Bezpilotní prostředky Armády České republiky včera, dnes a zítra
Nejdynamičtěji rostoucím odvětvím vojenských letectev se v posledních letech stávají zcela určitě bezpilotní prostředky. Reálně to je vidět i na právě probíhajícím vojenském konfliktu na Ukrajině, kde UAV (Unmanned Aerial Vehicles / bezpilotní letecké prostředky), nebo chcete-li UAS (Unmanned Aerial Systems / bezpilotní letecké systémy) mají na obou stranách fronty velmi důležitou roli jak v průzkumu cílů pro dělostřelectvo, tak i k samotným útokům na vojenské bodové cíle (hlavně co se týče použití FPV dronů) a v případě ruských agresorů bohužel i na civilní infrastrukturu.
I na základě těchto zkušeností je jasné, že AČR, která si je potřeby pořízení nových bezpilotních prostředků více kategorií samozřejmě vědoma, musí v blízké budoucnosti akcelerovat zavádění této techniky do svých struktur. Nejedná se však tak úplně o výstavbu „na zelené louce“, protože z minulých let má AČR zkušenosti s provozem některých systémů UAV z kategorie Micro, Mini a Small (dle normy STANAG 4670), které byly využívány k podpoře kontingentů působících v zahraničních operacích, zejména v Afghánistánu. V roce 2022 se začala řešit akvizice UAS Třídy III s MTOW až 1 300 kg v počátečním počtu 3 ks, přičemž favoritem výběru byl nakonec starší, ale provozně dostatečně ověřený bezpilotní letoun Heron 1 od izraelského výrobce Israel Aerospace Industries (IAI). V tomto případě se jedná o bezpilotní prostředek kategorie MALE (Medium Altitude Long Endurance), viz tabulka níže.
V průběhu květnu 2023 však sama AČR přišla na první pohled s poněkud překvapivým rozhodnutím, že nákup UAV kategorie MALE odkládá ve prospěch pořízení až 200 ks menších dronů více kategorií. Ve skutečnosti se o příliš velké překvapení nejednalo, protože tento záměr vycházel ze současných poznatků, získaných zejména na ukrajinském bojišti, kde aktuálně probíhá v kategorii menších dronů velmi rychlý a bouřlivý vývoj v jejich schopnostech nasazení i konstrukci. Armáda proto navrhla změnu pořadí nákupu UAS a místo 3 ks středních taktických dronů MALE došla k rozhodnutí o pořízení již výše uvedených 200 ks menších UAV kategorií Micro/Mini v následujících letech 2025-26, a to od malých kvadrokoptér po dvacetikilogramové prostředky s dlouhou vytrvalostí letu. Původně plánované střední taktické drony kategorie MALE nejsou tímto rozhodnutím zcela zrušeny, ale měly být pořízeny až následně.
Nutno podotknout, že v aktuálně zveřejněné KVAČR 2035 však právě plánované pořízení UAS třídy III MALE není prozatím vůbec zmiňováno, což by na jednu stranu mohlo vést k závěru o jejich vypuštění z akvizičních procesů, ale na druhou stranu si musíme uvědomit, že samotná KVAČR 2035 obsahuje ve své přehledné tabulce v přílohové části pouze ty největší modernizační projekty jako nadzvukové letouny F-35A, PLRK SHORAD – SPYDER, vrtulníky systému H-1, hlavní bojový tank Leopard 2A8 nebo pásové bojové vozidlo pěchoty CV90 MkIV. Mimo nich se v následujících letech bude jistě řešit obnova techniky nebo její nové pořízení v rámci budování schopností i u dalších potřebných druhů zbraní jako jsou například mobilní VSHORAD pro ochranu bojových manévrových prvků nebo C-UAS jako lessons learned z aktuálního konfliktu na Ukrajině. Právě ani jeden z těchto projektů přitom není v KVAČR 2035 explicitně zmíněn, přestože se na nich v rámci armády zjevně pracuje. Jako poslední uveďme, že v roce 2027 by mělo přijít vyhodnocení a následná aktualizace KVAČR, která může přinést, a zcela jistě i přinese, další změny třeba i v oblasti dronů, či naopak boje proti nim.
Zdroj: University of Southern Denmark – Military Drones in Europe, The European Defense Market and the Spread of Military UAV Technology, Kunertova Dominika
Poznámky: BLOS – Beyond Line of sight / Za hranicí přímé viditelnosti, LOS – Line of sight / Přímá viditelnost
Od analogového „Rejse“ k digitální současnosti
Československá lidová armáda (ČSLA) zavedla první prostředek této kategorie do své výzbroje již v roce 1984, kdy získala stroje Tu-143 VR-3 Rejs od svého tehdejšího největšího dodavatele vojenské techniky – SSSR. Celkem bylo nakoupeno 24 ks Tu-143 VR-3 Rejs ve dvou variantách: 16 ks označených taktickými (trupovými) čísly 0208, 0210, 0211, 0213, 0214, 0216, 0217, 0219, 8202, 8204, 8205, 8207, 8208, 8210, 8211 a 8213 bylo ve variantě „FOTO“ vybavených panoramatickou kamerou PA-1 pro fotografický průzkum a dalších 8 ks tč. 0220, 0222, 0223, 0225, 8214, 8215, 8217 a 8219 přišlo ve variantě „TELE“, která byla vybavena televizní kamerou Čibis B a umožňovala TV průzkum.
Tu-143 VR-3 Rejs tč. 8219 varianta „TELE“, který sloužil nejprve v ČSLA a později u AČR, je dnes vystaven v expozici Leteckého muzea Kbely. (Foto archiv autora)
Koncem roku 1984 vznikla 101. letka bezpilotních průzkumných prostředků (101. lbpzp) dislokovaná ve Stříbře, která získala 12 letounů VR-3 Rejs v roce 1985. Od roku 1987 začala používat dalších 12 Rejsů i 104. letka bezpilotních průzkumných prostředků (104. lbpzp) ve Strakonicích, která zde musela u 9. protiletadlového pluku setrvat až do října 1989, kdy byla dokončena výstavba nových prostorů v plánované stálé posádce Krašovice u Písku, kam se mohla 104. lbpzp konečně přesunout. Obě letky nejprve podléhaly velitelství 10. letecké armády (LA), ale v roce 1987 byly přiděleny pod velitelství 1. armády v Příbrami a 4. armády v Písku, obě spadající do tehdejšího Západního vojenského okruhu (ZVO) s velitelstvím v Táboře.
Výcvik, zahrnující vzlety VR-3 Rejs, se však zřejmě nikdy neprováděl přímo na našem území z důvodů husté civilní zástavby a nedostatečného prostoru dostupných domácích VVP (ze stejných příčin u nás například nemohl probíhat ani výcvik s ostrými odpaly PLŘS na letící cíle z letadel ani pozemních PLRK, který prováděli stíhači v NDR a SSSR, zatímco „rakeťáci“ museli absolvovat své ostré střelby vždy jen v SSSR). Obě letky bezpilotních průzkumných prostředků tak cvičily ostré starty s VR-3 Rejs také v tehdejším SSSR na Ukrajině, konkrétně u Starokonstantinova v Chmelnické oblasti. Personální stav letky tvořilo 50 vojáků z povolání a 20 vojáků základní vojenské služby (ZVS), přičemž jednotka měla tabulkově k dispozici celkem 30 vozidel, včetně speciálních přepravních a odpalovacích automobilů na podvozku BAZ-135MB 8×8.
