Raketa odpálena! – Ostré raketové střelby československých a českých stíhačů v SSSR, NDR, Polsku a Švédsku 1959-2012 – 1. díl

(Úvodní slovo autora – Tento článek vznikl původně již v roce 2003 pro server www.valka.cz. Dnes jej předkládám čtenářům czechairforce.com  v nové přepracované verzi částečně doplněné o nově zjištěné informace a také fotografie. Radim Špalek, 2018).


 

I. Krasnovodsk a Astrachaň 1959-1990

V druhé polovině 50. tých let se začaly na proudových stíhačkách objevovat první řízené protiletadlové rakety, které znamenaly zlom v dosavadním pojetí vzdušného boje. Letouny vyzbrojené těmito zbraněmi, byť zpočátku nedokonalými, byly schopné udeřit na protivníka z větší vzdálenosti a ve spolupráci s palubním radarem mohly účinně operovat i za ZPP (ztížených povětrnostních podmínek). Jenže pro československé letectvo přineslo zavedení nové výzbroje jeden velký problém. Na našem území se nevyskytoval dost velký vojenský prostor, který by se dal využít ve finální fázi výcviku – při ostrých střelbách. Až do zavedení typu Mig-19PM s protiletadlovými raketami RS-2U a US v roce 1959, cvičili naši stíhači pouze střelbu palubními kanony na klasický, vzduchem tažený „rukáv.“ K tomu nebylo třeba zvláštního a zejména tak velkého území. Po zavedení „péemky“ však bylo nutno tento problém řešit. Piloti raketových „devatenáctek“ mezitím pilně prováděli cvičné přepady s použitím palubních radarů a důraz se kladl zejména na schopnost operovat právě za ZPP. Radiolokátor RP-2U umístěný v přídi stroje byl ve své době velmi účinný a v režimu „sledování“ dokázal najít cíl na vzdálenost cca. 6-8 km. Pilot poté musel dodržet výšku cíle s přesností do 90 m a při splnění této podmínky přešel radar ve vzdálenosti cca. 2-3 km do režimu „zachvat,“ který signalizoval zaměření cíle pro odpal RS-2U. Samotné rakety se měly odpalovat ve vzdálenosti cca. 1-2 km od cíle. Tubus radaru na přístrojové desce přitom obsahoval i takovou „vymoženost“ jakou bylo zobrazení umělého horizontu přímo na obrazovce, což velmi usnadňovalo pilotáž zejména při letu za ZPP. Je až s podivem, že modernější radar RP-21 Safír, instalovaný v Migu-21 od verze PF, již takto vyobrazený umělý horizont neměl. Hned několik pilotů „jednadvacítek“ na to doplatilo při přepadech v mracích, kdy přešli do nezvyklé polohy, z níž se v lepším případě dokázali dostat a v horším případě se buď stačili katapultovat, nebo zahynuli v kabině letounu po nárazu do země.


Řízená letecká protiletadlová raketa RS-2US byla konstruována pro napadání vzdušných cílů ze zadní polosféry za všech povětrnostních podmínek ve dne i v noci a zároveň může být použita i proti pozemním cílům. PLŘS je na cíl naváděna pomocí paprsku radiolokátoru letounu, který cíl zachytil. Vzhledem k tomu není určena pro manévrový vzdušný boj, ale pouze pro přepady. Má charakteristický tvar s bočním vývodem trysek raketového motoru na tuhé PHM. Zadní část těla je ogivální a obsahuje čtyři čidla, která musí být všechna současně zachycena ve vysílaném paprsku elektromagnetických vln palubního radiolokátoru. Dostane-li se některé z nich mimo něj, naváděcí hlavice provede okamžité přestavení kormidel k opravě vzniklé odchylky. Střední část rakety je válcová a nese čtyři křížové stabilizační plochy deltovitého tvaru s malými kormidly na odtokové hraně. Přední část rakety tvoří komolý kužel zakončený hlavicí s kuželovou špičkou. Na kuželové přední části rakety jsou uchycena čtyři trojúhelníková kormidla. Tříštivo-trhavá náplň bojové hlavice je opatřena rádiovým přibližovacím zapalovačem. PLŘS je vypouštěna z adaptéru APU-7. (foto: archiv autora)

TTD:

Délka – 2 500 mm, Šířka – 180 mm, Rozpětí stabilizátorů – 654 mm,

Celková hmotnost – 83,2 kg, Hmotnost bojové hlavice – 15,2 kg,

Rychlost letu – 650 m/s, Dosah – 1,95-5,2 km.


Ohledně potřeby tohoto výcviku byly tedy zahájeny rozhovory se sovětskou stranou, která nabídla prostor okolo letiště Krasnovodsk na východním pobřeží Kaspického moře, odkud mohly být prováděny ostré střelby PL raketami. V květnu 1959 tak do SSSR odjela první skupina stíhačů pod velením mjr. Vladimíra Svačiny, jejímž základem byla přepadová letka od 5. slp v Líních pod velením kpt. Františka Liera, doplněná o dvojici pilotů 11. slp ze Žatce Jaroslava Nováka, Zdeňka Brunclíka a příslušníka 1. slp v Českých Budějovicích mjr. Hoška zvaného „Čára“. Ti všichni jeli do dalekého Krasnovodska vlakem plných 8 dní! Po aklimatizaci v novém prostředí došlo k instruktáži o místních poměrech a již třetí den prováděli piloti vývozní lety na Migu-15UTI se sovětským instruktorem, aby lépe poznali prostor základny. Oblast střelnice byla vyznačena přibližně pobřežím Kaspického moře, řekou Amudarjou a zasahovala i do poušti Karakum. Na severu byla přísně střežená bezletová zóna, kde se nacházelo město Kapustin Jar (probíhal zde raketový výzkum). Podobné to bylo i dále na východě, kde se nalézal kosmodrom v Bajkonuru.

Mig-19PM tč. 0918 ze stavu 1. slp představuje první typ letounu ve výzbroji Československého vojenského letectva, který byl schopen nosit PLŘS a to rakety RS-2US. Pilotem u „devatenáctky“ je Miloslav Majer, dlouholetý příslušník 1. slp v Českých Budějovicích. „Péemka“ tč. 0918 byla dodána do ČSSR v první várce strojů této verze a zároveň se jednalo o letoun s nejnižším trupovým číslem. Převzat byl 8. 8. 1959 a vyřazen v roce 1971 s celkovým náletem 687 hodin. (foto: www.pilotialetadla.cz – Václav Havner)

Bezpilotní terčový cíl LA-17 připravený k vypuštění z rampy za pomoci startovacích motorů. (foto: www.pilotialetadla.cz – Václav Havner)

 

Stíhači začínali svůj nácvik úkolem, který se označoval jako „vodění raket.“  Cvičení mělo za úkol připravit pilota na ostrý odpal střely na cíl. Probíhalo tak, že pilot přilétl nad moře a odpálil raketu RS-2U nebo US v režimu „pevný paprsek“ a při opatrném manévrování sledoval let naváděné střely, která „šla“ po paprsku vysílaném z radaru. K tomu účelu se používaly PL rakety s prošlou dobou životnosti, takže se často stávalo, že raketa se po odpálení odporoučela kamkoli jinam jen ne po paprsku radaru. S těmito značně rozporuplnými zkušenostmi přešli naši stíhači ke skutečným ostrým střelbám. Cílem byly letounové střely o rozpětí cca. 4 m, které vzdáleně připomínaly letouny Mig-15. Letounky byly zbarveny většinou kovově šedou barvou, ale objevovaly se také zelené. Pro svou velmi malou odrazovou plochu na obrazovce radaru si vysloužili okamžitě od pilotů přezdívku „žiletka.“  Vynesení těchto cílů měly za úkol bombardéry ve speciální verzi Tu-4NM (Tu-4 byl v podstatě bezlicenční kopií Boeingu B-29). Tupolev pobral pod křídla dvě „žiletky“ a začal pomalu stoupat do cílové výšky 12 000 m. Když střelby probíhaly od 8. hod., startovaly Tu-4 okolo 3. hod. ráno, aby se stačily do 12 km dostat. Naši stíhači působili ve dvojicích na letounech Mig-19PM, které byly zapůjčeny sověty, a po startu stoupali do 11 000 m. Zde v rychlosti 850 km/h začali vyhledávat „žiletku“ vedenou z pozemního stanoviště. Po zachycení cíle provedl vedoucí střelbu „fotokulometem“ a vedený odpálil svou střelu, která v drtivé většině případů zničila svůj terč. Při dalším letu si letci úlohu vyměnili.

