Bitva o Bangui: neznámé bojové nasazení Gripenů SAAF nad Středoafrickou republikou
Švédské víceúčelové letouny JAS-39 Gripen zatím měly kromě standardních aliančních misí Air Policing jen minimum příležitostí, jak se zapojit do reálných bojových operací. V podstatě jedinými mediálně známými případy je nasazení švédských Gripenů v operaci Karakal nad Libyí v roce 2011, během které zabezpečovaly především úkoly vzdušného průzkumu, nebo nedávné použití thajských strojů v pohraničním sporu s Kambodžou. Do dnešních dnů však prakticky neznámou a doposud stále utajovanou operací je zamýšlené bojové nasazení jihoafrických Gripenů nad Středoafrickou republikou začátkem dubna 2013, kdy měly společně s vrtulníky Rooivalk a Oryx zabezpečit stažení jihoafrického kontingentu po krvavé bitvě o hlavní město Bangui.
Zapojení švédských Gripenů do operačních misí nad Libyí v roce 2011 je poměrně dobře zmapováno a jejich nasazení v rámci operace Karakal jsme se v minulosti věnovali velmi podrobným článkem „Gripeny proti plk. Kaddáfímu – Švédské letectvo v libyjské operaci Karakal“. Pokud už je zmíněno nasazení švédských letounů JAS-39 nad Libyí, je dobré zároveň připomenout, že někteří čeští politici chtěli do této akce poslat i české Gripeny. Představitelé armády však měli naštěstí dostatek soudnosti a podobné úvahy zavrhli hned v zárodku.
Přestože české taktické letectvo prošlo v roce 2005 úspěšným rychlo-přezbrojením na nadzvukové Gripeny a mělo už za sebou historicky první zahraniční misi Air Policing 2009 v Pobaltí, nasazení v reálné bojové operaci nad Libyí představovalo úplně jinou výzvu, na kterou bohužel nebylo české letectvo dostatečně připravené. V této věci se bohužel naplno projevilo zrušení původního plánu na pořízení 24 nadzvukových letounů s kompletním vybavením a výzbrojí, jež vzalo za své po ničivých povodních v roce 2002. Situace nakonec vyústila v hodně okleštěný pronájem pouhých 14 strojů, vyráběných původně pro švédský Flygvapnet a tím pádem dokončených v poněkud jiné konfiguraci, neodpovídající zpočátku plně aliančním standardům. Obdobné to bylo s urychleným výcvikem létajícího personálu, jenž se z časových důvodů zaměřil pouze na schopnost zabezpečit úkoly QRA v domácích podmínkách.
Českému taktickému letectvu tak pro nasazení nad Libyí chyběly nejen zcela zásadní operační schopnosti a zkušenosti, ale rovněž nezbytné technické vybavení, bez něhož nebylo možné se do operace podobného charakteru zapojit. Reálně šlo o nezbytný výcvik pilotů v procedurách Air-to-Air Refueling, či vybavení letounů datalinkem aliančního formátu Link-16, šifrátory hlasové komunikace, optoelektronickými zaměřovacími kontejnery Litening, brýlemi nočního vidění NVG, nebo speciálními klamnými cíli CHAFF. To vše získaly české letouny bohužel až mnohem později. Zároveň je potřeba zdůraznit, že švédské letectvo své Gripeny a vybraný personál pro účast na podobném typu operací dlouhodobě cvičilo v rámci možného nasazení sil rychlé reakce Evropské unie a tzv. severské bojové skupiny Nordic Battlegroup. Zajímavostí také je, že české Gripeny měly v tomto období paradoxně modernější výzbroj BVR než letouny švédského Flygvapnetu a mohly tak „teoreticky“ mnohem efektivněji plnit hlídkové mise Defensive Counter Air v libyjské kampani.
Zároveň panuje obecné přesvědčení, že švédská operace Karakal nad Libyí a nedávný střet mezi Thajskem a Kambodžou byly jediným bojovým nasazením letounů Gripen, což není tak úplně pravda. Svou „bojovou“ premiéru si totiž na jaře 2013 odbyly i Gripeny SAAF, nasazené do operace na podporu jihoafrického kontingentu v bitvě o Bangui ve Středoafrické republice. Jde prakticky o téměř neznámý příběh, zahalený stále mnoha nejasnostmi, který jihoafrické letectvo SAAF podniklo v přísném utajení a dodnes k němu nesdělilo žádné podrobnosti.