Od 1. ledna 1992 obě letky přešly od „pozemáků“ znovu pod Velitelství letectva a PVO. Při rozdělení ČSFR se koncem roku 1992 dostala část Rejsů na Slovensko, což byly bezpilotní prostředky původně patřící 101. lbpzp ze Stříbra, zatímco u nás ještě VR-3 zůstaly ve výzbroji 3. lbpzp, což byla od 1. května 1994 přečíslovaná 104. lbpzp z Krašovic v podřízenosti 3. sboru taktického letectva (přechod od 1. ledna 1994). Po známém incidentu sovětského VR-3 Rejs z 10. února 1988, kdy průzkumný prostředek neplánovaně skončil na budově mateřské školky na Zahradním Městě v Praze, byly cvičné lety tohoto prostředku nad územím Československa a později i České republiky zakázány a neprováděly se. I proto nebyla vůle tento systém dále v AČR provozovat a k 1. srpnu 1995 byl vyřazen a 3. lbpzp zrušena.
Stejný „odpalovák“ BAZ-135MB 8×8 SPU s VPZ 346-16-42, který se objevil na CIAF 1993 v Hradci Králové, se zúčastnil dne 10. září 1994 také statické ukázky na „Helicopter Flight Day“ v Prostějově, kde se oslavovalo 20. výročí založení 51. vrp, pro který to však byla zároveň „labutí píseň“, protože ukončil svou činnost již k 31. prosinci 1994. Samotná 3. lbpzp (vzniklá přečíslováním ze 104. lbpzp od 1. května 1994) byla ve své posádce Krašovice zrušena i se všemi provozovanými prostředky VR-3 Rejs už v následujícím roce (1. srpna 1995). (Foto Aleš Hottmar, czechairforce.com)
Tu-143 VR-3 Rejs byl nejrozšířenějším bezpilotním průzkumným taktickým prostředkem pro malé výšky první generace v SSSR. Jeho výhodou byla schopnost startu prakticky odkudkoli, kam se dostala kolová odpalovací platforma na podvozku BAZ-135. „Rejs“ většinou působil ve výškách 100 až 1000 metrů, přičemž efektivní dolet byl 80 km. Vzletová hmotnost prostředku dosahovala 1230 kg, rozpětí bylo 2,24 m, délka 8,06 m, a pokud přičteme letovou rychlost kolem 900 km/h v nízkém profilu letu, tak bylo „Rejs“ v osmdesátých letech poměrně obtížné zachytit. Start probíhal pomocí raketového motoru SPRD-251 o tahu 6,3 kN, který se po dohoření a cca. 500 m letu oddělil, a následně byl prostředek poháněn proudovým motorem TR-3-117 s tahem 5,8 kN. Doba letu činila 13 minut a během ní mohl „Rejs“ obsáhnout trasu cca. 180 km, na které prováděl typicky dvě zatáčky, přičemž bylo možné dvakrát aktivovat průzkumné vybavení provádějící záznam. Samotné odpalovací zařízení bylo umístěno v rozměrném kontejneru, který byl instalován na těžké nákladní vozidlo BAZ-135MB 8×8 SPU. Rejs mohl být vypouštěn z kontejneru ve směru letu až do rychlosti větru 15 m/s, a po skončení mise pak přistával pomocí padáku a brzdícího motoru v horizontální poloze na tříbodový podvozek (předpokládalo se jeho až pětinásobné použití). Vypouštěcí zařízení SPU-143 mohlo být doplněno novým Tu-143 VR-3 Rejs z přepravního a nakládacího vozidla BAZ-135MB 8×8 TZM, které mohlo vézt 2 ks těchto prostředků.
Dva snímky pořízené v Muzeu letecké a pozemní techniky ve Vyškově zachycují vozidla z kompletu VR-3 Rejs. Na horním záběru je těžký kolový automobil BAZ-135MB 8×8 SPU, který sloužil pro start bezpilotního průzkumného prostředku Tu-143 VR-3 Rejs. Na spodním záběru je pak přepravní a nabíjecí vozidlo BAZ-135 8×8 TZM, které má na sobě dva Tu-143 VR-3 Rejs tč. 0214 a 0216, oba varianty „FOTO“. (Foto Radim Špalek – Czechairforce.com)
Sovětské „Rejsy“ nad Československem
Bezpilotní prostředky VR-3 Rejs používala na našem území nejen ČSLA, ale tento autonomní průzkumný systém byl rovněž ve výzbroji Střední skupiny sovětských vojsk (CGV – Centralnaja gruppa vojsk), umístěné v letech 1968-1991 na území Československa.
První Rejsy s rudou hvězdou se u nás objevily již na konci roku 1977 v souvislosti se zformováním úplně nového útvaru, kterým byla 271. samostatná letka bezpilotních průzkumných prostředků (otdělnaja eskadrilja bespilotnych samoljetov-razvjedčikov). Tento sovětský útvar byl dislokován v posádce Luštěnice na severním okraji VVP Mladá a po celou dobu svého pobytu v ČSSR používal krycí číslo v/č pp. 13663 (vojinskaja časť, polevaja počta). Organizačně se letka skládala z velitelství, oddělení příjmu informací OPI (Otdělenije prijema informacii) a dešifrování dat, oddělení topografie a geodézie, automobilní čety, startovacího odřadu a technického oddělení TEČ (Těchničesko ekspluatacionnaja časť), které zabezpečovalo skladování, přepravu, údržbu a přípravu k použití samotných Rejsů. 271. letka disponovala čtyřmi startovacími zařízeními SPU-143 na podvozku automobilu BAZ-135MB 8×8, čtyřmi přepravními vozidly TZM-143, dále zhruba 12-ti průzkumnými letounky Tu-143 a další speciální automobilní technikou. Hlavním určením Rejsů v rámci Střední skupiny vojsk byl taktický fotografický a TV průzkum v malých výškách do hloubky 70 km v oblastech se silnou aktivitou nepřátelské PVO ve prospěch velitelství skupiny v Milovicích, část Rejsů zároveň disponovala zařízením, schopným detekovat zdroj radioaktivity v podobě jaderných hlavic.
271. letka se zpočátku nacházela v podřízenosti pozemního vojska Střední skupiny, později však přešla do podřízenosti vojskového letectva. Mezi zajímavé činnosti útvaru patřila například účast na velkém cvičení vojsk PVO na území SSSR v dubnu 1986 s názvem Arktika-86, při kterém došlo v prostoru města Jaroslavl k odpalu několika Rejsů směrem na Moskvu. Letící Tu-143 měly imitovat nálet střel s plochou dráhou letu BGM-109 Tomahawk na hlavní město SSSR a cílem bylo procvičit reakci všech druhů vojsk PVO na podobný druh ohrožení.