Na první střelby v Krasnovodsku vzpomíná jejich přímý účastník pplk. v. v. Zdeněk Brunclík takto:

„Při jednom letu na střelnici se mnou letěl Eman Klíma. Zhoršilo se počasí, začal foukat silný vítr zvaný „Afghánec“. Je to v podstatě písečná bouře, kdy se jemný písek zvedá až do 6 000 metrů a prudce se sníží dohlednost (let vlastně jako v mracích). Postup této pískové bouře jde rychle. Let nám přerušili a vraceli nás zpět. V Krasnovodsku se již nedalo přistát a tak nás směřovali JV směrem na záložní letiště podél železniční tratě Krasnovodsk – Ašchabad. Další letiště Džebel už také bouře dostihla (asi 100 km od Krasnovodska). Směřovali nás dál. Další letiště Jangdža už bylo zasaženo předním okrajem této bouře, tady jsme museli sednout, protože už jsme neměli palivo. Zde jsme s tím doslova praštili při dohlednosti pod 1 km a silném větru s pískem. Hned po našem dosednutí se letiště zavřelo a Eman, který sedal za mnou, už zabloudil na pojížděčkách. Těsně za námi s tím ještě „praštil“ dvousedadlový  Jak-25 řídícího střeleb. Ráno jsme z baráku nemohli jít dveřmi, protože byly zaváté 1 až 2 m závějí písku a tak jsme museli vylézt oknem. Druhý den bylo zase modro, éra nám prohlédli, odtočili motorovky a přelétli jsme zpět do Krasnovodska.“

Poměrně jedinečnou vzpomínku má Zdeněk Brunclík i ze svých druhých OBS v SSSR v roce 1962, kdy střílel na terč v podobě rádiem dálkově řízeného Migu-15:

„Pilot s Migem-15 zajel na okraj dráhy, přepnul v kabině jeho ovládání na rádiem řízené z naváděcího stanoviště a již bez pilota byl Mig odstartován na polygon a zde na něho byli naváděni jednotliví stíhači. Odstartoval jsem z letiště Krasnovodsk a byl jsem naveden nadzvukovou rychlostí na cíl. Po zachycení cíle palubním lokátorem jsem ze vzdálenosti 2 500 m (vzdálenost stanovená pro odpal) odpálil raketu RS-2US. Mig-15 jsem zasáhl. Ten vybuchl a roztrhl se ve vzduchu. Přibližovací rychlost byla velká a tak jsem nasál nějaké zbytky cíle. Hned jsem vybral útok, velké třesení celého letounu, teploty obou motorů stoupaly rychle nahoru (800 °C), pravý motor více. Ten jsem ihned vypnul. Dostal jsem rozkaz ke katapultáži. Už jsem měl utažené popruhy a natažené rukavice, když jsem zjistil, že po vypnutí pravého motoru se třesení podstatně snížilo a že levý motor jde na 2/3 otáček bez nebezpečného zvýšení teplot na turbíně. Oznámil jsem to řídícímu na letišti a v mírném klesavém letu jsem se z polygonu střelnice vrátil a přistál na letišti Krasnovodsk na jeden motor. Po přistání a vystoupení z Migu-19PM se mně poprvé v životě sevřela zadní část těla, protože u pravého motoru, který jsem vypnul, se roztrhla turbína a lopatky vylétaly přes potah ven. Náhodou nepoškodily základní funkce ovládání levého motoru (šel jen na 2/3 otáček) a hydraulického systému řízení a tak jsem s érem mohl „praštit“ na letišti. Protože jsme hned druhý den odlétali domů, nebyl žádný rozbor, ani doma. Teprve při třetích střelbách jsem se dozvěděl, jak to bylo. Migu-15 nešel po startu zasunout podvozek a letěl slabých 350 km/h. a mně naváděli nadzvukovou rychlostí bez upozornění. Byla to tedy velká sbližovací rychlost a výsledkem průšvih. Údajně byly návodčíci zbaveni funkce. Tenkrát u mě stálo letecké štěstí…“

„Kolotoč“ cca. 40 členných skupin, v nichž se již nalézali kromě letců i technici ILS (inženýrsko letecké služby, v tomto případě zejména zbrojíři), pak probíhal až do roku 1964, kdy si všichni „přepadoví“ piloti z HS PVOS zkusili odpálit PL raketu. Odpal ostré rakety byl přitom záhy podmínkou k možnosti zařazení pilota do HS PVOS. Kromě Krasnovodska se létalo postupně i z již zmíněného letiště v Astrachani, kde sloužily za terč opravdové Migy-15. Tyto tehdy již vyřazené „patnáctky“ byly samozřejmě také řízeny ze země rádiopovelově. Zajímavostí jistě je, že raketu RS-2US bylo možno použít i proti pozemnímu cíli. Nácvik střeleb vzduch-zem probíhal nad naším územím, kde byly v tomto směru v letech 1964-68 využívány VVP Kežmarok a Jince. Střílelo se samozřejmě pouze z Migů-19PM. Takovou střelbu ve VVP Kežmarok absolvoval jako ukázkovou například výše jmenovaný pilot 11. slp Zdeněk Brunclík.

Se zavedením Migů-21 v „denní“ verzi F a „radarových“ PF a PFM v letech 1963-68 přešly Migy-19 postupně na druhou kolej a naopak na „jednadvacítkách“ se intenzivně cvičilo. První skupina pilotů se v Astrachani objevila již v létě 1964 a výcvik pokračoval plynule dál. Tento systém byl sice velmi efektivní, ale na druhou stranu také finančně neúměrně náročný, takže se na konci 60. tých let začala hledat cesta, jak ušetřit a zefektivnit celý program. Pro příklad uveďme, že např. cena za jeden cílový terč La-17MM dosáhla v tu dobu výše 400 000 tzv. převoditelných rublů, což bylo čtyřnásobek ceny nového Migu-15 v 50. tých letech!

Skupina pilotů 1. slp před „domácím“ Mig-21PF VVS-SA, na kterých se v SSSR létalo. Piloti jsou oblečeni v záchranných vestách staršího typu Žilet-2M. Zleva stojí – Hlavica, Dvořák, Jeřábek a Ouda. (foto: www.pilotialetadla.cz – Václav Havner)

Piloti 1. slp zachycení během střeleb v Astrachani. Vybaveni jsou oranžovými záchrannými vestami novějšího typu ASŽ-58. Nahoře zleva stojí – Lenc, Koutník, Majer, Horn, Falta, Janda, Janovský a Houdek. Dole zleva – Vaníček, Zapletal, Šorfa. (foto: www.pilotialetadla.cz – Václav Havner)

 

Na druhou stranu navíc střelby samotné postupně dostaly charakter jakéhosi mezinárodního soupeření a výsledky pohybující se na hranici 100 % byly z nadřízených postů takřka vyžadovanou nutností. PL rakety si naše strana na střelby do SSSR dovážela vlastní. Tato výzbroj se ovšem předtím v Sovětském svazu každý rok nakupovala, a část se vyráběla přímo u nás v Povážských strojírnách na Slovensku. Zcela nesystémově však byly na střelby používány vždy nejnovější rakety, aby se předešlo selhání střely a docílilo se nejlepších výsledků. Ve skladech se přitom hromadily rakety, kterým již procházela životnost, a musely být leckdy zpětně delaborovány. O nápravě této situace však nikdo z kompetentních míst nechtěl ani slyšet.

