Raketa odpálena! – Ostré raketové střelby československých a českých stíhačů v SSSR, NDR, Polsku a Švédsku 1960-2012 – 1. díl

(Úvodní slovo autora – Tento článek vznikl původně již v roce 2003 pro server www.valka.cz. Dnes jej předkládám čtenářům czechairforce.com  v nové přepracované verzi částečně doplněné o nově zjištěné informace a také fotografie. Radim Špalek, 2018).


 

I. Krasnovodsk a Astracháň 1960-1990

V druhé polovině 50. tých let se začaly na proudových stíhačkách objevovat první řízené protiletadlové rakety, které znamenaly zlom v dosavadním pojetí vzdušného boje. Letouny vyzbrojené těmito zbraněmi, byť zpočátku nedokonalými, byly schopné udeřit na protivníka z větší vzdálenosti a ve spolupráci s palubním radarem mohly účinně operovat i za ZPP (ztížených povětrnostních podmínek). Jenže pro československé letectvo přineslo zavedení nové výzbroje jeden velký problém. Na našem území se nevyskytoval dost velký vojenský prostor, který by se dal využít ve finální fázi výcviku – při ostrých střelbách. Až do zavedení typu Mig-19PM s protiletadlovými raketami RS-2U a US v roce 1959, cvičili naši stíhači pouze střelbu palubními kanóny na klasický, vzduchem tažený „rukáv.“ K tomu nebylo třeba zvláštního a zejména tak velkého území. Po zavedení „péemky“ však bylo nutno tento problém řešit. Piloti raketových „devatenáctek“ mezitím pilně prováděli cvičné přepady s použitím palubních radarů a důraz se kladl zejména na schopnost operovat právě za ZPP. Radiolokátor RP-2U umístěný v přídi stroje byl ve své době velmi účinný a v režimu „sledování“ dokázal najít cíl na vzdálenost cca. 6-8 km. Pilot poté musel dodržet výšku cíle s přesností do 90 m a při splnění této podmínky přešel radar ve vzdálenosti cca. 2-3 km do režimu „zachvat,“ který signalizoval zaměření cíle pro odpal RS-2U. Samotné rakety se měly odpalovat ve vzdálenosti cca. 1-2 km od cíle. Tubus radaru na přístrojové desce přitom obsahoval i takovou „vymoženost“ jakou bylo zobrazení umělého horizontu přímo na obrazovce, což velmi usnadňovalo pilotáž zejména při letu za ZPP. Je až s podivem, že modernější radar RP-21 Safír, instalovaný v Migu-21 od verze PF, již takto vyobrazený umělý horizont neměl. Hned několik pilotů „jednadvacítek“ na to doplatilo při přepadech v mracích, kdy přešli do nezvyklé polohy, z níž se v lepším případě dokázali dostat a v horším případě se buď stačili katapultovat, nebo zahynuli v kabině letounu po nárazu do země.


Řízená letecká protiletadlová raketa RS-2US byla konstruována pro napadání vzdušných cílů ze zadní polosféry za všech povětrnostních podmínek ve dne i v noci a zároveň může být použita i proti pozemním cílům. PLŘS je na cíl naváděna pomocí paprsku radiolokátoru letounu, který cíl zachytil. Vzhledem k tomu není určena pro manévrový vzdušný boj, ale pouze pro přepady. Má charakteristický tvar s bočním vývodem trysek raketového motoru na tuhé PHM. Zadní část těla je ogivální a obsahuje čtyři čidla, která musí být všechna současně zachycena ve vysílaném paprsku elektromagnetických vln palubního radiolokátoru. Dostane-li se některé z nich mimo něj, naváděcí hlavice provede okamžité přestavení kormidel k opravě vzniklé odchylky. Střední část rakety je válcová a nese čtyři křížové stabilizační plochy deltovitého tvaru s malými kormidly na odtokové hraně. Přední část rakety tvoří komolý kužel zakončený hlavicí s kuželovou špičkou. Na kuželové přední části rakety jsou uchycena čtyři trojúhelníková kormidla. Tříštivo-trhavá náplň bojové hlavice je opatřena rádiovým přibližovacím zapalovačem. PLŘS je vypouštěna z adaptéru APU-7. (foto: archiv autora)