Luštěnický útvar se však nejvíce „proslavil“ jinou událostí, spojenou s pádem průzkumného letounku Tu-143 na obytnou zónu v pražském Zahradním Městě v roce 1988 a tato událost patří do zlatého fondu příběhů se šťastným koncem. Dne 16. února 1988 byl u 271. letky naplánován praktický výcvik v použití bezpilotního průzkumného prostředku Rejs. Let se měl uskutečnit po předem naprogramované trati ve výšce cca 100m nad terénem a průzkumný letounek Tu-143 měly po celou dobu letu doprovázet dva stroje MiG-23M hotovostního roje 114. stíhacího pluku z Milovic s ostrou výzbrojí v podobě raket R-23R a R-60M, plus palebného průměru pro kanón GŠ-23. Šlo o bezpečnostní opatření a v případě odklonu od plánované trasy či vzniku jakékoliv nestandardní situace měli být hotovostní stíhači připraveni neposlušný Rejs „jednoduše“ sestřelit. Teorie je však jedna věc, v praxi to ovšem většinou dopadne trochu jinak.
Krátce po 11. hodině byl z polygonu ve VVP Mladá odpálen průzkumný letounek, který měl pravděpodobně vykonat průzkumný let s otočným bodem v severním okraji VVP Jince. Už krátce po startu se však v důsledku programové chyby (chyba topografa) odklonil od plánované trasy a ke zděšení všech zamířil do prostoru Pražské zóny. Dvojice hotovostních MiGů-23M prolétla v okolí Prahy, kde stihla narušit TMA/CTR letišť Ruzyně a Kbely, ovšem povel k zahájení palby jim z velitelského stanoviště v Milovicích samozřejmě nikdo nechtěl vydat ze strachu, co by se stalo, kdyby trosky letounku dopadly do obytné zástavby. Všichni tedy pouze čekali a trnuli hrůzou, jak celá situace dopadne. Po spotřebování paliva došlo v 11:25 hodin k odpálení padáku a letounek „přistál“ na budovu mateřské školky v Mládežnické ulici na pražském Zahradním Městě. Při dopadu téměř tunového autonomního průzkumného prostředku na budovu mateřské školy se jako zázrakem nikomu nic nestalo a hned následující den vydala ČTK krátkou zprávu o technické závadě meteorologické aparatury, která přistála na jihovýchodním okraji Prahy.
Po tomto průšvihu, jenž vzbudil pozdvižení v celých VVS SSSR, přišel zákaz provádět praktický výcvik s Rejsy ve všech skupinách vojsk a příslušníci 271. letky se do dalších dobrodružství s ostrými odpaly nad územím ČSSR již nepouštěli. Tento případ zároveň ukázal, kdo je s trochou nadsázky skutečným pánem čs. vzdušného prostoru. U obdobných útvarů ČSLA se totiž ostré starty odehrávaly z legislativních důvodů mimo území Československa a naše osádky je musely uskutečňovat na Ukrajině, na polygonu u Starokonstantinova. Koncem 80. let disponovala letka z Luštěnic už pouze osmi funkčními bezpilotními prostředky a jejím velitelem byl pplk. Aleksandr Dzegiljevič. Útvar opustil Československo během 1. etapy odsunu sovětských vojsk a v termínu 20. až 21. května 1990 zahájil přesun do nové posádky ve městě Slavuta (Chmelnická oblast) na Ukrajině.
Příslušníci technického oddělení 271. samostatné letky bezpilotních průzkumných prostředků, umístěné v letech 1977-1990 v posádce Luštěnice. Fotka pochází z druhé poloviny 80. let, kdy se letka nacházela v podřízenosti vojskového letectva Střední skupiny vojsk. Zcela vlevo je náčelník TEČ Aleksandr Melnik, který v letech 1982-1986 zastával funkci náčelníka skupiny předepsaných prací u 313. samostatné vrtulníkové letky v Olomouci-Neředíně a v roce 1987 byl převelen k 271. letce do Luštěnic. (archiv Aleše Hottmara)
„Česká cesta“ – Sojka III
Od konce roku 1995 byl po dlouhých letech testů a postupného vývoje zaveden do výzbroje nový bezpilotní průzkumný prostředek Sojka III o maximální vzletové váze 145 kg, max. doletu 100 km, s dostupem až 2 000 m a maximální rychlostí 180 km/h. Sojka III startovala pomocí raket z kolejnicové rampy umístěné na podvozku Tatra T-815 VPK 15 170 4×4.1, zatímco na dalších vozidlech stejného typu byla umístěna řídící a přepravní nástavba ZSK/RE.
Sojka mohla pracovat buď v poloautomatickém, nebo automatickém režimu letu, který končil přistáním buď na lyžový podvozek nebo na vytaženém padáku. Sériová výroba verzí TV (TV kamera pevně umístěná v přídi směřující šikmo dolů – série 100) a TVM (TV kamera, infračervený senzor Camelia – série 200) probíhala v letech 1996 – 1998. V průběhu více než deseti let provozu, který byl ukončen posledním letem 18. srpna 2010, byla Sojka III postupně modernizována až na verzi TVMK (Sojka III/TVM 3.12 – série 300 a Sojka III/TVM 3.12KD – série 340). V tomto případě došlo k úpravám draku a zástavbě nového motoru UAV Engines Ltd. AR 74-1230, což umožnilo prodloužit vytrvalost ze 1,5 hod. až na 4 hod. letu. Sojka dále získala digitální přenos obrazu a ve verzi TVM 3.12KD (série 340) také novou stabilizovanou optickou hlavici.
Komplety Sojka III byly provozovány u 345. a později 344. letky bezpilotních prostředků na 34. zŠL v Pardubicích, 116. letky bezpilotních a průzkumných prostředků patřící pod 11. brigádu vojenského zpravodajství a elektronického boje tamtéž. 116. ltbzp byla k 30. září 2000 zrušena a transformován do 11. průzkumného praporu v Prostějově jako rota bezpilotních prostředků. Od 1. prosince 2003 se pak 11. průzkumný prapor změnil na 102. průzkumný prapor „generála Karla Palečka“ a Sojky III zde působily v rotě bezpilotních prostředků až do svého vyřazení v roce 2010, když již byly vzhledem ke svým schopnostem a složitosti provozu celého systému vyhodnoceny jako neefektivní.
