodnějším spektru letové obálky a tak do určité míry kompenzovat menší dosah těchto raket oproti nejnovějším verzím západních střel typu AIM-120 či Meteor. Zároveň to Flankerům umožňuje kdykoliv se odpoutat z boje, pokud se pro ně začne nepříznivě vyvíjet. V tomto směru letouny s pevnými vstupy vzduchu, navíc obtěžkané rozměrnými baky, budou vždy tahat za kratší konec provazu.
Současný Gripen C je bezesporu agilním stíhačem, který přibližně do M1,2 docela svižně akceleruje. Pak jej však začne brzdit poměrně velké a především pevné vstupní ústrojí a zrychlení na hodnotu M2 i v čisté konfiguraci je spíše teoretické a dosažitelné možná tak v laboratorních podmínkách. U novějšího Gripenu E sice výrobce neoficiálně oznámil dosažení švédského rychlostního rekordu hodnotou cca 2400 km/h a schopnost udržet supercruise okolo M1,1 i se základní paletou protiletadlové výzbroje, je ale nasnadě, že „Erik“ kvůli obdobnému pevnému vstupnímu ústrojí bude ve vyšších nadzvukových rychlostech rovněž limitován.
Podobný problém je i u F-35A, který sice v názvu nese slovo blesk, ovšem vzhledem k letovým výkonům v transsonické oblasti a omezení max. rychlosti hodnotou M1,6, bude i on ve zmiňovaném spektru nadzvukových rychlostí tahat za kratší konec provazu. Letouny s pevnými vstupy vzduchu prostě mají ideální letovou obálku trochu jinde a i z tohoto důvodu na řadě aliančních cvičení stále ve vzdušném boji dominuje starý dobrý Eagle, v jejichž kokpitech jsou navíc mimořádně zkušení piloti, kteří se prakticky celou svou kariéru věnují výhradně vzdušnému boji. Nelze se tak spoléhat na různé internetové teorie a mediální skóre 15:1 z Red Flagu, které mají asi stejnou vypovídající hodnotu, jako tvrzení indických stíhačů o porážce RAF 12:0 či soubojům thajských pilotů s Gripeny proti čínským J-11A v BVR se skóre 41:9. Vypovídající hodnota podobných mediálních výsledků je totiž nulová, pokud neznáme skutečné parametry jednotlivých scénářů, nebo zda „červení“ měli oproti „modrým“ nějaká omezení apod. Ze zkušeností českých pilotů v rámci „Red Air“ totiž jasně vyplívá, že „červení“ mají prakticky pokaždé degradovány určité parametry dosahu palubních RL a dosahu řízených střel, a vzhledem k připraveným scénářům jsou vždy tak nějak odkázáni zemřít. I když i Red Air mohou překvapit a ne nadarmo je jedno z hesel čáslavských stíhačů „modří už vědí“. Oba typy tedy budou v misích A2A v určitém spektru letové obálky v nevýhodě proti výkonným letounům kategorie Su-27/30/35 a tuto nevýhodu musí vykompenzovat zjednodušeně řečeno lepším „Stealth“, lepším senzorickým vybavením a situačním povědomím, pokročilejšími systémy REB či výkonnějšími protiletadlovými střelami. Právě tyto vlastnosti by jim měly dát v součtu jednoznačnou převahu nad ruskými letouny, na druhou stranu je nasnadě, že protivník se bude vždy snažit využít slabých míst a přizpůsobí tomu svou taktiku.
V oblasti A2G nabízí F-35A oproti Gripenu E zcela určitě lepší schopnosti, širší spektrum výzbroje a především již zmiňovaný Stealth. Švédský stroj má ve své kategorii vynikající parametry RCS a sází na technologii tzv. elektronického Stealth, na druhou stranu je u švédského letounu znát poměrně velké zpoždění ve vývoji a pomalejším procesu implementace jednotlivé výzbroje, kdy základní paletu výzbroje A2G bude možné používat až v roce 2026 v rámci nové softwarové aktualizace. Navíc půjde oproti F-35A vždy o omezenější paletu zbraní, což ale AČR vzhledem ke všemu výše uvedeného nemusí až tak trápit.