Pilot Miloslav Martenek z 1. slp před Mig-21F s bortovým číslem „75“ VVS-SA, z kterých se v SSSR střílelo. (foto: www.pilotialetadla.cz – Václav Havner)

Zajímavý pohled na OBS v SSSR přináší plk. v. v. ing. Josef Pavlík (inspektor přepadových letounů a vzdušné střelby u 7. A PVOS, který se velkou měrou zasloužil za pozdější domluvení možnosti výcviku ostré střelby PLŘS v NDR):

„Víc než deset let (od roku 1959) používali naši piloti leteckou střelnici u Kaspického moře, a to nejdřív z letiště Krasnovodsk a později ze základny Astrachaň. Jedné střelecké akce se účastnilo okolo čtyřiceti osob, z nichž bylo 25-30 pilotů. Z původně školních střeleb na letounech Mig-19 (později Mig-21), během kterých se měli piloti naučit používat raketovou výzbroj, se postupně stala skutečná soutěž pro letectva států Varšavské smlouvy. A jak se nakonec dalo čekat, převládly v ní při hodnocení výsledků politické důvody. Celkový závěr střeleb, oznámený vedoucím skupiny před odletem domů, se na shromáždění nejvyšších vojenských činitelů armád Varšavské smlouvy měnil (tomu napomohly i machinace s vyhodnocováním filmů z fotokulometů) podle politické situace v jednotlivých členských zemích – ty mohly obdržet horší známku bez jakéhokoli zdůvodnění. Záleželo i na tom, do jaké míry byly účastníci OBS štědří v darech, které do Astrachaně přivezli. Byla to zcela neskrývaná a naprosto evidentní korupce, jež mnohdy neznala mezí. U nejvyšších činitelů letectva PVOS se tato praxe považovala ze zcela normální, šlo přece jen o „dárky“ přátelům. Na naší straně docházelo i k tomu, že místo střeleckého odborníka odpovídajícího za tento výcvik si zaletěl na „výlet“ do Astrachaně politruk nebo jiný funkcionář, třebaže byl počet účastníků údajně z důvodů nedostatku valut přísně omezen.“

Na konci 60. tých let začalo být přeci jen jasné všem odpovědným činovníkům na velitelství letectva i to, že mimo faktoru finanční náročnosti, není možné provádět výcvik pouze v SSSR i díky kapacitním možnostem. Cca. 300 pilotů, které bylo v tu dobu třeba pravidelně cvičit ve střelbě PL raketami, by při tomto systému mělo naději na jediné ostré odpálení za svoji leteckou kariéru a to bylo k získání potřebných zkušeností opravdu zoufale málo. V roce 1970 proto byly rozeslány dopisy na generální štáby Německé a Polské lidové armády s dotazem, zda by bylo možno jednat o využití střelnic nacházejících se na jejich území. Tyto prostory se přísně utajovaly a nikdo se o nich příliš nezmiňoval. Proto mohla být celá akce pouze „plácnutím do vody,“ které nepřinese žádný efekt.  Nicméně po nějaké době skutečně přišla z NDR odpověď, která říkala, že na Baltském pobřeží se opravdu nachází hned několik vojenských území vyhrazených pro ostré střelby. Háčkem ale zároveň bylo, že všechny střelnice spadaly pod správu VVS SA v Německu. Bylo tedy nutno žádat o povolení přímo do Moskvy. Ze SSSR nakonec přišel souhlas a od roku 1972 tak létaly naše stroje přímo ze základen v ČSSR k ostrým střelbám nad Balt a zpět. Podrobnosti si ale ponechejme do vlastní kapitoly.


Infračerveně naváděná letecká protiletadlová raketa R-3S. Vývoj začal v roce 1959 na základě americké AIM-9B Sidewinder, který byl získán z Číny (raketu „přivezl“ Mig-17 ze souboje s tchajwanskými F-86 Sabre). V roce 1960 začala sériová výroba a do služby byla zavedena střela R-3. Nejznámější a nejpopulárnější R-3S (K-13A nebo K-13T, Izdělije 310, AA-2A) se v roce 1962 stala první verzí vyráběnou ve velkém, doba hoření paliva byla díky modernizaci prachového tlakového akumulátoru prodloužena z původních 11 sekund na 22. Raketa vybavená infračerveným systémem samonavedení umožňuje napadání vzdušných cílů ze zadní polosféry případně cílů pozemních a námořních. Zachycení cíle hlavicí oznamuje zvukový signál v pilotových sluchátkách a světelný signál v kabině letounu. Bojová hlavice o hmotnosti 11,3 kg je opatřena optickým přibližovacím a mechanickým nárazovým zapalovačem. Pravděpodobnost zničení bombardéru dvěma střelami je 80%. R-3S mohla být do výšky 15 km vypuštěna z letounu manévrujícího maximálně se 2 g, nad tuto výšku z letounu s přetížením do 1,6 g. PLŘS byla navěšována pomocí adaptéru APU-13. (foto: archiv autora)

TTD:

Délka – 2 840 mm, Šířka – 127 mm, Rozpětí stabilizátorů – 540 mm,

Celková hmotnost – 75,3 kg, Hmotnost bojové hlavice – 11,3 kg,

Maximální rychlost letu cíle – 1 600 km/h, Dosah – 1,3-9,0 km,

Výška použití – 50-21 500 m, Maximální přetížení – 3 g.


 

Mig-21PF tč. 0404 zachycený během pojíždění na střelbách v SSSR. Jak napovídá znak na přídi – černý netopýr ve žlutém kruhu, tak „péefka“ patří 2. letce, 1. slp v Českých Budějovicích. (foto: www.pilotialetadla.cz – Václav Havner)

Ještě jednou barevná fotografie zachycující piloty 1. slp na střelbách v Astracháni. Vybaveni jsou opět oranžovými záchrannými vestami novějšího typu ASŽ-58. Nahoře zleva stojí – Průdek, Vebr, Strakoš, Jeřábek, Oberfalzer, Neliba, Hort, Hlavica. Dole zleva Voců, Henn, Hevier. (foto: www.pilotialetadla.cz – Václav Havner)

 

Další svědectví o tom jak to probíhalo při střelbách u Kaspického moře v 60.tých letech přináší pplk. v. v. Božetěch Roman. Ten byl v té době instruktorem u Výcvikové letky (VL) v Mladé, která se v roce 1966 reorganizovala na Výcvikové středisko letectva (VSL) dislokované stále tamtéž:

„Jako kantoři jsme se zdokonalovali v plnění takových úkolů, jako byly střelby na PC a přepady cílů ve vzduchu. Takový cíl letěl zpravidla po trati Žatec – Jihlava asi v 15 000 m a na něj velitelské stanoviště navádělo postupně připravené stíhače. Dosahované nadzvukové rychlosti se při přepadu pohybovaly okolo 1,6 M. Za takových letů se samozřejmě používaly cvičné školní rakety K-13 (R-3S) známé také jako „registry“. Ty se neodpalovaly, ale jen zaznamenaly zachycení cíle pomocí IČ čidla v přední části. Ovšem bylo potřeba vyzkoušet i ostré odpaly raket a to nebylo vzhledem k hustému zalidnění území Československa možné provádět u nás. Řešení se našlo v podobě již fungující střelnice v tehdejším SSSR, která se rozkládala přibližně na sever a severozápad od Kaspického moře a byla dosažitelná ze základen Krasnovodsk a Astrachaň. Astrachaní protékající řeka Volha se v těch místech rozděluje do velkého množství ramen, které vtékají až do Kaspického moře a vytváří tak širokou říční deltu s rozsáhlým prostorem polopouště až pouště. Samotné letiště, odkud startovali přepadoví stíhači, se nacházelo asi 30 km západně od města Astrachaň. Naopak základna, odkud odlétaly rádiem řízení cíle, ležela asi 200-300 km dál na sever.