TTD:

Délka – 2 500 mm, Šířka – 180 mm, Rozpětí stabilizátorů – 654 mm,

Celková hmotnost – 83,2 kg, Hmotnost bojové hlavice – 15,2 kg,

Rychlost letu – 650 m/s, Dosah – 1,95-5,2 km.


Ohledně potřeby tohoto výcviku byly tedy zahájeny rozhovory se sovětskou stranou, která nabídla prostor okolo letiště Krasnovodsk na východním pobřeží Kaspického moře, odkud mohly být prováděny ostré střelby PL raketami. V září 1960 tak do SSSR odjela první skupina 14 stíhačů, kteří do dalekého Krasnovodska jeli vlakem plných 8 dní! Po aklimatizaci v novém prostředí došlo k instruktáži o místních poměrech a již třetí den prováděli piloti vývozní lety na Migu-15UTI se sovětským instruktorem, aby lépe poznali prostor základny. Oblast střelnice byla vyznačena přibližně pobřežím Kaspického moře, řekou Amudarjou a zasahovala i do poušti Karakum. Na severu byla přísně střežená bezletová zóna, kde se nacházelo město Kapustin Jar (probíhal zde raketový výzkum). Podobné to bylo i dále na východě, kde se nalézal kosmodrom v Bajkonuru.

Mig-19PM tč. 0918 ze stavu 1. slp představuje první typ letounu ve výzbroji Československého vojenského letectva, který byl schopen nosit PLŘS a to rakety RS-2US. Pilotem u „devatenáctky“ je Miloslav Majer, dlouholetý příslušník 1. slp v Českých Budějovicích. „Péemka“ tč. 0918 byla dodána do ČSSR v první várce strojů této verze a zároveň se jednalo o letoun s nejnižším trupovým číslem. Převzat byl 8. 8. 1959 a vyřazen v roce 1971 s celkovým náletem 687 hodin. (foto: www.pilotialetadla.cz – Václav Havner)

Bezpilotní terčový cíl LA-17 připravený k vypuštění z rampy za pomoci startovacích motorů. (foto: www.pilotialetadla.cz – Václav Havner)

 

Stíhači začínali svůj nácvik úkolem, který se označoval jako „vodění raket.“  Cvičení mělo za úkol připravit pilota na ostrý odpal střely na cíl. Probíhalo tak, že pilot přilétl nad moře a odpálil raketu RS-2U nebo US v režimu „pevný paprsek“ a při opatrném manévrování sledoval let naváděné střely, která „šla“ po paprsku vysílaném z radaru. K tomu účelu se používaly PL rakety s prošlou dobou životnosti, takže se často stávalo, že raketa se po odpálení odporoučela kamkoli jinam jen ne po paprsku radaru. S těmito značně rozporuplnými zkušenostmi přešli naši stíhači ke skutečným ostrým střelbám. Cílem byly letounové střely o rozpětí cca. 4 m, které vzdáleně připomínaly letouny Mig-15. Letounky byly zbarveny většinou kovově šedou barvou, ale objevovaly se také zelené. Pro svou velmi malou odrazovou plochu na obrazovce radaru si vysloužili okamžitě od pilotů přezdívku „žiletka.“  Vynesení těchto cílů měly za úkol bombardéry ve speciální verzi Tu-4NM (Tu-4 byl v podstatě bezlicenční kopií Boeingu B-29). Tupolev pobral pod křídla dvě „žiletky“ a začal pomalu stoupat do cílové výšky 12 000 m. Když střelby probíhaly od 8. hod., startovaly Tu-4 okolo 3. hod. ráno, aby se stačily do 12 km dostat. Naši stíhači působili ve dvojicích na letounech Mig-19PM, které byly zapůjčeny sověty, a po startu stoupali do 11 000 m. Zde v rychlosti 850 km/h začali vyhledávat „žiletku“ vedenou z pozemního stanoviště. Po zachycení cíle provedl vedoucí střelbu „fotokulometem“ a vedený odpálil svou střelu, která v drtivé většině případů zničila svůj terč. Při dalším letu si letci úlohu vyměnili. „Kolotoč“ cca. 40 členných skupin, v nichž se již nalézali kromě letců i technici ILS (inženýrsko letecké služby, v tomto případě zejména zbrojíři), pak probíhal až do roku 1964, kdy si všichni „přepadoví“ piloti z HS PVOS zkusili odpálit PL raketu. Odpal ostré rakety byl přitom záhy podmínkou k možnosti zařazení pilota do HS PVOS. Kromě Krasnovodska se létalo postupně i z již zmíněného letiště v Astracháni, kde sloužily za terč opravdové Migy-15. Tyto tehdy již vyřazené „patnáctky“ byly samozřejmě také řízeny ze země rádiopovelově. Zajímavostí jistě je, že raketu RS-2US bylo možno použít i proti pozemnímu cíli. Nácvik střeleb vzduch-zem probíhal nad naším územím, kde byly v tomto směru v letech 1964-68 využívány VVP Kežmarok a Jince. Střílelo se samozřejmě pouze z Migů-19PM.