Poznámka***** – v minulosti již letectvo ČSLA používalo jaderné nosiče v podobě letounů MiG-23BN od 28. sbolp v Čáslavi. Na území ČSSR byly zároveň dislokovány sovětské letecké útvary Střední skupiny vojsk, určené k použití „speciální“ munice, jak se tehdy Sovětským svazem slangově označovala jaderná výzbroj. Šlo konkrétně o Migy-27K od 1. letky 236. apib z Hradčan a Migy-23M od 2. letky 114. iap z Milovic, kde se taktéž jižně od letiště nacházel i sklad letecké jaderné výzbroje. To jen pro připomenutí těm, co tak rychle zapomínají.
Italské letectvo má zatím z evropských uživatelů asi největší zkušenosti s provozem F-35A, na druhou stranu docela nepochopitelně podcenilo otázku protiletadlové výzbroje krátkého dosahu a jedinou relevantní A2A výzbrojí tak budou až do roku 2026 rakety středního dosahu AIM-120C. Italové totiž používají pouze starší AIM-9L na útočných Tornádech a novější evropské střely Iris-T na stíhacích EF2000, ani jednu ze zmiňovaných střel však americký výrobce neplánuje na F-35 integrovat. Obdobný problém řešilo i nizozemské letectvo, které má stále velké skladové zásoby raket AIM-120B, jenže i tato starší verze Amraamu se na F-35 již nebude implementovat. (foto: Aeronautica Militare)
Při službě QRA mají norské F-35A standardně navěšenu dvojici samonaváděcích střel AIM-9X na externích pylonech SUU-96, což je zatím jediný závěsný bod certifikovaný pro navěšení Sidewinderu. Samotný design launcheru LAU-151 se několikrát měnil kvůli zmenšení RCS a současná verze adaptéru umožňuje díky internímu chlazení kapalným dusíkem navěsit i britské střely AIM-132 ASRAAM. Norsko chtělo původně na své F-35A integrovat evropské Iris-T, které dlouhodobě používá na svých letounech F-16 a celý projekt mělo i financovat, nakonec však tento záměr vyšuměl do ztracena. A propos, nebyla by pro AČR cesta k rychlému posílení výzbroje právě v nákupu určitého množství nadbytečných střel Iris-T z Norska či AIM-120B z Holandska, Belgie či Dánska? Svými výkony je béčkový Amraam zhruba na úrovni ruských střel R-77-1 a v dnešní době jej stále používá řada aliančních letectev. (foto: Luftforsvaret)
Nová výzbroj
S provozem Gripenu E či F-35A je spojena i nutnost pořízení úplně nové výzbroje. Ať již ČR vybere jakékoliv řešení, bude muset objednat poměrně velký balíček základního portfolia výzbroje. V případě Gripenu E půjde výhradně o evropskou výzbroj v podobě protiletadlových střel iris-T či Meteor, v případě F-35A zase o americké střely AIM-9X Sidewinder a AIM-120D AMRAAM. V případě protizemní výzbroje pak půjde o pořízení klasických laserem/GPS naváděných pum ráže 250 a 500 kg, malorozměrových pum GBU-39 SDB či nejnovějších GBU-53/B StormBreaker SDB II a v případě otevřené peněženky i těžkých řízených střel AGM-158 JASSM-ER, či pum GBU-54 a GBU-56 LJDAM. V případě švédských Gripenů E se opět počítá spíše s evropskou protizemní výzbrojí. Akvizicím výzbroje pro taktické letectvo jsme se na našich stránkách czechairforce.com poměrně podrobně věnovali a tak zbývá jen dodat, že plánovaný nákup nové protiletadlové raketové výzbroje krátkého a středního dosahu, jenž se měl původně uskutečnit do roku 2023, bude spuštěn až po finálním rozhodnutí a výběru konkrétního typu. Nákup GPS naváděné munice by se měl realizovat do roku 2025. Toliko k plánům.