V srpnu 1964 jsme dostali rozkaz, abychom odjeli na ostré střelby do Astrachaně. Byli jsme dva – já a střelecký důstojník VL mjr. Josef Chmel. S námi ještě ve vojenském dopravním letounu Il-14 cestoval asi dvacet dalších pilotů od bojových útvarů, přičemž si vzpomínám, že většina jich byla ze Žatce. V Kyjevě jsme měli mezipřistání s celním odbavením a naše posádka se rozšířila o sovětského šturmana a radisty, kteří měli našim vypomoci s rádiovou korespondencí a navigací. Pak jsme již letěli sedm hodin směrem na Rostov na Donu a přes hlavní město Kalmycké republiky Elistu rovnou na cílové letiště. Ihned jsme si uvědomili odlišné klimatické podmínky v této oblasti, značné teplo, sucho a nakonec i časový rozdíl tří hodin ve srovnání se střední Evropou. Na astrachaňském letišti jsme pobývali první deset zářijových dnů. Ubytovali jsme se a postupně i seznamovali s tamními způsoby: panoval zákaz pití vody, ale ze zvláštních kohoutků tekla pro uhašení žízně sodová voda, již připravovali vojáci. S sebou jsme si vezli v „kastlích“ pivo, avšak jakmile došlo, padla bída na kozáky. Při jídle nám nabízeli jakýsi odporný kvas, prý z chleba, který zapůsobil okamžitě – žízeň přestala! O hygieně a tamních zvyklostech na WC vyprávět nebudu, poněvadž jsou všeobecně známé a nejsou pro slabší povahy.

Brzy začala pozemní příprava podle programu, který vypracovali Rusové. Běžné ruské výrazy jsme znali a ty méně známé jsme si česko-rusky zaznamenávali do poznámek. Počasí jsme měli po celou dobu přímo báječné. Pouze teploty kolem 45°C a na dráze až kolem 80°C byly pro nás přeci jen neobvyklé. 4. 9. 1964 jsem nastoupil s ruským mjr. Bojevem k prvnímu letu na „spárce“ Mig-21U, jehož obsahem byl 40 minut trvající oblet letištního prostoru. Letěli jsme povětšinou nad pouští, kde se po stránce orientace nebylo čeho „chytnout“, jen podle kurzu a času jsem si uvědomoval, ve kterém směru od letiště se nacházím. Hlavně jsem se musel spolehnout na automatický radiokompas ARK-10. Let nepostrádal zajímavosti a byl naprosto rozdílný od létání nad rodnými vískami doma v Československu. K tomu ostré slunce a splynutí země do jedné obrovské žlutohnědé plošné masy. Ještě v tentýž den jsem si šel na „jednadvacítce“ zalétat sólo do zóny, abych si osvěžil letové návyky před ostrou střelbou.

7. 9. 1964 nastal dlouho očekávaný den, kdy jsme si měli ve dvojici vyzkoušet opravdovou ostrou střelbu raketami na vzdušný cíl. Podle plánové tabulky letů mi měl Josef Chmel dělat vedoucího a já jemu číslo. Nejdříve si řádně přebíráme letouny s obzvláštním důrazem na kontrolu činnosti rakety. Technik před ní otáčí rozsvícenou baterkou, což raketa ihned signalizuje do kabiny zvukem ve sluchátkách a světlem kontrolní žárovky. Sedíme připraveni v kabinách a čekáme na povel k nahození motorů. Ten po chvilce čekání uslyšíme a mezitím už letí náš rádiem řízený cíl na střelnici. Kdybychom se ani jeden netrefili, tak by byl zničen autodestrukční náloží v trupu a pokud by i ta selhala, tak by spadl po vylétání paliva. Startujeme a velitelské stanoviště nás navádí tak, abychom se dostali za cíl zhruba ve vzdálenosti 10 km. Brzy jsme cíl – vyřazený letoun Mig-19 – zahlédli před sebou na pozici dvanácté hodiny, jak letí rychlostí 900 km/h ve výšce 11 000 m. Přibližujeme se a naše rakety R-3S (každý máme jednu) zachycují cíl, což nám poslušně a radostně ohlašuje blikání žárovky v kabině a pískání ve sluchátkách. Připravujeme se k odpálení raket. Máme přibližně stejnou výšku jako cíl, jen naše rychlost je větší (možná během manévru nadzvuková). Letíme přitom ve skupině na úrovni s rozestupem 150 m. Stále se v našich strojích Mig-21F blížíme, až se dostaneme do vzdálenosti odpalu a naše rakety se mohou nedočkavostí zbláznit, jak pískají a blikají – a teď konečně PAL! Oba mačkáme spoušť a cítíme, jak při odpálení střely, tedy na začátku práce raketového motoru, dochází k „vrnění“ éra, než raketa „sejde“ z adaptéru APU-13. To z příprav na zemi sice víme, ale stejně nás to jako novinka překvapí. Nastává výbuch, který vidíme a my se odpoutáváme domů. Náš úkol, naše vlastní „spanilá jízda“ skončila! Zasažená „devatenáctka“ se řítí dolů k zemi a nikdo už nezjistí, čí raketa ji zasáhla nejdřív. Zdali moje, nebo Pepíkova. Na tom však stejně nezáleží. Po skončení střeleb se samonaváděcími raketami R-3S se dozvídáme, že všichni českoslovenští piloti z naší skupiny své cíle zničili.

Na OBS v Astrachani stojí před letounem Mig-23ML tč. 2402 od 1. slp zleva tito piloti: Miloslav Martykán, Vítězslav Nohel a Pavol Matej. (foto: www.pilotialetadla.cz – Václav Havner)

Na horním snímku jsou zachyceni piloti „beden“ z 1. slp během pobytu v SSSR na OBS. Zleva: Vladimír Nedělka, Tadeáš Szymik, František Hlavica, Miroslav Dvořák, Jiří Šimek, Josef Miler, Miroslav Klier, Vladimír Bidovský, Václav Weinpold, Zdeněk Ouda, Pavel Janovský, Stanislav Konečný (velitel letky), Václav Fiedler, Josef Šarina.