Se zavedením Migů-21 v „denní“ verzi F a „radarových“ PF a PFM v letech 1963-68 přešly Migy-19 postupně na druhou kolej a naopak na „jednadvacítkách“ se intenzivně cvičilo. První skupina pilotů se v Astracháni objevila již v létě 1966 a výcvik pokračoval plynule dál. Tento systém byl sice velmi efektivní, ale na druhou stranu také finančně neúměrně náročný, takže se na konci 60. tých let začala hledat cesta, jak ušetřit a zefektivnit celý program. Pro příklad uveďme, že např. cena za jeden cílový terč La-17MM dosáhla v tu dobu výše 400 000 tzv. převoditelných rublů, což bylo čtyřnásobek ceny nového Migu-15 v 50. tých letech!

Skupina pilotů 1. slp před „domácím“ Mig-21PF VVS-SA, na kterých se v SSSR létalo. Piloti jsou oblečeni v záchranných vestách staršího typu Žilet-2M. Zleva stojí – Hlavica, Dvořák, Jeřábek a Ouda. (foto: www.pilotialetadla.cz – Václav Havner)

Piloti 1. slp zachycení během střeleb v Astracháni. Vybaveni jsou oranžovými záchrannými vestami novějšího typu ASŽ-58. Nahoře zleva stojí – Lenc, Koutník, Majer, Horn, Falta, Janda, Janovský a Houdek. Dole zleva – Vaníček, Zapletal, Šorfa. (foto: www.pilotialetadla.cz – Václav Havner)

 

Na druhou stranu navíc střelby samotné postupně dostaly charakter jakéhosi mezinárodního soupeření a výsledky pohybující se na hranici 100 % byly z nadřízených postů takřka vyžadovanou nutností. PL rakety si naše strana na střelby do SSSR dovážela vlastní. Tato výzbroj se ovšem předtím v Sovětském svazu každý rok nakupovala, a část se vyráběla přímo u nás v Povážských strojírnách na Slovensku. Zcela nesystémově však byly na střelby používány vždy nejnovější rakety, aby se předešlo selhání střely a docílilo se nejlepších výsledků. Ve skladech se přitom hromadily rakety, kterým již procházela životnost, a musely být leckdy zpětně delaborovány. O nápravě této situace však nikdo z kompetentních míst nechtěl ani slyšet.