Celý komplet Sojka obsahoval: 3 – 4 bezpilotní letouny Sojka III, dále tři platformy na podvozku Tatra T-815 VPK 15 170 4×4.1 – přepravní s nástavbou ZSK/RE a místem až na 4 bezpilotní letouny s opravárenským a skladovacím zařízením, startovací rampu a řídící + vyhodnocovací středisko opět v nástavbě ZSK/RE. Součástí bylo také Land Rover Defender 90 s přívěsem, které se používalo na dohledávání Sojky po přistání a její následný transport v sestaveném nebo částečně rozloženém stavu zpět. Na druhém obrázku je schéma způsobu použití bezpilotního průzkumného prostředku Sojka III. (Foto AČR, nákres VTÚLaPVO)
Budování nových schopností: s menšími taktickými UAV na základě dosavadních zkušeností
V roce 2009 byl pořízen typ RQ-11B Raven z kategorie Mini, používaný pro vizuální průzkum, který je charakteristický svým snadným způsobem používání, protože startuje prostým odhozením z ruky operátora. Bezpilotní prostředek vzdušného průzkumu RQ-11B o vzletové váze 1,9 kg, rozpětí 1,3 m je poháněn elektromotorem a má zabudovanou GPS navigaci.
Jeho citlivé optické přístroje přenášejí ve dne i v noci obraz v reálném čase a je schopen doletět až do vzdálenosti 10 kilometrů, přičemž baterie vydrží maximálně 80 minut letu. K rukám velitelů se z jeho senzorů dostávají důležité taktické operativní informace, které jim tak ulehčují rozhodovací proces v mnohdy jinak nepřehledné situaci. Vzhledem k příznivým zkušenostem z provozu bylo v roce 2017 nakoupeno dalších 15 ks modernizované verze RQ-11B DDL, která již byla vybavena digitálním datalinkem.
Operátoři 533. prbs s UAV RQ-11B Raven na certifikačním mezinárodním cvičení STRONG COHESION 2022, které probíhalo v Centru výcviku ve slovenské Lešti. Toto cvičení prověřilo v připravenosti plnit stanovené úkoly u 1 000 vojáků Mnohonárodního bojového uskupení NATO z České republiky, Slovenska, Německa, Slovinska a Spojených států amerických. (Foto AČR – 533. prBS)
Pro potřeby speciálních sil byla ve stejném roce pořízena ještě dvojice kompletů ze stejné kategorie Mini UAV – Skylark I-LE od izraelské firmy Elbit Systems. Skylark má vzletovou hmotnost 6,5 kg, rozpětí 2,9 m, poháněn je elektromotorem, a díky němu dosahuje dostupu až cca. 4 500 m při dosahu 15 km a vytrvalosti letu 2,5 hod.
Pro 43. výsadkový praporu v Chrudimi, který je nyní již 43. výsadkovým plukem, byl v roce 2015 zakoupen bezpilotní prostředek firmy AeroVironment Inc. RQ-12A Wasp AE. Tento UAV kategorie Micro s hmotností 1,3 kilogramu a rozpětím 1,01 m má výdrž ve vzduchu cca. 40-50 minut a akční rádius zhruba 5 kilometrů od stanoviště operátora. Prostředek je vybaven dvěma palubními kamerami, předávajícími na zem informace opět v reálném čase, disponuje také systémy inerciální navigace a GPS, umožňujícími autonomní let od vzletu až do přistání bez zásahu operátora.
Mini UAV Skylark I-LE (vlevo) a Micro UAV RQ-12A Wasp AE (vpravo). (Foto Elbit Systems a AeroVironment)
Další akvizicí ve třídě Mini, byl v roce 2018 pořízený komplet RQ-20A Puma III LE od výrobce AeroVironment Inc., který posílila v roce 2022 ještě modernější verze RQ-20A Puma III AE. Prostředek o vzletové hmotnosti 7 kg a rozpětí 2,8 m umožňuje operace až do vzdálenosti 20 km od místa vzletu, pokud je splněna podmínka přímé viditelnosti mezi řídící pozemní stanicí a samotným bezpilotním prostředkem. Vytrvalost letu RQ-20A je přitom až 3,5 hod. v závislosti na druhu použité baterie. Dron samotný je odolný vůči vodě a může tak být použit i při mírných dešťových srážkách.
Pokud se pokusíme porovnat dva prostředky z kategorie Mini, které aktuálně využívá 533. praporu bezpilotních systémů, tak Puma III AE je větší a těžší než RQ-11B Raven a k jejímu startu, nebo chcete-li odhozu, tedy potřebuje operátor obě ruce. Naproti tomu výhodou Ravenu je jeho skladnost, takže může být přenášen v batohu vojáka, který se přesunuje pěšky, což může být důležité třeba v náročnějším terénu. Pumu s veškerými potřebnými doplňky už je sice třeba vozit, ale na druhou stranu posouvá schopnosti jednotky při plnění operačních úkolů mnohem dále. Má větší dolet i dostup, přičemž také vydrží mnohem déle ve vzduchu. Je dokonce tišší, což v kombinaci s lepším rozlišením kamer a možností většího přiblížení obrazu dává větší šanci pozorovat zájmový cíl, aniž by prostředek riskoval své prozrazení a objevení protivníkem. Puma tak umožňuje lokalizovat polohu nepřítele, což je klíčový prvek jednoho z důležitých úkolů tohoto bezpilotního prostředku – přesného navedení palebné podpory.
Na obrázku vlevo je Puma III AE složená v přepravním kontejneru, včetně ovládací konzole, zatímco vpravo provádí operátor 533. praporu bezpilotních systémů předletovou kontrolu na bezpilotním letounu Puma III AE. (Foto AČR npor. David Hrachovina a mjr. Ladislav Kabát)
AČR má ve svém inventáři také ještě menší prostředky, které se označují také jako PRS (Personal Reconnaissance Systems / osobní průzkumné prostředky). Jedná se o miniaturní vrtulníky Black Hornet 3 od společnosti Prox Dynamics (dnes FLIR Systems) s hmotností pouhých 33 g a délkou 168 mm, které spadají do kategorie Nano, a v naší armádě jsou využívaný hlavně u speciálních sil.
533. prapor bezpilotních systémů „generálmajora i.m. Josefa Dudy“, umístěný v posádce Prostějov, je vybaven také kvadrokoptérami Vážka A s dosahem až 3 km a vytrvalostí letu do 30 minut. Útvar s touto technikou úspěšně působí nejen při podpoře vojenských uskupení, ale i při ochraně civilních osob a majetku, jako třeba při letošním ničivém požáru v Národním parku České Švýcarsko, kde v srpnu operátoři jednotky monitorovali pomocí termokamer hlavně možná nově vznikající ohniska. Vpravo je pak nano UAV Black Hornet 3. (Foto AČR – 533. prBS a Prox Dynamics / FLIR Systems)
V kontrastu k „vrtulníčkům“ Black Hornet 3 můžeme postavit zatím největší prostředek, který je aktuálně ve službě u AČR. Tím je systém ScanEagle z kategorie Small od výrobce Insitu Inc. (dnes vlastněný společností Boeing), který byl do služby zaveden v roce 2015. Bezpilotní průzkumný prostředek ScanEagle získala naše armáda formou pomoci financované z amerického fondu na podporu boje s terorismem. Darem tak bylo získáno celkem 10 ks UAV, které tvoří jeden komplet systému ScanEagle. Cena tohoto systému včetně náhradních dílů pro zajištění provozu po dobu 1200 letových hod. tehdy činila 9,6 milionu USD (235 milionů Kč).