Na dolním záběru stojí před letouny Mig-23ML od 1. slp zleva tito piloti: Miloslav Martykán, a Pavol Matej společně s techniky. Opět OBS v Astrachani a identifikovat lze „emelku“ tč. 2402. (obě foto: www.pilotialetadla.cz – Václav Havner)

 

Ukázka autentických pilotních navigačních štítků. Vlevo jedna z částí pro trasu Bechyně – Košice – Starokonstantinovo – Kramatorsk – Astracháň. Vpravo pak zákres pro přímé provedení střeleb nad polygonem v Astracháni. (foto www.pilotialetadla.cz – Václav Havner)

 

V Astrachani se i přes rozjezd „Baltu“ cvičit nepřestalo. Střelby zde probíhaly většinou jednou za dva roky. V roce 1981 se v Astrachani poprvé střílelo z letounů Mig-23, tentokrát ještě sovětských. Piloti náleželi k 1. slp z Českých Budějovic, který u nás dostal stroje Mig-23MF jako první v roce 1978. Například v roce 1984 působil 1. slp na OBS v SSSR mezi 21. -30. 6. 1984. Pro 17 pilotů bylo tehdy nakoupeno 5 terčů LA-17, přičemž všechny byly postupně sestřeleny. O terče se „rozdělili“ úspěšní střelci pplk. Štefan GOMBÍK, mjr. Miroslav KLIER, mjr. Miroslav CHOCHOLÁČEK (ten si připsal hned dva zásahy) a kpt. Pavol MATEJ. V jednom případě došlo k pilotní chybě, kdy nebyl zapnut úsekový spínač pro odpal PLŘS, která tak adaptér na závěsníku neopustila. Terč LA-17 „Míšeň“ následně sestřelil jeden z výše uvedených letců. Dalších 9 pilotů provedlo prostý odpal rakety – terče RM-3V. Mimo raket však byla na OBS u Kaspického moře používána také střelba palubním kanonem GŠ-23L, o čem svědčí následující svědectví mjr. Miroslava CHOCHOLÁČKA:

„Z „bedny“ jsem střílel na „míšeň“ jednou, ale z kanonu. Střídali jsme se tehdy na ní celý roj, já šel jako třetí, ale nikdo jsme se zjevně netrefili tak, aby cíl vybuchl jako při zásahu raketou. Nakonec ji jako sestřel připsali Rehákovi*, který šel jako poslední, protože potom prý už na povely nereagovala. Ale kdo ji trefil doopravdy a poškodil, to se neví. Chyba nás všech asi byla, že jsme se báli jít blíž „na tělo“ kvůli možnému poškození střepinami pří výbuchu „míšně“. Já ty výbuchy zažil dvakrát, ale raketou a tím pádem z dost velké dálky. A to bylo něco, efekt jako hrom.“

*  – pplk. Ján REHÁK v první polovině 90. tých let dělal náhradního display pilota na typu Mig-23ML pplk. Josefu MILEROVI. Po předání Migů-29 od 11. slp ze Žatce do Českých Budějovic k 1. slp byl jedním z mála pilotů, kteří se z „beden“ přeškolili na tento tehdy nejmodernější dvoumotorový typ Migu v našem vojenském letectvu, kterému však již bohužel ve službě „zvonila hrana“… (poznámka autora).

Mimo PLŘS R-3S a později R-13M se v SSSR uskutečnily střelby i s hlavní výzbrojí Migů-23 raketami R-23R (s hlavicí pro poloaktivní radiolokační navedení i proti cílům na pozadí země) a R-23T (s IČ hlavicí). Tyto PLŘS se daly odpalovat teoreticky až na vzdálenost 25 km (verze T) a 35 km (verze R). Protože však cena této rakety již dosahovala cca. 1,5 mil. tehdejších Kčs za kus, tak se privilegium k jejímu odpalu nedostalo na všechny piloty. Někteří si ji neodpálili za celý svůj „letecký život“ – mezi nimi například i velmi zkušení piloti „beden“ jako Miroslav CHOCHOLÁČEK, Ján SKLÁDANYI, Miroslav DVOŘAK, Zdeněk VALENTA, Stanislav KONEČNÝ nebo poslední velitel 1. slp Vladimír HAVEL.

Mezi těmi, kteří si odpal R-23 naopak vyzkoušeli, byli například Josef MILER (v 90. tých letech známý jako display pilot na typu Mig-23ML). Ten střílel na OBS v Astrachani ze sovětského Migu-23 na „míšeň“ LA-17MM dne 3. 6. 1982 a to dokonce hned dvakrát, takže mohl vyzkoušet v praxi obě varianty PLŘS R-23! Poprvé provedl odpal z přední polosféry ve dne na výšce 8 000 m a podruhé opět z přední polosféry, ale v noci na výšce 9 000 m. Doplňme jen, že obě navedení byla úspěšná a terče byly sestřeleny. Dalším pilotem se zkušeností odpalu R-23 byl Pavel HRONEK, který si zásah „míšně“ připsal střelou R-23R již po „sametové revoluci“ dne 31. 5. 1990 z přední polosféry na výšce 13 000 m. Podle data se muselo jednat o poslední uskutečněné střelby 1. slp v SSSR. PLŘS R-23 si také prokazatelně odpálili další piloti 1. slp: Jiří ZÁBRANSKÝ, Zdeněk OUDA, mjr. Milan HADAČ nebo pplk. Josef ŠARINA, který si na svůj odpal vzpomíná takto:

„Raketu R-23R jsem střílel na střelbách v Astrachani 8. 7. 1988. Byl to přepad terče LA-17MM letícího na výšce 5 000 m. Já na Mig-23ML jsem letěl na výšce 3 000 m a raketu jsem odpálil ze vzdálenosti cca. 8 km. Oblačnost byla 3-4/8 a dohlednost 20 km. Byla to v podstatě zkušební akce, protože jsem přepad prováděl z rakurzu 4/4, tedy z boku pod úhledm 90° vůči dráze letu terče, což u nás bylo zkoušeno pravděpodobně poprvé. Běžně se přepad prováděl z přední nebo zadní polosféry s menším rakurzem. Střela terč zasáhla a následná exploze jej zcela zničila.“


V polovině 60. tých let vyvinula konstrukční kancelář Vympel PLŘS středního doletu K-23 pro stíhací letouny Mig-23. Mezi lety 1968-1972 byla testována a poté zavedena jako hlavní zbraň pro Mig-23M. Je to střela klasické konstrukce s destabilizátory na přídi a s tandemově uspořádanými křídly a stabilizátory. Raketový motor na tuhé palivo jí udává letovou rychlost okolo M=3. R-23, charakteristikami odpovídající americké AIM-7E, vznikla v základních variantách R-23R (Izdělije 340) s poloaktivním radarovým navedením, použitelná za všech atmosférických podmínek, a R-23T (Izdělije 360) s pasivním infračerveným navedením, pouze pro použití v případech optické viditelnosti. Před nimi neexistovala žádná jiná radarově naváděná střela schopná zničit nízkoletící cíl oproti pozadí země a žádné infračervená střela, co by dokázala sestřelovat cíle z přední polosféry. Mohly napadat rozličné cíle – stíhací letouny, bombardéry a taktické střely manévrující s přetížením do 5 g ve výškách 40 m až 25 km z obou polosfér. Pro účely výcviku vznikla cvičná varianta R-23UT. Pro zamíření raket musí být letoun vybaven radiolokátorem RL-23 (Safir-23). Odpal se uskutečňuje z kolejnicového zařízení APU-23, umístěného po jednom pod každým křídlem letounu-nosiče. Chlazení čidla infračervené hlavice u R-23T zvyšuje citlivost na tepelné vyzařování o jedenapůl až dvojnásobek. Pravděpodobnost zničení cíle jedinou střelou je 0,7. Pozdější letouny Mig-23ML a Mig-23MLD nesly   v roce 1976 vyvinuté střely R-24 se stejnou konstrukcí jako typ předchozí, ale se zlepšenými charakteristikami – lepší manévrovací schopnosti (maximální přetížení cíle se zvětšilo na 8 g), větší a účinnější bojová hlavice a hlavně dolet zvětšený až na 50 km (díky schopnosti zaměřit se na cíl až po vypuštění). R-24 také vznikla v RL a IR verzi – R-24R (Izdělije 140) a R-24T (Izdělije 160). V našem vojenském letectvu však nebyla nikdy zavedena. (nákres archiv autora)

 R-23RR-23T
Délka4,46 m4,16 m
Průměr0,2 m0,2 m
Rozpětí0,97 m0,97 m
Hmotnost225 kg217 kg
Bojová hlavice25 kg25 kg
PohonTPHTPH
Způsob navedenípoloaktivní RLpasivní IR
Rychlost letuM=3M=3
Přetížení cíle5 g5 g
Výška cíle40 – 25000 m40 – 25000 m
Dolet *27/15 km20+ km

* první číslo u doletu je vzdálenost při útoku z přední polosféry při vstřícném letu. Druhé číslo je dolet při útoku na cíl ze zadní polosféry.