Pilot Miloslav Martenek z 1. slp před Mig-21F s bortovým číslem „75“ VVS-SA, z kterých se v SSSR střílelo. (foto: www.pilotialetadla.cz – Václav Havner)

Na konci 60. tých let začalo být přeci jen jasné všem odpovědným činovníkům na velitelství letectva i to, že mimo faktoru finanční náročnosti, není možné provádět výcvik pouze v SSSR i díky kapacitním možnostem. Cca. 300 pilotů, které bylo v tu dobu třeba pravidelně cvičit ve střelbě PL raketami, by při tomto systému mělo naději na jediné ostré odpálení za svoji leteckou kariéru a to bylo k získání potřebných zkušeností opravdu zoufale málo. V roce 1970 proto byly rozeslány dopisy na generální štáby Německé a Polské lidové armády s dotazem, zda by bylo možno jednat o využití střelnic nacházejících se na jejich území. Tyto prostory se přísně utajovaly a nikdo se o nich příliš nezmiňoval. Proto mohla být celá akce pouze „plácnutím do vody,“ které nepřinese žádný efekt.  Nicméně po nějaké době skutečně přišla z NDR odpověď, která říkala, že na Baltském pobřeží se opravdu nachází hned několik vojenských území vyhrazených pro ostré střelby. Háčkem ale zároveň bylo, že všechny střelnice spadaly pod správu VVS SA v Německu. Bylo tedy nutno žádat o povolení přímo do Moskvy. Ze SSSR nakonec přišel souhlas a od roku 1972 tak létaly naše stroje přímo ze základen v ČSSR k ostrým střelbám nad Balt a zpět. Podrobnosti si ale ponechejme do vlastní kapitoly.


Infračerveně naváděná letecká protiletadlová raketa R-3S. Vývoj začal v roce 1959 na základě americké AIM-9B Sidewinder, který byl získán z Číny (raketu „přivezl“ Mig-17 ze souboje s tchajwanskými F-86 Sabre). V roce 1960 začala sériová výroba a do služby byla zavedena střela R-3. Nejznámější a nejpopulárnější R-3S (K-13A nebo K-13T, Izdělije 310, AA-2A) se v roce 1962 stala první verzí vyráběnou ve velkém, doba hoření paliva byla díky modernizaci prachového tlakového akumulátoru prodloužena z původních 11 sekund na 22. Raketa vybavená infračerveným systémem samonavedení umožňuje napadání vzdušných cílů ze zadní polosféry případně cílů pozemních a námořních. Zachycení cíle hlavicí oznamuje zvukový signál v pilotových sluchátkách a světelný signál v kabině letounu. Bojová hlavice o hmotnosti 11,3 kg je opatřena optickým přibližovacím a mechanickým nárazovým zapalovačem. Pravděpodobnost zničení bombardéru dvěma střelami je 80%. R-3S mohla být do výšky 15 km vypuštěna z letounu manévrujícího maximálně se 2 g, nad tuto výšku z letounu s přetížením do 1,6 g. PLŘS byla navěšována pomocí adaptéru APU-13. (foto: archiv autora)

TTD:

Délka – 2 840 mm, Šířka – 127 mm, Rozpětí stabilizátorů – 540 mm,

Celková hmotnost – 75,3 kg, Hmotnost bojové hlavice – 11,3 kg,

Maximální rychlost letu cíle – 1 600 km/h, Dosah – 1,3-9,0 km,

Výška použití – 50-21 500 m, Maximální přetížení – 3 g.


V Astracháni se i přes rozjezd „Baltu“ cvičit nepřestalo. Střelby zde probíhaly většinou jednou za dva roky. V roce 1981 se v Astracháni poprvé střílelo z letounů Mig-23, tentokrát ještě sovětských. Piloti náleželi k 1. slp z Českých Budějovic, který u nás dostal stroje Mig-23MF jako první v roce 1978. Až v srpnu 1986 odlétla do Astracháně skupina pilotů 11. slp se svými Migy-23MF etapovým přeletem. Mj. byl v této skupině i tehdejší velitel pluku mjr. Václav VAŠEK, později známý z předvádění Migu-29A a dále například Josef OBOŇA, Karel ORSÁG, František ZSOLDOS, Alois KOUTNÝ, Václav POJER, Jozef DUNAJ a Jaroslav FORMAN.