V době nasazení švédských Gripenů nad Libyí v rámci operace Karakal 2011 disponovaly české letouny paradoxně modernější výzbrojí kategorie BVR, na druhou stranu jim pro účast v podobné operaci chybělo zásadní vybavení, jako palubní terminály pro distribuované sdílení šifrovaných digitálních informací aliančního formátu LINK 16, nebo optoelektronické průzkumné a zaměřovací kontejnery Litening. Létající personál zároveň neměl důležité operační zkušenosti pro účast v podobném typu operací, včetně výcviku doplňování paliva ve vzduchu či použití brýlí nočního vidění NVG. To vše české Gripeny a naši piloti získali až o něco později. (foto: Aleš Hottmar)
Jihoafrické Gripeny a jejich možnosti
Jihoafrická republika a její ozbrojené složky včetně letectva SAAF (South African Air Force) patřily vždy mezi nejmodernější a nejlépe vycvičené síly v regionu jižního cípu Afriky a to i přes různá embarga na vývoz vojenské techniky kvůli apartheidu. Po zásadních vnitropolitických změnách a ukončení embarga mohla JAR konečně začít pořizovat vojenskou techniku na světových trzích bez jakéhokoliv omezení. Jedním z největších nákupů té doby se stalo pořízení švédských víceúčelových letounů JAS-39C/D Gripen. Přestože se Jihoafrická republika stala oficiálně prvním exportním zákazníkem společnosti Saab pro tento typ, samotné letouny začala provozovat reálně až od roku 2008, tedy po České republice i Maďarsku. Jihoafrické letectvo získalo devět dvoumístných Gripenů verze JAS-39D a 17 jednomístných Gripenů verze JAS-39C, které byly vyrobeny v letech 2006 až 2012 a postupně nahradily starší stíhací letouny Cheetah, vyřazené definitivně z provozu v roce 2008.
Většinu Gripenů SAAF provozuje 2.sqn „Flying Cheetahs“, umístěná na moderní letecké základně Makhado na severu země, která byla postavena v roce 1987 a původně nesla název Louis Trichardt. Dva stroje zároveň provozuje Test Flight and Development Centre (TFDC) na letecké základně Overberg v Západním Kapsku a používají se k testování nového vybavení a výzbroje jihoafrické provenience. Ačkoli se jihoafrické Gripeny z velké části vyráběly ve Švédsku, letouny se v celé řadě věcí odlišují od strojů provozovaných švédským nebo českým letectvem a mnoho jejich komponent pochází od domácích producentů z Jižní Afriky. Jde například o radiostanice ACR500, vybavené zabezpečeným datalinkem Link-ZA, který byl vyvinut jako určitá alternativa k aliančnímu systému Link-16 a švédskému TIDLS. Další jihoafrické technologie lze nalézt rovněž na přílbovém zaměřovači HMD Cobra, který SAAF zavedlo jako vůbec první uživatel platformy JAS-39. Jde například o důležitý senzor polohy hlavy, jenž využívá pokročilou laserovou/LED technologii jihoafrické společností Denel, eliminující elektromagnetické rušení. Gripeny SAAF mají také částečně jihoafrický systém elektronického boje/protiopatření EWS, vyvinutý společností Saab Grintek Defence. Mezi další odlišnosti patří domácí transpondér IFF identifikace vlastní-cizí či upravený navigační systém a některé módy radaru, nebo nepatrně odlišná infografika zobrazovaná na MFD/HUD včetně originální verze palubního software MS19. Poměrně velkou konstrukční odlišností je i možnost gravitačního tankování paliva a s tím spojená instalace plnících hrdel na horní straně trupu, nebo naopak absence brzděných kol předního podvozku. Kromě toho byly některé části letounu vyrobeny v Jihoafrické republice, včetně hlavního podvozku a zadní části trupu, jež produkovala společnost Denel Aeronautics. Poměrně málo známé je, že některé jihoafrické komponenty používaly zpočátku služby i české Gripeny. Kvůli pozdějším problémů s jejich údržbou však výrobce postupně během předepsaných prací tyto „problematické“ technologie měnil.
Od svého zavedení do služby byly Gripeny SAAF operačně nasazeny například v operaci Kwele, kde sloužily jako bojové letecké hlídky během mistrovství světa ve fotbale 2010. Obdobné nasazení pokračovalo v rámci operací Corona a Prosper, kde Gripeny působily při ostraze vzdušného prostoru v pohraničních oblastech JAR. Vždy však šlo v podstatě o mírové operace, které se velmi podobaly aliančním misím Air Policing za použití pouze Air-to-Air výzbroje krátkého dosahu. Ostatně, SAAF nemělo a bohužel do dnešních dnů stále nemá pro Gripeny protiletadlovou výzbroj kategorie BVR, neboť nikdo z okolních států či potencionálních soupeřů podobnou výzbrojí rovněž nedisponuje. Jihoafrické Gripeny naopak byly téměř od svého počátku schopné provádět údery přesnou protizemní municí. Už v červenci 2010 uzavřela JAR přes svou akviziční organizaci Armscor dohodu s americkým gigantem Raytheon Company na dodání nezveřejněného počtu konverzních setů pro laserově naváděné pumy GBU-12 Paveway II, určené pro flotilu Gripenů. Přímý komerční prodej byl vyjednán s pomocí jihoafrické společnosti ATLANTIS Corporation a Raytheon měl dodávky uskutečnit v roce 2011. Souběžně s tím organizace Armscor poptala u italského výrobce Societa Esplosivi Industriali SpA dodávku leteckých pum Mk-82, zatímco u izraelské společnosti Rafael došlo k objednání průzkumných a zaměřovacích kontejnerů Litening III.