Tím jsme ale trochu předběhli v čase. V srpnu 1986 odlétla do Astrachaně poprvé skupina pilotů 1. a 11. slp se svými Migy-23MF a Mig-23ML etapovým přeletem. Od 11. slp ze Žatce byli v této skupině mj. tehdejší velitel pluku mjr. Václav VAŠEK, později známý z předvádění Migu-29A a dále například Josef OBOŇA, Karel ORSÁG, František ZSOLDOS, Alois KOUTNÝ, Václav POJER, Jozef DUNAJ a Jaroslav FORMAN. Součástí tohoto kontingentu, který působil u Kaspického moře ve dnech 17. – 31. 8. 1986, byli poprvé i již výše zmiňovaní příslušníci 1. a 2. letky 1. slp z Českých Budějovic. Celá akce byla součástí taktického cvičení 3. dPVOS. Z jižních Čech vyrazilo do SSSR 10 Migů-23ML v jejichž kabinách seděli mj. piloti pplk. Josef MILER, Jiří ZÁBRANSKÝ, Zdeněk VALENTA, mjr. Miroslav KLIER, Zdeněk OUDA, Pavol MATEJ, Pavel HRONEK, Miroslav DVOŘAK, Josef ŠARINA, kpt. Ladislav PROCHÁZKA. Hlavní motivací pro přelet vlastními letouny bylo ušetření nákladů za provedení střeleb, protože při naúčtování všech služeb sovětskou stranou vyšla tato varianta paradoxně jako levnější.

Znovu se tak do Astrachaně dostali „bedny“ Mig-23ML z Českých Budějovic na přelomu června a července 1988. Konkrétně byly OBS provedeny ve dnech 28. -29. 6. 1988 a celý kontingent se v pořádku vrátil zpět 9. 7. 1988. Mimo jiných se těchto ostrých střeleb zúčastnili piloti pplk. Josef ŠARINA, mjr. Vladimír BIDOVSKÝ, mjr. Milan HADAČ, Zdeněk OUDA, Jiří TRUNEČKA a Bohumil ZAVADIL.

V roce 1988 působily v Astracháni i Migy-23ML od 1. letky, 1. slp z Českých Budějovic. Na fotografii stojí zleva Zdeněk Ouda, důstojník VVS-SA, Bohumil Zavadil a Jiří Trunečka (zahynul spolu s dalším zalétávacím pilotem 51. LOZ pplk. Drahoslavem Mládkem při katastrofě Mig-23U tč. 8327 od 41. slt dne 19. 11. 1996 u Herálce). (foto: www.pilotialetadla.cz – Václav Havner)

Nahoře raritní barevná fotografie zachycující stojánku letiště Astrachaň v roce 1988 s „bednami“ 1. letky, 1. slp z Českých Budějovic. Jde o pětici Migů-23ML (identifikovat lze tč. 2425, 4850) a jednou „spárku“ Mig-23U v pozadí. Na spodním černobílém záběru je další „emelka“ 1. slp tč. 2422, která je připravena z Astrachaně odstartovat k OBS s PLŘS R-23T s IČ hlavicí. (obě foto archiv autora)


Infračerveně naváděná letecká protiletadlová raketa R-13M. Během konce 60.tých let začaly v SSSR práce na modifikované raketě R-13M (R-3M, K-13M, Izdělije 380, AA-2D, obdoba americké AIM-9G), která vstoupila do služby v roce 1973. Má infračervený detektor hlavice chlazený kapalným dusíkem z láhve ve vypouštěcím zařízení APU-13MT, rádiový přibližovací zapalovač místo optického a účinnější bojovou hlavici. Poslední verzí je R-13M1 s vylepšenou ovládací aparaturou, s jinými příďovými plochami a se zlepšenou manévrovatelností, přijatá do výzbroje v roce 1976. (foto: archiv autora)

TTD:

Délka – 2 880 mm, Šířka – 127 mm, Rozpětí stabilizátorů – 540 mm,

Celková hmotnost – 90 kg, Hmotnost bojové hlavice – 11,3 kg,

Maximální rychlost letu cíle – 3 200 km/h, Dosah – 0,5-15,0 km,

Výška použití – 50-21 000 m, Maximální přetížení – 4 g.


Mig-21MFN tč. 4017. Klasická ukázka letounu, které jsou nazývány pro svůj nátěr „šedivkami.“ Tyto „jednadvacítky“ byly poslední, které se k nám ze SSSR dostaly a to v roce 1975. V roce 1989 se letoun ještě v původní verzi MF objevil na ostrých střelbách v Astrachani. Patřil tehdy do stavu 1. letky, 9. slp v Bechyni. Na fotografii z roku 2003 (kdy byla „emefenka“ ve výzbroji 41. slt na 4. zTL v Čáslavi) nese typickou konfiguraci strojů OH NATINADS z období listopad 2002 až červenec 2005 – dvojici PLŘS R-60M a „baky“ po 490 l. (foto: Radim Špalek)

 

Kromě Migů-23MF se u Kaspického moře objevily i Migy-21MF. Dne 27. 8. 1987 odlétlo 12 vybraných strojů 1. sld (4., 5. a 9. slp) po trati Bechyně – Košice – Starokonstantinovo – Kramatorsk – Astrachaň. Ve Starokonstantinovu se přitom přespávalo. Zpět se letělo 5. 9. a do Bechyně se stroje dostaly 6. 9. 1987. Podobně jako u „třiadvacítek,“ bylo i účinkování „jednadvacítek“ na střelbách vyhodnoceno jako úspěšné a nic tak nebránilo opakování po 2 letech.

V srpnu 1989 se do Astrachaně po vyzkoušené trase opět vydalo 12 strojů Mig-21MF z 1. sld (8 strojů z 9. slp a 4 stroje z 5. slp). Od 9. slp to jmenovitě byly „šedivky“ trupových č. 2205, 2410, 2500, 3008, 4003, 4017, 4175 a 9307 (stroje tč. 2205, 2500, 3008, 4003, 4017 a 4175 byly v letech 1999-2000 modernizovány na verzi MFN). Z pilotů od 9. slp se účastnili například – mjr. Miroslav JIRÁSEK, kpt. Jaroslav KLACEK, pplk. Stanislav HOUDEK a mjr. Michal ŠAMAJ.

V té době se již střílelo PL raketami s infračerveným naváděním R-13 a R-60. Při těchto střelbách se také stala mimořádná událost, kdy za letu nad pouští Karakum došlo k samovolnému odhození dvojice adaptérů APU-13MT ze závěsníků. Jeden adaptér přitom nesl ostrou raketu R-13, která byla jako taková samozřejmě nenávratně ztracena, což v konečném důsledku rozhodně nepřispělo k výtečnému hodnocení střeleb. Při odletu však zřejmě nikdo z příslušníků 1. sld netušil, že na Kaspickém pobřeží byli naposledy.