Kromě Migů-23MF se u Kaspického moře objevily i Migy-21MF. Dne 27. 8. 1987 odlétlo 12 vybraných strojů 1. sld (4., 5. a 9. slp) po trati Bechyně – Košice – Starokonstantinovo – Kramatorsk – Astracháň. Ve Starokonstantinovu se přitom přespávalo. Zpět se letělo 5. 9. a do Bechyně se stroje dostaly 6. 9. 1987. Podobně jako u „třiadvacítek,“ bylo i účinkování „jednadvacítek“ na střelbách vyhodnoceno jako úspěšné a nic tak nebránilo opakování po 2 letech.

Mig-21PF tč. 0404 zachycený během pojíždění na střelbách v SSSR. Jak napovídá znak na přídi – černý netopýr ve žlutém kruhu, tak „péefka“ patří 2. letce, 1. slp v Českých Budějovicích. (foto: www.pilotialetadla.cz – Václav Havner)

Ještě jednou barevná fotografie zachycující piloty 1. slp na střelbách v Astracháni. Vybaveni jsou opět oranžovými záchrannými vestami novějšího typu ASŽ-58. Nahoře zleva stojí – Průdek, Vebr, Strakoš, Jeřábek, Oberfalzer, Neliba, Hort, Hlavica. Dole zleva Voců, Henn, Hevier. (foto: www.pilotialetadla.cz – Václav Havner)

Ukázka autentických pilotních navigačních štítků. Vlevo jedna z částí pro trasu Bechyně – Košice – Starokonstantinovo – Kramatorsk – Astracháň. Vpravo pak zákres pro přímé provedení střeleb nad polygonem v Astracháni. (foto www.pilotialetadla.cz – Václav Havner)

 

V roce 1988 působily v Astracháni i Migy-23ML od 1. letky, 1. slp z Českých Budějovic. Na fotografii stojí zleva Zdeněk Ouda, důstojník VVS-SA, Bohumil Zavadil a Jiří Trunečka (zahynul spolu s dalším zalétávacím pilotem 51. LOZ pplk. Drahoslavem Mládkem při katastrofě Mig-23U tč. 8327 od 41. slt dne 19. 11. 1996 u Herálce). (foto: www.pilotialetadla.cz – Václav Havner)

 

V srpnu 1989 se do Astracháně po vyzkoušené trase opět vydalo 12 strojů Mig-21MF z 1. sld (8 strojů z 9. slp a 4 stroje z 5. slp). Od 9. slp to jmenovitě byly „šedivky“ trupových č. 2205, 2410, 2500, 3008, 4003, 4017, 4175 a 9307 (stroje tč. 2205, 2500, 3008, 4003, 4017 a 4175 byly v letech 1999-2000 modernizovány na verzi MFN). Z pilotů od 9. slp se účastnili například – mjr. Miroslav JIRÁSEK, kpt. Jaroslav KLACEK, pplk. Stanislav HOUDEK a mjr. Michal ŠAMAJ.


Infračerveně naváděná letecká protiletadlová raketa R-13M. Během konce 60.tých let začaly v SSSR práce na modifikované raketě R-13M (R-3M, K-13M, Izdělije 380, AA-2D, obdoba americké AIM-9G), která vstoupila do služby v roce 1973. Má infračervený detektor hlavice chlazený kapalným dusíkem z láhve ve vypouštěcím zařízení APU-13MT, rádiový přibližovací zapalovač místo optického a účinnější bojovou hlavici. Poslední verzí je R-13M1 s vylepšenou ovládací aparaturou, s jinými příďovými plochami a se zlepšenou manévrovatelností, přijatá do výzbroje v roce 1976. (foto: archiv autora)

TTD:

Délka – 2 880 mm, Šířka – 127 mm, Rozpětí stabilizátorů – 540 mm,

Celková hmotnost – 90 kg, Hmotnost bojové hlavice – 11,3 kg,

Maximální rychlost letu cíle – 3 200 km/h, Dosah – 0,5-15,0 km,

Výška použití – 50-21 000 m, Maximální přetížení – 4 g.