Ke skutečnému bojovém nasazení došlo až začátkem roku 2013 v souvislosti s událostmi ve Středoafrické republice, kdy byly Gripeny v podstatě jedinou bojovou leteckou platformou SAAF, schopnou svým vybavením a možnostmi efektivně zasáhnout proti rebelům, ohrožujících kontingent SANDF.
Na horním snímku je novotou vonící jihoafrický Gripen 3921, zachycený na cvičení Lion Effort 2012 ve švédském Ronneby ještě před svým přesunem do JAR. Na dalších fotografiích jsou jihoafrické Gripeny během operace Kwele, vyfocené v červenci 2010 při průletu nad fotbalovým stadionem FNB Stadium v Johannesburgu, kdy se v JAR konalo MS ve fotbale. Na wingtipech všech strojů jsou umístěny rakety Iris-T krátkého dosahu, které představovaly v roce 2013 jedinou Air-to-Air výzbroj jihoafrických Gripenů. (foto: Martin Král a Frans Dely, © Saab AB)
Bitva o Bangui
Pro českého čtenáře takřka neznámá bitva v okolí hlavního města Středoafrické republiky Bangui se odehrála v březnu 2013 a byla klíčovou událostí občanské války ve Středoafrické republice, vedoucí k dobytí hlavního města povstaleckým hnutím Séléka a svrhnutím dosavadního prezidenta Françoise Bozizého. Povstalecká organizace Séléka byla koalicí několika rebelských skupin, tvořených převážně přistěhovalci z Čadu a Súdánu, jejichž program spočíval v získání více práv pro muslimskou menšinu v zemi. V bitvě o Bangui se angažoval především jihoafrický kontingent, který však v boji proti 3 – 5 tisícům rebelů hnutí Séléka utrpěl těžké ztráty. Armáda Středoafrické republiky (FACA) a regionální mírové jednotky (FOMAC), které měly stát po boku Jihoafričanů, se do boje totiž prakticky nezapojily. Početně malý jihoafrický kontingent byl nasazen do Středoafrické republiky začátkem ledna 2013, aby chránil dva výcvikové týmy příslušníků SANDF, které se tam nacházely již delší dobu na základě memoranda o porozumění z roku 2007. Jeden z týmů poskytoval v rámci operace Morero osobní ochranu tehdejšímu prezidentu Bozizému, zatímco druhý tým měl v rámci operace Vimbezela na starosti výcvik vládních vojsk FACA. V době vypuknutí bojů čítal jihoafrický kontingent včetně obou výcvikových týmů asi 265 mužů a skládal se z příslušníků 1. výsadkového praporu 44. výsadkového pluku, operátorů speciálních jednotek z 5. průzkumného pluku a několika členů 7. zdravotnického praporu.
Samotný konflikt z jara 2013 se rozhořel poté, co koalice povstaleckých skupin Séléka obvinila vládu z nedodržování mírových dohod, vzešlých z předešlého příměří. Dne 18. března 2013 rebelové po dobytí měst Gamba a Bangassou pohrozili, že se znovu chopí zbraní, pokud nebudou do 72 hodin splněny všechny jejich požadavky na propuštění politických vězňů, integraci jejich sil do národní armády FACA a na opuštění země jihoafrickými vojáky.
Dne 23. března vstoupili rebelové ze Séléky až na okraj Bangui a už ve večerních hodinách povstalecké síly kontrolovaly některé okrajové čtvrti. Rebelové také odpojili město od elektřiny vypnutím elektrárny v Bouali. Dne 24. března v 8:15 vypukly v centru města tvrdé boje, po kterých rebelové dobyli prezidentský palác a prezident François Bozizé musel uprchnout do Demokratické republiky Kongo. V poledne bylo oznámeno, že rebelové ovládají celé město a že zbývá jen několik ohnisek odporu. Už v podvečerních hodinách se vůdce povstalců Michel Djotodia prohlásil novým prezidentem země.
Jihoafrické síly se zapojily do bojů proti rebelům z organizace Séléka již 22. dubna 2013 severně od Bangui, kde byla napadena předsunutá hlídka, a následně čelily rozsáhlému útoku Séléky na hlavní město a základnu jihoafrických sil na severu města. Boje trvaly více než dvanáct hodin a při střetech s povstalci hnutí Séleka zahynulo třináct jihoafrických výsadkářů. Dalších dvacet sedm mužů bylo zraněno, z nichž dva později podlehli svým zraněním v nemocnici na území JAR. Na straně rebelů bylo údajně odhadem 500 mrtvých. V reakci na rychlý postup rebelů francouzské síly obsadily mezinárodní letiště Bangui a Francie následně vyslala do oblasti 350 vojáků, tak aby stabilizovala krizovou situaci. Nebylo totiž jasné, zda rebelové dodrží navrhnuté příměří a jestli nebudou komplikovat stahování jihoafrického kontingentu, jenž se mezitím přemístil na letiště v Bangui.