Infračerveně naváděná letecká protiletadlová raketa R-60M (R-60MK). Na přelomu 60.tých a 70.tých let začaly v SSSR práce na první taktické střele pro manévrový vzdušný boj, která by nahradila střely rodiny R-3. Za neuvěřitelně krátkou dobu, během 4 let, proběhl celý vývoj, v roce 1973 se začala sériově vyrábět a v následujícím roce byla oficiálně uznána jako zbraň sovětského letectva. Dostala služební označení R-60 (prototypové označení bylo K-60, výrobní Izdělije 62). Za rychlý vývoj (který u jiných střel obvykle trvá 8 až 9 let) mohly především zkušenosti získané z vývoje střel R-3, v případě R-60 už žádný nový výzkum neprobíhal. R-60, konstruovaná pro ničení vzdušných případně pozemních cílů, má neobvykle malé rozměry – váží polovinu nejlehčích západních střel. S aerodynamickou koncepcí „kachna“ má 12 do kříže uspořádaných křídel – na přídi 4 pevné obdélníkové destabilizátory a 4 trojúhelníkové stabilizátory, na zádi potom 4 lichoběžníkové nosné plochy s křidélky na svých odtokových hranách (pro otáčení kolem podélné osy). Střela existuje jen v infračerveně naváděné verzi s možností útoku na cíl pouze ze zadní polosféry. Tříštivo-trhavá bojová hlavice tyčového typu o hmotnosti 3 kg je opatřena přibližovacím optickým zapalovačem a údajně obsahuje 1,6 kg ochuzeného uranu. R-60 dovoluje útok na cíl letící rychlostí do 2500 km/h ve výšce 30 m až 20 km s přetížením 8g (pouze v menších a středních výškách) a na minimální vzdálenost 200 m. Maximální odchylka cíle od podélné osy střely může být 12°, úhlová rychlost nejvíce 35°/s. Může být odpálena z manévrujícího letounu bez negativního vlivu na činnost střely i nosiče. Pravděpodobnost zničení středně velkého cíle jednou střelou je 50 %, dvěma střelami 70%. Maximální dolet sice není příliš velký, ale v porovnání s rozměry střely je odpovídající.

V roce 1978 vznikla modernizovaná varianta R-60M, vybavená kvalitnější, chlazenou infračervenou hlavicí se schopností útočit na cíl z jakéhokoliv směru, maximální odchylka cíle od podélné osy se zvýšila na 20°, zvětšila se bojová hlavice a optický přibližovací zapalovač byl nahrazen rádiovým. Exportní verze nese označení R-60MK, byla vyvezena do 26 zemí světa. Plánovala se také varianta s déle pracujícím motorem a s IR hlavicí, která by cíl zachytila až během letu. Měla ničit cíle s intenzivním tepelným vyzařováním na mnohonásobně větší vzdálenost než původní R-60, ovšem zůstala jen na papíře.Střely R-60 se dají podvěsit pod téměř jakýkoliv letoun na jednokolejnicová odpalovacích zařízení APU-60 (APU-60-I, nebo přesněji P-62-1M – pro jednu střelu) nebo na dvoukolejnicová APU-60-II (P-62-2M), které se u nás používaly například na strojích Mig-23ML. Pro účely výcviku existuje neodpalovaný registr zaměření cíle UZR-60 (učebno-zapisyvajvščaja s registratorom). Původní PLŘS R-60 byly vybavené bojovou hlavicí s wolframovými tyčemi na zvýšení účinnosti. Hlavice R-60M/MK určené zejména pro státy Varšavské smlouvy včetně ČSSR byly místo wolframových tyčí vybaveny tyčemi z ochuzeného uranu. Tedy odpadu získaného z výroby paliva do jaderných reaktorů. Na celkové hmotnosti hlavice – 3,5 kg se tyčové projektily podílely cca. 45%, tj. 1,6 kg. Ochuzený uran, tvořený převážně izotopem 238U, má zhruba 60% vyzařování přírodního uranu a většina jeho záření je tvořená zářením alfa (tedy jej dokáže odstínit samotné tělo PLŘS). (foto: archiv autora)

TTD:
Délka – 2 140 mm, Šířka – 120 mm, Rozpětí stabilizátorů – 390 mm,

Celková hmotnost – 45 kg, Hmotnost bojové hlavice – 3,5 kg,

Maximální rychlost letu –  M=2,5 , Dosah ve velké výšce – 0,5-10,0 km,

Dosah v malé výšce – 0,25-1,5 km, Výška použití – 30-20 000 m,

Maximální přetížení manévrujícího cíle – 8 g.


V roce 1990 se však přeci jen letouny s československým znakem na křídlech v Astracháni ještě objevily. Svoji premiéru a derniéru zároveň si tu odbyla „horká“ novinka ve výzbroji 11. slp ze Žatce – Migy-29A. Střelby samotné probíhaly mezi 18. 5. – 2. 6. 1990 a piloti měli možnost vyzkoušet si nové PL rakety, které byly dodány spolu s „devětadvacítkou.“ Byly to zejména R-27R, R-73 a starší R-60 ve variantě M (někdy bývalo používané i „exportní“ označení MK). Střelby probíhaly stále na „staré známé“ terče La-17MM. Rakety R-27R s dostřelem až 60 km se ukázaly jako velmi účinné a až na jednu výjimku zasáhly svůj cíl. K selhání této jedné střely přitom došlo díky chybě pilota, který energicky točil od cíle a ztratil jej ze svého radiolokátoru. Piloti si však přeci jen stěžovali. A to sice na fakt, že díky omezenému prostoru střelecké zóny nemohli využít plně účinnost raket na vzdálenostech 20 km a více. Vzhledem k úspěšnému použití R-27R došlo ke kuriózní situaci. Jako zálohu měly stroje navěšené R-73 určené pro střední a krátké vzdálenosti, ale při úspěšnosti R-27 nebyla použita ani jediná! Střílelo se tedy až s R-60M a také z palubního kanonu GŠ-30 v režimu spolupráce zaměřovače s palubním radarem. Tuto činnost piloti cvičili poprvé a příliš se jim nedařila. Až poslední stíhač, mjr. Josef TOKSA, dokázal svými 15ti náboji terč „rozprostřít“ po obloze. Po přistání potvrdil film z fotokulometu, že ke zničení stačily zřejmě 3-4 výstřely, ostatní projektily již pouze proletěly centrem exploze. Ještě dodejme, že střeleb se zúčastnilo 6 strojů trupových č. 3709, 4012, 5817, 5918, 8003 a 8906.

Po roce 1990 se českoslovenští stíhači do Astrachaně již nepodívali. Došlo ke změně poměrů u nás a hlavně v SSSR, který se zanedlouho poté sám rozpadl. Nicméně dnes je nutné ocenit práci a profesionální přístup všech příslušníků čs. letectva k této vrcholné fázi bojového výcviku, protože za téměř 30 let nedošlo během ostrých střeleb v SSSR ani k jednomu případu havárie, nebo snad katastrofy.

Nahoře další raritní barevná fotografie zachycující stojánku letiště Astrachaň v roce 1990 se zaplachtovanými Migy-29A od 1. letky, 11. slp ze Žatce. Nejblíže stojí tč. 8003. Za povšimnutí stojí v popředí svěšené podtrupové přídavné nádrže 1 500 l, slangově nazývané „ponorka“. Naproti „devětadvacítkám“ je také vidět dopravní An-12 ze stavu 1. letky, 1. dvlp z Mošnova, který byl použit pro transport na OBS.