V té době se již střílelo PL raketami s infračerveným naváděním R-13 a R-60. Při těchto střelbách se také stala mimořádná událost, kdy za letu nad pouští Karakum došlo k samovolnému odhození dvojice adaptérů APU-13MT ze závěsníků. Jeden adaptér přitom nesl ostrou raketu R-13, která byla jako taková samozřejmě nenávratně ztracena, což v konečném důsledku rozhodně nepřispělo k výtečnému hodnocení střeleb. Při odletu však zřejmě nikdo z příslušníků 1. sld netušil, že na Kaspickém pobřeží byli naposledy.

Mig-21MFN tč. 4017. Klasická ukázka letounu, které jsou nazývány pro svůj nátěr „šedivkami.“ Tyto „jednadvacítky“ byly poslední, které se k nám ze SSSR dostaly a to v roce 1975. V roce 1989 se letoun ještě v původní verzi MF objevil na ostrých střelbách v Astracháni. Patřil tehdy do stavu 1. letky, 9. slp v Bechyni. Na fotografii z roku 2003 (kdy byla „emefenka“ ve výzbroji 41. slt na 4. zTL v Čáslavi) nese typickou konfiguraci strojů OH NATINADS z období listopad 2002 až červenec 2005 – dvojici PLŘS R-60M a „baky“ po 490 l. (foto: Radim Špalek)

 


Infračerveně naváděná letecká protiletadlová raketa R-60M (R-60MK). Na přelomu 60.tých a 70.tých let začaly v SSSR práce na první taktické střele pro manévrový vzdušný boj, která by nahradila střely rodiny R-3. Za neuvěřitelně krátkou dobu, během 4 let, proběhl celý vývoj, v roce 1973 se začala sériově vyrábět a v následujícím roce byla oficiálně uznána jako zbraň sovětského letectva. Dostala služební označení R-60 (prototypové označení bylo K-60, výrobní Izdělije 62). Za rychlý vývoj (který u jiných střel obvykle trvá 8 až 9 let) mohly především zkušenosti získané z vývoje střel R-3, v případě R-60 už žádný nový výzkum neprobíhal. R-60, konstruovaná pro ničení vzdušných případně pozemních cílů, má neobvykle malé rozměry – váží polovinu nejlehčích západních střel. S aerodynamickou koncepcí „kachna“ má 12 do kříže uspořádaných křídel – na přídi 4 pevné obdélníkové destabilizátory a 4 trojúhelníkové stabilizátory, na zádi potom 4 lichoběžníkové nosné plochy s křidélky na svých odtokových hranách (pro otáčení kolem podélné osy). Střela existuje jen v infračerveně naváděné verzi s možností útoku na cíl pouze ze zadní polosféry. Tříštivo-trhavá bojová hlavice tyčového typu o hmotnosti 3 kg je opatřena přibližovacím optickým zapalovačem a údajně obsahuje 1,6 kg ochuzeného uranu. R-60 dovoluje útok na cíl letící rychlostí do 2500 km/h ve výšce 30 m až 20 km s přetížením 8g (pouze v menších a středních výškách) a na minimální vzdálenost 200 m. Maximální odchylka cíle od podélné osy střely může být 12°, úhlová rychlost nejvíce 35°/s. Může být odpálena z manévrujícího letounu bez negativního vlivu na činnost střely i nosiče. Pravděpodobnost zničení středně velkého cíle jednou střelou je 50 %, dvěma střelami 70%. Maximální dolet sice není příliš velký, ale v porovnání s rozměry střely je odpovídající.