Navěšování ostré pumy GBU-12 na externí pylon F-35A ze základny Eielson AFB. Tyto pylony jsou zatím certifikovány pouze na odhoz protizemní výzbroje a jejich výrobcem je společnost Marvin Engineering Co. Zajímavostí jsou boční odklopné kryty, jež zakrývají opěrné šrouby kvůli co nejmenšímu RCS. Podobně jsou s ohledem na co nejnižší odraz konstruovány i NATO standard pylony na švédských Gripenech, kde se však místo klasických vymezovacích šroubů používají skryté opěrné packy . (foto: Staff Sgt. Beaux Hebert, 354th Fighter Wing Public Affair)
Přeškolení létajícího a pozemního personálu
Ačkoliv se na některých českých armádních webech objevují zajímavé fantasmagorie, že přeškolení na F-35A bude kvůli bájnému a nadpřirozenému simulátoru mnohem rychlejší a levnější, autor by si na podobná tvrzení nevsadil ani pětník. Nová generace Gripenů E totiž proti svému předchůdci sice představuje konstrukčně úplně nový letoun, celá řada věcí je však velmi podobná či téměř identická se svým předchůdcem. Z pohledu pozemního personálu je konkrétně celá filozofie údržby prakticky stejná, jako u starší verze C/D, což by mělo značně zjednodušit přeškolení techniků. Z pohledu létajícího personálu je pak situace velmi podobná, neboť letové vlastnosti, pilotní work-flow, čili ovládání palubních, avionických a zbraňových systémů či zobrazování letových či taktických informací na WAD a HUD je opět do jisté míry podobné a vychází ze zkušeností s předchozí verzí JAS-39C/D. Jde samozřejmě o logickou věc a samotný Flygvapnet měl pochopitelně požadavek, aby nová generace Gripenů byla co nejvíce přizpůsobená způsobu ovládání a údržby se starší generací JAS-39C/D.
Je tak nasnadě, že přechod na F-35A bude pro AČR mnohem náročnější a bude především spojený s vysláním pozemního a létajícího personálu na několikaměsíční či dokonce několikaletý výcvik do USA. S tím je nutné opravdu dopředu počítat a nemá cenu si zase cokoliv namlouvat. Je samozřejmé, že výcvik v USA bude poměrně nákladný a oproti současnému tříměsíčnímu přeškolení ve švédském Satenas půjde svým rozsahem a délkou přeškolení o mnohem náročnější program. O samotném přeškolení na F-35 a jeho full-mission simulátoru se u táborových ohňů vypráví příběhy, že jde o mimozemské technologie z Area 51 apod. :o)) Autor samozřejmě nechce nijak zpochybňovat jeho účel, neboť jde skutečně o sofistikovaný systém, který pomáhá při přechodu na F-35 kvůli absenci spárky. Jenže podobnými simulačnímu technologiemi disponují i ostatní výrobci, na jejichž full-mission simulátorech lze odlétat řadu hodin z výcvikových osnov a tak ušetřit finanční prostředky.
Sám autor si troufá predikovat, že samotné přeškolení na Gripen E by probíhalo téměř identicky jako v případě F-35A a to z úplně prostého důvodu. Švédský Flygvapnet totiž vůbec neuvažuje o zavedení dvoumístné verze nové generace Gripenů a dvoumístná modifikace F-39F je vyvíjena pouze a výhradně pro Brazílii, která je odpovědná za celkový design a výrobu. Přechod na Gripen E tak budou zabezpečovat staré JAS-39D, určené k pokračovacímu výcviku jako náhrada za vyřazované Sk.60, a které budou sloužit téměř k identickým výcvikovým účelům, jako v USA stroje T-38C Talon či nově T-7A Red Hawk. Následně pilot odlétá několik hodin na simulátoru a poté již bude následovat první sólo na jednomístném stroji. Zároveň je klidně možné, že Flygvapnet při přechodu na Gripen E využije i tovární demonstrátor 39-7, jenž má pilotní workflow a letové vlastnosti téměř identické, jako Gripen E.