Po dokončení vojskových zkoušek, které proběhly přímo v Afghánistánu, byl systém dne 1. června 2015 předán 4. strážní rotě na letecké základně Bagrám k plnému operačnímu použití. Obsluhu prostředku zajišťovali příslušníci 102. průzkumného praporu, kteří v první polovině roku 2015 prošli výcvikem na ScanEagle v USA, kde bylo ve dvou etapách proškoleno celkem šestnáct českých vojáků od tohoto útvaru. V další rotaci, u 5. strážní roty, pak obsluhu zajišťovali i nově vyškolení příslušníci 53. pluku průzkumu a elektronického boje. Prostředek byl využíván ke zkvalitnění přehledu o situaci v místě plnění úkolu české jednotky, která zodpovídala za střežení části perimetru této základny. Díky jeho nízké váze okolo 20 kg, včetně dostatečného množství paliva, celkové délce 1,37 m a rozpětí křídel 3,11 m, má vytrvalost ve vzduchu průměrně 20 hodin. ScanEagle působí při rychlostech 90 až 110 km/h a za předpokladu ideálních okolních podmínek je schopen dosáhnout výšky až 5 500 m, a přitom operovat od řídícího stanoviště ve vzdálenosti více než 100 km. Nejvýznamnější část UAV pak tvoří samozřejmě kamera uzpůsobená pro denní či noční snímání a řídící jednotka, díky které je schopen ScanEagle tyto získané informace předávat v reálném čase na zem k okamžitému vyhodnocení.
Small UAV MQ-27 ScanEagle patřící AČR, připravený na katapultu Mark 4 během nasazení v Afghánistánu na základně Bagrám. Jak je z druhého záběru patrné, tak ScanEagle již nesou české kruhové výsostné znaky v provedení low-vis. (Foto AČR)
K zabezpečení komplexního provozu ScanEagle je potřeba speciálně vycvičeného týmu složeného z techniků, pilota-operátora, velitele týmu a inspektora bezpečnosti letů. Technici jsou odpovědni za jeho vzlet, přistání a technickou údržbu, jelikož musí splňovat veškeré technické parametry letadla. Vzlet samostatný probíhá z katapultu Mark 4, jenž je umístěn na jednonápravovém přívěsu, který je před startem nutné stabilizovat pomocí čtyř výsuvných noh. Pilot-operátor prostředek přímo ovládá pomocí GPS navigace v součinnosti s velitelem týmu, který komunikuje s řídícím letového provozu, zajišťuje dekonflikci vzdušného prostoru a současně vyhodnocuje získané informace, ať už formou fotografií nebo videa.
Inspektor bezpečnosti letů dohlíží na celkovou synchronizaci týmu a dodržování všech pravidel vyplývajících z nařízení, předpisů a směrnic týkajících se letového provozu, kterým ScanEagle podléhá stejnou měrou jako jiné vzdušné prostředky bez výjimky. Informace získané prostřednictvím bezpilotního prostředku jsou nezastupitelné zejména při průzkumu terénu a sledování a pozorování celkové situace jednotek při plnění bojových úkolů ve dne i v noci. Komunikace mezi jednotkou a týmem specialistů ovládající tento vzdušný prostředek probíhá v reálném čase, což umožňuje rychle reagovat na proměnlivost situací, nepředvídatelné okolnosti i přímé požadavky konkrétní jednotky. ScanEagle během svého nasazení podléhá stejně jako jiné vzdušné prostředky mnoha pravidlům letového provozu, musí respektovat omezení v rámci vzdušného prostoru, reagovat na změny počasí či další okolnosti, které by mohly narušit jeho let nebo okolní bezpečnost. Po splnění svého úkolu je směrován na přistávací zařízení Skyhook představující lano o délce až 15 metrů, které prostředek zachytí za jedno z jeho křídel.
V Afghánistánu nakonec prostředky ScanEagle nalétaly celkem 3 500 hod. a jejich úspěšná služba byla zohledněna v nové objednávce z roku 2019, která byla vystavena na jeden nový modernizovaný komplet tohoto bezpilotního prostředku, který má nahradit stávající a již notně opotřebované UAV z roku 2015.
Zapojení do programu AGS (Alliance Ground Surveillance)
Mimo národních UAV/UAS participuje AČR i na provozu nejvyšší kategorie UAS Třídy III – RQ-4D Phoenix. Jedná se o projekt, do kterého se naše armáda připojila již na přelomu tisíciletí a přidala se tak k dalším 14 státům NATO, jež pak postupně vytvořily společnou jednotku AGS (Alliance Ground Surveillance) na sicilské základně Sigonella. Tato jednotka provozuje 5 bezpilotních prostředků dálkového a strategického průzkumu kategorie HALE (High Altitude Long Endurance) RQ-4D Phoenix, což je označení NATO pro americké stroje RQ-4D Block 40 Global Hawk. Tyto bezpilotní letouny s rozpětím křídel 39,8 m, celkové délce 14,5 m a výšce 4,7 m začala jednotka používat od konce roku 2019, kdy byl dodán první Phoenix. Během typické mise dokáže jeden RQ-4D z výšky až 18 000 m zmapovat území 100 tisíc kilometrů čtverečných denně. Phoenix vydrží ve vzduchu více než 32 hod., což znamená, že dosah tohoto UAS je v podstatě celosvětový. AČR vložila do tohoto projektu částku cca. 650 mil. Kč a získala tím možnost přímo participovat na jednom z páteřních projektů NATO.
Od konce roku 2019 provozuje společná jednotka NATO – AGS na sicilské základně Sigonella pětici UAS Třídy III, kategorie HALE – RQ-4D Phoenix. AČR přispívá na provoz tohoto průzkumného strategického systému a je tak součástí této jednotky. (Foto NATO)
Bezpilotní budoucnost AČR měla patřit „Volavkám“, ale prozatím vítězí kvantita menších UAV
Jak již bylo zmíněno na začátku článku, tak v roce 2022 AČR akcelerovala snahy o pořízení operačního bezpilotního prostředku, který by mimo senzorického vybavení disponoval i zbraňovými systémy. I když původní koncepce výstavby AČR (KVAČR) 2030 počítala s pořízením pouze taktického prostředku Třídy II do 600 kg, tak v tomto případě AČR zamířila o „level výše“ a původně se rozhodla pro akvizici UAS Třídy III s MTOW 1 300 kg. Výše zmiňovaná KVAČR 2030 popisuje tyto bezpilotní stroje jako klíčový prvek pro provádění vzdušného průzkumu a plnění úkolů k přímé bojové podpoře a ochraně jednotek AČR. Ministerstvo obrany (MO) proto provedlo předběžné tržní konzultace, aby zjistilo, který bezpilotní prostředek nejlépe splňuje potřeby a představy AČR. Z posuzovaných variant nakonec vyšel jako nejlepší typ Heron 1 od izraelské, státem vlastněné společnosti Israel Aerospace Industries (IAI).