Příliš vzdálená Středoafrická republika
Vzhledem k dramatické situaci v Bangui se jihoafrická vláda odhodlala k rychlé reakci a vyslala do zemí sousedících se Středoafrickou republikou omezené kontingenty se stíhačkami Gripen a bitevními vrtulníky Rooivalk, které měly pomoc zabezpečit bezproblémové stažení jihoafrických sil SANDF ze Středoafrické republiky. Šlo o mimořádně složitý úkol, který kromě nedostatku času na jakékoliv přípravy stěžovala především obrovská vzdálenost, přesahující 3.500 kilometrů. Každopádně po krvavých zprávách z Bangui byla reakce SANDF velice rychlá. Do konžské Gemeny na druhé straně řeky od Bangui byla nasazena skupina speciálních sil společně s dvojicí útočných vrtulníků Rooivalk a třemi transportními vrtulníky Oryx, do ugandského Entebbe byl nasazen výsadkový prapor připravený k letu do Bangui a čtyři Gripeny přeletěly do Kinshasy v Demokratické republice Kongo, aby poskytly blízkou leteckou podporu CAS (Close Air Support).
Už v sobotu 23. března 2013 zahájila 28.sqn jihoafrického letectva s domovskou základnou ve Waterkloofu s transportními letouny C-130BZ sérii misí na pomoc SANDF v operaci Vimbezela. Dvě posádky Herculesů, uvedené již brzy ráno do pohotovosti, přelétly v průběhu dne na vojenská letiště Langebaan a De Aar, odkud transportovaly pravděpodobně do ugandského Entebbe přes 28 tun munice a 39 příslušníků speciálních sil. Přímo u letiště De Aar se totiž nacházejí rozsáhlé a zodolněné muniční sklady SANDF, zatímco ve městě Langebaan jsou kasárna 4. pluku speciálních sil. Tvrdé boje v Bangui o den později nakonec vedly k zabití 13 jihoafrických vojáků a 27 zraněným. Dva letouny C-130BZ proto byly pověřeny záchrannou misí, aby přepravily mrtvé a zraněné domů. Velitelem jednoho z dvojice Herculesů v Entebbe byl podplukovník Clint Hawtrey, jehož posádka přepravila do Bangui 23 zdravotníků a v neděli pozdě večer se vrátila s 27 zraněnými vojáky SANDF. Do Bangui směřoval další Hercules s volacím znakem „Rescue 911“ s posádkou velitele plukovníka Jurgense Prinsloo, který sem směřoval přes Entebbe a jehož hlavním úkolem bylo přepravit z Bangui těla 13 zabitých příslušníků SANDF.
Vojáci SANDF odnášejí své padlé spolubojovníky na francouzské základně v části mezinárodního letiště Bangui do transportního Herculesu s volačkou „Rescue 911“, který je 25. března 2013 přepravil zpět do JAR. Pochmurnou atmosféru na letišti prohloubilo deštivé počasí a dudy, jež v pozadí hrály Amazing Grace. (foto: SANDF)
Do Entebbe odlétl v sobotu 23. března i třetí Hercules, který pilotovala jediná žena u 28.sqn, mjr. Caro „Chucky“ Duven. Tento letoun pendloval osm dní mezi Entebbe a Gemenou, přičemž absolvoval dohromady 11 misí s celkovým náletem 29,7 hodin a přepravil přes 36 tun nákladu a 41 osob. V neděli 31. března se pak jeho posádka vrátila zpět do JAR. V následujících deseti dnech bylo pro 28.sqn naplánováno dalších pět misí, během kterých asistovala při letech do Bloemfonteinu a Hoedspruitu, aby přivezla další munici a personál, celkem šlo o 3 tuny munice a 114 osob. Během tohoto období Herculesy létaly do Makhada, Ndoly, Kinshasy, Gemeny, Bangui, Mbandaky a Entebbe. Například posádka C-130BZ podplukovníka F. Smitha přepravila do Mbandaky operační skupinu jihoafrického letectva, určenou k podpoře možného nasazení Gripenů a následně se přemístila do Gemeny, kde sloužila k podpoře operací Combat SAR. Od 23. března do 6. dubna přepravila 28.sqn se svými Herculesy přes 163 tun nákladu a 462 osob, což v celkovém součtu zahrnovalo přes 60 letových misí.