V případě pořízení F-35A bude systém přeškolení prakticky identický, neboť letoun žádnou spárkou nedisponuje a čeští piloti budou muset absolvovat celou výcvikovou osnovu na T-7A Red Hawk, následně odlétat potřebný počet hodin na simulátoru a teprve poté jít na své první sólo. Absence spárky je v programu F-35 některými lidmi chápáno jako geniální rozhodnutí, které ušetří miliardy dolarů na výcviku, neboť vše vyřeší zázračné simulátory. Autor je však přesvědčený, že pokud by vývoj dvoumístné verze F-35 byl ve výsledku tak jednoduchý, americké letectvo či řada zahraničních uživatelů by si jej bezpochyby objednala. Jenže vývoj spárky by celý program ještě více prodražil, navíc v případě verze F-35B si jej autor technicky ani neumí představit, a proto je naprosto logické, že se představitelé amerického letectva rozhodli vsadit výhradně na simulační technologie, u kterých jde vývoj neustále kupředu. Navíc po zkušenostech s programem F-22 bylo zřejmé, že nejde o nemožnou věc.
Na druhou stranu, mít dvoumístnou verzi je bezesporu výhoda, kdy instruktor přeci jenom lépe odhaluje chyby pilotního žáka při reálném letu, může být použita při samotném přezkoušení a celé řadě dalších úkolů, včetně oblíbených vývozů během cvičení apod. Každopádně armáda by měla mít již v předstihu připravenou skupinu perspektivních pilotů, kteří budou odcházet do USA již s potřebnými zkušenostmi na L-159T2 a minimálním náletem 500 hodin na proudových strojích. I z tohoto důvodu je nutné rozhodnout včas, aby ta tyto požadavky většího počtu školených pilotů pro taktické letectvo bylo schopno reagovat i pardubické Centrum leteckého výcviku a nedošlo tak k podobné situaci jako na Slovensku, které kromě první šestičlenné skupiny prakticky nemělo další perspektivní piloty v mladším věku a potřebným náletem na L-39, což pochopitelně prodlužuje výcvik v USA až na 3-4 roky.
Politici rozhodnou
Ačkoliv armáda dá určité doporučení, konečné slovo budou mít opět politici a je tak mimořádně obtížné predikovat, jaké řešení zvolí. Na první pohled se zdá, že nová vláda a sama ministryně obrany Jana Černochová budou preferovat užší euroatlantickou spolupráci, která má pro ČR bezpochyby z geopolitického hlediska mnohem větší význam, než spolupráce s neutrálním Švédskem. Otázkou však je, zda se politické reprezentaci podaří najít dostatečné zdroje na nejdražší akvizici v historii samostatné České republiky. Ve vládě totiž nesedí Vladimír Špidla, který vždy říkal, že zdroje jsou, jen se pořádně neví kde. Na druhou stranu právě současná agrese Ruské federace vůči Ukrajině mnoha lidem a politikům otevřela oči a je nasnadě, že investice do obrany ČR budou muset rapidně stoupnout.
Pro přezbrojení dvou letek je potřeba v případě minimalistických požadavků alespoň 24 ks letounů, ideálně však 32-36 ks. Pokud by k finálnímu rozhodnutí a podepsání smlouvy došlo ještě letos či nejpozději v průběhu roku 2023, je zapotřebí okamžitě zahájit přípravné práce na vybudování potřebné infrastruktury a současně zahájit celý proces výběru létajícího a pozemního personálu, s čímž souvisí případný nárůst výcviku v CLV a u 213. výcvikové letky a to v dostatečném předstihu. K přezbrojení první letky by pak mohlo reálně dojít v letech 2027-2029, což si vyžádá uplatnění dvouleté opce na provoz Gripenů. K přezbrojení druhé letky by pak mohlo dojít v letech 2029-2030, což se kryje s končícím meziopravním technickým resursem letounů L-159A, jež právě procházejí periodickými pracemi PP16. Provozovat dále jednomístné Alky a vynakládat další miliardy na jejich zásadní modernizaci nedává příliš smyslu, neboť už první týdny bojů na Ukrajině nám jasně ukazují, že ztráty „podzvukových bitevníků“, operující v nízkých letových hladinách, jsou v konfliktu střední intenzity extrémní. Toliko k optimistickým termínům, jež jsou plus mínus použitelné pro oba typy, s tím že v případě Gripenu E by celý proces zřejmě probíhal o něco rychleji .