MO v srpnu 2022 rozhodlo o zahájení jednání přímo s izraelskou vládou, v dnes favorizovaném formátu G2G, bez nutnosti vypisování zdlouhavého výběrového řízení a placení provizí zprostředkovatelům. Účelem jednání mělo být nejen pořízení tří bezpilotních letounů Heron 1, včetně veškerého příslušenství sestávajícího z dvojice pozemních řídících stanic, datových terminálů, přepravních kontejnerů, to vše zřejmě na osvědčené platformě T 815-7 FORCE, ale zároveň také přímé pořízení senzorické vybavení i výzbroje, tedy kompletní „balík“, který se měl podle původních předpokladů kupovat až ve druhé fázi projektu v letech 2028-29. Důvod spojení obou částí projektu do jednoho celku měl být čistě pragmatický. Armáda si vyhodnotila fakt, že v případě samostatného zavádění UAS Heron 1 a teprve následného samostatného pořízení výzbroje a plného senzorického vybavení, by musela provádět dvakrát vojskové zkoušky, což by nebylo efektivní. Na druhou stranu plánované rozšíření akvizice již v počáteční fázi kontraktu se samozřejmě mělo odrazit v ceně, takže zatímco na začátku armáda operovala s cenou cca. 1,5 mld. Kč, tak nakonec se hovořilo o částce atakující 3 mld. Kč (přesně 2,7 mld. Kč). To samozřejmě začalo rezonovat v mediálním prostoru, kde se před koncem roku 2022 objevila kritika téměř dvojnásobného nárůstu pořizovací ceny u tohoto projektu. Ovšem podle mínění autora bylo třeba v tomto případě hlavně nutné přihlédnout k faktu, že v momentu, kdy nebyl znám kompletní a podrobný seznam s jednotlivými druhy a množstvím pořizované výzbroje a senzorického vybavení, tak nebylo úplně férové používat toto navýšení jako argument pro kritiku ceny celého projektu. A už vůbec ne porovnávat pořizovací cenu UAS Heron 1 u nás a dalších uživatelů, kde byla celková částka v minulosti zveřejněna.
Výhodou při akvizici prostředků UAS v režimu vláda-vláda, naopak měla být možnost vyjednat dlouhodobou spolupráci při zabezpečení provozu, oprav a dodávek potřebných náhradních dílů po celou dobu životního cyklu. Předpokladem také zřejmě bylo, že v tomto konkrétním případě by mohlo dojít k částečnému předání „know-how“ ze strany izraelské armády, která má bohaté zkušenosti z provozu i bojového nasazení systému Heron 1 a mohla by pomoci vycvičit operátory AČR. V tomto ohledu je možná zajímavé zmínit ještě jednu skutečnost, kterou bude muset AČR při zavádění bezpilotních prostředků Třídy III MALE řešit, ať již v budoucnu pořídí typ Heron 1 nebo jiný podobný UAS. Vzhledem k tomu, že UAV od hmotnosti 20 kg jsou v rámci armády klasifikovány jako letecká technika, tak je nutno vycházet z patřičné legislativy schválené pro její provoz. V praxi to znamená, že pokud budou zařazeny do struktury pozemních sil, tak bude zřejmě nutné vytvořit u 533. prBS strukturu letecké logistiky nebo potřebná systemizovaná místa jako například inspektor bezpečnosti letů (IBL).
V druhé polovině roku 2022 zahájilo MO jednání o pořízení trojice UAS Heron 1 od izraelského výrobce Israel Aerospace Industries (IAI). Jedná se o bezpilotní prostředky kategorie MALE (Medium Altitude Long Endurance), které jsou typickým představitelem bezpilotních letounů Třídy III s dlouhou vytrvalostí, působících ve středních výškách. Ač se v případě Heronu 1 jedná o typ vyvinutý již první polovině 90. let, takže nejde o žádnou novinku, tak UAS vyráběný divizí Malat společnosti IAI stále disponuje ve své kategorii slušnými výkony a může nabídnout hlavně systém dostatečně vyzkoušený reálným provozem. Heron 1 využívá ověřenou aerodynamickou koncepci se štíhlým křídlem o rozpětí 16,6 m, trupem o délce 8,5 m, je vybaven zatahovacím podvozkem příďového typu a motorem Rotax 914 o výkonu 86 kW v „klasickém“ provedení s tlačnou vrtulí. Jak již bylo zmíněno, tak na své relativní „stáří“ má Heron 1 stále poměrně úctyhodné výkony včetně extrémní výdrže až 45 hod, dostupu 10 000 m, či možného užitečného zatížení až 470 kg. Maximální rychlost letu dosahuje 207 km/h a jde o prostředek s maximální vzletovou hmotností (MTOW) zhruba 1270 kg, na který lze instalovat celou škálu průzkumného vybavení, a provést i integraci naváděné protizemní munice. V rámci jednání s izraelskou stranou byla jednou z podmínek i certifikace pro provoz v EU, aby mohl bezpilotní prostředek létat i v nesegregovaném prostoru po celé ČR. Aktuálně platná legislativa totiž umožňuje vojenským UAV létat v České republice pouze nad vybranými vojenskými prostory (VVP). V případě Heronu mělo jít o vojenskou certifikaci, vydanou Odborem dohledu nad vojenským letectvím (ODVL), který spadá pod MO. Vzhledem k změně rozhodnutí AČR o změně priorit v květnu 2023 bylo zatím pořízení platformy MALE odsunuto na neurčito ve prospěch akvizice 200 ks menších UAV kategorie micro a mini pro vybavení hlavních bojových prvků armády. (Foto IAI – aktuální podoba UAS Heron z nabídkového prospektu výrobce. V době, kdy byla vedena jednání s Izraelskou stranou, nebylo ještě zcela jasné, jaké finální senzorické vybavení by měly mít stroje pro AČR, což je pro celkový vizuální vzhled letounů klíčové, ale je pravděpodobné, že české Herony 1, by se mohly podobat výše zobrazenému bezpilotnímu prostředku).
V opačném případě by se nabízelo následovat trend dalších armád NATO, které UAS kategorie MALE a HALE zařazují do struktur svých leteckých sil. Důvodů, proč přiřadit drony Třídy III pod letectvo, je hned několik. Nároky na údržbu těchto prostředků jsou již většinou zcela srovnatelné s pracemi na klasických pilotovaných strojích a je třeba proto mít potřebné zázemí a infrastrukturu. Pro provoz těchto prostředků je pak už navíc nezbytná dostatečně dlouhá zpevněná RWY, což v praxi splňují téměř beze zbytku jen klasická stálá nebo alespoň záložní letiště. Pokud přihlédneme k požadavkům na dodržování standardního letového provozu a radiokomunikace, tak by bylo v podmínkách AČR logické rekrutovat operátory těchto UAS z bývalých pilotů, respektive by bylo stejně nutné tyto operátory od začátku vyškolit podle podobných osnov jako piloty konvečních letadel, minimálně v počáteční fázi výcviku. Do budoucna, zvláště pokud dojde k uvažovanému pořízení bezpilotních strojů kategorie MALE, bude zřejmě stejně nezbytné uvažovat o otevření samostatného učebního oboru na Univerzitě obrany v Brně, kde by vedle pilotního směru vznikl i nový obor pilot/operátor UAV.