Mnohem větší oříšek však nastal s plánovaným transportem vrtulníků Rooivalk do místa bojů, neboť SAAF pochopitelně neměla velkokapacitní transportní letouny, který by byly schopné tyto vrtulníky přepravit do Konga. Řešení se nakonec našlo ve využití civilních přepravců s dvojicí letounů Il-76 a jedním An-124, které uskutečnily několik přepravních letů ze základen Bloemfointen a Waterkloof poblíž Pretorie, jež směřovaly jak do ugandského Entebbe, tak do Konžské Gemeny. Dvojice Il-76 registrovaných v Kazachstánu přepravovala dva útočné vrtulníky Rooivalk od 16.sqn z Bloemfonteinu přímo na letiště Gemena, ležící pouhých 180km od Bangui a disponující jednou asfaltovou RWY 11/29 o rozměrech 1996 x 45 metrů. Samotné letiště se nachází uprostřed husté městské zástavby a Jihoafričanům bylo poměrně dobře známé, neboť mnozí jejich civilní přepravci si dlouhodobě stěžovali, že nesplňuje bezpečnostní standardy, požadované Mezinárodní organizací pro civilní letectví. Problém spočíval ve zcela chaotické městské výstavbě po obou stranách letiště, která vedla k tomu, že lidé během provozu zcela běžně překračovali dráhu s cílem zkrátit si cestu z jedné strany letiště na druhou.
Tajně pořízené záběry vrtulníků Rooivalk, umístěných na hlavní stojánce před civilním terminálem letiště v Gemeně, kde probíhala jejich kompletace po přepravě transportními letouny Il-76. Na fotkách z Gemeny je zároveň vidět jihoafrický C-130BZ a dvojice vrtulníků Oryx v bílém zbarvení. Během nasazení vrtulníků Oryx a Rooivalk v Gemeně plus stíhacích Gripenů v Kinshase platil pro příslušníky SAAF přísný zákaz jakéhokoliv focení.
Dvojice bitevních vrtulníků byla umístěna na jediné stojánce před malým civilním terminálem, kde parkoval i jeden z transportních Herculesů. Jihoafrické Rooivalky mohly v případném střetu s ozbrojenci Séléky využít pouze palubní 20mm kanón a neřízené rakety ráže 70mm, protože SAAF z finančních důvodů nepořídilo hlavní výzbroj, kterou jsou laserově naváděné protitankové řízené střely ZT-6 Mokopa. Dvojici bitevních Rooivalků následně v Gemeně doplnila trojice transportních vrtulníků Oryx v bílém zbarvení UN, jež byly vyčleněné pro službu v mírových jednotkách na území Demokratické republiky Kongo v rámci mise MONUSCO a do Gemeny přelétly po vlastní ose z letiště Goma. Jihoafrické vrtulníky následně operovaly mezi Bangui a Gemenou, aby podpořily bezproblémové stažení jihoafrického kontingentu a vyzvedly poslední členy speciálních sil z Bangui.
Denel AH-2 Rooivalk je dvoumístný dvoumotorový bitevní vrtulník zkonstruovaný ve druhé polovině 80. let jihoafrickou společností Denel Aviation v reakci na válku mezi JAR a Angolou a s využitím konstrukčních komponentů transportního typu Atlas Oryx. SAAF nasadila pro podporu jihoafrického kontingentu v Bangui dva stroje v kamuflážním nátěru, které operovaly z letiště Gemena, cca 45 minut letu od Bangui. Rooivalky podporovaly transportní vrtulníky Oryx během misí Combat SAR do Bangui. Trojice nasazených Oryxů byla naopak v bílém zbarvení UN a šlo o stroje připravené pro službu v mírových jednotkách na území Demokratické republiky Kongo. (foto: SAAF)
S Gripeny do Kinshasy
Již v úterý 2. dubna 2013 přeletěla posádka pplk. Hawtreye s letounem C-130BZ od 28.sqn ze své domovské základny Waterkloof na letiště Makhado, aby zde naložila potřebné cargo a munici pro kontingent Gripenů, jenž se měl přemístit na mezinárodní letiště Kinshasa v Demokratické republice Kongo. Jihoafrické letectvo na celou operaci vyčlenilo 4 stroje a konkrétně šlo o tři jednomístné JAS-39C reg. 3920, 3923 plus 3925 a jednu spárku JAS-39D reg. 3908. Všechny letouny byly pro přelet vybavené třemi přídavnými nádržemi na 1100 litrů paliva a dvojicí ostrých střel Iris-T na wingtipech. Jednomístné stroje měly ještě na pylonu č. 4 navěšené zaměřovací kontejnery Litening III, zatímco spárka disponovala na stejném závěsném bodu průzkumným kontejnerem DJRP (Thales Digital Joint Reconnaissance).
Jde svým designem o kontejner, vycházející z původního modelu Vinten VICON 18 na mokrý film, jenž měl být v 90. letech integrován na naše L-159 ALCA. Ve verzi použité na Gripenech SAAF už byl samozřejmě plně digitalizován a vybaven elektrooptickými a infračervenými senzory pro denní a noční použití, určené k činnosti v reálném čase na nízkých až středních výškách. V otočné přídi je umístěn elektrooptický senzor typu 8042 (EO) s dlouhým dosahem (LOROP) a zorným polem 12,4 stupňů, jehož obraz je zaznamenáván na 12 mpix digitální CCD snímač. Noční senzor Super Vigil IR naopak poskytuje široký horizontální obraz. Systém ovládání kontejneru umožňuje zaznamenávat jak předem plánované, tak i pilotem iniciované události a uložená data se po letu buď stahují ze záznamových modulů, nebo je lze přenést pozemními stanicemi prostřednictvím datalinku.