V roce 1978 vznikla modernizovaná varianta R-60M, vybavená kvalitnější, chlazenou infračervenou hlavicí se schopností útočit na cíl z jakéhokoliv směru, maximální odchylka cíle od podélné osy se zvýšila na 20°, zvětšila se bojová hlavice a optický přibližovací zapalovač byl nahrazen rádiovým. Exportní verze nese označení R-60MK, byla vyvezena do 26 zemí světa. Plánovala se také varianta s déle pracujícím motorem a s IR hlavicí, která by cíl zachytila až během letu. Měla ničit cíle s intenzivním tepelným vyzařováním na mnohonásobně větší vzdálenost než původní R-60, ovšem zůstala jen na papíře.Střely R-60 se dají podvěsit pod téměř jakýkoliv letoun na jednokolejnicová odpalovacích zařízení APU-60 (APU-60-I, pro jednu střelu) nebo na dvoukolejnicová APU-60-II (P-62-2), které se u nás používaly například na strojích Mig-23ML. Pro účely výcviku existuje neodpalovaný registr zaměření cíle UZR-60 (učebno-zapisyvajvščaja s registratorom). Původní PLŘS R-60 byly vybavené bojovou hlavicí s wolframovými tyčemi na zvýšení účinnosti. Hlavice R-60M/MK určené zejména pro státy Varšavské smlouvy včetně ČSSR byly místo wolframových tyčí vybaveny tyčemi z ochuzeného uranu. Tedy odpadu získaného z výroby paliva do jaderných reaktorů. Na celkové hmotnosti hlavice – 3,5 kg se tyčové projektily podílely cca. 45%, tj. 1,6 kg. Ochuzený uran, tvořený převážně izotopem 238U, má zhruba 60% vyzařování přírodního uranu a většina jeho záření je tvořená zářením alfa (tedy jej dokáže odstínit samotné tělo PLŘS). (foto: archiv autora)

TTD:
Délka – 2 140 mm, Šířka – 120 mm, Rozpětí stabilizátorů – 390 mm,

Celková hmotnost – 45 kg, Hmotnost bojové hlavice – 3,5 kg,

Maximální rychlost letu –  M=2,5 , Dosah ve velké výšce – 0,5-10,0 km,

Dosah v malé výšce – 0,25-1,5 km, Výška použití – 30-20 000 m,

Maximální přetížení manévrujícího cíle – 8 g.


V roce 1990 se však přeci jen letouny s československým znakem na křídlech v Astracháni ještě objevily. Svoji premiéru a derniéru zároveň si tu odbyla „horká“ novinka ve výzbroji 11. slp ze Žatce – Migy-29A. Střelby samotné probíhaly mezi 18. 5. – 2. 6. 1990 a piloti měli možnost vyzkoušet si nové PL rakety, které byly dodány spolu s „devětadvacítkou.“ Byly to zejména R-27R, R-73 a starší R-60 ve variantě MK. Střelby probíhaly stále na „staré známé“ terče La-17MM. Rakety R-27R s dostřelem až 60 km se ukázaly jako velmi účinné a až na jednu výjimku zasáhly svůj cíl. K selhání této jedné střely přitom došlo díky chybě pilota, který energicky točil od cíle a ztratil jej ze svého radiolokátoru. Piloti si však přeci jen stěžovali. A to sice na fakt, že díky omezenému prostoru střelecké zóny nemohli využít plně účinnost raket na vzdálenostech 20 km a více. Vzhledem k úspěšnému použití R-27R došlo ke kuriózní situaci. Jako zálohu měly stroje navěšené R-73 určené pro střední a krátké vzdálenosti, ale při úspěšnosti R-27 nebyla použita ani jediná! Střílelo se tedy až s R-60MK a také z palubního kanónu GŠ-30 v režimu spolupráce zaměřovače s palubním radarem. Tuto činnost piloti cvičili poprvé a příliš se jim nedařila. Až poslední stíhač, mjr. Josef TOKSA, dokázal svými 15ti náboji terč „rozprostřít“ po obloze. Po přistání potvrdil film z fotokulometu, že ke zničení stačily zřejmě 3-4 výstřely, ostatní projektily již pouze proletěly centrem exploze. Ještě dodejme, že střeleb se zúčastnilo 6 strojů trupových č. 3709, 4012, 5817, 5918, 8003 a 8906.