Z těchto výše uvedených důvodů by tedy bylo zřejmě logičtější převést v budoucnu provoz strojů kategorie MALE již od počátku pod nově zřízenou jednotku, nebo možná přímo takticko-průzkumnou letku, která by byla začleněna do struktury VzS AČR buď u 21. zTL v Čáslavi nebo 22. zVrL v Náměšti nad Oslavou, kde by mohla například přímo kooperovat se zdejší jednotkou FAC/JTAC. Až zhruba do května 2023 však byla stále pravděpodobnější možnost, že tento bezpilotní systém UAS bude zaveden u pozemních sil a 533. prBS, který jej měl podle dostupných informací provozovat na reaktivovaném letišti v Přerově-Bochoři, jenž je stále v majetku AČR, i když bez téměř veškeré pozemní infrastruktury, kterou by bylo třeba vybudovat skoro od základu.
Právě v květnu 2023 však sama AČR přišla na první pohled s poněkud překvapivým rozhodnutím, že nákup UAV kategorie MALE odkládá ve prospěch pořízení až 200 ks menších dronů více kategorií. Ve skutečnosti se o příliš velké překvapení nejednalo, protože tento záměr vycházel ze současných poznatků, získaných zejména na ukrajinském bojišti, kde aktuálně probíhá v kategorii menších dronů velmi rychlý a bouřlivý vývoj v jejich schopnostech nasazení i konstrukci. Armáda proto navrhla změnu pořadí nákupu UAS a místo 3 ks středních taktických dronů MALE došla k rozhodnutí o pořízení již výše uvedených 200 ks menších UAV kategorií Micro/Mini v následujících letech 2025-26, a to od malých kvadrokoptér po dvacetikilogramové prostředky s dlouhou vytrvalostí letu. Původně plánované střední taktické drony kategorie MALE nejsou tímto rozhodnutím zcela zrušeny, ale měly být pořízeny až následně. Nutno ale také podotknout, že v aktuálně zveřejněné KVAČR 2035 však právě plánované pořízení UAS třídy III MALE není prozatím vůbec zmiňováno a je tak otázkou, jak celá tato akvizice nakonec dopadne.
Nezanedbatelnou výhodou menších UAV kategorií micro a mini je, že s nimi už má AČR poměrně rozsáhlé operační zkušenosti, a to u mnoha jednotek. Část bojových rot pozemních sil má už dnes ve svých sestavách takzvané rotní komplety ISR, které obsahují i bezpilotní prostředek micro UAV Wasp AE. U vybraných útvarů AČR jsou pak navíc zařazeny kvadrokoptéry Vážka A, prostředky mini UAV Raven a Puma III AE. 53. pluk průzkumu a elektronického boje (pPrEB) pak jako jediný disponuje prostředky small UAV MQ-27 Scan Eagle s vyšším dosahem i vytrvalostí (tedy UAV, které jsme si představili výše). Mělo by tak dojít ke kýženému kvantitativnímu navýšení počtu UAV, kterými nyní armáda disponuje, a to zřejmě i o nově pořízené typy, jenž zatím neprovozuje. Dojde tak fakticky k upřednostnění operačních potřeb bojových prvků armády, které využijí paletu menších dronů přímo u jednotlivých bojových jednotek. Odpadne tím složité vyžádání jejich nasazení od nadřízených stupňů, nebo nutnost přidělení jednotlivých bojových odřadů od větších organických jednotek. Základní výhodou dronů kategorie micro a mini, začleněných do „kmenového“ stavu bojové jednotky, tak především bude, že poskytnou veliteli situační přehled na bojišti v reálném čase, kdy on to zrovna potřebuje.
Současnou změnou priorit nákupů bezpilotních prostředků UAV chce armáda vybavit zejména tři své hlavní bojové prvky – 4. brigádu rychlého nasazení, 7. mechanizovanou brigádu a 43. výsadkový pluk. Menšími bezpilotními prostředky by však měly postupně disponovat i jednotky dalších druhů armádních sil. Vše je aktuálně kalkulováno s cílem maximalizovat bojové schopnosti brigádních úkolových uskupení (BÚU) AČR. Z ušetřených prostředků na nákup středních taktických dronů tak budou vybaveny jednotky na taktickém stupni, přičemž celkové náklady by měly být nakonec ještě nižší, než předpokládala původní akvizice 3 ks středních taktických dronů kategorie MALE.
Zbývá ještě dodat, že v souvislosti s pořízením UAS Třídy III MALE armáda také původně deklarovala, že alespoň nyní opouští myšlenku provozu dronů Třídy II s hmotností 150-600 kg, což byla primárně špatná zpráva pro domácí firmu Primoco, která se AČR snažila v poslední době vehementně nabízet svůj letoun UAV One 150, jenž si armáda měla možnost otestovat, a stála také poněkud netakticky za některými mediálními výpady proti formě pořízení a druhu vybraných bezpilotních strojů v případě typu Heron 1. Každopádně to vypadá, že jednou z hlavních nevýhod, které rozhodly o tom, že český výrobce zatím žádnou zakázku od AČR nezíská, je nemožnost letouny UAV One 150 vyzbrojit, protože zaprvé firma Primoco cestou ozbrojených dronů zatím jít nechce, a za druhé je to také přirozeně dáno relativně malou užitnou nosností tohoto typu, která dosahuje pouze 30 kg a v podstatě slouží hlavně pro zástavbu optoelektronického průzkumného vybavení, kde samozřejmě plně dostačuje. V této roli by se možná v budoucnu mohl typ UAV One 150, nebo jeho nějaký následující výkonnější nástupce, přeci jen ve výzbroji AČR objevit, ale v tuto chvíli armáda považuje za dostatečné prostředky této kategorie, které provozuje, bezpilotní letouny ScanEagle.