Úplným závěrem je možné konstatovat, že ČR v této věci nevypíše klasický tendr, ale bude se snažit o nákup formou vláda-vláda, což je v případě tak důležitého vojensko-strategického projektu zcela pochopitelné a zároveň by to mohlo celý náročný akviziční proces značně urychlit. Z pohledu krátkodobého financování je švédská nabídka bezesporu zajímavá a ukazuje, kam až je švédský výrobce po sérii neúspěchů ochoten zajít. A určitě si zaslouží podrobnou analýzu. Na druhou stranu je dnes už poměrně jasné, že dražší řešení v podobě amerických letounů 5. generace F-35A bude pro AČR znamenat ve světle současné krize na Ukrajině a budoucích požadavků na širší zapojení do aliančních operací a obrany naší země před psychopatem a vyděračem z Kremlu přeci jenom větší jistotu. Každopádně už za několik měsíců nám ministryně obrany Jana Černochová představí své rozhodnutí, pro které snad najde ve vládě i potřebnou podporu. „Může se zdát, že času je dost, ale není tomu tak. Proto zahajujeme proces, na jehož konci bude rozhodnutí o budoucnosti nadzvukového letectva již letos. Chci hledat co nejširší shodu nad řešením ochrany vzdušného prostoru, protože se jedná o projekt na desítky let dopředu,“ říká ministryně obrany Jana Černochová. A více asi není potřeba dodávat.
Autor textu: Aleš Hottmar, czechairforce.com
S dosavadním provozem letounů JAS-39C/D sice panuje spokojenost a 211. taktická letka má za sebou už šest zahraničních misí (sedmé se právě účastní), v kontextu současného dění na Ukrajině je však jasné, že tato švédská platforma, provozovaná v nízkém počtu a s minimálními počty výzbroje může představovat v případě vzniku konfliktu střední intenzity velký problém. AČR by tak měla směřovat k zásadnímu posílení taktického letectva výkonnější a především kompatibilnější platformou, kterou používají naši západní alianční partneři, jež bude navíc pořízena v počtu odpovídajícímu dvěma taktickým letkám. (foto: 211. taktická letka)
(úvodní ilustrační foto: Aeronautica Militare)
zdroje:
– Gripeny stárnou, armáda chce víc stíhaček, autor Oldřich Danda, Právo, https://www.novinky.cz/domaci/clanek/gripeny-starnou-armada-chce-vic-stihacek-40385526
– Česko začne jednat o stíhačkách. Pronájem gripenů skončí už za pět let, autor Pavel Otto, https://www.e15.cz/domaci/cesko-zacne-jednat-o-stihackach-pronajem-gripenu-skonci-uz-za-pet-let-1387204
– Rozhovor v neutajovaném módu, https://www.lompraha.cz/news/rozhovor-v-neutajovanem-modu
– Eine Wahl mit Turbulenzen, autor Priscilla Imboden, https://www.republik.ch/2022/01/13/die-kampfjet-saga-teil-2-eine-wahl-mit-turbulenzen
– First Greenville-built F-16V one year from delivery, Lockheed says, autor Craig Hoyle, https://www.flightglobal.com/dubai-2021/first-greenville-built-f-16v-one-year-from-delivery-lockheed-says/146512.article
– COVID supply chain woes add yearlong delay to first F-16 rollout at new facility, autor Valerie Insinna, https://breakingdefense.com/2021/11/covid-supply-chain-woes-add-yearlong-delay-to-first-f-16-rollout-at-new-facility/
– Delivery of Bulgarian F-16s to be delayed, autoři Aleksandar Mladenov & Gareth Jennings, https://www.janes.com/defence-news/news-detail/delivery-of-bulgarian-f-16s-to-be-delayed
– Perspektivy Gripenu v českém letectvu, autor Tomáš Soušek, Letectví+Kosmonautika č. 4/2022
(aktualizace: 5. 4. 2022)