Po roce 1990 se českoslovenští stíhači do Astracháně již nepodívali. Došlo ke změně poměrů u nás a hlavně v SSSR, který se zanedlouho poté sám rozpadl. Nicméně dnes je nutné ocenit práci a profesionální přístup všech příslušníků čs. letectva k této vrcholné fázi bojového výcviku, protože za téměř 30 let nedošlo během ostrých střeleb v SSSR ani k jednomu případu havárie, nebo snad katastrofy.


 

Vysvětlivky:

1. sld – 1. stíhací letecká divize (1.11.1954 – 1.10.1990, VÚ 3268 Bechyně) V 80. tých letech se skládala z těchto jednotek: 4. slp – Pardubice, 5. slp – Plzeň-Líně a 9. slp – Bechyně. Nadřízeným svazkem 1. sld byla 10. letecká armáda.

1. slp – 1. stíhací letecký pluk „Zvolenský“ (VÚ 8514) České Budějovice (1.11.1954 – 31.12.1994)

4. slp – 4. stíhací letecký pluk „Slovenského národního povstání“ (VÚ 8021) Pardubice (1.11.1954 – 31.7.1989)

4. zTL – 4. základna taktického letectva „Zvolenská“ Čáslav (1.10.1997 – 30.11.2003)

5. slp – 5. stíhací letecký pluk (VÚ 7750) Plzeň-Líně (1.11.1954 –  31.8.1991)

8. slp – 8. stíhací letecký pluk (VÚ 6354) Ostrava-Mošnov, Brno-Tuřany (1.11.1954 – 1.5.1991)

9. slp – 9. stíhací letecký pluk (VÚ 9125) Bechyně (1.11.1954 – 1.12.1991)

11. slp – 11. stíhací letecký pluk (VÚ 1610) Žatec (1.11.1954 – 31.12.1992)

41. slt – 41. stíhací letka, 4. zTL v Čáslavi (1.1.1995 – 30.11.2003)

51. LOZ – 51. letecká opravárenská základna České Budějovice (specializovala se na opravy Migů-23  a později po jejich vyřazení také na typy Mig-21 a L-39ZA).

HS PVOS – Hotovostní systém Protivzdušné obrany státu

NATINADS – Společný integrovaný systém protivzdušné obrany členských států NATO (NATO Integrated Air Defence System)

OH – Ostrá hotovost

PLŘS – Protiletadlová řízená střela

VVS-SA – Vojennyje vozdušnyje sily Sovjetskoj armii, vojenské letecké síly sovětské armády


Prameny:

Ing. Libor Režňák – Raketové střelby československého letectva v „zóně Balt“, L+K č. 13, 14, 15/1994

J. Havel – O létání v Bechyni, Svět Křídel 2002

R. Pecák, S. Brašna – Ztracené modré nebe, NiKo 1994

L. Popelínský, V. Kodeš – Střelecká a raketová výzbroj letadel, Naše Vojsko 1997

S. Rogl, M. Lorenc – Zrušená křídla, Votobia 2000

www.valka.cz


Foto:

Archiv autora, www.pilotialetadla.cz – Václav Havner

Některé z fotografií, které jsem ve svém archívu za léta shromáždil, bohužel nedokážu přiřadit původním autorům. Pokud by některé z nich autoři poznali, tak jsem připraven fotografie doplnit jejich jménem, či je případně z článku odstranit, kdyby autorům vadilo jejich neziskové publikování. Mým záměrem bylo použít fotografie pro propagaci československého a potažmo českého vojenského letectva, tudíž pro věc kvůli které snad kdysi vznikaly. Radim Špalek