Na spodním černobílém, ale neméně ojedinělém záběru, pojíždí Mig-29A tč. 8003 na vzlet s dvojicí PLŘS R-60M (MK) během stejných OBS v Astrachani 1990. (obě foto archiv autora)


V polovině 70. let se OKB Vympel zaměřila na vývoj leteckých protiletadlových střel třetí generace R-27, R-33 a R-73. Všechny tyto pokrokové projekty se staly nástupnickou generací v ničení vzdušných cílů a ukázaly nová zajímavá konstrukční řešení. PLŘS R-27 (Izdělije 470) středního až dalekého dosahu je generačně srovnatelná s americkou AIM-7M Sparrow, přičemž ji v mnoha ohledech překonává. R-27 může napadat bombardéry, stíhací letouny, vrtulníky a střely s plochou dráhou letu, letící ve výšce 20 m až 25 km (30 km u verzí R-27E), rychlostí do 3600 km/h a s přetížením maximálně 8g v blízkém manévrovém boji na minimální vzdálenost 500 m. Maximální dolet 50-170 km (podle verze) na slabě manévrující cíle ve velkých výškách (>10 km) je limitován výkonností radarového vybavení letounu-nosiče, který musí na tuto vzdálenost sledovat cíl a předávat střele data. R-27 umožňuje útok na nízkoletící cíle proti pozadí země nebo vody za jakýchkoliv podmínek. Pravděpodobnost sestřelu jednou střelou je 0,6 až 0,8.

Konstrukce se skládá z válcového trupu a dvanácti osově souměrných, do kříže uspořádaných ploch kachní konfigurace. První čtyři na přídi jsou pevné a pasivně vyrovnávají stabilitu při použití jiné naváděcí hlavice. Za nimi jsou ovládací plochy originální konstrukce (tzv. motýlkové), každá s vlastní hydraulikou, které slouží k otáčení kolem všech tří os. Na zádi trupu jsou potom velké nosné plochy. Pro všechny verze stejná tyčová bojová hlavice o hmotnosti 39 kg se iniciuje bezkontaktním radarovým (u verzí R, T) nebo laserovým zapalovačem (novější verze). R-27EM má modifikovaný zapalovač, údajně zlepšující účinnost proti nízkoletícím cílům. R-27 je navržena modulárně, díky čemuž mohlo vzniknout mnoho verzí s různými naváděcími hlavicemi a pohonnými jednotkami, často s unikátními vlastnostmi.

První střelou tohoto typu ve službě je od roku 1986 používaná R-27R (Alamo-A) s poloaktivním radiolokačním navedením. Před jejím vypuštěním se pilot řídí podle povelů radiolokačního kompletu RLPK-27 u Su-27 a RLPK-29 u Migu-29. Raketa může být odpalována ze zařízení APU-470 (aviacionnaja puskovaja ustanovka) nebo katapultována ze zařízení AKU-470 (aviacionnaja katapultnaja ustanovka). Po vypuštění se inerciálně navádí po programové dráze s radiovou korekcí, případně bez ní. Přibližně ve vzdálenosti 30 km od cíle přejde naváděcí hlavice 9B-1101K firmy Agat do fáze poloaktivního navedení. Střela může letět po speciální trajektorii, příznivé pro práci naváděcí hlavice a bezkontaktního zapalovače, má také schopnost vyhnout se prostředkům pasivního rušení.

TTD verze R-27R:
Délka: 408 cm
Průměr: 23 cm
Šířka: 97 cm (řídící plochy v přední části PLŘS)
Hmotnost: 253 kg
Hmot. bojové hlavice: 39 kg
Rozsah výšek použitelnosti střely: 20 – 25 000 m
Dosah střely: 500 – 40 ze zadní polosféry, – 70 km z přední polosféry (při čelním útoku)
Max. rychlost cíle: 3 600 km/h
Max. manévrovací násobek cíle: 8 g
Navedení: Poloaktivní RL

V našem vojenském letectvu zavedena na typu Mig-29A. (foto archiv autora)


 

Vysvětlivky:

1. sld – 1. stíhací letecká divize (1.11.1954 – 1.10.1990, VÚ 3268 Bechyně) V 80. tých letech se skládala z těchto jednotek: 4. slp – Pardubice, 5. slp – Plzeň-Líně a 9. slp – Bechyně. Nadřízeným svazkem 1. sld byla 10. letecká armáda.

1. slp – 1. stíhací letecký pluk „Zvolenský“ (VÚ 8514) České Budějovice (1.11.1954 – 31.12.1994)

1. dvlp – 1. dopravní výsadkový letecký pluk (VÚ 2073) Mošnov (1.7.1986 – 31.10.1992)

3. dPVOS – 3. divize Protivzdušné obrany státu (VÚ 8271) Žatec (1.9.1969 – 1.5.1991)

4. slp – 4. stíhací letecký pluk „Slovenského národního povstání“ (VÚ 8021) Pardubice (1.11.1954 – 31.7.1989)

4. zTL – 4. základna taktického letectva „Zvolenská“ Čáslav (1.10.1997 – 30.11.2003)

5. slp – 5. stíhací letecký pluk (VÚ 7750) Plzeň-Líně (1.11.1954 –  31.8.1991)

7. A PVOS – 7. armáda Protivzdušné obrany státu (VÚ 2477) Praha-Smíchov (1.10.1960 – 31.12.1975)

8. slp – 8. stíhací letecký pluk (VÚ 6354) Ostrava-Mošnov, Brno-Tuřany (1.11.1954 – 1.5.1991)

9. slp – 9. stíhací letecký pluk (VÚ 9125) Bechyně (1.11.1954 – 1.12.1991)

11. slp – 11. stíhací letecký pluk (VÚ 1610) Žatec (1.11.1954 – 31.12.1992)

41. slt – 41. stíhací letka, 4. zTL v Čáslavi (1.1.1995 – 30.11.2003)

51. LOZ – 51. letecká opravárenská základna České Budějovice (specializovala se na opravy Migů-23 a později po jejich vyřazení také na typy Mig-21 a L-39ZA).

HS PVOS – Hotovostní systém Protivzdušné obrany státu

NATINADS – Společný integrovaný systém protivzdušné obrany členských států NATO (NATO Integrated Air Defence System)

OBS – ostré bojové střelby

OH – Ostrá hotovost

PLŘS – Protiletadlová řízená střela

VVS-SA – Vojennyje vozdušnyje sily Sovjetskoj armii, vojenské letecké síly sovětské armády


Prameny:

J. Čadil – Balt 2002 a čáslavské Migy-21, Vojenské letectvo č. 0/2002

Ing. J. Faul – „414, asi jsme se srazili“, Zlínek 1994

J. Havel – O létání v Bechyni, Svět Křídel 2002

M. Irra – Příběh Jižní eskadrony, Jihočeské muzeum v Českých Budějovicích 2014

M. Irra – Mig-23 MF/ML v československém a českém vojenském letectvu, Jakab 2018

R. Pecák, S. Brašna – Ztracené modré nebe, NiKo 1994

L. Popelínský, V. Kodeš – Střelecká a raketová výzbroj letadel, Naše Vojsko 1997

Ing. L. Režňák – Raketové střelby československého letectva v „zóně Balt“, L+K č. 13, 14, 15/1994

S. Rogl, M. Lorenc – Zrušená křídla, Votobia 2000

S. Rogl, J. Martinek – Šedivky, Svět Křídel 2018

S. Rogl – Třiadvacítky, Svět Křídel 2016

S. Rogl – Křídlo, klapky, hřeben!, Svět Křídel 2013

S. Vystavěl – Od 313. (čs) perutě k 4. stíhací letce, Svět Křídel 2015

S. Vystavěl – 11. stihací…Invazní, Svět Křídel 2006

www.valka.cz

archiv autora


Foto:

Archiv autora, www.pilotialetadla.cz – Václav Havner

Některé z fotografií, které jsem ve svém archívu za léta shromáždil, bohužel nedokážu přiřadit původním autorům. Pokud by některé z nich autoři poznali, tak jsem připraven fotografie doplnit jejich jménem, či je případně z článku odstranit, kdyby autorům vadilo jejich neziskové publikování. Mým záměrem bylo použít fotografie pro propagaci československého a potažmo českého vojenského letectva, tudíž pro věc kvůli které snad kdysi vznikaly. Radim Špalek


(aktualizace 20. 2. 2019)