V září 2021 testovali ve VVP Libavá příslušníci 533. prBS český bezpilotní prostředek Primoco UAV One 150, který byl pro potřeby zkoušek zapsán do vojenského leteckého rejstříku pod číslem 0498. I když typ v podstatě prokázal svoji dobrou použitelnost pro optoelektronický průzkum, tak AČR se prozatím rozhodla, že v této kategorii jí stačí již používané letouny ScanEagle. (Foto AČR)
Budoucnost představuje MUM-T (Manned-Unmanned Teaming)
Nakonec nám zbývá ještě zmínka ohledně jedné perspektivy provozu bezpilotních prostředků v AČR. V průběhu času začalo být postupně zřejmé, že možné zavedení a rozšíření UAS kategorie MALE v AČR budou tak trochu přímo spojité nádoby s budoucností podzvukových L-159A ALCA. Ještě před zveřejněním rozhodnutí o pořízení nové nadzvukové platformy nahrazující nynější stroje JAS-39 Gripen, bylo jasné, že právě okolo roku 2030 bude nutné řešit další budoucnost „sóláků“ L-159A, kterým za prvé doběhnou nynější rezursy v rámci předepsaných prací po PP16, a za druhé už budou pro svoji původní roli bitevních strojů schopných podporovat pozemních jednotky AČR dávno za zenitem. V případě uvažování o jejich dalším provozu v plnění těchto úkolů, by na nich musela proběhnout opravdu hloubková modernizace, v podstatě na úrovni „MLU“, minimálně s výměnou radiolokátoru, dalších nutných radionavigačních prvků a hlavně konečně také integrace zaměřovacího/průzkumného kontejneru a patřičně výkonné munice, zejména protizemních řízených střel nebo nových typů moderních naváděných pum. Teoreticky o tom bylo možné uvažovat, a AERO Vodochody mělo jistě velkou snahu o pokračování spolupráce v této oblasti, ale na druhou stranu je nutné si férově přiznat, že toto řešení by bylo jistě finančně velmi náročné (klidně se můžeme pohybovat v řádu vyšších jednotek miliard Kč) a z letounů ALCA by to stejně plnohodnotný a „plnokrevný bitevník“ nikdy neudělalo (s plným respektem ke všemu pozitivnímu, co typ L-159 ALCA pro VzS AČR v minulosti, zejména ihned po roce 2000, znamenal). Navíc je nutné přihlédnout také k faktu, že celá flotila „sóláků“ L-159A u VzS AČR se v té době bude přibližovat celkové hranici 30 let provozu, z čehož by mohly vyplývat i další dnes neočekávané náklady související se zajištěním jejich dalšího životního cyklu.
Protože už dnes známe rozhodnutí vlády ČR z 27. září 2023 o pořízení 24 ks F-35A Lightning II, kterým byl potvrzen výběr nové nadzvukové platformy pro VzS AČR po roce 2030, tak už také víme, že provoz L-159 má být po roce 2029 významně utlumen, když má zůstat ve službě dále pouze 12 ze stávajících 24 ks, což budou zřejmě hlavně „spárky“, kterých dnes u 212. taktické letky a 213. výcvikové letky na 21. zTL v Čáslavi létá 8 ks (5 L-159T1+ a 3 L-159T2) a zbylé 4 budou zřejmě „sóláky“ L-159A. Nynější záměr je navíc takový, že po zavedení všech 24 ks F-35A do služby dojde po roce 2035 k definitivnímu vyřazení všech strojů ALCA z výzbroje VzS AČR. Navíc armáda již dnes předběžně „koketuje“ s představou (zakotvenou i v KVAČR 2035), že by v té době mohly být k víceúčelovým strojům Lightning II a vrtulníkům systému H-1 pořízeny i nepilotované drony kategorie „Loyal Wingman“ vycházející z technologie Manned-Unmanned Teaming (MUM-T), s kterými by piloti F-35A, AH-1Z a možná v budoucnu i UH-1Y mohli ve vzduchu úzce kooperovat na různých úkolech průzkumu nebo úderů na pozemní cíle. Tato technologie je však zatím ve vývoji i v kolébce svého vzniku v USA, takže pro AČR je to zatím jen vzdálená „hudba budoucnosti“. Vzhledem k aktuální délce téměř všech akvizičních procesů, které zvláště u těchto klíčových a strategických projektů počítáme aktuálně spíše na desítky let, je však jistě správné a více než nezbytně nutné držet správný „ideový směr“ a snažit se přemýšlet a plánovat dostatečně dopředu hlavně v těchto progresivních oblastech. Proto, i když se nám dnes koncepce „Loyal Wigman“ může zdát v našich „končinách“ jako sci-fi, tak za více než 10 let tomu může být zcela jinak.
Koncepční návrh společnosti Lockheed Martin Skunk Works zobrazující stíhací letoun F-35A Lightning II – Joint Strike Fighter letící s různými typy bezpilotních letounů. Společnost jej použila k ilustraci své vlastní vize budoucí vícevrstvé architektury týmové spolupráce pilotovaných a nepilotovaných strojů, kterou předkládá americkému letectvu. (Grafika Lockheed Martin Skunk Works)
533. prapor bezpilotních systémů „generálmajora in memoriam Josefa Dudy“
Znak 533. praporu bezpilotních systémů „generálmajora in memoriam Josefa Dudy“, který je dislokován v posádce Prostějov, kde využívá zdejší letiště, jenž naposledy „hostilo“ 51. vrp s vrtulníky Mi-17/Mi-24D, oficiálně až do 31. prosince 1994. (Znak AČR – 533. prBS)
533. prBS byl jako organizační prvek zřízen ke dni 1. září 2019 na bázi roty bezpilotních průzkumných prostředků 102. průzkumného praporu v Prostějově. Bezpilotní systémy jsou jedním z důležitých prostředků podpory velitelů a jejich štábů při plánování, koordinaci a provádění bojových i nebojových operací. Své uplatnění nachází především u průzkumu prostorů a objektů nepřítele v hloubce jeho bojové sestavy nebo v prostorech silně bráněných protivzdušnou obranou nepřítele. Jednou z hlavních výhod je v krátkých časových lhůtách ověřit informace získané jinými silami a prostředky průzkumu. Primárně jsou tak předurčeny pro podporu jednotek 4. brigádního úkolového uskupení (BÚU) a 7. BÚU.
53. pluk průzkumu a elektronického boje (pPrEB) „Generála Heliodora Píky“ – Opava
533. prapor bezpilotních systémů (prBS) „generálmajora in memoriam Josefa Dudy“– Prostějov
Zavedené UAV/UAS:
Vážka A
RQ-11B Raven DDL (Digital Data Link)
RQ-20A Puma III LE
RQ-20A Puma III AE
MQ-27 ScanEagle
Plánované akvizice UAV/UAS:
Heron 1 (V roce 2022 zahájeno jednání o pořízení prvních 3 ks, ale v roce 2023 odloženo ve prospěch pořízení 200 ks UAV nižší kategorie pro bojové prvky AČR). Plánován je postupný přesun z Prostějova do posádky v Přerově, který byl již zahájen.
Autor textu: Radim Špalek, spolupráce Aleš Hottmar – autor textu Sovětské „Rejsy“ nad Československem, czechairforce.com
Zdroje:
Plk. gšt. Ing. Milan Nykodym – Bezpilotní budoucnost Armády České republiky
https:// www.muzeum-kunovice.cz/sojka-iii-tvm/
https://www.valka.cz/Sojka-t41677
https://www.valka.cz/10610-Tupolev-Tu-143-neboli-VR-3-Rejs
https://www.nato.int/cps/en/natohq/topics_48892.htm
https:// armada.vojenstvi.cz/vase-dotazy/17.htm
Foto:
Pokud není uvedeno jinak, jedná se o archiv autora