Jednomístný JAS-39C reg. 3920 během leteckého dne ve Waterkloofu v září 2014. Tento letoun se podle jihoafrických zdrojů účastnil přeletu do konžské Kinshasy. Na první pohled zaujme průzkumným kontejnerem Thales DJRP na závěsníku č. 4 pod pravým sacákem a dvojité pylony francouzského výrobce ALKAN pro uchycení pumové výzbroje, díky kterým mohou Gripeny SAAF nést při misích Air-to-Ground na 4 závěsných bodech až 8ks pum Mk.82. Na letounu jsou rovněž dobře vidět antény staršího typu od systému EWS na wingtipech či plnicí hrdla gravitačního tankování paliva na horní straně trupu, kterým české stroje samozřejmě nedisponují. Gripeny SAAF rovněž nemají bržděná kola předního podvozku, což je krásně vidět na absentujících hadicích brzdícího systému nad předními koly. Zajímavý je i vysunutý teleskopický nástavec pro schopnost tankování paliva ve vzduchu, kterou si SAAF nechalo certifikovat přímo s vlastním tankerem B707. Ten však dolétal již v roce 2007 a během přeletu do Kinshasy jej proto nemohly jihoafrické Gripeny využít. (foto: Alan Wilson)
Samotný přelet do Demokratické republiky Kongo byl opět plánován s důrazem na jeho co největší utajení a první trasa přeletu vedla na letiště Ndola na severu Zambie, které je vzdálené od základny Makhado vzdušnou čarou zhruba 1.140 km. Odtud již celá formace zamířila přímo do konžské Kinshasy a tato závěrečná etapa měřila 1.800 km. Přelet na jeden zátah nebyl možný z jediného prostého důvodu, neboť jihoafrické letectvo vyřadilo svůj jediný tanker B707 už v roce 2007 a žádný jiný nemělo v uvedené době bohužel k dispozici. Protože Kinshasa je mezinárodním letištěm s civilním provozem, byl jihoafrický kontingent pravděpodobně umístěn v severní části letiště na stojánce, kterou využívá konžské vojenské letectvo (Force Aérienne de la République Démocratique du Congo), tak aby nebyl příliš na očích. Samotné mezinárodní letiště N’djili (franc. Aéroport international de Ndjili, kód ICAO je FZAA) je největší konžské letiště podle počtu cestujících, které se rozkládá asi 17km východně od centra města Kinshasa a disponuje jednou hlavní RWY06/24, která byla ještě před rozsáhlou rekonstrukcí v roce 2012 zkrácena kvůli špatnému technickému stavu z původních 4.200m na stále úctyhodných 3.600m.
Vzhledem ke konfiguraci všech letounů je možné předpokládat, že spárka JAS-39D měla být díky kontejneru DJRP s kvalitním obrazovým výstupem určena především k průzkumným účelům a vyhledávání skupin ozbrojenců hnutí Séléka. Zároveň měla patrně sloužit i jako velitelský stroj a navádět piloty jednomístných strojů do oblasti případných střetů s ozbrojenci u hlavního města Bangui. Spárky JAS-39D totiž disponují v zadním kokpitu specializovaným displejem s rozšířenými možnostmi zobrazení taktické situace a mohou tak být omezeně používány rovněž jako létající velitelský či spojovací uzel.
Jednomístné letouny byly po příletu do Kinshasy pravděpodobně nazbrojeny dvojicí laserově naváděných pum GBU-12 Paveway II, umístěných na závěsných bodech č. 2. Tato výzbroj měla být použita proti skupinám povstalců, u nichž nebylo jasné, zda se náhodou nepokusí zaútočit na mezinárodní letiště v Bangui, kam se uchýlil jihoafrický kontingent po obsazení města povstalci ze Séléky. Ozáření cílů si byli piloti Gripenů schopni zabezpečit díky kontejnerům Litening III sami, zároveň je pravděpodobné, že by na zemi spolupracovali s příslušníky speciálních sil SANDF v roli „faků“, neboli Forward Air Controller.
Čtveřice jihoafrických Gripenů krátce po příletu na letiště Ndola v Zambii kvůli dotankování paliva. Všechny letouny jsou vybaveny protiletadlovými raketami Iris-T na wingtipech a trojicí přídavných nádrží. Jednomístné stroje navíc disponují zaměřovacími kontejnery Litening III. Protizemní výzbroj v podobě pum GBU-12 byla převážena zvlášť v doprovodném C-130BZ Hercules, který letěl s formací Gripenů. Jinak toto původní civilní letiště ve městě Ndola bylo od roku 2011 známé jako mezinárodní letiště Simona Mwansy Kapwepweho, jehož název pak v roce 2021 převzalo úplně nově vybudované letiště 15 km západně od města. Původní letiště převzalo zambijské letectvo a dalo mu název Peter Zuze Air Force Base. (foto: Johan Morgan via Beeld)
Poměrně zajímavou otázkou je konkrétní způsob nasazení Gripenů pro podporu jihoafrických sil v oblasti Bangui, která je od Kinshasy vzdálená přes 1.000 km. Gripen v konfiguraci 3xPPN, 2x GBU, 2x Iris-T a 1x LDP, blížící se maximální vzletové hmotnosti, sice při vhodně zvoleném letovém profilu a s využitím vzletu na suchý režim motoru (bez forsáže) takovou misi zvládne, na druhou stranu je jasné, že velká vzdálenost neumožňuje jakýkoliv delší „playtime“ v operačním prostoru nad Bangui. Navíc, piloti by neměli při návratu do Kinshasy dostatečnou rezervu paliva na jakýkoliv možný divert, neboť v této oblasti zase tolik letišť se zpevněnou dráhou není. Je tedy pravděpodobné, že SAAF počítalo s jinou variantou letových misí do vzdušného prostoru Středoafrické republiky. Ačkoliv k tomu doposud chybí nějaké hmatatelné důkazy, je více než jisté, že SAAF plánovalo využít pro mezipřistání Gripenů a doplnění paliva malé letiště Mbandaka, které je zhruba na polovině cesty a je vzdálené necelých 500 km od Bangui.
Zdejší „Aéroport de Mbandaka“ má jednu dráhu 18/36 s asfaltovým povrchem o rozměrech 2.215 x 45 metrů, což je pro provoz Gripenů zcela dostačující. SAAF totiž v průběhu celé operace prokazatelně přepravila do Mbandaky transportním letounem C-130BZ operační skupinu, určenou k podpoře operací Gripenů, která měla za úkol nejen zabezpečit letouny v případě nouzového přistání kvůli technické závadě, ale zřejmě i zajistit doplnění paliva Gripenům při operačních letech nad Bangui a to například metodou Hot Refueling. Ta má nespornou výhodu v tom, že oproti klasickému vypnutí, dotankování a znovu spouštění motoru a palubních systémů minimalizuje riziko zahlášení jakékoliv závady v procesu předletových „checků“. Tady je však otázkou, zda letiště v Mbandace v uvedenou dobu disponovalo cisternami s možností tlakového plnění paliva. Zároveň je jasné, že v případě jakékoliv nestandardní situace mohli piloti Gripenů využít i letiště Gemena s 2.000m dlouhou dráhou v blízkosti hranice se Středoafrickou republikou, kde Gripen opět bez problémů přistane, navíc i v Gemeně byly jihoafrické síly, schopné se o tyto letouny postarat.
Asi největší rozpor panuje ohledně skutečného nasazení Gripenů proti povstalcům. Řada informací a článků publikovaných v jihoafrickém tisku toto nasazení vyvrací s tím, že letouny dorazily do Demokratické republiky Kongo příliš pozdě na to, aby se zapojily do aktivních bojů. Jejich přítomnost však signalizovala jasné odhodlání představitelů JAR řešit nestabilitu v regionu a další ohrožení životů příslušníků jihoafrického kontingentu. Některé jiné informace, pocházející z prostředí švédských konferencí Gripen Users Group však naznačují, že jihoafrické Gripeny uskutečnily minimálně jeden průzkumný let do operačního prostoru nad Bangui. Buď tak či tak, na přesný popis událostí si budeme muset ještě nějaký čas počkat.
Každopádně již v sobotu 6. dubna 2013 dochází k přeletu všech Gripenů z Kinshasy zpět na svou domácí základnu Makhado a to po stejné letové trase s využitím mezipřistání na civilním letišti Ndola na severu Zambie. A právě zde se odehrál zajímavý příběh, díky kterému se vlastně celá utajovaná operace provalila. V sobotu pozdě odpoledne totiž čekal na tomto malém letišti na své odbavení John Morgan, Jihoafričan pracující v Zambii a vracející se tento den domů. Když kolem 17. hodiny na zdejším letišti přistála čtveřice Gripenů a krátce po nich i transportní C-130BZ, nezaváhal a letouny okamžitě vyfotil. Po návratu do JAR tyto fotky a své svědectví poskytl zdejšímu deníku Beeld, jenž vychází v afrikánštině a kde byl již 9. dubna publikován malý článek s fotkami. Teprve poté musela jihoafrická vláda celou akci, kterou tajila před parlamentem, přiznat. Šlo a stále jde o velice citlivou věc, neboť nasazení kontingentu s Gripeny a Rooivalky v zahraničí nebylo schváleno jihoafrickým parlamentem a vše bylo v podstatě na osobní zodpovědnost tehdejšího prezidenta Jacoba Zumy.
Ponaučení z bitvy o Bangui
Je zcela zřejmé, že v prostředí SANDF došlo po vůbec největší ztrátě jihoafrických vojáků od skončení bojů s Angolou k vyhodnocení celé akce a řadě ponaučení, jak se propříště podobným ztrátám v zahraničních operacích vyvarovat a co vše se mohlo v dané situaci udělat lépe.
Pokud se na celou událost podíváme s určitým odstupem a současnými znalostmi, tak kontingentu SANDF v Bangui nejvýrazněji chyběly zpravodajské informace o schopnostech a pohybu rebelů, které by měly určitou relevanci a na jejichž základě mohlo velení přijmout zásadní opatření. Nasazené síly zároveň neměly prakticky žádné prostředky pro letecký průzkum. Bezpilotní prostředky (UAV), jako je Seeker nebo lehčí Kiewit by v podobné situaci byly zcela neocenitelné. Bez jakéhokoli leteckého průzkumu neměl velitel kontingentu v podstatě tušení, co se v zájmovém prostoru působení sil SANDF vlastně děje. V žádné fázi působení kontingentu rovněž neexistovalo nějaké společné velitelství pro koordinaci akcí v Středoafrické republice mezi FACA, FOMAC, Francouzi a Jihoafričany, což následně prakticky znemožnilo efektivní a účinnou obranu.
Jihoafrický kontingent se ve Středoafrické republice zároveň potýkal s mobilitou, neboť jeho síly měly příliš málo vozidel a výsadkáři disponovali v podstatě pouze sedmi malými vozítky GECKO 8×8 ATV, určených pro přesun minometů a těžkých kulometů. Složení sil bylo navíc příliš lehce vyzbrojené pro trvalou bojovou přítomnost ve Středoafrické republice, neboť se předpokládalo, že v případě jakéhokoliv střetu budou jeho vojáci čelit rovněž lehce ozbrojeným rebelům. Asi nejzásadnější však byla absence jakékoliv letecké podpory. Několik útočných vrtulníků Rooivalk nebo přepravních Oryx s výzbrojí mohlo do značné míry podpořit akce jihoafrického kontingentu. Problém by však s nastal s jejich přepravou na místo bojů, neboť SAAF nemá potřebné prostředky, kterými je možné Rooivalky či Oryxy rychle přepravit na místo určení. Obdobným problémem je, že SANDF nemá letecky přepravitelná bojová vozidla ani dělostřelectvo, z nichž jedno nebo obojí mohlo mít na celou situaci zcela zásadní vliv a odradilo by Séléku od jakéhokoli útoku.
Podobné je to i s nasazením letectva. Ačkoli mělo SAAF na region střední a jižní Afriky moderní a víceúčelové nadzvukové Gripeny či podzvukové útočné Hawky, nedisponuje žádnými tankery, které by jim umožnily podpořit nasazení na takto velkou vzdálenost. Přesto letectvo dokázalo reagovat poměrně rychle a do týdne nasadilo kontingent Gripenů v konžské Kinshase, odkud byl připraven v případě potřeby zasáhnout. A přestože se již letectvo nemohlo příliš opřít o cenné zkušenosti z operací proti Angole v 80. letech a letouny Gripen používalo relativně krátce, výcvik a připravenost příslušníků kontingentu byla dostačující pro efektivní nasazení nad Bangui. Tato situace ostře kontrastuje s následujícím obdobím škrtů v obraném rozpočtu JAR, které vedly ke značnému úpadku SAAF a v určitém období i k úplnému uzemnění celé flotily jihoafrických Gripenů.
Úplným závěrem je nutné zdůraznit, že tento článek vychází z maxima doposud zveřejněných informací, což ale samozřejmě neznamená, že všechny události okolo krvavé bitvy v Bangui a následné reakce SAAF a SANDF popisuje zcela přesně. Na úplný popis celé události si tak budeme muset ještě počkat, neboť ani po 12-ti letech se přímo v JAR nechce nikdo k této události příliš vracet a nějakým způsobem ji rozpitvávat. Možným vysvětlením může být to, že jednotky SANDF a SAAF nasazené v Demokratické republice Kongo na podporu jihoafrického kontingentu zde byly zcela bez vědomí parlamentu a bez příslušného mandátu.
Autor textu: Aleš Hottmar, czechairforce.com
Velké poděkování si zaslouží Helmoed Römer Heitman, jihoafrický vojenský analytik a autor publikace „The Battle in Bangui: The untold inside story“, která obsahuje celou řadu podrobností o nasazení a bojích kontingentu SANDF ve Středoafrické republice, a dále Dean Wingrin, autor rozsáhlého webu o jihoafrickém letectvu www.saairforce.co.za
(úvodní foto: Frans Dely, © Saab AB)
(zdroj: The Battle in Bangui: The untold inside story, autor Helmoed Römer Heitman, https://parabat.org.za/wp-content/uploads/2017/08/The_Battle_in_Bangui_-_The_Untold_Inside_Story.pdf; SA was ready for more, autor Dean Wingrin, https://www.saairforce.co.za/news-and-events/1196/sa-was-ready-for-more; archív redakce czechairforce.com)
(aktualizace: 6. 11. 2025)
